Robot na dnešní den

MRTVÝ MUŽ Z JESKYNĚ LASCAUX (1)

Výtvarné umění – nonverbální komunikace lidstva, ale zároveň živý jazyk bohatý na slova. Obrazy, kresby, sochy, instalace, performace… všechno to jsou výrazové prostředky jediného univerzálního jazyka a je jedno, ve které historické epoše vznikají, jen, jako ostatně každý živý jazyk, prochází normálním vývojem – technická forma výrazu a materiál se mění. Zobrazované pocity, tužby, lásky zůstávají. Ovšem je samozřejmé, že v jednotlivých částech světa vznikaly různé nuance, dalo by se říci nářečí. Nejvíce jsou odlišnosti v symbolech. U nás je černá barva smutek, v Číně je to bílá.
Jako v každém mezilidském dorozumívání vznikají i ve výtvarném jazyce šumy. Když se do Japonska dostaly evropské portrétní obrazy, Japonci se domnívali, že jsou na nich zobrazeni lidé postižení morem, neznali totiž evropskou konvenci o znázorňování stínů tmavou barvou. To vše se může stát, ale nic to nemění na faktu, že každý musí na výtvarné dílo nějakým způsobem reagovat, i averze, nechápání, kroucení hlavou, to vše je pocit. A tak často slýchaná věta “já tomu nerozumím” je chybně postavená. Měla by znít: “Já sám neovládám výtvarné techniky, neumím to, nemám talent.” To by bylo pravdivé a není se zač stydět, nemusí každý umět vyjadřovat se v této ruční řeči, ale ona nějaký pocit vyvolá u každého. Ať už libý, či nelibý, to podle osobnosti. V tomto by měla být benevolence, když se vám líbí Braque, líbí se vám, a když trpaslík nebo Méďa Béďa, je to zase vaše věc, prostě máte rádi tento zemitější dialekt, oslovuje vás.
Doklad o lidské potřebě výtvarného umění je snad už sama jeho existence od pravěku. Nejstarším dochovaným výtvarným projevem člověka bude asi pískovec opracovaný broušením do podoby lidské hlavičky (je i možné, že se jedná o zvířecí hlavu, nelze to jednoznačně určit). Jeho stáří se odhaduje na 250 000 let a byl nalezen v severozápadních Čechách na Písečném vrchu u Bečova. A i australopiték nedal svým kamenným nástrojům jen funkční tvar, ale otesal ho tak, aby byl estetický. Určitě se mu líbil, těšilo ho mít hezkou věc. Nic se nezměnilo. Je tedy možné nejen pocitově, ale i po formální stránce pochopit umění pravěku? Vyberme si příklad a zkusme to.
12. září roku 1940 se odehrál jeden z největších archeologických objevů v Evropě. Propadnuvší se pes a čtyři kluci nalezli novou jeskyni. Dnes ji známe pod jménem Lascaux. Je to galerie s pravěkými kresbami a s jednou opravdovou zvláštností (bojím se užít toho zprofanovaného slova záhada). Tou je obraz v jedné ze šachet. Jedná se o drastickou loveckou scénku.
Rozzuřený, smrtelně zraněný bizon sklání hlavu, aby mohl nabrat na rohy lovce – útočníka. Ten však již leží před ním na zemi s obličejem vzhůru a roztaženýma rukama. Je raněný nebo mrtvý? Umělec nakreslil muže jen schematicky. Oproti tomu je figura zvířete propracovaná velmi dobře. Dokonce je znázorněno i jeho smrtelné zranění – z břicha mu vyhřezávají vnitřnosti a z boku vyčnívá oštěp.
V některých studiích kresby je uváděna i další zbraň, která lovci prý vypadla z ruky, ale když se pozorně a dlouze dívám na scénku, spíš to vypadá, jako když malíř chtěl znázornit, že se silným nárazem na bizonovu kost oštěp zlomil a lovec už nestačil uskočit… Ano?
Velký bizon zabil lovce. Je právě tohle ta myšlenka, kterou nám odkázal pravěký umělec? A nebo je ta zvláštní kresba něčím jiným? Ale čím? Navíc pravěký člověk přeci skoro nic jiného nedělal, než lovil. A smrtelných úrazů při tom musel zažívat mnoho. Je tedy logické, že jeden zobrazil. Proč tedy hovořit o této kresbě jako o zvláštnosti? Je to na místě? Ano, je!
První neobyčejností je sám výjev. Všechny paleolitické malby byly zřejmě kresleny jako samostatné jednotlivé figury, bez jakékoliv vzájemné souvislosti. Ovšem za kompozici už bychom mohli pokládat jejich vzájemné překrývání. A co když takto chtěl paleolitický člověk zdůraznit perspektivu? Jedno zvíře zakrývá druhé, to není jako vidět, ale je tam. Malíř to ví, jak to udělat, aby to věděl i divák? Nakreslit přes sebe. A bylo by celkem jedno, jestli by celou kompozici nakreslil sám, či použil k svému uměleckému záměru i starší kresbu.
Mohl takto pravěký umělec uvažovat? Je to možné, protože pokud jsou figury kresleny přes sebe, nemají stejnou velikost. Navíc pravěký výtvarník postupoval při zhotovování svých děl následovně: Nejdříve nakreslil nebo vyryl obrysy zvoleného motivu, ty pak celé vymaloval červenou barvou. Pak na hotovou kresbu načrtl kontury dalšího motivu a ten znovu přetřel celý barvou. Dnes, když barva dávno zmizela, zůstaly jen obrysové čáry. My se jen můžeme domýšlet, jak původní obrazy na stěnách jeskyní a skal vlastně vypadaly. Ale když si podle toho co zbylo přimyslíme ty zaniklé barvy, skutečně si můžeme vybavit stádo běžící v prostoru. Proč by to tedy nemohl být další způsob jak vyjádřit trojrozměrnost? Každé umění si k modelaci prostoru v malbě našlo svůj přístup. Teprve Evropané v renesanci vypracovávají teorii perspektivy jako geometrické zobrazovací metody založené na podobných zákonitostech, jako jsou optické zákony vidění. Tuto teorii neguje 19. století, kdy skoro každý umělecký směr si vytváří své pojetí obrazového prostoru. Mnozí evropští umělci nachází inspiraci v japonských a čínských dřevořezech, které byly pro Evropu něco zcela jiného.
Číňané si vytvořili opravdu zajímavé řešení obrazového prostoru. Mezi jednotlivými krajinnými plány vynechávali čistý papír. Toto bílé místo vypadá jako mlha a dosahuje se tak plasticity. Tuto iluzi podporovala i malířská technika – práce rozmývanou tuší. Geometrické předměty zobrazovali orientální (indickou) perspektivou, která úběžníky klade dopředu obrazu.
Pokud tedy přemalovávání má znamenat prostorovou hloubku, je rovněž možné, že všechny obrazy v jedné jeskyni tvoří dohromady jednu velkou a ucelenou kompozici. Co jeskyně, to jeden jediný obraz.
V roce 1957 Anette Laming-Empérairová vyslovila názor, že jeskynní obrazy vlastně jako celek vyjadřují obraz metafyzické koncepce vesmíru tehdejších lidí. Obraz založený na ženském a mužském principu.
I přes to, lovecká scénka z jeskyně Lascaux zůstává prozatím jedinou objevenou malbou, která bez diskuzí zachycuje na stěnu jeskyně nějaký velice konkrétní děj. Jinou, stejně starou, se nepodařilo nikde objevit, a proto v její jedinečnosti je i záhada. Proč byla vytvořena? Co by mohla ještě znamenat? Koho zobrazuje? Kdo ji vytvořil?
A hlodá červ pochybnosti. Je skutečně tak jedinečná? Opravdu by se nikde nic takového nenašlo?

pokračování

Poklad Templářů

Žádný strom neroste do nebe - toto rčení je velmi pravdivé i v případě svého času mocného a bohatého řádu Templářů.- plný název: Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici). Založil ho roku 1118 nebo 1119 Hughes de Payns s dalšími osmi rytíři a zcela logicky se stal i prvním velmistrem řádu.
Nebyl to výjimečný a ojedinělý akt - rytířské řády v té době vznikaly jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země (1096-1099). Dalším byli třeba Johanité čili špitálníci - založeni cca 1070 a potvrzeni papežem 1113. Mnoho psů - zajícova smrt - tak i řády si záviděly moc a bohatství a intrikovaly proti sobě a tihle dva si obzvlášť konkurovaly a tudíž jejich velmistři (a je jedno, který to právě byl) měli velké zbožné přání - nějak čili jakkoli, zničit toho druhého, prostě jednou provždy se zbavit konkurence.

Templáři se postupem doby stávali skutečně mocnými a bohatými - vsadili totiž na správné obory - jako obchod, bankovnictví a vojenství. Koncem 12. století najednou tady byla velmi početná ekonomicko - vojenská nadnárodní organizace s tvrdou disciplínou, která se nezodpovídala nikomu - vlastně měla sloužit jen papeži a ten o nich mohl rozhodovat. Ovšem papežové měli rádi peníze a těch měli na úplatky Templáři dost a dost. Takže v praxi byli svými jedinými pány a papežové jim šli poslušně "na ruku". Svobodu jim navíc zaručovala i jejich velká vycvičená armáda. Peníze a vojsko - argumenty, kterým nejde dost dobře odolávat - pokud druhá strana nemá ještě víc peněz a vojáků.
Poslední věcí nahrávající Templářům a velice významnou věcí, byla ideologie. Své mocenské plány měly Templáři a pak i ostatní rytířské řády ospravedlněny a skryty za ideologii - jak jinak. Na koncilu řádu v Troyes konaném 13. ledna 1128 Bernard - opat z Clairvaux přečetl svůj traktát Chvála novému rytířstvu - ve kterém ideově zdůvodňoval vznik takovýchto vojenských řádů - samozřejmě hlavně tím myslel Templáře a jelikož tento prelát byl pokládaný za nejvýznamnějšího představitele křesťanství té doby, jeho slovo mělo váhu a cenu. Později byl tento člověk prohlášený za svatého. A cože napsal?

„Kritika světského rytířstva.
Jaká to, vy rytíři, nepochopitelná mýlka, nevhodné šílenství, způsobuje, že vydáváte tolik námahy a peněz na válku a sklízíte pouze plody smrti a zatracení? Pancéřujete své koně hedvábím, zakrýváte svá brnění různými vlajícími šerpami, ověšujete svá kopí a svá sedla šperky zlatem, stříbrem a drahými kameny zdobíte své uzdy a třmeny a takto pompézně vystrojeni máte drzé bláznovství nebo otřesnou lehkomyslnost táhnout na smrt. Jsou to vojenská značení, nebo ženské šperky? Věříte, že meč nepřítele se má na pozoru před zlatem, ušetří medailóny nebo nedokáže rozetnout hedvábí? Dlouhá zkušenost vás musela naučit rozeznávat, že především tři ctnosti jsou pro válečníka nezbytné. Odvážný a aktivní voják musí být obezřetný aby nebyl překvapen, musí být lehký v pohybu a rychlý v úderu. Vy však máte dlouhé vlasy a ošetřujete je jako ženy vaše nohy zůstávají viset v záhybech vašich dlouhých, táhnoucích se košil a své jemné, pěstěné ruce skrýváte v širokých rukávech, které vlají ve větru. Co však především zatěžuje svědomí válečníka je povrchnost a pomíjivost motivů, které jej vedou do tak nebezpečné války. U vás doopravdy neexistuje žádný spor a žádná válka, která by byla vyvolána jinou příčinou, než návalem nerozumného vzteku, ješitné tužby po slávě nebo ctižádostí vlastnit pozemské statky Vraždí-li nebo zemře-li člověk pro tyto cíle, není jeho duše v bezpečí.

