Mezníky na cestě za umělou inteligencí s velkými stopami Marvina Minsky

 v neděli 24.1. 2016 zemřel v 88 letech Marvin Minsky - otec oboru umělá ineligence. Na jeho počest pár dat z oboru.

13. století - Ramón Lull vynalezl první zařízení na generování nematematických výroků a idejí mechanickými prostředky na bázi kombinatoriky .

1928 - John von Neumann vytvořil "minimaxový teorém", který je dodnes používaným východiskem pro řešení problémů mj. v mnoha herních programech, včetně šachových.

1950 – Turing prezentuje svůj pokus, čili Turingův test, který má prověřit, jestli je nějaký uměle vytvořený systém obdařený inteligencí.

1951 - první umělá neuronová síť (Minsky, Edmonds), simulovala chování krysy v bludišti.

1952-62 Arthur Samuel (IBM) napsal první program pro hraní her, který se učil z již odehraných partií, pro hru dáma. Program uměl porazit svého tvůrce.

1956 - Na konferenci v Dartmouth University byl vyhlášen vznik oboru AI a jeho rámcový program a cíle. Otci zakladateli oboru umělá inteligence byli - Marvin Minsky, Allen Newell, John McCarthy,  Claude Shannon, Arthur Samuel, Herbert Simon, Edward Feigenbaum.

1956 - Herbert Simon a Allen Newell vytvořili program Logic theorist, který dokázal automaticky odvodit řadu matematických vět, včetně těch z knihy Principia Mathematica Betranda Russella a A. N. Whiteheada.

1958 - John McCarthy (MIT) vyvinul programovací jazyk pro řadu úloh AI - Lisp

1963 - Program Thomase Evanse (MIT), ANALOGY, demonstroval, že počítače mohou řešit stejné úlohy s analogiemi, které bývají součástí IQ testů

1966 - Joseph Weizenbaum vytvořil jednoduchý konverzační program ELIZA, který ovšem dokázal přesvědčit mnoho lidí, že na druhé straně není program, ale na konverzaci odpovídající živý člověk

1968-9 - Marvin Minsky a Seymour Papert vydávají knihu Perceptrony, kde analyzují principiální limity jednoduchých neuronových sítí. Pesimismus této knihy údajně prakticky zastavil AI výzkum neuronových sítí na následujících cca 15 let.

1972 - Vznikl nový jazyk pro aplikace AI - PROLOG (Alain Colmerauer)

80. léta - fuzzy logika implementována v prediktivním systému podzemní dráhy v Sendai, v Japonsku. Výsledkem bylo zmenšení spotřeby energie a frekvence chyb v řízení vlakových souprav. Expertní systémy jsou zaváděny masivně do velkých průmyslových firem jako jsou DEC, General Electric, General Motors, těžební společnosti apod.. Jejich aplikace je obecně prospěšná, avšak možnosti nejsou neomezené.

1982 - Minsky inspiruje a Hillis zakládá firmu Thinking Machines Corp. pro vývoj a výrobu masivně paralelních počítačů s prvky AI.

1982 -  John Hopfield demonstroval možnost, jak mohou sítě složené z jednoduchých neuronů vykonávat výpočty.

1987 - Minsky píše knihu Society of Mind, kde popisuje vznik vědomí jako kooperativní jev, složený z mnoha interagujících jednoduchých agentů (procesů).

1988 - Vytvořen VoiceReport - hlasem řízený počítačový systém, schopný rozeznávat a zaznamenávat 5000 slov (výroba Kurzweil Applied Intelligence).

Pozor! Hi-tech déšť.

Krásný podzim - prodloužené babí léto, vystřídal ten dobře známý zkurvený mokrý podzim. Prší a prší, ale hi-tech déšť to není. Ono něco takového existuje? Jo! Místo vody prší informace.

Pršící informace jsou tajné

Hravý způsob, jak šířit  informace, vymysleli samozřejmě podle očekávání v Japonsku.

Média tuto technologii  nazvala "Informační déšť".

Představte si následující: Jdete po supermarketu a najednou vidíte, že jim tam někudy prší. Na podlaze jsou už kaluže a na vodě se při dopadu kapek vytváří zčeření a kruhy. Přijdete blíže. Nastavíte kapkám dlaně… a už na nich máte reklamu!

Takto si to aspoň představuje Yoko Ishii - šéf Cyber Solution Laboratory společnosti Nippon Telegraph and Telephone, kde sytém vytvářející Informační déšť vznikl. 

Dlaně jako nejideálnější prostor pro reklamu zvolil  z důvodu - jak sám říká, " .. protože si na ně  lidé zapisují krátké informace, aby je nezapomněli. Takže dlaně jsou jako informační instrument člověku velmi blízké…". Otázkou je, jestli je lidé budou ochotní nastavovat reklamě. Jelikož se bude jednat o zábavnou novinku tak asi ano.

Jak tento systém pracuje? Když začne z projektoru "pršet", CCD kamera umístěná u stropu místnosti či haly sleduje veškerý pohyb lidí pod sebou a předává tyto informace počítači. Pokud u člověka dojde ke zvednutí ruky, projektor mu okamžitě na jednu nebo obě dlaně nakreslí svítící kruh s krátkým reklamním nápisem uprostřed.

Informační déšť nemusí mít jen reklamní účely - může to být nový způsob navigace ať už po obchodech nebo i v galeriích. Systém může na dlaně promítat i filmy nebo animace, takže jeho použití  se tímto může rozšířit i na volný čas a průmysl.

Virtuální kapky ani reklamy na svých dlaních asi ještě řadu let neuvidíte, i když Ishii už v červenci  2005 představil v Tokiu prototyp systému. Výzkumník přiznává, že je nutné vyřešit ještě několik problémů. Jedním z nich je například to, aby informace na dlaních zůstávaly déle než vodní kapky a lidé by také měli mít možnost později si tuto informaci obnovit a i si ji rozšířit. 

Pokud byste chtěli znát detailní informace o systému "Informační déšť" a o jeho parametrech, lituji, nejsou dostupné - patří do kategorie průmyslových tajných, které se rozhodně, na rozdíl od reklam, nikomu zadarmo nevnucují.

Futurologie aneb ošidnost předpovědí

Jak bude vypadat náš svět za pět, deset, sto let? Kdo ví? Dříve se lidi obraceli na věštce a šamany, dnes máme futurology.

Jenže futurologické předpovědi jsou dost často zdrojem velké zábavy - s údivem a potěšením je čteme v době jejich vzniku a s pousmáním, či přímo hurónským záchvatem smíchu potom v době, o které předpověď mluvila. Jen dávní věštci nevzbuzují smích a to z jednoduchého  důvodu, oni své předpovědi  o budoucnosti napsali velmi chytře a každý si tam najde to co hledá. Seriózní futurolog, vycházející  z technických možností společnosti, to má těžší - některé nadějné technologie totiž po letech končí ve slepé uličce a výzkum musí začít znova..

Britský renomovaný futurolog Ian Pearson v roce 2002 napsal, že v roce 2005 bude vytvořena umělá inteligence, která v roce 2018 dostane Nobelovu cenu. Smějete se? Nesmějte se. Tento marketolog British Telecom své předpovědi opravdu pečlivě zvažuje a vždy se snaží vycházet z existujících technologií a výzkumů, jenže nikdo nemá všechny dostupné informace o všech oborech lidské činnosti a někdy prostě má navrch pouhé  přání., aby to bylo tak.

V šedesátých letech minulého století se autoři vizí budoucnosti nechali nekriticky opojit možnostmi techniky a předpokládali, že v 21.století bude mít lidstvo jeden velký problém a to jak zaměstnali lidi v jejich volném čase, protože pracovat  budou jen stroje.

"My nebudeme chodit do práce. Naopak práce bude chodit k nám." prohlásil v roce1967 Walter Cronkite moderátor CBS v dokumentárním seriálu o 21.století. Hovořilo se také o práci za odměnu. Jak roztomilé a naivní.

Vynálezce, spisovatel, podnikatel Ray Kurzweil  se vsadil s Mitchelem Kaporem z Electronic Frontier Foundation o dvacet tisíc dolarů, že v roce 2029 počítač splní podmínky Turingova testu, aniž by někdo poznal, že se jedná o počítač. Futurolog Ian Pearson v roce 2002 napsal, že v roce 2005 bude vytvořena umělá inteligence, která v roce 2018 dostane Nobelovu cenu. Jedná se o pouze o bláznivé předpovědi? Takových už tady bylo... V šedesátých letech minulého století futurologové prohlašovali že v 21.století  lidé nebudou už muset pracovat, vše za ně obstarají inteligentní stroje.

V poslední době s rostoucí propagací robotů se začínají objevovat články, které spekulují, zda-li  robot nahradí člověka, a kdy to bude. V roce 2003 napsal Marshall Brain (zakladatel internetového portálu HowStuffWorks) pesimisticky vyznívající esej - Robotic Nation. V ní předpovídá, že velká většina lidí bude živořit, protože roboti jim vezmou  práci - zdroj obživy. Podle Braina se tak stane v roce 2055. Tato vize budoucnosti je ovšem postavena  na špatné úvaze a nebere na zřetel množství faktorů bránících tvorbě chytrého stroje. Brain vychází z Moorova zákona, podle kterého se počet tranzistorů na jednom čipu každých cca 18 měsíců zdvojnásobí - takže propočtem došel k názoru, že v roce 2020 PC bude provádět 10trilionů operací za sekundu a na základě tohoto předpověděl, že v roce 2055 budou existovat humanoidní roboti, kteří nahradí člověka, protože jejich mozek - počítač bude ekvivalentem lidského mozku. Zapomíná na několik věcí, například že tento zákon je opět jen výborně formulovanou prognózou z roku 1965, která sice zatím platí, ale aby  platila, musí docházet ke stále větší miniaturizaci tranzistorů a jejich prvků, ale tu nelze provádět do nekonečna. Jednoho dne prostě výroba narazí na technologický strop a vývoj počítačů bude muset jít novou cestou nebo se na nějakou dobu zastaví. Onen strop má nastat  kolem roku 2020. K dočasnému zastavení vývoje počítačů může dojít i z ekonomických důvodů (pokud se neobjeví laciná technologie) - ono totiž náklady na vybudování nové technologie brzo dosáhnou desítek miliard dolarů, ale investice vzhledem k zastarání nového zařízení se firmám musí rychle vrátit - což není při ceně zařízení možné, a tak firmy budou čekat na zavedení nové výroby teprve až se jim vyplatí - jedná se o Rockův zákon. Může se stát, že výzkum přijde se zcela novou architekturou PC a jejich vývoj půjde plynule dál, ale jestli povede k umělé inteligenci si netroufám říci.

