Lidé na zemi, hvězdy na nebi...

26.2.1842 v Montigny-le-Roi se narodil Camille FLAMMARION
zemřel 7.6.1925 v Juvisy (soukromá hvězdárna u Paříže). Francouzský astronom a popularizátor vědy a ač to popíral i romanopisec.

Díval se do nebe a chtěl vidět duši. Chtěl najít ztracené, nesmrtelné a ztratil sám sebe.


Strašně mu lezlo na nervy, že lidi nezajímá a ani neví, po čem to vlastně chodí a nač se na nebe dívají, tak se zrodil jeden z prvních popularizátorů vědy. Camille Flammarion byl především astronom – je tedy jasné, že popularizoval hlavně ji, ale snažil se lidem přiblížit i další vědy, kterými se sám zabýval: geologii, paleontologii, meteorologii... Psal odborné i vědeckopopulární knihy, nejznámější, nejpřekládanější a nejprodávanější byla Populární astronomie (1880) s náklady přes sto tisíc výtisků. Z odborných prací je asi nejcennější jeho práce o dvojhvězdách (hlavní dráhy vypočtené Flammarionem byly uveřejněny například ve Zprávách francouzské akademie věd od roku 1873 do roku 1877 a jeho Katalog se stal na dlouhá léta pro všechny hvězdárny směrodatným. Ve své době byl jedním z nejpřekládanějších autorů a brzo po vyjití francouzského originálu, vždy vyšly jeho knihy i v češtině - dnes se staly středem zájmu sběratelů.
Přednášel v Paříži i na venkově, vyučoval a změnil celou výuku astronomie.
Roku 1882 založil “Měsíčnou revui astronomie, meteorologie a fysiky zeměkoule“. O pět let později zakládá Hvězdářský spolek francouzský a v roce 1890 se podílí na otevření lidové hvězdárny, kde je i knihovna. Každý sem mohl přijít a podívat se na hvězdy.
Touto svojí osvětovou činností vysvětlil tisícům lidí, co se na obloze nad jejich hlavami děje a získal si tak skutečné sympatie a úctu a dobře míněnou přezdívku „apoštol vědy“. Jeho práce byla obdivována, ctěna a to kupodivu i představiteli různých států, kteří mu předávali svá vyznamenání a řády. Jak se mohlo stát, že takový člověk, světově známý vědec, popularizátor, nemá dnes místo už skoro v žádné uznávané encyklopedii a v učebních osnovách? Svět vědy přeci tak rychle nezapomíná. Navíc on třeba jako první upozorňoval, že je třeba sledovat i „barvy těles nebeských“, vynalezl fotometrický přístroj, kterým zaznamenal zatmění Slunce 22.12. 1870... a dalo by se jeho vědeckých zásluh vypsat na celou stránku...Vysvětlení se vejde do věty: Chtěl najít ztracené, nesmrtelné a ztratil sám sebe. Co tím chci říci?
Hlavně ke stáru se z Flammariona stal úplný snílek, což mu bylo v pozdějších letech vytýkáno. Začal totiž zkoumat projevy nesmrtelné duše a sbírat svědectví lidí, kteří uviděli duchy, či zažili jiné nenormální situace související se zemřelými. Pilně desetiletí zaznamenával do svých knih svědectví, která mu dopisy posílali jeho ctitelé. Říkal, že zakládá novou vědu – „dušezpytné studium“ a pustil se do bádání s neústupností a houževnatostí, jako když počítal dráhy hvězd. Navštěvoval spiritistické seance, navozoval zde experimenty a 26.3. 1899 začíná jeho další vědecké bádání – tento den publikuje v mezinárodně rozšířených novinách (Annales politiques et littéraires) anketu jestli se setkali se skutečností myšlenkového přenosu spojeného s dobou umírání někoho z blízkých, které by v případě osobního zážitku mohli prokázat. Na anketu odpovědělo víc jak polovina lidí NE. I přes to, se mu začaly hromadit dopisy s popisovanými zážitky s duchy a předpověďmi budoucnosti – budoucí podklady pro jeho knihu Neznámo a psychické záhady. Každý dopis zkontroloval (snažil se zjistit, zda pisatel je ten člověk, za kterého se vydává a ještě se snažil z jiných pramenů získat to samé svědectví, o jakém mu bylo psáno), pokud byl pisatel anonym – ty ihned vyřazoval. Takto apeloval na odpovědnost lidí a sebe utvrzoval, že vykonává to samé, jako když pozoroval hvězdy, měřil, zapisoval a vypočítával data.
Tato práce měla, krom jiných metodických chyb, jednu velmi závažnou - a to: Pan profesor byl velice oblíbený, často se stávalo, že mu lidi prostě chtěli udělat radost a své příběhy si vymýšleli. Ne, ze zlého úmyslu, ale prostě pro radost, takže ještě víc znevážili jeho snahu, používat pro dušezpytné studium vědeckou metodu. On skutečně vše zpracovávat přísně exaktně, jak se domníval, ale nepočítal s podvody z úcty a lásky i žerty - o tom, že nebral v potaz autosugesci, psychické choroby píšících ani nemluvě. Nechtěně se touto svojí prací zařadil do panoptika dalších nešťastných „vědců“ , kteří měli dobrý úmysl, ale předmět jejich zkoumání a důkazy byly ze světa humoresek. U nás patří k takovýmto zmateným „vědcům“ třeba Jakub Hron.
Jeho bádání o světech jiných mu zničilo vědeckou vážnost a znevážilo jeho obrovskou vědeckou práci. Pomalu se zapomnělo na jeho velký přínos popularizaci astronomie, na zavedení jeho nového způsobu výuky, na jeho tabulky, atlasy, desítky knih, na jeho pozorování Marsu, dvojhvězd... Nelze cokoliv hned odsoudit, když neznáme souvislosti. Nelze se člověku vysmívat a vyškrtnout jej z historie vědy, když nevíme, co ho k tomu vedlo. Jeho zaujetí pro spiritistická bádání mělo několik, jak osobních tak společenských, důvodů. Osobní důvody jsou lidsky pochopitelné – nedokázal se nikdy smířit se smrtí dědečka, rodičů a poslední rána pro něj byla smrt jeho dítěte. Je logické, že tak citlivý a inteligentní člověk, jako Flammarion, hledal možnosti, jak zjistit, jestli přeci jen jeho milovaní mrtví svým způsobem nežijí dál. K jeho vědeckému neštěstí, ale možná osobnímu štěstí, se narodil v době, která byla hystericky posedlá duchařinou a spiritismem. Kde kdo měl doma stolek, který byl nutný k vyvolávání duchů a cítil se být povolán k diskusím s nimi – čili se pokládal za médium. A právě spiritismus- lépe řečeno spiritisté, Flammariona lapili, nabídli mu naději, že možná...
Teď suďte. Byl to člověk, o kterém by se dalo možná nadneseně, ale pravdivě říct, že přiblížil nebe lidem na zemi.

Přesvědčte se, jak krásně, básnickou formou, učil ve svých knihách astronomii,... "Úplné zatmění Slunce jest zjev velice zajímavý a uchvacující... Brzy je zakryta polovice Slunce. Od této chvíle nastupuje místo denní záře bledé, chmurné světlo. Kraj zahaluje se do stínu; všechny barvy blednou. - Ptactvo překvapeno ustává od svých veselých zpěvů a uchyluje se do listí; znepokojená stáda mečí nebo bučí; malá kuřátka choulí se pod křídla své matky. I samy květiny zavírají své korunky, jako by se blížila noc. -- Je viděti již jen malý srp Slunce, který se neustále zmenšuje, až konečně zanikne. Tehdy nastává noc... hluboká a smutná noc. Vše ztichne, na obloze září hvězdy. Vzduch se ochladí, zavane vítr, jehož chlad vás zamrazí. Noční ptáci a netopýři vyletují ze svých úkrytů. Zvířata se děsí, kůň nechce jíti dál a pes, celý se třesoucí, skrývá se u nohou svého pána."
A jinde píše: Třpytná Venuše byla dojista první pozoruhodnou planetou starších, jak pro svůj lesk, tak pro svůj rychlý pohyb. Sotva Slunce zapadne, už svítí za soumraku. Večer co večer vzdaluje se od západu a její lesk roste, po několik měsíců kraluje jako panovnice nebes, pak se ponoří do plamenů Slunce a zmizí. Bývala po výtce hvězdou pastýřů, hvězdou sladkých tajemství. Byla to první z nebeských krásek a jména, kterými ji zdobívali, odpovídají přímému dojmu, který působí na pozorovatele. Homér ji nazýval "Kallistos" , (Nejkrásnější krasopaní), Cicero "Vesper" , (Večernice) a Lucifer "Jitřenka" (Světlonoš), jméno, které také Bible a staré mythologie dávají náčelnici nebeské armády...

Jeho opravdu velký talent byl v popisu dějů a i příběhů, začtěte se do krátké ukázky, jak líčí svoji cestu balónem (když se v 32 letech ženil, svatební cesta se na několik dní odehrávala právě v balónu.)... Žádný popis nedovedl by vylíčiti zázračnou nádheru takovéhoto panoramatu. Nejúchvatnější, nejvelikolepější obraz přírody, pozorovaný s výše hory, neblíží se ani k velikoleposti tohoto druhu, pozorované kolmo v prostoru. Jedině tam si člověk uvědomuje, že země jest krásná, že vzduch obklopuje ten svět životním zářením, že stvoření jest nesmírnou harmonií. Prvním, převládajícím dojmem jest pocit úplně nové blahé spokojenosti, k níž připojuje se marnivá radost, že člověk se vidí povznešen nad zbytek ostatních lidí, a pak radost, že obdivuje nesmírnou a neočekávanou podívanou. Co se týče pohybu, ten jest naprosto neznatelný. A skutečně necítili jsme ho nijakým způsobem. Pochopí se to takto : opíráme se nohami o dno loďky, náš střed přitažlivosti jest v loďce, fyziologicky tedy nejsme zavěšeni. A dále, nemáme také žádný pocit větru. Domníváme se, že se nehýbáme z místa. Ten jakýsi pocit nehybnosti je v odporu s míněním, jaké bychom si mohli předem učiniti, když pozorujeme ten prudký pohyb vzduchu. Země klesá pod námi. Paříž, hlavní město země, zcvrkla se pro nás do rozměrů reliefních map, jakou můžeme vidět v muzeu. Široké třídy a velké parky staly se uzounkými cestičkami a nepatrnými zahrádkami. A ten malinký proužek vody, co přelétáme, a kterému lidé říkají Seina, je řeka.
Toto je popis skutečného Flammarionova zážitku z jeho prvního letu balónem dne 30.května 1867. Své vzduchoplavecké zážitky vylíčil v knize "Cesty balonem".

Zrovna tak, jako se třeba Michelangelo bránil tomu, být malířem a nikdy se za něj nepokládal, Flammarion se bránil, aby jeho fantastické romány, byly zvány romány (Lumen, r.1873, Uranie, r.1889, Konec světa, V paprscích luny, obojí r.1883, Stella, r.1897, Výlety do nebe, r.1899...), „nepíšu žádný román“ často říkal a mýlil se. Psal. Psal krásné sci-fi romány, kde předpovídá rentgenový paprsek, televizi a jiné, ale snad sám věřil tomu, že neustále dělá vědu.
To rovněž nepřispělo k jeho vědecké vážnosti a své milované vědě tím udělal medvědí službu. Navíc ještě mátl lidi, když ve svých sci-fi knihách, které vydával za vědecké knihy, své fantazie vykládal formou, jakoby byly pravdou. Člověk - vědecká autorita, kterému lidé bezmezně věřili si to sám měl uvědomit.
V románu Lumen, hovory o nekonečnu duch Lumen autoritativně jedním dechem říká astronomická fakta i Flammarionovy fantazie o obydlených planetách a vše pokládá na stejnou úroveň: Mému vyprávění se vytýkalo, že je mystické.Nijak se nepochopilo, že to není román,ani fantazie, nýbrž vědecká pravda, fysikální fakt, dokazatelný a dokázaný, nepopíratelný,...-Tu se nejedná o obrazotvornost, můj starý příteli. Je to prostě věčná a svatá skutečnost, reálný jev, který má pevné místo v soustavě vesmíru...
Nedivme se tedy, že mnoho lidí uvěřilo všemu, co napsal. Nedivme se, že jeho kolegové se mu později začali i pro toto, nejen pro dušezpytné bádání, vysmívat a distancovali se od něj.



Flammarionův první sci-fi román se jmenuje O mnohosti světů obydlených z r. 1862 – přečtěte si jak lyricky využívá matematiky:
V mathematice máme theorii limit (mezí). Tato theorie učí a ukazuje, že jsou jisté veličiny, ku kterým můžeme se blížiti neustále, a nikdy jich nedosáhneme; můžeme se jim přiblížiti tak blízko, že není možno více, ale dosáhnouti jich nemůžeme nikdy. Kdo, jsa zasvěcen ve vlastnosti čísel, pokusí se vážiti tuto theorii, pronikne její nejvnitřnější smysl a obrátí ji na soujem světa, uzří najednou zvedati se před sebou obrovský amfitheatr, jehož stupně jdou do nekonečna. Tento amfitheatr jest hierarchie světů: limita spodní, nebo počátek, ztrácející se v hloubi nejnižších stupňů; limita vrchní, čili absolutní dokonalost, je stejně nedostupná; mezi těmito dvěma mezemi pozvedají se bytosti na nekonečné cestě. Kdo tedy se věnuje tomuto pozorování, může si učiniti přibližný pojem o nepochopitelné nekonečnosti tvorstva.
Jinde ovšem nenechává čtenáře na pochybách, že je to jeho fantazie a po letech musíme s úctou říci nádherná:
Meziplanetární raketa se slunečním motorem, model 1941, zkonstruovaná Italem Gussallim, nám slibuje, že v nedaleké budoucnosti budeme moci podnikat cesty ze Země na Měsíc. Že tyto cesty jsou možné, je nepopiratelné. Zůstává však ještě jedna neznámá: vydrží tuto cestu naše tělo? Mnoho příčin nám zavdává podnět k domněnce, že meziplanetární loď budoucnosti obydlená lidskou bytostí se může snadno proměnit v ocelovou rakev bloudící na věky v meziplanetárních propastech.
"O mnohosti světů obydlených", vydáno, Praha 1924.


Pro jeho fantazii, pro jeho vědeckopopulární tvorbu i pro jeho astronomické výzkumy, bylo by neskutečně nespravedlivé, kdyby se na Flammariona zapomnělo.