Proč má rytíř templu právo zabíjet a jak umí zemřít.
Rytíř Krista zabíjí v plném vědomí a umírá klidný. Smrtí získává svou spásu, zabíjením pracuje pro Krista. Dojít smrti nebo smrt pro Krista rozdávat není zločinné, nýbrž zasluhuje velkou slávu. Samozřejmě by člověk neměl, stejně tak jako jiné lidi, zabíjet ani pohany, kdyby existoval jiný prostředek, jak se postavit jejich vpádům a zabránit jim, aby utiskovali věřící. Za současného stavu je ale lepší je zabít, než nechat hříšníky mávat bičem nad hlavami spravedlivých a spravedlivé ponechat v nebezpečí, že budou sami také konat bezpráví. Takže jak? Kdyby křesťanovi nebylo nikdy dovoleno bít mečem, doporučil by pak předchůdce Krista vojákům, aby se spokojili se svým žoldem? Nezakázal by jim spíše jejich válečné řemeslo? Tak to ale není. Naopak. Nosit zbraň je alespoň těm povoleno, kteří dostali své pověření shůry a neznají žádného dokonalejšího života. Ptám se vás, existují způsobilejší než tito křesťané, kterých silná paže drží Sion, naši pevnost, kteří ji pro nás brání a starají se o to, aby narušitelé Božího zákona byli zahnáni a svatý národ, ochránce pravdy k ní měl bezpečný přístup? Jen ať rozpráší, jak je jejich právo, ty pohany kteří chtějí válku, ať odstraní ty kteří nás matou, ať vytlačí z města Páně ty, kteří sní o tom, že oloupí křesťanský lid o bohatství Jeruzaléma, že poskvrní posvátná místa a zmocní se svátosti Boží.

Život rytířů Kristových - napomenutí.
Abych dal našim rytířům, kteří bojují ne pro Boha, nýbrž pro ďábla, příklad k následování, nebo spíše abych způsobil zmatení v jejich řadách, popíši nyní krátce život rytířů Kristových, jejich chování ve válce a v jejich domech. Chci, aby rozdíl mezi světskými vojáky a válečníky Boha byl zřetelně rozpoznatelný. Především u nich vládne kázeň. Neopovrhují poslušností. Na rozkaz Nejvyššího přicházejí a odcházejí, odívají se do roucha, které jim dá, a od nikoho jiného než od něj neočekávají šat a stravu. Jak v jídle, tak i v šatu se vyhýbají přebytečnému, svoji pozornost zaměřují na potřebné. Je to společný život, vedený v pokoji a s mírou, bez žen a dětí. Aby dosáhli nebeské dokonalosti, žijí všichni v jednom domě, bez osobního vlastnictví, bdí nad tím, aby mezi nimi vládl stejný duch, neboť pokoj spojuje. Toto společenství má tak říkajíc jen jedno srdce a jednu duši, každý jednotlivec, dalek volání svých vlastních tužeb, pospíchá, aby vyhověl Nejvyššímu. Nikdy nejsou zahálčiví, nikdy nepřicházejí a neodcházejí z čisté zvědavosti. Když nejsou v poli, což se stává jen zřídka, nechtějí jíst svůj chléb, aniž by si jej zasloužili, štepují svůj potrhaný šat, opravují zbraně, nahrazují opotřebované díly a uvádějí do pořádku ty, které v pořádku nebyly, Vůle mistra a potřeby společenství řídí jejich činy. Mezi nimi neexistuje upřednostňování osob, posuzuje se podle zásluh, ne podle urozenosti. Ctí se navzájem a jeden nese břemeno druhého, aby naplnili Kristův zákon. Nikdy nezůstane urážlivé slovo, zbytečný čin, neumírněný smích nebo sebemenší reptání bez potrestání. Opovrhují hrou v šach a všemi ostatními hrami, stejně tak i štvanicí, a nebaví se ani sokolnictvím, kterému mnoho jiných tolik holduje. Herci, jasnovidci, žongléři, hloupé písně a divadelní hry jsou v jejich očích marnivostmi a hloupostmi, kterým se vyhýbají a kterými pohrdají. Nosí krátké vlasy neboť vědí, že podle slov apoštola je pro muže pěstění vlasů potupným. Nečešou se a koupají se jen zřídka. Proto jsou zanedbaní, rozcuchaní, černí od prachu, jejich kůže je spálená sluncem a bronzová téměř jako jejich brnění. Když ale uhodí hodina války obrní se vnitřně vírou a vně železem, ne pozlátkem. Chtějí se ozbrojit, ne vyšňořit. Nepříteli chtějí nahnat hrůzu, a ne vzbudit jeho žádostivost. Snaží se o získání rychlých koní, a ne o jejich zdobení všemi barvami. Táhnou-li do bitvy pak ne pro parádu, usilují o vítězství a ne o slávu, chtějí být obávaní, a ne obdivovaní. Poté se postaví, seřadí, bez zmatku a nešikovnosti, bez lehkomyslného spěchu, vytvoří bojový útvar, tak jak to stojí popsáno našimi otci, jako synové Izraele, kteří v pokoji táhnou do války. Dojde-li ale k boji, zmizí jejich mírnost, vrhají se na protivníka jako na stádo ovcí, nic je nezadrží, ani jejich malý počet, ani strach z barbarství a divokostí bezpočetných nepřátel. Zajisté vědí, že člověk nemá své síly přeceňovat, ale doufají, že pomoc boží přinese jejich zástupům vítězství, přesto mají často, dá se říci pořád, tu zkušenost, že jeden z nich dokáže zahnat tisíc nepřátel na útěk a dva, dva tisíce. Tak jsou tito muži, díky zvláštnímu spojení, mírnější než ovce a strašnější než lvi. Nevím, zdali mají býti nazýváni mnichy či rytíři. Považuji za správné dát jim obě jména současně, neboť jim nechybí ani mírnost mnicha, ani odvaha vojáka…
Život je užitečný, vítězství slavné, ale svatá smrt je zdaleka nejpřednější…
Ó jaká jistota v životě, když je svědomí čisté. Jaká jistota v životě, když člověk smrt nejen bez obav očekává, nýbrž po ní touží jako po štěstí a oddá se jí s pokorou.“
(Mervyn Sterneck, Dějiny templářského řádu, Půdorys: Praha, 2004.)

Nemrazí vás po přečtení úryvků z Bernardova traktátu? Jak dokonale psychologicky vymyšlené zlomení jednotlivce v článek sekty - v bezmezně poslušnou bytost bez vlastního mozku. Ani ty šachy jim nepovolili - prostě nic, co by podporovalo myšlení a tresty za provinění byly kruté i smrt - ale potupná. Armády, kde smrt v bitvě je vojákům vtlučena do drilem vymetených hlav, jako něco výjimečného a krásného - takové armády se musí bát každý a je účinnější než horda robotů.

Templáři, jak to vypadá, skutečně nic nenechali na náhodě - měli ideově, vojensky i ekonomicky velmi promyšlený plán získání moci nad křesťanským světem. Skupovali pozemky, na kterých stavěli hrady po celé Evropě a Středním východě. V době své slávy vlastnili cca 10 000 nemovitostí. Jak prozíravé, když jistě toužili pokojně ovládnout tato území. Svoji moc budovali nejen stavěním opěrných míst pro své vojáky, ale i na ekonomických faktorech. Byli mezi předními mezinárodními bankéři i směnárníky a vydělávali i na křížových výpravách a obchodováním se Svatou zemí. Velké finační částky získávali od svých členů formou darů. Toto byly zdroje jejich obrovského jmění… a tím si neustále posilovali svůj vliv v Evropě.
Kdo chce hodně a nejlépe vše, ztrácí rovněž vše - v roce 1293 začíná konec Templářů. Nikdo to zatím netuší. Karty a hráči jsou na svých místech a jak hra dopadne není jen vina hráčů - jsou zde ještě vnější okolnosti. První špatná věc se pro Templáře stala 28. května 1293 - to padlo město Akko do rukou muslimů a tím skončila přítomnost křesťanů ve Svaté zemi. Templáři a Johaniti se tím pádem začali tahat o zmenšenou územní kost. Papež Mikuláš IV. Prohlásil, že pád Akkonu byl zapříčiněn sváry těchto dvou řádu a navrhl jejich sloučení. To nechtěl ani jeden z nich..
Roku 1293 se velmistrem Templářů stává Jacquese de Molay. Byl to člověk v mnoha směrech schopný, ale "fikanosti" velmistra Johanitů Fulka de Villaret, nedosahoval. Fulka prý byl chytrý, lstivý a jak se říká bez skrupulí, čili neohlížel se na nic a na nikoho.

Další mínus pro Templáře bylo, že v roce 1307 se jejich moci zalekl i francouzský král Filip IV. Sličný a začal proti nim kout pikle a to přesto, že v roce 1212 jeho předchůdce Ludvík VII jim v Paříži daroval pozemek na vystavění jejich sídla Templu - který plnil funkci pokladnice řádu i králů Francie.
Král Filip IV. měl svého spojence v papeži Klementu V., který mu byl zavázán a bál se ho asi víc než Templářů a pak Templáře toužili zničit Johanité - čili proti nim bylo tolik nepříznivých faktorů... Ono, kdo by chtěl mít v zádech takovou silnou a bohatou vojenskou i bankovní organizaci, která by si jistě v dnešních dobách nezadala se speciálními komandy a mafií? Roztříštili tedy její moc.

Vedení Templářů sice mělo informace, že se něco proti nim chystá, ale ve své nadutosti tomu pohlaváři nevěřili. Tak to na světě chodí, nevěřili šeptandě a pak se divili. Bylo to rychlé a bolestné. V pátek 13. října 1307 bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání Templářů ve Francii, včetně velmistra. Rytíři nekladli moc odpor (zatčeno celkem 5 000 rytířů), možná předpokládali, že druhý den papež nařídí králi okamžitě je propustit a kát se. Jenže papež se víc bál Filipa IV. Možná král, kromě podpory papeže, počítal i s tím, že když nejdříve zajme jejich velitele a mozky a hlavně velmistra, řádoví rytíři sami nedokáží dát dohromady účinnou obranu a navíc - jistě jim bylo představenými vtloukáno do hlav, že nesmějí zabíjet křesťany. Jelikož mezi prvními byl prozíravě zajat velmistr, tak jim nemohl změnit "program v mozku" na to, aby mydlili i do spoluobčanů, které by pro klid jejich svědomí, nazval kacíři. Možná by to Molay skutečně udělal, to se nedozvíme. Jenže, to by byl jejich absolutně poslední krok, rytířské řády nesměly vztáhnout ruku na křesťany a prohlásit kacířem francouzského krále, nebylo bez papeže dost dobře možné - otevřeně by se tak Templáři postavili proti jiným křesťanům a dali by najevo své mocenské cíle.
Můžeme jen spekulovat jak by se situace vyvíjela, kdyby se velmistrovi podařilo utéct z Francie. Nastala by asi krutá řežba každého s každým, Evropa by byla oslabena a kdo ví, jak by nakonec vše dopadlo - slabá Evropa by mohla být napadena a dobita musulmany…

