Lék na lásku aneb její tajemství objeveno... možná...

 

 

 

Věda nedokáže nikomu vybrat zaručeného partnera na celý život. Zázraky nikdo nedokáže. Ovšem možná za nějaký čas dodá lidstvu opravdový lék na zlomené srdce.

Je pravda, že takových "šarlatánů", co toto slibovali, už tady bylo a kde nic tu nic. Ve středověku doktoři dokonce zcela vážně diagnostikovali nemoc z nešťastné lásky, ale pomoct také nedokázali - ono to jejich pouštění žilou, smutného člověka spíše ještě dorazilo. Pak ještě doporučovali sex - jenže pokud opravdu někoho šíleně milujete, tak se to neslučuje s tím mít sex s jinou osobou.

 

V Polsku měli zajímavou metodu, jak léčit osoby oslabené nešťastnou láskou. Vymyslel ho důlní lékař Feliks Boczkowski - prostě truchlivcům dopřál solankové koupele v solném dole Wieliczka. Léčby se konaly od roku  1826 a hlavní léčenou nemoci v těchto lázních opravdu nebyla láska, ale plicní katar, ale i hysterie a neplodnost.

Jestli koupele v solné lázni nešťastně zaláskovaným nějak pomohlo se neví,  prameny o výsledcích léčby mlčí.

 

Co tedy může lásky zoufalcům nabídnout současná věda? Hodně, ale možná i málo. Netušíme. Budete se divit, ale chtěla by dodat opravdový lék.

Ne, není to žert, ale seriózní výzkum, kterým se se svým týmem a kolegy z jiných univerzit zabývá opravdu vážená bioložka a  behaviorální neurobioložka, profesorka psychologie  Sue Carter 

Z jejího povolání vyplývá, že se zabývá chováním živočichů a lidí - v případě Sue, je to monogamním chováním. Ano, paní profesorka roky studuje, proč jsou některé živočišné druhy monogamní a samozřejmě, proč se tak chová i člověk. Co k monogamnosti vede a co to páru přináší. Také ji zajímá, jaký mají hormony vliv na sexuální chování… prostě možná chce objevit tajemství lásky.

 

Své pokusy provádí na hraboších prérijních, monogamních myškách.

Jak takové pokusy vypadají? Hrabošům se jistě zdají drastické a nejen hrabošům.

NewScientist ve svém říjnovém vydání z roku 2008 informoval o následujícím výzkumu: Vědci umístili do jedné obyvatelné krabice pro hraboše 18 samečků a 18 samiček a nechali je spolu pět dní, Za tuto dobu mezi nimi došlo k navázání kontaktu, k vytvoření párů a vzájemných, nebojme se napsat, citových pout.

Do druhé krabice dali skupinu 20 samečků s dvaceti samečky.

Tento výzkum přímo prakticky prováděli Lerry Young z Emory University School of Medicine v státě Georgia a Oliver Bosch z University of Regensburg v Německu.

Cílem bylo zjistit, co v organismu vyvolá smutek a stesk z odloučení, a jaké důsledky to způsobí při chování ve stresových situacích.

Proto skupiny u sebe nechali jen pět dní a pak je zase rozdělili.

Samečci oddělení od svých vyvolených samiček brzo začali mít příznaky, které je možno nazvat deprese, neklid i úzkost

Například, když je pustili k vodě, tak místo, aby si v ní zaplavali, tak se jen bez zájmu brouzdali u okraje hrabošího bazénku. Chovali se apaticky i v takových stresových případech, když je výzkumníci převrátili na záda nebo za ocásek vyzdvihli do vzduchu.

To druzí samečkové, kteří byli ve skupině zase jen se samečky, nesmutnili vůbec a chovali se normálně aktivně, jak se hraboši chovají.

Prostě odloučení vyvolalo apatii v reagování na stresové situace.

Kromě změněného chování odloučených samců se v jejich krvi objevila vysoká hladina stresového hormonu kortikosteronu (CRF). Malá myška ho měla v krvi dvakrát tolik oproti těm druhým nespárovaným samečkům. Tady vidíte, že nezadaní jsou na tom lépe.