Zde na příkladu vidíte, jak je ošidné předpovídat budoucnost, většinou futurologické vize odrážejí strach nebo sny toho, kdo je vytváří a i nejobjektivnější futurolog se může splést. Své výroky by ovšem někteří lidé měli vážit - představte si, že v roce 1943 Thomas Watson ředitel IBM prohlásil, "Myslím, že existuje trh tak pro pět počítačů." Za 44 let se Ken Olson  zakladatel Digital Equipment poněkud ztrapnil svým výrokem - "Není důvod, proč by někdo chtěl mít počítač doma." Nesmějme se, výzkum nemůže být  nalinkovaný  a lidé se prostě mýlí, je přeci známé, že i ty nejlépe potvrzené teorie se pravdě pouze přibližují - tak co můžeme chtít od předpovědí.

V současnosti je řada nadějných technologií, které mohou posunout vývoj lidstva a změnit naše domácnosti - mohou, ale nemusí a pak předpovědi, které s nimi počítají, se v budoucnu stanou  rovněž směšnými.

Když zákaz otevře člověku cestu

Neznám básníka, který by i programoval, zato programátoři, kteří i píší básně existují - důkazem je A.P.Eršov.

Fakta
Andrej Petrovič Eršov se narodil 19. dubna 1931 v Moskvě a zemřel po těžké nemoci 8. prosince 1988 v Moskvě.
Patřil k nejvýznamnějším ruským - tehdy ještě sovětským, programátorům a matematikům. Zaváděl zde teoretické a systémové programování a programovací jazyky a založil Sibiřskou školu informatiky. Byl průkopníkem ruské korpusová lingvistiky a díky jeho iniciativě byl založen ruský národní korpus.
Inicioval a řídil tyto projekty - tvorbu jazyků ALPHA, ALPHA -6 a překladače z nich a jazyku Rapira, dále prvního sovětského systému sdílejícího čas AIST-0, elektronického systému nakladatelské činnosti RUBIN a MRAMOR. V osmdesátých letech navrhl vytvořit otevřený, rozvíjející se jazyk "Lexikon".
Jednou z prvních monografii na světě o automatizaci programování byla jeho kniha "Programování programů pro elektronický výpočetní stroj BESM".
Byl profesorem na Novosibiřské universitě.
Napsal 200 odborných knih a článků, jeho další literární ať už odborná nebo umělecká činnost - psal básně a překládal básně R. Kiplinga a dalších anglických básníků, obsahuje další stovky prací.

Když strana rozhodla
Od roku 1943 žil s rodiči na Sibiři v městečku Kemerovo, v roce 1949 zde odmaturoval a přihlásil se na fyzikálně-technickou fakultu Moskevské university. Jeho přáním bylo stát se fyzikem. V té době člověk mínil, strana měnila. Studia na této fakultě mu nebylo umožněna, ale byl převeden na mechanicko- matematickou fakultu na katedru numerické matematiky. Zde na kurzech A.A. Ljapunova se začal zabývat programováním. Ještě studoval, když v roce 1953 byl přijat na Institut přesné mechaniky a výpočetní techniky - kde se tvořil jeden z prvních sovětských kolektivů programátorů.
V roce 1954 ukončil Lomonosovu universitu v Moskvě - bylo to v sovětských podmínkách poprvé, co on i jeho kolegové opouštěli školu se specializací - programátor. Do roku 1957 byl aspirantem u A.A. Ljapunova opět na Moskevské universitě. V roce 1958 zakončil disertační práci, ve které se věnuje pojmu příkazového algoritmu. Kybernetika, programování - to vše ještě v tehdejším Sovětském svazu nemělo u některých matematiků důvěru a z tohoto důvodu Eršov svoji disertační práci obhájil až v roce 1962. Doktorskou disertační práci na téma Metody tvorby překladačů obhájil v roce 1968, v roce1970 se stává členem korespondentem Akademie věd SSSR a v roce1984 akademikem.
Jeho práce o teoretickém a systémovém programování měly mezinárodní ohlas - v roce 1965 se stal členem Americké asociace výpočetní techniky - Association for Computing Machinery (АСМ) a v roce 1974 čestným členem Britské společnosti výpočetní techniky.
Velmi aktivně pracoval v organizaci International Federation on Information Processing (IFIP), byl zde v řadě pracovních výborů a skupin IFIP, spolupořádal či přednášel na řadě jejich konferencí. V roce 1980 byl za tuto svoji aktivnost odměněn vyznamenáním "Silver Core".
Jako vědec byl i redaktorem či členem redakčních rad v řadě časopisů, a to jak Sovětských - Kybernetika, Programování…, tak zahraničních - Acta Informatica, Information Processing Letters, Theoretical Computer Science…
Se svými přednáškami vystupoval v řadě organizací v Evropě, USA a Japonsku.
K tomu všemu se v roce 1987, rok před svojí smrtí, stal předsedou Rady pro kybernetiku, která koordinovala všechny domácí vědecké výzkumy v informatice a programování.
Při tomto pracovním nasazení je neuvěřitelné, že ještě překládal z angličtiny básně a sám je, jak bylo řečeno, psal. Zřejmě to pro něj znamenalo relaxaci jako i hra na kytaru a zpěv.

Počítej se životními zákony, ale buď také vždy připraven na výjimky - prohlásil R. Kipling oblíbený spisovatel a básník A.P.Eršova. Tento citát se k Eršovi docela hodí - kdo ví, jak by se odvíjel jeho život, kdyby vystudoval fyziku? Proslavil by se také tak jako programátor? To asi ne. Je to paradox, ale v jeho případě onen zákaz jít studovat fyziku mu nezničil budoucnost, naopak - on totiž byl připraven na výjimky, možná i na tu nejkrutější, že zemře již v 57 letech.

Hudba z katod

Na jeviště přichází Lev, stoupne si ke skřínce se dvěma anténami a nad ní se zdá, že naznačuje zvláštní hru na neviditelny nástroj. Jenže on nic nepředstírá. Sálem se skutečně nesou podivné jakoby odněkud z vesmíru vyslané tóny.
Jsou věci, které vypadají tajemně, za jejich tajemností je ona tolikrát vzpomínaná obligátní neznalost přírodních zákonů a principu fungování těchto podivných přístrojů. Jedním z takových je právě hudební nástroj termenvox (theremin) - praotec všech současných elektronických nástrojů.

Fakta
Vynálezce, fyzik, muzikant Lev Sergejevič Termen se narodil 28.08.1896 v Petrohradu a zemřel 03.11.1993 v Moskvě. Sám o své dlouhověkosti žertoval - poukazuje na to, že když se jeho příjmení napíše pozpátku ne mret - znamená to, neumírá.
V roce 1914 vstoupil na Petrohradskou universitu. Zde se zapsal na dvě fakulty najednou - fyzikální a astronomickou a k tomu studoval violoncello na místní konzervatoři. Pak si ještě doplnil vzdělání na vojensko-inženýrském učilišti.
Termen sestrojil několik elektronických hudebních nástrojů, kromě prvního na světě termenvoxu -thereminu (1919-20) i Light theremin (1923), violoncello Fingerboard theremin (1930), rytmikon (1932), terpsiton (1932) a harmonium (1930-60). K jeho vynálezům patří systém bezpečnostní signalizace, který je základem i té současné, instalované ve velmi drahých autech. Také vymyslel, unikátní systém odposlouchávání "Buran" čili bouře a v roce 1926 v prostorách ministerstva obrany předvedl "dalekovidění"- první televizi. Na ulici instaloval kameru, obrazovku 1,5 x1,5m dal do kabinetu a na ní bylo vidět lidi chodící venku. Jeho diplomová práce na toto téma nesla název "Přístroj pro předávání obrazu na dálku." Pro další rozvoj této televize nebylo technické ani materiální zázemí, takže mu vlastně prvenství vzali jiní.
Věnoval se systémům rozpoznávání řeči, identifikaci hlasu v kriminalistice, vojenské hydroakustice a i vzhledem ke svému jménu ho fascinovala i taková oblast, jakou je technologie zmrazení a znovuoživení člověka.
V roce 1927 odjíždí prezentovat theremin na konferenci fyziků do Frankfurtu nad Mohanem. Po jeho velkém úspěchu následovalo, turné po Evropě a v roce 1928 odjíždí do USA. Roku 1938 se vrací do Ruska, kde žil a pracoval na svých nástrojích až do své smrti.
"To je prostě génius, který může vše." ocenil Lva Termena Robet Moog, tvůrce prvního syntezátoru.

Termenův hlas
Po revoluci v roce 1920 začal pracovat v Fyzikálně - technologickém institutu u slavného akademika A.F. Ioffeho - a právě zde vznikl onen první elektronický (katodový) nástroj termenvox, který poprvé představil 20. listopadu 1920 na Petrohradské polytechnice.
Jak Termen přišel na nápad sestrojit takovýto pitoreskní instrument? Byl to vlastně vedlejší produkt z jeho hlavní práce - a to ze zabezpečovacího signalizačního systému - obojí funguje na stejném principu. Když narušitel vešel do elektrického pole, aktivoval se zvukový signál - takže Termena napadlo využít hotový vynález i jinak, umělecky - hraje se na elektrické pole - přesněji na elektrický obvod, který prochází vzduchem a tělem.
Tímto nástrojem nadchl, dá se říci celý svět, dokonce i doma Lenina, ten si ho vybral jako propagaci svého programu elektrofikace.
Zvuk thereminu doprovodil řadu filmů - prvním byl asi Spellbound (1945) Alfreda Hitchcocka, potom v roce 1951 sci-fi film Den kdy se zastavila země (The Day the Earth Stood Still) od Roberta Wise a v dalších. Jeho zvuk ovšem není jen do hororů, byl použit i ve filmu pro děti Alenka v říši divů.
A o Termenovi a jeho "hlasu" americký režisér Steven Martin natočil dokument "Elektronická odysea Lva Termena." Jeho uvedení do kin se však už Lev Sergejevič nedožil.