Možná tedy, ač to zní krutě, musíme s úlevou napsat, že špičky řádu nikam neunikly. Oni i ostatní Templáři byli dáni do vězení a obviněni z mnoha hrůzných zločinů - od kacířství až po sodomii a stanuli před inkvizicí. Nelze se divit, že se nad tím nikdo nepozastavil a inkvizice si na nich smlsla - velmi uzavřená, přísná vojenská mužská organizace u nikoho z lidí z venku důvěru nevyvolá. Navíc jim u soudu přitížily i takové věci jako, že na jejich pečeti jsou zobrazeni dva rytíři jedoucí spolu na jednom koni - mělo to zobrazovat křesťanskou pomoc bližnímu a chudobu - prostě rozdělení se o vše s jiným člověkem. "No, ale proč symbolem pro pomoc lidem jsou dva rytíři tísnící se v jednom sedle v těsném obětí?" Řekli si inkvisitoři a bylo toho víc, co jim vadilo.
Členové řádu jedli po dvojicích z jedné misky za naprostého mlčení. Jídlo dostávali šestkrát týdně v pátek měli hladovku a masitá jídla měli třikrát týdně - to bylo na středověk celkem luxus. Střední třída měla maso tak jednou týdně a chudí málokdy.
Navíc jejich rituály, kdy plivali na kříž a líbali zadek nadřízeným - to bylo moc i na papeže. Tyto zvláštní znectívací rituály prý je měly otužit, kdyby padli do zajetí musulmanů, kteří by je k tomuto všemu nutili. Oni - zoceleni těmito praktikami, už byli na vše připraveni a nic by je v zajetí nezlomilo. V roce 2007 s touto teorii přišla doktorka Barbara Frale a zveřejnila ji i v rozhovoru pro Reuters. Mohlo to tak být? Vedení Templářů předpokládalo zvláštní mučeníčko - takové jako pro postavy z filmových komedií…

Baštit s někým z jedné mísy a líbat zadek šéfovi, to se nedivím, že jim nařizovali mlčení - ovšem psychologicky to měli vymyšlené perfektně - Hugo de Payens a další velmistři byli skutečně znalí své profese - takto vojáky cvičili ani ne tak k psychické odolnosti, jako zlomili jejich individualitu a tu nahradili tím, že se rytíř stal pouhým článkem celku a byl na něm plně závislý. Navíc byl absolutně poslušným vojákem - zabijákem.
Začínalo to plnou závislostí na tom druhém, co s ním jím - museli být k sobě ohleduplní a nesníst si vzájemně jídlo a končilo to bezproblémovým přijímáním vojenského drilu - sem patří i líbání zadnic, vojáci vytvářeli bytost zvanou vojsko. Taková armáda je snem každého diktátora i demokrata… Žádný jiný rytířský řád, neměl psychologii výcviku vojáků, tak dokonale propracovanou.
Jen tak na okraj - tolik mlčenlivých mužů pohromadě a ženy nikde, to muselo vést možná skutečně ke skandálním excesům. Dočasné homosexuální chování mužů ve vězeních a vojsku je sexuology popsáno ve všech učebnicích .

Nejen ve Francii došlo k pronásledování Templářů - i dalším evropským panovníkům papež nařídil pozatýkat je, jenže jinde "nefoukali králi tak do polívčičky" jako ve Francii, a tak papežovo nařízení ignorovali. Například v Německu měli Německé rytíře, kteří si na své území žádné jiné řády moc nepustili, sami tam chtěli vládnout a jiné, navíc tak dobře vycvičené vojáky, ve svém teritoriu rozhodně nepotřebovali. Zřejmě tušili oč se jedná, protože taky by bývali chtěli vládnout světu, ale například na Rusku si Němečtí rytíři vylámali mečíky, takže se museli spokojit s tím co měli a to si chránili.
O tom, že Templářům nešlo jen o svatou válku, svědčí jejich ekonomická činnost a vtírání se jako bankéři a diplomati na královské dvory.

Během zatýkání a represí Templáři stihli spálit důležité dokumenty - copak tam asi bylo zapsáno si jen můžeme domýšlet. Stihli i odvézt některý majetek (poklad) a jejich 18 lodí odplulo do spřáteleného Portugalska a Skotska - to vše se ví, ale lidem nedá spát jejich velký poklad. A byl vůbec? Jako první zavedli moderní bankovní službu - bylo možné uložit peníze kdekoliv u nich v Evropě a vyzvednout si je na základě písemného potvrzení třeba přímo v Jeruzalémě. Ovšem aby tuto službu mohli vykonávat, museli mít větší finanční obnosy ve všech svých "bankách". Tím pádem nemohli mít jeden velikánský poklad. Navíc, hodně je stálo vydržování armády rytířů, stavění hradů,.katedrál, kostelů, uplácení papežů a dalších církevních i světských hodnostářů v různých zemích…
Za další Templáři byli zrušeni - 3.dubna 1312 - ten den přečetl Klement V. svou bulu Vox in excelso o rozpuštění templářského řádu a bulou Ad providam vyhlášenou 2.května připadl jejich majetek Johanitům (ovšem ti si na bankovní podnikání museli nechat zajít chuť - to jim povoleno nebylo). Kromě konkurenčních rytířů připadla část jejich majetku i Francouzskému králi Filipovi IV. a i Anglickému Edvardovi II. a i řádům, které z Templářů vznikly, se podařilo kus urvat...
18.března 1314 byli odsouzeni k doživotnímu vězení - velmistr Jacques de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffroy de Charnay, ale když odvolali své přiznání, král se rozčílil a šoupl je oba dva na hranici.
Je tohle konec všeho majetku a tajných pokladů Templářů? Možná ne. Podle některých historiků se brzo po represích dal zbytek řádu dohromady a působil v ilegalitě. Zajímavý nález se podařil v roce 2001 dr.Barbaře Frale, pracující ve Vatikánském archivu. V Tajných vatikánských archívech našla tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. Templáře tajně omilostnil. Doktorka Frale musela pak odpovídat na řadu vtíravých dotazů, jak to, že se takový dokument našel až v 21. století a jestli se nejedná o podvrh. Falzum to prý není v žádném případě - a že se našel až teď - Vatikánský tajný archiv nebyl přístupný vědcům a navíc archiv by bylo podle Frale spíše lepší nazvat labyrintem, kde se skrývají historické poklady. Chodby se klikatí v podzemí Vatikánu a police dohromady měří 80 kilometrů a v nich jsou milióny originálních dokumentů - není jednoduché zde něco najít - prostory a tolik dokumentů působí prý až závrať. Není důvod doktorce nevěřit. Takže Templáři byli omilostněni a mohli dál v klidu žít - to je špatná zpráva pro hledače jejich pokladu na ostrově Oak. A proč?

Templáři jistě mysleli na zadní kolečka a někde si určitě schovali finanční rezervu, ale proč by to měl být ostrov Oak? Za prvé Evropa ještě o Americe neměla tušení a i kdyby Templáři měli o její existenci vědomosti třeba od Vikingů, proč by s pokladem, který budou potřebovat, aby přežili v ilegalitě a vytvořili si své zázemí, jezdili tak daleko na mrňavý ostrov? Nelogické.
Filosofie vojenského řádu vedeném v duchu absolutní poslušnosti velitelům a absolutní odloučenosti od světa svědčí spíše o tom, že poklad si ukryli někde na svém území.
Templáři byli přeci pragmatici a šlo jim vždy jen o ně. Důkaz? Za peníze "pracovali" na Blízkém východě i pro Asasíny (jednalo se o Syrskou "odnož") a oni zas pro ně, a když se to Templářům nehodilo, tak na tuto tajnou náboženskou šíitskou sektu, která v sobě zahrnovala i nájemné vrahy, zaútočili.
Asasíni prý Templáře v mnohém inspirovali i v tom, aby i oni byli taková sice navenek známá, ale ve skutečnosti tajná organizace s velkou mocí. Otázkou zůstane jestli je inspirovalo i to, že vůdce Evropany zvaný "Stařec z Hory" si udržel poslušnost svých lidí tím, že jim dával drogy opium a hašiš. Někteří historici říkají, že to nemusí být pravda, ale slovo asasín vzniklo patrně francouzským přepisem výrazu hašišiun - ten se objevuje v islámské literatuře a znamená - jak jinak, "poživač hašiše"… a anglicky to je Hashshashin. Co víc dodat. Snad jen: Kde je tedy poklad Templářů?
Dánský publicista Erling Haagensen společně se svým britským spolupracovníkem Henrym Lincolnem v roce 2002 napsali knihu Tajný ostrov Templářů a v ní na 200 stránkách vysvětlují, že poklad tohoto řádu je na dánském ostrově Bornholm v Baltském moři. Podle autorů je tam hlavně Grál a Archa úmluvy - jestli je tam i Zlaté rouno a zlatá jablka Hesperidek, to autoři nepíší, ale klidně by tam být mohly. Všechny tyto předměty jsou na stejné úrovni, jsou to bájné věci hledané v mýtech - a tam také patří.
Na dánském ostrově pokladohledači těžko něco objeví a v Templu v Paříži? Tam by si jistě nenechali poklad - poslední záchranu v nouzi. Tu si ukryli na jim známém, jiným lidem nic neříkajícím místě, určitě na spřáteleném nebo neutrálním území a jistě ho už dávno vykopali a využili.
Člověk, který se o Templáře zajímá už poměrně dlouhou dobu, přišel s možným místem, kde byl nebo ještě může být nějaký poklad. Tím člověkem je spisovatel Louis Charpentier a místo, kde by Templáři možná uložili své finační rezervy je území v kraji Champagne, blízko bývalého sídla Hughese - dodnes se městečko jmenuje Payen a ještě blíže je město Troyes a oním místem je krásný obrovský les, velmi podobný třeba Vidrholci u Prahy nebo Kersku - prostě duby, buky, břízy a mezitím jezírka, potůčky, ale i velké rybníky, silničky, stezky. Normální les kde rostou bedly, klouzky, hříbky - jmenuje se foret d´Orien a vlastnil jej Hughes de Payens. Toto území se stalo prvním nemovitým majetkem Templářů neb jim ho velmistr dal. Dnes je tam přírodní rezervace se vzácnými mloky a rekreační středisko a možná nějaké dobře skryté a zapomenuté podzemní sídlo mlčenlivých rytířů a třeba stále i poklad - i když myslím, že si ho už dávno někdo zasvěcený vyzvedl.

