Poklad Templářů

Žádný strom neroste do nebe - toto rčení je velmi pravdivé i v případě svého času mocného a bohatého řádu Templářů.- plný název: Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici). Založil ho roku 1118 nebo 1119 Hughes de Payns s dalšími osmi rytíři a zcela logicky se stal i prvním velmistrem řádu.
Nebyl to výjimečný a ojedinělý akt - rytířské řády v té době vznikaly jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země (1096-1099). Dalším byli třeba Johanité čili špitálníci - založeni cca 1070 a potvrzeni papežem 1113. Mnoho psů - zajícova smrt - tak i řády si záviděly moc a bohatství a intrikovaly proti sobě a tihle dva si obzvlášť konkurovaly a tudíž jejich velmistři (a je jedno, který to právě byl) měli velké zbožné přání - nějak čili jakkoli, zničit toho druhého, prostě jednou provždy se zbavit konkurence.

Templáři se postupem doby stávali skutečně mocnými a bohatými - vsadili totiž na správné obory - jako obchod, bankovnictví a vojenství. Koncem 12. století najednou tady byla velmi početná ekonomicko - vojenská nadnárodní organizace s tvrdou disciplínou, která se nezodpovídala nikomu - vlastně měla sloužit jen papeži a ten o nich mohl rozhodovat. Ovšem papežové měli rádi peníze a těch měli na úplatky Templáři dost a dost. Takže v praxi byli svými jedinými pány a papežové jim šli poslušně "na ruku". Svobodu jim navíc zaručovala i jejich velká vycvičená armáda. Peníze a vojsko - argumenty, kterým nejde dost dobře odolávat - pokud druhá strana nemá ještě víc peněz a vojáků.
Poslední věcí nahrávající Templářům a velice významnou věcí, byla ideologie. Své mocenské plány měly Templáři a pak i ostatní rytířské řády ospravedlněny a skryty za ideologii - jak jinak. Na koncilu řádu v Troyes konaném 13. ledna 1128 Bernard - opat z Clairvaux přečetl svůj traktát Chvála novému rytířstvu - ve kterém ideově zdůvodňoval vznik takovýchto vojenských řádů - samozřejmě hlavně tím myslel Templáře a jelikož tento prelát byl pokládaný za nejvýznamnějšího představitele křesťanství té doby, jeho slovo mělo váhu a cenu. Později byl tento člověk prohlášený za svatého. A cože napsal?

„Kritika světského rytířstva.
Jaká to, vy rytíři, nepochopitelná mýlka, nevhodné šílenství, způsobuje, že vydáváte tolik námahy a peněz na válku a sklízíte pouze plody smrti a zatracení? Pancéřujete své koně hedvábím, zakrýváte svá brnění různými vlajícími šerpami, ověšujete svá kopí a svá sedla šperky zlatem, stříbrem a drahými kameny zdobíte své uzdy a třmeny a takto pompézně vystrojeni máte drzé bláznovství nebo otřesnou lehkomyslnost táhnout na smrt. Jsou to vojenská značení, nebo ženské šperky? Věříte, že meč nepřítele se má na pozoru před zlatem, ušetří medailóny nebo nedokáže rozetnout hedvábí? Dlouhá zkušenost vás musela naučit rozeznávat, že především tři ctnosti jsou pro válečníka nezbytné. Odvážný a aktivní voják musí být obezřetný aby nebyl překvapen, musí být lehký v pohybu a rychlý v úderu. Vy však máte dlouhé vlasy a ošetřujete je jako ženy vaše nohy zůstávají viset v záhybech vašich dlouhých, táhnoucích se košil a své jemné, pěstěné ruce skrýváte v širokých rukávech, které vlají ve větru. Co však především zatěžuje svědomí válečníka je povrchnost a pomíjivost motivů, které jej vedou do tak nebezpečné války. U vás doopravdy neexistuje žádný spor a žádná válka, která by byla vyvolána jinou příčinou, než návalem nerozumného vzteku, ješitné tužby po slávě nebo ctižádostí vlastnit pozemské statky Vraždí-li nebo zemře-li člověk pro tyto cíle, není jeho duše v bezpečí.

Proč má rytíř templu právo zabíjet a jak umí zemřít.
Rytíř Krista zabíjí v plném vědomí a umírá klidný. Smrtí získává svou spásu, zabíjením pracuje pro Krista. Dojít smrti nebo smrt pro Krista rozdávat není zločinné, nýbrž zasluhuje velkou slávu. Samozřejmě by člověk neměl, stejně tak jako jiné lidi, zabíjet ani pohany, kdyby existoval jiný prostředek, jak se postavit jejich vpádům a zabránit jim, aby utiskovali věřící. Za současného stavu je ale lepší je zabít, než nechat hříšníky mávat bičem nad hlavami spravedlivých a spravedlivé ponechat v nebezpečí, že budou sami také konat bezpráví. Takže jak? Kdyby křesťanovi nebylo nikdy dovoleno bít mečem, doporučil by pak předchůdce Krista vojákům, aby se spokojili se svým žoldem? Nezakázal by jim spíše jejich válečné řemeslo? Tak to ale není. Naopak. Nosit zbraň je alespoň těm povoleno, kteří dostali své pověření shůry a neznají žádného dokonalejšího života. Ptám se vás, existují způsobilejší než tito křesťané, kterých silná paže drží Sion, naši pevnost, kteří ji pro nás brání a starají se o to, aby narušitelé Božího zákona byli zahnáni a svatý národ, ochránce pravdy k ní měl bezpečný přístup? Jen ať rozpráší, jak je jejich právo, ty pohany kteří chtějí válku, ať odstraní ty kteří nás matou, ať vytlačí z města Páně ty, kteří sní o tom, že oloupí křesťanský lid o bohatství Jeruzaléma, že poskvrní posvátná místa a zmocní se svátosti Boží.

Život rytířů Kristových - napomenutí.
Abych dal našim rytířům, kteří bojují ne pro Boha, nýbrž pro ďábla, příklad k následování, nebo spíše abych způsobil zmatení v jejich řadách, popíši nyní krátce život rytířů Kristových, jejich chování ve válce a v jejich domech. Chci, aby rozdíl mezi světskými vojáky a válečníky Boha byl zřetelně rozpoznatelný. Především u nich vládne kázeň. Neopovrhují poslušností. Na rozkaz Nejvyššího přicházejí a odcházejí, odívají se do roucha, které jim dá, a od nikoho jiného než od něj neočekávají šat a stravu. Jak v jídle, tak i v šatu se vyhýbají přebytečnému, svoji pozornost zaměřují na potřebné. Je to společný život, vedený v pokoji a s mírou, bez žen a dětí. Aby dosáhli nebeské dokonalosti, žijí všichni v jednom domě, bez osobního vlastnictví, bdí nad tím, aby mezi nimi vládl stejný duch, neboť pokoj spojuje. Toto společenství má tak říkajíc jen jedno srdce a jednu duši, každý jednotlivec, dalek volání svých vlastních tužeb, pospíchá, aby vyhověl Nejvyššímu. Nikdy nejsou zahálčiví, nikdy nepřicházejí a neodcházejí z čisté zvědavosti. Když nejsou v poli, což se stává jen zřídka, nechtějí jíst svůj chléb, aniž by si jej zasloužili, štepují svůj potrhaný šat, opravují zbraně, nahrazují opotřebované díly a uvádějí do pořádku ty, které v pořádku nebyly, Vůle mistra a potřeby společenství řídí jejich činy. Mezi nimi neexistuje upřednostňování osob, posuzuje se podle zásluh, ne podle urozenosti. Ctí se navzájem a jeden nese břemeno druhého, aby naplnili Kristův zákon. Nikdy nezůstane urážlivé slovo, zbytečný čin, neumírněný smích nebo sebemenší reptání bez potrestání. Opovrhují hrou v šach a všemi ostatními hrami, stejně tak i štvanicí, a nebaví se ani sokolnictvím, kterému mnoho jiných tolik holduje. Herci, jasnovidci, žongléři, hloupé písně a divadelní hry jsou v jejich očích marnivostmi a hloupostmi, kterým se vyhýbají a kterými pohrdají. Nosí krátké vlasy neboť vědí, že podle slov apoštola je pro muže pěstění vlasů potupným. Nečešou se a koupají se jen zřídka. Proto jsou zanedbaní, rozcuchaní, černí od prachu, jejich kůže je spálená sluncem a bronzová téměř jako jejich brnění. Když ale uhodí hodina války obrní se vnitřně vírou a vně železem, ne pozlátkem. Chtějí se ozbrojit, ne vyšňořit. Nepříteli chtějí nahnat hrůzu, a ne vzbudit jeho žádostivost. Snaží se o získání rychlých koní, a ne o jejich zdobení všemi barvami. Táhnou-li do bitvy pak ne pro parádu, usilují o vítězství a ne o slávu, chtějí být obávaní, a ne obdivovaní. Poté se postaví, seřadí, bez zmatku a nešikovnosti, bez lehkomyslného spěchu, vytvoří bojový útvar, tak jak to stojí popsáno našimi otci, jako synové Izraele, kteří v pokoji táhnou do války. Dojde-li ale k boji, zmizí jejich mírnost, vrhají se na protivníka jako na stádo ovcí, nic je nezadrží, ani jejich malý počet, ani strach z barbarství a divokostí bezpočetných nepřátel. Zajisté vědí, že člověk nemá své síly přeceňovat, ale doufají, že pomoc boží přinese jejich zástupům vítězství, přesto mají často, dá se říci pořád, tu zkušenost, že jeden z nich dokáže zahnat tisíc nepřátel na útěk a dva, dva tisíce. Tak jsou tito muži, díky zvláštnímu spojení, mírnější než ovce a strašnější než lvi. Nevím, zdali mají býti nazýváni mnichy či rytíři. Považuji za správné dát jim obě jména současně, neboť jim nechybí ani mírnost mnicha, ani odvaha vojáka…
Život je užitečný, vítězství slavné, ale svatá smrt je zdaleka nejpřednější…
Ó jaká jistota v životě, když je svědomí čisté. Jaká jistota v životě, když člověk smrt nejen bez obav očekává, nýbrž po ní touží jako po štěstí a oddá se jí s pokorou.“
(Mervyn Sterneck, Dějiny templářského řádu, Půdorys: Praha, 2004.)

Nemrazí vás po přečtení úryvků z Bernardova traktátu? Jak dokonale psychologicky vymyšlené zlomení jednotlivce v článek sekty - v bezmezně poslušnou bytost bez vlastního mozku. Ani ty šachy jim nepovolili - prostě nic, co by podporovalo myšlení a tresty za provinění byly kruté i smrt - ale potupná. Armády, kde smrt v bitvě je vojákům vtlučena do drilem vymetených hlav, jako něco výjimečného a krásného - takové armády se musí bát každý a je účinnější než horda robotů.

Templáři, jak to vypadá, skutečně nic nenechali na náhodě - měli ideově, vojensky i ekonomicky velmi promyšlený plán získání moci nad křesťanským světem. Skupovali pozemky, na kterých stavěli hrady po celé Evropě a Středním východě. V době své slávy vlastnili cca 10 000 nemovitostí. Jak prozíravé, když jistě toužili pokojně ovládnout tato území. Svoji moc budovali nejen stavěním opěrných míst pro své vojáky, ale i na ekonomických faktorech. Byli mezi předními mezinárodními bankéři i směnárníky a vydělávali i na křížových výpravách a obchodováním se Svatou zemí. Velké finační částky získávali od svých členů formou darů. Toto byly zdroje jejich obrovského jmění… a tím si neustále posilovali svůj vliv v Evropě.
Kdo chce hodně a nejlépe vše, ztrácí rovněž vše - v roce 1293 začíná konec Templářů. Nikdo to zatím netuší. Karty a hráči jsou na svých místech a jak hra dopadne není jen vina hráčů - jsou zde ještě vnější okolnosti. První špatná věc se pro Templáře stala 28. května 1293 - to padlo město Akko do rukou muslimů a tím skončila přítomnost křesťanů ve Svaté zemi. Templáři a Johaniti se tím pádem začali tahat o zmenšenou územní kost. Papež Mikuláš IV. Prohlásil, že pád Akkonu byl zapříčiněn sváry těchto dvou řádu a navrhl jejich sloučení. To nechtěl ani jeden z nich..
Roku 1293 se velmistrem Templářů stává Jacquese de Molay. Byl to člověk v mnoha směrech schopný, ale "fikanosti" velmistra Johanitů Fulka de Villaret, nedosahoval. Fulka prý byl chytrý, lstivý a jak se říká bez skrupulí, čili neohlížel se na nic a na nikoho.

Další mínus pro Templáře bylo, že v roce 1307 se jejich moci zalekl i francouzský král Filip IV. Sličný a začal proti nim kout pikle a to přesto, že v roce 1212 jeho předchůdce Ludvík VII jim v Paříži daroval pozemek na vystavění jejich sídla Templu - který plnil funkci pokladnice řádu i králů Francie.
Král Filip IV. měl svého spojence v papeži Klementu V., který mu byl zavázán a bál se ho asi víc než Templářů a pak Templáře toužili zničit Johanité - čili proti nim bylo tolik nepříznivých faktorů... Ono, kdo by chtěl mít v zádech takovou silnou a bohatou vojenskou i bankovní organizaci, která by si jistě v dnešních dobách nezadala se speciálními komandy a mafií? Roztříštili tedy její moc.

Vedení Templářů sice mělo informace, že se něco proti nim chystá, ale ve své nadutosti tomu pohlaváři nevěřili. Tak to na světě chodí, nevěřili šeptandě a pak se divili. Bylo to rychlé a bolestné. V pátek 13. října 1307 bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání Templářů ve Francii, včetně velmistra. Rytíři nekladli moc odpor (zatčeno celkem 5 000 rytířů), možná předpokládali, že druhý den papež nařídí králi okamžitě je propustit a kát se. Jenže papež se víc bál Filipa IV. Možná král, kromě podpory papeže, počítal i s tím, že když nejdříve zajme jejich velitele a mozky a hlavně velmistra, řádoví rytíři sami nedokáží dát dohromady účinnou obranu a navíc - jistě jim bylo představenými vtloukáno do hlav, že nesmějí zabíjet křesťany. Jelikož mezi prvními byl prozíravě zajat velmistr, tak jim nemohl změnit "program v mozku" na to, aby mydlili i do spoluobčanů, které by pro klid jejich svědomí, nazval kacíři. Možná by to Molay skutečně udělal, to se nedozvíme. Jenže, to by byl jejich absolutně poslední krok, rytířské řády nesměly vztáhnout ruku na křesťany a prohlásit kacířem francouzského krále, nebylo bez papeže dost dobře možné - otevřeně by se tak Templáři postavili proti jiným křesťanům a dali by najevo své mocenské cíle.
Můžeme jen spekulovat jak by se situace vyvíjela, kdyby se velmistrovi podařilo utéct z Francie. Nastala by asi krutá řežba každého s každým, Evropa by byla oslabena a kdo ví, jak by nakonec vše dopadlo - slabá Evropa by mohla být napadena a dobita musulmany…

Možná tedy, ač to zní krutě, musíme s úlevou napsat, že špičky řádu nikam neunikly. Oni i ostatní Templáři byli dáni do vězení a obviněni z mnoha hrůzných zločinů - od kacířství až po sodomii a stanuli před inkvizicí. Nelze se divit, že se nad tím nikdo nepozastavil a inkvizice si na nich smlsla - velmi uzavřená, přísná vojenská mužská organizace u nikoho z lidí z venku důvěru nevyvolá. Navíc jim u soudu přitížily i takové věci jako, že na jejich pečeti jsou zobrazeni dva rytíři jedoucí spolu na jednom koni - mělo to zobrazovat křesťanskou pomoc bližnímu a chudobu - prostě rozdělení se o vše s jiným člověkem. "No, ale proč symbolem pro pomoc lidem jsou dva rytíři tísnící se v jednom sedle v těsném obětí?" Řekli si inkvisitoři a bylo toho víc, co jim vadilo.
Členové řádu jedli po dvojicích z jedné misky za naprostého mlčení. Jídlo dostávali šestkrát týdně v pátek měli hladovku a masitá jídla měli třikrát týdně - to bylo na středověk celkem luxus. Střední třída měla maso tak jednou týdně a chudí málokdy.
Navíc jejich rituály, kdy plivali na kříž a líbali zadek nadřízeným - to bylo moc i na papeže. Tyto zvláštní znectívací rituály prý je měly otužit, kdyby padli do zajetí musulmanů, kteří by je k tomuto všemu nutili. Oni - zoceleni těmito praktikami, už byli na vše připraveni a nic by je v zajetí nezlomilo. V roce 2007 s touto teorii přišla doktorka Barbara Frale a zveřejnila ji i v rozhovoru pro Reuters. Mohlo to tak být? Vedení Templářů předpokládalo zvláštní mučeníčko - takové jako pro postavy z filmových komedií…

Baštit s někým z jedné mísy a líbat zadek šéfovi, to se nedivím, že jim nařizovali mlčení - ovšem psychologicky to měli vymyšlené perfektně - Hugo de Payens a další velmistři byli skutečně znalí své profese - takto vojáky cvičili ani ne tak k psychické odolnosti, jako zlomili jejich individualitu a tu nahradili tím, že se rytíř stal pouhým článkem celku a byl na něm plně závislý. Navíc byl absolutně poslušným vojákem - zabijákem.
Začínalo to plnou závislostí na tom druhém, co s ním jím - museli být k sobě ohleduplní a nesníst si vzájemně jídlo a končilo to bezproblémovým přijímáním vojenského drilu - sem patří i líbání zadnic, vojáci vytvářeli bytost zvanou vojsko. Taková armáda je snem každého diktátora i demokrata… Žádný jiný rytířský řád, neměl psychologii výcviku vojáků, tak dokonale propracovanou.
Jen tak na okraj - tolik mlčenlivých mužů pohromadě a ženy nikde, to muselo vést možná skutečně ke skandálním excesům. Dočasné homosexuální chování mužů ve vězeních a vojsku je sexuology popsáno ve všech učebnicích .