Pokud si položíme otázku: Zklamal Flammarion? Mohl dokázat více, než dokázal, kdyby se nedal zmást city a místo hledání naděje pro sebe se věnoval nadále astronomii a popularizaci vědy? Možná to tak vypadá. Camille by dnes byl pokládán za zázračné, velmi nadané dítě s jistě velmi vysokým IQ. V pěti a půl letech nejenom četl, psal, počítal..., ale byl vůbec nejlepším žákem obecné školy. V patnácti letech napsal svoji první knihu – Cosmogonie universelle - přírodopisnou studii, úrovní odpovídající jeho mládí, ale i genialitě. Jeho druhou knihou, kterou napsal o čtyři roky později, byla právě již zmiňovaná O mnohosti světů obydlených – ta už dosáhla patřičného úspěchu. Škoda, že své fantastické romány nepojmenoval tím čím byly – romány a nezařadil se tak k vědcům píšícím beletrii. Navíc nebylo z jeho strany nutné popudlivě křičet: Nemáte právo prohlašovat za nemožný fakt neznámý, když jste tak neznalí zákona vlastního bytí. Na druhou stranu poctivě přiznal, že jeho „vědecká“ dušezpytná bádání nemají takové výsledky, jaké si představoval:
„K mému velkému žalu nás duchové nenaučili ničemu...-... musím podle pravdy prohlásit, že jsou-li duchové psychické bytosti na nás nezávislé při svém jednání během pokusů, pak nevědí o jiných světech více než my...“
A navíc přiznal i to, že ač své milé již zemřelé opravdu miloval a oni jeho, nikdy se mu nepodařilo se s nimi spojit.
Geniální lidi v některých případech (možná ve všech) svým způsobem v dalším nepracovním životě jsou nepraktičtí. Flammarion byl navíc opravdu snílek a rozhodně se nepachtil po penězích, prý nikdy ani nevěděl kolik má v peněžence. A když se mohl stát vlivným politikem, odmítl tuto kariéru (po válce v roce 1871). Byl to člověk s velkou fantazii a citem. Možná, že to co vědě dal, bylo prostě všechno, co mohl, víc nápadů prostě už neměl. To se při jeho předchozí tvůrčí práci ovšem zdá málo pravděpodobné a navíc několik let současně s „dušezpytectvím“ pracoval na astronomických pracích. Hvězdy na nebi, lidi na zemi a Flammarion se ze země tak často díval na nebe, že se mu z nekonečnosti prostě zatočila hlava.
Geniální hlava, které by současnost měla vzdát patřičnou čest a vrátit do vaničky zpátky to vylité dítě – jeho vědecké a vědeckopopularizační dílo. Jen kdo nechybuje, může hodit kamenem – ještě se taková bytost nenarodila a nikdy se nenarodí.

Astronom Faye na adresu Flammariona za jeho života řekl:
„...Na té dráze nalezl sluch u obecenstva a uměl zjednati vědě zájem četného davu, jenž jí zůstával až dosud vytrvale cizím. Tím způsobem prokázal p. Flammarion, jenž byl vysoce ceněn mezi praktickými astronomy zvláště pro své velké práce o dvojitých hvězdách, opravdovou službu obecnému vzdělání, přetvořiv takřka methodu vyučování astronomického...“
Faye - předseda Astronomické společnosti francouzské

... a vy na to? druhá malá myšlenka

Traduje se - nevím jestli to tak bylo, ale v hodně životopisech Vladimíra Majakovského se píše, že než si prohnal hlavu kulí, tak před tím volal svým přátelům. Volal marně.
Nikde nikdo nebyl anebo prostě telefon nezvedali, či se nechali před ním zapřít? Možná nastaly všechny varianty, možná, že opravdu jen nikdo nebyl doma.
Změnilo by se něco v životě básníka, kdyby už tenkrát existovaly mobilní telefony? Určitě by se k některému příteli dovolal a ten pocit opuštěnosti, prázdnoty, beznaděje, marnosti by Majakovský vykřičel do mikrofonu a sebevraždu by neuskutečnil. Možná. To nevíme. Mobil ještě nebyl snad ani v představách fantastů.
A co sociální sítě? Napsal by na mordaknihu čili Facebook, že se chce picnout a co by následovalo? Někdo by zavolal do blázince a přijeli by si pro něj? Další by mu doporučil stránku sebevrahů a většina by pištěla citoslovce. Ne, nemyslím, že by technické vymoženosti zachránily zoufalého básníka.
A mají sílu pomoct? Zachránit? Myslím si, že toho, kdo není jako Majakovský, ano.
I o tom, že naopak mohou uškodit, nepochybuji.

...a vy na to?

Ve světě už byla a teď přišla i k nám. Móda zjišťování kdože to byli moji předkové – čili genealogie. Chápu to? Chápu i nechápu.
Chápu profesionální genealogy – prostě každý se něčím musíme živit. Chápu i jejich zákazníky.
Prostě lidi jsou zvědaví a ve skrytu dušičky nebo i v neskrytu doufají, že jejich předci jsou takoví výjimeční lidé, že jim budou ostatní závidět. To zklamání, když objeví, že nejsou ničím zajímaví ani svými předky.
Chápu genealogii jako koníček? Moc ne, zdá se mi, že jak se zapálený hrabatel se v zápisech matrik a starých listinách více blíží do středověku k dávno mrtvým lidem, tím víc se vzdaluje živým lidem.

Staré filmy jsou roztomilé - Starcrash 1979

Počítal Philip ovečky?

Ve světě IT jsou konstruktéři, programátoři, elektroinženýři… a také umělci - vizionáři, k nim patří i Philip Dick - jeden z řady velmi známých spisovatelů sci-fi, kteří se zabývají po technické i morální stránce otázkou: Co roboty i roboti a IT vůbec, mohou způsobit v lidském světě? Ovšem Dicka, podle jeho vlastních slov, nejvíc zajímala dvě témata - Co je skutečnost? a Co je podstatou skutečné lidské bytosti?

Fakta
Philip Kindred Dick autor sci-fi povídek a románů se narodil 16.12.1928 v Chicagu - stát Illinois a zemřel 2.3.1982 v Orange - stát Kalifornie.
Po střední škole se přihlásil na universitu v Berkeley v Kalifornii, chtěl zde studovat dějiny literatury, ale po roce odchází. Živí se prodejem gramofonových desek a tvorbou pořadů o vážné hudbě pro rozhlas.
V roce 1952 mu vyšla jeho první povídka a stává se spisovatelem. Od tohoto roku do roku 1956 napsal 75 povídek V letech 1962 - 72 vydal 20 románů. Kdo píše, ví, jaký je to úctyhodný počet. V literárně nejplodnějších letech prý psal až 60 normostran denně - to není lidský výkon a on ho prostě musel podávat - důvod byl jediný - aby se uživil. Jelikož není v lidských silách takto neustále usilovně pracovat, začal brát různé povzbuzující prostředky.
Jeho nejznámější díla jsou ta, co byla zfilmována a z nich asi úplně nejvíc citované je:
Sní androidi o elektrických ovečkách? (Do Androids Dream of Electric Sheep?, 1968) – čili film Blade Runner. Další velmi známé filmy podle jeho povídek Minority Report a Total Recall (We Can Remember It for You Wholesale).
Celkem napsal 34 romány, 100 povídek a řadu esejů a článků.
K faktům vykreslujícím osobnost P.K.Dicka se patří dodat, že byl pětkrát ženatý a měl tři děti a kvůli perzekuci ze strany policie - nesouhlasil s vládou USA (Nixon), se musel krátce vystěhovat do Kanady. Zpět se vrátil v roce 1972.
Terry Gilliam o něm napsal: Všem, kdo mají pocit, že se ztratili v nekonečně se zmnožující realitě moderního světa, chci připomenout jednu věc: Philip K. Dick tu byl před vámi.
V roce 1992 spisovatel Thomas M. Disch navrhl každý rok udělovat Philip K. Dick Award - cenu pro knihy vydané v USA v prvním paperbackovém vydání. Jeho návrh se ujal a cena existuje.

A je tu zase mezi námi
Letos by bylo Dickovi osmdesát let, jak by asi chápal dnešní svět? Je cestou k těm jeho dost děsivým vizím? Hodně přemýšlel o lidské neodpovědnosti a lehkomyslnosti v tvoření cítících umělých bytostí a také o mysli těchto živých strojů. Můžeme přemýšlet jestli by byl nadšený z toho, že v roce 2005 byl na NextFestu organizovaném časopisem Wired v Chicagu představen, dnes ještě stále běžící projekt nazvaný - P.K Dick? Jedná se o androida, který je spisovatelovým robo dvojníkem. Vyrobila ho firma Hanson Robotics ve spolupraci s FedEx Institute of Technology z University of Memphis, Automation and Robotics Research Institute z University of Texas v Arlingtonu a projektu se také aktivně účastnil Dickův přítel Paul Williams.
Android - portrét je pokryt dobrou napodobeninou kůže, sleduje očima - kamerami vaše oči, je schopný obličejové mimiky a odpoví vám na vaše dotazy. Umělý Philip sedící ležérně v lenošce, je chloubou vědy - díky biometrickému softwaru Dick rozpoznává tváře a dokáže dotyčné oslovit jménem a také adekvátně reaguje na emoce lidí, na které se dívá. Úsměv opětuje úsměvem, škleb šklebem.
Do paměti tohoto robota bylo zadáno 10 000 stran textu psaného Dickem - a na základě programu, který dokáže vybrat nejlépe odpovídající frázi z těchto textů, android jakoby logicky "odpovídá" na jakékoliv ústně položené dotazy přímo spisovatelovými slovy. Zatím doopravdy nemyslí, zatím…, ale mohl by být živý stroj P.K.Dick zlý? Co by z toho měl? Kdo ví.

Zdroje:
Stránky P. K Dicka - www.philipkdick.com
Philip K. Dick Award - www.philipkdickaward.org
www.dick-knihy.cz

Duj větře

Větrné elektrárny jsou zatím velké hlučné větrníky, narušující vzhled krajiny, ale technici vymýšlejí i jiné podoby a velikosti těchto zařízení.

Jedna z možností je větrníky ze země umístit na nebe. Tak nějak možná uvažoval Fred Ferguson, který vymyslel Magenn Power Air Rotor System - MARS a založil firmu Magenn Power na jejich výrobu.
MARS je nový typ generátoru měnícího mechanickou energii větru na elektřinu. Jedná se vlastně o válcový balón - rotor, který se otáčí podél horizontální osy - tyče, na jejíchž koncích jsou upevněny lopatkovité větrníky - stabilizátory.
Balón je naplněný héliem a umístěn ve výšce 120 až 300 metrů a se zemí je ukotven kabely, zachycenými na ose mezi balónem a větrníky, aby nebránily rotaci. Kabely se zároveň z generátoru odvádí vyrobená elektřina dolů na zem do sítě.
Tato větrná elektrárna může normálně pracovat při rychlostech větru už od 1 metru za sekundu do 28m/s a otáčí se i při nižších rychlostech větru. Efektivnost tohoto zařízení má být až 50%.
Magenn Power plánuje příští rok zahájit sériovou výrobu MARS - větrných elektráren o výkonu 10kW. Zatím nevíme jaká bude životnost tohoto zařízení, ale je možné, že v budoucnu nahradí pozemní větrníky.

Australan Graeme Attey z města Fremantle zkonstruoval zase úplně nový typ domácí větrné elektrárny, kterou lze jednoduše namontovat na vrcholek střechy domu. Zařízení má tvar válce dlouhého 1 metr a o průměru 0,5 metrů. Takovéto malé rozměry umožňují elektrárničku umístit na jakýkoliv dům a její instalace skoro vůbec nenaruší jeho vzhled a ani krajiny kolem.
Pracuje ovšem, jako ty velké větrníky, rovněž na principu, že vítr točí lopatkami generátoru. Jenže zde se jedná o malé lopatky a tím pádem i o malý hluk, který při otáčení vydávají.
Attey počítá, že společně s jeho elektrárničkou bude dům ještě vybavený solárními panely a tyto dva zdroje energie - aspoň u něj v Austrálii, zcela postačí k samozásobení rodinných domů. Toto, pokud budou domácí elektrárny laciné, je dobrá cesta jak lze v některých vhodných lokalitách ušetřit neobnovitelné přírodní zdroje a i životní prostředí a zároveň to bude zdroj energie pro ty lidi, kteří si postavili domy někde na samotách.

Úplně malinkou větrnou elektrárničku zkonstruovali na University of Texas v Arlingtonu a prototyp vyrobila skupina Gotwind, kterou založil Ben Jandrell z anglického města Shropshiru.
Ben už od roku 1983 konstruuje různé malé větrné elektrárničky, vymýšlí nové a nové typy větrníků a podílel se i na této asi nejmenší, pojmenované Orange Mobile Wind Charger.
Jak název napovídá, má sloužit k dobíjení baterií mobilních telefonů, ale zrovna tak může posloužit i bateriím notebooku či PDA a jiným kapesním přístrojům. Ony mobily jsou uváděny jako první asi i z důvodu, že "větrné dobíjecí zařízení" se chystá dát na trh anglická telekomunikační firma Orange.
Zařízení váží 150 gramů a je rozkládací. Větrník má průměr 30cm a pohání normální větrnou turbínu s horizontální osou (HAWT) - samozřejmě mini rozměrů. Z miniturbíny se vyrobený proud podvádí do "controll boxu" akumulační baterie, která ke svému nabití potřebuje 12 hodin a z ní se teprve dobíjí baterie mobilu - a toto nabíjení trvá jednu až dvě hodiny.
Nesmí se zapomínat, že čas k akumulaci elektřiny v controll boxu závisí na síle větru. Pokud je vítr slabší třeba kolem 5,3 metrů za sekundu, potřebujete na jeho dobití až celý den.
Větrník můžete přimontovat na stříšku stanu, na větev zaraženou do země… prostě kamkoli doma i v přírodě.
Vzhledem k malé účinnosti této mini větrné elektrárničky, se bude jednat spíše o opravdu velmi nouzový náhradní zdroj k dobíjení baterií mobilů, ale mohla by se z ní stát pěkná hračka pro děti - větrník by mohl pohánět třeba vláčky, autodráhy, zařízení domečku pro panenky… našlo by se hodně příkladů, ale nezdá se, že by nějakého výrobce takovéto použití maličkých generátorů elektřiny napadlo.

Konkurz na Monu Lisu

Člověka při pohledu na krásku napadá ještě jedna otázka a to dost zásadní. Která renesanční žena na obraze zvaném Mona Lisa tedy vlastně je?
Leonardo miloval hádanky a sám je vytvářel - dával je jistě i do svých obrazů - Mona Lisa může být prostě hádankou - Kdo jsem? Co jsem? Kde jsem? Proč jsem ji namaloval?

