Řečtí géniové předbíhali svoji dobu o sto šest

 

“…Kdyby bývali Řekové dokázali proniknout do podstaty věcí ve stejné míře, v jaké se uplatňovala jejich vynalézavost, k průmyslové revoluci mohlo dojít tisíc let před Kolumbem…”

(A. C. Clarke, The View from Serendip)

 

Byli Řekové skutečně tak povrchní? Unikala jim podstata věcí? Myslím, že se dá s tímto názorem úspěšně polemizovat. Démokritos pojmenoval atom, Hérakleitos vyzdvihl rozum, Archýtas věděl, že Země je koule… Trochu víc prostoru musíme věnovat dvěma astronomům, kteří předběhli myšlenkami dobu.

Aristarchos ze Samu, matematik a astronom žijící někdy kolem let 310–230 př. n. l., došel na svoji dobu k neuvěřitelné hypotéze, on totiž hlásal – heliocentrickou soustavu. Jestli byl opravdu prvním člověkem, kterého tato myšlenka napadla, to opět nevíme, ale je prvním, o kterém to víme.

Dílo, ve kterém rozvinul svoji hypotézu, se nedochovalo, máme věrohodný pramen, který dokazuje, že tuto myšlenku – Země, pohybující se kolem Slunce – skutečně vyslovil a zastával. Je jím Archimédův spis Počtář písku. Zde se píše, že Aristarchos uveřejnil knihu, ve které je množství hypotéz a mezi nimi takováto: stálice a Slunce se nepohybují, nýbrž Země se otáčí okolo Slunce v obvodu kruhu, přičemž Slunce leží ve středu dráhy. Dále se o něm zmiňují Plútarchos a Sextus Empeirikus.

Podle všeho tato hypotéza byla přednesena pouze jako matematická domněnka – ovšem jak víme z dochovaných svědectví, už i tato pouhá domněnka vzbudila mnoho vášní a hrozila mu za ni obžaloba z bezbožnosti. Jeho současník a vrstevník, hlava stoické školy v Aténách – Kleanthes, který byl nekriticky oddaným uctívačem hvězd, nemohl myšlenku heliocentrické soustavy strávit a on (i ostatní filosofické školy) brojil proti Aristarchovým myšlenkám jako bezbožným, což v jeho době bylo pro život jejich nositele velice nebezpečné.

Aristarchos k pohybu Země kolem Slunce ještě navíc nechal Zemi otáčet se kolem své osy. Toto nebyla jeho originální myšlenka, ale přejal ji od jiného astronoma – buřiče zatemnělých mozků – Hérakleita z Pontu (388–310), jenž ji jako první uvedl do povědomosti – vysvětloval tak úkaz denního oběhu nebes okolo Země. Hérakleitos nadhodil hypotézu, že vzhledem k tomu, že planety Venuše a Merkur nejsou nikdy pozorovány ve velké úhlové vzdálenosti od Slunce, tak se neotáčejí kolem Země, ale okolo Slunce – učinil z něj druhý střed (otáčení) vesmíru. Tak daleko jako Aristarchos si ještě netroufl, aby zcela popřel geocentrismus.

A máme mnoho dalších a dalších příkladů svědčících o velkém řeckém nadání a přání proniknout k jádru věci, poznat podstaty jevů.

Karel Svoboda (1888 – 1960) estetik specializující se na období antiky a raného křesťanství, příčinu tohoto řeckého nadání vidí v “šťastném plemenném míšení, míšení severních příchozích s nadanými obyvateli předřeckými”. Dále K. Svoboda ve své knížečce Antika a dnešek z roku 1940: “Hlavní složky řeckého nadání jsou bystré smysly, živá obraznost, vzrušený cit a pronikavý rozum… Řekové přijímali vděčně a radostně dary země a těla. Nebylo pro ně zapovězeného stromu, z něhož by nebyli směli jísti… Brzdou jejich vášnivosti byl též rozum. Řekové si byli vědomi jeho síly. Již Hérakleitos v něm viděl podstatu jsoucna. Rozumovost se uplatňovala jak v denním životě, tak v čistém teoretickém myšlení Řeků. Tróje nebylo dobyto přímým bojem, nýbrž rozumem, lstí, kterou nastrojil ,obmyslný‘ Odysseus.”

Hegel zase vidí jako základní znak Řeků individualismus. A právě ten, společně s určitou pohodlností až požitkářstvím, a v neposlední řadě městský partikularismus překážely hlubšímu praktickému výzkumu a technickým vynálezům aplikovaným v měřítcích celého Řecka.