Podle záznamů. prý zde skutečně bylo hlavní sídlo Templářů, zakládali tady i nové rybníky a dnešními slovy - nepovolaným byl vstup do lesa přísně, velmi přísně, zakázán. Fantazie pracuje. Copak tam asi dělali? Víme, že všechny vojenské organizace bažící po světovládě si vytvářejí svá podzemní sídla, bunkry, podzemní chodby, kterými spojují důležitá místa… mohli si tedy tady v klidu hlubokých lesů kutat v zemi svoji říši. A proč by ne? Bažiny nebyly v celém lese. A ty rybníky, proč by zakládali v místě, kde jich už je dostatek nové? Právě na to odpovídá Louis Charpentier: "Je možné najít lepší úkryt než pod hladinou rybníka? Zvláště pak umělého rybníka, který se naplní podle vlastního uvážení podle toho, kdy má být "úkryt" vytvořen, a voda ho definitivně zakryje. Není právě tohle "úkryt", který vzdoruje všem dosavadním pokusům o objevení?"
Zní to velmi logicky a toto i vše další zde napsané, je myslím slušným důkazem, že na ostrově Oak nemohl a nemůže být poklad Templářů. Navíc hledání jejich pokladu je myslím velmi marná věc neb Templáři existují a dodnes v Jeruzalému obývají svůj první klášter z roku 1119, který jim na jejich přání daroval král Jeruzalémského království Balduin II. Jednalo se o mešitu Kubbat as-Sachrá - Skalní chrám, ale hlavním důvodem, proč zde chtěli sídlit bylo, že dříve tam stával Šalamounův chrám - latinsky templum a oni tam prý hledali Grál a Archu úmluvy... ovšem, co tam hledali doopravdy a co našli, se zřejmě také nikdy nedozvíme. Jak vidíte, Templáři také byli pokladohledači. Jistě si tedy své uložené poklady sami vyhledali… a k čemu je asi použili?

toto je z mé knihy Po stopách tajemných umělců a záhadných pokladů vydané Gradou v roce 2009

Starý filmy jsou hezký! - IT Conquered The World (1956)

my máme parní stroj

a nezapomenutelná písnička

Robot na tento den - Talking Robot

Robotí podvody, mystifikace a fantazie (9)

V 19. století bylo vytvořeno mnoho mechanických automatů - dalších písařů, muzikantů, tanečnic, šašků…zvířátek… až přišlo století 20. a Televox
Jedná se o jednoho z prvních robotů (plně odpovídající definici robota). Vytvořil ho americký inženýr R.J. Wensley v roce 1927. Útroby měl plné drátů a relé, ale pro obveselení publika vykonával práce jako jeho pozdější již elektroničtí kolegové - vysával, otevíral dveře a zvedal telefon. Jím skončila éra mechanických automatů a začíná éra "inteligentních" strojů. Předznamenává ji i umění - rezonanční deska každé doby.
Samuel Butler (1835-1902) ve své satiře Erewhon (znamená to Nowhere -nikde) vydané v roce 1872, poprvé v literatuře zmiňuje možnost, že by se lidmi vytvořené a vyráběné stroje mohly vyvinout a dosáhnout vědomí - proto jsou v jím vytvořené utopické zemi zakázané a vyvezené na smetiště.
V předmluvě k druhému vydání knihy uvádí na pravou míru drby o tom, že myšlenkou vývoje strojů se vysmívá Darwinovi - není to pravda, Butler napsal, že si Darwina a jeho teorie váží, až že si prostě opravdu myslí, že by se stroje mohly stát inteligentními myslícími bytostmi vývojem podobným tomu lidskému, který popsal Darwin

Jenže, copak v době mechanických automatů neexistoval inteligentní stroj? Přeci Wolfgang von Kempelen (1734-1804) roku 1771 stvořil automatického hráče šachu, který porážel nejlepší světové hráče, ještě před tím než Garry Kasparov sehrál svoji první partii s IBM Deep Blue. Ano, Kempelen sestrojil hráče šachu v podobě figuríny Turka, ale nejednalo se v žádném případě o inteligentní stroj - za mechanickou loutku hrál šachy člověk, skrytý zrakům přihlížejících diváků ve stolku (uzavřené bedýnce), na kterém byla umístěna šachovnice, nad kterou dřevěný Turek seděl a "přemýšlel". Bez patřičného počtu logických operací za vteřinu, prostě stroj nemůže vyřešit žádný obtížnější úkol - jako jsou třeba šachové partie. Také je zapotřebí patřičný zdroj energie - elektřina.
Byla to prostě mystifikace, což je eufemismus pro podvod. Kempelen a pak další jeho majitelé s Turkem podváděli důvěřivce - protože za představení se platily peníze. Třeba v Londýně ho denně představoval za pět šilinků…
Kempelen vždy postupně zotvíral dvířka od stolku i figurínu Turka a diváci viděli, co chtěl, aby viděli - čili soustavu ozubených kol a koleček s táhly - člověka sedícího uvnitř na pohyblivém sedátku a šikovně se po otevření jakýchkoli dvířek skrývajícího - neměli šanci spatřit. Vždy se jednalo o výborného šachistu a za Turka hrál následovně: Aby mohl vše zevnitř ovládat a sledovat musel si svítil svíčkou - Kempelen vypracoval dokonalé odvětrávání. Šachové figurky měly zespodu magnet, po položení na šachovnici, přitáhly k sobě magnet připevněný k drátku pod určitým místem šachovnice. Tak skrytý hráč viděl, které figury se na šachovnici pohnuly a kam. Spodní část šachovnice byla popsaná odpovídajícími čísly 1–64. Z bedny pomocí táhel ovládal Turkovu mechanickou paži, vlastně kterou za něj hrál. Bylo to obdivuhodně vymyšlené.

Proč to Kempelen udělal? Nebyl to žádný hlupák - například vystudoval ve Vídni práva a filosofii, domluvil se osmi jazyky včetně Latiny. Zvládal vytvářel malby a rytiny a byl přijat za člena Císařsko-královské akademie krásných umění. Pokoušel se psát dramata… vynalezl například různé systémy čerpání vody či ruční tiskařský stroj pro nevidomé, vymýšlel jak zkonstruovat mluvící stroj. Řadu let byl tajemníkem uherské dvorní komory ve Vídni. Císařovna Marie Terezie ho jmenovala ředitelem všech uherských solných dolů a dohlížel také na kolonizaci oblastí Banátu, kde vedl boj proti zbojníkům.
Co tedy tak vzdělaného a schopného člověka vedlo k vytvoření podvodu s šachovým automatem? Dostal se s ním na významné Evropské královské dvory, procestoval Evropu a všude byl vlídně přijat. Hovořil s nejslavnějšími a nejvýznačnějšími lidmi své doby… že by to bylo důvodem? Utíkal tak před něčím nebo někým? Bylo to kvůli penězům? A vydělal mu Turek vůbec nějaké horentní sumy? Něco vydělal, ale zas ne tolik… Dělal to, že ho prostě bavilo dělat si z lidí takto legraci? Chtěl jim dát pocit zažít něco tajemného, neuvěřitelného…? Dával jim svým tajemným strojem dar hádanky? O Turkovi se totiž psalo a spekulovalo od jeho zrodu až do jeho neslavného konce v plamenech při požáru ve Filadelfii 5.7.1854.
Až po jeho zničení vyšla pravda najevo - napsal ji v roce 1857 syn posledního majitele Dr. Silase Mitchella v článcích pro The Chess Monthly. Tak se svět dozvěděl, že žádné tajemství nebylo, a že automat byl vlastně živý šachista.
Je zajímavé, že Turkovo tajemství se zachovalo celých 86 let - po celou dobu jeho života. Bylo prý velmi střežené.
Taková tajemství, kdy přemýšlíme o jejich řešení - to jsou krásné hádanky. Nezlobme se na Kempelena a snad ani na další majitele Turka za jejich podvod, třeba opravdu prostě chtěl lidi inspirovat a donutit přemýšlet a lidi se Turkem opravdu bavili a umělci inspirovali - E.A.Poe napsal o Turkovi esej a povídku Von Kempelen a jeho objev (Von Kempelen and His Discovery, 1849).
Vždyť mystifikace mohou být zábavné - pokud jsou udělány s vkusem jako například hoax na adrese http://www.bigredhair.com/robots/ - autoři Paul Guinan. a jeho žena Anina Bennett si už v roce 2000 vytvořili celý svět parních robotů z doby královny Viktorie a městečko Femopolis a umístili ho na web. Můžete se zde seznámit s fotografiemi, ilustracemi a popisky různých humanoidních parních robotů z viktoriánské éry a také s robotem Boilerplate od profesora Archibalda Campiona působícího na "divokém západu". Vše je hezké, vypadá to pravděpodobně a vše je jejich výmysl. Paul tyto roboty sám vytváří, kreslí, vyrábí fotografie - montáže a hlavně je vyrábí z kovu jako skulptury - jedná se tedy vlastně ne o hoax, ale o komplexní multimediální umělecké dílo.
Vymysleli si vlastní parní roboty a svět, který si na Netu žije vlastním životem. To se cení.


konec

Století páry a automaty (8)

Mechanické napodobeniny lidí, ale i zvířat udivovaly v Evropě i v devatenáctém století. V roce 1813 Angličan William Bruton sestavil umělého koně, který se pohyboval díky ve svém těle umístěném parním stroji. Jakou byly takovéto automaty atrakcí, se můžeme přesvědčit i v dobovém tisku.
Pražské nowiny píší:
11. ledna 1827: Z Nornberga jakýs umělec ve Frakfurtě na Maině okazoval dřevěnou člověčí podobu, Turka, jenž kus cesty sám šel a z řeky Maina dvě vědra vody nabral. Tento dřevéný Turek sám bez jaké pomoci s dvěma vědrama šel z tak nazvaného Römerbergu na silnici k řece. Do ní vědra třikráte potopil a vody do nich nabral. Na to rovně ostal stát, až jeho pán a umělec ho obrátil, v něm jakýsi pokrytý stroj spustil a jej ponarazil. Na to ten nazpátek naplněné vědra zas na Römerberg přinesl, tam je na zem postavl a zase rovně ostal stát, jako by odpočíval.
16. října 1828: Ludvík Peafos, Portugalčan, rodem z Lisabonu, 23. letý, letos ve Španělích, Francouzích a také v několika krajinách Švejcarska s jednou ženskou navštěvoval všechny větši města, kterážto jest jen dřevěná, ale jako živá zpívá a sice tři ouplné písně z Rosini se vším provinováním a otřásáním hlasu.
4. prosince 1828: Ve franc. městě Lyonu nyní jest k vidění tak nazvaný automat nebo samohyb, nástroj v podobě člověka na housle hrajícího. On také prsty hejbá, pravou rukou táhne šmitec a hraje osm písní.
Kwěty 27. srpna 1840 publikovaly článek o mluvícím stroji, který vynalezl Josef Fabr z Vídně. Byl to mluvící stroj …o jehož vyvedení sedmnácte roků pracoval. Napodobení úst lidských, mnohem větších, než vskutku jsou, jest utvořeno z kaučuku, taktéž i jazyk, chřtán i svazy, kteréž jsou k mluvení nejpotřebnější částky; měch přivádí do nich dechu, a vnitřním ústrojím, které vynálezce posud prohlédnouti nedovolil a kteréž na způsob varhan se šestnácti klapkami se řídí, vydávají požádovaného hlasu, slov a průpovědí. Hlas stroj toho jest dosti silný a zřetelný, ale jednozvuký…
Tento Fabrův "nástroj" se jmenoval "Euphonia" a v roce 1846.ho předváděl v Londýně - zde na něj hrál "God Save the Queen".

pokračování

Milují roboty milovali i mechanické hračky (7)

V období dynastie Edo (1603 - 1867) se v Japonsku staly populární mechanické loutky - panenky karakuri ningyo. I tyto panenky byly automaty, stvořené s jediným účelem - bavit lidi. Existovaly tři možnosti uplatnění se těchto loutek - bylo to na divadle (butai karakuri), při náboženských slavnostech (dashi karakuri) anebo se jednalo o osobní hračky jednotlivců (zashiki karakuri). Poslední byly umělecky i technicky nejdokonalejší a jsou také nejvzácnější.
Tvůrci automatických loutek se neustále vraceli jen k určitým námětům jako tvorba kaligrafie, lučištník, čajový obřad…
Jako pohon panenkám sloužil hodinový mechanismus západního typu, ale existovaly i automaty poháněné pískem, rtutí nebo parním strojem.
Slovo karakuri je prý možné přeložit jako - důmyslné mechanické zařízení či hračka a ningyo v japonštině označuje dva různé znaky jeden z nich znamená osoba druhý tvář. Je to tedy osobitá hračka s tváří a osobitě k nim přistupovali i Japonci - vytvářeli si k nim citová pouta. Zde je podle všeho jeden z pramenů dnešní japonské posedlosti roboty. Další bude v
původním japonském náboženství Šintó, které učilo, že vše živé i neživé v přírodě má své božstvo kami, které se musí uctívat a dále zdejší konfucianismus kladl důraz na oddanost rodičům, moci i státu a přísné dodržování vnější etikety zejména prostřednictvím nejrůznějších obřadů. Tyto tři věci plus to, že Japonci jsou zvyklí řídit se danými a jasnými etickými i pracovními pravidly, které je nemístné ba nemožné porušit - je možná dovedly k jejich fascinaci poslušnými roboty striktně dodržujícími zadaný program a jelikož jsou jako živí a šintoismus klade důraz na úctu k bytostem přírody, ať je to strom nebo kámen, mohou v robotech podvědomě i uctívat ono kami. Navíc ve velkých městech nesmí nikdo chovat domácí mazlíčky - tak robot je logická náhražka.