Nejen ve Francii došlo k pronásledování Templářů - i dalším evropským panovníkům papež nařídil pozatýkat je, jenže jinde "nefoukali králi tak do polívčičky" jako ve Francii, a tak papežovo nařízení ignorovali. Například v Německu měli Německé rytíře, kteří si na své území žádné jiné řády moc nepustili, sami tam chtěli vládnout a jiné, navíc tak dobře vycvičené vojáky, ve svém teritoriu rozhodně nepotřebovali. Zřejmě tušili oč se jedná, protože taky by bývali chtěli vládnout světu, ale například na Rusku si Němečtí rytíři vylámali mečíky, takže se museli spokojit s tím co měli a to si chránili.
O tom, že Templářům nešlo jen o svatou válku, svědčí jejich ekonomická činnost a vtírání se jako bankéři a diplomati na královské dvory.

Během zatýkání a represí Templáři stihli spálit důležité dokumenty - copak tam asi bylo zapsáno si jen můžeme domýšlet. Stihli i odvézt některý majetek (poklad) a jejich 18 lodí odplulo do spřáteleného Portugalska a Skotska - to vše se ví, ale lidem nedá spát jejich velký poklad. A byl vůbec? Jako první zavedli moderní bankovní službu - bylo možné uložit peníze kdekoliv u nich v Evropě a vyzvednout si je na základě písemného potvrzení třeba přímo v Jeruzalémě. Ovšem aby tuto službu mohli vykonávat, museli mít větší finanční obnosy ve všech svých "bankách". Tím pádem nemohli mít jeden velikánský poklad. Navíc, hodně je stálo vydržování armády rytířů, stavění hradů,.katedrál, kostelů, uplácení papežů a dalších církevních i světských hodnostářů v různých zemích…
Za další Templáři byli zrušeni - 3.dubna 1312 - ten den přečetl Klement V. svou bulu Vox in excelso o rozpuštění templářského řádu a bulou Ad providam vyhlášenou 2.května připadl jejich majetek Johanitům (ovšem ti si na bankovní podnikání museli nechat zajít chuť - to jim povoleno nebylo). Kromě konkurenčních rytířů připadla část jejich majetku i Francouzskému králi Filipovi IV. a i Anglickému Edvardovi II. a i řádům, které z Templářů vznikly, se podařilo kus urvat...
18.března 1314 byli odsouzeni k doživotnímu vězení - velmistr Jacques de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffroy de Charnay, ale když odvolali své přiznání, král se rozčílil a šoupl je oba dva na hranici.
Je tohle konec všeho majetku a tajných pokladů Templářů? Možná ne. Podle některých historiků se brzo po represích dal zbytek řádu dohromady a působil v ilegalitě. Zajímavý nález se podařil v roce 2001 dr.Barbaře Frale, pracující ve Vatikánském archivu. V Tajných vatikánských archívech našla tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. Templáře tajně omilostnil. Doktorka Frale musela pak odpovídat na řadu vtíravých dotazů, jak to, že se takový dokument našel až v 21. století a jestli se nejedná o podvrh. Falzum to prý není v žádném případě - a že se našel až teď - Vatikánský tajný archiv nebyl přístupný vědcům a navíc archiv by bylo podle Frale spíše lepší nazvat labyrintem, kde se skrývají historické poklady. Chodby se klikatí v podzemí Vatikánu a police dohromady měří 80 kilometrů a v nich jsou milióny originálních dokumentů - není jednoduché zde něco najít - prostory a tolik dokumentů působí prý až závrať. Není důvod doktorce nevěřit. Takže Templáři byli omilostněni a mohli dál v klidu žít - to je špatná zpráva pro hledače jejich pokladu na ostrově Oak. A proč?

Templáři jistě mysleli na zadní kolečka a někde si určitě schovali finanční rezervu, ale proč by to měl být ostrov Oak? Za prvé Evropa ještě o Americe neměla tušení a i kdyby Templáři měli o její existenci vědomosti třeba od Vikingů, proč by s pokladem, který budou potřebovat, aby přežili v ilegalitě a vytvořili si své zázemí, jezdili tak daleko na mrňavý ostrov? Nelogické.
Filosofie vojenského řádu vedeném v duchu absolutní poslušnosti velitelům a absolutní odloučenosti od světa svědčí spíše o tom, že poklad si ukryli někde na svém území.
Templáři byli přeci pragmatici a šlo jim vždy jen o ně. Důkaz? Za peníze "pracovali" na Blízkém východě i pro Asasíny (jednalo se o Syrskou "odnož") a oni zas pro ně, a když se to Templářům nehodilo, tak na tuto tajnou náboženskou šíitskou sektu, která v sobě zahrnovala i nájemné vrahy, zaútočili.
Asasíni prý Templáře v mnohém inspirovali i v tom, aby i oni byli taková sice navenek známá, ale ve skutečnosti tajná organizace s velkou mocí. Otázkou zůstane jestli je inspirovalo i to, že vůdce Evropany zvaný "Stařec z Hory" si udržel poslušnost svých lidí tím, že jim dával drogy opium a hašiš. Někteří historici říkají, že to nemusí být pravda, ale slovo asasín vzniklo patrně francouzským přepisem výrazu hašišiun - ten se objevuje v islámské literatuře a znamená - jak jinak, "poživač hašiše"… a anglicky to je Hashshashin. Co víc dodat. Snad jen: Kde je tedy poklad Templářů?
Dánský publicista Erling Haagensen společně se svým britským spolupracovníkem Henrym Lincolnem v roce 2002 napsali knihu Tajný ostrov Templářů a v ní na 200 stránkách vysvětlují, že poklad tohoto řádu je na dánském ostrově Bornholm v Baltském moři. Podle autorů je tam hlavně Grál a Archa úmluvy - jestli je tam i Zlaté rouno a zlatá jablka Hesperidek, to autoři nepíší, ale klidně by tam být mohly. Všechny tyto předměty jsou na stejné úrovni, jsou to bájné věci hledané v mýtech - a tam také patří.
Na dánském ostrově pokladohledači těžko něco objeví a v Templu v Paříži? Tam by si jistě nenechali poklad - poslední záchranu v nouzi. Tu si ukryli na jim známém, jiným lidem nic neříkajícím místě, určitě na spřáteleném nebo neutrálním území a jistě ho už dávno vykopali a využili.
Člověk, který se o Templáře zajímá už poměrně dlouhou dobu, přišel s možným místem, kde byl nebo ještě může být nějaký poklad. Tím člověkem je spisovatel Louis Charpentier a místo, kde by Templáři možná uložili své finační rezervy je území v kraji Champagne, blízko bývalého sídla Hughese - dodnes se městečko jmenuje Payen a ještě blíže je město Troyes a oním místem je krásný obrovský les, velmi podobný třeba Vidrholci u Prahy nebo Kersku - prostě duby, buky, břízy a mezitím jezírka, potůčky, ale i velké rybníky, silničky, stezky. Normální les kde rostou bedly, klouzky, hříbky - jmenuje se foret d´Orien a vlastnil jej Hughes de Payens. Toto území se stalo prvním nemovitým majetkem Templářů neb jim ho velmistr dal. Dnes je tam přírodní rezervace se vzácnými mloky a rekreační středisko a možná nějaké dobře skryté a zapomenuté podzemní sídlo mlčenlivých rytířů a třeba stále i poklad - i když myslím, že si ho už dávno někdo zasvěcený vyzvedl.

Podle záznamů. prý zde skutečně bylo hlavní sídlo Templářů, zakládali tady i nové rybníky a dnešními slovy - nepovolaným byl vstup do lesa přísně, velmi přísně, zakázán. Fantazie pracuje. Copak tam asi dělali? Víme, že všechny vojenské organizace bažící po světovládě si vytvářejí svá podzemní sídla, bunkry, podzemní chodby, kterými spojují důležitá místa… mohli si tedy tady v klidu hlubokých lesů kutat v zemi svoji říši. A proč by ne? Bažiny nebyly v celém lese. A ty rybníky, proč by zakládali v místě, kde jich už je dostatek nové? Právě na to odpovídá Louis Charpentier: "Je možné najít lepší úkryt než pod hladinou rybníka? Zvláště pak umělého rybníka, který se naplní podle vlastního uvážení podle toho, kdy má být "úkryt" vytvořen, a voda ho definitivně zakryje. Není právě tohle "úkryt", který vzdoruje všem dosavadním pokusům o objevení?"
Zní to velmi logicky a toto i vše další zde napsané, je myslím slušným důkazem, že na ostrově Oak nemohl a nemůže být poklad Templářů. Navíc hledání jejich pokladu je myslím velmi marná věc neb Templáři existují a dodnes v Jeruzalému obývají svůj první klášter z roku 1119, který jim na jejich přání daroval král Jeruzalémského království Balduin II. Jednalo se o mešitu Kubbat as-Sachrá - Skalní chrám, ale hlavním důvodem, proč zde chtěli sídlit bylo, že dříve tam stával Šalamounův chrám - latinsky templum a oni tam prý hledali Grál a Archu úmluvy... ovšem, co tam hledali doopravdy a co našli, se zřejmě také nikdy nedozvíme. Jak vidíte, Templáři také byli pokladohledači. Jistě si tedy své uložené poklady sami vyhledali… a k čemu je asi použili?

toto je z mé knihy Po stopách tajemných umělců a záhadných pokladů vydané Gradou v roce 2009

Starý filmy jsou hezký! - IT Conquered The World (1956)

my máme parní stroj

a nezapomenutelná písnička

Robot na tento den - Talking Robot

Robotí podvody, mystifikace a fantazie (9)

V 19. století bylo vytvořeno mnoho mechanických automatů - dalších písařů, muzikantů, tanečnic, šašků…zvířátek… až přišlo století 20. a Televox
Jedná se o jednoho z prvních robotů (plně odpovídající definici robota). Vytvořil ho americký inženýr R.J. Wensley v roce 1927. Útroby měl plné drátů a relé, ale pro obveselení publika vykonával práce jako jeho pozdější již elektroničtí kolegové - vysával, otevíral dveře a zvedal telefon. Jím skončila éra mechanických automatů a začíná éra "inteligentních" strojů. Předznamenává ji i umění - rezonanční deska každé doby.
Samuel Butler (1835-1902) ve své satiře Erewhon (znamená to Nowhere -nikde) vydané v roce 1872, poprvé v literatuře zmiňuje možnost, že by se lidmi vytvořené a vyráběné stroje mohly vyvinout a dosáhnout vědomí - proto jsou v jím vytvořené utopické zemi zakázané a vyvezené na smetiště.
V předmluvě k druhému vydání knihy uvádí na pravou míru drby o tom, že myšlenkou vývoje strojů se vysmívá Darwinovi - není to pravda, Butler napsal, že si Darwina a jeho teorie váží, až že si prostě opravdu myslí, že by se stroje mohly stát inteligentními myslícími bytostmi vývojem podobným tomu lidskému, který popsal Darwin

Jenže, copak v době mechanických automatů neexistoval inteligentní stroj? Přeci Wolfgang von Kempelen (1734-1804) roku 1771 stvořil automatického hráče šachu, který porážel nejlepší světové hráče, ještě před tím než Garry Kasparov sehrál svoji první partii s IBM Deep Blue. Ano, Kempelen sestrojil hráče šachu v podobě figuríny Turka, ale nejednalo se v žádném případě o inteligentní stroj - za mechanickou loutku hrál šachy člověk, skrytý zrakům přihlížejících diváků ve stolku (uzavřené bedýnce), na kterém byla umístěna šachovnice, nad kterou dřevěný Turek seděl a "přemýšlel". Bez patřičného počtu logických operací za vteřinu, prostě stroj nemůže vyřešit žádný obtížnější úkol - jako jsou třeba šachové partie. Také je zapotřebí patřičný zdroj energie - elektřina.
Byla to prostě mystifikace, což je eufemismus pro podvod. Kempelen a pak další jeho majitelé s Turkem podváděli důvěřivce - protože za představení se platily peníze. Třeba v Londýně ho denně představoval za pět šilinků…
Kempelen vždy postupně zotvíral dvířka od stolku i figurínu Turka a diváci viděli, co chtěl, aby viděli - čili soustavu ozubených kol a koleček s táhly - člověka sedícího uvnitř na pohyblivém sedátku a šikovně se po otevření jakýchkoli dvířek skrývajícího - neměli šanci spatřit. Vždy se jednalo o výborného šachistu a za Turka hrál následovně: Aby mohl vše zevnitř ovládat a sledovat musel si svítil svíčkou - Kempelen vypracoval dokonalé odvětrávání. Šachové figurky měly zespodu magnet, po položení na šachovnici, přitáhly k sobě magnet připevněný k drátku pod určitým místem šachovnice. Tak skrytý hráč viděl, které figury se na šachovnici pohnuly a kam. Spodní část šachovnice byla popsaná odpovídajícími čísly 1–64. Z bedny pomocí táhel ovládal Turkovu mechanickou paži, vlastně kterou za něj hrál. Bylo to obdivuhodně vymyšlené.

