Lék na lásku aneb její tajemství objeveno... možná...

 

 

 

Věda nedokáže nikomu vybrat zaručeného partnera na celý život. Zázraky nikdo nedokáže. Ovšem možná za nějaký čas dodá lidstvu opravdový lék na zlomené srdce.

Je pravda, že takových "šarlatánů", co toto slibovali, už tady bylo a kde nic tu nic. Ve středověku doktoři dokonce zcela vážně diagnostikovali nemoc z nešťastné lásky, ale pomoct také nedokázali - ono to jejich pouštění žilou, smutného člověka spíše ještě dorazilo. Pak ještě doporučovali sex - jenže pokud opravdu někoho šíleně milujete, tak se to neslučuje s tím mít sex s jinou osobou.

 

V Polsku měli zajímavou metodu, jak léčit osoby oslabené nešťastnou láskou. Vymyslel ho důlní lékař Feliks Boczkowski - prostě truchlivcům dopřál solankové koupele v solném dole Wieliczka. Léčby se konaly od roku  1826 a hlavní léčenou nemoci v těchto lázních opravdu nebyla láska, ale plicní katar, ale i hysterie a neplodnost.

Jestli koupele v solné lázni nešťastně zaláskovaným nějak pomohlo se neví,  prameny o výsledcích léčby mlčí.

 

Co tedy může lásky zoufalcům nabídnout současná věda? Hodně, ale možná i málo. Netušíme. Budete se divit, ale chtěla by dodat opravdový lék.

Ne, není to žert, ale seriózní výzkum, kterým se se svým týmem a kolegy z jiných univerzit zabývá opravdu vážená bioložka a  behaviorální neurobioložka, profesorka psychologie  Sue Carter 

Z jejího povolání vyplývá, že se zabývá chováním živočichů a lidí - v případě Sue, je to monogamním chováním. Ano, paní profesorka roky studuje, proč jsou některé živočišné druhy monogamní a samozřejmě, proč se tak chová i člověk. Co k monogamnosti vede a co to páru přináší. Také ji zajímá, jaký mají hormony vliv na sexuální chování… prostě možná chce objevit tajemství lásky.

 

Své pokusy provádí na hraboších prérijních, monogamních myškách.

Jak takové pokusy vypadají? Hrabošům se jistě zdají drastické a nejen hrabošům.

NewScientist ve svém říjnovém vydání z roku 2008 informoval o následujícím výzkumu: Vědci umístili do jedné obyvatelné krabice pro hraboše 18 samečků a 18 samiček a nechali je spolu pět dní, Za tuto dobu mezi nimi došlo k navázání kontaktu, k vytvoření párů a vzájemných, nebojme se napsat, citových pout.

Do druhé krabice dali skupinu 20 samečků s dvaceti samečky.

Tento výzkum přímo prakticky prováděli Lerry Young z Emory University School of Medicine v státě Georgia a Oliver Bosch z University of Regensburg v Německu.

Cílem bylo zjistit, co v organismu vyvolá smutek a stesk z odloučení, a jaké důsledky to způsobí při chování ve stresových situacích.

Proto skupiny u sebe nechali jen pět dní a pak je zase rozdělili.

Samečci oddělení od svých vyvolených samiček brzo začali mít příznaky, které je možno nazvat deprese, neklid i úzkost

Například, když je pustili k vodě, tak místo, aby si v ní zaplavali, tak se jen bez zájmu brouzdali u okraje hrabošího bazénku. Chovali se apaticky i v takových stresových případech, když je výzkumníci převrátili na záda nebo za ocásek vyzdvihli do vzduchu.

To druzí samečkové, kteří byli ve skupině zase jen se samečky, nesmutnili vůbec a chovali se normálně aktivně, jak se hraboši chovají.

Prostě odloučení vyvolalo apatii v reagování na stresové situace.

Kromě změněného chování odloučených samců se v jejich krvi objevila vysoká hladina stresového hormonu kortikosteronu (CRF). Malá myška ho měla v krvi dvakrát tolik oproti těm druhým nespárovaným samečkům. Tady vidíte, že nezadaní jsou na tom lépe.

Onen kortikosteron je steroidní hormon kůry nadledvin. Má význam v regulaci metabolismu minerálních látek a v hospodaření s glukosou. Při stresu se jeho vylučování do krve podstatně zvýší. Inaktivuje se v játrech. A hlavně už před časem bylo vědecky prokázáno, že vpravení CRF do mozku pokusných zvířat u nich vyvolá příznaky deprese (nespavost, sníženou chuť k jídlu, snížení libida a bojácnost).

 

Toto zjištění zvětšené hladiny kortikosteronu vedlo vědce k závěru, že jiná látka - peptidy v mozku, které regulují reakci na stres, hrají významnou roli v procesu smutku až žalu. Nefungují totiž, jak by měly normálně fungovat - čili myšky vytažené za ocásek do vzduchu by neměly být apatické, ale odloučení samečci byli. Peptidy tedy nefungují.

Myslím logický závěr a vědci pokračují ve svých hypotézách ještě dále - tvrdí že:

Pokud odloučení partnerů trvá dlouho, dochází k depresi  - a to právě "díky" bouřlivé reakci na odloučení  vzniklé fyzikálně-chemickým procesem v mozku. Do normálu takto postiženého jedince uvede jen návrat k partnerovi - a takto - díky chemii v těle a mozku a vlastně i CRF a peptidům, je u hrabošů zajištěna monogamie.

 

A co jsou ty peptidy?

Peptidy tvoří přechod mezi a-aminokyselinami a bílkovinami. Jejich funkce je vytvářet dorozumívací signál mezi buňkami. Jeden z nich - oxytocin je peptidický hormon savců, který se syntetizuje v hypothalamu a je znám jako "hormon důvěry"

V těle se peptidy chovají různě jejich účinky jsou závislé na enzymatickém vybavení orgánu, kde působí - například peptid cholecystokinin v trávicím traktu vyvolává stah žlučníku a přísun žluči do střeva a sekreci pankreatické šťávy bohaté na trávicí enzymy, ale jinou úlohu má v mozku - zde jsou dva receptory "komunikující" s tímto peptidem - spojením s receptorem  A – dojde v mozku k vyvolání pocitu sytosti, navázáním na  receptor B dojde k vyvolání pocitu úzkosti a paniky.

 

Lerry Young k tomu, v zde již zmiňovaném článku v NewScientist (říjen 2008), dodává:"…detektory libosti v mozku zachycující  blažené pocity z toho být s partnerem se zcela logicky aktivují pouze v případě, když jsou páry reálně spolu. Pokud dojde k odluce libé pocity mizí a nastupuje žalem z odluky vyvolaný stres a následná deprese."

Není tomu tak nějak i u člověka? Není objevena chemická a hormonální podstata lásky? Možná ano. Až na to, že málokterý člověk je ve svém životě takto citově vázaný jen na jednu lidskou bytost, jako to mají mezi sebou hraboši. Lidé se opouštějí…

Doktor a psychiatr Yoram Yovell z University v Haifě v knize "Láska a jiné nemoci", uvádí, že při rozchodu zažívá opouštěný i opouštějící analogické pocity, neboť všichni jsme od přírody vybaveni silným strachem z opuštění.

Nehovoří se zde samozřejmě o případech, kdy jeden z partnerů je třeba psychopat a útěk trápeného je z takového svazku pro něj záchranou života - hovoříme o normálních citech, partnerství a lásce.