Archimédes na základě svých teoretických poznatků vynalezl vodní šnek, kladkostroje, obranné i útočné stroje, ale byly to jeho vynálezy pro jeho město a nikomu jinému by je dobrovolně nepřenechal a Syrakusy, ty už vůbec ne. Každé město si vynálezy svých občanů pečlivě střežilo, ale jak víme, vynálezy se těžko střeží a mezi řeckými městy byly časté války. Jenže takovéto předávání vědeckých a technických poznatků skutečně nemohlo ústit do vědecko-technické revoluce. A my nemůžeme s jistotou tvrdit, že to či ono bylo v starém Řecku nemožné. Nevíme, nač a kde kdo mohl přijít. Řekové, jak jsme si říkali, se nebránili přijímání cizích vědomostí a jejich aplikování do svého života.

 

 

 

 

 

Už staří Sumerové…

 

 

Tento národ, žijící před tisíci lety na území dnešního Iráku a jehož počet tady byl vždy jen kolem miliónu lidí, je tajemnější, než jsou sumerologové ochotni přiznat. Ano, víme toho o nich už poměrně dost, ale přitom je to žalostně málo. Vykopali jsme jejich města, hliněné tabulky, přeložili básně, očíslovali panovníky… víme i jak se léčili.

Podle sumerologa Kramera a chemika Leweyema se na tabulce z Niuppuru napsané zřejmě koncem 3. tisíciletí př. n. l. zachoval první receptář. Jeho překlad vydali v roce 1954. Citujme Kramera:

“Z tohoto dávného dokladu se dovídáme, že sumerský lékař, podobně jako jeho dnešní kolega, šel za svými léčivými prostředky k rostlinným, živočišným a nerostným zdrojům. Jeho oblíbenými nerosty byl chlorid sodný a dusičnan draselný (salnitr). Z říše živočišné užíval mléka, hadí kůže a želvího krunýře. Většina jeho léčiv pocházela ze světa rostlin, z bylin, jako např. kasie, myrty, ločidla a tymiánu, ze stromů pak např. vrby, hrušně, jedle, fíkovníku a datlovníku. Léčivé látky získával ze semen, kořenů, větví, kůry nebo mízy. Uchovával je, podobně jako dnes, v tuhé nebo práškové formě… Tabulka ukazuje, byť nepřímo, širokou znalost chemických procesů. V některých receptech se uvádí například návod na čištění součástí před jejich práškováním, což je úkon, jenž vyžaduje vícero chemických procesů… Sumerský lékař, který psal naši tabulku, se neuchýlil ani k magickým formulím ani k zaříkávání. Jediný bůh nebo démon není v jejím textu uveden. To ovšem neznamená, že užívání čar a vyhánění zlých duchů při léčení nemocných bylo v Sumeru 3. tisíciletí př. n. l. neznámé. Pravý opak je pravdou, jak víme asi ze šedesáti malých tabulek se zaříkávadly, které jejich autoři takto označili. Jako později Babyloňané, tak již Sumerové připisovali různé nemoci nevítané přítomnosti zlých duchů v těle nemocného… Ale náš doklad, nejstarší stránka dosud objeveného lékárnického textu, je prost všech mystických a nadpřirozených prvků.”

Co k tomuto dodat. Prostě Sumerové byli dobří chemici.

Sumerové se nevyznali jen v chemii a lékařství, ale i v astronomii, matematice… byli vynálezci, např. je jim připisováno kolo a v neposlední řadě byli i skutečně výborní metalurgové. Již koncem 3. tis. př. n. l. odlévali své kovové sošky metodou vytavitelného modelu. V sochařství a pro výrobu drobných a složitých součástek (třeba lopatky turbín, řezné nástroje) se tato metoda používá doposud. Forma na odlévání se vytvoří následujícím způsobem: voskový model figurky se obalí vrstvou keramické hlíny, musí se nechat otvory, v peci se vytaví vosk, forma se vypálí a tím je připravena k odlévání. Vůbec nic to není, jen na to přijít a naučit se to.

  

soška z bronzu, stříbra a perleti, cca 2500 př.nl, z Mari, Tell Hariri (Sýrie)

Skutečné lidství a skutečná hrdinka

V současné době tady kdejaký sobec a darmožrout z řad politiků či různě organizovaných občanů vyřvává o válce a  spravedlnosti a honem běží udat oponenta a všichni se cítí být dobroději, něčím lepším či dokonce hrdiny. Nejsou, ale vím o jedné výjimečné ženě.