Onen kortikosteron je steroidní hormon kůry nadledvin. Má význam v regulaci metabolismu minerálních látek a v hospodaření s glukosou. Při stresu se jeho vylučování do krve podstatně zvýší. Inaktivuje se v játrech. A hlavně už před časem bylo vědecky prokázáno, že vpravení CRF do mozku pokusných zvířat u nich vyvolá příznaky deprese (nespavost, sníženou chuť k jídlu, snížení libida a bojácnost).

 

Toto zjištění zvětšené hladiny kortikosteronu vedlo vědce k závěru, že jiná látka - peptidy v mozku, které regulují reakci na stres, hrají významnou roli v procesu smutku až žalu. Nefungují totiž, jak by měly normálně fungovat - čili myšky vytažené za ocásek do vzduchu by neměly být apatické, ale odloučení samečci byli. Peptidy tedy nefungují.

Myslím logický závěr a vědci pokračují ve svých hypotézách ještě dále - tvrdí že:

Pokud odloučení partnerů trvá dlouho, dochází k depresi  - a to právě "díky" bouřlivé reakci na odloučení  vzniklé fyzikálně-chemickým procesem v mozku. Do normálu takto postiženého jedince uvede jen návrat k partnerovi - a takto - díky chemii v těle a mozku a vlastně i CRF a peptidům, je u hrabošů zajištěna monogamie.

 

A co jsou ty peptidy?

Peptidy tvoří přechod mezi a-aminokyselinami a bílkovinami. Jejich funkce je vytvářet dorozumívací signál mezi buňkami. Jeden z nich - oxytocin je peptidický hormon savců, který se syntetizuje v hypothalamu a je znám jako "hormon důvěry"

V těle se peptidy chovají různě jejich účinky jsou závislé na enzymatickém vybavení orgánu, kde působí - například peptid cholecystokinin v trávicím traktu vyvolává stah žlučníku a přísun žluči do střeva a sekreci pankreatické šťávy bohaté na trávicí enzymy, ale jinou úlohu má v mozku - zde jsou dva receptory "komunikující" s tímto peptidem - spojením s receptorem  A – dojde v mozku k vyvolání pocitu sytosti, navázáním na  receptor B dojde k vyvolání pocitu úzkosti a paniky.

 

Lerry Young k tomu, v zde již zmiňovaném článku v NewScientist (říjen 2008), dodává:"…detektory libosti v mozku zachycující  blažené pocity z toho být s partnerem se zcela logicky aktivují pouze v případě, když jsou páry reálně spolu. Pokud dojde k odluce libé pocity mizí a nastupuje žalem z odluky vyvolaný stres a následná deprese."

Není tomu tak nějak i u člověka? Není objevena chemická a hormonální podstata lásky? Možná ano. Až na to, že málokterý člověk je ve svém životě takto citově vázaný jen na jednu lidskou bytost, jako to mají mezi sebou hraboši. Lidé se opouštějí…

Doktor a psychiatr Yoram Yovell z University v Haifě v knize "Láska a jiné nemoci", uvádí, že při rozchodu zažívá opouštěný i opouštějící analogické pocity, neboť všichni jsme od přírody vybaveni silným strachem z opuštění.

Nehovoří se zde samozřejmě o případech, kdy jeden z partnerů je třeba psychopat a útěk trápeného je z takového svazku pro něj záchranou života - hovoříme o normálních citech, partnerství a lásce.

 

Psycholožka Katherine Shear se domnívá, že tento stres u odloučených hrabošů, je opravdu jasným důkazem toho, proč i lidské páry spolu zůstávají žít, i když jejich šťastné období i "horoucí" láska už je dávno za nimi a jiný důvod, zůstávat spolu, nemají. No paní doktorka zapomíná, že vždy se jeden důvod najde - ten ekonomický.