 

Psycholožka Katherine Shear se domnívá, že tento stres u odloučených hrabošů, je opravdu jasným důkazem toho, proč i lidské páry spolu zůstávají žít, i když jejich šťastné období i "horoucí" láska už je dávno za nimi a jiný důvod, zůstávat spolu, nemají. No paní doktorka zapomíná, že vždy se jeden důvod najde - ten ekonomický.

Výsledky práce tohoto výzkumu důvodu monogamie u hrabošů, podle Shear mohou mít velký význam pro jiný výzkum a to pro vývoj efektivních  medikamentů pro léčbu lidí strádajících dlouhodobým steskem a žalem například z nešťastné lásky nebo z důvodu úmrtí partnera, rodičů. Doposud na smutek, trápení a zlomené srdce žádný lék neexistuje… a pustíme-li su fantazii úplně ad absurdum, může tento výzkum i vést k vytvoření elixíru věrnosti a nápoji lásky.

Zatím musíme dát za pravdu Napoleonovi, když prohlásil: Jediné vítězství nad láskou je útěk.

Ovšem Goethe dodává: Nikdo jiný mi nedá lásku, přátelství, vroucnost i něhu, kterou nemám sám v sobě.

Co je vše platné, mít toto v sobě, když to nikdo nechce a na zlomený srdce sádra není?

Vždy se najdou řešení… a za několik let to třeba budou pilulky a možná si i budete moci namíchat nápoj lásky a tajně ho dotyčnému objektu podstrčit, a pak mu každodenně podávat kapsle věrnosti.

Bude tím svět krásnější a lidi šťastnější? Každý nápoj jednou vyprchá a pilule dojdou a ani ta Malá mořská víla úplně kvůli lásce neumřela… i ta nešťastná patří k životu. A nakonec samotu lidí možná odstraní technici a konstruktéři - roboti společníci a sex robotky jsou stále dokonalejší a dokonalejší…

 

 

 

Obnova

E.A.Poe napsal povídku "O muži, který se rozpadl", zde dotyčný rozpadlík  byl generál, který měl umělé ruce, nohy, spodinu lebeční... vše z poctivého kovu, popřípadě dřeva.

Potkat někoho z dřevěnou nohou nebylo po I. Světové válce žádnou zvláštností.

Vývojem byly dřevěné protézy  nahrazeny dnešními skoro  dokonalými, které se operačně mohou spojit s nervy, a tak je možné je ovládat. Nenahrazují se jimi jen ruce, nohy, ale i srdce. Další náhrady člověku umožňují  transplantace. A zdá se, že nahrazování může jít ještě mnohem dát a to bez operací a výroby dokonalých napodobenin orgánů. Z člověka se stane svojí schopností regenerace láčkovec - pokud to vyjde. Bylo by to velice jednoduché - doktor by do vás transfúzí naládoval kmenové buňky, které by byly simulovány takovým způsobem, aby ve vašem těle upravily  do původního stavu například játra nebo je vytvořily celá nová.

V budoucnu budeme moci slyšet třeba takovýto rozhovor:

"Tak já už mám dneska v pořadí třetí játra."

"Hmmm, to já pátý a druhý srdce."

"Pánové mě netrumfnete, já už mám obměněný všechny orgány včetně mozku ..."

Ovšem také by se mohlo stát následující:

Vyděšená sestřička  volá na doktora: "Pane  doktore okamžitě přijďte sem, přivezli dalšího pacienta, kterému roste třetí srdce a už má troje ledviny. Pane doktore, honem, už se to do něj nevejde."

Možná, že by mít některé orgány v těle víckrát nebylo k zahození, třeba takové dva mozky, člověk by se měl pokaždé s kým poradit. Hloupější by bylo mít třeba čtyři nohy a tři ruce.

No, nechci nemístně žertovat, tyto kmenové buňky mohou  být reálnou záchranou pro lidi po mrtvici nebo s jinými chorobami mozku včetně Alzheimerovy nemoci.

A pokud by se tyto kmenové buňky do těla aplikovaly třeba s nanopřistroji, které by neustále "hlídaly" jednotlivé orgány, cévy, krvinky... a vyspravovaly je ve spolupráci s kmenovými buňkami, požíraly škodliviny, viry , bakterie, volně radikály... a naopak tělu dodávaly vše potřebné - tak by se člověk svým věkem mohl přiblížit onomu opěvovanému Methusalému a nebo by byl "navždy mladý". K čemu by to tady na Zemi vedlo, raději nedomýšlet, pokud by lidstvo neexpandovalo do vesmíru, byl by to konec planety Země, ale to známe ze sci-fi.

Futurologie aneb ošidnost předpovědí

Jak bude vypadat náš svět za pět, deset, sto let? Kdo ví? Dříve se lidi obraceli na věštce a šamany, dnes máme futurology.

Jenže futurologické předpovědi jsou dost často zdrojem velké zábavy - s údivem a potěšením je čteme v době jejich vzniku a s pousmáním, či přímo hurónským záchvatem smíchu potom v době, o které předpověď mluvila. Jen dávní věštci nevzbuzují smích a to z jednoduchého  důvodu, oni své předpovědi  o budoucnosti napsali velmi chytře a každý si tam najde to co hledá. Seriózní futurolog, vycházející  z technických možností společnosti, to má těžší - některé nadějné technologie totiž po letech končí ve slepé uličce a výzkum musí začít znova..

Britský renomovaný futurolog Ian Pearson v roce 2002 napsal, že v roce 2005 bude vytvořena umělá inteligence, která v roce 2018 dostane Nobelovu cenu. Smějete se? Nesmějte se. Tento marketolog British Telecom své předpovědi opravdu pečlivě zvažuje a vždy se snaží vycházet z existujících technologií a výzkumů, jenže nikdo nemá všechny dostupné informace o všech oborech lidské činnosti a někdy prostě má navrch pouhé  přání., aby to bylo tak.

V šedesátých letech minulého století se autoři vizí budoucnosti nechali nekriticky opojit možnostmi techniky a předpokládali, že v 21.století bude mít lidstvo jeden velký problém a to jak zaměstnali lidi v jejich volném čase, protože pracovat  budou jen stroje.

"My nebudeme chodit do práce. Naopak práce bude chodit k nám." prohlásil v roce1967 Walter Cronkite moderátor CBS v dokumentárním seriálu o 21.století. Hovořilo se také o práci za odměnu. Jak roztomilé a naivní.

Vynálezce, spisovatel, podnikatel Ray Kurzweil  se vsadil s Mitchelem Kaporem z Electronic Frontier Foundation o dvacet tisíc dolarů, že v roce 2029 počítač splní podmínky Turingova testu, aniž by někdo poznal, že se jedná o počítač. Futurolog Ian Pearson v roce 2002 napsal, že v roce 2005 bude vytvořena umělá inteligence, která v roce 2018 dostane Nobelovu cenu. Jedná se o pouze o bláznivé předpovědi? Takových už tady bylo... V šedesátých letech minulého století futurologové prohlašovali že v 21.století  lidé nebudou už muset pracovat, vše za ně obstarají inteligentní stroje.