Obraz da Vinci začal malovat zřejmě v roce 1503 a dokončil ho v roce 1506 či 1509, pravděpodobné je i to, že na ni pracoval až do ochrnutí pravé ruky. Pro identifikaci modelu každý badatel vychází z roku začátku práce. Takže by přeci mělo být jednoduché zjistit, kdo je ta dáma? Ne, není a my skoro nic nevíme.

Staletí se sice hovoří, že na obraze je Lisa - žena florentského obchodníka Francesca del Giocondo. Tato informace se poprvé objevuje v životopise da Vinciho od neznámého autora a od něj ji přebírá další da Vinciho životopisec Giorgio Vasari (1511 - 1574) - čili tato informace má nulovou hodnotu. A i jediný "vědecký" důkaz pro toto tvrzení je velmi slabý. Tento důkaz přinesl v roce 2005 Armin Schlechter - odborník z knihovny německé univerzity v Heidelbergu. Své tvrzení, že se jedná opravdu o Giocondu, opírá o nález rukopisné poznámky na okraji knihy florentského úředníka Agostina Vespucciho z října 1503. Tento Agostin se s da Vincim znal a ve svých zápiscích ho přirovnává - jak tehdy bylo zvykem - k starověkému řeckému malíři Apelléovi. Dále se v poznámce uvádí, že právě da Vinci právě pracuje na třech malbách, z nichž jedna je portrét Lisy del Giocondo. Toto opravdu není stoprocentní potvrzení identity dámy na obraze.
Proti Costanzi d'Avalos známé jako La Gioconda, je i několik, dalo by se říci, logických nesrovnalostí. Pokud by ji Leonardo portrétoval na zakázku manžela, tak jak to, že mu obraz nepředal? Odvezl si ho v roce 1516 do svého francouzského vyhnanství. Prodal ho před svou smrtí francouzskému králi a svému velkému příznivci Františku I. za 4000 zlatých dukátů. Neexistoval jiný portrét této dámy Giocondy, který nemá s tím, co známe jako Mona Lisa, nic společného? O tom, že by mohl da Vinci vytvořit najednou dva podobné portréty by mohla svědčit skica od Rafaela, který Leonarda navštívil a Monu Lisu si nakreslil - je ovšem trochu jiná než nám známá - je docela baculatější s plnými rty bez tajemného úsměvu a má i jiné pozadí. Ovšem za roky práce mohl Leonardo ono pozadí změnit… změnil by i tvář portrétované ženy?
Pak je tu ještě jedna nesrovnalost. Leonardo da Vinci patřil k nej nej umělcům své doby - byl uznávaný a žádaný - mohl by si ho dovolit "najmout" na portrétování své třetí ženy nějaký bezvýznamný florentský kupec s hedvábím? Takových tam bylo. Přitom v období, kdy měl malovat Monu Lisu, da Vinci odmítá zakázky i pro kněžnu Isabellu d'Este a podle dobových pramenů se v letech 1503 -1505 věnuje práci na fresce "Bitva u Anghiari" v novém sále - Salone dei Cinquecento v Palazzo Vecchio - což byla vládní budova ve Florencii a jednalo se tedy o státní zakázku.
Fresku známe díky Rubensově kopii. Je to úžasné dílo, studie lidí i koní v bitvě - od takového díla by ho nedokázala odvést zakázka od pouhého kupce. Navíc třetím obrazem, na kterém v tomto období da Vinci pracoval je sv. Anna samotřetí. Muselo by za portrétem dámy být něco víc - Monu Lisu maloval jako protipól oné bitvě - v ní zobrazoval lidskou krutost a v Lise - podle sebe ideální krásce, si relaxoval. Je to možné? Proč ne - a pak by Lisa skutečně byla zobrazením jeho "ideální ženy", jako bitva u Anghiary byla obrazem ne konkrétní bitvy, ale obecné krutosti bitev a zabíjení se.

Kdo by to, ale jinak na obraze mohl být? Možností je opravdu celá řada:
- za prvé, je několik adeptek z Leonardových současnic - jsou to: Isabella Naples - Aragon, Cecilia Gallerani, Pacifica Brandano či Brandino, Isabela Gualanda, či hraběnka a kurtizána Caterina Sforza i Isabella d'Este - da Vinciho přítelkyně,
- jako další možnost, kdo je na obraze, se uvádí Leonardova matka Caterina,
- může to být také jen výtvor da Vinciho fantazie - jeho představa dokonalé ženy,
- podle některých badatelů je na obraze mladík v ženských šatech
- poslední, ale velmi zajímavou možností odkrývající identitu neznámé je, že se jedná vlastně o takový stylizovaný autoportrét.

Osobně si myslím, že Leonardo v Moně Lise opravdu mohl zachytit "ženu v sobě" prostě svůj portrét, ale jednalo se o jeho přání - o portrét sebe, jakým si přál být a vypadat. Pro svět ovšem portrétoval ženu kupce - skoro nikdo ji neznal, takže nemohl porovnat obraz a její skutečnou podobu. O této teorii by mohlo svědčit i několik faktů. V jeho deníku nenajdete o obraze žádnou zmínku. Dále - pokud da Vinci portrétoval ženy je z obrazu cítit jeho odtažitost k nim. Jejich portrétům chybí ta zaujatost jakou v sobě má obraz Jana Křtitele či Mony Lisy. Ovšem také madony a matky Leonardo zobrazoval s vnitřním citem. Tyto obrazy jsou rovněž malovány s vysokým emočním zaujetím. Stejný vzorec uměleckého chování můžeme vidět i u Leonardova soupeře Michelangela. Čili Mona Lisa by mohla být i Caterina - jeho matka. Proč by světu nemohl hrdě oznámit, že namaloval vlastní mámu, když byla mladá? Divné ne?

Hi-tech a kráska

Koncem roku 2006 oznámili kanadští vědci z National Research Council of Canada výsledky svého téměř dvouletého zkoumání obrazu Mony Lisy. K jeho podrobnějšímu prozkoumání použili svoji novou metodu - 3D barevné laserové skenování s opravdu vysokým rozlišením a našli zajímavost, o které ohlásili světu, že jim pomohla rozřešit záhadu úsměvu. Oč se jedná? Mezi dvěmi tenkými vrstvami barev byla ještě jedna a to mnohem tenčí - skener zachytil na ramenou Mony Lisy průhledný tenký závoj - namalovaný absolutně dokonale. Podle kanadských odborníků takové dokonalosti nelze dosáhnut malbou štětcem. Odpověď čím, neměli a nemají dodnes. Možná Ledonardo nanesl závoj na desku nějakou hubkou? A speciální barva byla velmi rozředěná? On byl velmi šikovný malíř a vymýšlel nové postupy. Posprejoval obraz?
Pro ty, kdo by pochybovali o možnostech rozlišení vrstev 3D scanerem - tak jeho možnosti jsou následující - rozlišení na délku je 60µm × 60µm (0.06mm × 0.06mm) a šířku 10µm (0.01mm). pro srovnání šíře lidského vlasu je přibližně 80µm (0.08mm).

Proč vůbec tenká látka přehozená přes ramena, budí tolik povyku a vědci tvrdí, že znají důvod Lisina úsměvu a tím pádem i vyřešení jeho "záhady"? Takové závojíčky v renesanční Florencii nosily těhotné ženy a čerstvé matky. Samozřejmě módní doplňky neznají hranic a jistě je nosily ženy i jinde.
Zamalovaný závoj vědce dovedl k názoru, že Lisa byla v době portrétování těhotná nebo čerstvě porodila - a proto se tak usmívá. Je to možné? Proč ne. Může to znamenat, ale i to, že je to matka Leonarda anebo jeho pomyslná matka - ideální žena. Proč závoj da Vinci zamaloval? Bylo to jeho tajemství a jen jeho a možná to ani nebylo tajemství jen prostě během času změnil svůj umělecký záměr.
Scaner také odhalil, že Leonardo původně použil jiné barvy, než jaké vidíme dnes - díky nánosům špíny a reakcí barev se vzduchem došlo k barevné a dosti podstatné změně - dříve Mona Lisa měla kůži zbarvenou jako lidé bílé rasy normálně mají - tak nějak do růžova a pozadí bylo modré. V současné době je Lisa kráska do zlatova a pozadí do zelena. Ovšem žádná barevná kombinace neubírá z geniálního díla jeho umělecký náboj. Na tomto případu se potvrzuje, že pokud je umělecké dílo geniální zůstává geniálním i pokud je provedeno v jakékoli barevné mutaci.

Další pán, který "se podíval krásce pod sukýnky" hi-tech metodou je francouzský inženýr a fotograf Pascal Cotte. Tento pán jako dítě viděl v Louvru Monu Lisu a byla to "láska" na první pohled. Prý už tenkrát si ji dlouze prohlížel a teď po letech si na to prohlížení vzal dokonalý přístroj - 240 000 000 pixelovou multispektrální kameru - jedná se o jeho vlastní vynález, který má patentovaný. Práce na zkoumání obrazu mu trvala tři roky a s Monou Lisou strávil 3000 hodin. Výsledky se pochlubil na výstavě v roce 2007.
Pascal snímal obraz postupně přes 13 světelných filtrů, fotil v infračerveném a ultrafialovém osvětlení
Objevil, že Mona Lisa byla nejdříve baculatější, měla plné rty a chyběl jí známý úsměv - prostě v tomto poznáváme skicu Rafaela. Čili to by vyvracelo dva obrazy - jeden Mony Lisy a druhý Giocondy - obraz je asi přeci jen jeden, ale přemalovaný. Navíc kráska si podle původního položení rukou přidržovala levou rukou roušku. O tom, že na ramenou měla závojík, víme z kanadských průzkumů obrazu. Cotte kamerou nemohl proniknout pod vrstvy barev.
Je možné, že da Vinci skutečně začal portrétovat Giocondu, ale dokončil neznámou Monu Lisu - ženu ideál, ženu matku, ženu jakou chtěl být? Možná.

Kamera ještě zjistila , že Lisa původně měla řasy i obočí, zřejmě je setřel nějaký nešikovný restaurátor. A rovněž jako scaner, potvrdila původní barvy - modré pozadí, růžovou pleť.

Říkají mu profesor Robot

Dlouhé blond vlasy. Na první pohled je vidět, že Henrik je potomek Vikingů, ale jediné bitvy, kterých se účastní jsou fotbalové zápasy robotů. Se svými jedenácti malými humanoidy jednoho jména - Viki se v létě 2002 vylodil na břehu Japonska s jediným cílem, aby se zde utkaly s ostatními stejnými "fotbalisty"… a celkem V tomto RoboCupu obstály se ctí. Sám v Dánsku pořádal několik národních robo klání a i pro děti.

Fakta
Profesor Henrik Hautop Lund se narodil 15. července 1969 v Dánsku.
Vystudoval počítačové vědy a matematiku, v roce 1995 ukončil studia na University of Aarhus a stal se Cand. Scient. in Computer Science a v roce 2000 ukončil doktorandská studia na University of Southern Denmark v oboru Computer Systems Engineering. V tomtéž roce se na této universitě stává i řádným vysokoškolským profesorem a působí na ní dodnes. Kromě toho pracuje v mnoha dalších týmech zabývajících se vývojem robotů a umělých neuronových sítí a práci hodně týmů i sám vede.


Henrik už radu let vytváří roztodivné roboty podporující vývoj vnímání anebo "fotbalisty" a jiné robotky z kostek Lega. Jeho posledními roboty jsou desky, která jsou vlastně systémem pomáhajícím rozcvičit se lidem po úrazu a starým lidem udržet psychickou i fyzickou kondici nebo slouží k hraní dětem, či k cvičení postřehu sportovcům.

V letech 2001 - 2004 vedl Lund evropský projekt Hydra, jehož cílem bylo vytvoření prvního robota na světě, který se sám přeměňuje - shape-shifting robot. Tento projekt byl úspěšný - zrodil robota jménem ATRON. Na něm profesor se svým týmem pracuje dál v projektu MORPHING PRODUCTION LINES, který je podporován Danish Research Council a realizuje se v těchto skupinách - Maersk Mc-Kinney Moller Institute's research groups, AdapTronics Group a SWEAT Group.
ATRON je robot, který se skládá z libovolného množství jednotlivých komponentů - modulů, konkrétně to jsou modré zploštělé koule o průměru 11cm, které jdou na sebe různě napojovat. Každý modul je ze dvou polokoulí a vzájemná výměna informací mezi koulemi probíhá prostřednictvím infračerveného portu. Po zadání úkolu jednomu modulu se tato informace rozšíří do ostatních a až v tomto okamžiku začnou všechny společně vypracovávat - čili vypočítávat a plnit úkol - například do jakého obrazce se mají složit. Koule si mezi sebou i předávají energii - vzájemně si jedna od druhé dobíjí baterie.
Robot se může koulet, plazit určitým směrem, může ze čtyř koulí "udělat" kola, která se skutečně otáčejí a stát se tak vozítkem…vzhledem ke svým schopnostem bude sloužit všude tam, kde se budou provádět nějaká sledování v nebezpečném prostředí a možná také nahradí současné "marsochody".

Morphing production lines - ecosoc.sdu.dk/coe/Morphing_production_lines

Věda sloužící náboženstvím k podfukům

I věda jsou jen lidé a ti jsou povah různých – tedy i věda může být služebnou té temné strany člověka – čili být nápomocná k podvodům až zabíjení. O tom zabíjení netřeba hovořit, je to jasné - jedná se o válečné stroje, zbraně, technologie jak a čím nejlépe a nejrychleji i nejefektivněji usmrcovat nepřátele.
O podvodech, které jsou páchány za pomocí vědy, ve prospěch té či oné převážně náboženské ideologie, se často ani v současnosti moc nehovoří.