Ženy hrdinky nechřestí zbraněmi a v boji neutínají hlavy svých nepřátel. Ano, našlo se v historii pár takových bojovnic, ale vlastně nevíme, co byla pravda, a co legenda. Hrdinství jsou různá a vždy stejná, neexistují stupnice jeho síly, takové jsou jen pro zemětřesení. Hrdinové – ženy i muži se nebojí riskovat vše, co mají, úplně vše i život, pro záchranu jiných bytostí či pro budoucnost dalších lidí. Na druhou stranu je pravda, že hrdinství žen bývá většinou neokázalé, takové niterné a uniká nabubřelým oslavám.

Ti co dobro potí a opájí se každou svojí kapičkou, nikdy nedělají nic hrdinského, ale jen uspokojují svoje ego. Také málokdy udělají skutečně nějaký dobrý skutek, ale rádi o sobě jako dobrodincích uvažují a veřejně se tak i prezentují, ale hlavně koukají, co z dobra mají. Poslední kauza těchto lidí je dovoz mohamedánů do České republiky. Oživlé politické mrtvoly i aktuální političtí darmožrouti i jejich placení či neplacení obdivovatelé křičí o humanitě pro siroty, ale tento čin by nadělal jen škodu a hodně škody – nepomohl by žádné straně. Pomoc a hrdinství má každý prokazovat doma svým spoluobčanům nebo v cizině přímo na místě, kde se něco přihodilo. Řešit příčiny a pomáhat napravit následky. Ne si za peníze jiných odškrtnout, vykonal jsem dobro, jsem skvělý člověk. O tom proč nepřijmout syrské siroty jsem psala. Dnes chci psát o ženě, jakých bylo a bude jen pár, jsou vzácné a jimi se dá poměřovat dobro a hrdinství.

Jednou z těch neuvěřitelných žen, které bez meče, pistolí a tanků dokázaly ve válce zachránit tisíce životů, byla Irena Krzyżanowska – Sendlerowa. Narodila se 15.2.1910 ve Varšavě, zemřela 12.5.2008 ve Varšavě a svoji lidskost a odvahu prokázala ve Varšavě. Ano, za hrdinstvím netřeba podnikat dlouhé cesty.

O otce přišla v sedmi letech, nemohl tedy mít na ni velký vliv, ale dobrosrdečnost jakoby byla v genech a památka na altruistického otce lékaře rovněž zavazuje. Nebyl jen prostě doktor - on bral svoji přísahu vážně a bez lékařské pomoci nenechal ani nemajetné Poláky a Židy. Nikoho neodmítl. Když v městečku Otwocku, kde žili, řádil tyfus, samozřejmě pomáhal, bohužel sám se také nakazil a nemoci podlehl.

Irena na univerzitě vystudovala filologii a učitelství a vzhledem ke svým politickým názorům – byla socialistka, nedostala učitelské místo, ale stala se pracovnicí na sociálním odboru varšavského magistrátu.

A pak přišla apokalypsa, němečtí nacisté zabrali Polsko a Varšavu. V roce 1940 německá okupační správa ve Varšavě zřídila židovské ghetto – prostor o rozloze 2,6 km² obehnali zdí a sem jako do cely deportovali 450 000 židů.

Vyhrocené situace jsou lakmusovým papírkem na lidi. Hned se pozná, kdo je kdo. Po návštěvě ghetta se zrodila Irena – hrdinka. Bylo ji jasné, že prostě musí těm lidem pomoci a napadlo ji zachránit aspoň jejich děti. Pracovala jako sociální pracovnice na magistrátu, podařilo se jí obstarat si průkaz zdravotní sestry a na něj byla vpuštěna do prostor, kam jinak nikdo nesměl. Němci vydali nařízení, že je zakázáno židům jakkoli pomáhat a neuposlechnutí se trestá zastřelením. Jenže tolik lidí na malém prostoru – to si říkalo o velké zdravotní komplikace a jak se dalo předpokládat, vypukl v ghettu tyfus. Němci z obavy o své zdraví dovolovali zdravotním sestrám návštěvy a poskytovat lékařskou pomoc mezi Židy, kteří zde čekali na převoz do koncentračních táborů. Irena a další ženy se převlékly do zdravotních uniforem a pravidelně nosily do ghetta jídlo a léky. Vždy se snažila při odchodu s sebou tajně vzít na svobodu nějaké jí rodiči předané dítě. Převážela je v krabicích, koších na odpadky samozřejmě i v sanitce a některé dokonce v rakvích. Větší děti Poláci dostávali na svobodu kanalizačním potrubím a naopak malinká miminka pečlivě zabalená přehazovali přes zeď.