V poslední době s rostoucí propagací robotů se začínají objevovat články, které spekulují, zda-li  robot nahradí člověka, a kdy to bude. V roce 2003 napsal Marshall Brain (zakladatel internetového portálu HowStuffWorks) pesimisticky vyznívající esej - Robotic Nation. V ní předpovídá, že velká většina lidí bude živořit, protože roboti jim vezmou  práci - zdroj obživy. Podle Braina se tak stane v roce 2055. Tato vize budoucnosti je ovšem postavena  na špatné úvaze a nebere na zřetel množství faktorů bránících tvorbě chytrého stroje. Brain vychází z Moorova zákona, podle kterého se počet tranzistorů na jednom čipu každých cca 18 měsíců zdvojnásobí - takže propočtem došel k názoru, že v roce 2020 PC bude provádět 10trilionů operací za sekundu a na základě tohoto předpověděl, že v roce 2055 budou existovat humanoidní roboti, kteří nahradí člověka, protože jejich mozek - počítač bude ekvivalentem lidského mozku. Zapomíná na několik věcí, například že tento zákon je opět jen výborně formulovanou prognózou z roku 1965, která sice zatím platí, ale aby  platila, musí docházet ke stále větší miniaturizaci tranzistorů a jejich prvků, ale tu nelze provádět do nekonečna. Jednoho dne prostě výroba narazí na technologický strop a vývoj počítačů bude muset jít novou cestou nebo se na nějakou dobu zastaví. Onen strop má nastat  kolem roku 2020. K dočasnému zastavení vývoje počítačů může dojít i z ekonomických důvodů (pokud se neobjeví laciná technologie) - ono totiž náklady na vybudování nové technologie brzo dosáhnou desítek miliard dolarů, ale investice vzhledem k zastarání nového zařízení se firmám musí rychle vrátit - což není při ceně zařízení možné, a tak firmy budou čekat na zavedení nové výroby teprve až se jim vyplatí - jedná se o Rockův zákon. Může se stát, že výzkum přijde se zcela novou architekturou PC a jejich vývoj půjde plynule dál, ale jestli povede k umělé inteligenci si netroufám říci.

Zde na příkladu vidíte, jak je ošidné předpovídat budoucnost, většinou futurologické vize odrážejí strach nebo sny toho, kdo je vytváří a i nejobjektivnější futurolog se může splést. Své výroky by ovšem někteří lidé měli vážit - představte si, že v roce 1943 Thomas Watson ředitel IBM prohlásil, "Myslím, že existuje trh tak pro pět počítačů." Za 44 let se Ken Olson  zakladatel Digital Equipment poněkud ztrapnil svým výrokem - "Není důvod, proč by někdo chtěl mít počítač doma." Nesmějme se, výzkum nemůže být  nalinkovaný  a lidé se prostě mýlí, je přeci známé, že i ty nejlépe potvrzené teorie se pravdě pouze přibližují - tak co můžeme chtít od předpovědí.

V současnosti je řada nadějných technologií, které mohou posunout vývoj lidstva a změnit naše domácnosti - mohou, ale nemusí a pak předpovědi, které s nimi počítají, se v budoucnu stanou  rovněž směšnými.

Napsal jsem jméno tvé z atomů aneb Don Eigler

V roce 1959 se 29.prosince v prostorách Caltechu sešla American Physical Society. Všichni čekali na večer, ne z důvodu oslavy, ale kvůli Richardu Feynmanovi - ano, toto datum je oním kultovním dnem nanotechnologií - zde Feynman pronesl ono, že tam dole je ještě hodně místa… přednáška byla určitě, jako ostatně všechny jeho vystoupení, zážitek a navíc tady ukázal, jaký asi bude svět a nemýlil se - například jeho tvrzení, že v podstatě bude fyzik schopen syntetizovat jakoukoliv chemickou látku, kterou mu chemik napíše. "Dejte mu pokyny a fyzik látku syntetizuje. Jak? Položí atomy tam, kam říká chemik, a takto danou látku vyrobíte…" se stalo pravdou.
Don Eigler a Erhard Schweizer v roce1989 jako první na světě pomocí skenovacího tunelového mikroskopu (scanning tunneling microscope, STM) ukázali vytvoření struktury na nanoúrovni - seřadili 35 samostatných atomů xenonu do názvu firmy, kde pracovali - čili napsali atomy "IBM". Tento první experiment manipulace s atomy trval 22 hodin, v současnosti takovýto proces zabere jen několik minut.

Fakta
Dr. Don Eigler v roce 1975 zakončil bakalářskou zkouškou z fyziky svá studia na University of California v San Diegu. V roce 1984 zde pak získal doktorát z fyziky. Doktorandské studium absolvoval v Technical Staff at AT&T Bell Laboratories.
V roce 1986 se stává "součástí" IBM, kterou je dodnes. V současnosti pracuje ve výzkumném centru IBM - Almaden Research Center v San Jose, California. Jeho oborem je oblast fyziky povrchů a hlavně nanotechnologie. Řídí skupinu specialistů a cílem jejich výzkumů a experimentů je co nejvíce rozšířit základní znalosti o fyzice atomových struktur - souvisí to s poznáním základů "nanosvěta" a jejich následného konkrétního použití ve výrobě počítačů - čili také zkoumají, jak by bylo možné použít nanostruktury k vytváření komponentů PC.
Eigler je braný jako guru nanotechnologií takže je samozřejmé, že jeho pomyslná vitrínka ocenění je naplněná k prasknutí - proto si řekneme jen o třech:
V roce 1993 obdržel titul IBM Fellow - což je největší vědecké firemní ocenění.
V roce 1995 získal Dannie Heineman Prize - je to specielní cena Gettingenské akademie věd Německa,která se dává jednou za dva roky, za významné výsledky v oblasti přírodních věd.
A v roce 1999 Nanoscience Prize.

Souvislosti
O tom, jak se může zdánlivé "hraní" si s atomy stát zajímavým vědeckým objevem souvislostí mezi nanosvětem a realitou svědčí i další Eiglerův pokus. Položil atomy kobaltu na měděný povrch tak, aby vytvořili uzavřenou elipsu. Potom, co do jedné poloviny ještě položil jeden atom kobaltu, tak v té druhé, kde bylo o atom méně se objevil signál analogický tomu, jakoby i v ní byla přítomna nějaká další atomová částice.
Jelikož v této části elipsy skutečně nebyla žádná částice navíc, i když skenovací mikroskop ji hlásil, vypadal tento jev jako opravdu zvláštní věc. Eigler toto vše vysvětlil pomocí efektu šepotu, který je znám velmi dlouhou dobu. Znamená to, že i velmi tichý šepot v speciálně vytvořeném prostoru může být slyšet na druhé vzdálené straně od hovořících, ale v jejich blízkosti bude nesrozumitelný. Tohoto efektu využívali stavitelé divadel - která mají eliptický tvar a tento efekt nastal i v nanaoelipse - atom navíc byl "slyšet" na opačné straně než byl vložen.


Menší už to nebude ať už se to jmenuje jakkoli
Eigler k výrazu nanotechnologie má výhrady - v rozhovoru pro časopis Expert řekl: "Termín nanotechnologie se narodil ve vědecko-populární literatuře, je ho nutné spíše brát jako marketingový výraz a lákadlo na investory a také na zvýšení zájmu široké veřejnosti. Mnozí hovoří o tom, že se jedná o novou vědeckou disciplínu. Mě se takový přístup nelíbí. V principu výzkum jakýchkoliv supermalých struktur, rozměry kterých jsou menší něž 100 nanometrů, je možné přiřadit k nanotechnologiím. Například chemie už dávno pracuje na molekulární úrovni - takže to by tedy podle této logiky znamenalo, že se jedná o nanotechnologii? Proto mě se líbí více definice, že to čím se dnes zabýváme je svázáno s novou úrovní řízení procesů v mikrosvětě."