Nejen Evropa i Japonsko má svého slavného tvůrce mechanických automatických figurek jedná se o řemeslníka a umělce Hisashige Tanaku (1799-1881).
Je vám jeho jméno povědomé? Říkalo se mu japonský Edison a je zakladatelem společnosti Shibaura Engineering Works čili dnešní Toshiby.
Jeho dílem byly různé automatické plynové lampy, chronometry a klasické mechanické hračky - zashiki karakuri.
Jako mistři před ním i on se při své tvorbě věnoval jen klasickým námětům jako je například lučištník - je to asi nejznámější a nejoblíbenější loutka karakuri nazvaná - Yumi-iri Doji - chlapec střílející šípy.
Tanakova figurka střelce je klasická, ale přitom originální. Figurka sedí na skřínce a v sobě skrývá Tanakovu přesnou hodinovou mechaniku - ozubená kola, ale i nepravidelně tvarované kotouče - vačky, spojené se závitovými pákami. Vše toho je nutné k tomu, aby si lučištník mohl z toulce vzít jeden ze čtyř šípů, nasadit ho na tětivu, natočit hlavu k cíli, udělat odhad a vystřelit. Samozřejmě do správné vzdálenosti od něj musí být umístěn speciální terč, kam se šípy zabodnou. Po zasažení cíle se Yumi-iri Doji pyšně usměje. Tanaka ovšem konstruoval velmi osobité karakuri, výjimečné - jeho lučištník není jako ti druzí. Dosáhl toho například tím, že jeden šíp naprogramoval tak, aby střelec minul cíl - to pak je na něm vidět, jak je nešťastný.
Další dochovanou loutkou je třeba Chahakobi ningyo - dívka podávající čaj. Panenka položí šálek čaje na tác sedícího hosta na druhém konci koberečku tatami než je ona sama. Host si vezme šálek čaje z tácu, panenka se zastaví a čeká na vrácení prázdného hrníčku. Když je hrneček vrácen, dívka se otočí a maličkými krůčky odhopká na své původní místo.

Karakuri from Matthew Allard on Vimeo.

pokračování

Oslava ozubených koleček (6)

Olympia tančí po sále a najednou, co to? Tělem jí probíhají mocné záškuby… všichni se po ni ohlížejí. Intenzita křečí slábne, ještě několik komických pohybů nohou a rukou …a konec. Tanečnice už jen stojí. Přijde k ní muž, vytáhne z kapsy klíček na natahování hodin a dívku prostě natáhne a tančí se dál… scéna jak z novely E. T. A. Hoffmanna Pískař - Der Sandmann z roku 1816. Autor v ní vypráví o šíleném vynálezci Spalanzanim a o jeho snu - stvoření dokonalé loutky představující dívku od živé k nerozeznání.
„Coppola si přehodil figurínu přes rameno a seběhl rychle se strašlivě se rozléhajícím chechtotem po schodišti, takže ošklivé visící nohy figuríny bily o stupně a dřevěně klapaly. Natanael tu stál, jako by ho přimrazil – viděl jen příliš zřetelně, že Olympiin smrtelně bledý obličej nemá očí, místo nich měla v hlavě jen černé jámy; byla to neživá loutka.“
Ernst Theodor Amadeus Hoffmann, Pískař,1816
Takových konstruktérů si spisovatelé vymysleli a nejen vymysleli, oni i žili - jen jejich díla samozřejmě jsou pouhými figurínami - i když dokonalými.
Kde se v člověku bere touha vytvářet své strojové napodobeniny? Nejen své i zvířat a celých krajin? Kdo ví. Je za tím touha něco jakoby živého sestrojit, ovládat a vlastnit? Možná v tom je obdiv k vlastnímu umu, touha dokázat si, že to jde.

Zřejmě nejstaršími dochovanými mechanickými automaty jsou písař, muzikantka a kreslič geniálního švýcarského hodináře jménem Pierre Jaquet-Droz (1721-1790). Konstruoval je společně se synem Henri-Louisem (1752-1791) a pomocníkem Jean-Frederic Leschotem (1746-1824) v letech 1768 - 1774. Jednalo se o figurky pro zábavu, složené z tisíců dílů. Nejdokonalejší je asi písař - chlápek vzhledem i oblečením podléhající vkusu své doby. Ovšem jeho vnitřnosti vytvořené z 6000 dílů jsou oslavou technického myšlení a dokonalé hodinářské zručnosti. Muzikantka je z 2500 a kreslíř z 2000 dílů.
Písař skutečně psal a kreslil, protože jeho tvůrce převedl elementární pohyby ruky do "programované paměti", která byla tvořena velice složitou soustavou vaček.
Vačky tvoří v těle písaře svislý válec. Každá vačka válce pohybuje pákami, které přenáší svůj pohyb na jednotlivé vnější pohyblivé části automatu - hlavně tedy ruce.
Předvolba těchto pohybů se dělá pomocí paměťového kotouče podprogramu - to umožňuje programování psaného textu. Programovací kotouč je umístěn v oblasti zad. Je to buben se třemi skupinami válečků - každý obsahuje dvanáct mosazných koleček - vaček o obvodu 25 cm. Každá vačka má svoji výšku, nejmenší je 1mm, a každá supina válečků odpovídá jednomu ze tří pohybů ruky (svislý, vodorovný a tlak na papír při psaní). Rozlišitelné detaily vačky jsou, s ohledem na vůli v mechanismu, řádu 0,1 mm - díky tomu se vejde na jedno mosazné kolečko 25 000 informačních prvků a celý programovací kotouč uvnitř složený ze tří válečků z vaček - mosazných koleček obsahuje 900 000 informačních prvků.
Roztomilé figurky můžete vidět ve švýcarském muzeu Musée d'Art et d'Histoire v Neuchâtelu, Drozově rodišti.
Takovou literární zajímavostí je, že Josef a Karel Čapek ve společné sbírce povídek Zářivé hlubiny (1916) mají jednu povídku inspirovanou přímo Drozovými mechanickými figurínami. Jedná se o povídku L´ÉVENTAIL kde vystupuje umělá dívka - loutka. Děj je situován do roku 1789 na maškarní zahradní slavnost pořádanou Principem Bondinim a jeho milenkou zvanou Terrine. Přijíždí sem konstruktér Droz a představuje své loutky, androidy v lidské velikosti a mluvící - umí dvě postačující slova "si" a "no".
V roce 1924 Josef Čapek vydal u Aventina spisek Umělý člověk. A v 25.1. 1921 měla v Národním divadle v Praze premiéru hra Karla Čapka R.U.R. Připomínat, že zde bylo poprvé použito slovo "ROBOT" vymyšlené jeho bratrem Josefem snad netřeba.

“Chcete snad popírat, že existují bytosti - nikoliv lidé nebo dokonce zvířata - ale podivné bytosti, které vznikly ze zvrácených chtíčů a tajemných myšlenek? Ať se však člověk, který takové bytosti vytvořil, má na pozoru, neboť takové dílo je lží a mámivým klamem. Sahá často až do nebes, avšak nakonec se zhroutí a pohřbí pádem svým i zpupného blázna, jenž je kdysi vymyslil... Jeho Excelence Jakub ten Brinken stvořil takové děvče a stvořil je proti všem zákonům přírody. A tato bytost, kterou nazvali Alrúnou, rostla a žila jako lidské stvoření..." Heinz Heinrich Ewers, román Alraune, 1925

pokračování

Nejen bavit i pracovat aneb počítač na páru (5)

Konstruktor Trurl jednou vyvinul stroj, který dovedl vyrobit všechno, co začínalo písmenem n. Jakmile byl stroj hotov, nařídil mu na zkoušku vyrobit nitě, nacpat je do náprstků, které stroj rovněž zhotovil, a spolu s nikláky, naběráky, noky a nýty naházet do nůše. Stroj splnil jeho přání do posledního písmene, ale protože Trurl nebyl ještě tak docela přesvědčen, že dokonale funguje, musel ještě vyrobit nimby, náušnice, neutrony, nudle, nosy, nymfy a natrium. Tento poslední požadavek stroj nesplnil a Trurl, patřičně navztekaný, žádal na něm vysvětlení.
„Nevím, co to je,“ odpověděl stroj. „Slyším o tom poprvé.“
„Cože? To je přece sodík, jeden z alkalických kovů…“
„Sodík začíná písmenem s a já funguji pouze na n.“
„Jenže tento prvek se latinsky zove natrium.“
„Poslyš, kamaráde,“ odvětil stroj, „kdybych dovedl všechno, co začíná na n ve všech možných jazycích, byl bych Strojem Který Umí Všechno v Celé Abecedě, protože ať proneseš kterékoli slovo, v nějaké řeči určitě začíná n. Jenomže já nedokážu udělat víc, než jsi do mne naprogramoval. Čili se sodíkem je utrum.“ Stanislav Lem, Kyberiáda

V 18. století už pomalu vedle automatů pro zábavu vznikají automaty jako výrobní prostředky. Tento trend snad nejlépe ilustruje konstruktér Jacques de Vaucanson (1709–1782).
Francouzský vynálezce sestrojoval různé, dá se říci, že vtipné modely hraček. Zřejmě nejslavnější je měděná kachna, která zobe zrní, pije, štěbetá a napodobuje trávení a ještě umí mávat křídly a káchat. Druhou slavnou hračkou je pastýř hrající na flétnu – obě jsou z roku 1738.
Vedle konstruování těchto legrácek pracoval i seriózně a může si připsat ke svému jménu konstrukce automatických tkalcovských stavů a spřádacích strojů na výrobu hedvábí. V roce 1741 zdokonalil nápad řídit tkalcovský stav děrovaným pásem.