Výsledky práce tohoto výzkumu důvodu monogamie u hrabošů, podle Shear mohou mít velký význam pro jiný výzkum a to pro vývoj efektivních  medikamentů pro léčbu lidí strádajících dlouhodobým steskem a žalem například z nešťastné lásky nebo z důvodu úmrtí partnera, rodičů. Doposud na smutek, trápení a zlomené srdce žádný lék neexistuje… a pustíme-li su fantazii úplně ad absurdum, může tento výzkum i vést k vytvoření elixíru věrnosti a nápoji lásky.

Zatím musíme dát za pravdu Napoleonovi, když prohlásil: Jediné vítězství nad láskou je útěk.

Ovšem Goethe dodává: Nikdo jiný mi nedá lásku, přátelství, vroucnost i něhu, kterou nemám sám v sobě.

Co je vše platné, mít toto v sobě, když to nikdo nechce a na zlomený srdce sádra není?

Vždy se najdou řešení… a za několik let to třeba budou pilulky a možná si i budete moci namíchat nápoj lásky a tajně ho dotyčnému objektu podstrčit, a pak mu každodenně podávat kapsle věrnosti.

Bude tím svět krásnější a lidi šťastnější? Každý nápoj jednou vyprchá a pilule dojdou a ani ta Malá mořská víla úplně kvůli lásce neumřela… i ta nešťastná patří k životu. A nakonec samotu lidí možná odstraní technici a konstruktéři - roboti společníci a sex robotky jsou stále dokonalejší a dokonalejší…

 

 

 

Signály lásky... a i sexu...

 

 

 

Večer jdete spát a nic. Ráno vyjdete ven a bác huplo na vás z úsměvu a pozdravu souseda silné emoční rozpoložení čili láska. Od té doby chvílemi čučíte do blba a usmíváte se… i když vůbec netušíte, jak se dotyčný jmenuje a jestli by emoci opětoval. Že je to pěkná hloupost? Není. Stává se to, vím to a má to zdá se i logické vysvětlení, a to vizuální atraktivnost, milé vystupování  a feromony – z řeckého přenášet stimulaci.

Dříve vědci tvrdili, že feromony se týkají hmyzu, a když savců, tak jen zvířat, ale člověka ne. Copak taky nejsme zvířátka? Jsme a podle všeho vydáváme chemosignály podobného charakteru.

 

Něco málo informací.

První definice od Petera Karlsona a Martina Lüschera hovoří o „substanci, která je sekretována do vnějšího prostředí jedním jedincem a přijata druhým, v kterém vzbuzuje specifickou reakci.“ Definicí je a vědci se o další přou, ale mě stačí tato první.

Důkaz o feromonech podal Adolf Butenandt, který se specializoval na oblast chemie hormonů. V roce 1959 izoloval ze žláz samice bource morušového sexuální atraktant bombykol.

 

Další výzkum ukázal, že v zásadě existují dva typy feromonů – uvolňovače a primery. Uvolňovače jsou jednoznačné biologické markery, které samice využívají například výhradně k přilákání partnerů k páření. Pokud jde o primery, jsou komplexnější povahy a nejedná se jen o sex. Například včely mají patnáct známých žláz, které produkují látky složitých kombinací. Taková zajímavost - včelí královna vydává tzv. mandibulární královský feromon, který obsahuje karboxylové kyseliny a aromatické sloučeniny. Tyto chemosignály potlačují dospívání ostatních včelích samic a dokonce by se dalo říci, že je to feromon pracovitosti. No ano, panovnice nechce konkurenci, ale dělnice.

Jak víme v přírodě existují další feromony, které označují cestu, aktivují poplašný signál nebezpečí. Je to hmyzí jazyk, který umožňuje hmyzu žít ve složitých koloniích.

 

Vědci se neustále přou o to jestli feromony vylučují pouze zvířata nebo i člověk. Podle jedněch jsou pro člověka zbytečné. Copak pán tvorstva by takto přízemně komunikoval? Máme přeci řeč, domluvíme se. Ti lidé uvažují tak, jakoby příroda byla něco špatného – máme non verbální komunikaci a máme holt i tu chemickou. Proč by ne?