Proč to Kempelen udělal? Nebyl to žádný hlupák - například vystudoval ve Vídni práva a filosofii, domluvil se osmi jazyky včetně Latiny. Zvládal vytvářel malby a rytiny a byl přijat za člena Císařsko-královské akademie krásných umění. Pokoušel se psát dramata… vynalezl například různé systémy čerpání vody či ruční tiskařský stroj pro nevidomé, vymýšlel jak zkonstruovat mluvící stroj. Řadu let byl tajemníkem uherské dvorní komory ve Vídni. Císařovna Marie Terezie ho jmenovala ředitelem všech uherských solných dolů a dohlížel také na kolonizaci oblastí Banátu, kde vedl boj proti zbojníkům.
Co tedy tak vzdělaného a schopného člověka vedlo k vytvoření podvodu s šachovým automatem? Dostal se s ním na významné Evropské královské dvory, procestoval Evropu a všude byl vlídně přijat. Hovořil s nejslavnějšími a nejvýznačnějšími lidmi své doby… že by to bylo důvodem? Utíkal tak před něčím nebo někým? Bylo to kvůli penězům? A vydělal mu Turek vůbec nějaké horentní sumy? Něco vydělal, ale zas ne tolik… Dělal to, že ho prostě bavilo dělat si z lidí takto legraci? Chtěl jim dát pocit zažít něco tajemného, neuvěřitelného…? Dával jim svým tajemným strojem dar hádanky? O Turkovi se totiž psalo a spekulovalo od jeho zrodu až do jeho neslavného konce v plamenech při požáru ve Filadelfii 5.7.1854.
Až po jeho zničení vyšla pravda najevo - napsal ji v roce 1857 syn posledního majitele Dr. Silase Mitchella v článcích pro The Chess Monthly. Tak se svět dozvěděl, že žádné tajemství nebylo, a že automat byl vlastně živý šachista.
Je zajímavé, že Turkovo tajemství se zachovalo celých 86 let - po celou dobu jeho života. Bylo prý velmi střežené.
Taková tajemství, kdy přemýšlíme o jejich řešení - to jsou krásné hádanky. Nezlobme se na Kempelena a snad ani na další majitele Turka za jejich podvod, třeba opravdu prostě chtěl lidi inspirovat a donutit přemýšlet a lidi se Turkem opravdu bavili a umělci inspirovali - E.A.Poe napsal o Turkovi esej a povídku Von Kempelen a jeho objev (Von Kempelen and His Discovery, 1849).
Vždyť mystifikace mohou být zábavné - pokud jsou udělány s vkusem jako například hoax na adrese http://www.bigredhair.com/robots/ - autoři Paul Guinan. a jeho žena Anina Bennett si už v roce 2000 vytvořili celý svět parních robotů z doby královny Viktorie a městečko Femopolis a umístili ho na web. Můžete se zde seznámit s fotografiemi, ilustracemi a popisky různých humanoidních parních robotů z viktoriánské éry a také s robotem Boilerplate od profesora Archibalda Campiona působícího na "divokém západu". Vše je hezké, vypadá to pravděpodobně a vše je jejich výmysl. Paul tyto roboty sám vytváří, kreslí, vyrábí fotografie - montáže a hlavně je vyrábí z kovu jako skulptury - jedná se tedy vlastně ne o hoax, ale o komplexní multimediální umělecké dílo.
Vymysleli si vlastní parní roboty a svět, který si na Netu žije vlastním životem. To se cení.


konec

Století páry a automaty (8)

Mechanické napodobeniny lidí, ale i zvířat udivovaly v Evropě i v devatenáctém století. V roce 1813 Angličan William Bruton sestavil umělého koně, který se pohyboval díky ve svém těle umístěném parním stroji. Jakou byly takovéto automaty atrakcí, se můžeme přesvědčit i v dobovém tisku.
Pražské nowiny píší:
11. ledna 1827: Z Nornberga jakýs umělec ve Frakfurtě na Maině okazoval dřevěnou člověčí podobu, Turka, jenž kus cesty sám šel a z řeky Maina dvě vědra vody nabral. Tento dřevéný Turek sám bez jaké pomoci s dvěma vědrama šel z tak nazvaného Römerbergu na silnici k řece. Do ní vědra třikráte potopil a vody do nich nabral. Na to rovně ostal stát, až jeho pán a umělec ho obrátil, v něm jakýsi pokrytý stroj spustil a jej ponarazil. Na to ten nazpátek naplněné vědra zas na Römerberg přinesl, tam je na zem postavl a zase rovně ostal stát, jako by odpočíval.
16. října 1828: Ludvík Peafos, Portugalčan, rodem z Lisabonu, 23. letý, letos ve Španělích, Francouzích a také v několika krajinách Švejcarska s jednou ženskou navštěvoval všechny větši města, kterážto jest jen dřevěná, ale jako živá zpívá a sice tři ouplné písně z Rosini se vším provinováním a otřásáním hlasu.
4. prosince 1828: Ve franc. městě Lyonu nyní jest k vidění tak nazvaný automat nebo samohyb, nástroj v podobě člověka na housle hrajícího. On také prsty hejbá, pravou rukou táhne šmitec a hraje osm písní.
Kwěty 27. srpna 1840 publikovaly článek o mluvícím stroji, který vynalezl Josef Fabr z Vídně. Byl to mluvící stroj …o jehož vyvedení sedmnácte roků pracoval. Napodobení úst lidských, mnohem větších, než vskutku jsou, jest utvořeno z kaučuku, taktéž i jazyk, chřtán i svazy, kteréž jsou k mluvení nejpotřebnější částky; měch přivádí do nich dechu, a vnitřním ústrojím, které vynálezce posud prohlédnouti nedovolil a kteréž na způsob varhan se šestnácti klapkami se řídí, vydávají požádovaného hlasu, slov a průpovědí. Hlas stroj toho jest dosti silný a zřetelný, ale jednozvuký…
Tento Fabrův "nástroj" se jmenoval "Euphonia" a v roce 1846.ho předváděl v Londýně - zde na něj hrál "God Save the Queen".

pokračování

Milují roboty milovali i mechanické hračky (7)

V období dynastie Edo (1603 - 1867) se v Japonsku staly populární mechanické loutky - panenky karakuri ningyo. I tyto panenky byly automaty, stvořené s jediným účelem - bavit lidi. Existovaly tři možnosti uplatnění se těchto loutek - bylo to na divadle (butai karakuri), při náboženských slavnostech (dashi karakuri) anebo se jednalo o osobní hračky jednotlivců (zashiki karakuri). Poslední byly umělecky i technicky nejdokonalejší a jsou také nejvzácnější.
Tvůrci automatických loutek se neustále vraceli jen k určitým námětům jako tvorba kaligrafie, lučištník, čajový obřad…
Jako pohon panenkám sloužil hodinový mechanismus západního typu, ale existovaly i automaty poháněné pískem, rtutí nebo parním strojem.
Slovo karakuri je prý možné přeložit jako - důmyslné mechanické zařízení či hračka a ningyo v japonštině označuje dva různé znaky jeden z nich znamená osoba druhý tvář. Je to tedy osobitá hračka s tváří a osobitě k nim přistupovali i Japonci - vytvářeli si k nim citová pouta. Zde je podle všeho jeden z pramenů dnešní japonské posedlosti roboty. Další bude v
původním japonském náboženství Šintó, které učilo, že vše živé i neživé v přírodě má své božstvo kami, které se musí uctívat a dále zdejší konfucianismus kladl důraz na oddanost rodičům, moci i státu a přísné dodržování vnější etikety zejména prostřednictvím nejrůznějších obřadů. Tyto tři věci plus to, že Japonci jsou zvyklí řídit se danými a jasnými etickými i pracovními pravidly, které je nemístné ba nemožné porušit - je možná dovedly k jejich fascinaci poslušnými roboty striktně dodržujícími zadaný program a jelikož jsou jako živí a šintoismus klade důraz na úctu k bytostem přírody, ať je to strom nebo kámen, mohou v robotech podvědomě i uctívat ono kami. Navíc ve velkých městech nesmí nikdo chovat domácí mazlíčky - tak robot je logická náhražka.

Nejen Evropa i Japonsko má svého slavného tvůrce mechanických automatických figurek jedná se o řemeslníka a umělce Hisashige Tanaku (1799-1881).
Je vám jeho jméno povědomé? Říkalo se mu japonský Edison a je zakladatelem společnosti Shibaura Engineering Works čili dnešní Toshiby.
Jeho dílem byly různé automatické plynové lampy, chronometry a klasické mechanické hračky - zashiki karakuri.
Jako mistři před ním i on se při své tvorbě věnoval jen klasickým námětům jako je například lučištník - je to asi nejznámější a nejoblíbenější loutka karakuri nazvaná - Yumi-iri Doji - chlapec střílející šípy.
Tanakova figurka střelce je klasická, ale přitom originální. Figurka sedí na skřínce a v sobě skrývá Tanakovu přesnou hodinovou mechaniku - ozubená kola, ale i nepravidelně tvarované kotouče - vačky, spojené se závitovými pákami. Vše toho je nutné k tomu, aby si lučištník mohl z toulce vzít jeden ze čtyř šípů, nasadit ho na tětivu, natočit hlavu k cíli, udělat odhad a vystřelit. Samozřejmě do správné vzdálenosti od něj musí být umístěn speciální terč, kam se šípy zabodnou. Po zasažení cíle se Yumi-iri Doji pyšně usměje. Tanaka ovšem konstruoval velmi osobité karakuri, výjimečné - jeho lučištník není jako ti druzí. Dosáhl toho například tím, že jeden šíp naprogramoval tak, aby střelec minul cíl - to pak je na něm vidět, jak je nešťastný.
Další dochovanou loutkou je třeba Chahakobi ningyo - dívka podávající čaj. Panenka položí šálek čaje na tác sedícího hosta na druhém konci koberečku tatami než je ona sama. Host si vezme šálek čaje z tácu, panenka se zastaví a čeká na vrácení prázdného hrníčku. Když je hrneček vrácen, dívka se otočí a maličkými krůčky odhopká na své původní místo.

Karakuri from Matthew Allard on Vimeo.

pokračování

Oslava ozubených koleček (6)

Olympia tančí po sále a najednou, co to? Tělem jí probíhají mocné záškuby… všichni se po ni ohlížejí. Intenzita křečí slábne, ještě několik komických pohybů nohou a rukou …a konec. Tanečnice už jen stojí. Přijde k ní muž, vytáhne z kapsy klíček na natahování hodin a dívku prostě natáhne a tančí se dál… scéna jak z novely E. T. A. Hoffmanna Pískař - Der Sandmann z roku 1816. Autor v ní vypráví o šíleném vynálezci Spalanzanim a o jeho snu - stvoření dokonalé loutky představující dívku od živé k nerozeznání.
„Coppola si přehodil figurínu přes rameno a seběhl rychle se strašlivě se rozléhajícím chechtotem po schodišti, takže ošklivé visící nohy figuríny bily o stupně a dřevěně klapaly. Natanael tu stál, jako by ho přimrazil – viděl jen příliš zřetelně, že Olympiin smrtelně bledý obličej nemá očí, místo nich měla v hlavě jen černé jámy; byla to neživá loutka.“
Ernst Theodor Amadeus Hoffmann, Pískař,1816
Takových konstruktérů si spisovatelé vymysleli a nejen vymysleli, oni i žili - jen jejich díla samozřejmě jsou pouhými figurínami - i když dokonalými.
Kde se v člověku bere touha vytvářet své strojové napodobeniny? Nejen své i zvířat a celých krajin? Kdo ví. Je za tím touha něco jakoby živého sestrojit, ovládat a vlastnit? Možná v tom je obdiv k vlastnímu umu, touha dokázat si, že to jde.

Zřejmě nejstaršími dochovanými mechanickými automaty jsou písař, muzikantka a kreslič geniálního švýcarského hodináře jménem Pierre Jaquet-Droz (1721-1790). Konstruoval je společně se synem Henri-Louisem (1752-1791) a pomocníkem Jean-Frederic Leschotem (1746-1824) v letech 1768 - 1774. Jednalo se o figurky pro zábavu, složené z tisíců dílů. Nejdokonalejší je asi písař - chlápek vzhledem i oblečením podléhající vkusu své doby. Ovšem jeho vnitřnosti vytvořené z 6000 dílů jsou oslavou technického myšlení a dokonalé hodinářské zručnosti. Muzikantka je z 2500 a kreslíř z 2000 dílů.
Písař skutečně psal a kreslil, protože jeho tvůrce převedl elementární pohyby ruky do "programované paměti", která byla tvořena velice složitou soustavou vaček.
Vačky tvoří v těle písaře svislý válec. Každá vačka válce pohybuje pákami, které přenáší svůj pohyb na jednotlivé vnější pohyblivé části automatu - hlavně tedy ruce.
Předvolba těchto pohybů se dělá pomocí paměťového kotouče podprogramu - to umožňuje programování psaného textu. Programovací kotouč je umístěn v oblasti zad. Je to buben se třemi skupinami válečků - každý obsahuje dvanáct mosazných koleček - vaček o obvodu 25 cm. Každá vačka má svoji výšku, nejmenší je 1mm, a každá supina válečků odpovídá jednomu ze tří pohybů ruky (svislý, vodorovný a tlak na papír při psaní). Rozlišitelné detaily vačky jsou, s ohledem na vůli v mechanismu, řádu 0,1 mm - díky tomu se vejde na jedno mosazné kolečko 25 000 informačních prvků a celý programovací kotouč uvnitř složený ze tří válečků z vaček - mosazných koleček obsahuje 900 000 informačních prvků.
Roztomilé figurky můžete vidět ve švýcarském muzeu Musée d'Art et d'Histoire v Neuchâtelu, Drozově rodišti.
Takovou literární zajímavostí je, že Josef a Karel Čapek ve společné sbírce povídek Zářivé hlubiny (1916) mají jednu povídku inspirovanou přímo Drozovými mechanickými figurínami. Jedná se o povídku L´ÉVENTAIL kde vystupuje umělá dívka - loutka. Děj je situován do roku 1789 na maškarní zahradní slavnost pořádanou Principem Bondinim a jeho milenkou zvanou Terrine. Přijíždí sem konstruktér Droz a představuje své loutky, androidy v lidské velikosti a mluvící - umí dvě postačující slova "si" a "no".
V roce 1924 Josef Čapek vydal u Aventina spisek Umělý člověk. A v 25.1. 1921 měla v Národním divadle v Praze premiéru hra Karla Čapka R.U.R. Připomínat, že zde bylo poprvé použito slovo "ROBOT" vymyšlené jeho bratrem Josefem snad netřeba.

“Chcete snad popírat, že existují bytosti - nikoliv lidé nebo dokonce zvířata - ale podivné bytosti, které vznikly ze zvrácených chtíčů a tajemných myšlenek? Ať se však člověk, který takové bytosti vytvořil, má na pozoru, neboť takové dílo je lží a mámivým klamem. Sahá často až do nebes, avšak nakonec se zhroutí a pohřbí pádem svým i zpupného blázna, jenž je kdysi vymyslil... Jeho Excelence Jakub ten Brinken stvořil takové děvče a stvořil je proti všem zákonům přírody. A tato bytost, kterou nazvali Alrúnou, rostla a žila jako lidské stvoření..." Heinz Heinrich Ewers, román Alraune, 1925

pokračování

Nejen bavit i pracovat aneb počítač na páru (5)

Konstruktor Trurl jednou vyvinul stroj, který dovedl vyrobit všechno, co začínalo písmenem n. Jakmile byl stroj hotov, nařídil mu na zkoušku vyrobit nitě, nacpat je do náprstků, které stroj rovněž zhotovil, a spolu s nikláky, naběráky, noky a nýty naházet do nůše. Stroj splnil jeho přání do posledního písmene, ale protože Trurl nebyl ještě tak docela přesvědčen, že dokonale funguje, musel ještě vyrobit nimby, náušnice, neutrony, nudle, nosy, nymfy a natrium. Tento poslední požadavek stroj nesplnil a Trurl, patřičně navztekaný, žádal na něm vysvětlení.
„Nevím, co to je,“ odpověděl stroj. „Slyším o tom poprvé.“
„Cože? To je přece sodík, jeden z alkalických kovů…“
„Sodík začíná písmenem s a já funguji pouze na n.“
„Jenže tento prvek se latinsky zove natrium.“
„Poslyš, kamaráde,“ odvětil stroj, „kdybych dovedl všechno, co začíná na n ve všech možných jazycích, byl bych Strojem Který Umí Všechno v Celé Abecedě, protože ať proneseš kterékoli slovo, v nějaké řeči určitě začíná n. Jenomže já nedokážu udělat víc, než jsi do mne naprogramoval. Čili se sodíkem je utrum.“ Stanislav Lem, Kyberiáda

V 18. století už pomalu vedle automatů pro zábavu vznikají automaty jako výrobní prostředky. Tento trend snad nejlépe ilustruje konstruktér Jacques de Vaucanson (1709–1782).
Francouzský vynálezce sestrojoval různé, dá se říci, že vtipné modely hraček. Zřejmě nejslavnější je měděná kachna, která zobe zrní, pije, štěbetá a napodobuje trávení a ještě umí mávat křídly a káchat. Druhou slavnou hračkou je pastýř hrající na flétnu – obě jsou z roku 1738.
Vedle konstruování těchto legrácek pracoval i seriózně a může si připsat ke svému jménu konstrukce automatických tkalcovských stavů a spřádacích strojů na výrobu hedvábí. V roce 1741 zdokonalil nápad řídit tkalcovský stav děrovaným pásem.