Dalo by se hodně psát o jeho životě v tehdejším Rusku i o nešťastných láskách - první žena ho v Americe opustila s fašistou, druhá láska volila bohatého advokáta a nevyšlo mu ani manželství s mulatkou Lavínií - tehdejší společnosti v USA ani v Rusku nebylo přijato a jelikož se vrátil domů, byl tak od své lásky i natrvalo odloučen, ji za nim nikdy nepustili. Termen byl v roce1939 odsouzen na 8let do lágru za vraždu, kterou nikdy nespáchal… nic ho nezlomilo, až když se v roce 1993 vrátil z turné po Evropě do Moskevského bytu, a ten našel vykradený a všechny věci v něm rozbité, to ho zřejmě tak ranilo, že za několik měsíců umírá.

Květina a filantrop

Na světě je mnoho otázek "proč?" a na hodně z nich neznáme odpověď. Důvod, proč se co jak jmenuje, ale většinou víme. Například firma Adobe má název podle řeky Adobe Creek, která tekla za domem jejího zakladatele Johna Warnocka. Canon je vlastně buddhistický bůžek milosrdenství Kwanon, ovšem proti tomu, že by se firma měla jmenovat po bohu, velmi protestovaly náboženské organizace, a tak vznikl nebožský Canon. Dále třeba Intel - je to zkratka slov INTegrated Electronics a rovněž se původně měl jmenovat jinak. Bob Noyce a Gordon Moore, chtěli mít Moore Noyce - jenže tak se už jmenovala hotelová síť… a konečně proč se Lotus jmenuje po kytce? To je jednoduché zakladatel Mitch Kapor se zabýval meditací a prostě svoji firmu nenazval po květině, ale po jógové meditační poloze lotosový květ.

Fakta
Mitchell David Kapor se narodil v roce 1950 v Brooklynu v New Yorku. Obecní školu vychodil rovněž v New Yorku - konkrétně na Long Islandu v Freeportu, střední školu zakončil v roce1967. Bakalářské studium absolvoval v roce 1971 na Yale College. Studoval psychologii, lingvistiku, počítačové vědy a kybernetiku.
Při studiích rozhodně nežil jen ležením v knihách, ale pracoval v Yale's radio station, WYBC-FM - zde byl hudebním a programovým ředitelem.
V roce 1982 společně s Jonathanem Sachsem založil firmu Lotus Development Corporation a vytvořil program Lotus 1-2-3, Agenda a Notes, čímž se zapsal do pomyslné IT síně slávy.
Kapor byl nejdříve prezidentem korporace Lotus později jejím předsedou a generálním ředitelem - a to od roku 1982 až do roku 1986. Lotus opustil v roce1987.
V roce1990 s Johnem Perrym Barlowem a Johnem Gilmorem založil Electronic Frontier Foundation, kde byl až do roku 1994 předsedou.
V roce 2001 založil Open Source Applications Foundation.
Od začátku roku 2003 byl předsedou Mozilla Foundation a jako poslední nadaci založil Mitchell Kapor Foundation - podporuje filantropické a environmentální programy.
Je investorem a předsedou správní rady Linden Lab. v San Franciscu - firma vytváří populární virtuální svět Second Life a je v současnosti vlastně jedinou Kaporovou výdělečnou aktivitou.
Od roku 2005 v Open Source Applications Foundation pracuje na open source programu Chandler pro nový informační organizér. Program Chandler 0.1 představil již v roce 2003
Věnuje se i předávání svých vědomostí druhým - je profesorem (Adjunct Professor) na School of Information v UC Berkeley.
Jeho manželka Freada Kapor Klein (1952) v současnosti je nejvíce známá svojí činností a vědeckými pracemi týkajících se pracovně - sociální oblasti a to - diskriminace kvůli pohlaví a sexuální obtěžování.
Kaporovi bydlí v San Franciscu, společně se svými mazlíky Cosmem a Chandlerem, psy plemene labradoodles.

Programátor - filantrop
Kapor nyní programuje hlavně pro svoji potěchu - vytváří nekomerční open source software a angažuje se v hnutí na jeho obranu. Proč ovšem není možné tvrdit, že lze využívat jen nekomerční programy vysvětluje v rozhovoru pro časopis Tom´s hardware Guide Russia: "Rozlišuji produkty, které používám a projekty, kterými se zabývám. Bude naivní říkat" Já používám pouze open source", když by někdy bylo mnohem výhodnější si programové vybavení koupit. Proto je rozumnější, používat jen některý veřejně zdarma přístupný software.
Operační systémem Linux, potřebuje celkem dost úsilí k tomu abyste zvládli s ním pracovat a upravovat si ho pro své potřeby. Stojí ta hra za to? A ve srovnání s čím? Dnes i PC s operačním systémem Windows má problémů - například viry, trojské koně. Osobně používám Mac, nepřeji si stát se sám sobě administrátorem.
Při vytváření nového projektu, se mi zdá, že je nutné velmi pečlivě promyslet cíle. Pokud máte možnost vytvořit program s veřejně přístupným zdrojovým kódem, tak to je dobře. Ale musím přiznat, že taková možnost vždy neexistuje. Pokud chcete dělat byznys, musíte myslet na to, jak si vyděláte. Někdy lze skloubit komerční a nekomerční - to znamená k open source nabízet různá vylepšení a služby a ty už za peníze, ale to také není vždy možné..."

Všichni muži kvantového algoritmu

Prvním, kdo nalezl kvantové polynomiální algoritmy byl Peter Shor. Skončilo tím tak období, kdy nebylo jasné, jestli lze prakticky využívat hypoteticky zkonstruovaný kvantový počítač. Matematik dokázal, že existuje teoretický princip řešení problému - pokud se tedy po technické stránce podaří sestrojit zařízení - kvantový počítač, tak algoritmy pro výpočty, které by prováděl, bude mít připravené.

Fakta
Američan Peter W. Shor se narodil 14.srpna 1959. Zabývá se teorií počítačů a zřejmě nejvíce ho proslavila jeho práce týkající se těch kvantových.
Pracuje jako profesor aplikované matematiky na MIT a také v Center for Theoretical Physics (CTP).
Bakalářem matematiky se stal na Caltechu v roce 1981, Ph.D. z aplikované matematiky získal na MIT v roce 1985.
V roce 1994 jako zaměstnanec AT&T Bell Laboratories navrhl kvantový algoritmus provádějící rozklad celého čísla na jeho prvočinitele, který běží v polynomiálním čase. Tento Shorův algoritmus na faktorizaci velkých celých čísel využívá kvantového paralelismu.
Obdržel řadu ocenění - například v roce 1998 Nevanlinna Prize, v roce 1999 MacArthur Fellowship a Gödel prize.
V roce 2001 v laboratořích IBM - Almaden Research Center - byl na sedmi qubitovém kvantovém počítači za použití nukleární magnetické rezonance, poprvé předveden Shorův algoritmus a dokázáno tak, že skutečně funguje. Při pokusu bylo rozloženo číslo 15 na činitele 5 a 3.

Kvantový algoritmus.
Shorův kvantový algoritmus byl sice první, ale bylo by víc jak nespravedlivé, nepřipomenout si matematikovi následovníky, kteří algoritmus ještě zdokonalili, ale i teoretické předchůdce:
Člověk, jehož jméno se spojuje s kvantovým počítačem je David Deutsch (narozen 1953), první článek o kvantové mechanice a vlastně i o kvantovém počítači napsal podle svých slov v roce 1977, ale když ho nabídl do Physical Review, byl redaktory odmítnut a vyšel až v roce 1984 v International Journal of Theoretical Physics.
Právě on jako první na světě definoval kvantový algoritmus a to v roce 1985, rovněž určil, že tento algoritmus, který bude využíván v kvantovém počítači opravdu velmi razantně urychlí řešení některých úloh. Jenže v tomto roce se to spíše podobalo bláznivé sci-fi prognóze, neexistoval žádný algoritmus který by byl efektivnější než ty klasické, a také ještě mnoho let scházelo do roku 1998, kdy byly v laboratořích IBM úspěšně zakončeny první pokusy s sice pro složité výpočty zatím nepoužitelným, ale přesto už kvantový počítačem.
V roce 1980 rusky matematik Jurij Manin (v pozdějších letech spolupracovník výzkumného centra IBM a Bell Labs) hovořil o tom, že miniaturizace integrovaných obvodů může vést k vytvoření zcela nového typu počítače pracujícího s kvantovými algoritmy.

Zanedlouho po tom co Shor v roce 1994 navrhl kvantový algoritmus se podařilo ruskému fyzikovi Alexeji Kitajevovi jej zobecnit.
V roce 1996 Shorův kolega z Bell Labs Lov Grover ukázal, že kvantové počítání je mnohem efektivnější než to, co nyní běžně používáme, a to nejen například při dekódování šifer, ale i při hledání v neuspořádaných bázích dat - jako je například hledání v telefonním seznamu - podařilo se mu totiž vytvořit kvantový algoritmus rychlého hledání v neuspořádaných bázích dat - Groverův algoritmus.

Norton není jenom program, ale i Peter.

Na světě se najde celá řada lidí, kteří znají ona specificky modrá okna správce souborů pro DOS - Norton Commanderu. Vědí jak vypadá mapa disku zobrazovaná utilitami Norton Disk Doktor a Norton Speed Disk, používají Norton Utility a někteří z nich nemají tušení, že Norton je jméno tvůrce těchto programů. I to se stává. Musí se ovšem také připomenout, že Peter Norton se na propracování Norton Commanderu nepodílel. První až třetí verzi vytvořil další výborný programátor John Socha-Leialoha.