Podvody ve službách pouhých ideologií, čili náboženstvích, popsal už Héron z Alexandrie ve svém díle, kterým navazoval na jiného řeckého vědce Stratona – zvaného zázrako tvůrce.
Héron ve svých knihách odborně popsal i tuto lidskou oblast podnikání - a to výrobu náboženských zázraků na zakázku, jak je věda vyráběla a tak i ona báječně posloužila k vymývání mozků lidí - nenazvěme je neinteligentními, ale neznalými, neškolenými a tudíž ve využití fyzikálních zákonů a v mechanických hříčkách vidících zázrak.
Zde máme pádný důkaz, proč se již zázraky moc nedějí – vzdělanost stoupá a k ošálení je třeba, aby zázrakodělatel byl o několik vědomostních a technických stupňů nad ošáleným a to už není tak jednoduché, jako před sto lety. Udělat v dnešní době v místě, kde lidé disponují aspoň určitými technickými i všeobecnými znalostmi z fyziky a techniky, zázrak, který by nikdo neprokoukl, by byl zázrak! Proto pokud se v dnešní době stane něco zázračného například, nějaké to zjeveníčko, proběhne to v zaostalejších a zaostalých zemích, kde je obyvatelstvo málo vzdělané a vysoce nábožensky založené a ještě je zaměstnané existenčními starostmi vyvolané bídou, válečným konfliktem nebo přírodní katastrofou. Čili hospodářská situace v zemích svatého zjeveníčka je zde taková, že je obrat na víru prostě nutný (zjeveni v Latinské Americe), aby nedošlo k občanské válce nebo je už země ve válečném konfliktu a zázrak má urychlit jeho konec(Medžugorie). Toto je vše primárně potřebné k vytvoření zázraku a tím pádem k posílení moci církve.

Obětmi kamufláže zvané náboženský zázrak, popisované Heronem, byli uctívači v té době (3.stol.př.n.l.) nového boha Serapise a bohyně Isidy.

Heron z Alexandrie, který nám zanechal záznam o Stratonově díle týkajícím se nauky o vzduchu ( v Pneumatice), vysvětluje, “že toto i jiná vědecká odvětví budou shledána užitečnými, nejen k opatřování nejzákladnějších potřeb civilizovaného života, nýbrž také k působení zmatku a nahánění hrůzy.” Zmatek a hrůza se vztahují na účinky chrámových zázraků.

Mnohý ze zázraků, které Heron popisuje, se zakládá na jednom či druhém ze dvou principů — na násosce nebo na rozpínavosti zahřívaného vzduchu. Šlo o aplikaci Stratonovy nauky o vzduchu.
Principu násosky se používalo v mnoha důmyslných obměnách k předstírání přeměny vody ve víno. Na jednom konci systému násosek se vlila voda a na drahém konci vytékalo víno.

Rozpínavost horkého vzduchu působila „nadpřirozené pohyby“. Vzdušná komora v oltáři byla spojena se skřínkou s božstvem, umístěnou nad oltářem. Když se na oltáři pálila oběť, rozpínající se vzduch otevřel dveře skřínky, vytlačil božstvo ven a způsobil, že pozdravilo uctívače. Tento princip měl opět mnoho obměn, aby se neokoukal.
Z jiných pramenů se dovídáme o uplatnění další alexandrijské vědy - optiky, k navozování náboženských zjevení. Nic složitého, jen znalost přírodních zákonů a technická zručnost při výrobě optických zařízení. A bozi koukali z nebes.
I za mnohými zjeveními současnosti lze opět hledat pouhopouhou optiku, ale za některými se skrývají „normální“ metody psychologických působení na věřící - na jejich vědomí a sugesci. Dalo by se říci, že v současnosti mohou zázrak vytvořit hlavně psychologie a správně vedená mediální kampaň zázraku – ostatní již dokoná „zázrak“ vlastní sugesce - očekávání něčeho nepoznaného čili zázraku následně u citlivých a empatických věřících onen zázrak skutečně navodí a oni jej prožijí a uvidí, co se očekává, že uvidí a uslyší, co se od nich rovněž očekává slyšet.
Za Serapise a Isidy ve 3. století před naším letopočtem, se vědecké pomůcky pomáhající působit na vědomí lidí onoho věku k vybuzení jejich náboženské horlivosti v zásadě málo lišily od pozdějšího zavedení světelných efektů nebo varhanní hudby (tyto jsou také vynálezy tohoto 3. století př. n. l). Měly za účel působit na zbožnost veřejnosti, učinit náboženství přitažlivým a působivým, mystickým i hrozivým, prostě podívanou pro masy a zdá se, že tento účel splnily a mnohde ještě plní. Ostatně jako před tímto i později všechny náboženské ceremonie a obřady. Pompéznost katolických kostelů nebo i muslimských mešit a jejich výzdoba má ve smrtelníkovi nastolit pocit malosti před bohem, vyzvánění zvonů, zpěv a varhanní hudba, vyvolávání muezzinů, modlitební prostocviky věřících třeba v Tibetu – vše přispívá k pocitům psychického uvolnění, ale i extáze. Nic není ponecháno náhodě.

Tvůrce zázraků Straton prý pyšně tvrdil, že k stvoření světa nepotřebuje pomoci bohů. Holt věděl své...

Zvyky spojené s vítáním jara a s vejci

Zajímavý a velice ojedinělý obřad spojený s ptačími vejci se odehrával až do 19. století na Velikonočním ostrově. Každoročně zde byl volen “ptačí muž – tangata manu”. Nebyla to volba v pravém slova smyslu, jednalo se spíše o šťastnou náhodu. Posuďte sami.
S příchodem jara přilétají na Velikonoční ostrov a okolní skalnaté ostrůvečky tažní ptáci, nejhojněji je zastoupena černá mořská vlaštovka manutara. Když vládce z rodu Hotu Matuy, nepochybně veden svojí zkušeností, vytušil, že se blíží den příletu ptáků, dal znamení k zahájení obřadu volby ptačího muže. Po tomto znamení vyplouvali bojovníci na ostrůvek Motu Nui. Zde se posadili do jeskyň a čekali na přílet mořských vlaštovek, které byly považovány za vyslance boha Makemake.
Nejdříve na ostrůvek plavali náčelníci osobně, ale zřejmě nebyl plavecký sport koníčkem náčelníků, a tak přišli na geniální myšlenku, posílat na ostrůvek za sebe náhradníka. Ten musel plavat, čekat a hlavně snažit se jako první získat vajíčko mořské vlaštovky. Vajíčko – to byl ten hlas, který zvolil ptačího muže. Kdo z čekajících ho našel první, doplaval zpátky a donesl ho do kultovního místa Orongo, zajistil tím pro svého náčelníka roční vládu nad celým ostrovem. Tento náčelník si musel nechat oholit vlasy i obočí, ale vůbec to nebyla nějaká velká oběť, protože celý rok byl v něm uctíván hlavní bůh a ochránce many, která zaručovala pravidelný průběh přírodních dějů.
Každý nový ptačí muž byl zaznamenán do seznamu, který uměl zpaměti asi každý ostrovan. Dochoval se soupis s 86 jmény, ale pravděpodobně nebude úplný. Na skalách v Orongu bylo roku 1915 napočítáno 111 vyobrazení ptačích mužů. Pokud tedy, co obrázek to konkrétní náčelník, tak lze předpokládat, že jich bylo přes sto. Z tohoto by se dalo vypočítat, kdy byl rituál na ostrově zaveden. Bohužel či bohudík na historii nelze jít s prostou aritmetikou. Třeba jich bylo něco přes sto, ale co když každý byl ptačím mužem zvolen několikrát? Prostě, kdy se konaly tyto volby poprvé, nevíme, je nám známo pouze datum zániku. Což v historii není ničím zvláštním, ba naopak. Poslední ptačí muž zemřel v roce 1862.
Ale podle archeologických nálezů z osady Orongo, které potvrzují její několiksetleté lidské osídlení a dále podle prvořadosti obřadu volby v životě ostrovanů, lze usuzovat na větší stáří, než by bylo tak 111 let. Co mohlo ostrovany inspirovat k tomuto opravdu ojedinělému rituálu? Kde hledat stopy? V osadě Orongo nebo po celém Velikonočním ostrově… po Tichomoří… po světě?
Okřídlené úsloví praví “už staří Řekové…” – ano, podívejme se, co na jaře, nějaký ten pátek před naším letopočtem, dělali Řekové. Samozřejmě vítali jaro. Zpívali koledy. Některé se dokonce zachovaly dodneška. Snad nejhezčí je “Vlaštovčí koleda” z ostrova Rhodu. Zpívali ji tam na jaře chlapci a vítali v ní přílet vlaštovky, jako předzvěst jara a krásných časů! Vedoucí zpěvák nesl v ruce vymodelovanou vlaštovku a byl oblečen tak, aby se jí sám co nejvíce podobal – bílé bříško, záda černá. Není to zvláštní náhoda? Démokritos prý řekl: “když ti na hlavu spadne želva, podívej se nahoru, určitě na nebi bude orel…”
Osobně rovněž na čiré náhodné náhody nevěřím. Každé proč má své logické proto. “Život je složitej” a natož historie. Ale jen tak z “luftu” opravdu nevznikne nic, ani pohádka, natož obřad. Pro srovnání se schválně podívejme na naše slovanské “vaječné rituály”.

Dejte vejce…
Vajíčko bylo u nejstarších Slovanů symbolem plodivé nadpřirozené síly a magie. Vajíčky, která byla zdobena, se obdarovávali zemřelí. Červeně zbarvené vajíčko se dávalo jako projev úcty pro domácího ducha. Ten se těšil velké vážnosti, Slované věřili, že každé obydlí má svého hospodáříčka, který když je patřičně obdarováván přináší do domu štěstí a klid. Proto mu dávali cenné dary – červená vejce.
Barvení a malování vajíček má tedy u nás dlouholetou tradici žijící ve velikonočních kraslicích. Obarvení mělo umocňovat jejich plodivou sílu a zdobení různými symboly, zajišťovat ochranu a štěstí pro obdarovaného. Starodávné vzory metliček, žebříčku, obilního klasu, sluníček a samozřejmě vlaštovek každoročně znovu a znovu ožívají. Jak vidíte, vlaštovka patřila k jaru i u Slovanů. Ona podle všeho i ta velikonoční mrskačka, při které má přejít síla z vrbových proutků do vyplácené dívky, není nic originálního, ale po svém upravený starší řecký obřad.
V Řecku se každoročně konaly slavnosti na počest Fauna. Očišťovali se při nich pastýři a jejich stáda. Kněží po slavnostech bičovali řemínky z obětního kozla každého, s kým se potkali, ale zejména ženy, které takto nejen očišťovali, ale mrskání jim mělo zaručit štěstí a plodivou sílu. O tom, že Řekové svým učením ovlivnili celou Evropu a jejich mýty přejali i Slované, se snad nehodlá nikdo přít. Pro toto tvrzení je myslím dost důkazů i v slovanské lidové slovesnosti, mnoho pohádek v sobě odráží řeckou mytologii. Třeba ono známé Popelčino přebírání luštěnin za pomocí mravenečků se objevuje v řecké báji o Erótovi a krásné Psýché. A motivy z této báje se objevují i v mnoha dalších notoricky známých pohádkách (Kráska a zvíře, O bílém hadu…).
Jedna roztomilá vajíčková pověra se zachovala v podvědomí lidí až do dnešní doby. To musíte mít vajíčko od černé slípky, vložíte si ho pod levou paži a sednete si za pec. Nesmíte se devět dní česat, mýt, stříhat si nehty, mluvit a určitě ještě něco, no a když toto všechno přesně dodržíte, vylíhne se vám z vejce plivník. Malá zázračná bytost, která vám může leccos splnit. Řekněte sami, takový čarovný plivníček, to už stojí za tu námahu. Ale najděte v činžáku pec. Takže asi z toho nic nebude. Vajíčko, byť od černé slepice, je prostě nejlepší ve vaječném koňaku. Po jeho požití, třeba s peprmintkou (tento koktejl je mezi lidem známý pod názvem Afghánský chrchel), možná nějaký ten plivník vznikne a ani nemusí vyskakovat ze skořápky.
V mýtech vajíčko v sobě podivuhodného skrývá až až. Tak třeba podle jedné báje Inků seslalo Slunce na Zemi zlaté, stříbrné a měděné vajíčko obřích rozměrů. Z prvního vyšli urození muži, z druhého urozené ženy a ze třetího lid obého pohlaví.
Prostě vejce je vejce, ale bylo první?

Mě se chce něco říct – staroby

Dívám se na fotku jedné starší dámy a na druhou fotku a na třetí fotku.
Oči, ústa a nos – vše je na těch obrázcích skoro stejné. A úsměv? Taky stejný! Ovšem jsou to tři různé ženy z různých míst na světě.
„A co je na tom zvláštního?“ Jistě si říkáte. Nic, jenže ty dámy si v mládí nebyly až tak podobné, ony si nebyly podobné vůbec. To zařídil až zázrak plastické chirurgie. Buďto mají jednoho chirurga nebo prostě je tohle ideál krásy všech plastických chirurgů anebo časté úpravy xichtu vedou k jedné podobě.
Na fotkách vypadají prostě supr, skvostně, jakoby požívaly elixír mládí na litry. Jenže když náhoda tomu chce a podaří se vám nějakou tuto krasavu spatřit z malé blízkosti, moc dobře vidíte, že komu není shůry dáno vypadat mladě i po všemožném omlazení vypadá pouze jak vyskákaná stará radost.
Abych byla genderově vyvážená, musím dodat, že chlap vymetající plastické chirurgy a salóny krásy je ještě něco hrůznějšího než osmihlavé tele s padesáti nožkama.
Ta falešnost mě docela odpuzuje a je mi sympatická zpěvačka Desireless. Podívejte se na její aktuální klipy, že je vlastně mladá asi ani nemusím dodávat.



její známý hit už opravdu dost starý :)

Na beton

Šedá, nevzhledná masa hmoty - tuto klasickou asociaci u někoho vyvolá vyslovení slova beton. Díky tomu, že je to nejrozšířenější stavivo, je pokládán za něco tak obyčejného, že si nezaslouží nějakou pozornost. Beton, co na něm může být?