V roce 1986 The Washington Post zveřejnil článek – „Vědci z Philadelphie poprvé dokázali, že lidské tělo produkuje feromony, speciální aromatické chemické sloučeniny, které ovlivňují sexuální chování jiné osoby.“ A druhý den americké noviny USA Today uveřejnily článek nazvaný „Skutečná chemická revoluce mezi pohlavími“. Hlavní informace zde podala Dr. Winnifred B. Cutler a použila v rozhovoru ono slavné vůně muže: „Mužské vůně mají velký význam pro zdraví žen. Doporučila jsem ženám s neobvykle dlouhým nebo krátkým menstruačním cyklem, aby zašly do pánské šatny a přičichly si k tričku muže.“ https://www.athenainstitute.com/discovery.html

Vše musí být v rovnováze, takže máme i vůni ženy a ženské feromony velmi výrazně ovlivňují chování mužů. Ukazuje se, že zaláskovaná žena dokáže muži, který se jí líbí, vysílat neobvykle silné chemosignály a zároveň potlačovat touhu ostatních soutěžících přítelkyň. „Lidské feromony přitahují sexuální partnery stejně jako ve zvířecí říši,“ říká Dr. Winnifred B. Cutler, „tyto chemosignály jsou velmi účinné ve vztazích mezi pohlavími.“

 

Jakmile se něco týká lásky a sexu, hned se toho chytne průmysl - ano jistě jste se někdy setkali s reklamou a parfémy „lásky“ s feromony. Zřejmě budete zklamaní, lidské feromony v nich nejsou, ale androstenon získaný z kančích slin. No jo proto se možná po čuchnutí někdo chová jako prase.

Studie navíc ukazují, že lidské feromony jsou zachyceny partnerem ve vzdálenosti nejvýše jednoho metru a „žijí“ asi pět hodin, ve vzácných případech - den. Ovšem to může stačit k zaláskování nebo pobláznění, ono ne na každého každý vysílá tyto chemické signály, takže u tajných lásek je i pravděpodobnost, že i ten druhý tajně hledí do blba a vzdychá.

Ovšem jak už jsem zmínila, jiní vědci s ničím kolem chemických signálů člověka nesouhlasí, že prý nebyl feromon člověka izolován, kdo ví, ale z vlastní zkušenosti vím, že „vůně muže“ funguje.

 

https://en.wikipedia.org/wiki/Bombykol

 

https://www.athenainstitute.com/discovery.html

 

https://en.wikipedia.org/wiki/Androstenone

 

 

Skutečné lidství a skutečná hrdinka

V současné době tady kdejaký sobec a darmožrout z řad politiků či různě organizovaných občanů vyřvává o válce a  spravedlnosti a honem běží udat oponenta a všichni se cítí být dobroději, něčím lepším či dokonce hrdiny. Nejsou, ale vím o jedné výjimečné ženě.

Ženy hrdinky nechřestí zbraněmi a v boji neutínají hlavy svých nepřátel. Ano, našlo se v historii pár takových bojovnic, ale vlastně nevíme, co byla pravda, a co legenda. Hrdinství jsou různá a vždy stejná, neexistují stupnice jeho síly, takové jsou jen pro zemětřesení. Hrdinové – ženy i muži se nebojí riskovat vše, co mají, úplně vše i život, pro záchranu jiných bytostí či pro budoucnost dalších lidí. Na druhou stranu je pravda, že hrdinství žen bývá většinou neokázalé, takové niterné a uniká nabubřelým oslavám.