Vize o budoucnosti

"Vidím město veliké… ", řekla zřejmě nikdy neexistující kněžna Libuše, takže se jedná o pouhou literární nadsázku, a tak to někdy s předpověďmi budoucnosti vypadá - prognóza je napsána až po události, objevu…

Mnohem pozoruhodnější jsou vize budoucnosti od autoru sci-fi literatury i vědců a futurologů, které jsou napsány před objevy a předvídají technické vynálezy a takových najdeme hodně.
Dva otcové jejichž vize se skutečně vyplňují
Literární žánr sci-fi má své dva známé zakladatele, jsou jimi - jak jinak - Jules Verne a George Wells. V jejich knihách se dá najít zajímavých futurologických vizí… například oba dva pánové použili pohádkový motiv nápoje neviditelnosti - samozřejmě nepohádkově - nápoj je výsledkem práce vědců a účinkuje na bázi změny lomu světla. Wells napsal svého Neviditelného ještě před Verneho románem Tajemství Viléma Storitze - kde se neviditelnou po nedobrovolném požití tekutiny, stane nevěsta hlavního hrdiny. Hloupost? Opravdu jen pohádka? Ne. Možná realita. Neviditelnost - jako kamufláž nedává spát armádním výzkumům a pokud vědci informují o svých úspěších, laik žasne, jak už jsou daleko.

Neuvěřitelné?
Zneviditelnění nehmotných předmětu se provádí pomocí optické kamufláže, činicí věci oku neviditelnými - to znamená , že předměty jsou maskovány nějakým speciálním materiálem, který neodráží a neláme světlo a nemění vlastnosti maskovaného předmětu.
V květnu 2004 na Nextfestu v San Franciscu výzkumníci z Tokijské univerzity představili svůj "opravdový" plášť neviditelnosti - člověk si obleče pláštěnku, která ho jakoby zprůhlední. Plášť vznikl díky technologii vyvinuté profesorem Susumu Tachi rovněž z Tokijské university.
Plášť - či jiná forma maskování, musí být pokryt světlo odrážejícím retro-reflective materiálem - světelný paprsek se od něj odráží v tom samém směru, v jakém na něj dopadá. Kamera nasnímá pozadí osoby, předá obraz do počítače ten do projektoru odsud se vyšle obraz do polopropustného zrcadla a takto odražený stereoskopický obraz pozadí se promítne na onen plášť. Obraz se neobjeví na žádném jiném předmětu, jen na tom, který je pokryt retroreflective materiálem - takže se zdá, že člověk v plášti je průhledný.
Výzkumy a zdokonalování této formy neviditelnosti neustále probíhají, ono ovšem je to vedlejší produkt většího výzkumu - X'tal Vision (Crystal Vision).
Profesor Tachi vidí použití svého vynálezu například v automobilech - při couvání se zprůhlední zadní část a řidič krásně uvidí, co je za autem a nebo v kokpitu piloti při přistávání uvidí ranvej… také v medicíně - zde se bude používat na rukavice pro chirurgy - zprůhlední se tak ruce operatérů. Zřejmě se počítá s miniaturizací kamer a projektorů nebo jejich náhradou za speciální čidla ze zadu snímající pozadí zprůhledňovaného předmětu a přenášející ho na jeho popředí. Také je ještě jedna možnost a to v případě chirurgů je možné, že se počítá s tím, že operatér bude mít na hlavě speciální helmu - Head Mounted Projector system, kterou v Tachi lab. rovněž vyvíjejí, která je opatřena projektory a zrcadly a její pomocí si nositel zneviditelní různé předměty pokryté oním speciálním materiálem.


To jsou neživé předměty, provádí se i pokusy jak změnit lom světla ve tkáních, aby i bytosti se staly "neviditelnými". K takovému "ztracení se" ze světa, slouží tekuté emulze neviditelnosti - o jakých psali právě Wells a Verne. Je to jedna z další možností učinit věci či bytosti neviditelnými - přímou změnou jejich vlastnosti.
Vytvořit neviditelnou tkáň znamená, že se musí změnit vlastnosti jednotlivých buněk - ta změna je v tom, že se jim musí přidat nová vlastnost a to způsobilost neodrážet světlo a nelámat světelné paprsky. Prostě propouštět světlo tak, jak by to dělal vzduch - čili lapidárně řečeno, buňky se musí stát průhlednými. Biochemikové a biologové nad tímto úkolem - "zprůhlednění tkáně" pracují více jak dvacet let a řada objevů už byla i patentována.

Zprostředkoval si strojové vidění.

Svět kolem nás, plný barev, je vlastně šalba a klam, barva je přeci abstraktní pojem a věci jsou bezbarvé, tu jim dodává až světlo, takže proč se na tento podfuk dívat očima? Kamera, počítač a monitor jsou přeci lepší…Třeba tak někdy zauvažoval mladičký Steve Mann a pustil se do svých projektů. Oč se jedná? Když se někde v literatuře vysloví jeho jméno pokaždé se k němu dodává - první kyborg.

Fakta
Profesor Steve Mann patří k lidem, jejichž život je tak spojen s jejich prací, že pokud chceme představit člověka, představujeme vlastně jen jeho práci. Narodil se v roce 1962. V od roku 1990 působil na MIT jako student. V roce 1997 zde získává PhD. Napsal víc jak 200 publikací například o elektrických brýlích, o životě kyborga den po dni… Je autorem řady projektů na sourceforge.net., podporuje projekt GNU. V roce 2001 Peter Lynch o něm natočil dokumentární film Cyberman.
V současnosti pracuje na kanadské universitě v Torontu. Je otcem, manželem a díky elektronice v těle, oděvu, brýlích i kyborgem.