B. Bouchon a M. Flacon, to jsou další jména vynálezců. Právě tito dva pánové přišli na myšlenku poloautomatického tkalcovského stavu s děrnou páskou uzavřenou do smyčky. Francouz Bouchon v roce 1725 a Angličan Flacon v roce 1728.
Na tuto myšlenku navázal Joseph Marie Jacquard (1752–1834), 1805 sestrojuje automatický stroj na výrobu vzorovaných tkanin. Ovládán byl pomocí děrných štítků, které byly spolu spojeny provázky. Jedná se zřejmě o první použití programování pomocí děrných štítků.
Tyto jeho štítky použil v roce 1822 pro svůj první vynález jiný geniální muž - Charles Babbage (1791-1871) anglický matematik a děkan matematické katedry v Cambridge.
Tím vynálezem byl diferenční stroj na počítání hodnot tabulek.
V roce 1833 začal pracovat na dokonalejším počítači - nazval ho Analytical Engine a práci na něm přerušil až z důvodu úmrtí, takže zůstal nedokončený. Tento stroj byl neuvěřitelně dokonalý (samozřejmě na svoji dobu) k řízení operací Babbage opět použil děrné štítky, jako zdroj energie měl sloužit parní stroj. Architekturu stroje vytvořil z několika částí:
- Paměť byla složena z mechanických registrů, kde se uchovávala čísla používaná strojem.
- Centrální operační jednotka ("mlýnek"), ve které se měly vykonávat základní matematické operace - čili sčítání, odčítání, násobení a dělení. Operační rychlost měla být pro jedno sčítání sekunda a jedno násobení mělo být vykonáno za minutu (cifry mohly být až padesátimístné)
- Mechanismus na řízení jednotlivých operací.
- Vstupní a výstupní jednotka. Ta byla spojena s tiskárnou.
Další pokrokovou myšlenkou použitou v koncepci tohoto "počítače" byl jeho program, který ho měl řídit!
Babbage na jednom společenském setkání v listopadu 1834 poznal krásnou ženu - Adu, kterou zaujaly jeho myšlenky a tak první programátor na světě byla programátorka Ada Augusta Byron lady Lovelace (10.12. 1815- 27.11. 1852).
V 28 letech vymyslela způsob, jak by mohl “počítač” Analytical Engine zkonstruovaný Babbagem pracovat (v této době mu dělala asistentku, později, už jako hraběnka, finančně podporovala jeho výzkum). Byla to celá řada programovacích technik (tyto se dodnes při programování počítačů používají: např. myšlenka podmíněného větvení programu podle výsledku předchozího kroku, cyklus operací a cyklus cyklů, do řídících instrukcí (programu) byla začleněna instrukce podmíněného skoku, ale i nepodmíněných...), první počítačový program byl plán pro to, jak by Analytical Engine mohl spočítat Bernoulliho čísla.
Lady Ada nikdy neviděla a ani nemohla vidět, jak podle jejích programů onen stroj pracuje – konstruktér narazil na velikou překážku, ještě větší než vlastní smrt - vstupní údaje se v tomto Analytical Engine měly samozřejmě přepínat na výstupní mechanicky. V tomto případě mechanice došel dech a elektronika je ještě velkou neznámou. Ale i když Analytical Engine nikdy nebyl dokončen (v té době opravdu nemohl být), byla to geniální myšlenka, které inspirovala další vědce. Navíc zde byl poprvé použit opravdový "počítačový program" a Ada se tak stala "matkou" počítačových programů a den jejích narozenin 10.12. se na celém světě slaví jako den programátorů.

pokračování

Hýbající se paňácové (4)

Trurle! Naším prokletím je naše dokonalost, protože každé naše dílo zatěžuje nevypočitatelnými následky!“ zvolal Klapacius velikým hlasem. „Jestliže nějaký nedokonalý napodobitel, který se rád pase na cizí bolesti, zhotoví ze dřeva nebo vosku neumělou modlu a pak jí vtiskne vnější podobu rozumné bytosti, jeho trýznění zůstává nicotnou odvozeninou skutečnosti. Ale uvaž, že se tento postup dá vylepšit. Představ si, že další sochař zhotoví loutku v životní velikosti a vloží do ní nahrávku, takže loutka zasténá, jakmile ji začne bít; představ si jinou, která žadoní o smilování, jakmile ji udeří - to už pak není neumělá modla, socha, ale homeostat, a představ si loutku prolévající slzy, krvácející, či takovou, která se bojí smrti, třebaže zároveň touží po věčném pokoji, který jí může poskytnout pouze smrt. Copak nechápeš, že jestliže je imitátor perfektní, bude imitace, kterou zhotovil, rovněž dokonalá, a pak se zdání a předstírání stává realitou. A ty, Trurle, jsi vládu nad bezpočtem bytostí schopných trpět na věčné časy svěřil ukrutnému tyranovi! Trurle, provedl jsi hrozný čin!“
Stanislav Lem, sbírka povídek Kyberiáda, 1967

V 6. století Arabové doplnili vodní hodiny o speciální přípravek, kterým se uváděly do chodu různé loutky.
Známý a oslavovaný tvůrce automatických figurín na vodní pohon byl Abū al-'Iz Ibn Ismā'īl ibn al-Razāz al-Jazarī (1136-1206) - řemeslník i inženýr. Vytvořil celý orchestr z figurín a vše uváděl do pohybu jím vymyšlený mechanismus vodních mlýnků, přepadových a výpustných nádrží, pump, pák, vah… V oxfordské Bodleian Library uchovávají kopii jeho rukopisu z let 1204 až 1206. Jazari v něm popisuje všechno, co muslimové jeho doby věděli o mechanice i o tom, jaké dokázali vyrábět mechanické figuríny.

V první polovině 13. století prý vytvořil Albertus Magnus mechanického sluhu z kůže, dřeva a mosazi, který vykonával jednoduché pohyby.
Ve středověké Evropě takovéto mechanické figurky konstruovali jak vědci, tak i umělci (Galileo Galilei, Leonardo da Vinci, Albrecht Dürer). Za pohon jim ovšem sloužil hodinový strojek a byly hlavně součástí betlémů. Ono nejen ozubená kolečka poháněla středověké automaty - například ty od Bernardina Baldi (1553 - 1617) - italského matematika a spisovatele, byly poháněny hydraulickým systémem,
Samozřejmě asi nejvíce se hovoří o geniálním všeumělovi Leonardovi, ale nezbyl po něm jediný automat jen v nákresech se dochoval rytíř. Podle skic pracovníci Florence-based Institute a Museum of the History of Science ve spolupráci s Markem Rosheimem a NASA, už před časem vyvinuli jeho “digitální” verzi.
Neexistuje zatím jediný důkaz, že by tento mechanický automat někdy byl postaven, ale byl navržen a to tak, že skutečně mohl fungovat. Tento rytíř stál vzpřímeně – což by nebyl žádný zázrak i samotné brnění bez živého obrněnce stojí v rozích hradů, ale Leonardův rytíř hýbal rameny a nohama a zdvihal hledí své helmy a zase je spouštěl. Pravděpodobně ještě lomozil svým kovovým oblečkem, jako opravdový rytíř. Leonardo mohl mít v úmyslu vytvořit tohoto rytíře jako atrakci určenou na nějakou slavnost nebo svátek Pro svého francouzského mecenáše - údajně prý pro dvorní slavnost Bourbonů, měl zkonstruovat lva, který sám chodil a na prsou ukazoval Bourbonský znak - opravdové rudé růže..
Zachovaly se zprávy, že k slavnosti (Il Paradiso), která se konala 13.1.1490 v Miláně Leonardo vystavěl model hory Olympu s obřím vejcem, které se otáčelo a ve finále slavnosti se otevřelo. Na scéně se z něj "zrodilo" sedm planet a sedm figur, které představovaly Ctnost, Čest, Nymfu, Herma, Jupitera a Apolla.Všechna tato podívaná s tanci, zpěvy a automaty měla jediný účel – oslavu rodiny Sforzů. Zdá se, že jeho atrakce byly mocnými té doby žádány - čili financovány a i po technické stránce byla jejich konstrukce možná.

pokračování

Technická záhada - "computer z moře" (3)

Severozápadně, kousek od ostrova Kréta v moři u ostrova Antikythéra se v roce 1901 ve vraku lodi našel takzvaný „mechanismus z Antikythéry“. Jedná se o bronzové úlomky, na kterých jsou obrysy ozubených koleček. Po složité rekonstrukci provedené v padesátých letech minulého století profesorem Derekem de Solla Pricem víme, že vnější strana tohoto mechanismu se skládala z ciferníků, zabudovaných do dřevěné skříňky, v níž bylo asi dvacet ozubených kol. Na skříňce byly nápisy tvořící astronomický kalendář. Podle těchto nápisů byla tato věc zřejmě vyrobena už v prvním století před naším letopočtem.
Přitom mechanismus obsahoval soustavu diferenciálních ozubených kol a ta byla doposavad známa až z roku 1575! Jedná se tedy o záhadu něbo geniální unikát?
Profesor Price se nejdříve domníval, že se jedná o hodiny. Tento názor vyvolal u odborníků pohrdavý smích. Jenže pan profesor nechtěl zůstat v pozici hlupáka. V roce 1971 si přečetl článek o možnosti využívat vysokoenergetické záření gama při zkoumání vnitřků kovových předmětů. Ihned navázal spolupráci s Řeckou komisí pro atomovou energii a díky záření gama mohl pořídit na tu dobu dokonalé snímky mechanismu. Po prozkoumání obrázků změnil svůj názor - žádné hodiny - tento mechanismus je vlastně modelem vesmíru, který kdysi dávno dával člověku představu o umístění a pohybu Slunce i Měsíce na obloze v průběhu kalendářního roku.
Středová otáčivá osa přístroje byla napojena na kličku - něco jako flašinet. Otáčením kličky se může hezky sledovat jak na přední, tak na rubové straně mechanismu siderický a synodický měsíc v průběhu čtyř ročních období. Mohl také předpovídat pohyb nebeských těles.
I jeden z nejznámějších autorů sci-fi Arthur C. Clarke (1917 - 2008) se k tomuto přístroji vyjadřoval shodně. Podle něj tento velice složitý mechanismus popisuje pouze zjevné pohyby planet a nic nevysvětluje. Clarke k tomuto napsal:
„…Kdyby bývali Řekové dokázali proniknout do podstaty věcí ve stejné míře, v jaké se uplatňovala jejich vynalézavost, k průmyslové revoluci mohlo dojít tisíc let před Kolumbem…“ (A. C. Clarke, The View from Serendip)

A jaká je realita? Postoupil vědecký výzkum tak daleko, že dnes už víme o jaký přístroj se asi jednalo? Ano, dnes už se dá říci, že záhada je vyřešena. Postupně se na "odtajnění" mechanismu z Antikythéry podílelo několik desítek vědců. Po Priceovi to byl v devadesátých letech minulého století Allan George Bromley z univerzity v Sydney společně s Michaelem Trevillianem Wrightem ze Science Museum a Imperial College Londýn - ten vyvinul speciální tomograf k získání dvojrozměrných průřezů mechanismem. Na základě novějšího obrazu o zařízení potvrdili Priceovu teorii o modelu vesmíru - čili takovém malém osobním planetáriu a popřeli další z uváděných možností a to, že by se jednalo o astroláb čili přístroj sloužící k navigaci lodí na moři. Takové přístroje nebyly u Řeků běžné, plavba byla založena na osobní zkušenosti plavících se a navíc lodní trasy vedly podél pobřeží..

Řadu let úspěšně funguje mezinárodní výzkumný projekt antikythérského mechanismu (The Antikythera Mechanism Research Project). Účastní se ho Britové, Řekové a Američani. Vedoucími jsou matematik Tony Freeth a astronom Mike G. Edmunds z univerzity v Cardiffu. Tito dva vědci zveřejnili 30. listopadu 2006 v časopise Nature výsledky svého probádávání mechanismu. Potvrdili, že se jedná o astronomický analogový počítač, sestrojený za účelem předpovědí postavení nebeských těles na obloze. Tak vidíte, už Řekové měli počítač, ale není to žádná záhada nebo poznatek vyvolávající úžas. Sice "počítač" , ale jen mechanický automat - i když jedná se o velkou vzácnost je to nejucelenější vědecký předmět, který se ze starověku zachoval.
A je skutečně tak starý? Ano. Studiem typů písma staré řečtiny a porovnáním s písmem na mechanismu dospěl emeritní ředitel Epigrafického muzea v Athénách Haralambos Kritzas k závěru, že přistroj vznikl mezi léty 150–100 př.n.l. Navíc podle výzkumníků z mezinárodního projektu je velká pravděpodobnost, že loď s nákladem vyplula z Rhodu, čili na konstrukci přístroje mohl mít vliv sám Hipparchos patřící ke špičce antických astronomů, a který sestavil první veliký katalog hvězd - učenec na Rhodu žil v letech 140–120 př.n.l.

V moři u Antikythéry se tedy nenašla žádná záhada a po pravdě řečeno ani žádný unikát.
Jsou známa písemná dobová svědectví o tom, že Řekové uměli sestavovat podobná planetária - a to jak sférická jako glóbus nebo plošná jako antikytherský mechanismus - a všechny byla poháněná obdobnou soustavou ozubených kol. Například ve 3. století př. n. l. zkonstruoval malé planetárium Archimédés v Syrákúsách. Svědectví o něm zachoval Cicero, který ho viděl v rodině svého přítele Marka Marcella, vnuka dobyvatele Syrákús, který Archimédovo planetárium ukradl a donesl si ho domů - jmenoval se Marcus Clau dius Marcellus.
Věřme Cicerovi, ale napadá mě, kde Archimedés své planetárium vyráběl? Jistě měl doma svoji dílničku a dost trpělivosti na vybrušování zoubku koleček.
Nakonec přeci jen je mechanismus z Antikythéry jedinečný - je zatím jeden jediný na světě a asi jiný jemu podobný se nenajde.






pokračování

robot na dnešní den

Roboty jejichž úkolem bude průzkum kráterů na Měsíci.
RIMRES (Reconfigurable Integrated Multi Robot Exploration System) - se skládá z šesti malých průzkůmných robotů a jednoho jejich dopravce - SHERPA rover - jehož váha je 200 kg a výška 2,4m

Ostrov dubů - vznik legendy

Co se asi skrývá na ostrůvku poblíž Nového Skotska? Jaký obrovský poklad tam láká i současné hledače? Kdo a co asi ukryl v hluboké šachtě? Už víc jak dvě stě let se o ostrovu píše a své cennosti sem podle hledačů senzací uložil snad kde kdo, od pirátů, přes Inky, Maye, francouzskou královskou rodinu až po nacisty a snad i obligátní emzáky čili mimozemšťany… a co je pravda?