Fakta
Programátor, publicista a podnikatel. Narodil se 14.listopadu 1943 v Aberdeenu ve státě Washington (USA). V roce 1965 zakončil universitu Reed College. V počítačovém světě je známý jako "velký učitel" PC.
Jeho osobní život je zcela normální a skládá se z obligátních bodů: v roce 1983 vstoupil do manželství s Eileen Harris. Později se jim narodila dcera Diana a v roce 2000 se rozvedl.
V roce 1982 založil firmu Peter Norton Computing, kterou v roce 1990 prodal firmě Symantec.
V posledních letech se Peter Norton kromě programování věnuje podpoře hlavně výtvarného umění a jeho sběratelství. Časopis ARTNEWS ho zařadil mezi 200 největších sběratelů světa. Ještě s bývalou manželkou založili Peter Norton Family Foundation. Nákupem uměleckých děl podporuje muzea, financuje výstavy nadějných umělců… Sám o své lásce k umění říká: "Moje práce potřebuje zrovna takové soustředění a pečlivost jako neurochirurgova. Jedna chyba může zničit výsledek stovek hodin práce. Proto nacházím uvolnění v umění."


Veškerý pracovní čas Petera Nortona je i dnes svázaný s programováním. Zdá se, že úspěchu v programování a následné popularitě vděčí, jako celá řada lidí před ním i po něm, vlastně své chybě a jejímu následnému napravování. Jednou si náhodou z pevného disku svého počítače smazal boot sektor, obnovení dat nebylo vůbec jednoduché, to je jasné, ale věci obyčejně mají dvě stránky. Ta dobrá byla, že tento pro něj špatný zážitek v něm vyvolal potřebu napsat program, který byl předobrazem dnešních utilit. Nakonec takovýchto obslužných prográmků napsal víc a celý programový balík začal prodávat pod názvem Norton Utilities (pro MS-DOS). Jestli by sám od sebe začal vytvářet takovéto programy je otázkou, ale podle všeho ano.
Kvůli prodeji programového balíku založil Peter Norton Computing, a aby se prosadil na trhu, její činnost zahájil rozesíláním velkého množství reklam. To ho dovedlo téměř k bankrotu, ale stal se známým a populárním.
"Když jsem napsal program UnErase, který umožňuje obnovit smazané soubory, mnozí mi tvrdili, že takové programy nikdo nebude potřebovat. Já jsem, ale dobře věděl jakou má cenu. Za nějakou dobu všichni pochopili, jak je důležité mít možnost obnovit ztracenou informaci. Utilita UnErase vlastně zformovala nový sektor trhu s programy pro PC, který se nazývá trhem servisních programů - utilit." Vzpomíná na své začátky Norton.
V dnešní době existuje velké množství utilit - jedná se o různé programy například archivující data, antiviry, diagnostické programy, pro obsluhu disků…

V roce 1986 byl vytvořen asi nejznámější Nortonův produkt Norton Commander. Tento program zůstává v operační paměti, ale zachovává i možnost pracovat s příkazovým řádkem. Princip je velmi jednoduchý, jak všichni víme, ve dvou nezávislých oknech se na monitoru zobrazují obsahy adresářů.
Výborní umělci mají své epigony a programy napodobovatele či lépe řečeno klony. Norton Commander jich má desítky, prostě nápad se zobrazováním adresářů ve dvou oknech je tak geniální, že snad ho nelze ničím překonat. Z následníků Norton Commanderu vyberme namátkou - Frigate, Windows Commander, WinNavigator, PC Disk Master .99i, FileCommander /W 2.12, Jet Commander, TurboBrowser 2001… a české třeba - Manažer 602, HH Win, WinM602…

Tvůrce žen, zbraní a aut.

Představuji vám zde ve SciFantu hlavně osobnosti spojené s IT, zatím se jednalo převážně o techniky, výzkumníky nebo zakladatele firem a tentokrát to bude člověk z úplně jiné branže - umělec - výtvarník. Japonec Sonoda Kenichi - zástupce žánru kyperpunk- anime a sci-fi manga. Tyto umělecké směry mají daná pravidla pro to, jak kterého kresleného hrdinu zobrazovat, ale i v těchto mantinelech se umí pohybovat umělec, který chce být originální - a to prý Sonoda je.
A otázka jestli patří do osobností IT? Ano, splňuje kritéria, jak tématem své tvorby, tak i tím, že k tvoření nepoužívá jen tužky a štětce, ale i počítač a zastupuje tak zde celou řadu podobných umělců… prostě kyberpunk do IT také patří.

Fakta
Sonoda Kenichi se narodil 13.prosince 1962 v městě Takaishi, Osaka Prefecture.
V roce 1983 odchází z Osaki do Tokia, aby zde ukázal své práce a mohl pracovat ve firmě "Artmic" jako animátor a tvůrce postaviček.
Od roku 1987 vytvořil celou řadu postav pro animované fimy - anime a k některým i vymyslel scénář.
K jeho nejznámějším anime patří: Wanna-Be's (1986), kyberpunkový OVA anime Bubblegum Crisis (1987), Bubblegum Crash (1991), Gunsmith Cats (1995), Idol Fighter Su Chi Pai (1996).
Vytváří i v současné době oblíbené mangy: Gunsmith Cats (1991-1997), Cannon God Exaxxion (2000-2004) a Gunsmith Cats Burst (od roku 2004 a stále tento příběh pokračuje).
Zároveň se seriálem Bubblegum Crisis Sonoda publikoval mangu - Riding Bean a v roce 1989 se účastnil jejího zanimování.
V roce 1991 studio Artmic, kde byl zaměstnaný, zkrachovalo a i on tak přišel o mnoho peněz a nejen to, navíc ještě ztratil autorská práva na Riding Bean.
V roce 1991 začal publikovat svojí mangu Gunsmith Cats - o dvou dívkách prodejkyních zbraní a soukromých detektivkách, v časopise Afternoon. Na dalších pokračováních tohoto příběhu pracuje dodnes.

Velice zvláštní ženy - aneb rozvernější povídání
V roce 1985 začal pracovat na svém prvním filmu "Uchazečky" (Wanna Be's) věnovanému ženskému boji a tato jeho prvotina předznamenala i jeho další tvorbu - Sonoda si totiž jako své výsostné téma zvolil, tvořit "kruté dívky", zbraně a automobily. Toto vše opět prezentoval v anime "Dívčí síla" - Gall Force: Eternal Story (1986), vyprávějícím o civilizaci složené pouze z žen. Film se stal velmi populární a velkou roli v jeho úspěšnosti sehrál právě Sonodův design.
Nejznámějším nejen v Japonsku, ale i ve světě a také asi nejzdařilejším jeho filmem je OAV (Original Video Animation) kyberpunkový seriál Bubblegum Crisis. Inspiraci k němu poskytli Philip K. Dick's a Ridley Scott's svým filmem Blade Runner.
Děj je celkem prostý v roce 2032 po velkém zemětřesení bylo Tokio srovnáno se zemí a bylo pak postaveno nové Magatokio. Zde sídli megakorporace Genom, vyrábějící inteligentní a polointeligentní humanoidy - Boomers.
Používat Boomers, jako pracovní silu, je na Zemi přísně zakázáno, ale oni - ti inteligentní se na ni stejně dostávají - utíkají přímo z Genomu. Na jejich likvidaci nestačí policie ani žádné speciální jednotky, proto dcera tvůrce Boomers vytvoří čtyř člennou dívčí jednotku - Knight Sabers, která s humanoidy bojuje. Tým má samozřejmě k dispozici nejmodernější zbraně a i takovou "vychytávku" jako pancéřové oblečení.
Válka těchto dívek s Boomers je ovšem věčná, protože tito roboti jsou potřební ve vesmíru, a tak jejich výroba se nikdy nezastaví…

Na rozdíl od svých kolegů si Sonodo na nic nehraje - nadává do své tvorby žádné hlubokomyslné filosofické myšlenky a svým dílem neaspiruje na vysoké umělecké a scénáristické ambice - prostě on jen tvoří krásné i kruté dívky, reálné i vymyšlené zbraně a obdivuhodná auta a další techniku - vše dělá z čistého srdce - a to je prý ve světě šintoismu ta největší cennost a umělecká hodnota.

Patří do klubu prvních.

Čas od času je dobré připomenout si i notoricky známé věci. Osvěžme si tedy v paměti Konráda Zuseho, který vytvořil Z3 - první počítač, který byl ovládaný programem a zběžně i další členy "klubu prvních".

Další členové
Společně s Zusem jsou zde například: Profesor matematiky a fyziky na Universitě státu Iowa - John Vincent Atanasoff a jeho žák Clifford Berry, kteří už v roce 1939 začali pracovat na řešení počítače, který by byl postavený plně na bázi elektroniky. Jeho prototyp byl představen v roce 1940 - jednalo se o prvogenerační elektronický počítač - ABC čili Atanasoff-Berry-Computer. Nikdy nebyl neuveden do provozu. Atanasoff prostě neměl peníze na základní výzkum a následný vývoj potřebných elektrotechnických součástek. Prvenství vynálezu mu však zůstalo. Nesmí se zapomínat ani na Vannevara Bushe, ten stál u zrodu prvního analogového počítače, schopného řešit některé typy rovnic už v roce 1931.
John William Mauchly a J. Presper Eckert Jr.v roce 1943 vytvořili elektronický ENIAC… John von Neumann vytvořil EDVAC v roce1944 - ten byl již ovládány vnitřním programem… Howard H. Aiken svůj MARK1 ukázal světu v dubnu 1944… a další a další….

Fakta
Profesor Konrád Zuse se narodil 22. června 1910 v Berlině a zemřel 18. prosince 1995 v Hünfeldu u Fuldy.
Jeho otec byl poštovní úředník. V roce 1912 se rodina, kvůli otcově práci odstěhovala do Braunsbergu. Zde Zuse absolvoval humanitní gymnázium. Po maturitě odešel do Berlína studovat Technischen Hochschule Berlin-Charlottenburg (dnešní Technická univerzita Berlín). Studia zakončil v roce 1935.
V roce 1945 se v Berlíně oženil s Giselou Brandes a společně měli pět potomků.
S několika kolegy založil v roce 1949 v Neukirchenu firmu Zuse KG vyrábějící elektromechanické kalkulátory. Firma byla později pohlcena Siemensem, kde Zuse zastával čestnou funkci - vedoucí vědecký spolupracovník.
V poválečných letech se věnoval převážně teorii, vytvořil skutečný algoritmický jazyk Plankalkue (z latinského planus calculus - projekt výpočtů).
Ve volném čase se věnoval malování, svá díla i vystavoval ovšem pod pseudonymem jako Kuno See.