Být kyborgem
Poprvé se stal kyborgem ve svých 18 letech, když si nasadil na hlavu helmu s anténkou do vé a před oko si umístil vekou krabičku - monitor. Postupem let neustále zmenšoval helmu, monitor a samozřejmě i počítač, který si nosil v pase místo koltů. V roce 1990 dovedl svůj nositelný počítač (wearable computer) do takové dokonalosti, že není pod oděvem ani vidět. Kamera a monitor jsou umístěny ve slunečních brýlích. V současnosti má v přenosném počítači organizér, adresář, e-mail se spam filtrem. Na linuxovém základu si pro sebe vytvořil speciální operační systém WOS.
Pomocí počítače Steve místo reklamních ploch vidí jakýkoliv jiný záznam, který chce vidět a také rozpoznává tváře lidí a ihned je o nich podrobně informován - tedy pokud tyto informace jsou uložené v paměti.
Během let začal jako nosič techniky využívat nejen oděv, ale i své tělo - to se ovšem ne vždy vyplácí. 14. března 2002 zažil na letišti v Newfoundlandu ošklivý šok - místní pracovníci v rámci boje proti terorismu nechtěli pochopit, že Steve je vědecký pracovník, který výzkumu propůjčil i své tělo a ona všechna elektronická zařízení, co má v obleku a pod kůží nejsou nic zlého. Marně se oháněl úředními i lékařskými potvrzeními na své přístroje, marně si volal na pomoc kolegy, úředníci Air Canada mu všechna zařízení i ta z těla odtrhali a většinu zničili - cena kolem půl miliónu dolarů a vědecká ztráta ještě větší, protože Steve na těle a v těle nosí jedinečné prototypy. Další nepříjemností, která ho v souvislosti s touto zlovůlí potkala, bylo zhoršení zdravotního stavu. Představte si, že dvacet let se na svět dívá jenom skrz kameru a monitor a nejednou mu bylo vše odebráno - čímž ztratil orientaci, padal na zem a vrážel do předmětů a navíc mu tekla krev z ran po vytrhaných čipech a snímačích. Do letadla musel být převezen na invalidním vozíku. Pouze jeho kolega - lékař se radoval, mohl na Stevovi zkoumat jak se chová kyborg po odpojení.
Steve Mann nevymýšlí jen jak elektronikou zdokonalit člověka, jelikož je i spolupracovníkem firmy EXISTech, sídlící v Honkongu, a musí převážet poměrně důvěrné materiály - tak vytvořil pro kurýry zajímavý kufřík. Tento kufřík nechrání svůj vnitřek zvláštními zámky, kódy, ale Mann vystavěl ochranu dokumentů na jiné logice, dalo by se říci na své. Otevřít ho může, kromě zločinců, každý, ale že ho otevřel, je zdokumentováno. Bezpečnost je zajištěna tak, že kufřík se otevírá současným přiložením obou palců na skenery u zámku. Skener sejme otisky a zašle je přes mobilní síť na server firmy, které kufřík patří a odsud jdou do policejního registru otisků prstů. Zaslaná daktyloskopická data, toho kdo chce kufřík otevřít, se porovnají s otisky osob porušujících zákon a pokud s žádným takovým žadatelovy otisky nesouhlasí nebo nejsou na firemním rejstříku nepovolaných osob - kufřík se otevře. Na server se uloží jak otisky, tak přesný čas otevření a videokamera umístěná uvnitř kufru, zašle i obrazovou dokumentaci otevření. Majitel kufříku rovněž může sledovat on-line co se sním děje - server mu přenáší obraz na jeho monitor. Možná se vám takovýto bezpečnostní kufr nezamlouvá, ano, je možné k němu mít řadu výhrad, ale takto prostě uvažuje první kyborg.

Obyčejný nano svět

V souvislosti s nanotechnologiemi člověka bezděky napadne úryvek básně Jiřího Wolkera "Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě." A tato věta je namístě. Ne, ještě skutečně nečekejte ony téměř bájné nanoroboty a různé komplikované nanopřístroje, operujících například v našich tělech. Musí nám stačit, co už reálně existuje a i to může vyvolat úžas a údiv, kdeže se už nanotechnologie používají.

Profesor Zhong Lin Wang z Georgia Institute of Technology, se v roce 2006 pochlubil světu, že vytvořil prototyp nanogenerátoru, který skutečně vyrábí energii, kterou získává například z proudu vody či vzduchu. Jeho princip vysvětluje profesor Wang následovně: "Naše těla jsou schopná přeměňovat chemickou energii glukózy na mechanickou energii svalů. Tyto nanogenerátory zase přeměňují mechanickou energii na elektrickou, pro to aby uváděly do chodu medicínské přístrojky v těle člověka, či senzory a kapesní elektroniku."
A jak konkrétněji dochází k této přeměně energii? Začněme od začátku. Pomocí standartního procesu odpaření a následného vysrážení par (vapor-liquid-solid) na podložce ze safíru, dopředu pokryté nanočásticemi zlata - fungujícími zde jako katalyzátor, profesor Wang s kolegy dokázal "vypěstovat" na malém prostoru "trávník" z vertikálně stojících nanovodičů z oxidu zinku, které jsou piezoelektrické a i polovodiči. Vrstvička oxidu zinku pokryla také povrch safírové podložky, vytvořilo se tak elektrické spojení mezi všemi nanovodiči. V současnosti mají tvar sloupku o rozměrech od 200 do 500 nanometrů délky a průměr od 20 do 40 nanometrů, jenže takovéto vodiče bude, podle profesora, možno zmenšit i na velikost pouhých několika mikronů.
Nanogenerátory budou, zjednodušeně řečeno, vyrábět elektřinu podle toho, jak vlivem vnější mechanické energie budou ohýbány a potom uvolňovány sloupky nanovodičů.
Profesor Wang na svém nanopřístroji musí ještě dlouho pracovat a opravdu pracuje, ale například Samsung již několik využívá nanotechnologie ve svých domácích spotřebičích jako desinfekci - konkrétně se jedná o Silver Nano - tato univerzální technologie využívá nanočástice stříbra, které jsou silné antiseptikum. Z těchto důvodů Silver Nano najdeme ve vysavačích, klimatizaci, ledničkách a pračkách.
Nanotechnologie použité v elektronice i v domácích spotřebičích se už tak nějak předpokládají, ale v kosmetice? V ní našly uplatnění molekuly uhlíku C60 - fullereny a to přímo v krému C-60 Face Cream od firmy Zelens. Ukázalo se, že tyto molekuly nemusí být jen nebezpečné pro zdraví ryb a lidí, ale zároveň jsou i silnými antioxydanty a právě tuto vlastnost využívá firma ve svém krému. Vzhledem k tomu, že je k dostání pouze na objednávku z webových stránek firmy a jeho cena je 250 dolarů, nikde se neobjevují reakce uživatelek. Další kosmetickou firmou, která se chlubí, že vytváří léčebné kosmetické přípravky na bázi nanotechnologií a to už od roku 1999 je Leorex. O svých výzkumech nijak blíže nehovoří, pouze o nanoformuli, která pro vyhlazování vrásek na obličeji vytvoří dvourozměrnou mřížku z nanočástic, která vyhlazuje, zpevňuje a chrání kůži.
Možná ještě neočekávanější oblastí pro nanotechnologie je potravinářství. NutraLease vyrábí tuk s 30nanometrovými kapslemi umožňujícími dopravit nutrienty (živiny) obsažené v něm k jednotlivým buňkám tkáně. Stejnou technologii, ale v rostlinném oleji Canola Active používá firma Shemen Industries. Zjistilo se, že u lidí používajících tento olej, se snížila hladina cholesterolu v krvi o 14%.

Z očí do očí

Udržovat kontakt očima je v některé situaci pokládané za neslušné a v jiné za zcela nutné. Zřejmě každý pozná, kdy se má jak chovat. Dívat se člověku přímo do očí mají někteří lidé i v popisu práce - jedná se například o lékaře.

Pomůckou pro studenty medicíny, která je má naučit správnému očnímu kontaktu s pacientem je DIANA "DIgital ANimated Avatar" . Jedná se o na zeď promítanou virtuální 3D lékařská ordinaci, ve které je instruktor Vik "Virtual Interactive Character" a bolestí se kroutící pacientka Diana, se kterou reálný medik - doktor rozmlouvá a snaží se dotazy zjistit, co jí je.
Vedoucím tohoto projektu je docent Benjamin C. Lok z Floridské university (CISE). Pracuje na něm od roku 2004. Tato hi-tech učební pomůcka stojí 10 tisíc dolarů a skládá se ze dvou síťově propojených počítačů, jednoho tablet-PC, který slouží studentovi jako digitální zápisník, projektoru, dvou webkamer, které snímají studentovy reakce při určování diagnózy, sluchátek a mikrofonu, kterými medik komunikuje s Dianou a samozřejmě z patřičného softwaru.
Po skončení sezení vyučující zhodnotí nejen správnost diagnózy, ale on i zkoušený medik vidí, jestli dokázal s pacientem navázat správný vizuální kontakt, protože tento výukový systém zachytí, kam při dotazech směřují lékařovy oči a při vyhodnocování se jeho jednotlivé pohledy zobrazí na promítaném obrazu ordinace a pacientky jako zelené tečky. Vyučující je spokojený pouze v případě, kdy se tečkami zelená hlava pacientky - což značí, že medik s ní udržoval správný kontakt z očí do očí. O tom jak jsou s touto výukou spokojeni studenti a jestli se díky ní opravdu lépe naučí jednat se skutečným nemocným člověkem, se nikde nepíše.