Ostrov dubů - v originále Oak Island patří Kanadě, leží u Nového Skotska a skrývá se v jeho Zátoce Mahone blízko přístavu Halifax (cca 72km). Jméno získal podle červeného dubu, který před pokladovou horečkou rostl na celém ostrově. Dnes jich je tam jen hrstka, hledači je za těch 200 let postupně vykáceli a použili jako nosné trámy šachet a na stavby domků… toto jsou veškerá pravdivá data o ostrovu, to ostatní jsou pouze nepodložené informace - jelikož nemáme stroj času a nemůžeme tedy zjistit jak ona pokladohledačská mánie doopravdy začala musíme vzít zavděk informacemi z knih a i místního tisku.

Jak to vše začalo?
O začátku hledání pokladu máme dvě různé verze. Podle první byl ostrov neobydlený, lidé z pobřeží se tam báli vstoupit neb se obávali zdejších zlých duchů. V roce 1795 tam připluli tři chlapci - Daniel, Tony a Jackie. Našli dub a vedle něj podivnou jámu a hned jim bylo jasné - tady je poklad … a začali kopat.
Podle druhé verze aktéři - tři mladíci zůstávají, ale děj je jiný - rovněž začíná koncem 18. století. V této době měl na ostrově Oak žít v dřevěné chatce stařec John McGinnis - vysloužilý námořník britské královské flotily. Společnost mu dělali jen vzdálení sousedé z druhého konce ostrova a navštěvoval ho vnuk Daniel s kamarády.
V létě 1805 provždy skončil ostrovní klid. Tehdy John si jako vždy vyjel na ryby, ale už se nevrátil. Jeho loďka byla objevena na pláži vzdálené téměř 50 kilometrů od zátoky Mahone.
Právoplatným dědicem byl syn Silver, ale neprojevil o dřevěnou chatku na ostrově zájem, a tak si v ní hrál jeho syn Daniel s kamarády Tony Vaughamem a Jackie Smithem. Prohrabávali dědovy truhly plné navigačních přístrojů a v jedné objevili tajnou přihrádku se zvláštními mapami, které připomínaly pirátské plány. Ostrov na mapách se nepodobal žádnému z okolních ostrovů a ani nápisy mladíci nedokázali rozluštit. Rozhodli se zajít za sousedem Robertem Lethbridgem. Ten přesvědčil Daniela, aby mu mapy nechal, dokud je nerozluští. Mladík souhlasil a odplul z ostrova. Ráno, když zase s kamarády připlul, zažil, jak se říká, životní bolestné zklamání. Chatka dědy byla spáleništěm a v něm zahynul stařík Robert. Shořel i s mapami, ke kterým si nezkušení mladíci neudělali kopie.
Chalupa shořela, ale paradoxně tak vzniklo něco nového. Oheň odhalil tajemství, které zaměstnává hledače pokladů dodnes. Když Daniel s ostatními prohrabával popel a hledal, co mu zůstalo, zjistil, že pod podlahou z udupané hlíny jsou kamenné desky. To ho samozřejmě zaujalo. Mladí muži hrabali, umetali a na závěr žasli. Chalupa stála na kamenné podlaze a pod ní byla zaházená studna či prostě jáma. A jsme konečně u pokladu a záhady.

Hledání pokladu.
Kluci začali kopat a při tom naráželi na překážky z dubových klád. To je utvrzovalo v tom, že vykopou poklad. Byli nezkušení v hloubení hlubokých jam, a když dosáhli devíti metrů, nezpevněná šachta se zbortila a byli zavaleni hlínou a kameny. Nic je jim nestalo, ale rodiče jim přísně zakázali dále na ostrov jezdit a kopat zde.
V roce 1813 se odstěhovali z ostrova Lethbridgové, farmu prodali vysloužilému námořníkovi kapitánovi Joe Sellersovi - ten se spojil se zde již zmiňovanými třemi kamarády a společně začali znovu hledat poklad. Jámu Sellers pojmenoval "Peněžní"… Jak hledání probíhalo víme z dochovaného Sellersova deníku.
Tentokrát měli výkopové práce zabezpečené, takže celkem snadno se dostali do hloubky 15 metrů, zde narazili na vrstvu z kokosových vláken. Jelikož v zeměpisné šířce, kde se nachází ostrov Oak, kokosové palmy skutečně nerostou, byl to podivný nález. Takže pokladu chtiví muži namáhali své svaly a po třech metrech narazily na celkem vysokou vrstvu dřevěného uhlí. Po něm znovu narazili na vrstvu dubových klád a pod nimi tentokrát byla vazká hlína, která se nevyskytovala nikde na ostrově. Jednalo se o jíl? Pak znovu několikrát narazili na vrstvy dubových klád - údajně se jejich položení podobalo zastropení. V hloubce 24 metrů doslova "narazili" - byla zde vrstva ztvrdlého lodního opravářského tmelu. I tento opravdu tvrdý oříšek rozlouskli a dostali se pod "zkamenělý" tmel - pod ní nebyl poklad, ale plochý kámen s neznámými znaky.
V hloubce třiceti metrů hledači zaznamenali, že odněkud na ně začíná kapat voda.a pomalu nekopou do hlíny, ale bahna. Sellers sehnal ocelový prut a jím zkoumali dno vykopané šachty. Jako záchranáři propichují sníh, když hledají lavinou zasypané turisty, tak hledači propichovali dno šachty a skutečně na něco tvrdého narazili a nebyla to další vrstva klád, ale něco malého - že by soudek s pokladem? A právě při tomto nálezu kopáči udělali celkem nelogickou věc- přestali kopat a šli spát. Ráno, když se probudili, jáma byla plná vody a měli po kopání i pokladu. Opravdu?
Podle deníku, Sellers pochopil, že jeho dřívější objev podivné hráze v Zátoce pašeráků souvisí s jámou pokladu. Všichni tedy šli do zátoky a v zóně odlivu a přílivu objevili tunel, který spojoval zátoku s šachtou.
Sellers udělal poslední pokus o možnost kopat v "peněžní jámě" - přikázal vchod do tunelu zazdít. Dojel do města pro pumpu a pak čerpali vodu a čerpali a ona nějak neubývala. Došlo jim, že zazděný tunel nebude asi jediný přívod vody do šachty a začali hledat druhý tunel. Taky ho nakonec našli v Zátoce pašeráků, ale tentokrát nebyl umístěný tak vhodně, že by šel zazdít, byl pod úrovní odlivu a čili neustále zatopený vodou. Pokladohledači se rozhodli, že tenhle tunel prostě odstřelí.
A stalo se.- odstřelili ho, vodu vyčerpali a poklad našli. Aspoň podle kapitánova deníku 23. srpna vykopali sud s pokladem - touto zprávou deník končí. Nález nijak nepopisuje - nevíme tedy co našli. Zlato? Stopy všech čtyř hledačů mizí.

Je povídání z deníku pravda? Kdo ví, deník má být v muzeu v Halifaxu - v roce 1845 jej našli na opuštěné farmě Jack Lynds a Bradon Smart - obyvatelé městečka Tryro, ležícího na západním pobřeží Nového Skotska..
Takže pokud není deník podvrh a tato verze příběhu tří kamarádů a kapitána Sellerse, je pravdivá a tito lidé skutečně žili a na Oaku kopali - nebylo už od 23.8.1813 co hledat - sud byl vytažen, jeho obsah rozdělen a aktéři raději mizí ve světě. Proč tedy dodnes ostrov Oak působí na pokladohledače jako feromon? Od onoho roku 1813 až do současnosti se na ostrově vystřídalo a proinvestovalo tam své peníze na desítky hledačů a samozřejmě nic nenašli. Člověka ženou do takovýchto podniků sny, touha něco zažít a taky hamižnost… a tak od 19. století postupně vzniká a zvětšuje se legenda o bájném obrovském pokladu, který je na dně peněžní jámy a mnohem později se začne spekulovat o tom, čí by vlastně ten nedosažitelný pokad mohl být a také o samotné Peněžní jámě, někteří geologie neznalí autoři v ní začnou vidět dílo geniálních inženýrů… A poklad? Kdo ví, jestli tam nějaký ještě je nebo kdy vůbec byl - ale příběh je krásný…



Dvě doplnění:

Peněžní jáma
K pokladu tak nějak patří i tajemné okolí - starý hrad, děsuplné podzemí anebo neuvěřitelný hydro technický komplex - jaký prý je na Ostrově dubů. Je "Peněžní jáma" dílo důmyslných důlních inženýrů, či tím technikem je naše "matka příroda"? Vypadá to, že kutaly a hloubily jen přírodní sily. I když ona 60 metrová jáma s tunely vedoucími k moři není žádný zázrak a i člověk před mnoha staletími by ji mohl vyhloubit, jenže otázkou je, proč by to dělal? Z pomsty? Aby se kochal představou jak chtivci kopají a jsou kousek od pokladu a on jim je pod vodou nedostupný? Možné je všechno, ale peněžní jáma bude opravdu dílem přírodních geologických sil. Pomalá stoupání a poklesy zemské kůry vytvářejí velké nerovnosti – vyvýšeniny i prolákliny - deprese a právě tento jev je zcela běžný na pobřeží Nového Skotska. K tomu se přidává činnost podzemní i povrchové vody… prostě hluboké vertikální šachty a z nich vedoucí horizontální chodby - to není zázrak, ale běžný geologický jev zvaný krasové jeskyně a jak je dokázané, těmi je Oak skutečně protkán.

Čí mohl poklad být?
Nejlogičtějšími "majiteli" se zdají být piráti. Koncem 17. a začátkem 18. století měli piráti své malé Eldorado, které ani nemuseli pracně hledat v Karibiku - zde se z jihoamerických dolů vozily do Evropy stříbrné a zlaté pruty a káva, cukrová třtina a rum! Navíc, místní ostrovy byly jako úkryt pro piráty ideální - nacházelo se jich tady hodně čili nebyly všechny zmapované a nebyly obydlené, a co tajných zátok zde mohly využívat - loď do ní vplula a skryla se i s piráty, kteří si na ostrově doplnili vodu, jídlo a i sílu - odpočívat musí každý.
Druhé operační působiště pirátů bylo v oblasti mezi východním pobřežím Severní Ameriky a západní Afrikou. Takže ostrov Oak byl trochu stranou, ale přitom ještě blízko žhavé oblasti - což mu mohlo zajistit pirátský zájem. Hodně luštitelů záhady pokladu ostrova Oak si klade otázku, jestli by byli piráti schopní uloženi pokladu. Byli? Ale ano, byli - příklad máme - Kapitán Kidd svůj pirátský poklad o hodnotě 30 tisíc dolarů, zakopal na Gardiner Island - malilinkatém ostrůvku u Long Islandu v Zátoce Gardiners, u které leží New York...

víc a o hodně víc je v mé starší knize http://www.knihovnice.cz/recenze/splitkova-j-po-stopach-tajemnych-umelcu-a-zahadnych-pokladu.html

dám sem postupně pak ukázky

Už staří Řekové… (2)

« Everything that needs to be said has already been said. But, since no one was listening, everything must be said again. »
André Gide

Takže zopakujeme si:
V řeckých písemných památkách se dochovaly záznamy o několika tvůrcích automatů. Nebyly to samozřejmě nějaké samočinné pracovní stroje, ale automatické hračky. Takové mimochodem znali už staří Egypťané a Číňané, ale konkrétní jména jejich vynálezců se nikde nedochovala. Mají tedy smůlu a dějiny pokládají za prvního konstruktéra automatu Archýtase z Tarentu (okolo 400 př. n. l.).
Tento matematik sestrojil samohybnou holubici. Musela to být dokonalá napodobenina a něco nebývalého, když na obyvatele Tarentu zapůsobila tak, že zprávu o ní neopomněli zaznamenat do životopisů Archýtase. Přitom tento muž byl jedním z předních občanů Tarentu, dlouho stál i v jeho čele, byl významným stratégem, zemřel při ztroskotání lodi, takže materiálu na jeho opěvování měli víc než dost. Navíc Archýtas byl skutečný matematický génius, pokusil se vypočítat i objem Země, o které už tenkrát tvrdil, že je kulatá.
Po pravdě řečeno ona holubice nebyla zas až tak zdařilá napodobenina holuba - připomínala spíše dnešního kluzáka zkříženého s papírovým drakem, ale prostě létala sama a to už bylo něco. A jak se mohlo Archýtasovi podařit, že jeho model ptáka sám doletěl do vzdálenosti téměř 200 metrů? Podle všeho pomocí parní trysky.
Na další samo se pohybující hračku si museli Řekové počkat sto let. To se v mozku Demétria z Falery zrodil plazící se hlemýžď.
V polovině 3. stol. př. n. l. matematik a mechanik Ktésibios sestrojoval různé pohyblivé figurky a i jiné mechanické přístroje, ke konstrukci kterých využíval vodního tlaku (hasičská stříkačka, pumpa, vodní varhany… a dělo vrhající střely za pomoci stlačeného vzduchu).

Potom se na několik století v písemných památkách tvůrci automatů přestávají objevovat. Mlčení přerušuje v 1. stol. n. l. Héron z Alexandrie. Vytvářel pohyblivé figurky a jako první v historii zkonstruoval stroj využívající sílu větru - jednalo se o hudební nástroj varhany. Héron nejen tvořil i sám napsal řadu děl o umění zhotovovat automaty, např.: O stavbě malých automatických divadel, O mechanických hříčkách založených na využití atmosférického tlaku, O optických strojích s dodatkem o automatickém měřiči cesty.

o Heronovi a jeho náboženských podfucích píšu ZDE


Heronova fontána


něco pro zasmání:


pokračování

Byl to robot?

Neměl tušení, kolikátý měsíc jsou na moři. Právě začalo svítat. Argonauti se pomalu probouzí.
„Přátelé, rychle se naloďme, ať se ještě dnes můžeme posilnit na ostrově Krétě,“ popoháněl je Iásón. Vidina vody a jídla pomohla, v okamžiku byli všichni probráni ze spánku a čile běželi na loď.
„Zase se jednou najíme,“ poznamenal jedovatě od kormidla Ankaios. Iásón raději mlčel. Někdo za jeho zády poznamenal: „Ještě tam nejsme.“
Jako by ta tři slova byla daným heslem, sotva byla vyřčena, ze břehů Kréty na ně začalo létat kamení.
„Takové obrovité balvany! To snad neútočí lidé, Iásóne, plujme rychle odsud!“
„Ne, počkejme, kameny nám, jak se zdá, v téhle vzdálenosti neublíží a my musíme poznat, kdo vlastně obývá Krétu.“
„Ano, máš pravdu Iásóne… Musíme znát svého nepřítele… Zůstaňme…,“ ozývali se jednotliví plavci.
Palba kamení neustávala. Raději s Argo odpluli trochu dál a vyčkávali.
„Néééé…“ Ostrý ženský výkřik porušil mlčení argonautů. Podívali se směrem k Médei. Byla bílá a třásla se. Ukázala rukou na ostrov.
Teď ho spatřili všichni. Zářící měděný kolos, kráčící do přístavu. Těžké kameny zdvíhal svými kovovými pažemi jako oblázky a házel je přesně před Argo.
„Talós,“ zašeptala Médeia…

Zřejmě než se na světě objevil první automat, existovaly už o nich mýty. V jednom si samotný vládce řeckých bohů - Zeus objednal u kováře a boha ohně Hafaista stroj - neúplatného strážného a bojovníka, který na Krétě měl hlídat jeho milenku Európu. Héfaistos zakázku splnil a z mědi vykoval humanoidní mostrum - Talóse, který vykonával pouze rozkazy dané vládcem bohů. Obr se mohl pohybovat prostřednictvím zvláštní tekutiny ve svém těle, bez ní byl hromadou šrotu. Což dokázala kouzelnice Médeia, která z obra životadárnou kapalinu vypustila.
To je mýtus, v reálném světě Řekové měli mechanické automaty - hračky nebo automatická pracovní zařízení.

pokračování

Droga, která by se měla užívat povinně.