Jak bylo za tu dobu a při takovém počtu dětí možné, že malé děti nikdy nezaplakaly a neprozradily sebe a zachránce? Irena myslela na vše, malé děti zdravotnice uspaly sedativy, a pak je teprve převážely nebo přehazovaly. To byl jediný problém s těmi malými. S velkými dětmi bylo zapotřebí řešit jiné pro život nebezpečné situace, aby se už na svobodě neprozradily – málo z nich umělo polsky a znalo katolické rituály – to by je v adoptivních rodinách okamžitě prozradilo, proto prošly rychloškolou polštiny a katolických zvyklostí.

Sendlerowa založila ilegální organizaci -  dětské oddělení Rady pro pomoc Židům – Zegota.

Pomáhala osvobozené děti dostat do polských rodin, kde žily jako katoličtí Poláci nebo do sirotčinců či klášterů. Vytvářela jim novou identitu. Na proužky z hedvábného papíru zapisovala jejich původní jména a současná a místa pobytu. Takový hazard! Řeknete si, ale ona byla velmi opatrná. Záznamy šifrovala a papírky vždy vložila do skleněné nádoby a tu zakopala pod jabloň v sadu své přítelkyně. Nebyla jiná možnost jak zařídit, aby se děti po skončení války zase shledaly se svými příbuznými. A opravdu se to některým povedlo. Moc těch šťastných, co se jim některý z rodičů vrátil, nebylo, ale byla i šťastná setkání. Sirotky Irena po válce dostala do Izraelských dětských domovů.

Tato mladá žena s hrstkou pomocníků zachránila kolem 2500 židovských dětí a řadu z nich osobně vyvedla z ghetta. Mohlo jich být ještě více, ale rodiče a hlavně matky, se nechtěly svých dětí vzdát. Ireně v některých případech nepomohla ani znalost jidiš, jediný jazyk, kterým ortodoxní židé komunikovali. Snad si ty matky bláhově myslely, že když budou s nimi, nic se jim nestane. Jenže když své děti ihned nepředaly Ireně, aby se je pokusila zachránit, stávalo se, že už následující den byla celá rodina odvezena do koncentračního tábora na jasnou smrt.

Irena pracovala neustále, zdá se, že snad ani neodpočívala, nespala. Vše se přerušilo  20.října  roku 1943. Ten den ráno jedenáct nelítostných německých gestapáckých bestií vyvleklo z bytu jednu slabou ženu. Nebylo to náhodné, někdo ji udal. Byla odvedena do vězení a zde tři měsíce podrobována hrůznému mučení. Irena nic a nikoho neprozradila, ačkoli mučení bylo velmi nelidské i ruce a nohy ji zlámali, ale neselhala. Byla odsouzena k trestu smrti. Jenže její spolubojovníci ze Zegoty byli rovněž čestní lidé a podařilo se jim uplatit gestapácké dozorce a kata. Ti naštěstí nebyli tak zapálení pro třetí říši a Hitlera a peníze jim byly bližší. Ireně umožnili uprchnout a ráno ji prostě zapsali mezi popravené.

Zachráněná, ale úředně mrtvá, se musela do konce války skrývat, ale i přesto se snažila pomáhat potřebným.

Nikdy nemluvila o svých zážitcích na gestapu, ale na jejím těle bylo hodně známek mučení. Byla to neuvěřitelně silná a vysoce morální žena, věděla, že má ve své moci životy stovek a tisíců lidí. Kdyby prozradila svoji činnost všechny polské rodiny, které přijaly židovské děti – a bylo jich 1300, by byly celé popraveny a i zřejmě vedení sirotčinců a jeptišky z klášterů. Němci neměli ani tušení, že ona je šéfkou a organizátorkou pomoci židovským dětem a zajišťuje jim doklady a nové adoptivní rodiny.

Kdo Irenu udal, to se nezjistilo. 