Ti co dobro potí a opájí se každou svojí kapičkou, nikdy nedělají nic hrdinského, ale jen uspokojují svoje ego. Také málokdy udělají skutečně nějaký dobrý skutek, ale rádi o sobě jako dobrodincích uvažují a veřejně se tak i prezentují, ale hlavně koukají, co z dobra mají. Poslední kauza těchto lidí je dovoz mohamedánů do České republiky. Oživlé politické mrtvoly i aktuální političtí darmožrouti i jejich placení či neplacení obdivovatelé křičí o humanitě pro siroty, ale tento čin by nadělal jen škodu a hodně škody – nepomohl by žádné straně. Pomoc a hrdinství má každý prokazovat doma svým spoluobčanům nebo v cizině přímo na místě, kde se něco přihodilo. Řešit příčiny a pomáhat napravit následky. Ne si za peníze jiných odškrtnout, vykonal jsem dobro, jsem skvělý člověk. O tom proč nepřijmout syrské siroty jsem psala. Dnes chci psát o ženě, jakých bylo a bude jen pár, jsou vzácné a jimi se dá poměřovat dobro a hrdinství.

Jednou z těch neuvěřitelných žen, které bez meče, pistolí a tanků dokázaly ve válce zachránit tisíce životů, byla Irena Krzyżanowska – Sendlerowa. Narodila se 15.2.1910 ve Varšavě, zemřela 12.5.2008 ve Varšavě a svoji lidskost a odvahu prokázala ve Varšavě. Ano, za hrdinstvím netřeba podnikat dlouhé cesty.

O otce přišla v sedmi letech, nemohl tedy mít na ni velký vliv, ale dobrosrdečnost jakoby byla v genech a památka na altruistického otce lékaře rovněž zavazuje. Nebyl jen prostě doktor - on bral svoji přísahu vážně a bez lékařské pomoci nenechal ani nemajetné Poláky a Židy. Nikoho neodmítl. Když v městečku Otwocku, kde žili, řádil tyfus, samozřejmě pomáhal, bohužel sám se také nakazil a nemoci podlehl.

Irena na univerzitě vystudovala filologii a učitelství a vzhledem ke svým politickým názorům – byla socialistka, nedostala učitelské místo, ale stala se pracovnicí na sociálním odboru varšavského magistrátu.

A pak přišla apokalypsa, němečtí nacisté zabrali Polsko a Varšavu. V roce 1940 německá okupační správa ve Varšavě zřídila židovské ghetto – prostor o rozloze 2,6 km² obehnali zdí a sem jako do cely deportovali 450 000 židů.

Vyhrocené situace jsou lakmusovým papírkem na lidi. Hned se pozná, kdo je kdo. Po návštěvě ghetta se zrodila Irena – hrdinka. Bylo ji jasné, že prostě musí těm lidem pomoci a napadlo ji zachránit aspoň jejich děti. Pracovala jako sociální pracovnice na magistrátu, podařilo se jí obstarat si průkaz zdravotní sestry a na něj byla vpuštěna do prostor, kam jinak nikdo nesměl. Němci vydali nařízení, že je zakázáno židům jakkoli pomáhat a neuposlechnutí se trestá zastřelením. Jenže tolik lidí na malém prostoru – to si říkalo o velké zdravotní komplikace a jak se dalo předpokládat, vypukl v ghettu tyfus. Němci z obavy o své zdraví dovolovali zdravotním sestrám návštěvy a poskytovat lékařskou pomoc mezi Židy, kteří zde čekali na převoz do koncentračních táborů. Irena a další ženy se převlékly do zdravotních uniforem a pravidelně nosily do ghetta jídlo a léky. Vždy se snažila při odchodu s sebou tajně vzít na svobodu nějaké jí rodiči předané dítě. Převážela je v krabicích, koších na odpadky samozřejmě i v sanitce a některé dokonce v rakvích. Větší děti Poláci dostávali na svobodu kanalizačním potrubím a naopak malinká miminka pečlivě zabalená přehazovali přes zeď.

Jak bylo za tu dobu a při takovém počtu dětí možné, že malé děti nikdy nezaplakaly a neprozradily sebe a zachránce? Irena myslela na vše, malé děti zdravotnice uspaly sedativy, a pak je teprve převážely nebo přehazovaly. To byl jediný problém s těmi malými. S velkými dětmi bylo zapotřebí řešit jiné pro život nebezpečné situace, aby se už na svobodě neprozradily – málo z nich umělo polsky a znalo katolické rituály – to by je v adoptivních rodinách okamžitě prozradilo, proto prošly rychloškolou polštiny a katolických zvyklostí.