Humor má na náš mozek stejný účinek jako šlehnout si kokain. Ne, nezbláznila jsem se. Tvrdí to vědci z Stanford University (konkrétně například Allan Reiss ) a samozřejmě, že toto tvrzení nevyčetli z hvězd či křišťálové koule, ale za pomocí nejmodernějších přístrojů na výzkum mozku (functional magnetic resonance imaging — fMRI ) a dobrovolníků dávajícím jim v plen svůj mozek.
Vědci sehnali spoustu humorných komiksů a ty předložili svým 16 dobrovolníkům v momentě, když jim skenovali mozek.
A na obrázcích ze skeneru se ukázalo tvrzení o humoru a kokainu pravdivé - obě dvě drogy - ta zdraví prospěšná i ta škodlivá, působí v mozku na stejná centra (pak ještě totožný obrázek mozku vyjde ze skeneru prý, když je pokusné osobě ukázána sympatická tvář a, to se podržte - peníze!). Středem těchto humorem aktivovaných center je nucleus accumbens , a ten se váže na produkci endorfinu – hormonu štěstí, což je známá přírodní neškodná droga dobré nálady. Čili srandičky vyvolají v mozku tvorbu endorfinu a člověku je zadarmo v dobré náladě…

Utajované automaty aneb trošinku sexu

"Radovan cítil, jak jej nějaké pevné, železné paže objímají, jak jej svírají a dusí. Zesinal smrtelnou hrůzou a pochopil náhle, co se děje. Viděl teď, že je v moci Nadpřirozena, a že se dovršuje jeho osud. Hyne vlastním přeludem. Hyne tím, co bylo vytvořeno z něho sama. Hyne sám sebou."
Jiří Karásek ze Lvovic, román Ganymedes
Zapomenutý představitel pražské dekadence Jiří Karásek ze Lvovic - jinak Josef Karásek, v románu Ganymedes (1925) se inspiroval pražským Golemem a mýtickým sochařem Pygmalionem, který ze slonoviny vyřezal krásnou dívku a zamiloval se do ní a bohyně Afrodita mu ji oživila. Ovšem Karásek boří literární tabu čili poklidná heterosexuální láska Pygmaliona je v románu nahrazena sebezničující homosexuální láskou k umělé bytosti.
Tabu byla v průběhu staletí dávána i na určité automaty - samozřejmě jednalo se vždy o oblast sexu.
Legendy hovoří o vzdělaném papeži Sylvestru II. - profesorovi univerzity v Remeši vlastním jménem Gerbert z Aurillacu, který se papežem stal roku 999. Tento muž měl umět sestrojit hrající fontány, mluvící bronzovou hlavu, která na otázky odpovídala "ano" či "ne" a také si měl stvořit mechanickou dívku - společnici, která ho zahřívala. Když si uvědomíme, že prelát hodně studoval a mohl být technicky nadaný - tak toto vše mohl skutečně sestrojit i ve své době. Hlava se mohla jen kývat a správnost odpovědí asi nikdo moc nekontroloval. A teplo do loutky mohla dodat ohřívaná voda.
Toto jsou ovšem nepodložené informace, ale století páry sebou přineslo jednu skutečnou pikantní zajímavost - parní automatický vibrátor. Jednalo se nejdříve o velice drahou lékařskou pomůcku, kterou obsluhoval sám doktor a jeho použití přímo v ordinaci předepisoval pacientkám s dnes již neexistující diagnostikou - ženská hysterie. Byla to specialita viktoriánské doby a s moderními vědeckými poznatky z oblasti psychologie a sexuologie tato diagnóza zanikla neb byla velmi pavědecká a mylná.
Tento parní "Robertek" byl vynalezen roku 1869 Američanem doktorem George Taylorem a samozřejmě slovo "sex" při jeho prodeji či aplikaci v tehdejší puritánské a pokrytecké společnosti nesmělo padnout.

...a vy na to?

Informační balast.
Ať se podívám, kam se podívám, všude narazím na nějaké info o bývalé zpěvačce Bartošové a bohužel už díky i Google zprávám, vím, kdo jsou tací podivní pánové, prý její ctitelé a exmilenci. No nevím, chce to ještě někdo slyšet? Chce ještě někdo být informován o subretce, která se prostě, jako řada jiných, stala ze své vůle alkoholičkou?
Mediální mrdky jásají, mají nejen Ivetku, ale i mord v Egyptě. Blonďatá matka s dcerou. Kdo je vrah? Nevím, nejsem jasnovidka a ani nemám relevantní informace.
Vše je divné a přeživší hlava rodiny je dost podezřelý. Ono podle statistik a i podle zkušeností kriminalistů - přes 90% vražd jsou „domácí zabíjačky“. A argumentace, že je to férový chlap, můj kámoš a dal bych za něj ruku do ohně… k tomu jen – na gymplu z naší třídy byla zavražděná mladá studentka – vrah byl nejlepší kamarád jejího otce, znal ji od miminka…
Informační balast nám, ať chceme či nechceme, plní mozky, přežijeme to, samozřejmě. Stejně mozek plně nevyužíváme. Jen je dobré k těmto tklivým a hororovým příběhům jako další menu servírovat i něco pro zachování zdravého rozumu.

Vize o budoucnosti

"Vidím město veliké… ", řekla zřejmě nikdy neexistující kněžna Libuše, takže se jedná o pouhou literární nadsázku, a tak to někdy s předpověďmi budoucnosti vypadá - prognóza je napsána až po události, objevu…

Mnohem pozoruhodnější jsou vize budoucnosti od autoru sci-fi literatury i vědců a futurologů, které jsou napsány před objevy a předvídají technické vynálezy a takových najdeme hodně.
Dva otcové jejichž vize se skutečně vyplňují
Literární žánr sci-fi má své dva známé zakladatele, jsou jimi - jak jinak - Jules Verne a George Wells. V jejich knihách se dá najít zajímavých futurologických vizí… například oba dva pánové použili pohádkový motiv nápoje neviditelnosti - samozřejmě nepohádkově - nápoj je výsledkem práce vědců a účinkuje na bázi změny lomu světla. Wells napsal svého Neviditelného ještě před Verneho románem Tajemství Viléma Storitze - kde se neviditelnou po nedobrovolném požití tekutiny, stane nevěsta hlavního hrdiny. Hloupost? Opravdu jen pohádka? Ne. Možná realita. Neviditelnost - jako kamufláž nedává spát armádním výzkumům a pokud vědci informují o svých úspěších, laik žasne, jak už jsou daleko.

Neuvěřitelné?
Zneviditelnění nehmotných předmětu se provádí pomocí optické kamufláže, činicí věci oku neviditelnými - to znamená , že předměty jsou maskovány nějakým speciálním materiálem, který neodráží a neláme světlo a nemění vlastnosti maskovaného předmětu.
V květnu 2004 na Nextfestu v San Franciscu výzkumníci z Tokijské univerzity představili svůj "opravdový" plášť neviditelnosti - člověk si obleče pláštěnku, která ho jakoby zprůhlední. Plášť vznikl díky technologii vyvinuté profesorem Susumu Tachi rovněž z Tokijské university.
Plášť - či jiná forma maskování, musí být pokryt světlo odrážejícím retro-reflective materiálem - světelný paprsek se od něj odráží v tom samém směru, v jakém na něj dopadá. Kamera nasnímá pozadí osoby, předá obraz do počítače ten do projektoru odsud se vyšle obraz do polopropustného zrcadla a takto odražený stereoskopický obraz pozadí se promítne na onen plášť. Obraz se neobjeví na žádném jiném předmětu, jen na tom, který je pokryt retroreflective materiálem - takže se zdá, že člověk v plášti je průhledný.
Výzkumy a zdokonalování této formy neviditelnosti neustále probíhají, ono ovšem je to vedlejší produkt většího výzkumu - X'tal Vision (Crystal Vision).
Profesor Tachi vidí použití svého vynálezu například v automobilech - při couvání se zprůhlední zadní část a řidič krásně uvidí, co je za autem a nebo v kokpitu piloti při přistávání uvidí ranvej… také v medicíně - zde se bude používat na rukavice pro chirurgy - zprůhlední se tak ruce operatérů. Zřejmě se počítá s miniaturizací kamer a projektorů nebo jejich náhradou za speciální čidla ze zadu snímající pozadí zprůhledňovaného předmětu a přenášející ho na jeho popředí. Také je ještě jedna možnost a to v případě chirurgů je možné, že se počítá s tím, že operatér bude mít na hlavě speciální helmu - Head Mounted Projector system, kterou v Tachi lab. rovněž vyvíjejí, která je opatřena projektory a zrcadly a její pomocí si nositel zneviditelní různé předměty pokryté oním speciálním materiálem.


To jsou neživé předměty, provádí se i pokusy jak změnit lom světla ve tkáních, aby i bytosti se staly "neviditelnými". K takovému "ztracení se" ze světa, slouží tekuté emulze neviditelnosti - o jakých psali právě Wells a Verne. Je to jedna z další možností učinit věci či bytosti neviditelnými - přímou změnou jejich vlastnosti.
Vytvořit neviditelnou tkáň znamená, že se musí změnit vlastnosti jednotlivých buněk - ta změna je v tom, že se jim musí přidat nová vlastnost a to způsobilost neodrážet světlo a nelámat světelné paprsky. Prostě propouštět světlo tak, jak by to dělal vzduch - čili lapidárně řečeno, buňky se musí stát průhlednými. Biochemikové a biologové nad tímto úkolem - "zprůhlednění tkáně" pracují více jak dvacet let a řada objevů už byla i patentována.

ukázka z připravovaného románu - cyberpunkového Fausta

Šli mlčky, jeden za druhým, pomalým šouravým krokem. Rytmus a tempo udával v čele jdoucí stařec, proto ta únavná zdlouhavá chůze. Mlčení přerušili akorát na krátkých zastávkách určených k malému oddychu a posílení se pár sousty chleba s vínem. Ovšem to mluvil převážně jen starý muž. Hlavně předčítal z velké knihy. Nalovi se vše zdálo jako velké bláboly. Byla to nějaká vzácná kronika z patnáctého století, psaná na pergamenu a ve skupině mužů – strážců lidství, byla zřejmě posvátná. Když se jednou odvážil strace zeptat, proč právě čte z této knihy, udiveně se na něj podíval a chvíli mlčel. „Jiná tam nezůstala,“ smutně odpověděl.

Byli na cestě už pátý den a Nalovi bylo jasně, že za pět dní by tam asi došel on, ale se starcem to bude tak deset možná i patnáct dní. Na jejich trase bylo naštěstí dost vesnic, kde si mohli koupit chleba a víno. Vodu kupovat nepotřebovali, potoky, které přecházeli, byly až k neuvěření čisté a plné pitné vody.
K zpomalení cesty také přispělo, že neustále museli provádět zkoušku lidství. Osm dní na cestě a ještě nenarazili na žádného elektronmechanoida.

Devátý den na cestě. Seděli opět v umírajícím sadu, tak podobnému tomu, ve kterém Nal potkal strážce, ale samozřejmě na jiném místě. Cestou přibrali ještě deset mužů. Seděli úplně potichu, žvýkali chléb a pili vodu. Ani stařec neměl dnes potřebu číst z knihy.

Nal ucítil v zátylku upřený pohled. Rychle se otočil, a za keři černého bezu viděl utíkající tlustou ženu. Stařec si všiml jeho pohledu.
„Elektronmechanoid?“ vydechl Nal.
„Možná, honem ať nám neuteče!“
Muži rychle vstali a začali lovit tlustou ženu. Ve vysoké trávě nemohla moc utíkat, čili to byl nijaký lov jen odchyt. Povalili ji na zem a stařec ji bodl do ruky. Nic! Ani kapička krve. „Mrtvé tělo, které patří do hrobu, se tam vrať,“ Obřadně pronesl starý muž. Vytáhl vojenský nůž a rozřízl jí břicho. Opět nevytekla ani kapka krve, jen se z rány vyvalily dráty a hadičky s modrou tekutinou. Stařec řezal do jejích útrob a stroj naříkal a svíjel se na zemi, jako by to byla skutečná umírající žena. Přetrhl poslední kabel. Konečně bylo zas ticho. Stařec i jeho muži poklekli kolem těla a všichni jednohlasně zpustili zpěvavě. “Žádáme za odpuštění toto tělo ženy, my si ho nevypůjčili, my ho pokorně navracíme zemi.“ Odzpívali, vstali a nejmladší začal hloubit hrob.
„Co to kurva, je?“ Nal se nevěřícně dívá do útrob ženy, hadičky z PVC, kovem vyztužená páteř. Oblek a kůže byly solární články, které napájely elektronický mozek tohoto stroje.
„Ty jsi, Nale ještě neviděl elektronmechanoida?“
„Ne.“ Nelhal, opravdu mu otec tyto své výtvory nikdy neukázal, ani nevěděl vlastně proč. Snad, že je vytvářel s jeho prvorozeným synem, kterého Nal nepoznal. I když se mu chvíli zdálo, že tyto živé stroje už viděl a i tu ošklivou, tlustou ženu, ale bylo to jen takové Déjà vu.
„Ani my ne,“ přidalo se deset nových mužů.
„Takže pojďte blíž, já vám ho tady rozeberu, než tělo pochováme tak jak si bývalé lidské tělo zaslouží.“

Když stařec sundal stroji brýle a pomalu a velmi opatrně rozřezával obličej robotky, Nalovi přišlo, že tu tvář už někde viděl, ale raději se tou myšlenkou vůbec nezabíral. Otec mu všechny jeho snové představy a noční můry dokonale vysvětlil. Tedy on si nakonec vše domyslel sám, ale otci pravdu neřekl.

Po odstranění obličeje uviděli zcela normální řídící jednotku jakou má v sobě zabudovanou každý pracovní či vojenský intuitivní robot. Jejich chaotické chování, napodobující lidi, je totiž také dané programem.
„Co to je za hmotu, ve které jsou obaleni?“ zeptal se starce jeden z přihlížejících.
„Maso. Lidské, speciálně naimpregnované maso,“ bez emocí doplnil informaci a pokračoval ve výkladu: „Vynálezci byli pragmatičtí, prostě vojenské zakázky na robotické humanoidní vojáky byly tak velké, že se vyplatilo dělat roboty z mrtvých lidí. Proč vytvářet svalová spojení a dlouze vymýšlet robota, aby chodil jak člověk, když tady korpus na mechaniku a elektroniku už byl. Prostě využili lidské tělo jako schránku na elektronmechanoida, řízeného z jednoho velícího centra.“
Nal bezděky couvl. „Říká se, že udělali ještě dokonalejší roboty lidi.“ Ani nevěděl, proč to starci říká.
„Ano, říká. A nejen říká. Proto existuje ta poslední zkouška lidství v chrámu, přes tu neprojde nic nelidského.“

Robot na dnešní den

... a vy na to?

Teleportace - kdo by o ni nesnil. Znamenala by konec útrap cestování - v mžiku letu byste byli, kde byste chtěli. Nastane to někdy? Myslím, že teleportovat osobu, bytost nebude možné, proč ne nám odpovídá třeba film Moucha. U věcí to možná půjde. A věda na to? Věda má kvantovou teleportaci:)
více zde: http://arxiv.org/pdf/1212.6746v2.pdf

Quantum teleportation between gas clouds
Keep in mind quantum teleportation is not really anything like teleportation in popular culture. It is referring to the transfer of the quantum state of a single particle to another single particle some distance away. Star Trek teleportation is a long way away. Disappointed? Keep reading.

Já tě štípnu!

Kartička z tvrdého papíru popsaná čísly nebo i znaky a různě perforovaná, co dírka to informace - prostě děrný štítek - to je onen papírek, kolem kterého se hodně dlouho točil IT svět. Muž, který vymyslel jeden z nejlepších systémů využití děrných štítků pro rychlé zpracování hromadných dat a patřičné přístroje, byl Herman Hollerith. V roce 1990 za tento svůj vynález konečně vstoupil do National Inventors Hall of Fame -Národní síně slávy vynálezců.