Do očí se pacientovi nemusí dívat jen doktor, ale až bude na trh uveden nový vynález, bude se diagnostikovat i sám pacient a to pouhým pohledem do zrcadla. Nebude se jednat o všechny nemocné, ale hlavně o diabetiky. Oním vynálezem jsou kontaktní čočky, které měří nepatrnou koncentraci glukózy - krevního cukru v slzách. Na tento nápad přišel Chris D. Geddes profesor marylandského Střediska pro fluorescenční spektroskopii v Baltimore a publikoval jej už v roce 2005 v odborném časopise "Current Opinion in Biotechnology".
Princip těchto čoček je založen na reakci glukózy s boronovými kyselinami, což jsou alkylové či arylové deriváty kyseliny borité. Nemocný si tyto speciální čočky nasadí na oči a pokud u něj klesne hladina krevní glukózy, kontaktní čočky mu to oznámí změnou barvy - takže pacientovi bude stačit občas se podívat do zrcadla, aby věděl, že musí dodat tělu cukr.
Kontaktní čočky, které obsahují substituované boronové kyseliny- fluorofory, budou svítit zeleně jestliže bude v slzách glukóza. Pomocí barevné stupnice bude možné určit, jaké hladině krevního cukru odpovídá aktuální zabarvení kontaktní čočky. Případně majitelé čoček budou moci zjišťovat jejich barvu přesněji pomocí kapesního kolorimetru.
Profesor Geddes navrhl i další možnosti takovýchto diagnostikujících čoček - například sledování hladiny cholesterolu, mléčné kyseliny, indikátorů vysokého krevního tlaku.
Detekční látky nebudou v čočce rozloženy rovnoměrně, ale jen na "kontrolních stanovištích", takže jedna čočka bude moci obsahovat detektory různých látek.
Vadou toto jednoduchého a bezbolestného zjišťování zdravotního stavu pomocí čoček je to, že sám jejich vynálezce předpokládá zahájení jejich výroby a prodeje až tak za deset let, zatím jsou ve stádiu vývoje.

Fantastická cesta

Kurzweil je německy zábava, kratochvíle a nositel tohoto jména skutečně vše ve svém životě dělá tak lehce, jakoby to byla jen zábava a dokonce neotřelou formou umí o své práci i psát a přednášet.
Jako mladý student Ray Kurzweil popsal své zájmy následovně: "práce v oblasti umělé inteligence s cílem naučit počítač rozpoznávat abstraktní obrazy - způsobilosti, která dominuje v lidském myšlení."

Fakta
Fantastická cesta Raye Kurzweila začala 12.února 1948. V roce1970 ukončil vzdělání, kde jinde než na Massachusetts Institute of Technology - obor Computer Science a literatura.
Zabývá se různými oblastmi umělé inteligence, virtuální realitou, počítačovým uměním, OCR čili - optical character recognition, hudební syntézou, technologií čtení, rozpoznáváním hlasu i peněžními investicemi.
Od roku 1982 do dneška mu 12 universit udělilo čestné doktoráty a vypsání všech cen, které dostal za vědu a i literaturu, by na této stránce zabralo hodně místa.
Je autorem mnoha článků a knih například: The Age of Intelligent Machines, 1990
The Age of Spiritual Machines, When Computers Exceed Human Intelligence, 1999
Fantastic Voyage: Live Long Enough to Live Forever, 2004
The Singularity is Near, When Humans Transcend Biology, 2005
Je i podnikatelem v roce 1974 zakládá Kurzweil Computer Products. V 1982 založil Kurzweil Applied Intelligence a Kurzweil Music Systems - tuto firmu v roce1990 prodal Young Chang Akki.
V 1995 založil Kurzweil Technologies… a od tohoto roku každý rok zakládá nějakou společnost, takže pro další fakta je nejlépe se podívat na jeho webové stránky.

Nač sáhne, snad vše ten člověk umí…
Jako student prvního ročníku MITu za několik měsíců napsal program, který generoval hudební díla dodržující všechna pravidla kompozice. Kolegové ho přihlásili do tehdy populárního pořadu I’ve Got a Secret, kde několik minut hrál na klavír. Hra nikoho nenadchla a moderátor Stive Allen se otráveně zeptal v čem je to jeho tajemství. Ray udělal pauzu a pak pronesl: "Postavil jsem počítač, který tuto muziku složil." Bylo to koncem šedesátých let a kdo mu tehdy prorokoval slávu, ten se nespletl.
Od roku 1974 se zabýval vytvořením systému rozpoznávání tištěného textu, nezávislého na typu použitého písma. V roce 1975 jen tak mimochodem, jako vedlejší produkt této práce, vytvořil jako první na světě flatbet scaner na základě CCD senzoru a založil jím nový směr v počítačovém průmyslu.
V roce 1976 jeho firma Kurzweil Computer Products s podporou Národní federace nevidomých USA dala do prodeje jako první na světě čtecí automat pro nevidomé - "Kurzweil Reading Machine". Prvním, kdo si tuto čtečku koupil byl hudebník Stevie Wonder. Nezmiňuji zde tohoto slavného hudebníka jen z důvodu, že je slavný, a že si koupil Kurzweilův přístroj, ale protože určitou část cesty šli společně. Stevie do této doby totiž už mnohokrát hovořil o nutnosti vytvoření elektronického hudebního syntezátoru řízeného počítačem, který by imitoval tradiční akustické nástroje. Ne, že by syntezátory neexistovaly, ale byly analogové. Kurzwail se, jak už víme, zase zabýval i muzikou, ono jeho otec byl totiž pianista a dirigent, takže tento jeho zájem není nijak nelogický. Setkání těchto dvou dopadlo tak, že v roce 1982 vznikl Kurzweil Music Systems, kde Stevie byl hudebním konzultantem.
A už roce 1984 si Wonder mohl zahrát na Kurzweil 250 - digitální sampler-syntezátor, samozřejmě první na světě (vidíte, co je na účtu tohoto člověka prvenství) - jednalo se vlastně o speciální počítač.
Na začátku osmdesátých let jako jeden z prvních předpověděl podobu současného Internetu. Od roku 1990 píše knihy o inteligentních strojích a o svých technologických vizích… i v jeho světě nechybí nanoroboti.
Dost z historie, čím se génius zabývá dnes? Nesmrtelností. Jasně, že ne chrousta, čili eufemisticky řečeno ničím. Opravdu ho seriózně zajímá, jak by se člověk mohl dožít aspoň 250 let. Dlouhověkost až nesmrtelnost lze podle něj dosáhnout nanotechnologiemi a genovým inženýrstvím. Podle něj se tak stane společným úsilím biologů a inženýrů kolem roku 2030. Aby se toho dne dožil, Kutzweil denně polyká na 250tabletek s vitamíny a různými látkami třeba čistícími cévy, trávicí trakt apod. Nesmějte se, géniové mají právo na pošetilosti, jenže nesmíme zapomínat, že on už byl tolikrát první i jeho předpovědi vycházejí, takže možná se spíš on může smát nám.