Studenti Chris Glaister, Afshin Mehin a Tomas Rosen z Royal College of Art v Londýně ho vidí jako barevný, regulovatelně měnící se a krásný stavební prvek. Jejich "Chronos Chromos Concrete" totiž takový je. Stavby z něj už nemusí působit monoliticky těžkopádně, protože jakkoli veliké plochy mohou měnit barvu a to najednou nebo vytvářet na svém povrchu barevné obrazce, čísla - tím pádem i jdoucí hodiny nebo i funkční teploměr. K oné změně barev je nutné dodat, že se během pěti sekund na bílou mění zatím jen černá, šedá a červená, ale podle tvůrců vícebarevná změna je ve vývoji.
Jak tato barevná změna probíhá? Jako u všech nových technologií, tvůrci přesný postup do světa neroztrubují. Pouze se ví, že je založena na teplotní změně, určitě speciálního betonu, vyvolané do něj zalitými vlákny vedoucími teplo. Ohřev určitých částí materiálu, které představují jednotlivé pixely, je řízen počítačem. Takže jakkoli velký betonový monolit se může změnit v obrovský monitor nebo si můžete v obývacím pokoji instalovat do zdi věčné hodiny.
Před zhruba rokem kolegové těchto tří studentů - William Crawford a Peter Brewin vyrobili cementovou celtu (Concrete Canvas), ze které je možné vytvořit stan pro oběti přírodních katastrof nebo vojáky o rozloze 16m².
Tato zvláštní celta v sobě sjednocuje jednoduchost transportu a stavby stanu a pevnost a trvanlivost montovaných domků, což je v případě humanitárních akcí velmi důležité.
Balíček celtoviny váží 230kg a cementem je impregnována normální pevná látka. Po dopravě na místo určení se do balíčku napustí předepsané množství vody a začne se nafukovat. Z vnější strany má celtovina totiž ještě jednu igelitovou vrstvu, která se právě napouští vzduchem. Vytvoří se tak kostra stano-domečku, která je vlastně spíše podpěrným lešením celtoviny, dokud cement v ní nevytvrdne, což trvá cca 12 hodin. Pak se igelit odstraní a obydlí je hotové.

Pokud se vám tento stavební materiál přeci jen ještě zdá fádní, tak snad změníte názor po tom, co se dozvíte, že na universitě v Michiganu vymysleli pružný beton, který je o 40% lehčí a 500krát odolnější proti prasklinám než obyčejný. Také je lacinější.
Co je příčinou oné ohebnosti jinak tak lámavého materiálu? Tajemství je ve směsi - kromě cementu, písku a vody jsou do ní zamíchána mikroskopická vlákna. Vláknitá struktura je výsledkem technologie "zdokonalené cementové směsi"- Engineered Cement Composites (ECC), která zpevňuje beton, zabezpečuje mu právě onu ohebnost a chrání ho proti lámavosti a křehkosti.
ECC není novou metodou, vyvíjí se už deset let, ovšem podle slov jejího hlavního tvůrce profesora Victora Li za těch deset let předběhla už všechny analogické technologie. V Japonsku, Koreji, Švýcarsku a Austrálii se již zcela běžně používá ve stavebnictví.

Již je váš pohled na beton jako "obyčejný" materiál jiný? Ne? Představte si, že domky půjdou tisknout na Contour Crafting Machine, která pracuje na principu “inkjet”a je dílem profesora Behrokha Khoshnevise z University of Southern California. Zatím existuje jen její malý prototyp, ale vše jde nadějnou cestou.
Postup práce bude takovýto - do počítače se zadají plány domu a na místě stavby se smontuje tiskárna. Samotný tisk má probíhat následovně - z trysky vycházející beton je ihned zarovnáván hladítkem, a aby se stěny nebortily, místo bednění se tisknou současně vnitřní a vnější "skořápka" stěny a mezi ně se vstřikuje izolační materiál. Domek bude hotový za několik dní.


http://www.youtube.com/watch?v=7ty2KHBUNKk

Ženy by opravdu měly milovat počítače

V IT se v současnosti pohybuje velice mnoho žen , ovšem výjimečných ženských osobností je zde velmi málo. Jednou z těch, o kterých stojí za to psát, je i kontroverzní Anita Borg.

Fakta:
Anita Borg Naffz se narodila 17.ledna 1949 v Chicagu a zemřela 6.dubna 2003 v Sonomě v Kalifornii na rakovinu mozku.
Vystudovala informatiku na Washingtonské universitě a v roce 1981 na New Yorské universitě obdržela titul "doktor počítačových věd".
Z universitního prostředí odchází do malé firmy Auragen Systems Corporation a později do firmy Nixdorf. Zabývá se programováním operačních systémů.
V roce 1986 přichází do Digital Equipment Corporation (DEC) - zde pracovala na vytvoření metod testování mikroprocesorů.
Poslední firmou, kde pracovala, byla Xerox, sem přešla v prosinci 1997.
Je známá jako zakladatelka několika organizací, prosazujících zájmy žen ve světě počítačů - jedná se hlavně o výhradně ženský mailing list Systers (Systems + Sisters), kde v podmínkách členství, je že nesmíte být muž - založený byl v 1987, a dále The Institute for Women and Technology, který založila v roce 1997 a stala se jeho prezidentkou.
V roce 1994 zorganizovala první z konferencí o ženách v IT - Grace Hopper Celebration of Women in Computing.

Ženská věda?
V šedesátých letech si Anita nasadila kulaté brýle Lennonky, oblékla odrané džíny a skoro doslova se prý vrhla na studium nejnovějších technologií. University otevíraly nové obory a i katedry a jedničkou se stala informatika. Na katedru informatiky Washingtonské university se přihlásila, snad tehdy jako jediná žena. V té době patřila k těm málo dámám zajímajících se o IT. Proč z počátku nebyl mezi ženami o tento obor zájem se mnozí odborníci dodnes přou - snad prý to bylo způsobeno hardwarem - čili velkými sálovými počítači a určitými obavami z tohoto prostředí i ze spolupracovníků. Udivené pohledy a jízlivé poznámky ze strany kolegů zpočátku udivily i Anitu, ale neodradily. Studium dokončila a zařadila se mezi uznávané odborníky. Ovšem zároveň se stala feministkou a její, ve faktech zde již zmiňované, projekty jsou poměrně kontroverzní, protože - copak skutečně existuje něco jako ženská a mužská věda? Věda je jedna, k čemu tedy organizace určené výhradně ženám ve vědě? A její představa, aby si zvlášť bádaly ženské a mužské vědecké týmy je šílená.
I jeden z jejích posledních feministických projektů je rovněž velmi diskutabilní - jedná se o 50/50 - chtěla, aby v roce 2020 ženy zabraly polovičku všech počítačových technologických pracovních pozic. Co když, ale prostě nebude tolik nadaných žen? Tuto otázku si zřejmě nepoložila.
Snahy někoho někam téměř direktivně zařadit jsou hloupost. Pravdou je, že počítače skutečně mohou změnit a mění budoucnost nejen lidstva, ale i všem ženám. Stroj je stroj, je mu jedno, kdo se kolem něj “točí”, a tak se kolem počítačů vytvořilo prostředí, kde jsou ženy brány jako skuteční rovnoprávní pracovní partneři neb zde je jedno, kdo jsi, ale zaleží jen na tom, co umíš a některé nadané ženy toho využily. Možnost pracovat s počítači je vázaná jen na schopnosti, ne pohlaví - z tohoto důvodu by ženy měly milovat počítač a snažit se pracovat v IT... ale je samozřejmé, že ne každá má na to programovat nebo vyvíjet nové konstrukční architektury PC, ale na to nemá samozřejmě ani každý muž.

Proč slavím den žen

8. březen MDŽ, za totáče u nás tento svátek žen zásluhou komunistů zprofanoval, po listopadu 1989 se tudíž přestal slavit a nahradil ho svátek matek.
Mnohé jiné svátky by se nemusely slavit, ale tento si ignorování nezaslouží a svátek matek ho nemůže nahradit, je o něčem jiném.
MDŽ - je víc než jen den žen, je to symbol a připomenutí si, že ať už jsme mužem nebo ženou, jsme každý nejprve člověk a jako člověk jsou pohlaví rovnoprávná - ne rovná si, to je samozřejmě hloupost.
8. Března si zároveň uctíváme památku žen, které se nezařadily do davu a nenechaly se zastrašit a své přesvědčení mnohdy trpěly i umíraly. Nejedná se jen o bojovnice za ženská práva, ale i vědkyně, umělkyně. Prostě vyšlapaly nám tu cestu, že jsme teď, kde jsme a jim se o tom jen snilo.
V neposlední řadě oslava MDŽ je vyjádření podpory těm ženám, které opravdu nemají vůbec žádná práva a jsou pokládány za něco podřadného.
Prostě MDŽ je den mezinárodní solidarity žen všech zemí. Takto ho chápe vzdělaný svět a takto ho chápu a slavím i já ač se osobně vůbec necítím být utiskovaná, ale solidarizuji s jinými a jsem ženská.
Pro osvěžení, možná v hloubce mozku zapadlých, informací:

Koho to napadlo?
V roce 1907 na prvním sjezdu socialistek ve Stuttgartu vystoupila rakouská delegátka s myšlenkou, že by se ženy měly v určitý den v roce veřejně scházet a žádat volební právo.

Kdy poprvé ženy hromadně demonstrovaly za svá práva?
Tradice začala poslední únorovou neděli v roce 1908 ve Spojených státech, kdy ženy zorganizovaly první Den žen a demonstrovaly za svá hlasovací, politická a ekonomická práva.

Proč 8. března?
Datum 8. března bylo vybráno na památku ženských nepokojů proti válce a bídě v roce 1917 v Petrohradě, které posléze přerostly v únorovou revoluci a abdikaci cara. Prozatímní vláda, která poté nastoupila, zaručila ženám volební právo.

Kdy se ženy poprvé sešly 8.3.?
Poprvé tento den demonstrovaly ženy v roce 1914 proti zbrojení, chystané válce, za propagaci mírových myšlenek, požadovaly přístup žen do veřejného a kulturního života, a žádaly občanskou a politickou rovnoprávnost.

Klikni mi

„Ta fotka se ti líbí?“ ptám se muže, který právě klikl svůj hlas nějaké příšerné fotce z rodinného alba.
„Nelíbí.“
„Tak proč jí dáváš hlas?“
„Požádala mě o to známá.“

Myslím si, že pro všechny Internetové soutěže hledající nej dívku, nej psa, nej dítě, nej skladbu… prostě cokoli nej, by bylo takové jednodušší vyhlásit soutěž o to: kdo získá víc lidí, kteří mu dají svůj hlas. O kvalitě hodnoceného totiž nic jiného nerozhoduje.
Možná by bylo ještě lepší dát čísla hodnocených dívek, dětí, psů, skladeb… do virtuálního bubnu a prostě vítěze vylosovat.


nebo nechat o vítěze soutěžit roboty...

Ach ta energie! část čtrnáctá

Perpetum mobile?
Profesor fyziky Orest Symko se svými kolegy z University of Utah vypracoval novou technologii, která by v budoucnu měla prodloužit pracovní dobu akumulátorů kapesních zařízení a notebooků a zvýšit efektivnost využívání elektrické energie elektronickými zařízeními. Jeho nápad se na první pohled zdá být poněkud exotický, ale i obyčejný.
Podstatou této metody je přeměna tepla, které produkují elektronická zařízení, ve zvukové vlny - a ty v elektrickou energii. Všechny tyto přeměny by mělo uskutečňovat miniaturní termoakustické zařízení. Elektřina v něm bude vznikat působením zvuku na zde přítomný piezoelektrický materiál a bude odváděna buďto přímo do akumulátorů nebo zajišťovat provoz přístroje. Trošku to vypadá jako perpetum mobile- ne, toho se neobávejte, profesor Symko je skutečný fyzik a ne šílenec a jak sám svůj vynález prezentuje - on pouze prodlouží pracovní čas přístrojů bez nutnosti dalšího nabíjení.
Toto zařízení profesor Symko nazval Thermal Acoustic Piezo Energy Conversion - TAPEC - termoakustický piezoelektrický konvertor a práce na jeho vývoji začaly už v roce 2005 a DARPA do něj investovala jen za poslední dva roky 2miliony dolarů.
Profesor se svým týmem zkonstruoval již několik prototypů - nejvíce je válcovitých rezonátorů, které se vejdou do dlaně, ale vědci už mají i prototypy velmi kompaktních konvertorů velikých 1,8 milimetrů.
Příští rok se Symkův tým chystá provést všestranně náročné testování termoakustického přístroje. Věří, že v budoucnosti taková zařízení mohou být alternativou fotovoltaických článků. Praktické užití by TAPEC mělo najít v notebooku, autech, v armádní technice…
Pan Profesor má vskutku zajímavý nápad a třeba se jím nechají inspirovat jiní, a tak když jde zpětně využít teplo z elektronických přístrojů, v budoucnu budeme možná svá PC napájet pomocí cvičebních stojů, které budeme používat když budeme pracovat s počítačem a elektrická energie bude vznikat přeměnou pohybu, ale i využitím tepla našeho těla… nakonec
termoelektrické generátory jsou známé už dlouho, jeden z nejdokonalejších termoelektrických generátorů má výkonnost 30 mikrowattů a hmotnost 0,23 gramů. A nutnost napájet PC sportováním, možná zachrání lidstvo od atrofie svalů. Možné je někdy vše.

Téměř věčná baterie
Druhý tým, který od vojenské agentury DARPA obdržel finance na vývoj nového typu baterie je z Cornell University v New Yorku a předmětem jejich výzkumu jsou již teoreticky známé betavoltaické baterie. Název napovídá, že jsou vyrobeny z radioaktivních materiálů - beta zářičů, které emitují elektrony. Komu se zvedají vlasy hrůzou na hlavě, nemusejí, materiály jsou jen slabě radioaktivní a velmi dobře odstíněné.
Betavoltaické články se podobají fotovoltaickým a jsou to vlastně polovodičové diody. Radioaktivním zdrojem záření "vystřelený" elektron naráží na diody a v bodě jejich průsečíku v důsledku toho je z povrchu diody "vyražen" jiný elektron - takto vzniká elektrický proud. Problém v principu této baterie je v tom, že průsečík s diodami je dvourozměrný a má ohraničenou povrchovou plochu, do které mohou elektrony.narážet.
Takže vědci se nyní soustřeďují na to, jak zvětšit plochu betavoltaických článků a jako řešení vidí změnu dvourozměrných průsečíků s diodou na třírozměrné, které budou na podložce z karbidu křemíku - měly by to umožnit v současnosti používané metody řezaní křemíku. Prázdné místo mezi diodami bude vyplněno zdrojem beta-záření - v tomto případě těžkou tritiovou vodou (radioaktivní voda jejíž molekuly obsahují místo obou atomů vodíku jeho izotop - tritium). Baterie budou hermeticky uzavřeny - takže "radioaktivní nebezpečí" bude minimální.
Tyto baterie samozřejmě nebudou věčné, ale ve srovnání s těmi dnešními, je možné toto slovo v uvozovkách použít - podle tvůrců by například tento zdroj energie měl v kardiostimulátoru vydržet až 20 let, jinak jejich použití, kromě v medicíně, je plánováno hlavně pro armádní účely a kosmický výzkum - představte si, že by vojáku v akci najednou vypověděla elektronika z důvodu vybitého zdroje energie anebo robotu na Marsu za rok došla baterka, tento zdroj přežije samotný stroj. Pro výrobce baterek by to, ale byla katastrofa.