Fakta
Herman Hollerith se narodil německým utečencům v USA 29. února 1860 a zamřel 17. listopadu 1929. Od dětství se zajímal o stroje a mechanismy, učitelé ho prohlašovali za talentovaného, ale lenivého chlapce. Ovšem jeho neochota učit se humanitní vědy zřejmě byla zapříčiněna jeho disgrafií.
V roce 1875 zakončil studium na Columbia University School of Mines a stal se důlním inženýrem. Po studiu se na své škole stal asistentem Williama P. Trowbridge.
V roce 1882 začal učit na slavné MIT (Massachusetts Institute of Technology). Přednášet studentům a psát křídou na tabuli ho nebavilo, takže když v roce 1884 dostal nabídku jít pracovat na patentní úřad ve Washingtonu, neváhal a přijal ji. On sám obdržel desítky patentů.
Život mu změnilo sčítání lidu USA z roku 1890. Předchozí sčítání zpracovávané pouze a jen ručně bylo pro lidi vyčerpávající a i plné chyb, a tak byla vypsána veřejná soutěž na konstrukci počítacího stroje, který by v tomto úkolu pomohl. Soutěž vyhrál se svým Hollerith Electric Tabulating Systém - díky kterému bylo vše hotové za tři měsíce a ušetřilo se pět milionů dolarů.
Rok 1890 byl pro něj i jinak úspěšný - dokončil doktorát na Columbia University a také se oženil.
V roce 1896 založil firmu Tabulating Machine Company, kterou v roce1911 prodal konkurenční Powers Tabulating Machine Company - vznikla tak Computer Tabulating Recording Company - v ní Hollerith pracoval jako konzultant až do roku 1921. Thomas J. Watson z ní v roce 1924 vytvořil IBM. Z těchto důvodů bývá Hollerith nazýván "otcem" IBM, i když bezprostředně s touto firmou nijak svázán nebyl.

Dírkovaný šém
Nápad, řídit nějaký stroj pomocí instrukcí, které jsou zadány dírkováním do papírového pásu či kartičky, mělo před Hollerithem několik vynálezců prvním známým je asi Jacques de Vaucanson (1709-1782) v roce 1741 zdokonalil již existující nápad - řídit tkalcovský stav děrovaným pásem.
B. Bouchon a M. Flacon nezávisle na sobě přišli na myšlenku poloautomatického tkalcovského stavu s děrnou páskou uzavřenou do smyčky (Francouz Bouchon v roce 1725 a Angličan Flacon v roce 1728).
Na jejich řešení navázal Joseph Marie Jacquard (1752- 1834), 1805 sestrojuje automatický stroj na výrobu vzorovaných tkanin. Ovládán byl pomocí děrných štítků, které byly spolu spojeny provázky. Jedná se zřejmě o první použití programování pomocí děrných štítků.
Ve všech těchto případech se jednalo samozřejmě o mechanické automaty a děrný štítek byl spíš jiná forma vaček.
Jak to bylo
Hollerith se začal zabývat automatizací zpracovaní dat už na MITu. Nejdříve pro záznam informací používal papírovou pásku s otvory, skrz které procházely kolíky a spojovaly elektrické kontakty. Páska byla k takovéto práci nevhodná, trhala se, nešlo rychle najít nějakou dílčí informaci, takže brzo přešel na děrné štítky. V roce 1884 si nechává patentovat svůj způsob převádění údajů z děrných štítků na elektrické impulsy, které ovládaly počítadla. Pracoval na něm několik let.
Dírky nejdříve dělal kleštičkama, jaké měli průvodčí na "štípání" jízdenek - nebylo to opět dobré řešení, a tak v roce 1889 se světu pochlubil svým tabelátorem. Jednalo se o děrnoštítkový stroj, který data zaznamenával na děrný štítek - papírovou kartičku o velikosti dolarové bankovky. Z tohoto "paměťového" média stroj mohl kdykoli data opět vyvolat. Tabelátor také umožňoval třídění dat podle daného hesla, prováděl s nimi jednoduché početní operace, popřípadě je vytiskl, či znovu naděroval. Čtečka štítků pracovala na principu spojování kolíků, skrz vyděrované otvory, s rtuťovými kontakty.
Jeho stroj se logicky začal nazývat "Hollerit" a byl v roce 1890 použit i při sčítání obyvatel Rakouska-Uherska.

Šlapat po inteligentech dovoleno.

"Pojďte dál. A nebojte se, klidně si na toho mého inteligenta šlápněte!" Pokud vaše hostitelka pronese tato slova někdy v budoucnosti, všem bude jasné, že nevyzývá k inzultaci svého druha, ale chlubí se vám svým novým inteligentním kobercem.
Ano, už i koberce dostávají určitou inteligenci. Nápad se podařilo zrealizovat v Německu dvěma spolupracujícím firmám Vorwerk Teppichwerke a Infineon Technologies. Výzkum trval dva roky a inteligentní koberec - Thinking Carpet poprvé představili v říjnu 2004.
Tvůrci předpokládají, že v budoucnu se právě on stane podlahovou krytinou skoro ve všech bytech a kancelářích na celém světě. V současné době ovšem tento hi-tech kobereček moc inteligence nepobral, i když vlastně už umí tři užitečné věci - zajištění bezpečnosti místnosti, regulaci klimatizace a navigaci po budovách.
Splňovat tyto tři funkce mu umožňují všité senzory - moduly, které jsou na jeho rubové straně. Zde pomocí vodičů, které je propojují, vytvářejí síť, která je jako celek připojena k PC a je řízena speciálními programy. Jeden centrální počítač je schopen kontrolovat plochu 100merů čtverečných.
Zatím jsou tyto senzory poměrně veliké, ale technici slibují, že později nebudou větší než 7mm². Maximální hustota jejich rozmístění je 25 kusů na metr čtverečný. Senzor (modul) je kombinován z několika snímačů - pohybu, tlaku, teploty. Z toho je asi jasné, jak této koberec pracuje - prostě není možné po něm přejít a nebýt zaregistrován. Pokud se jedná o vítanou návštěvu spustí se třeba program navigace a pokud je to zloděj zapne se alarm. Rozeznat ty vítané a nevítané hosty pomůže program časový rozvrh, kdy například v určitou hodinu nikdo nemá v místnosti co dělat. Thinking Carpet ovšem také pozná odkud kdo kam jde, takže pokud někdo vchází do místnosti oknem, také tím aktivuje alarm. Koberec může i hlídat nemocné a staré lidi, jestliže člověk upadne a dlouho se nezvedá, je automaticky zavolaná pomoc.
Nejen lidi a zloděje hlídá tato podlahová krytina, díky teplotním senzorům ovládá klimatizaci v místnosti a zaregistruje včas i vznikající požár - signál předá PC a ten a přes Internet zavolá hasiče. Pokud je požár rychlý a není možné ho ihned uhasit, koberec zapne své světelné navigační diody a ukazuje lidem pobíhajícím v dýmu, kudy mají běžet k východu.
Výhoda tohoto koberce jako hlídače je v tom, že na něm není vidět, že je i tímto zařízením. Jeho lícní úprava může být jakýkoliv koberec, třeba i perský. Jenže zatím je vidět jeho připojení k PC a do zásuvky - i to technologové hodlají odstranit - pracují na super ploché zástrčce. Kdy si budeme moci tuto kobercovou náhradu psa a dalších zabezpečovacích zařízení pořídit? Werner Weber technický ředitel firmy Infineon říká, že je ještě potřeba inteligentní koberec dále vylepšovat. Určitě pak bude mít i více funkcí. Například už v roce 2006 Vorwerk představil další novinku SMART CARPET, první koberec do kterého byla integrovaná RFID technologie pro navigaci inteligentních pracovních robotů - vysavačů.

Lidé na zemi, hvězdy na nebi...

26.2.1842 v Montigny-le-Roi se narodil Camille FLAMMARION
zemřel 7.6.1925 v Juvisy (soukromá hvězdárna u Paříže). Francouzský astronom a popularizátor vědy a ač to popíral i romanopisec.

Díval se do nebe a chtěl vidět duši. Chtěl najít ztracené, nesmrtelné a ztratil sám sebe.


Strašně mu lezlo na nervy, že lidi nezajímá a ani neví, po čem to vlastně chodí a nač se na nebe dívají, tak se zrodil jeden z prvních popularizátorů vědy. Camille Flammarion byl především astronom – je tedy jasné, že popularizoval hlavně ji, ale snažil se lidem přiblížit i další vědy, kterými se sám zabýval: geologii, paleontologii, meteorologii... Psal odborné i vědeckopopulární knihy, nejznámější, nejpřekládanější a nejprodávanější byla Populární astronomie (1880) s náklady přes sto tisíc výtisků. Z odborných prací je asi nejcennější jeho práce o dvojhvězdách (hlavní dráhy vypočtené Flammarionem byly uveřejněny například ve Zprávách francouzské akademie věd od roku 1873 do roku 1877 a jeho Katalog se stal na dlouhá léta pro všechny hvězdárny směrodatným. Ve své době byl jedním z nejpřekládanějších autorů a brzo po vyjití francouzského originálu, vždy vyšly jeho knihy i v češtině - dnes se staly středem zájmu sběratelů.
Přednášel v Paříži i na venkově, vyučoval a změnil celou výuku astronomie.
Roku 1882 založil “Měsíčnou revui astronomie, meteorologie a fysiky zeměkoule“. O pět let později zakládá Hvězdářský spolek francouzský a v roce 1890 se podílí na otevření lidové hvězdárny, kde je i knihovna. Každý sem mohl přijít a podívat se na hvězdy.
Touto svojí osvětovou činností vysvětlil tisícům lidí, co se na obloze nad jejich hlavami děje a získal si tak skutečné sympatie a úctu a dobře míněnou přezdívku „apoštol vědy“. Jeho práce byla obdivována, ctěna a to kupodivu i představiteli různých států, kteří mu předávali svá vyznamenání a řády. Jak se mohlo stát, že takový člověk, světově známý vědec, popularizátor, nemá dnes místo už skoro v žádné uznávané encyklopedii a v učebních osnovách? Svět vědy přeci tak rychle nezapomíná. Navíc on třeba jako první upozorňoval, že je třeba sledovat i „barvy těles nebeských“, vynalezl fotometrický přístroj, kterým zaznamenal zatmění Slunce 22.12. 1870... a dalo by se jeho vědeckých zásluh vypsat na celou stránku...Vysvětlení se vejde do věty: Chtěl najít ztracené, nesmrtelné a ztratil sám sebe. Co tím chci říci?
Hlavně ke stáru se z Flammariona stal úplný snílek, což mu bylo v pozdějších letech vytýkáno. Začal totiž zkoumat projevy nesmrtelné duše a sbírat svědectví lidí, kteří uviděli duchy, či zažili jiné nenormální situace související se zemřelými. Pilně desetiletí zaznamenával do svých knih svědectví, která mu dopisy posílali jeho ctitelé. Říkal, že zakládá novou vědu – „dušezpytné studium“ a pustil se do bádání s neústupností a houževnatostí, jako když počítal dráhy hvězd. Navštěvoval spiritistické seance, navozoval zde experimenty a 26.3. 1899 začíná jeho další vědecké bádání – tento den publikuje v mezinárodně rozšířených novinách (Annales politiques et littéraires) anketu jestli se setkali se skutečností myšlenkového přenosu spojeného s dobou umírání někoho z blízkých, které by v případě osobního zážitku mohli prokázat. Na anketu odpovědělo víc jak polovina lidí NE. I přes to, se mu začaly hromadit dopisy s popisovanými zážitky s duchy a předpověďmi budoucnosti – budoucí podklady pro jeho knihu Neznámo a psychické záhady. Každý dopis zkontroloval (snažil se zjistit, zda pisatel je ten člověk, za kterého se vydává a ještě se snažil z jiných pramenů získat to samé svědectví, o jakém mu bylo psáno), pokud byl pisatel anonym – ty ihned vyřazoval. Takto apeloval na odpovědnost lidí a sebe utvrzoval, že vykonává to samé, jako když pozoroval hvězdy, měřil, zapisoval a vypočítával data.
Tato práce měla, krom jiných metodických chyb, jednu velmi závažnou - a to: Pan profesor byl velice oblíbený, často se stávalo, že mu lidi prostě chtěli udělat radost a své příběhy si vymýšleli. Ne, ze zlého úmyslu, ale prostě pro radost, takže ještě víc znevážili jeho snahu, používat pro dušezpytné studium vědeckou metodu. On skutečně vše zpracovávat přísně exaktně, jak se domníval, ale nepočítal s podvody z úcty a lásky i žerty - o tom, že nebral v potaz autosugesci, psychické choroby píšících ani nemluvě. Nechtěně se touto svojí prací zařadil do panoptika dalších nešťastných „vědců“ , kteří měli dobrý úmysl, ale předmět jejich zkoumání a důkazy byly ze světa humoresek. U nás patří k takovýmto zmateným „vědcům“ třeba Jakub Hron.
Jeho bádání o světech jiných mu zničilo vědeckou vážnost a znevážilo jeho obrovskou vědeckou práci. Pomalu se zapomnělo na jeho velký přínos popularizaci astronomie, na zavedení jeho nového způsobu výuky, na jeho tabulky, atlasy, desítky knih, na jeho pozorování Marsu, dvojhvězd... Nelze cokoliv hned odsoudit, když neznáme souvislosti. Nelze se člověku vysmívat a vyškrtnout jej z historie vědy, když nevíme, co ho k tomu vedlo. Jeho zaujetí pro spiritistická bádání mělo několik, jak osobních tak společenských, důvodů. Osobní důvody jsou lidsky pochopitelné – nedokázal se nikdy smířit se smrtí dědečka, rodičů a poslední rána pro něj byla smrt jeho dítěte. Je logické, že tak citlivý a inteligentní člověk, jako Flammarion, hledal možnosti, jak zjistit, jestli přeci jen jeho milovaní mrtví svým způsobem nežijí dál. K jeho vědeckému neštěstí, ale možná osobnímu štěstí, se narodil v době, která byla hystericky posedlá duchařinou a spiritismem. Kde kdo měl doma stolek, který byl nutný k vyvolávání duchů a cítil se být povolán k diskusím s nimi – čili se pokládal za médium. A právě spiritismus- lépe řečeno spiritisté, Flammariona lapili, nabídli mu naději, že možná...
Teď suďte. Byl to člověk, o kterém by se dalo možná nadneseně, ale pravdivě říct, že přiblížil nebe lidem na zemi.

Přesvědčte se, jak krásně, básnickou formou, učil ve svých knihách astronomii,... "Úplné zatmění Slunce jest zjev velice zajímavý a uchvacující... Brzy je zakryta polovice Slunce. Od této chvíle nastupuje místo denní záře bledé, chmurné světlo. Kraj zahaluje se do stínu; všechny barvy blednou. - Ptactvo překvapeno ustává od svých veselých zpěvů a uchyluje se do listí; znepokojená stáda mečí nebo bučí; malá kuřátka choulí se pod křídla své matky. I samy květiny zavírají své korunky, jako by se blížila noc. -- Je viděti již jen malý srp Slunce, který se neustále zmenšuje, až konečně zanikne. Tehdy nastává noc... hluboká a smutná noc. Vše ztichne, na obloze září hvězdy. Vzduch se ochladí, zavane vítr, jehož chlad vás zamrazí. Noční ptáci a netopýři vyletují ze svých úkrytů. Zvířata se děsí, kůň nechce jíti dál a pes, celý se třesoucí, skrývá se u nohou svého pána."
A jinde píše: Třpytná Venuše byla dojista první pozoruhodnou planetou starších, jak pro svůj lesk, tak pro svůj rychlý pohyb. Sotva Slunce zapadne, už svítí za soumraku. Večer co večer vzdaluje se od západu a její lesk roste, po několik měsíců kraluje jako panovnice nebes, pak se ponoří do plamenů Slunce a zmizí. Bývala po výtce hvězdou pastýřů, hvězdou sladkých tajemství. Byla to první z nebeských krásek a jména, kterými ji zdobívali, odpovídají přímému dojmu, který působí na pozorovatele. Homér ji nazýval "Kallistos" , (Nejkrásnější krasopaní), Cicero "Vesper" , (Večernice) a Lucifer "Jitřenka" (Světlonoš), jméno, které také Bible a staré mythologie dávají náčelnici nebeské armády...

