úterý 10. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o násilí a focení)


Jedna otázka týkající se umění, vkusu a umělecké rezonance doby, by měla být aspoň "nakousnutá". Týká se fotografií smrti, násilí, zoufalství… čili není jen o vkusu, ale i etice.
Na jedné výstavě mě zaujaly tři fotografie stařenky plačící nad zemřelým stařečkem. Zřejmě to byl její manžel. Oblečení stařenky, postel, kde ležel mrtvý, vše bylo jako vystřižené z doby Viktora Huga - tito dva lidé snad skutečně patřili k chudině z jeho Bídníků, jen invalidní hole z našeho století, opřené o postel, vyvracely onen dojem.
Fotka "zhmotnila" smutek, ne zoufalství a beznaděj, jen smutek. Jenže ten smutek v stařenčině tváři byl tak silný, že divák, když se víc na fotku zadíval, ho mohl prožívat s ní.
Ty fotky neustále vidím a přemýšlím, jestli je umělecky morální fotografovat zoufalství, smutek lidí, kteří právě o někoho přišli. Fotit neštěstí, smrt... Jestli je správné jezdit do válek a fotit vyhřezlá střeva, utrhané ruce, zmučené lidi, vojáky na tancích, popravy.

Někdo řekne, že je to život a lidi musí vidět úplně vše. Další dodá, že slavná fotografie vietnamského děvčátka Phan Thi Kim Phuc běžícího nahého po cestě z napadené vesnice, protože bylo zasaženo napalmem a šaty si strhalo (nebo snad shořely), Američana Nicka Uta, která získala Pulitzerovu cenu, uspíšila konec války USA proti Vietnamu.
Když ji lidi uviděli, vyšli do ulic v mnohem větším počtu - celý svět začal protestovat. Nebýt tedy této fotky, nebyly by takové protesty. Někdo jiný může namítnout, že tento argument pro válečné fotky není tak jednoznačný. USA válku už měly prohranou a musely by ji ukončit tak jako tak, možná, že by ale skutečně trvala o nějaký ten měsíc déle a ta fotka jim vlastně pomohla se ctí odtáhnout domů.

Cíle fotografie potažmo i filmu nejsou jenom umělecké, ale i dokumentovat život - to je ona rezonance s dobou - a toto poslání je v určitých případech nadřazené i nad uměleckostí a morálností focení či filmování určitého tématu. Je opravdu těžké vyjádřit se, jestli je správné, lidské, umělecké, morální, užitečné, vkusné, zaznamenávat utrpení jakékoliv živé bytosti a války. Nezhrubne člověk neustálým pohledem na reálný děs? Nezevšední mu masmédii každý den k snídani, obědu, večeři prezentovaná smrt a krev? Nevede bulvarizace medií k posunu lidí ke špatnému vkusu ve smyslu i jejich chování se mezi sebou? Nezačne vznikat pouze umělecký brak plný násilných scén, který bude pokládaný za opravdové umění? Musíme být optimisty - vždyť násilí se táhne lidskými dějinami a agrese a touha po krvi opravdu není vůbec nic nového a člověk se navzdory tomu kultivuje a vznikají nadčasová umělecká díla. Přeci i před staletími byly všechny bitvy a válečná vítězství zaznamenávány - tenkrát do kamene a drahých kovů a my po tisíciletích můžeme číst jak se třeba holedbal vládce novoasyrské říše Aššurnasirpal II. (883 -859 př.n.l.):
"Dal jsem postavit proti bráně města vzbouřenců věž, všem vůdcům vzpoury jsem dal stáhnout kůži a tou potáhnul trámoví věže. Jiné jsem zazdil do věže, další dal na věži nabodnout na kůl, jiné okolo věže..."
Egypťané vytesali do kamene na paměť faraóna Amenhotepa III. tato slova: "Statečně zabíjel a uřezával paže. Bylo zajato třicet tisíc mužů."
Navzdory tomu v uměleckých dílnách vznikaly předměty plné harmonie obsahující cit a svým způsobem dodnes kultivující člověka.

A onen fotograf, co zachytil hlady umírající dítě na cestě za milodarem jídla a fotil a fotil a nepomohl mu, si trest stanovil sám. Hodil si mašli. Měl nějakou čest v těle.