KONEC seriálu

Ach ta energie! část třináctá

Jediný hlavní zdroj energie na věčné časy
Termojaderná fůze či jinak řečeno - řízené termojaderné slučování, bude opravdu energetickou záchranou lidstva, sice se čas od času objeví články zděšeně před ní bijící na poplach, ale bývá dobré držet se fyzikálních zákonů, které neoblafne žádný lobbyista.
Oč se vlastně jedná? V kostce řečeno - termojaderná fůze je slučování lehkých jader například různých izotopů vodíku a tímto slučováním se vytvoří nové těžší jádro a pří tom se uvolní energie. V přírodě to jak víme "umí" Sluníčko, uměle zatím nikdo, problémem umělé fůze je zajištění produkce a udržení dostatečně horkého a hustého plazmatu. Ono totiž není těžké termojadernou fůzi zažehnout a na kratší dobu udržovat, jenže zatím k tomu je potřeba více energie, než kolik jí zpětně získáme. Tento deficit se pomalu daří zmenšovat a odborníci hovoří o roku 2030 jako o klíčovém roce, kdy si na zemi vytvoříme malé Slunce.
Ovšem základní fyzikální výzkumy už probíhají padesát let a výsledky? Zatím existuje několik možností jakým způsobem by se měl realizovat reaktor - vysokoteplotní, stacionární a nízkotlaké plazma se zkoumá v zařízení TOKAMAK- což jsou "kamna" čili reaktor s řízenou termonukleární fůzí. Dále husté a impulsní plazma se testuje v laserových fokusech a magnetických pinčích. Ještě se zkoumá husté, chladné a magnetizované plazma a jistě existují další způsoby vytváření prostředí umožňujícího syntézu jader lehkých prvků.
Takovýto výzkum není myslitelný bez složitých zařízení, ve kterých probíhají pokusy.
V současné době se v Evropě realizuje projekt ITER (International Thermonuclear Experimental Reactor) nachází se ve Francii a jedná se o TOKAMAK- tato cesta k dosažení termojaderné fůze je preferována v Evropské unii a Japonsku. V USA je to koncepce laserové generace podmínek pro syntézu. A ještě v USA a Rusku se uplatňuje možnost ozáření termojaderného paliva intenzivním rentgenovým zářením produkovaným silnoproudými pinčovými výboji. Pinč je plazmové proudové vlákno patří k nejběžnějším útvarům v plazmatu. Přirozeně se vyskytují například v bleskových výbojích v zemské atmosféře nebo v erupcích ve sluneční atmosféře.

Jelikož Evropa vsadila na TOKAMAK trochu si ho představme. Slovo tokamak je zkratka z Ruštiny TOroidalnaja KAmera v MAgnitnych Katuškach - angličtináři znají spíše toroidal chamber in magnetic coils (Tochamac). Jeho vynálezci jsou dva ruští fyzici Andrej Sacharov a jeho učitel Igor Tamm.
Jedná se tedy - citujme odborníka: o prstencovou komoru v toroidálním (prstencovitém) magnetickém poli, v níž je plazma stabilizováno poloidálním (křivkovým) polem vytvářeným proudovým impulsem v samotném plazmatu. Prstenec plazmatu tvoří sekundární závit obrovského transformátoru. Toroidální proud tekoucí plazmatem má tři funkce: stabilizuje plazma, v důsledku jevu pinče je izoluje od stěn a zároveň ho ohmicky zahřívá.
Díky magnetickému poli se tepelné zatížení stěn sníží na technologicky zvládnutelnou hodnotu 1000-1300°C. Vnitřní nádoba je obklopena pláštěm z tekutého lithia, který má tyto funkce:
1. Ochlazování stěny nádoby.
2. Zajišťuje odvod podstatné části tepelné energie.
3. Je místem vzniku tritia. Tritium se odděluje a odvádí do skladů nového paliva, v nichž se podchlazuje do tvaru kuliček a společně s deuteriem vstřikuje zpět do reaktoru. (Vladimír Weinzettl, Termojaderná fůze)

V Rusku v srpnu tohoto roku vláda schválila státní investici 20miliard dolarů do vývoje průmyslové termojadertné elektrárny, která se má uvést do chodu v roce 2050. Program vývoje je popsán po etapách a je první na světě v takovém rozsahu a propracování.
Jelikož "umělé sluníčko" bude náhradou za všechny typy elektráren, ale i za ropu a plyn, je jasné jak je takový výzkum důležitý, ale je i jasné, že zde opravdu mohou vznikat "hry zájmových skupin", které výzkumu nepřejí.

V každém případě, i když termojaderná fůze, není nic "zázračného", ale možný a existující fyzikální jev, v energetice tedy neočekávejme asi tak během třiceti let žádné "revoluce" a přiznejme si i, že jako přenositelný zdroj budeme ještě nějaký čas používat lithiové a jiné baterie. Ovšem ty snad v bližším budoucnu - cca deseti let nahradí malé palivové články, o kterých jsme si už psali. Jenže ve stádiu výzkumů jsou dva zajímavé "bateriové" projekty, které by mohly mít úspěch a jelikož jsou financovány vědeckou agenturou Pentagonu DARPA - tak se u nich tím pádem předpokládá, že by mohly vést až do výrobní fáze a k užívání - tedy pokud je nebude chtít US Army jen a jen pro sebe.

pokračování zítra

Ach ta energie! část dvanáctá

Revoluce se nekoná

Představili jsme si tady cesty, na kterých vědci hledají nové zdroje, které nás budou zásobovat energii a nové možnosti využití těch, co již známe - Slunce, vítr, vlny, oceán, magma… biomasa - její pyrolýza … jsou i pitoresknější zdroje elektrické energie, jenže občas jsou spíše inspirací pro černou komedii. Neuvěřitelný podvod se stal v roce 2001 v Rusku. Tehdejší ředitel Volgogradského institutu materiálů, akademik Valerian Sobolev přišel s návrhem vytvoření generátorů pro získání energie z písku. Bláznovství? Kolegové se dobře bavili, ale Sobolev nadšeně hovořil o svém zařízení, které nazval "punčoška" a prohlašoval, že takovou elektrárničku bude moci mít každý doma. Mluvil o svém vynálezu a mluvil a měl úspěch. V roce 2002 na koupi nových zařízení vyrábějících elektřinu podnikatelé z Kanady investovali 168 miliónů dolarů. Za nějakou neděli zjistili, že vše je jen šalba a klam - akademik už několik let nebyl akademik, jeho firma neexistuje a "punčošky" rovněž ne. Soboleva od uzavření kontraktu na milióny už prý nikdy nikdo neviděl - to není vše, on se svým týmem vymyslel vícero takovýchto "vědeckých " senzací i nových zdrojů energie. I takové věci se stávají - Jan Neruda k tomuto už hodně dávno napsal - Kdo nic nezná, musí všemu věřit…

Kosmické elektrárny nejsou žádný podvod - jsou to vlastně sluneční elektrárny umístěné na orbitě Země. Důvodem je účinnost solárních článků - zde je podstatně větší než těch umístěných na zemském povrchu.
Nápad umístit elektrárny do kosmu poprvé důkladně propracoval v roce 1968 Dr. Peter E. Glaser v Solar Power Satellite (SPS). Podvod to rozhodně není, ale i v současnosti by jejich výroba, transport a provoz byly tak drahé, že by se takto získávat elektrickou energii opravdu nevyplatilo, ale ani NASA a Ruský kosmický výzkum se naděje nevzdávají a na projektech solárních satelitů pracují.

Všechny alternativní zdroje jsou jistě zajímavé, ale podle všeho z hlediska vyřešení celkové energetické otázky marginální. V současnosti nemůžeme očekávat nějaký energetický "zázrak" čili náhlé objevení se a zavedení nových hlavních zdrojů výroby elektrické a tepelné energie, nic takového. Jsou to tepelné elektrárny, vodní a jaderné, které hlavně zásobují naší civilizaci energii a zřejmě tomu tak ještě dlouho bude, i když tepelné a vodní elektrárny, vzhledem k ekologické zátěži na krajinu a Zemi, by mohl, už co nejdříve, odvát čas. Celosvětový energetický problém by jistě vyřešilo zvládnutí termojaderné fůze, ale to se nějak nedaří a podle zasvěcených v tom jsou i problémy s financováním výzkumu a lobbyistické zájmy.

pokračování zítra

Ach ta energie! část jedenáctá

Palivové články
Přenositelné zdroje energie jsou primární články čili baterie "na jedno použití", které vy vybití musíte zahodit, což je velmi drahý zdroj a jelikož se jedná i o toxický odpad, jsou primární baterie nyní spíš už problém, než technickým darem. Po všech stránkách jsou lepší sekundární články - akumulátory, které se mohou mnohokrát opakovaně vybíjet a nabíjet, či vysokokapacitní kondenzátory, které uchovávají elektrický náboj v dvojité elektrické vrstvě, tak že dochází k oddělení nábojů elektrostatickou silou mezi elektrolytem s iontovou vodivostí a vodivými elektrodami. Ionty vytěsněné během formování dvojitých vrstev jsou přenášeny elektrolytem mezi elektrodami pomocí difůze.Vysokokapacitní kondenzátory se mohou nabíjet a vybíjet mnohosetkrát.
Ovšem úplně nejlepší variantou malého energetického zdroje jsou ovšem palivové články.
Princip palivových článků je známý už z roku 1839, kdy vynálezce William Grove, přišel na to, že elektřinu lze vyrábět procesem inverzním k elektrolýze vody - to je chemickou reakcí látky obsahující vodík a okysličovadla. Jedná se o přímou přeměnu chemické energie vázané v palivu na energii elektrickou. K této reakci dochází i za nepříliš vysoké teploty a probíhá prakticky bez škodlivých emisí.
Podle švýcarského inženýra Christophera Ondera, autora nejúspornějšího automobilu na světě, který jezdí na palivové články se spotřebou 1gram vodíku na 20km, se palivové články začnou rozsáhle používat tak do 20 let. Jiní odborníci hovoří o deseti letech. aby bylo jasné, hovoří s o malých a lehkých palivových článcích ty velké vážící cca 10kg už vyrábí například firma Ballard a navzdory předpovědím, firma Kurita Water Industries koncem ledna 2006 roku na výstavě FC Expo v Tokiu představila prý zcela revoluční palivový článek - fuel cell, který může napájet mobilní telefon energii několik dní a to jen pomocí kapky metanolu. Představitelé této japonské firmy jsou přesvědčeni, že jejich vysoce ekologicky šetrný energetický zdroj bude na trhu k dostání během tří let. Vzhledem k prognóze je to odvážné tvrzení, ale v současnosti vstupuje do vývoje například i Čína a konkrétní úspěchy hlásí Toshiba i Samsung.
Právě Samsung se nedávno pochlubil úspěchy ve vývoji Direct Methanol Fuel Cell - DMFC -což jsou metanolové palivové články. Opatřili jimi notebook Q35.
V DMFC jsou kyslík a vodní roztok metanolu rozděleny membránou - katalyzátorem jedna její strana je anodou a druhá katodou. Metanol vstupuje do elektrochemické reakce s anodou, rozkládá se, v důsledku toho elektrony vytváří elektrický proud a protony reagují s kyslíkem a vytvářejí vodu.
DM palivové články od Samsungu na jedno naplnění metanolem napájí notebook osm hodin a mohou takto denně pracovat po dobu jednoho měsíce, pak je nutná výměna.
Jeho velikost je totožná s rozměry notebooku, díky němu se notebook stal jednou tak silným, ale vzhledem k velikostem palivových článků v minulosti je to úspěch a na trh tento malý notebook Q35 s palivovými články hodlá Samsung dát rovněž do tří let, jako Kurita Water Industries své FC.
Jelikož prototypy již existují a pokud nenastanou nějaká technologicky opravdu závažné problémy, není důvod jim nevěřit. Jenže i v oblasti palivových článků již na světě bylo tolik zklamaných nadějí - na druhou stranu ty velké se vyrábějí už zcela normálně - nejznámějším výrobcem palivových článků je zřejmě nadnárodní firma Ballard. Jenže jejich výkon není až tak úžasný.
Představy některých vědců a futurologů, kdy lahvička matanolu nebo líhu, bude stačit k napájení elektřinou třeba celého domu, možná nenastane nikdy, ale v kapesní elektronice podle všeho tak do osmi až deseti let, nahradí současné lithio-ionové baterky - ovšem pokud se ve výzkum neukáže nějaký dnes nepředvídatelný problém - zatím není žádný znám.

příště - pitoresknosti a velmi daleká budoucnost zdrojů energie

Ach ta energie! část desátá

Elektřina v kapse - současní tvůrci

V dnešní době jsou na "desce slávy" - tvůrců přenositelných zdrojů energie například japonští vědci Hiroyuki Nishide, Hiroaki Konishi a Takeo Suga z Waseda University nedávno představili tenkou, pružnou a průhlednou akumulační baterii. Je vyrobena na základě organických radikálů, zrovna jako ještě tenčí ohebný akumulátor od NEC vytvořený už v roce 2005, ale je dokonalejší a má vyřešené samovybíjení, které je jinak velkým problémem u všech typů baterií nejen u nabíjecích.
Základem nového akumulátoru je blána z polymeru rozpustného v elektrolytu silná 200nanometrů, která je pokryta molekulami nitroxidu - u této látky je zajímaví, že vzniká i v lidském těle z aminokyseliny argininu účinkem nitroxid syntézy a chová se jako málo agresivní volný radikál a v těle například reguluje glykolýzu nebo transport elektronů v mitochondriích. V tomto zdroji energie má za úkol přenos elektrického náboje.
Samozřejmě, aby vznikla použitelná baterie, vědci museli polymer vytvrdit - použili infračervené záření ve spojení se speciálním spojovacím činidlem.
Nová baterie má vysokou kapacitu a výkon a k jejímu nabíjení stačí pouhá minuta. Baterie vydrží 1000 cyklů a podle tvůrců bude sloužit hlavně k napájení pamětí a mikroprocesorů u kapesních zařízení.