Konrád Zuse se svými počítači
Od dětství rád něco konstruoval. Jako student snil o stroji, který sám bude provádět výpočty.
V dnešní době informační přesycenosti se zdá téměř nemožné, že Zuse svým prvním počítačem navázal na anglického matematika Charlese Babbageho (1791-1871) aniž by jeho dílo vlastně vůbec znal a měl o něm tušení. Podle jeho životopisců, je tomu opravdu tak. Zuseho první počítač Z1 se totiž velmi podobal Babbageho Analytical Engine. Z1 dokončil v roce1938, byl to pouze elektromechanický stroj s kolíčkovou pamětí na 16 čísel.
Kvůli jeho tvorbě odešel už v roce 1936 ze zaměstnání. Dílnu si vytvořil v pokoji u svých rodičů a začal pracovat. Nejdříve na jednom stole, ovšem stroj se rozrůstal, přidával stoly, až nakonec Z1 zabíral kolem 4m2. Na výpočty tohoto Z1 ovšem nebylo spolehnutí, takže o nějakém praktickém využití se ještě vůbec nedalo uvažovat.
Z2 byl reléově-mechanický a pracoval s děrným páskem, ovšem paměť měl ze Z1.
Na konci práce na Z2 se seznamuje s rakouským elektroinženýrem Helmutem Schreyerem, se kterým potom spolupracuje.
Z3 byl reléový - konkrétně z cca 2600 elektromagnetických relé. I zde byla použita děrná páska s programem, kapacitu paměti měl 64 slov. Z3 byl dán do praktického užívání v roce 1943, ale práce na něm byla zakončena v roce 1941.
Počítače Z1 až Z3 byly zničeny v roce 1944 při bombardování Berlína. Zusemu se podařilo zachránit pouze Z4, který vyvezl na koňském povozu do Gettinghenu, kde ho schoval v konírně. V roce 1949 Z4 ho převezl do Curychu. Z4 nebyl poslední po něm následoval Z5 pak Z6 po něm Z7…

Někoho možná udiví, že v Německém technickém muzeu v Berlíně je vystaven Z1. Údiv není na místě, protože Zuse byl v roce 1986 požádán o to, aby Z1 znovu sestrojil, což se mu za tři roky skutečně podařilo.

Napsal jsem jméno tvé z atomů aneb Don Eigler

V roce 1959 se 29.prosince v prostorách Caltechu sešla American Physical Society. Všichni čekali na večer, ne z důvodu oslavy, ale kvůli Richardu Feynmanovi - ano, toto datum je oním kultovním dnem nanotechnologií - zde Feynman pronesl ono, že tam dole je ještě hodně místa… přednáška byla určitě, jako ostatně všechny jeho vystoupení, zážitek a navíc tady ukázal, jaký asi bude svět a nemýlil se - například jeho tvrzení, že v podstatě bude fyzik schopen syntetizovat jakoukoliv chemickou látku, kterou mu chemik napíše. "Dejte mu pokyny a fyzik látku syntetizuje. Jak? Položí atomy tam, kam říká chemik, a takto danou látku vyrobíte…" se stalo pravdou.
Don Eigler a Erhard Schweizer v roce1989 jako první na světě pomocí skenovacího tunelového mikroskopu (scanning tunneling microscope, STM) ukázali vytvoření struktury na nanoúrovni - seřadili 35 samostatných atomů xenonu do názvu firmy, kde pracovali - čili napsali atomy "IBM". Tento první experiment manipulace s atomy trval 22 hodin, v současnosti takovýto proces zabere jen několik minut.

Fakta
Dr. Don Eigler v roce 1975 zakončil bakalářskou zkouškou z fyziky svá studia na University of California v San Diegu. V roce 1984 zde pak získal doktorát z fyziky. Doktorandské studium absolvoval v Technical Staff at AT&T Bell Laboratories.
V roce 1986 se stává "součástí" IBM, kterou je dodnes. V současnosti pracuje ve výzkumném centru IBM - Almaden Research Center v San Jose, California. Jeho oborem je oblast fyziky povrchů a hlavně nanotechnologie. Řídí skupinu specialistů a cílem jejich výzkumů a experimentů je co nejvíce rozšířit základní znalosti o fyzice atomových struktur - souvisí to s poznáním základů "nanosvěta" a jejich následného konkrétního použití ve výrobě počítačů - čili také zkoumají, jak by bylo možné použít nanostruktury k vytváření komponentů PC.
Eigler je braný jako guru nanotechnologií takže je samozřejmé, že jeho pomyslná vitrínka ocenění je naplněná k prasknutí - proto si řekneme jen o třech:
V roce 1993 obdržel titul IBM Fellow - což je největší vědecké firemní ocenění.
V roce 1995 získal Dannie Heineman Prize - je to specielní cena Gettingenské akademie věd Německa,která se dává jednou za dva roky, za významné výsledky v oblasti přírodních věd.
A v roce 1999 Nanoscience Prize.

Souvislosti
O tom, jak se může zdánlivé "hraní" si s atomy stát zajímavým vědeckým objevem souvislostí mezi nanosvětem a realitou svědčí i další Eiglerův pokus. Položil atomy kobaltu na měděný povrch tak, aby vytvořili uzavřenou elipsu. Potom, co do jedné poloviny ještě položil jeden atom kobaltu, tak v té druhé, kde bylo o atom méně se objevil signál analogický tomu, jakoby i v ní byla přítomna nějaká další atomová částice.
Jelikož v této části elipsy skutečně nebyla žádná částice navíc, i když skenovací mikroskop ji hlásil, vypadal tento jev jako opravdu zvláštní věc. Eigler toto vše vysvětlil pomocí efektu šepotu, který je znám velmi dlouhou dobu. Znamená to, že i velmi tichý šepot v speciálně vytvořeném prostoru může být slyšet na druhé vzdálené straně od hovořících, ale v jejich blízkosti bude nesrozumitelný. Tohoto efektu využívali stavitelé divadel - která mají eliptický tvar a tento efekt nastal i v nanaoelipse - atom navíc byl "slyšet" na opačné straně než byl vložen.


Menší už to nebude ať už se to jmenuje jakkoli
Eigler k výrazu nanotechnologie má výhrady - v rozhovoru pro časopis Expert řekl: "Termín nanotechnologie se narodil ve vědecko-populární literatuře, je ho nutné spíše brát jako marketingový výraz a lákadlo na investory a také na zvýšení zájmu široké veřejnosti. Mnozí hovoří o tom, že se jedná o novou vědeckou disciplínu. Mě se takový přístup nelíbí. V principu výzkum jakýchkoliv supermalých struktur, rozměry kterých jsou menší něž 100 nanometrů, je možné přiřadit k nanotechnologiím. Například chemie už dávno pracuje na molekulární úrovni - takže to by tedy podle této logiky znamenalo, že se jedná o nanotechnologii? Proto mě se líbí více definice, že to čím se dnes zabýváme je svázáno s novou úrovní řízení procesů v mikrosvětě."

Technická záhada - "computer z moře" (3)

Severozápadně, kousek od ostrova Kréta v moři u ostrova Antikythéra se v roce 1901 ve vraku lodi našel takzvaný „mechanismus z Antikythéry“. Jedná se o bronzové úlomky, na kterých jsou obrysy ozubených koleček. Po složité rekonstrukci provedené v padesátých letech minulého století profesorem Derekem de Solla Pricem víme, že vnější strana tohoto mechanismu se skládala z ciferníků, zabudovaných do dřevěné skříňky, v níž bylo asi dvacet ozubených kol. Na skříňce byly nápisy tvořící astronomický kalendář. Podle těchto nápisů byla tato věc zřejmě vyrobena už v prvním století před naším letopočtem.
Přitom mechanismus obsahoval soustavu diferenciálních ozubených kol a ta byla doposavad známa až z roku 1575! Jedná se tedy o záhadu něbo geniální unikát?
Profesor Price se nejdříve domníval, že se jedná o hodiny. Tento názor vyvolal u odborníků pohrdavý smích. Jenže pan profesor nechtěl zůstat v pozici hlupáka. V roce 1971 si přečetl článek o možnosti využívat vysokoenergetické záření gama při zkoumání vnitřků kovových předmětů. Ihned navázal spolupráci s Řeckou komisí pro atomovou energii a díky záření gama mohl pořídit na tu dobu dokonalé snímky mechanismu. Po prozkoumání obrázků změnil svůj názor - žádné hodiny - tento mechanismus je vlastně modelem vesmíru, který kdysi dávno dával člověku představu o umístění a pohybu Slunce i Měsíce na obloze v průběhu kalendářního roku.
Středová otáčivá osa přístroje byla napojena na kličku - něco jako flašinet. Otáčením kličky se může hezky sledovat jak na přední, tak na rubové straně mechanismu siderický a synodický měsíc v průběhu čtyř ročních období. Mohl také předpovídat pohyb nebeských těles.
I jeden z nejznámějších autorů sci-fi Arthur C. Clarke (1917 - 2008) se k tomuto přístroji vyjadřoval shodně. Podle něj tento velice složitý mechanismus popisuje pouze zjevné pohyby planet a nic nevysvětluje. Clarke k tomuto napsal:
„…Kdyby bývali Řekové dokázali proniknout do podstaty věcí ve stejné míře, v jaké se uplatňovala jejich vynalézavost, k průmyslové revoluci mohlo dojít tisíc let před Kolumbem…“ (A. C. Clarke, The View from Serendip)

A jaká je realita? Postoupil vědecký výzkum tak daleko, že dnes už víme o jaký přístroj se asi jednalo? Ano, dnes už se dá říci, že záhada je vyřešena. Postupně se na "odtajnění" mechanismu z Antikythéry podílelo několik desítek vědců. Po Priceovi to byl v devadesátých letech minulého století Allan George Bromley z univerzity v Sydney společně s Michaelem Trevillianem Wrightem ze Science Museum a Imperial College Londýn - ten vyvinul speciální tomograf k získání dvojrozměrných průřezů mechanismem. Na základě novějšího obrazu o zařízení potvrdili Priceovu teorii o modelu vesmíru - čili takovém malém osobním planetáriu a popřeli další z uváděných možností a to, že by se jednalo o astroláb čili přístroj sloužící k navigaci lodí na moři. Takové přístroje nebyly u Řeků běžné, plavba byla založena na osobní zkušenosti plavících se a navíc lodní trasy vedly podél pobřeží..