B. Bouchon a M. Flacon, to jsou další jména vynálezců. Právě tito dva pánové přišli na myšlenku poloautomatického tkalcovského stavu s děrnou páskou uzavřenou do smyčky. Francouz Bouchon v roce 1725 a Angličan Flacon v roce 1728.
Na tuto myšlenku navázal Joseph Marie Jacquard (1752–1834), 1805 sestrojuje automatický stroj na výrobu vzorovaných tkanin. Ovládán byl pomocí děrných štítků, které byly spolu spojeny provázky. Jedná se zřejmě o první použití programování pomocí děrných štítků.
Tyto jeho štítky použil v roce 1822 pro svůj první vynález jiný geniální muž - Charles Babbage (1791-1871) anglický matematik a děkan matematické katedry v Cambridge.
Tím vynálezem byl diferenční stroj na počítání hodnot tabulek.
V roce 1833 začal pracovat na dokonalejším počítači - nazval ho Analytical Engine a práci na něm přerušil až z důvodu úmrtí, takže zůstal nedokončený. Tento stroj byl neuvěřitelně dokonalý (samozřejmě na svoji dobu) k řízení operací Babbage opět použil děrné štítky, jako zdroj energie měl sloužit parní stroj. Architekturu stroje vytvořil z několika částí:
- Paměť byla složena z mechanických registrů, kde se uchovávala čísla používaná strojem.
- Centrální operační jednotka ("mlýnek"), ve které se měly vykonávat základní matematické operace - čili sčítání, odčítání, násobení a dělení. Operační rychlost měla být pro jedno sčítání sekunda a jedno násobení mělo být vykonáno za minutu (cifry mohly být až padesátimístné)
- Mechanismus na řízení jednotlivých operací.
- Vstupní a výstupní jednotka. Ta byla spojena s tiskárnou.
Další pokrokovou myšlenkou použitou v koncepci tohoto "počítače" byl jeho program, který ho měl řídit!
Babbage na jednom společenském setkání v listopadu 1834 poznal krásnou ženu - Adu, kterou zaujaly jeho myšlenky a tak první programátor na světě byla programátorka Ada Augusta Byron lady Lovelace (10.12. 1815- 27.11. 1852).
V 28 letech vymyslela způsob, jak by mohl “počítač” Analytical Engine zkonstruovaný Babbagem pracovat (v této době mu dělala asistentku, později, už jako hraběnka, finančně podporovala jeho výzkum). Byla to celá řada programovacích technik (tyto se dodnes při programování počítačů používají: např. myšlenka podmíněného větvení programu podle výsledku předchozího kroku, cyklus operací a cyklus cyklů, do řídících instrukcí (programu) byla začleněna instrukce podmíněného skoku, ale i nepodmíněných...), první počítačový program byl plán pro to, jak by Analytical Engine mohl spočítat Bernoulliho čísla.
Lady Ada nikdy neviděla a ani nemohla vidět, jak podle jejích programů onen stroj pracuje – konstruktér narazil na velikou překážku, ještě větší než vlastní smrt - vstupní údaje se v tomto Analytical Engine měly samozřejmě přepínat na výstupní mechanicky. V tomto případě mechanice došel dech a elektronika je ještě velkou neznámou. Ale i když Analytical Engine nikdy nebyl dokončen (v té době opravdu nemohl být), byla to geniální myšlenka, které inspirovala další vědce. Navíc zde byl poprvé použit opravdový "počítačový program" a Ada se tak stala "matkou" počítačových programů a den jejích narozenin 10.12. se na celém světě slaví jako den programátorů.

pokračování

Hýbající se paňácové (4)

Trurle! Naším prokletím je naše dokonalost, protože každé naše dílo zatěžuje nevypočitatelnými následky!“ zvolal Klapacius velikým hlasem. „Jestliže nějaký nedokonalý napodobitel, který se rád pase na cizí bolesti, zhotoví ze dřeva nebo vosku neumělou modlu a pak jí vtiskne vnější podobu rozumné bytosti, jeho trýznění zůstává nicotnou odvozeninou skutečnosti. Ale uvaž, že se tento postup dá vylepšit. Představ si, že další sochař zhotoví loutku v životní velikosti a vloží do ní nahrávku, takže loutka zasténá, jakmile ji začne bít; představ si jinou, která žadoní o smilování, jakmile ji udeří - to už pak není neumělá modla, socha, ale homeostat, a představ si loutku prolévající slzy, krvácející, či takovou, která se bojí smrti, třebaže zároveň touží po věčném pokoji, který jí může poskytnout pouze smrt. Copak nechápeš, že jestliže je imitátor perfektní, bude imitace, kterou zhotovil, rovněž dokonalá, a pak se zdání a předstírání stává realitou. A ty, Trurle, jsi vládu nad bezpočtem bytostí schopných trpět na věčné časy svěřil ukrutnému tyranovi! Trurle, provedl jsi hrozný čin!“
Stanislav Lem, sbírka povídek Kyberiáda, 1967

V 6. století Arabové doplnili vodní hodiny o speciální přípravek, kterým se uváděly do chodu různé loutky.
Známý a oslavovaný tvůrce automatických figurín na vodní pohon byl Abū al-'Iz Ibn Ismā'īl ibn al-Razāz al-Jazarī (1136-1206) - řemeslník i inženýr. Vytvořil celý orchestr z figurín a vše uváděl do pohybu jím vymyšlený mechanismus vodních mlýnků, přepadových a výpustných nádrží, pump, pák, vah… V oxfordské Bodleian Library uchovávají kopii jeho rukopisu z let 1204 až 1206. Jazari v něm popisuje všechno, co muslimové jeho doby věděli o mechanice i o tom, jaké dokázali vyrábět mechanické figuríny.

V první polovině 13. století prý vytvořil Albertus Magnus mechanického sluhu z kůže, dřeva a mosazi, který vykonával jednoduché pohyby.
Ve středověké Evropě takovéto mechanické figurky konstruovali jak vědci, tak i umělci (Galileo Galilei, Leonardo da Vinci, Albrecht Dürer). Za pohon jim ovšem sloužil hodinový strojek a byly hlavně součástí betlémů. Ono nejen ozubená kolečka poháněla středověké automaty - například ty od Bernardina Baldi (1553 - 1617) - italského matematika a spisovatele, byly poháněny hydraulickým systémem,
Samozřejmě asi nejvíce se hovoří o geniálním všeumělovi Leonardovi, ale nezbyl po něm jediný automat jen v nákresech se dochoval rytíř. Podle skic pracovníci Florence-based Institute a Museum of the History of Science ve spolupráci s Markem Rosheimem a NASA, už před časem vyvinuli jeho “digitální” verzi.
Neexistuje zatím jediný důkaz, že by tento mechanický automat někdy byl postaven, ale byl navržen a to tak, že skutečně mohl fungovat. Tento rytíř stál vzpřímeně – což by nebyl žádný zázrak i samotné brnění bez živého obrněnce stojí v rozích hradů, ale Leonardův rytíř hýbal rameny a nohama a zdvihal hledí své helmy a zase je spouštěl. Pravděpodobně ještě lomozil svým kovovým oblečkem, jako opravdový rytíř. Leonardo mohl mít v úmyslu vytvořit tohoto rytíře jako atrakci určenou na nějakou slavnost nebo svátek Pro svého francouzského mecenáše - údajně prý pro dvorní slavnost Bourbonů, měl zkonstruovat lva, který sám chodil a na prsou ukazoval Bourbonský znak - opravdové rudé růže..
Zachovaly se zprávy, že k slavnosti (Il Paradiso), která se konala 13.1.1490 v Miláně Leonardo vystavěl model hory Olympu s obřím vejcem, které se otáčelo a ve finále slavnosti se otevřelo. Na scéně se z něj "zrodilo" sedm planet a sedm figur, které představovaly Ctnost, Čest, Nymfu, Herma, Jupitera a Apolla.Všechna tato podívaná s tanci, zpěvy a automaty měla jediný účel – oslavu rodiny Sforzů. Zdá se, že jeho atrakce byly mocnými té doby žádány - čili financovány a i po technické stránce byla jejich konstrukce možná.

pokračování

Technická záhada - "computer z moře" (3)

Severozápadně, kousek od ostrova Kréta v moři u ostrova Antikythéra se v roce 1901 ve vraku lodi našel takzvaný „mechanismus z Antikythéry“. Jedná se o bronzové úlomky, na kterých jsou obrysy ozubených koleček. Po složité rekonstrukci provedené v padesátých letech minulého století profesorem Derekem de Solla Pricem víme, že vnější strana tohoto mechanismu se skládala z ciferníků, zabudovaných do dřevěné skříňky, v níž bylo asi dvacet ozubených kol. Na skříňce byly nápisy tvořící astronomický kalendář. Podle těchto nápisů byla tato věc zřejmě vyrobena už v prvním století před naším letopočtem.
Přitom mechanismus obsahoval soustavu diferenciálních ozubených kol a ta byla doposavad známa až z roku 1575! Jedná se tedy o záhadu něbo geniální unikát?
Profesor Price se nejdříve domníval, že se jedná o hodiny. Tento názor vyvolal u odborníků pohrdavý smích. Jenže pan profesor nechtěl zůstat v pozici hlupáka. V roce 1971 si přečetl článek o možnosti využívat vysokoenergetické záření gama při zkoumání vnitřků kovových předmětů. Ihned navázal spolupráci s Řeckou komisí pro atomovou energii a díky záření gama mohl pořídit na tu dobu dokonalé snímky mechanismu. Po prozkoumání obrázků změnil svůj názor - žádné hodiny - tento mechanismus je vlastně modelem vesmíru, který kdysi dávno dával člověku představu o umístění a pohybu Slunce i Měsíce na obloze v průběhu kalendářního roku.
Středová otáčivá osa přístroje byla napojena na kličku - něco jako flašinet. Otáčením kličky se může hezky sledovat jak na přední, tak na rubové straně mechanismu siderický a synodický měsíc v průběhu čtyř ročních období. Mohl také předpovídat pohyb nebeských těles.
I jeden z nejznámějších autorů sci-fi Arthur C. Clarke (1917 - 2008) se k tomuto přístroji vyjadřoval shodně. Podle něj tento velice složitý mechanismus popisuje pouze zjevné pohyby planet a nic nevysvětluje. Clarke k tomuto napsal:
„…Kdyby bývali Řekové dokázali proniknout do podstaty věcí ve stejné míře, v jaké se uplatňovala jejich vynalézavost, k průmyslové revoluci mohlo dojít tisíc let před Kolumbem…“ (A. C. Clarke, The View from Serendip)

A jaká je realita? Postoupil vědecký výzkum tak daleko, že dnes už víme o jaký přístroj se asi jednalo? Ano, dnes už se dá říci, že záhada je vyřešena. Postupně se na "odtajnění" mechanismu z Antikythéry podílelo několik desítek vědců. Po Priceovi to byl v devadesátých letech minulého století Allan George Bromley z univerzity v Sydney společně s Michaelem Trevillianem Wrightem ze Science Museum a Imperial College Londýn - ten vyvinul speciální tomograf k získání dvojrozměrných průřezů mechanismem. Na základě novějšího obrazu o zařízení potvrdili Priceovu teorii o modelu vesmíru - čili takovém malém osobním planetáriu a popřeli další z uváděných možností a to, že by se jednalo o astroláb čili přístroj sloužící k navigaci lodí na moři. Takové přístroje nebyly u Řeků běžné, plavba byla založena na osobní zkušenosti plavících se a navíc lodní trasy vedly podél pobřeží..

Řadu let úspěšně funguje mezinárodní výzkumný projekt antikythérského mechanismu (The Antikythera Mechanism Research Project). Účastní se ho Britové, Řekové a Američani. Vedoucími jsou matematik Tony Freeth a astronom Mike G. Edmunds z univerzity v Cardiffu. Tito dva vědci zveřejnili 30. listopadu 2006 v časopise Nature výsledky svého probádávání mechanismu. Potvrdili, že se jedná o astronomický analogový počítač, sestrojený za účelem předpovědí postavení nebeských těles na obloze. Tak vidíte, už Řekové měli počítač, ale není to žádná záhada nebo poznatek vyvolávající úžas. Sice "počítač" , ale jen mechanický automat - i když jedná se o velkou vzácnost je to nejucelenější vědecký předmět, který se ze starověku zachoval.
A je skutečně tak starý? Ano. Studiem typů písma staré řečtiny a porovnáním s písmem na mechanismu dospěl emeritní ředitel Epigrafického muzea v Athénách Haralambos Kritzas k závěru, že přistroj vznikl mezi léty 150–100 př.n.l. Navíc podle výzkumníků z mezinárodního projektu je velká pravděpodobnost, že loď s nákladem vyplula z Rhodu, čili na konstrukci přístroje mohl mít vliv sám Hipparchos patřící ke špičce antických astronomů, a který sestavil první veliký katalog hvězd - učenec na Rhodu žil v letech 140–120 př.n.l.