Neviditelnost v techno-artu a realitě

Být tak neviditelný, povzdechl si už asi nejeden člověk například v nějaké pro něj trapné situaci. Zůstane povzdech jen nesplnitelným přáním? Možná, že ne. Naše oko sice vidí pouze v rozmezí cca 0,4 až 0,7 mikrometrů čili 1014 Mhz, jenže ošálit je není jednoduché a neviditelnost není nic jiného než nechat zmizet předměty v lidskému zraku viditelném spektru.
Kamufláž, která jakoby zneviditelňuje, existuje a je stále dokonalejší. Nejznámější a nejstarší je barevné maskování - jenže to není ono, je třeba změnit přímo vlastnosti toho, co má být "neviditelné" a lépe tak oklamat oko, přímo znemožnit zachycení odrazu světla od předmětu na naši sítnici. - Lze to udělat třeba změnou úhlu odrazu světla od povrchu maskovaného předmětu nebo tak, aby objekt prostě pohlcoval odrážené světlo. Další možností zneviditelnit něco pro naše oči je umělý lom světla, jenže ten vyžaduje neuvěřitelný zdroj energie. Také by bylo možné prostřednictvím energie elektromagnetického pole donutit fotony neodrážet se, ale obtékat předmět, který by se tak opravdu stal neviditelným, protože by došlo k obtékání nejen viditelného světla, ale i všeho elektromagnetického záření, takže zde by bylo klamáno nejen oko i radary. Vše zmíněné je ve fázi pokusů.

Sice nedokonalé, ale existující maskování je pomocí monitorů, kamer a čidel a právě toho použil výtvarník zabývající se techno-artem Jonathan Schipper pro vytvoření svého díla nazvaného "Pokus o neviditelnou kouli"(Attempt at Invisible Sphere).
Jeho koule samozřejmě vůbec není neviditelná a ani se nejedná o dokonalé maskování. Koule má průměr 1,67 metrů a do kovové konstrukce je osazeno 215 monitorů a 215 videokamer. Monitor zobrazuje obraz vysílaný v reálném čase z kamery umístěné přesně na protější straně od monitoru. Každému pozorovateli je tedy jasné, že její jakoby průhlednost vzniká díky malým monitorům, a videokamerám.
Iluzi průhlednosti koule ovšem máte pouze pokud se díváte do jejího středu - tam na monitorech vidíte, vzhledem k jejich malé velikosti, sice mozaikovitě složené - ale celé osoby za koulí. Na jejích okrajích jsou pak na monitorech fragmenty ze vzdálenějšího pozadí nebo stropu podlahy…
Účelem tohoto díla je - uvědomit si, co už je moderní technika schopná vytvořit, protože si její pozorovatel taky musí uvědomit, že uvnitř se může nacházet jakýkoli předmět a ten je jeho očím skutečně neviditelný.
Neviditelná koule byla vystavena v galerii Pierogi2000 v Brooklynu.

Zprůhledňováním předmětů se samozřejmě nezabývají jen umělci naopak je to předmětem mnoha výzkumných projektů. Jedním z těch nejstarších je ten , který už v roce 2002 představil Ray Alden ze Severní Karolíny. Jedná se o trojrozměrné zprůhledňování rozličných předmětů. Jeho vynález by se dal nazvat maskovací pokrývka. Tato "deka" se přehodí přes předmět tak, aby předek pokrývky souhlasil s přední částí skrývané věci a zadní se zadní. Je to důležité protože zadní část pokrývky je tvořena z množství světelných čidel - ta měří vlnovou délku, intenzitu světla a směr světelných paprsků dopadajících na předmět. Předek maskovacího zařízení je pokrytý množstvím světlo vyzařujících přístrojků, které na základě dat zaslaných z čidel, vyzařují paprsky shodné s těmi, co dopadají za zadní část maskované věci, takže pozorovatel vidí vše, co je za ní, jako by tam nebyla. Samozřejmě se stačí podívat na maskované z boku či zezadu a hned je vše prozrazeno - čidla nejsou neviditelná a také iluze zprůhlednění předmětu skrytím pod deku je možná jen z dálky.

Vítejte u nás v hotelu

Z plakátů se na kolem jdoucí směje žena ve zvláštním skafandru a ptá se: Již jste navštívili náš neuvěřitelný hi-tech hotel ve vesmíru? Ne, ještě je to jen sen.

Autorem snového kosmického hotelu je španělský architekt Xavier Claramunt společně se svým třicetičlenným kolektivem. S Claramuntovým týmem spolupracují i nejmenovaní inženýři z Floridy, kteří jsou prý odborníky v aeronautice. Je tedy jasné, že se zatím jedná o velice futurologickou studii nesoucí název Galaktický mnohopokojový hotel - Galactic Suit.
Kolektiv z Barcelony není jediným, který pracuje na hotelu nacházejícím se v kosmu, ale jejich projekt je dobře vypracovaný a promyšlený ze všech hledisek.
Hotel bude vlastně takový hrozen ne z oválných kuliček, ale podlouhlých válcovitých kapslí dlouhých 7 metrů a širokých 4metry. Každá bude mít velké okno, které se bude otevírat a zavírat jako clona analogového fotoaparátu.
Některé z kapslí budou delší či širší, podle toho čím budou - jestli bar, restaurace, recepce… Do vesmíru by je podle představ architektů mohl dopravit raketoplán Challenger. Najednou by mohl vzít jen tři a ve vesmíru je spojit dohromady s centrálním jádrem, na které půjde pověsit velké množství těchto kapslí. Projekt počítá i s tím, že zavěšovat je bude manipulátor - robotická ruka umístěný na raketoplánu.
Existuje model tohoto hotelu, ale jestli se někdy najde investor, to je ve hvězdách. Kosmická turistika je v začátcích - ovšem futurologové jí prorokují budoucnost, možná tedy třeba už za deset let vás žena ve skafandru bude zvát k pobytu v Galactic Suit. Do dalšího krásného místa nad Zemí. A co bude následovat potom? Hotely na Měsíci, Marsu… Proč? K čemu to?

Vítejte u nás ve virtuálnu! II.