Válka skončila, na hrdinku nečekaly oslavy, ale zcela nepochopitelná perzekuce ze strany nové vlády komunistů. Někdo Irenu znovu udal, že pracovala v odboji, ale na nesprávné straně a opět si pro ni přišla tajná policie. Dokonce ji obvinili z kolaborace s německými nacisty. V roce 1949 při výslechu předčasně porodila a dítě zemřelo.

Pomohla ji jedna ze zachráněných, měla přístup zřejmě ke správným lidem a materiálům, a tak Irena konečně měla klid. Podruhé se vdala a měla tři děti. Žila nenápadný, ale spokojený život.

Jak se z Mikuláše stal dítkomil

Blíží se Vánoce a všude se Santa Klausuje, ovšem málo se ví, že tento legrační stařík vytvořený v roce 1931 ilustrátorem Haddonem Sundblomem pro vánoční reklamní akci Coca-Coly, nemá jen mýtický základ, ale i reálný. Tou reálií je osoba jménem Mikuláš nebo také Nikolaj, Nicholas.
Tento Nikolaj nebyl mučedník ani nic nenapsal, prostě nijak nevynikal, byl to obyčejný biskup, který se narodil kolem roku 245 v Turecku, kde celý život žil (v Myře) a zemřel 6. prosince 334. Jen jeden skutek učinil, zachránil tři byzantinské úředníky od trestu smrti, tito lidé totiž byli křivě nařčeni z hrdelního zločinu. Jak známe svět a církevníky, záchrana úředníků asi nebyla nezištná.
Po čase vznikla kolem tohoto preláta pověst, že chodil nocí a obdarovával nuzné a zoufalé - tu vhodil zlatý penízek do škrpálu, nechaného před dveřmi, tu na okno položil nějakou dobrotu.
Ovšem pověst o světci - ochránci dětí, měla začátek až v roce 960. V tomto roce budoucí biskup Reginald složil veleúspěšné hudební dílo o biskupovi Mikulášovi, který teď už byl svatý.
A jak konkrétně se Mikuláš stal tím dobrotivým nositelem dárečků pro děcka? Lehce, Reginald slovo "innocentes" nevinní - jednalo se o již zmiňované tři úředníky, nahradil slovem "pueri" děti a hodný stařík pro děti byl na světě, a na jeho počest začaly děti dostávat od rodičů dárky.
Tolik k pověsti, jenže při pohledu na vánoční figurky Mikulášů u nás a Santa Klausů jinde, mnoho lidí napadne:" Jak vypadal onen prapůvodní Mikuláš?"
Díky vědě a počítačům, už to opravdu řadu let víme víme, ale nebyla to jednoduchá záležitost a trvala roky a roky.
V roce 1953 v kostele, kde byl Mikuláš pohřben, probíhala rekonstrukce. Při ní byly jeho ostatky vyjmuty. Když už byly venku, Vatikán dovolil anatomu Luigi Martinovi z university Bari (Universit degli Studi di Bari) tyto ostatky prozkoumat.
Martino svoji práci provedl dobře, ostatky a hlavně lebku řádně proměřil a zrentgenoval. Právě tato jeho měření a snímky za půl století použila pro svoji práci antropoložka Caroline Wilkinson a její kolegové z University of Manchester, Unit of Art in Medicine. Snímky a rozměry zadali do počítače a pomocí chytrých modelovacích programů, vytvořili 3D Mikulášovu podobenku.
Lebka byla stvořena pomocí "virtuální hlíny" - tato hlína se chová jako opravdová a pomocí speciálního zařízení, které dává tvůrci pocit "cítit" hmotu se přímo na monitoru modeluje tvar.
Účes a vousy Mikuláš získal v další fázi projektu. Vědci zanalyzovali zobrazování prelátů v té době a podle toho mu stvořili vlas a vous. Krátká bradka i sestřih vlasů, žádná vlající kštice a vous.
Portrét děduly Mikuláše vykoukl z monitoru nejdříve na vědce už v roce 2004.
Díváme se na poněkud násilnicky vyhlížejícího starého muže se zlomeným nosem. Tohle, že je předchůdce Santa Klause? Ano, shoda modelu s tváří kdysi žijícího biskupa, je podle vědců sedmdesátiprocentní.
Podle Caroline Wilkinson "spolustvořitelky" Mikulášovy podobizny onen zlomený nos mu přidává charisma a jeho tvář je velmi mužná. Co člověk, to názor na krásu. Jen, i ze vzhledu je jasné, že tento pán dárečky do botek nedával.