Řadu let úspěšně funguje mezinárodní výzkumný projekt antikythérského mechanismu (The Antikythera Mechanism Research Project). Účastní se ho Britové, Řekové a Američani. Vedoucími jsou matematik Tony Freeth a astronom Mike G. Edmunds z univerzity v Cardiffu. Tito dva vědci zveřejnili 30. listopadu 2006 v časopise Nature výsledky svého probádávání mechanismu. Potvrdili, že se jedná o astronomický analogový počítač, sestrojený za účelem předpovědí postavení nebeských těles na obloze. Tak vidíte, už Řekové měli počítač, ale není to žádná záhada nebo poznatek vyvolávající úžas. Sice "počítač" , ale jen mechanický automat - i když jedná se o velkou vzácnost je to nejucelenější vědecký předmět, který se ze starověku zachoval.
A je skutečně tak starý? Ano. Studiem typů písma staré řečtiny a porovnáním s písmem na mechanismu dospěl emeritní ředitel Epigrafického muzea v Athénách Haralambos Kritzas k závěru, že přistroj vznikl mezi léty 150–100 př.n.l. Navíc podle výzkumníků z mezinárodního projektu je velká pravděpodobnost, že loď s nákladem vyplula z Rhodu, čili na konstrukci přístroje mohl mít vliv sám Hipparchos patřící ke špičce antických astronomů, a který sestavil první veliký katalog hvězd - učenec na Rhodu žil v letech 140–120 př.n.l.

V moři u Antikythéry se tedy nenašla žádná záhada a po pravdě řečeno ani žádný unikát.
Jsou známa písemná dobová svědectví o tom, že Řekové uměli sestavovat podobná planetária - a to jak sférická jako glóbus nebo plošná jako antikytherský mechanismus - a všechny byla poháněná obdobnou soustavou ozubených kol. Například ve 3. století př. n. l. zkonstruoval malé planetárium Archimédés v Syrákúsách. Svědectví o něm zachoval Cicero, který ho viděl v rodině svého přítele Marka Marcella, vnuka dobyvatele Syrákús, který Archimédovo planetárium ukradl a donesl si ho domů - jmenoval se Marcus Clau dius Marcellus.
Věřme Cicerovi, ale napadá mě, kde Archimedés své planetárium vyráběl? Jistě měl doma svoji dílničku a dost trpělivosti na vybrušování zoubku koleček.
Nakonec přeci jen je mechanismus z Antikythéry jedinečný - je zatím jeden jediný na světě a asi jiný jemu podobný se nenajde.






pokračování

Já tě štípnu!

Kartička z tvrdého papíru popsaná čísly nebo i znaky a různě perforovaná, co dírka to informace - prostě děrný štítek - to je onen papírek, kolem kterého se hodně dlouho točil IT svět. Muž, který vymyslel jeden z nejlepších systémů využití děrných štítků pro rychlé zpracování hromadných dat a patřičné přístroje, byl Herman Hollerith. V roce 1990 za tento svůj vynález konečně vstoupil do National Inventors Hall of Fame -Národní síně slávy vynálezců.

Fakta
Herman Hollerith se narodil německým utečencům v USA 29. února 1860 a zamřel 17. listopadu 1929. Od dětství se zajímal o stroje a mechanismy, učitelé ho prohlašovali za talentovaného, ale lenivého chlapce. Ovšem jeho neochota učit se humanitní vědy zřejmě byla zapříčiněna jeho disgrafií.
V roce 1875 zakončil studium na Columbia University School of Mines a stal se důlním inženýrem. Po studiu se na své škole stal asistentem Williama P. Trowbridge.
V roce 1882 začal učit na slavné MIT (Massachusetts Institute of Technology). Přednášet studentům a psát křídou na tabuli ho nebavilo, takže když v roce 1884 dostal nabídku jít pracovat na patentní úřad ve Washingtonu, neváhal a přijal ji. On sám obdržel desítky patentů.
Život mu změnilo sčítání lidu USA z roku 1890. Předchozí sčítání zpracovávané pouze a jen ručně bylo pro lidi vyčerpávající a i plné chyb, a tak byla vypsána veřejná soutěž na konstrukci počítacího stroje, který by v tomto úkolu pomohl. Soutěž vyhrál se svým Hollerith Electric Tabulating Systém - díky kterému bylo vše hotové za tři měsíce a ušetřilo se pět milionů dolarů.
Rok 1890 byl pro něj i jinak úspěšný - dokončil doktorát na Columbia University a také se oženil.
V roce 1896 založil firmu Tabulating Machine Company, kterou v roce1911 prodal konkurenční Powers Tabulating Machine Company - vznikla tak Computer Tabulating Recording Company - v ní Hollerith pracoval jako konzultant až do roku 1921. Thomas J. Watson z ní v roce 1924 vytvořil IBM. Z těchto důvodů bývá Hollerith nazýván "otcem" IBM, i když bezprostředně s touto firmou nijak svázán nebyl.

Dírkovaný šém
Nápad, řídit nějaký stroj pomocí instrukcí, které jsou zadány dírkováním do papírového pásu či kartičky, mělo před Hollerithem několik vynálezců prvním známým je asi Jacques de Vaucanson (1709-1782) v roce 1741 zdokonalil již existující nápad - řídit tkalcovský stav děrovaným pásem.
B. Bouchon a M. Flacon nezávisle na sobě přišli na myšlenku poloautomatického tkalcovského stavu s děrnou páskou uzavřenou do smyčky (Francouz Bouchon v roce 1725 a Angličan Flacon v roce 1728).
Na jejich řešení navázal Joseph Marie Jacquard (1752- 1834), 1805 sestrojuje automatický stroj na výrobu vzorovaných tkanin. Ovládán byl pomocí děrných štítků, které byly spolu spojeny provázky. Jedná se zřejmě o první použití programování pomocí děrných štítků.
Ve všech těchto případech se jednalo samozřejmě o mechanické automaty a děrný štítek byl spíš jiná forma vaček.
Jak to bylo
Hollerith se začal zabývat automatizací zpracovaní dat už na MITu. Nejdříve pro záznam informací používal papírovou pásku s otvory, skrz které procházely kolíky a spojovaly elektrické kontakty. Páska byla k takovéto práci nevhodná, trhala se, nešlo rychle najít nějakou dílčí informaci, takže brzo přešel na děrné štítky. V roce 1884 si nechává patentovat svůj způsob převádění údajů z děrných štítků na elektrické impulsy, které ovládaly počítadla. Pracoval na něm několik let.
Dírky nejdříve dělal kleštičkama, jaké měli průvodčí na "štípání" jízdenek - nebylo to opět dobré řešení, a tak v roce 1889 se světu pochlubil svým tabelátorem. Jednalo se o děrnoštítkový stroj, který data zaznamenával na děrný štítek - papírovou kartičku o velikosti dolarové bankovky. Z tohoto "paměťového" média stroj mohl kdykoli data opět vyvolat. Tabelátor také umožňoval třídění dat podle daného hesla, prováděl s nimi jednoduché početní operace, popřípadě je vytiskl, či znovu naděroval. Čtečka štítků pracovala na principu spojování kolíků, skrz vyděrované otvory, s rtuťovými kontakty.
Jeho stroj se logicky začal nazývat "Hollerit" a byl v roce 1890 použit i při sčítání obyvatel Rakouska-Uherska.

Šlapat po inteligentech dovoleno.

"Pojďte dál. A nebojte se, klidně si na toho mého inteligenta šlápněte!" Pokud vaše hostitelka pronese tato slova někdy v budoucnosti, všem bude jasné, že nevyzývá k inzultaci svého druha, ale chlubí se vám svým novým inteligentním kobercem.
Ano, už i koberce dostávají určitou inteligenci. Nápad se podařilo zrealizovat v Německu dvěma spolupracujícím firmám Vorwerk Teppichwerke a Infineon Technologies. Výzkum trval dva roky a inteligentní koberec - Thinking Carpet poprvé představili v říjnu 2004.
Tvůrci předpokládají, že v budoucnu se právě on stane podlahovou krytinou skoro ve všech bytech a kancelářích na celém světě. V současné době ovšem tento hi-tech kobereček moc inteligence nepobral, i když vlastně už umí tři užitečné věci - zajištění bezpečnosti místnosti, regulaci klimatizace a navigaci po budovách.
Splňovat tyto tři funkce mu umožňují všité senzory - moduly, které jsou na jeho rubové straně. Zde pomocí vodičů, které je propojují, vytvářejí síť, která je jako celek připojena k PC a je řízena speciálními programy. Jeden centrální počítač je schopen kontrolovat plochu 100merů čtverečných.
Zatím jsou tyto senzory poměrně veliké, ale technici slibují, že později nebudou větší než 7mm². Maximální hustota jejich rozmístění je 25 kusů na metr čtverečný. Senzor (modul) je kombinován z několika snímačů - pohybu, tlaku, teploty. Z toho je asi jasné, jak této koberec pracuje - prostě není možné po něm přejít a nebýt zaregistrován. Pokud se jedná o vítanou návštěvu spustí se třeba program navigace a pokud je to zloděj zapne se alarm. Rozeznat ty vítané a nevítané hosty pomůže program časový rozvrh, kdy například v určitou hodinu nikdo nemá v místnosti co dělat. Thinking Carpet ovšem také pozná odkud kdo kam jde, takže pokud někdo vchází do místnosti oknem, také tím aktivuje alarm. Koberec může i hlídat nemocné a staré lidi, jestliže člověk upadne a dlouho se nezvedá, je automaticky zavolaná pomoc.
Nejen lidi a zloděje hlídá tato podlahová krytina, díky teplotním senzorům ovládá klimatizaci v místnosti a zaregistruje včas i vznikající požár - signál předá PC a ten a přes Internet zavolá hasiče. Pokud je požár rychlý a není možné ho ihned uhasit, koberec zapne své světelné navigační diody a ukazuje lidem pobíhajícím v dýmu, kudy mají běžet k východu.
Výhoda tohoto koberce jako hlídače je v tom, že na něm není vidět, že je i tímto zařízením. Jeho lícní úprava může být jakýkoliv koberec, třeba i perský. Jenže zatím je vidět jeho připojení k PC a do zásuvky - i to technologové hodlají odstranit - pracují na super ploché zástrčce. Kdy si budeme moci tuto kobercovou náhradu psa a dalších zabezpečovacích zařízení pořídit? Werner Weber technický ředitel firmy Infineon říká, že je ještě potřeba inteligentní koberec dále vylepšovat. Určitě pak bude mít i více funkcí. Například už v roce 2006 Vorwerk představil další novinku SMART CARPET, první koberec do kterého byla integrovaná RFID technologie pro navigaci inteligentních pracovních robotů - vysavačů.