Jeho opravdu velký talent byl v popisu dějů a i příběhů, začtěte se do krátké ukázky, jak líčí svoji cestu balónem (když se v 32 letech ženil, svatební cesta se na několik dní odehrávala právě v balónu.)... Žádný popis nedovedl by vylíčiti zázračnou nádheru takovéhoto panoramatu. Nejúchvatnější, nejvelikolepější obraz přírody, pozorovaný s výše hory, neblíží se ani k velikoleposti tohoto druhu, pozorované kolmo v prostoru. Jedině tam si člověk uvědomuje, že země jest krásná, že vzduch obklopuje ten svět životním zářením, že stvoření jest nesmírnou harmonií. Prvním, převládajícím dojmem jest pocit úplně nové blahé spokojenosti, k níž připojuje se marnivá radost, že člověk se vidí povznešen nad zbytek ostatních lidí, a pak radost, že obdivuje nesmírnou a neočekávanou podívanou. Co se týče pohybu, ten jest naprosto neznatelný. A skutečně necítili jsme ho nijakým způsobem. Pochopí se to takto : opíráme se nohami o dno loďky, náš střed přitažlivosti jest v loďce, fyziologicky tedy nejsme zavěšeni. A dále, nemáme také žádný pocit větru. Domníváme se, že se nehýbáme z místa. Ten jakýsi pocit nehybnosti je v odporu s míněním, jaké bychom si mohli předem učiniti, když pozorujeme ten prudký pohyb vzduchu. Země klesá pod námi. Paříž, hlavní město země, zcvrkla se pro nás do rozměrů reliefních map, jakou můžeme vidět v muzeu. Široké třídy a velké parky staly se uzounkými cestičkami a nepatrnými zahrádkami. A ten malinký proužek vody, co přelétáme, a kterému lidé říkají Seina, je řeka.
Toto je popis skutečného Flammarionova zážitku z jeho prvního letu balónem dne 30.května 1867. Své vzduchoplavecké zážitky vylíčil v knize "Cesty balonem".

Zrovna tak, jako se třeba Michelangelo bránil tomu, být malířem a nikdy se za něj nepokládal, Flammarion se bránil, aby jeho fantastické romány, byly zvány romány (Lumen, r.1873, Uranie, r.1889, Konec světa, V paprscích luny, obojí r.1883, Stella, r.1897, Výlety do nebe, r.1899...), „nepíšu žádný román“ často říkal a mýlil se. Psal. Psal krásné sci-fi romány, kde předpovídá rentgenový paprsek, televizi a jiné, ale snad sám věřil tomu, že neustále dělá vědu.
To rovněž nepřispělo k jeho vědecké vážnosti a své milované vědě tím udělal medvědí službu. Navíc ještě mátl lidi, když ve svých sci-fi knihách, které vydával za vědecké knihy, své fantazie vykládal formou, jakoby byly pravdou. Člověk - vědecká autorita, kterému lidé bezmezně věřili si to sám měl uvědomit.
V románu Lumen, hovory o nekonečnu duch Lumen autoritativně jedním dechem říká astronomická fakta i Flammarionovy fantazie o obydlených planetách a vše pokládá na stejnou úroveň: Mému vyprávění se vytýkalo, že je mystické.Nijak se nepochopilo, že to není román,ani fantazie, nýbrž vědecká pravda, fysikální fakt, dokazatelný a dokázaný, nepopíratelný,...-Tu se nejedná o obrazotvornost, můj starý příteli. Je to prostě věčná a svatá skutečnost, reálný jev, který má pevné místo v soustavě vesmíru...
Nedivme se tedy, že mnoho lidí uvěřilo všemu, co napsal. Nedivme se, že jeho kolegové se mu později začali i pro toto, nejen pro dušezpytné bádání, vysmívat a distancovali se od něj.



Flammarionův první sci-fi román se jmenuje O mnohosti světů obydlených z r. 1862 – přečtěte si jak lyricky využívá matematiky:
V mathematice máme theorii limit (mezí). Tato theorie učí a ukazuje, že jsou jisté veličiny, ku kterým můžeme se blížiti neustále, a nikdy jich nedosáhneme; můžeme se jim přiblížiti tak blízko, že není možno více, ale dosáhnouti jich nemůžeme nikdy. Kdo, jsa zasvěcen ve vlastnosti čísel, pokusí se vážiti tuto theorii, pronikne její nejvnitřnější smysl a obrátí ji na soujem světa, uzří najednou zvedati se před sebou obrovský amfitheatr, jehož stupně jdou do nekonečna. Tento amfitheatr jest hierarchie světů: limita spodní, nebo počátek, ztrácející se v hloubi nejnižších stupňů; limita vrchní, čili absolutní dokonalost, je stejně nedostupná; mezi těmito dvěma mezemi pozvedají se bytosti na nekonečné cestě. Kdo tedy se věnuje tomuto pozorování, může si učiniti přibližný pojem o nepochopitelné nekonečnosti tvorstva.
Jinde ovšem nenechává čtenáře na pochybách, že je to jeho fantazie a po letech musíme s úctou říci nádherná:
Meziplanetární raketa se slunečním motorem, model 1941, zkonstruovaná Italem Gussallim, nám slibuje, že v nedaleké budoucnosti budeme moci podnikat cesty ze Země na Měsíc. Že tyto cesty jsou možné, je nepopiratelné. Zůstává však ještě jedna neznámá: vydrží tuto cestu naše tělo? Mnoho příčin nám zavdává podnět k domněnce, že meziplanetární loď budoucnosti obydlená lidskou bytostí se může snadno proměnit v ocelovou rakev bloudící na věky v meziplanetárních propastech.
"O mnohosti světů obydlených", vydáno, Praha 1924.


Pro jeho fantazii, pro jeho vědeckopopulární tvorbu i pro jeho astronomické výzkumy, bylo by neskutečně nespravedlivé, kdyby se na Flammariona zapomnělo.

Pokud si položíme otázku: Zklamal Flammarion? Mohl dokázat více, než dokázal, kdyby se nedal zmást city a místo hledání naděje pro sebe se věnoval nadále astronomii a popularizaci vědy? Možná to tak vypadá. Camille by dnes byl pokládán za zázračné, velmi nadané dítě s jistě velmi vysokým IQ. V pěti a půl letech nejenom četl, psal, počítal..., ale byl vůbec nejlepším žákem obecné školy. V patnácti letech napsal svoji první knihu – Cosmogonie universelle - přírodopisnou studii, úrovní odpovídající jeho mládí, ale i genialitě. Jeho druhou knihou, kterou napsal o čtyři roky později, byla právě již zmiňovaná O mnohosti světů obydlených – ta už dosáhla patřičného úspěchu. Škoda, že své fantastické romány nepojmenoval tím čím byly – romány a nezařadil se tak k vědcům píšícím beletrii. Navíc nebylo z jeho strany nutné popudlivě křičet: Nemáte právo prohlašovat za nemožný fakt neznámý, když jste tak neznalí zákona vlastního bytí. Na druhou stranu poctivě přiznal, že jeho „vědecká“ dušezpytná bádání nemají takové výsledky, jaké si představoval:
„K mému velkému žalu nás duchové nenaučili ničemu...-... musím podle pravdy prohlásit, že jsou-li duchové psychické bytosti na nás nezávislé při svém jednání během pokusů, pak nevědí o jiných světech více než my...“
A navíc přiznal i to, že ač své milé již zemřelé opravdu miloval a oni jeho, nikdy se mu nepodařilo se s nimi spojit.
Geniální lidi v některých případech (možná ve všech) svým způsobem v dalším nepracovním životě jsou nepraktičtí. Flammarion byl navíc opravdu snílek a rozhodně se nepachtil po penězích, prý nikdy ani nevěděl kolik má v peněžence. A když se mohl stát vlivným politikem, odmítl tuto kariéru (po válce v roce 1871). Byl to člověk s velkou fantazii a citem. Možná, že to co vědě dal, bylo prostě všechno, co mohl, víc nápadů prostě už neměl. To se při jeho předchozí tvůrčí práci ovšem zdá málo pravděpodobné a navíc několik let současně s „dušezpytectvím“ pracoval na astronomických pracích. Hvězdy na nebi, lidi na zemi a Flammarion se ze země tak často díval na nebe, že se mu z nekonečnosti prostě zatočila hlava.
Geniální hlava, které by současnost měla vzdát patřičnou čest a vrátit do vaničky zpátky to vylité dítě – jeho vědecké a vědeckopopularizační dílo. Jen kdo nechybuje, může hodit kamenem – ještě se taková bytost nenarodila a nikdy se nenarodí.

Astronom Faye na adresu Flammariona za jeho života řekl:
„...Na té dráze nalezl sluch u obecenstva a uměl zjednati vědě zájem četného davu, jenž jí zůstával až dosud vytrvale cizím. Tím způsobem prokázal p. Flammarion, jenž byl vysoce ceněn mezi praktickými astronomy zvláště pro své velké práce o dvojitých hvězdách, opravdovou službu obecnému vzdělání, přetvořiv takřka methodu vyučování astronomického...“
Faye - předseda Astronomické společnosti francouzské

... a vy na to? druhá malá myšlenka

Traduje se - nevím jestli to tak bylo, ale v hodně životopisech Vladimíra Majakovského se píše, že než si prohnal hlavu kulí, tak před tím volal svým přátelům. Volal marně.
Nikde nikdo nebyl anebo prostě telefon nezvedali, či se nechali před ním zapřít? Možná nastaly všechny varianty, možná, že opravdu jen nikdo nebyl doma.
Změnilo by se něco v životě básníka, kdyby už tenkrát existovaly mobilní telefony? Určitě by se k některému příteli dovolal a ten pocit opuštěnosti, prázdnoty, beznaděje, marnosti by Majakovský vykřičel do mikrofonu a sebevraždu by neuskutečnil. Možná. To nevíme. Mobil ještě nebyl snad ani v představách fantastů.
A co sociální sítě? Napsal by na mordaknihu čili Facebook, že se chce picnout a co by následovalo? Někdo by zavolal do blázince a přijeli by si pro něj? Další by mu doporučil stránku sebevrahů a většina by pištěla citoslovce. Ne, nemyslím, že by technické vymoženosti zachránily zoufalého básníka.
A mají sílu pomoct? Zachránit? Myslím si, že toho, kdo není jako Majakovský, ano.
I o tom, že naopak mohou uškodit, nepochybuji.

...a vy na to?

Ve světě už byla a teď přišla i k nám. Móda zjišťování kdože to byli moji předkové – čili genealogie. Chápu to? Chápu i nechápu.
Chápu profesionální genealogy – prostě každý se něčím musíme živit. Chápu i jejich zákazníky.
Prostě lidi jsou zvědaví a ve skrytu dušičky nebo i v neskrytu doufají, že jejich předci jsou takoví výjimeční lidé, že jim budou ostatní závidět. To zklamání, když objeví, že nejsou ničím zajímaví ani svými předky.
Chápu genealogii jako koníček? Moc ne, zdá se mi, že jak se zapálený hrabatel se v zápisech matrik a starých listinách více blíží do středověku k dávno mrtvým lidem, tím víc se vzdaluje živým lidem.

Staré filmy jsou roztomilé - Starcrash 1979

Počítal Philip ovečky?

Ve světě IT jsou konstruktéři, programátoři, elektroinženýři… a také umělci - vizionáři, k nim patří i Philip Dick - jeden z řady velmi známých spisovatelů sci-fi, kteří se zabývají po technické i morální stránce otázkou: Co roboty i roboti a IT vůbec, mohou způsobit v lidském světě? Ovšem Dicka, podle jeho vlastních slov, nejvíc zajímala dvě témata - Co je skutečnost? a Co je podstatou skutečné lidské bytosti?

Fakta
Philip Kindred Dick autor sci-fi povídek a románů se narodil 16.12.1928 v Chicagu - stát Illinois a zemřel 2.3.1982 v Orange - stát Kalifornie.
Po střední škole se přihlásil na universitu v Berkeley v Kalifornii, chtěl zde studovat dějiny literatury, ale po roce odchází. Živí se prodejem gramofonových desek a tvorbou pořadů o vážné hudbě pro rozhlas.
V roce 1952 mu vyšla jeho první povídka a stává se spisovatelem. Od tohoto roku do roku 1956 napsal 75 povídek V letech 1962 - 72 vydal 20 románů. Kdo píše, ví, jaký je to úctyhodný počet. V literárně nejplodnějších letech prý psal až 60 normostran denně - to není lidský výkon a on ho prostě musel podávat - důvod byl jediný - aby se uživil. Jelikož není v lidských silách takto neustále usilovně pracovat, začal brát různé povzbuzující prostředky.
Jeho nejznámější díla jsou ta, co byla zfilmována a z nich asi úplně nejvíc citované je:
Sní androidi o elektrických ovečkách? (Do Androids Dream of Electric Sheep?, 1968) – čili film Blade Runner. Další velmi známé filmy podle jeho povídek Minority Report a Total Recall (We Can Remember It for You Wholesale).
Celkem napsal 34 romány, 100 povídek a řadu esejů a článků.
K faktům vykreslujícím osobnost P.K.Dicka se patří dodat, že byl pětkrát ženatý a měl tři děti a kvůli perzekuci ze strany policie - nesouhlasil s vládou USA (Nixon), se musel krátce vystěhovat do Kanady. Zpět se vrátil v roce 1972.
Terry Gilliam o něm napsal: Všem, kdo mají pocit, že se ztratili v nekonečně se zmnožující realitě moderního světa, chci připomenout jednu věc: Philip K. Dick tu byl před vámi.
V roce 1992 spisovatel Thomas M. Disch navrhl každý rok udělovat Philip K. Dick Award - cenu pro knihy vydané v USA v prvním paperbackovém vydání. Jeho návrh se ujal a cena existuje.

A je tu zase mezi námi
Letos by bylo Dickovi osmdesát let, jak by asi chápal dnešní svět? Je cestou k těm jeho dost děsivým vizím? Hodně přemýšlel o lidské neodpovědnosti a lehkomyslnosti v tvoření cítících umělých bytostí a také o mysli těchto živých strojů. Můžeme přemýšlet jestli by byl nadšený z toho, že v roce 2005 byl na NextFestu organizovaném časopisem Wired v Chicagu představen, dnes ještě stále běžící projekt nazvaný - P.K Dick? Jedná se o androida, který je spisovatelovým robo dvojníkem. Vyrobila ho firma Hanson Robotics ve spolupraci s FedEx Institute of Technology z University of Memphis, Automation and Robotics Research Institute z University of Texas v Arlingtonu a projektu se také aktivně účastnil Dickův přítel Paul Williams.
Android - portrét je pokryt dobrou napodobeninou kůže, sleduje očima - kamerami vaše oči, je schopný obličejové mimiky a odpoví vám na vaše dotazy. Umělý Philip sedící ležérně v lenošce, je chloubou vědy - díky biometrickému softwaru Dick rozpoznává tváře a dokáže dotyčné oslovit jménem a také adekvátně reaguje na emoce lidí, na které se dívá. Úsměv opětuje úsměvem, škleb šklebem.
Do paměti tohoto robota bylo zadáno 10 000 stran textu psaného Dickem - a na základě programu, který dokáže vybrat nejlépe odpovídající frázi z těchto textů, android jakoby logicky "odpovídá" na jakékoliv ústně položené dotazy přímo spisovatelovými slovy. Zatím doopravdy nemyslí, zatím…, ale mohl by být živý stroj P.K.Dick zlý? Co by z toho měl? Kdo ví.

Zdroje:
Stránky P. K Dicka - www.philipkdick.com
Philip K. Dick Award - www.philipkdickaward.org
www.dick-knihy.cz