Sendlerowa založila ilegální organizaci -  dětské oddělení Rady pro pomoc Židům – Zegota.

Pomáhala osvobozené děti dostat do polských rodin, kde žily jako katoličtí Poláci nebo do sirotčinců či klášterů. Vytvářela jim novou identitu. Na proužky z hedvábného papíru zapisovala jejich původní jména a současná a místa pobytu. Takový hazard! Řeknete si, ale ona byla velmi opatrná. Záznamy šifrovala a papírky vždy vložila do skleněné nádoby a tu zakopala pod jabloň v sadu své přítelkyně. Nebyla jiná možnost jak zařídit, aby se děti po skončení války zase shledaly se svými příbuznými. A opravdu se to některým povedlo. Moc těch šťastných, co se jim některý z rodičů vrátil, nebylo, ale byla i šťastná setkání. Sirotky Irena po válce dostala do Izraelských dětských domovů.

Tato mladá žena s hrstkou pomocníků zachránila kolem 2500 židovských dětí a řadu z nich osobně vyvedla z ghetta. Mohlo jich být ještě více, ale rodiče a hlavně matky, se nechtěly svých dětí vzdát. Ireně v některých případech nepomohla ani znalost jidiš, jediný jazyk, kterým ortodoxní židé komunikovali. Snad si ty matky bláhově myslely, že když budou s nimi, nic se jim nestane. Jenže když své děti ihned nepředaly Ireně, aby se je pokusila zachránit, stávalo se, že už následující den byla celá rodina odvezena do koncentračního tábora na jasnou smrt.

Irena pracovala neustále, zdá se, že snad ani neodpočívala, nespala. Vše se přerušilo  20.října  roku 1943. Ten den ráno jedenáct nelítostných německých gestapáckých bestií vyvleklo z bytu jednu slabou ženu. Nebylo to náhodné, někdo ji udal. Byla odvedena do vězení a zde tři měsíce podrobována hrůznému mučení. Irena nic a nikoho neprozradila, ačkoli mučení bylo velmi nelidské i ruce a nohy ji zlámali, ale neselhala. Byla odsouzena k trestu smrti. Jenže její spolubojovníci ze Zegoty byli rovněž čestní lidé a podařilo se jim uplatit gestapácké dozorce a kata. Ti naštěstí nebyli tak zapálení pro třetí říši a Hitlera a peníze jim byly bližší. Ireně umožnili uprchnout a ráno ji prostě zapsali mezi popravené.

Zachráněná, ale úředně mrtvá, se musela do konce války skrývat, ale i přesto se snažila pomáhat potřebným.

Nikdy nemluvila o svých zážitcích na gestapu, ale na jejím těle bylo hodně známek mučení. Byla to neuvěřitelně silná a vysoce morální žena, věděla, že má ve své moci životy stovek a tisíců lidí. Kdyby prozradila svoji činnost všechny polské rodiny, které přijaly židovské děti – a bylo jich 1300, by byly celé popraveny a i zřejmě vedení sirotčinců a jeptišky z klášterů. Němci neměli ani tušení, že ona je šéfkou a organizátorkou pomoci židovským dětem a zajišťuje jim doklady a nové adoptivní rodiny.

Kdo Irenu udal, to se nezjistilo. 

Válka skončila, na hrdinku nečekaly oslavy, ale zcela nepochopitelná perzekuce ze strany nové vlády komunistů. Někdo Irenu znovu udal, že pracovala v odboji, ale na nesprávné straně a opět si pro ni přišla tajná policie. Dokonce ji obvinili z kolaborace s německými nacisty. V roce 1949 při výslechu předčasně porodila a dítě zemřelo.

Pomohla ji jedna ze zachráněných, měla přístup zřejmě ke správným lidem a materiálům, a tak Irena konečně měla klid. Podruhé se vdala a měla tři děti. Žila nenápadný, ale spokojený život.