Počítal Philip ovečky?

Ve světě IT jsou konstruktéři, programátoři, elektroinženýři… a také umělci - vizionáři, k nim patří i Philip Dick - jeden z řady velmi známých spisovatelů sci-fi, kteří se zabývají po technické i morální stránce otázkou: Co roboty i roboti a IT vůbec, mohou způsobit v lidském světě? Ovšem Dicka, podle jeho vlastních slov, nejvíc zajímala dvě témata - Co je skutečnost? a Co je podstatou skutečné lidské bytosti?

Fakta
Philip Kindred Dick autor sci-fi povídek a románů se narodil 16.12.1928 v Chicagu - stát Illinois a zemřel 2.3.1982 v Orange - stát Kalifornie.
Po střední škole se přihlásil na universitu v Berkeley v Kalifornii, chtěl zde studovat dějiny literatury, ale po roce odchází. Živí se prodejem gramofonových desek a tvorbou pořadů o vážné hudbě pro rozhlas.
V roce 1952 mu vyšla jeho první povídka a stává se spisovatelem. Od tohoto roku do roku 1956 napsal 75 povídek V letech 1962 - 72 vydal 20 románů. Kdo píše, ví, jaký je to úctyhodný počet. V literárně nejplodnějších letech prý psal až 60 normostran denně - to není lidský výkon a on ho prostě musel podávat - důvod byl jediný - aby se uživil. Jelikož není v lidských silách takto neustále usilovně pracovat, začal brát různé povzbuzující prostředky.
Jeho nejznámější díla jsou ta, co byla zfilmována a z nich asi úplně nejvíc citované je:
Sní androidi o elektrických ovečkách? (Do Androids Dream of Electric Sheep?, 1968) – čili film Blade Runner. Další velmi známé filmy podle jeho povídek Minority Report a Total Recall (We Can Remember It for You Wholesale).
Celkem napsal 34 romány, 100 povídek a řadu esejů a článků.
K faktům vykreslujícím osobnost P.K.Dicka se patří dodat, že byl pětkrát ženatý a měl tři děti a kvůli perzekuci ze strany policie - nesouhlasil s vládou USA (Nixon), se musel krátce vystěhovat do Kanady. Zpět se vrátil v roce 1972.
Terry Gilliam o něm napsal: Všem, kdo mají pocit, že se ztratili v nekonečně se zmnožující realitě moderního světa, chci připomenout jednu věc: Philip K. Dick tu byl před vámi.
V roce 1992 spisovatel Thomas M. Disch navrhl každý rok udělovat Philip K. Dick Award - cenu pro knihy vydané v USA v prvním paperbackovém vydání. Jeho návrh se ujal a cena existuje.

A je tu zase mezi námi
Letos by bylo Dickovi osmdesát let, jak by asi chápal dnešní svět? Je cestou k těm jeho dost děsivým vizím? Hodně přemýšlel o lidské neodpovědnosti a lehkomyslnosti v tvoření cítících umělých bytostí a také o mysli těchto živých strojů. Můžeme přemýšlet jestli by byl nadšený z toho, že v roce 2005 byl na NextFestu organizovaném časopisem Wired v Chicagu představen, dnes ještě stále běžící projekt nazvaný - P.K Dick? Jedná se o androida, který je spisovatelovým robo dvojníkem. Vyrobila ho firma Hanson Robotics ve spolupraci s FedEx Institute of Technology z University of Memphis, Automation and Robotics Research Institute z University of Texas v Arlingtonu a projektu se také aktivně účastnil Dickův přítel Paul Williams.
Android - portrét je pokryt dobrou napodobeninou kůže, sleduje očima - kamerami vaše oči, je schopný obličejové mimiky a odpoví vám na vaše dotazy. Umělý Philip sedící ležérně v lenošce, je chloubou vědy - díky biometrickému softwaru Dick rozpoznává tváře a dokáže dotyčné oslovit jménem a také adekvátně reaguje na emoce lidí, na které se dívá. Úsměv opětuje úsměvem, škleb šklebem.
Do paměti tohoto robota bylo zadáno 10 000 stran textu psaného Dickem - a na základě programu, který dokáže vybrat nejlépe odpovídající frázi z těchto textů, android jakoby logicky "odpovídá" na jakékoliv ústně položené dotazy přímo spisovatelovými slovy. Zatím doopravdy nemyslí, zatím…, ale mohl by být živý stroj P.K.Dick zlý? Co by z toho měl? Kdo ví.

Zdroje:
Stránky P. K Dicka - www.philipkdick.com
Philip K. Dick Award - www.philipkdickaward.org
www.dick-knihy.cz

Říkají mu profesor Robot

Dlouhé blond vlasy. Na první pohled je vidět, že Henrik je potomek Vikingů, ale jediné bitvy, kterých se účastní jsou fotbalové zápasy robotů. Se svými jedenácti malými humanoidy jednoho jména - Viki se v létě 2002 vylodil na břehu Japonska s jediným cílem, aby se zde utkaly s ostatními stejnými "fotbalisty"… a celkem V tomto RoboCupu obstály se ctí. Sám v Dánsku pořádal několik národních robo klání a i pro děti.

Fakta
Profesor Henrik Hautop Lund se narodil 15. července 1969 v Dánsku.
Vystudoval počítačové vědy a matematiku, v roce 1995 ukončil studia na University of Aarhus a stal se Cand. Scient. in Computer Science a v roce 2000 ukončil doktorandská studia na University of Southern Denmark v oboru Computer Systems Engineering. V tomtéž roce se na této universitě stává i řádným vysokoškolským profesorem a působí na ní dodnes. Kromě toho pracuje v mnoha dalších týmech zabývajících se vývojem robotů a umělých neuronových sítí a práci hodně týmů i sám vede.


Henrik už radu let vytváří roztodivné roboty podporující vývoj vnímání anebo "fotbalisty" a jiné robotky z kostek Lega. Jeho posledními roboty jsou desky, která jsou vlastně systémem pomáhajícím rozcvičit se lidem po úrazu a starým lidem udržet psychickou i fyzickou kondici nebo slouží k hraní dětem, či k cvičení postřehu sportovcům.

V letech 2001 - 2004 vedl Lund evropský projekt Hydra, jehož cílem bylo vytvoření prvního robota na světě, který se sám přeměňuje - shape-shifting robot. Tento projekt byl úspěšný - zrodil robota jménem ATRON. Na něm profesor se svým týmem pracuje dál v projektu MORPHING PRODUCTION LINES, který je podporován Danish Research Council a realizuje se v těchto skupinách - Maersk Mc-Kinney Moller Institute's research groups, AdapTronics Group a SWEAT Group.
ATRON je robot, který se skládá z libovolného množství jednotlivých komponentů - modulů, konkrétně to jsou modré zploštělé koule o průměru 11cm, které jdou na sebe různě napojovat. Každý modul je ze dvou polokoulí a vzájemná výměna informací mezi koulemi probíhá prostřednictvím infračerveného portu. Po zadání úkolu jednomu modulu se tato informace rozšíří do ostatních a až v tomto okamžiku začnou všechny společně vypracovávat - čili vypočítávat a plnit úkol - například do jakého obrazce se mají složit. Koule si mezi sebou i předávají energii - vzájemně si jedna od druhé dobíjí baterie.
Robot se může koulet, plazit určitým směrem, může ze čtyř koulí "udělat" kola, která se skutečně otáčejí a stát se tak vozítkem…vzhledem ke svým schopnostem bude sloužit všude tam, kde se budou provádět nějaká sledování v nebezpečném prostředí a možná také nahradí současné "marsochody".

Morphing production lines - ecosoc.sdu.dk/coe/Morphing_production_lines

Ženy by opravdu měly milovat počítače

V IT se v současnosti pohybuje velice mnoho žen , ovšem výjimečných ženských osobností je zde velmi málo. Jednou z těch, o kterých stojí za to psát, je i kontroverzní Anita Borg.

Fakta:
Anita Borg Naffz se narodila 17.ledna 1949 v Chicagu a zemřela 6.dubna 2003 v Sonomě v Kalifornii na rakovinu mozku.
Vystudovala informatiku na Washingtonské universitě a v roce 1981 na New Yorské universitě obdržela titul "doktor počítačových věd".
Z universitního prostředí odchází do malé firmy Auragen Systems Corporation a později do firmy Nixdorf. Zabývá se programováním operačních systémů.
V roce 1986 přichází do Digital Equipment Corporation (DEC) - zde pracovala na vytvoření metod testování mikroprocesorů.
Poslední firmou, kde pracovala, byla Xerox, sem přešla v prosinci 1997.
Je známá jako zakladatelka několika organizací, prosazujících zájmy žen ve světě počítačů - jedná se hlavně o výhradně ženský mailing list Systers (Systems + Sisters), kde v podmínkách členství, je že nesmíte být muž - založený byl v 1987, a dále The Institute for Women and Technology, který založila v roce 1997 a stala se jeho prezidentkou.
V roce 1994 zorganizovala první z konferencí o ženách v IT - Grace Hopper Celebration of Women in Computing.