Rovněž patří do rodiny - "bio baterie"
Doktorka Shelley Minteer ze Saint Luis University se už mnoho let zabývá netradičními zdroji energie - ať už to byl v roce 2003 palivový článek, který vyráběl elektrickou energii enzymatickým rozkladem alkoholu nebo její nejnovější objev - baterie "z cukru". Ne, nedáte svému notebooku. jako pejskovi, kostku cukru, ale sladký roztok nalijete do sacharidového palivového článku. Toto je tedy nejnovější experiment Dr. Minteer - "bio-baterie", ve které enzymy přeměňují cukr na elektrickou energii a odpad, co po této reakci zůstává, je voda. Použitelnými zdroji cukru jsou: sladká voda, oslazené nebublinkové limonády, glukóza… Podle doktorky by se takové baterie měly objevit na komerčním trhu do pěti let a budou prý moci plně nahradit ty současné lithio-ionové, ale uvidíme. Letos zatím předvedla jen prototyp o velikosti poštovní známky, který napájel kalkulačku. Ovšem není sama, kdo jako po možném zdroji elektrické energie sáhl po sladké vodě - ve výzkumných laboratořích SONY jsou rovněž milovníci sacharidů. Jejich bio-baterie má novou strukturu katody a zlepšenou funkci fermentů. Anoda je tvořena enzymy rozkládajícími cukr a mediátorem (látka zprostředkující přenos). Katoda obsahuje kyslík redukující enzymy a mediátor. Během enzymatické oxidace na anodě probíhá následující reakce-
glukóza -> glukonolakton + 2 H+ (vodíkové ionty) + 2 e- (elektrony)
Vodíkové ionty putují ke katodě, jako oddělovač slouží celofán. Na katodě vzniká voda následovně-
(1/2) O2 + 2 H+ + 2 e- -> H2O
Elektrony z této elektrochemické reakce procházejí vnějším obvodem v bio-baterii - takto se přenáší elektrický proud následně do spotřebiče.
Jedná se o skutečně k přírodě šetrné baterie i jejich korpus je z rostlinného plastu. Odborníci SONY nyní pracují na zvýšení užitečného výkonu a době životnosti v současnosti mají výstupní výkon 50mW. Na prezentační ukázce čtyři články napájí MP3 přehrávač.
Možná se tedy za pět let budeme ráno rozhodovat jestli si osladit kávu, či doplnit do baterie sacharidový roztok, ale týmů pracujících na vývoji zdrojů energie je tolik…

pokračování zítra

Ach ta energie! část devátá

Elektřina v kapse
Problémem vymyslet a zkonstruovat nejlepší přenositelný zdroj energie se technici a vědci zabývají už od 18.století.
Roku 1743 Ch.A.Hausen zkonstruoval první elektrostatický stroj, po něm se pokoušelo pomocí jeho přístroje, "zakonzervovat" elektrický proud uvnitř izolátoru několik experimentátorů - povedlo se to už 11. října 1743 německému právníkovi Ewaldu Jürgenovi Georgu von Kleistovi a v květnu 1746 Pieteru van Musschenbroeku profesoru fyziky z univerzity v Leidenu v Nizozemsku - jedná se o leidenské (i leydenské) lahve.
Když diváky udivovala představení s těmito právě vzniklými "konzervami elektřiny" narodil se v Itálii člověk, který je pokládán za "otce" baterek. Ano, byl to Alessandro Volta (19. února 1745 - 5. března 1827).
Volta se v roce 1791 dozvěděl o pokusech Luigi Galvaniho - jednalo se o ta pod skalpelem se škubající žabí stehýnka a přišel na objev, že se nejedná o nějakou "živočišnou elektřinu", ale o reakci kovů. Na základě tohoto poznání v roce 1799 sestrojil první elektrický článek – Voltův sloup - byly to dvojice zinkových a stříbrných destiček ponořených do kyseliny chlorovodíkové.
1802 chemikové Hellwig, Tihavski a Leyteny vynalezli galvanickou zinko-uhlíkovou baterii a o rok později J.W.Ritter vyučující v Jeně fyziku a chemii, vymyslel první suchou baterii (kašovitý elektrolyt) … další Němec Gessner vytvořil první suchou přenosnou baterii, fungující v jakékoliv poloze…jmen v historii vývoje přenositelných zdrojů elektrického proudu je a ještě bude.

pokračování zítra

robot na tento den

http://www.treehugger.com/gadgets/russian-inventors-build-walking-ostrich-robot.html

Ach ta energie! část osmá

Zdroj energie si nosím s sebou

Mobilní telefon, notebook, fotoaparát… i hodinky vše je a baterky a když dojdou? Nemáte nic, nezavoláte si, nevidíte kolik je hodin. Mít tak u sebe věčný zdroj energie - my ho máme! Krev a pot. Představte si mobilní telefon nebo hodinky, které odněkud vysunou bodec napíchnou vaši cévu a začnou se přiživovat z vašeho krevního oběhu. Také by jistě bylo zajímavé přikládat notebook na orosené čelo… ne, takto by to asi nefungovalo.

Bude se vám možná zdát neuvěřitelné, ale vědci na Rensselaer Polytechnic Institute skutečně pracují na baterce - "upírce". Má se jednat o velmi tenkou a ohebnou baterii -"Flexible Energy Storage Devices Based on Nanocomposite Paper" , která ke svému "sycení" může krom jiného využít i krev a pot člověka - předpokládá se, že takovéto baterie budou napájet přístroje uvnitř těla člověka - například kardiostimulátor, ale jejich využití by mohlo prý být i jako zdroj energie pro mobilní telefony a jiné gadgety, jen v těchto případech by elektrolyt měl být, řekněme poněkud konvenčnější než krev.
Papírová baterie může pracovat při teplotách od 70 °C do 150 °C jako baterie i jako vysokokapacitní kondenzátor (zařízení pro skladování elektrické energie, které má odlišné elektrické vlastnosti od baterií).
90% této černé papírové baterky je skutečně z celulózy a černá je, protože uvnitř papíru jsou uhlíkové nanotrubičky. Slouží zde jako elektrody, které dovolují materiálu vést elektrický proud. Samotný papír prototypu je i elektrolytem - je napuštěn iontovou kapalinou. Výroba baterii se provádí tiskem a pokud se do natištěných baterií nedodá elektrolyt, je možné ho nahradit právě i tělními tekutinami, které v sobě mají elektrolytické látky.
Doufejme, že nenastane čas, kdy za využívání kapesních přenosných přístrojů budeme skutečně platit svojí krví a potem, ale pro životně nutné přístroje, které pacient nosí v těle či na těle, to bude velmi dobrá varianta zdroje energie.

poikračování zítra

Ach ta energie! část sedmá

Jako listí
Jinou cestu k efektivnějším solárním článkům hledá Center for Nanotechnology and Molecular Materials na Wake Forest University- zdejší vědci ohlásili, že se jim podařilo zvětšit efektivnost ohebných plastových slunečních článků o šest procent.
Jejich zlepšení není v barvivu, ale opět i oni se inspirovali rostlinami - konkrétně listy stromů
Do svých solárních článků přímo do ohebného plastu "vetkali" z nanonitěk strukturu velmi podobnou žilkování v listech. Plast je dokonale absorbuje a díky žilkování je možné využít v přepočtu na krychlové centimetry, větší množství hmoty, která pohlcuje sluneční záření a článek je tak účinnější.
Takovéto plastové články pokud opravdu budou dostatečně efektivní, budou velmi laciné a lehké - oproti dnes již klasickým velkým křemíkovým, které ani nejsou nijak moc účinné (na využitelnou elektrickou energii přeměňují jen cca 12% světla).
David Carroll, ředitel Center for Nanotechnology and Molecular Materials, v tiskové zprávě hovoří o tom, že do oku 2005 takové plastové solární články podobné těm jejich dosahovaly maximálně tří procentní efektivnosti, nyní jeho tým dosáhl šesti procent a v příštím roce Carroll slibuje, že překročí i oněch magických osm procent, která jsou nutná k tomu , aby se nějaký nový solární článek stal komerčně zajímavým - říká že u svých ohebných článků dosáhnou deseti procentní efektivnost přeměny sluneční energie na elektřinu. Pokud se jim to podaří, bude i jejich článek pro výrobce a následně zákazníky velmi zajímavý.

Nesmějí chybět aneb "nano-Manhattan"
Všude možně nacházejí uplatnění uhlíkové nanotrubičky - tak nesmějí chybět ani při vývoji solárních článků. K jejich využití pro své články sáhl tým Jud Readiho z Georgia Institute of Technology. Jejich články přeměňující sluneční svit na elektřinu jsou založeny na principu trojrozměrnosti - mají malé výstupky, které jsou od sebe vzdáleny 10mikrometrů, jejich výška je 100mikrometrů a plocha 40x40mikrometrů a jsou tvořeny z miliónů vertikálně položených uhlíkových nanotrubiček. Tento věžičkový design vědci názývají "nano-Manhattan".
Normální ploché solární články část paprsků, které na ně dopadají, odrážejí a tím pádem nevyužijí. Ještě ke všemu je nutné je neustále udržovat v kolmé poloze na dopadající sluneční paprsky. 3D solární články díky nanověžičkám, které vystupují na jejich povrch, absorbují světlo z různých úhlů - čili skoro dokonale a nemusí se zajišťovat jejich kolmá poloha. Věžičková konstrukce také dovoluje zmenšit tloušťku fotoelektrického povrchu čímž se zvyšuje efektivnost přeměny sluneční energie na elektřinu v závislosti na potřebné ploše.
Tyto solární články se vyrábí fotolitograficky - na křemíkovou destičku se touto metodou nanese tenká vrstva železa. Destička s nanesenou kovovou strukturou se vypálí v peci při teplotě 780°C - Potom se na ni vypouští plynné uhlovodíkové sloučeniny, které se v průběhu chemického procesu osazování uhlíkovými trubičkami, rozpadnou na uhlík a vodík
V tomto procesu, známém jako chemický rozpad páry, na železné vrstvičce na podložce "vyroste" množství mnohovrstvých uhlíkových nanotrubiček. Potom, jak uhlíkové věžičky narostou, se takto obdržená struktura pokrývá vrstvami telluru kadmia (CdTe) a sulfidu kadmia (CdS) pomocí metody MBE - Molecular Beam Epitaxy - epitaxe z molekulárních svazků. - je to příprava tenkých vrstev na vhodné podložce, zpravidla na destičce monokrystalu, vzniká tak vrstevnatá struktura planparalelních vrstev s tloušťkami počínaje jedno atomární vrstvou (0.5 nm).
Tellur kadmia, který je velmi perspektivním prvkem ve vysoce efektivních solárních článcích a sulfid kadmia jsou polovodiče tipu p a n. Na ně se nanese svrchní tenounká vrstva vodivého oxidu india a olova, která má roli horní elektrody solárního článku.
V hotových solárních článcích uhlíkové nanotrubičky slouží jako opěrka trojrozměrným útvarům - věžičkám a jako vodič sjednocující Fe materiály s křemíkovou podložkou. Jinak ještě malá poznámka vědci použili při pokusech kadmium zcela náhodně, protože už s ním dříve pracovali - takže práce na výběru ještě lepších a optimálnějších materiálů na ně teprve čeká a také se chtějí více zabývat optimální výškou oněch "věžiček" a jak velké mezi nimi mají být mezery, aby solární článek pohlcoval co nejvíce světla.

Představili jsme si tři originální solární články, každý z nich má něco výjimečného, co umožňuje zvýšit jeho efektivitu a každý má své chyby. Jak by asi dopadlo kdyby tyto tři univerzity spojily své výzkumné úsilí a jak nakonec skončí jejich pilná práce? Bude výsledkem stále dokonalejší a lacinější zdroj na získání elektřiny? Kdo by si troufl odhadnout, který solární článek to nakonec vyhraje, či jestli se zdokonalí třeba nějaký úplně jiný. Již v prvním díle jsme si povídali o existujících ohebných solárních článcích… jediné co víme, že v současné době je výroba elektřiny ze slunečních paprsků stále na začátku cesty. Cesty, které cíl by mohl být velmi úspěšný. Dnes je zatím jejich účinnost ještě moc malá, což výrobu elektřiny prodražuje - o cenách solárních panelů a článků ani nemluvě. Za vše hovoří fakt, že zatím všechny sluneční elektrárny na světě vyrobí dohromady takové množství elektřiny, které je adekvátní výkonu jednoho jaderného reaktoru.



pokračování - baterie a další zdroje.

Ach ta energie! část šestá

Zkoumáme a vyvíjíme

Univerzitní laboratoře - zde se v současnosti hledají cesty jak nově, efektivněji, ekologicky, využít různé zdroje energie… a zdá se, že dokonce každá prestižní technická universita chce mít svůj vlastní originální solární článek, vyvinutý svými pracovníky.

Už v Gulliverových cestách…
Jonathan Swift měl neuvěřitelnou fantazii a asi ani netušil, když nechal vědce z Lagadské velké akademie zabývat se velmi pošetilými věcmi, že dnes se jejich podivínské experimenty až tak legrační nezdají. Nevěříte? Například jeden vynálezce se zabýval následující činností, kterou Swift popisuje očima Gullivera takto:

…Obíral se už osm let s vynálezem, jak vyloučit z okurek sluneční paprsky, které by se pak vpravily do neprodyšně zapečetěných lahví a za drsného a nevlídného léta vypouštěly, aby zahřívaly vzduch. Řekl mi, že za dalších osm let bude bezpochyby moci zásobovat guvernérovy zahrady laciným slunečním světlem…

Je to humorné, ale nevidíte v tom paralelu dnešních výzkumů solárních baterií a článků?
Tým Wayneho Campbella z University’s Nanomaterials Research Centre na Massey university na Novém Zélandu vytvořil novou variantu způsobu přeměny sluneční energie v elektrickou - články nazvali "dye-sensitised solar cells" - barvocitlivé.
Nechali se inspirovat rostlinami - jejich chlorofylem a organickými barvivy vůbec.
Proč si vybrali zelené barvilo? Je to logické, chlorofyly se vyskytují v rostlinách v chloroplastech ve formě chlorofyl-proteinových komplexů a je o nich známé, že patří k fotosyntetickým pigmentům (s fykobiliny a karotenoidy), takže důvod už je jasný.
Až na výjimky, jako jsou takové organismy jako třeba chemolithotrofní bakterie, tak téměř všechny ostatní formy života využívají v metabolických procesech chemickou energii, která byla původně přeměněna z energie světelného záření zelenými rostlinami v procesu fotosyntézy. Chlorofyly se tímto stávají jednou z klíčových molekul podporujících existenci života na Zemi a možná budou hrát i velkou roli v energetice. Sluneční paprsky jsou v nových solárních článcích pohlcovány organickými barvivy, které jsou svým složením velmi blízké zelenému rostlinnému pigmentu chlorofylu. Chlorofyl pohlcuje hlavně červené a modro-fialové světlo.