V moři u Antikythéry se tedy nenašla žádná záhada a po pravdě řečeno ani žádný unikát.
Jsou známa písemná dobová svědectví o tom, že Řekové uměli sestavovat podobná planetária - a to jak sférická jako glóbus nebo plošná jako antikytherský mechanismus - a všechny byla poháněná obdobnou soustavou ozubených kol. Například ve 3. století př. n. l. zkonstruoval malé planetárium Archimédés v Syrákúsách. Svědectví o něm zachoval Cicero, který ho viděl v rodině svého přítele Marka Marcella, vnuka dobyvatele Syrákús, který Archimédovo planetárium ukradl a donesl si ho domů - jmenoval se Marcus Clau dius Marcellus.
Věřme Cicerovi, ale napadá mě, kde Archimedés své planetárium vyráběl? Jistě měl doma svoji dílničku a dost trpělivosti na vybrušování zoubku koleček.
Nakonec přeci jen je mechanismus z Antikythéry jedinečný - je zatím jeden jediný na světě a asi jiný jemu podobný se nenajde.






pokračování

robot na dnešní den

Roboty jejichž úkolem bude průzkum kráterů na Měsíci.
RIMRES (Reconfigurable Integrated Multi Robot Exploration System) - se skládá z šesti malých průzkůmných robotů a jednoho jejich dopravce - SHERPA rover - jehož váha je 200 kg a výška 2,4m

Ostrov dubů - vznik legendy

Co se asi skrývá na ostrůvku poblíž Nového Skotska? Jaký obrovský poklad tam láká i současné hledače? Kdo a co asi ukryl v hluboké šachtě? Už víc jak dvě stě let se o ostrovu píše a své cennosti sem podle hledačů senzací uložil snad kde kdo, od pirátů, přes Inky, Maye, francouzskou královskou rodinu až po nacisty a snad i obligátní emzáky čili mimozemšťany… a co je pravda?

Ostrov dubů - v originále Oak Island patří Kanadě, leží u Nového Skotska a skrývá se v jeho Zátoce Mahone blízko přístavu Halifax (cca 72km). Jméno získal podle červeného dubu, který před pokladovou horečkou rostl na celém ostrově. Dnes jich je tam jen hrstka, hledači je za těch 200 let postupně vykáceli a použili jako nosné trámy šachet a na stavby domků… toto jsou veškerá pravdivá data o ostrovu, to ostatní jsou pouze nepodložené informace - jelikož nemáme stroj času a nemůžeme tedy zjistit jak ona pokladohledačská mánie doopravdy začala musíme vzít zavděk informacemi z knih a i místního tisku.

Jak to vše začalo?
O začátku hledání pokladu máme dvě různé verze. Podle první byl ostrov neobydlený, lidé z pobřeží se tam báli vstoupit neb se obávali zdejších zlých duchů. V roce 1795 tam připluli tři chlapci - Daniel, Tony a Jackie. Našli dub a vedle něj podivnou jámu a hned jim bylo jasné - tady je poklad … a začali kopat.
Podle druhé verze aktéři - tři mladíci zůstávají, ale děj je jiný - rovněž začíná koncem 18. století. V této době měl na ostrově Oak žít v dřevěné chatce stařec John McGinnis - vysloužilý námořník britské královské flotily. Společnost mu dělali jen vzdálení sousedé z druhého konce ostrova a navštěvoval ho vnuk Daniel s kamarády.
V létě 1805 provždy skončil ostrovní klid. Tehdy John si jako vždy vyjel na ryby, ale už se nevrátil. Jeho loďka byla objevena na pláži vzdálené téměř 50 kilometrů od zátoky Mahone.
Právoplatným dědicem byl syn Silver, ale neprojevil o dřevěnou chatku na ostrově zájem, a tak si v ní hrál jeho syn Daniel s kamarády Tony Vaughamem a Jackie Smithem. Prohrabávali dědovy truhly plné navigačních přístrojů a v jedné objevili tajnou přihrádku se zvláštními mapami, které připomínaly pirátské plány. Ostrov na mapách se nepodobal žádnému z okolních ostrovů a ani nápisy mladíci nedokázali rozluštit. Rozhodli se zajít za sousedem Robertem Lethbridgem. Ten přesvědčil Daniela, aby mu mapy nechal, dokud je nerozluští. Mladík souhlasil a odplul z ostrova. Ráno, když zase s kamarády připlul, zažil, jak se říká, životní bolestné zklamání. Chatka dědy byla spáleništěm a v něm zahynul stařík Robert. Shořel i s mapami, ke kterým si nezkušení mladíci neudělali kopie.
Chalupa shořela, ale paradoxně tak vzniklo něco nového. Oheň odhalil tajemství, které zaměstnává hledače pokladů dodnes. Když Daniel s ostatními prohrabával popel a hledal, co mu zůstalo, zjistil, že pod podlahou z udupané hlíny jsou kamenné desky. To ho samozřejmě zaujalo. Mladí muži hrabali, umetali a na závěr žasli. Chalupa stála na kamenné podlaze a pod ní byla zaházená studna či prostě jáma. A jsme konečně u pokladu a záhady.

Hledání pokladu.
Kluci začali kopat a při tom naráželi na překážky z dubových klád. To je utvrzovalo v tom, že vykopou poklad. Byli nezkušení v hloubení hlubokých jam, a když dosáhli devíti metrů, nezpevněná šachta se zbortila a byli zavaleni hlínou a kameny. Nic je jim nestalo, ale rodiče jim přísně zakázali dále na ostrov jezdit a kopat zde.
V roce 1813 se odstěhovali z ostrova Lethbridgové, farmu prodali vysloužilému námořníkovi kapitánovi Joe Sellersovi - ten se spojil se zde již zmiňovanými třemi kamarády a společně začali znovu hledat poklad. Jámu Sellers pojmenoval "Peněžní"… Jak hledání probíhalo víme z dochovaného Sellersova deníku.
Tentokrát měli výkopové práce zabezpečené, takže celkem snadno se dostali do hloubky 15 metrů, zde narazili na vrstvu z kokosových vláken. Jelikož v zeměpisné šířce, kde se nachází ostrov Oak, kokosové palmy skutečně nerostou, byl to podivný nález. Takže pokladu chtiví muži namáhali své svaly a po třech metrech narazily na celkem vysokou vrstvu dřevěného uhlí. Po něm znovu narazili na vrstvu dubových klád a pod nimi tentokrát byla vazká hlína, která se nevyskytovala nikde na ostrově. Jednalo se o jíl? Pak znovu několikrát narazili na vrstvy dubových klád - údajně se jejich položení podobalo zastropení. V hloubce 24 metrů doslova "narazili" - byla zde vrstva ztvrdlého lodního opravářského tmelu. I tento opravdu tvrdý oříšek rozlouskli a dostali se pod "zkamenělý" tmel - pod ní nebyl poklad, ale plochý kámen s neznámými znaky.
V hloubce třiceti metrů hledači zaznamenali, že odněkud na ně začíná kapat voda.a pomalu nekopou do hlíny, ale bahna. Sellers sehnal ocelový prut a jím zkoumali dno vykopané šachty. Jako záchranáři propichují sníh, když hledají lavinou zasypané turisty, tak hledači propichovali dno šachty a skutečně na něco tvrdého narazili a nebyla to další vrstva klád, ale něco malého - že by soudek s pokladem? A právě při tomto nálezu kopáči udělali celkem nelogickou věc- přestali kopat a šli spát. Ráno, když se probudili, jáma byla plná vody a měli po kopání i pokladu. Opravdu?
Podle deníku, Sellers pochopil, že jeho dřívější objev podivné hráze v Zátoce pašeráků souvisí s jámou pokladu. Všichni tedy šli do zátoky a v zóně odlivu a přílivu objevili tunel, který spojoval zátoku s šachtou.
Sellers udělal poslední pokus o možnost kopat v "peněžní jámě" - přikázal vchod do tunelu zazdít. Dojel do města pro pumpu a pak čerpali vodu a čerpali a ona nějak neubývala. Došlo jim, že zazděný tunel nebude asi jediný přívod vody do šachty a začali hledat druhý tunel. Taky ho nakonec našli v Zátoce pašeráků, ale tentokrát nebyl umístěný tak vhodně, že by šel zazdít, byl pod úrovní odlivu a čili neustále zatopený vodou. Pokladohledači se rozhodli, že tenhle tunel prostě odstřelí.
A stalo se.- odstřelili ho, vodu vyčerpali a poklad našli. Aspoň podle kapitánova deníku 23. srpna vykopali sud s pokladem - touto zprávou deník končí. Nález nijak nepopisuje - nevíme tedy co našli. Zlato? Stopy všech čtyř hledačů mizí.

Je povídání z deníku pravda? Kdo ví, deník má být v muzeu v Halifaxu - v roce 1845 jej našli na opuštěné farmě Jack Lynds a Bradon Smart - obyvatelé městečka Tryro, ležícího na západním pobřeží Nového Skotska..
Takže pokud není deník podvrh a tato verze příběhu tří kamarádů a kapitána Sellerse, je pravdivá a tito lidé skutečně žili a na Oaku kopali - nebylo už od 23.8.1813 co hledat - sud byl vytažen, jeho obsah rozdělen a aktéři raději mizí ve světě. Proč tedy dodnes ostrov Oak působí na pokladohledače jako feromon? Od onoho roku 1813 až do současnosti se na ostrově vystřídalo a proinvestovalo tam své peníze na desítky hledačů a samozřejmě nic nenašli. Člověka ženou do takovýchto podniků sny, touha něco zažít a taky hamižnost… a tak od 19. století postupně vzniká a zvětšuje se legenda o bájném obrovském pokladu, který je na dně peněžní jámy a mnohem později se začne spekulovat o tom, čí by vlastně ten nedosažitelný pokad mohl být a také o samotné Peněžní jámě, někteří geologie neznalí autoři v ní začnou vidět dílo geniálních inženýrů… A poklad? Kdo ví, jestli tam nějaký ještě je nebo kdy vůbec byl - ale příběh je krásný…



Dvě doplnění:

Peněžní jáma
K pokladu tak nějak patří i tajemné okolí - starý hrad, děsuplné podzemí anebo neuvěřitelný hydro technický komplex - jaký prý je na Ostrově dubů. Je "Peněžní jáma" dílo důmyslných důlních inženýrů, či tím technikem je naše "matka příroda"? Vypadá to, že kutaly a hloubily jen přírodní sily. I když ona 60 metrová jáma s tunely vedoucími k moři není žádný zázrak a i člověk před mnoha staletími by ji mohl vyhloubit, jenže otázkou je, proč by to dělal? Z pomsty? Aby se kochal představou jak chtivci kopají a jsou kousek od pokladu a on jim je pod vodou nedostupný? Možné je všechno, ale peněžní jáma bude opravdu dílem přírodních geologických sil. Pomalá stoupání a poklesy zemské kůry vytvářejí velké nerovnosti – vyvýšeniny i prolákliny - deprese a právě tento jev je zcela běžný na pobřeží Nového Skotska. K tomu se přidává činnost podzemní i povrchové vody… prostě hluboké vertikální šachty a z nich vedoucí horizontální chodby - to není zázrak, ale běžný geologický jev zvaný krasové jeskyně a jak je dokázané, těmi je Oak skutečně protkán.