Ženská věda?
V šedesátých letech si Anita nasadila kulaté brýle Lennonky, oblékla odrané džíny a skoro doslova se prý vrhla na studium nejnovějších technologií. University otevíraly nové obory a i katedry a jedničkou se stala informatika. Na katedru informatiky Washingtonské university se přihlásila, snad tehdy jako jediná žena. V té době patřila k těm málo dámám zajímajících se o IT. Proč z počátku nebyl mezi ženami o tento obor zájem se mnozí odborníci dodnes přou - snad prý to bylo způsobeno hardwarem - čili velkými sálovými počítači a určitými obavami z tohoto prostředí i ze spolupracovníků. Udivené pohledy a jízlivé poznámky ze strany kolegů zpočátku udivily i Anitu, ale neodradily. Studium dokončila a zařadila se mezi uznávané odborníky. Ovšem zároveň se stala feministkou a její, ve faktech zde již zmiňované, projekty jsou poměrně kontroverzní, protože - copak skutečně existuje něco jako ženská a mužská věda? Věda je jedna, k čemu tedy organizace určené výhradně ženám ve vědě? A její představa, aby si zvlášť bádaly ženské a mužské vědecké týmy je šílená.
I jeden z jejích posledních feministických projektů je rovněž velmi diskutabilní - jedná se o 50/50 - chtěla, aby v roce 2020 ženy zabraly polovičku všech počítačových technologických pracovních pozic. Co když, ale prostě nebude tolik nadaných žen? Tuto otázku si zřejmě nepoložila.
Snahy někoho někam téměř direktivně zařadit jsou hloupost. Pravdou je, že počítače skutečně mohou změnit a mění budoucnost nejen lidstva, ale i všem ženám. Stroj je stroj, je mu jedno, kdo se kolem něj “točí”, a tak se kolem počítačů vytvořilo prostředí, kde jsou ženy brány jako skuteční rovnoprávní pracovní partneři neb zde je jedno, kdo jsi, ale zaleží jen na tom, co umíš a některé nadané ženy toho využily. Možnost pracovat s počítači je vázaná jen na schopnosti, ne pohlaví - z tohoto důvodu by ženy měly milovat počítač a snažit se pracovat v IT... ale je samozřejmé, že ne každá má na to programovat nebo vyvíjet nové konstrukční architektury PC, ale na to nemá samozřejmě ani každý muž.

Blbůstka pro lásku

Jsou různé gadgety s různou mírou upotřebitelnosti a nutnosti je mít. Je to třeba i dnes už nepostradatelný mobil, ale dost často to jsou blbůstky a jedna z nich se mi líbí.

Jedná se o podivný polštář - "svítidlo", které je podle mě i lakmusovým papírkem lásky - pokud ta není, nesvítí. Tento indikátor lásky se jmenuje "Interaktivní polštáře"(Interactive Pillows) - polštáře protože, aby splňoval svůj úkol, musíte mít vždy dva a každý musí být umístěn v jiném bytě a třeba i městě. Interaktivní polštáře vznikly spoluprací odborníků z Interactive institute design v Goteborgu, Newmad technologies a dalších. Jejich technologický princip je jednoduchý - do povlaku polštářků jsou vpleteny elektroluminiscenční vlákna a čip spojující zařízení s přímo s Internetem - ten zajišťuje onu interaktivnost. Vás polštář se rozsvítí pouze v tom případě, pokud majitel toho druhého ho aktivuje tím, že ten svůj objímá. Světlo je signálem, že na vás partner myslí. Mnozí mohou namítat, že v době mobilů je toto zbytečnost, lepší si je zavolat. Možná mají pravdu, ale je to krásná zbytečnost ovšem s vtipem a mobilu přeci někdy dojdou baterie…

Ať návštěvy vejraj!

Chcete se návštěvám u vás doma pochlubit? No prosím, proč ne. Máte možnost. Poradím vám jak.

Návštěvy většinou nevodíte do pracovny, do ložnice, ale spíš si s nimi dáte kafíčko a i při této příležitosti se můžete pochlubit hi-tech maličkostmi. Například samotný stolek - ať už jídelní nebo kávový - může být interaktivní a stačí k tomu obyčejné různobarevné LED diody. Barevně blikající stůl vytvořili minulý rok Lenore M. Edman a Windell H. Oskay ze skupiny Evil Mad Scientist - Laboratories Interactive a nazvali ho - jak jinak - Interactive LED Dining Table a později ještě vytvořili Interactive LED coffee table.
Tajemství interakce je prosté. Pod skleněnou deskou stolu jsou desítky různobarevných LED diod nebo jen bílých a dále opět desítky aktivních i pasivních optických čidel - vše je vzájemně propojeno. Jakmile se dotknete desky rukou nebo na ni položíte skleničku, tak čidla zaznamenají pohyb a dají signál patřičným LED diodám, aby se rozzářily a jiné třeba naopak pohasly. Pokud na desce necháte předmět jen ležet, diody zůstávají svítit, blikají, pouze pokud by se předmět neustále pohyboval. Vypadá to velmi jednoduše, jen se nesmí zapomenout, že vše funguje i díky analogovému počítači, řídícímu precizně propojenou síť čidel a LED diod.
Celý systém stolku je energeticky nenáročný potřebuje prý méně jak 35 wattů. Výhoda je, že pokud by vás světelné efekty obtěžovaly, tak ho prostě vypnete a zapnete jen když by přišla návštěva. Ovšem také může zůstat neustále zapojený a stát se lampičkou.
A co je na stolcích nejsenzačnějšího? Můžete si je koupit a cena je 2800 dolarů a dodací lhůta šest neděl, ale i si je udělat úplně sami. Stačí stáhnout si návod. z www.Evilmadscientist.com, nakoupit potřebné elektronické součástky, najít starý stůl a za nějaký den či týden práce, můžete mít v jídelně nebo obýváku barevně komunikující nábytek.

Pokud si chcete vypít kávu venku a interaktivní stolky vás nelákají, budete moci hosty udivit třeba svítícími slunečnicemi. Jedná se o venkovní ekologická svítidla vytvořená designéry Emi Fujitou a Shane Kohatsu. Technologie, kterou tvůrci použili opět není až tak nová a originální - jedná se o normální fotočlánky. Ve dne se akumuluje energie, která se v noci vyzáří. Někomu mohou spíše připomínat talíře na stoncích, ale slunečnice jsou jistě poetičtější a jako první napadnou určitě více lidí. Zatím v prodeji nejsou, ale venkovních svítidel využívajících sluneční energie už je v prodeji dostatek. Slunečnicové lampy jsou ovšem velmi elegantní a výtvarným zpracováním originální - však také dostaly cenu ICFF 2007 v New Yorku. Sedět za svitu slunečnic, je velmi romantické.

Kupte si svého policistu!

Ne, nevyzývám k něčemu nečestnému, onen strážce pořádku a zákona, je totiž robot.

Prvním umělým strážcem byl asi měděný obr Talós - postava z řecké mytologie. Podle jedné legendy byl stvořen na objednávku boha Dia božským kovářem Héfaistem. Zeus si přál dokonalého oddaného a neúplatného strážce a ochránce pro svoji milenku Európu, kterou si ubytoval na Krétě. A Talós jako dokonalý stroj se snažil… dokud jej kouzelnice Médeia neposlala do šrotu. To je hodně starý mýtus, máme novější a to různé Robocopy z filmů.
V dnešní době není zapotřebí Héfaista ani filmových triků a kostýmů, stačí reální vědci a technici a umělého strážce můžete mít taky.
Jeden takový robo - policista nastupuje službu už začátkem prosince v nákupním centru Aqua City, které je - určitě byste uhodli - v Japonsku v Tokiu.. Jmenuje se Reborg-Q a jeho tvůrci jsou z Sohgo Security Services (ALSOK). Jedná se vylepšený model jejich předchozího Guardrobo D1. V roce 2007 by robo-strážci měli pracovat na deseti místech po celém Japonsku.
Jméno Reborg znamená - "Remote Cyborg" - dálkově řízený kyborg a ono "Q" - to značí kvalitu - Quality, rychlost - Quick - ve smyslu operační rychlosti, ne že by to byl sprinter - on se pohybuje maximálně 30cm/s a do třetice Q je komunikace - Q&A - Communication.
Nový strážný se byl na pracovišti představit již 27.11. a pochlubil se, co vše dovede. Je toho celkem dost, i když mohlo by to být ještě lepší, ale nechtějme po "plecháčovi" zatím zázraky.
Svých 90 kilo nenosí na nohou, ale pohybuje se po čtyřech kolečkách skrytých pod černou sukní. Měří 130 cm a jeho základna má rozměr obdélníku 65 x 70cm.
Robot jako policista obchůzkář projíždí svůj rajón a kontroluje, co se kde děje - díky autonomnímu režimu a funkci kontrola výtahu si umí i přivolat zdviž a odjet s ní do požadovaného patra. Samostatně si každou hodinu a půl chodí dobíjet své lithio-ionové akumulátorové baterie. Reborg -Q může být také přímo řízen z PC joistickem.
Přítomnost lidí, unikající vodu, požár pozná diky senzorům.
Na hlavě a na hrudi má umístěné celkem čtyři videokamery, které neustále zaznamenávají, co se kolem něj děje - pokud se setká s něčím zvláštním, podivným, vybočujícím, tak okamžitě kontaktuje velín a začne do hlavního počítače vysílat video i se zvukem a to v reálném čase. Vše s děje na bezdrátové úrovni (norma IEEE 802.11b/g) - což by ani jinak, vzhledem k jeho mobilitě, nebylo možné. V řídícím centru sedí lidští strážníci. Na nich je jestli přijdou zasáhnout nebo pro něj podezřelou záležitost vyhodnotí jen jako něco žertovného a pro bezpečnost lidí a firmy nepodstatného. Robopolicista sám s pachatelem nic nezmůže, nemá ve své výbavě žádné zbraně, paralyzéry či dýmovnice. Co opravdu umí zvládnout sám, je uhasit požár - v "rukou" má trysky jimiž může nastříkat hasící prostředek, ze zásobníku v sobě, přímo na oheň.
Robot je vybaven i možností interaktivní komunikace s lidmi - například na hrudi má monitor a na něm si návštěvník obchodního centra může najít, kde prodávají co potřebuje nebo pokud se ztratí dítě, tak zde je vystavena jeho fotografie. Rovněž má syntezátor řeči a hlasově podává informace o čase, počasí, ale také obtěžuje kolemjdoucí reklamními slogany.

Reborg -Q může být i vrátným v pravém rameni má zabudované bezkontaktní zařízení pro snímání identifikačních karet FeliCa (SONY) - čili může kontrolovat příchozí a odchozí zaměstnance a nebo návštěvníky kulturních akcí jako robo-biletář. Vstupenky mohou být označeny RFID čipy i je dokáže, díky vestavěnému scaneru, přečíst.