Druhé barvivo, které vědci použili k testování je hemoglobin - červené krevní barvivo, které je obsaženo v červených krvinkách (erytrocytech) obratlovců a váže a uvolňuje kyslík a přenáší oxid uhličitý.. Opět, jako u chlorofylu i v případě hemoglobinu vědci použili umělé barvivo, které ovšem vykazuje shodné znaky s tím přírodním. A proč je vhodný pro barvocitlivé články i hemoglobin? Mají podobné vlastnosti. Chlorofyl a hemoglobin obsahují porfin tvořený čtyřmi pyrrolovými kruhy spojenými methylenovými skupinami. Pyrrol je bezbarvá kapalina, nepříjemně páchnoucí, ve vodě nerozpustná, toxická, která ovšem je stavební jednotkou i tzv. tetrapyrrolových barviv což jsou právě chlorofyl, hemoglobin.

V experimentálních článcích je kromě již zmiňovaných tetrapyrrolových barviv vždy i dioxid titanu - což je bílý pigment, který zrovna tak, jako polokovový prvek křemík, je polovodičem, takže jej zde nahrazuje. Na rozdíl od křemíku není výroba čistého dioxidu titanu s patřičnými parametry tak energeticky náročná - což podstatně zlevňuje výrobu barvocitlivých solárních článků.

V dubnu tohoto roku Dr. Campbell představil první solární článek na bázi tetrapyrrolových barviv o velikosti 10x10cm. Tento energetický zdroj vystavený přímému slunečnímu záření uvedl do chodu malý ventilátorek. Podle Campbella a jeho kolegů jejich dye-sensitised solar cells je asi zatím tou nejlepší cestou jak využít solární a světelnou energii vůbec - experimentální článek totiž k výrobě elektřiny využije i rozptýlené světlo nejen přímé sluneční paprsky, čili je velmi efektivní. To není jediný jeho klad - jeho výroba je laciná, technologicky nenáročná, předpokládá se, že tyto články budou cca 10krát lacinější než křemíkové.
V současné době se vědci začali zabývat konkrétním využitím svého experimentu - napadá je řada logických variant - jako první se opět nabízí pokrýt jím okenní tabulky a střechy domů. Masová výroba a využití ovšem ještě není záležitost roku, ale mnoha let. takže pomalu se můžeme připravovat na zelené střechy a zelená okna.

pokračování zítra

Ach ta energie! část pátá

-vlny
Vlnky na jejichž vršcích se třpytí měsíční svit, či obrovské napěněné mořské vlny hučící a ničící lodě - to je inspirace pro romantiky a básníky. Pravidelné mořské vlny, jako možný energetický zdroj, to jsou sny techniků, energetiků, ekologů….
Nejnovějším projektem, jehož pomocí by se měla z energie vln vyrábět elektřina, je systém Archimedes Wave Swing (AWS). Oproti dřívějším elektrárnám je to myšlenkově a technicky originální zařízení. Autorem AWS je technický inženýr Fred Gardner, který je zároveň ve vedení firmy AWS Ocean Energy, zajišťující vývoj a následnou výrobu systému. A jak mořská výrobna elektřiny funguje? Jednotlivé elektrárničky se nacházejí pod vodou v hloubce cca 40-50 metrů a od jejich vrcholu ke hladině musí být ponechán minimálně šesti metrový volný prostor, který je důležitý pro jejich chod.
Elektrárna má nepravidelný cylindrický tvar o největším hořením průměru 12 metrů a celkově je vysoká 30 metrů. Vyrobena je z těch samých materiálů jako podvodní části těžebních věží. Vypadá jako válec stojící "na jedné tenké noze", kterou je upevněn ve dnu. Připomíná obří ruční mixer svisle zabodnutý do písku. A obr to skutečně je - váží 800 tun a její výkon je 1,25 megawatt. Za rok tedy vyrobí energii pro několik set obytných jednotek - to je cca 12 gigawatthodin za rok. Cena takto vyrobené energie je ještě velmi vysoká, autoři systému připomínají, že pokud se AWS masověji rozšíří, cena půjde dolů.
Hoření široký válec je dutý a vyplněný plynem a může se nezávisle na "noze" pohybovat jako píst nahoru a dolů - a to je ona Gardnerova originální myšlenka a princip výroby elektřiny z energie vln. Triviálně řečeno - když je nad cylindrem elektrárny vlna, tlak vody jeho hoření část srazí dolů a plyn v něm se zcela logicky rovněž stlačí. Když se vlna přelije - tlak se sníží a plyn se roztahuje a cylindr se zvedá. Uvnitř jistě musí být i nějaké pružiny, díky nimž je pohyb "lehký" bez tvrdých nárazů.
Onen neustálý pohyb válce nahoru a dolů se přeměňuje na elektřinu pomocí lineárního generátoru. Elektřina se do sítě na břehu dodává pomocí elektrického kabelu vedeného po dnu, což může být někdy i velká slabina tohoto systému - kvůli kabelu musí být umístěný blízko břehu a kabel se může poškodit. Plusy AWS jsou - jeho levná a celkem snadná instalace, velké množství získané energie v přepočtu na potřebnou plochu, ekologická šetrnost k prostředí a jednoduchá obsluha.
Jedna elektrárna stojí kolem 4 miliónů euro a předpokládá se, že bude bez přerušení pracovat osm let.
Pět takovýchto vlnových elektráren pracuje od roku 2004 u břehů Portugalska a prý bezproblémově. Firma AWS Ocean Energy plánuje rozmístění dalších systémů - např. do roku 2008 u Orknejských ostrovů. Konkurence je v tomto oboru veliká, elektráren využívajících energii vln existuje mnoho, uvidíme jak se AWS prosadí.

- mořské proudy
Asi nejzvláštnější elektrárnou využívající nějakým způsobem energii moře se buduje v USA ve Floridským průlivu. Její výkon má být 136megawatt a elektřinu bude vyrábět za pomoci Golfského proudu - on je vlastně velká a silná řeka - jeho průtok je 25 miliónů kubických metrů za sekundu - ani kdyby se spojily všechny řeky světa dohromady, tak nemají takový průtok.
Tato elektrárna samozřejmě nebude mít žádnou hráz - bude upevněna kotvami ve velké hloubce. První část elektrárny má být postavena a uvedena do zkušebního provozu už za tři roky.
Pokud se podaří zvládnout technické problémy jako je agresivnost slané a teplé vody na kovové části elektrárny a dobré ukotvení - vypadá projekt nadějně, ale většinou o životnosti takovýchto experimentů rozhoduje až jejich uvedení do provozu, pak se zjistí jestli je to ta správná cesta.

pokračování

Ach ta energie! část čtvrtá

Na moře…
Existuje celá řada dnes už i realizovaných nápadů, jak "použít" pro výrobu elektřiny moře - konkrétně se jedná o využití energie přílivu a odlivu, mořských proudů a hlavně vln. Zatím žádný z těchto způsobů výroby elektřiny se nerozšířil.Ono to pořád nějak není možné, každá z přílivových nebo vlnových elektráren má své chyby a nejsou to jen technické důvody, proč se nedají více využívat. Doposud všechna tato zařízení vyrábějící elektřinu jsou na hladině nebo u břehů a mohou tak bránit plavbě lodí, zároveň jsou velmi zranitelná při vysokém vlnobití a bouřích. Náklady na výrobu elektřiny jsou velmi vysoké, z těch samých důvodů jako u větrných elektráren - výroba a stavba zařízení je drahá. Rovněž estetické hledisko není zanedbatelné. Koho by bavilo dívat se třeba na romantický mořský zaliv plný elektrárniček - zrovna tak nejsou žádnou ozdobou horské krajiny větrné elektrárny… na druhou stranu, elektrická energie je potřeba a nemůžeme si dovolit zanedbat jakoukoliv možnost jejího získání a moře nám poskytuje několik obnovitelných zdrojů.

- příliv a odliv
Příčinu přílivu a odlivu popsal už Kelvin a dokonce pro různá pobřeží na celém světě vypočítal jaká je tam výška mořského přílivu v určitý denní čas a ještě si dal práci a vše vypočítal pro všechna ročních období. Takže energetici mají přesné tabulky a vědí, kde a kdy je příliv dostatečný a mohla by se tam postavit elektrárna.
Využití přílivu jako energetického zdroje je ale celkem obtížné, protože tlak přílivové vody není většinou dostatečný a také rozšíření přílivových elektráren brání fakt, že maximální výšky příliv dosahuje o půlnoci, kdy je spotřeba energii minimální.
První moderní přílivová elektrárna byla vybudována ve Francii v roce1966 v ústí řeky Rance.
V roce 1968 byla postavena další přílivová elektrárna v tehdejším SSSR na pobřeží Barentského moře v Kisloj gube, která byla v roce 1990 zakonzervována z důvodu nedostatku financí a nedávno byla obnovena a inovována - byla opatřena unikátními turbínami, které jsou instalovány jen zde a nikde jinde na světě a jejich jedinečnost spočívá v tom, že pracují nejen při přílivu, ale co je tou jejich velkou zvláštností a plusem - mohou pracovat i při odlivu. Tato experimentální elektrárna získala zlatou medaili na EXPO 2005 v Japonsku.
Nevelké přílivové elektrárny jsou ještě v Kanadě a Číně.

pokračování zítra

Blbůstka pro lásku

Jsou různé gadgety s různou mírou upotřebitelnosti a nutnosti je mít. Je to třeba i dnes už nepostradatelný mobil, ale dost často to jsou blbůstky a jedna z nich se mi líbí.

Jedná se o podivný polštář - "svítidlo", které je podle mě i lakmusovým papírkem lásky - pokud ta není, nesvítí. Tento indikátor lásky se jmenuje "Interaktivní polštáře"(Interactive Pillows) - polštáře protože, aby splňoval svůj úkol, musíte mít vždy dva a každý musí být umístěn v jiném bytě a třeba i městě. Interaktivní polštáře vznikly spoluprací odborníků z Interactive institute design v Goteborgu, Newmad technologies a dalších. Jejich technologický princip je jednoduchý - do povlaku polštářků jsou vpleteny elektroluminiscenční vlákna a čip spojující zařízení s přímo s Internetem - ten zajišťuje onu interaktivnost. Vás polštář se rozsvítí pouze v tom případě, pokud majitel toho druhého ho aktivuje tím, že ten svůj objímá. Světlo je signálem, že na vás partner myslí. Mnozí mohou namítat, že v době mobilů je toto zbytečnost, lepší si je zavolat. Možná mají pravdu, ale je to krásná zbytečnost ovšem s vtipem a mobilu přeci někdy dojdou baterie…

Ach ta energie! část třetí

Vítr a voda

Minule jsme si povídali o solárních zdrojích energie, dalšími možnostmi, které by do budoucna mohly zabezpečovat lidstvo energií jsou větrné elektrárny a pak ty přeměňující na elektřinu energii vln na moři, přílivu a odlivu…

Zafoukej větříčku ať si ohřeji polívčičku
Větrné elektrárny - tolik se o nich hovoří, dlouze rozebírat ony klasické větrníky už nemá cenu - ví se, že využívají obnovitelný zdroj energie, a že jsou ekologické - jenže, pokud uvažujeme, že životní prostředí "znečišťuje" hluk - tak ekologické rozhodně nejsou. Ten podivný svistivý zvuk točícího se větrníku zahání ptáky i zvířata a vůbec si nedovedu představit bydlet někde blízko takovéto větrné elektrárny. Navíc jejich podstatnou chybou je, že samotné těleso elektrárny větrníku - jeho výroba a stavba jsou ještě pořád opravdu velmi drahé a vlastně i energeticky náročné, což se zpětně promítá do ceny energie.
Na severu Německa se nachází asi největší větrník vysoký 183 metrů o výkonu 5megawatt. Na jeho výrobu se spotřebovalo 180 tun oceli, na základy 1,3 tisíc kubických metrů betonu
Takže otázkou je jestli se instalací takovéto větrné elektrárny opravdu ušetří životní prostředí? Totiž za jakou cenu se pak vyrábí ekologický proud, když výroba a stavba zařízení, které je vyrábí celkem dost zatíží životní prostředí? Ovšem i přes všechny mínusy větrníků tento způsob výroby elektrické energie neustále roste. Prvenství si drží Německo (20tisíc megawatt) za ním následují Španělsko, USA. Indie.
Na celosvětové výrobě elektrické energie se ta "z větru" podílí 1%.

- větrná elektrárnička nemusí být jen větrník.
Australan Graeme Attey z města Fremantle zkonstruoval úplně nový typ domácí větrné elektrárny, kterou lze jednoduše namontovat na vrcholek střechy domu. Zařízení má tvar válce dlouhého 1 metr a o průměru 0,5 metrů. Takovéto malé rozměry umožňují elektrárničku umístit na jakýkoliv dům a ani se její instalací nijak moc nenaruší jeho vzhled.
Pracuje ovšem zase na principu, že vítr točí lopatkami generátoru.
Attey počítá, že společně s jeho elektrárničkou bude dům ještě vybavený solárními panely a tyto dva zdroje energie - aspoň u něj v Austrálii, zcela postačí k samozásobení rodinných domů. Toto, pokud budou domácí elektrárny laciné, je dobrá cesta jak ušetřit neobnovitelné přírodní zdroje a i životní prostředí.

Spojení větrné elektrárny a solárních panelů je logické - ovšem asi nejoriginálněji ho použil architekt Michael Jantzen. Umělec projektuje domy budoucnosti, které jsou opravdu na pohled zajímavé, jen taková maličkost, jako bydlení v nich, je občas asi problematické. Až na výjimky se zatím jedná jen o návrhy, ale zajímavé a řeší v nich i jak by se mohl dům stát energeticky zcela soběstačným. Takovým jeho asi nejbizardnější nápadem je Transformation House.
Vnější vzhled domu je opravdu proměnlivý, díky tomu, že autor "obal" válcovitého příbytku rozdělil na pět sekcí, které se točí kolem horizontální domovní osy. Otáčení je možné buďto díky elektromotorům anebo větru.
Sekce vytvořené z pláště domu mohou měnit jeho vzhled anebo ho zásobovat energii například pomocí slunečních baterií, které tyto nestejnoměrné pásy pokrývají a dále složitá forma rotujících sekcí domu rovněž není jen tak "pro parádu" jedná se vlastně o větrné turbíny. Dále v plášti těchto sekcí jsou jímky na dešťovou vodu. Čili dům může obyvatele nejen zásobovat energií - a to jak na zateplení či chlazení interiéru, tak pro elektrospotřebiče a i užitkovou a po vyčištění i pitnou vodou.
Nevím jestli někdy bude měnící se dům postavený, ono ke všemu jeho plášť je kovový a žít v něm by asi bylo celkem depresivní, i když myšlenka je senzačně bláznivá a dům je i ekologický…

pokračování zítra

písnička na neděli