Čí mohl poklad být?
Nejlogičtějšími "majiteli" se zdají být piráti. Koncem 17. a začátkem 18. století měli piráti své malé Eldorado, které ani nemuseli pracně hledat v Karibiku - zde se z jihoamerických dolů vozily do Evropy stříbrné a zlaté pruty a káva, cukrová třtina a rum! Navíc, místní ostrovy byly jako úkryt pro piráty ideální - nacházelo se jich tady hodně čili nebyly všechny zmapované a nebyly obydlené, a co tajných zátok zde mohly využívat - loď do ní vplula a skryla se i s piráty, kteří si na ostrově doplnili vodu, jídlo a i sílu - odpočívat musí každý.
Druhé operační působiště pirátů bylo v oblasti mezi východním pobřežím Severní Ameriky a západní Afrikou. Takže ostrov Oak byl trochu stranou, ale přitom ještě blízko žhavé oblasti - což mu mohlo zajistit pirátský zájem. Hodně luštitelů záhady pokladu ostrova Oak si klade otázku, jestli by byli piráti schopní uloženi pokladu. Byli? Ale ano, byli - příklad máme - Kapitán Kidd svůj pirátský poklad o hodnotě 30 tisíc dolarů, zakopal na Gardiner Island - malilinkatém ostrůvku u Long Islandu v Zátoce Gardiners, u které leží New York...

víc a o hodně víc je v mé starší knize http://www.knihovnice.cz/recenze/splitkova-j-po-stopach-tajemnych-umelcu-a-zahadnych-pokladu.html

dám sem postupně pak ukázky

Už staří Řekové… (2)

« Everything that needs to be said has already been said. But, since no one was listening, everything must be said again. »
André Gide

Takže zopakujeme si:
V řeckých písemných památkách se dochovaly záznamy o několika tvůrcích automatů. Nebyly to samozřejmě nějaké samočinné pracovní stroje, ale automatické hračky. Takové mimochodem znali už staří Egypťané a Číňané, ale konkrétní jména jejich vynálezců se nikde nedochovala. Mají tedy smůlu a dějiny pokládají za prvního konstruktéra automatu Archýtase z Tarentu (okolo 400 př. n. l.).
Tento matematik sestrojil samohybnou holubici. Musela to být dokonalá napodobenina a něco nebývalého, když na obyvatele Tarentu zapůsobila tak, že zprávu o ní neopomněli zaznamenat do životopisů Archýtase. Přitom tento muž byl jedním z předních občanů Tarentu, dlouho stál i v jeho čele, byl významným stratégem, zemřel při ztroskotání lodi, takže materiálu na jeho opěvování měli víc než dost. Navíc Archýtas byl skutečný matematický génius, pokusil se vypočítat i objem Země, o které už tenkrát tvrdil, že je kulatá.
Po pravdě řečeno ona holubice nebyla zas až tak zdařilá napodobenina holuba - připomínala spíše dnešního kluzáka zkříženého s papírovým drakem, ale prostě létala sama a to už bylo něco. A jak se mohlo Archýtasovi podařit, že jeho model ptáka sám doletěl do vzdálenosti téměř 200 metrů? Podle všeho pomocí parní trysky.
Na další samo se pohybující hračku si museli Řekové počkat sto let. To se v mozku Demétria z Falery zrodil plazící se hlemýžď.
V polovině 3. stol. př. n. l. matematik a mechanik Ktésibios sestrojoval různé pohyblivé figurky a i jiné mechanické přístroje, ke konstrukci kterých využíval vodního tlaku (hasičská stříkačka, pumpa, vodní varhany… a dělo vrhající střely za pomoci stlačeného vzduchu).

Potom se na několik století v písemných památkách tvůrci automatů přestávají objevovat. Mlčení přerušuje v 1. stol. n. l. Héron z Alexandrie. Vytvářel pohyblivé figurky a jako první v historii zkonstruoval stroj využívající sílu větru - jednalo se o hudební nástroj varhany. Héron nejen tvořil i sám napsal řadu děl o umění zhotovovat automaty, např.: O stavbě malých automatických divadel, O mechanických hříčkách založených na využití atmosférického tlaku, O optických strojích s dodatkem o automatickém měřiči cesty.

o Heronovi a jeho náboženských podfucích píšu ZDE


Heronova fontána


něco pro zasmání:


pokračování

Byl to robot?

Neměl tušení, kolikátý měsíc jsou na moři. Právě začalo svítat. Argonauti se pomalu probouzí.
„Přátelé, rychle se naloďme, ať se ještě dnes můžeme posilnit na ostrově Krétě,“ popoháněl je Iásón. Vidina vody a jídla pomohla, v okamžiku byli všichni probráni ze spánku a čile běželi na loď.
„Zase se jednou najíme,“ poznamenal jedovatě od kormidla Ankaios. Iásón raději mlčel. Někdo za jeho zády poznamenal: „Ještě tam nejsme.“
Jako by ta tři slova byla daným heslem, sotva byla vyřčena, ze břehů Kréty na ně začalo létat kamení.
„Takové obrovité balvany! To snad neútočí lidé, Iásóne, plujme rychle odsud!“
„Ne, počkejme, kameny nám, jak se zdá, v téhle vzdálenosti neublíží a my musíme poznat, kdo vlastně obývá Krétu.“
„Ano, máš pravdu Iásóne… Musíme znát svého nepřítele… Zůstaňme…,“ ozývali se jednotliví plavci.
Palba kamení neustávala. Raději s Argo odpluli trochu dál a vyčkávali.
„Néééé…“ Ostrý ženský výkřik porušil mlčení argonautů. Podívali se směrem k Médei. Byla bílá a třásla se. Ukázala rukou na ostrov.
Teď ho spatřili všichni. Zářící měděný kolos, kráčící do přístavu. Těžké kameny zdvíhal svými kovovými pažemi jako oblázky a házel je přesně před Argo.
„Talós,“ zašeptala Médeia…

Zřejmě než se na světě objevil první automat, existovaly už o nich mýty. V jednom si samotný vládce řeckých bohů - Zeus objednal u kováře a boha ohně Hafaista stroj - neúplatného strážného a bojovníka, který na Krétě měl hlídat jeho milenku Európu. Héfaistos zakázku splnil a z mědi vykoval humanoidní mostrum - Talóse, který vykonával pouze rozkazy dané vládcem bohů. Obr se mohl pohybovat prostřednictvím zvláštní tekutiny ve svém těle, bez ní byl hromadou šrotu. Což dokázala kouzelnice Médeia, která z obra životadárnou kapalinu vypustila.
To je mýtus, v reálném světě Řekové měli mechanické automaty - hračky nebo automatická pracovní zařízení.

pokračování

Droga, která by se měla užívat povinně.

Humor má na náš mozek stejný účinek jako šlehnout si kokain. Ne, nezbláznila jsem se. Tvrdí to vědci z Stanford University (konkrétně například Allan Reiss ) a samozřejmě, že toto tvrzení nevyčetli z hvězd či křišťálové koule, ale za pomocí nejmodernějších přístrojů na výzkum mozku (functional magnetic resonance imaging — fMRI ) a dobrovolníků dávajícím jim v plen svůj mozek.
Vědci sehnali spoustu humorných komiksů a ty předložili svým 16 dobrovolníkům v momentě, když jim skenovali mozek.
A na obrázcích ze skeneru se ukázalo tvrzení o humoru a kokainu pravdivé - obě dvě drogy - ta zdraví prospěšná i ta škodlivá, působí v mozku na stejná centra (pak ještě totožný obrázek mozku vyjde ze skeneru prý, když je pokusné osobě ukázána sympatická tvář a, to se podržte - peníze!). Středem těchto humorem aktivovaných center je nucleus accumbens , a ten se váže na produkci endorfinu – hormonu štěstí, což je známá přírodní neškodná droga dobré nálady. Čili srandičky vyvolají v mozku tvorbu endorfinu a člověku je zadarmo v dobré náladě…

Utajované automaty aneb trošinku sexu

"Radovan cítil, jak jej nějaké pevné, železné paže objímají, jak jej svírají a dusí. Zesinal smrtelnou hrůzou a pochopil náhle, co se děje. Viděl teď, že je v moci Nadpřirozena, a že se dovršuje jeho osud. Hyne vlastním přeludem. Hyne tím, co bylo vytvořeno z něho sama. Hyne sám sebou."
Jiří Karásek ze Lvovic, román Ganymedes
Zapomenutý představitel pražské dekadence Jiří Karásek ze Lvovic - jinak Josef Karásek, v románu Ganymedes (1925) se inspiroval pražským Golemem a mýtickým sochařem Pygmalionem, který ze slonoviny vyřezal krásnou dívku a zamiloval se do ní a bohyně Afrodita mu ji oživila. Ovšem Karásek boří literární tabu čili poklidná heterosexuální láska Pygmaliona je v románu nahrazena sebezničující homosexuální láskou k umělé bytosti.
Tabu byla v průběhu staletí dávána i na určité automaty - samozřejmě jednalo se vždy o oblast sexu.
Legendy hovoří o vzdělaném papeži Sylvestru II. - profesorovi univerzity v Remeši vlastním jménem Gerbert z Aurillacu, který se papežem stal roku 999. Tento muž měl umět sestrojit hrající fontány, mluvící bronzovou hlavu, která na otázky odpovídala "ano" či "ne" a také si měl stvořit mechanickou dívku - společnici, která ho zahřívala. Když si uvědomíme, že prelát hodně studoval a mohl být technicky nadaný - tak toto vše mohl skutečně sestrojit i ve své době. Hlava se mohla jen kývat a správnost odpovědí asi nikdo moc nekontroloval. A teplo do loutky mohla dodat ohřívaná voda.
Toto jsou ovšem nepodložené informace, ale století páry sebou přineslo jednu skutečnou pikantní zajímavost - parní automatický vibrátor. Jednalo se nejdříve o velice drahou lékařskou pomůcku, kterou obsluhoval sám doktor a jeho použití přímo v ordinaci předepisoval pacientkám s dnes již neexistující diagnostikou - ženská hysterie. Byla to specialita viktoriánské doby a s moderními vědeckými poznatky z oblasti psychologie a sexuologie tato diagnóza zanikla neb byla velmi pavědecká a mylná.
Tento parní "Robertek" byl vynalezen roku 1869 Američanem doktorem George Taylorem a samozřejmě slovo "sex" při jeho prodeji či aplikaci v tehdejší puritánské a pokrytecké společnosti nesmělo padnout.

...a vy na to?

Informační balast.
Ať se podívám, kam se podívám, všude narazím na nějaké info o bývalé zpěvačce Bartošové a bohužel už díky i Google zprávám, vím, kdo jsou tací podivní pánové, prý její ctitelé a exmilenci. No nevím, chce to ještě někdo slyšet? Chce ještě někdo být informován o subretce, která se prostě, jako řada jiných, stala ze své vůle alkoholičkou?
Mediální mrdky jásají, mají nejen Ivetku, ale i mord v Egyptě. Blonďatá matka s dcerou. Kdo je vrah? Nevím, nejsem jasnovidka a ani nemám relevantní informace.
Vše je divné a přeživší hlava rodiny je dost podezřelý. Ono podle statistik a i podle zkušeností kriminalistů - přes 90% vražd jsou „domácí zabíjačky“. A argumentace, že je to férový chlap, můj kámoš a dal bych za něj ruku do ohně… k tomu jen – na gymplu z naší třídy byla zavražděná mladá studentka – vrah byl nejlepší kamarád jejího otce, znal ji od miminka…
Informační balast nám, ať chceme či nechceme, plní mozky, přežijeme to, samozřejmě. Stejně mozek plně nevyužíváme. Jen je dobré k těmto tklivým a hororovým příběhům jako další menu servírovat i něco pro zachování zdravého rozumu.