Zcela originální a novou technologii "virtualizace reality" vyvinula profesorka Avideh Zakhor a Christian Früh z UC Berkeley Video and Image Processing Lab. Jedná se o rychlé vytvoření 3D modelu jakéhokoliv reálného města (Fast 3D City Model Generation).
V modelu jde jezdit i létat nad ním. Samozřejmě, aby toto vše bylo možné, je nejdříve nutné nasnímat město ze země i ze vzduchu. Jako nejlepší pro takovéto získání dat profesorka vidí laserové scanery a digitální kamery, které jsou připevněné například na letadlo či automobil.
Laserový scaner přesně změří rozměry ulic, domů, oken… a digitální kamera k těmto rozměrům dodá konkrétní obraz. Spojit všechny tyto informace do modelu je pak na programu a patřičně výkonem počítači.
Převedení snímků města do 3D modelu je automatizované, proto virtualizace trvá hodiny, jinak na vytvoření takových modelů jsou potřeba měsíce. Tento projekt je financován hlavně agenturou DARPA čili i jeho účel je tím daný - má sloužit pro potřeby armády, pro ni bude tato technologie ještě vylepšena - 3D model měst se bude vytvářet v reálném čase.
Výzkumníci z Berkley nedávno zhotovili takovýto 3D model svého města - virtualizace trvala 4,5 hodiny z toho pouze 25 minut zabralo foceni a scanování města, zbylé hodiny pracoval počítač na zpracování dat.
Virtualizovat se dají i lidé - tento projekt "LiveActor" se realizuje na University of Pennsylvania, přesněji v Center for Human Modeling and Simulation. "Živý herec" se skládá z programového a přístrojového vybavení - Člověk se pohybuje v prostoru kovové konstrukce (tzv. technologie CAVE) a virtuální bytost "žije" na plátně umístěném na jedné její hraně. Herec jehož pohyby jsou přenášeny na 3D osůbku v reálném čase, má na celém těle včetně hlavy připevněné senzory, které jeho pohyby přenášejí do počítače a zde se podle takto získaných dat okamžitě modeluje analogický pohyb právě promítaného virtuálního herce. Takovéto modelování v reálném čase má opět využití v zábavním průmyslu, v armádě a v medicíně, ale také v robotice při projektování humanoidů.

Vše zde popsané je zatím maličkost, v budoucnosti bude VR mást všechny naše smysly - už v současnosti se v Japonsku můžete brčkem napít virtuálního nápoje (Straw-like User Interface -SUI). Toto zařízení vzniklo v Inami Laboratory v Tokijské universitě (University of Electro-Communications) a je opravdu věrnou simulací procesu pití - brčko je reálné a díky tlakovým senzorům, vibracím a nahranému zvuku je iluze pití vybraného nápoje dokonalá. Jako vždy do virtuálního světa musely být přeneseny data z toho reálného - takže technici brčkem skutečně vše pili a přístroje zaznamenávaly tlak, vibrace, zvuk… jen ta chuť tam ještě chybí, ale i to jistě někdy přijde. Bude to dobré? Nezešílíme? Jedno je jisté - virtuální realita, ve smyslu simulace nějakého děje nebo pokusu, je pro vědce nepostradatelnou technologií. Imaginární svět vytvořený pro zábavu je hezký a vede k odpoutání se od někdy smutné reality, krásné na něm je i to, že si ho můžeme třeba naprogramovat úplně sami a pohybovat se v něm. A velký zápor této technologie? Může vést k psychickému narušení některých lidí a o zneužití VR třeba vojáky a politiky bylo napsáno mnoho knih a realita v tomto případě bude možná ještě horší než ty sci-fi romány a filmy.

Vítejte u nás ve virtuálnu! I.

Virtuální realita (VR) závisí na dokonalosti technického vybavení, které ji vytváří. Ve středověku imaginární svět vytvořil malíř Hieronymus Bosch štětcem na plátně. V současnosti nám je modelován počítači a poměrně často k návštěvě virtuality potřebujeme zvláštní brýle nebo helmu a pro její ovládání rukavici. VR lidi baví i pomáhá simulací dějů a pokusů vědcům, architektům, armádě, studentům, psychologům, obchodníkům… ovšem může i klamat - a to jako dokonalý filmový trik nebo pouhými montážemi různých fotografií - takže díky ní v dnešní době úplně ztrácí smysl ono rčení: "Je to pravda, viděl jsem to na vlastní oči."

Do imaginárních světů vede řada cest:
Na Internetu si můžete projít galerii stvořenou v jazyku VMRL (Virtual Reality Modeling Language) nebo stačí si nasadit na hlavu display systém Nomad a vidíte neexistující. Toto zařízení promítá obraz přímo na sítnici, takže ho jakoby kreslí na předmět, na který se uživatel přístroje dívá. Slouží technikům, montérům, dispečerům na letišti, vojákům - prostě všem, kteří se při své práci potřebují dívat na technické nákresy nebo mapy či jiné předlohy. Jedná se o výrobek firmy Microvision a náhlavní display se spojuje s PocketPC přes WiFi a Windows Terminal Server. Pokud jste právě zajásali, že tato věcička vám ulehčí práci, jásejte, ale zároveň si připravte 4.000 dolarů.
Další možností VR jsou učební simulátory - nejznámější jsou asi ty pro řidiče, a dále pro letce a leteckou dopravu - mezi těmi vyniká FutureFlight Central - první a jediný na světě úplně kompletní simulátor letiště, který vlastní NASA. Představu, že řídíte letadlo, umožňují i počítačové hry - prý nejdokonaleji simuluje let Х-Plane "8" .
Nejen letci a hráči her získávají virtuální zkušenosti, nejnovější pomůckou pro začínající lékaře je DIANA "DIgital ANimated Avatar" - na zeď promítaná virtuální 3D lékařská ordinace, ve které je instruktor Vik (Virtual Interactive Character) a bolestí se kroutící pacientka Diana, se kterou doktor rozmlouvá a snaží se dotazy zjistit, co jí je.
Vedoucím tohoto projektu na zlepšení komunikace mezi lékařem a pacientem je docent Benjamin Lok z Floridské university (CISE). Pracuje na něm od roku 2004. Tato hi-tech učební pomůcka stojí 10 tisíc dolarů a skládá se ze dvou síťově propojených počítačů, jednoho tablet-PC, který slouží studentovi jako digitální zápisník, projektoru, dvou webkamer, které snímají studentovy reakce při určování diagnózy, sluchátek a mikrofonu, kterými medik komunikuje s Dianou a samozřejmě z patřičného softwaru.
Po skončení sezení vyučující zhodnotí nejen správnost diagnózy, ale on i zkoušený medik vidí, jestli dokázal s pacientem navázat správný vizuální kontakt, protože tento výukový systém zachytí, kam při dotazech směřují lékařovy oči a při vyhodnocování se jeho jednotlivé pohledy zobrazí na promítaném obrazu ordinace a pacientky jako zelené tečky. Vyučující je spokojený pouze v případě, kdy se tečkami zelená hlava pacientky - což značí, že medik s ní udržoval správný kontakt z očí do očí.
Do medicíny spadá i další projekt, který byl vyvinul pro US Army. Jedná se vlastně o bojovou hru, jejímž účelem je zbavit bývalé vojáky válčící ve Vietnamu Post Traumatic Stress Disorder (PTSD) čili odosobnit traumatické vzpomínky válečných veteránů a naučit je oddělit svůj dnešní život od válečných zážitků z minulosti. Program se jmenuje "Virtual Vietnam", byl vyvinut na univerzitě Georgia Tech and Emory University a lečí jím psycholog Dr. David Ready ve Zdravotním středisku pro veterány v Atlantě (Georgie).
Válečný veterán se do virtuálního světa dostane po nasazení si přilby a sluchátek. Po zapnutí přístroje se dostává do bažinatého vietnamského terénu za jasného dne, za mlhy i za tmy. Slyší střelbu z kulometů, cítí záchvěvy půdy při minometné palbě. Joystickem ovládá své plížení se v terénu. Scenérie se mění, když se zvedá nebo obrací. Jeho lékař je pro něj vzdálený přítel, kterého slyší ve sluchátkách, a který ho upozorňuje na možná nebezpečí.