Tvůrce žen, zbraní a aut.

Představuji vám zde ve SciFantu hlavně osobnosti spojené s IT, zatím se jednalo převážně o techniky, výzkumníky nebo zakladatele firem a tentokrát to bude člověk z úplně jiné branže - umělec - výtvarník. Japonec Sonoda Kenichi - zástupce žánru kyperpunk- anime a sci-fi manga. Tyto umělecké směry mají daná pravidla pro to, jak kterého kresleného hrdinu zobrazovat, ale i v těchto mantinelech se umí pohybovat umělec, který chce být originální - a to prý Sonoda je.
A otázka jestli patří do osobností IT? Ano, splňuje kritéria, jak tématem své tvorby, tak i tím, že k tvoření nepoužívá jen tužky a štětce, ale i počítač a zastupuje tak zde celou řadu podobných umělců… prostě kyberpunk do IT také patří.

Fakta
Sonoda Kenichi se narodil 13.prosince 1962 v městě Takaishi, Osaka Prefecture.
V roce 1983 odchází z Osaki do Tokia, aby zde ukázal své práce a mohl pracovat ve firmě "Artmic" jako animátor a tvůrce postaviček.
Od roku 1987 vytvořil celou řadu postav pro animované fimy - anime a k některým i vymyslel scénář.
K jeho nejznámějším anime patří: Wanna-Be's (1986), kyberpunkový OVA anime Bubblegum Crisis (1987), Bubblegum Crash (1991), Gunsmith Cats (1995), Idol Fighter Su Chi Pai (1996).
Vytváří i v současné době oblíbené mangy: Gunsmith Cats (1991-1997), Cannon God Exaxxion (2000-2004) a Gunsmith Cats Burst (od roku 2004 a stále tento příběh pokračuje).
Zároveň se seriálem Bubblegum Crisis Sonoda publikoval mangu - Riding Bean a v roce 1989 se účastnil jejího zanimování.
V roce 1991 studio Artmic, kde byl zaměstnaný, zkrachovalo a i on tak přišel o mnoho peněz a nejen to, navíc ještě ztratil autorská práva na Riding Bean.
V roce 1991 začal publikovat svojí mangu Gunsmith Cats - o dvou dívkách prodejkyních zbraní a soukromých detektivkách, v časopise Afternoon. Na dalších pokračováních tohoto příběhu pracuje dodnes.

Velice zvláštní ženy - aneb rozvernější povídání
V roce 1985 začal pracovat na svém prvním filmu "Uchazečky" (Wanna Be's) věnovanému ženskému boji a tato jeho prvotina předznamenala i jeho další tvorbu - Sonoda si totiž jako své výsostné téma zvolil, tvořit "kruté dívky", zbraně a automobily. Toto vše opět prezentoval v anime "Dívčí síla" - Gall Force: Eternal Story (1986), vyprávějícím o civilizaci složené pouze z žen. Film se stal velmi populární a velkou roli v jeho úspěšnosti sehrál právě Sonodův design.
Nejznámějším nejen v Japonsku, ale i ve světě a také asi nejzdařilejším jeho filmem je OAV (Original Video Animation) kyberpunkový seriál Bubblegum Crisis. Inspiraci k němu poskytli Philip K. Dick's a Ridley Scott's svým filmem Blade Runner.
Děj je celkem prostý v roce 2032 po velkém zemětřesení bylo Tokio srovnáno se zemí a bylo pak postaveno nové Magatokio. Zde sídli megakorporace Genom, vyrábějící inteligentní a polointeligentní humanoidy - Boomers.
Používat Boomers, jako pracovní silu, je na Zemi přísně zakázáno, ale oni - ti inteligentní se na ni stejně dostávají - utíkají přímo z Genomu. Na jejich likvidaci nestačí policie ani žádné speciální jednotky, proto dcera tvůrce Boomers vytvoří čtyř člennou dívčí jednotku - Knight Sabers, která s humanoidy bojuje. Tým má samozřejmě k dispozici nejmodernější zbraně a i takovou "vychytávku" jako pancéřové oblečení.
Válka těchto dívek s Boomers je ovšem věčná, protože tito roboti jsou potřební ve vesmíru, a tak jejich výroba se nikdy nezastaví…

Na rozdíl od svých kolegů si Sonodo na nic nehraje - nadává do své tvorby žádné hlubokomyslné filosofické myšlenky a svým dílem neaspiruje na vysoké umělecké a scénáristické ambice - prostě on jen tvoří krásné i kruté dívky, reálné i vymyšlené zbraně a obdivuhodná auta a další techniku - vše dělá z čistého srdce - a to je prý ve světě šintoismu ta největší cennost a umělecká hodnota.

Patří do klubu prvních.

Čas od času je dobré připomenout si i notoricky známé věci. Osvěžme si tedy v paměti Konráda Zuseho, který vytvořil Z3 - první počítač, který byl ovládaný programem a zběžně i další členy "klubu prvních".

Další členové
Společně s Zusem jsou zde například: Profesor matematiky a fyziky na Universitě státu Iowa - John Vincent Atanasoff a jeho žák Clifford Berry, kteří už v roce 1939 začali pracovat na řešení počítače, který by byl postavený plně na bázi elektroniky. Jeho prototyp byl představen v roce 1940 - jednalo se o prvogenerační elektronický počítač - ABC čili Atanasoff-Berry-Computer. Nikdy nebyl neuveden do provozu. Atanasoff prostě neměl peníze na základní výzkum a následný vývoj potřebných elektrotechnických součástek. Prvenství vynálezu mu však zůstalo. Nesmí se zapomínat ani na Vannevara Bushe, ten stál u zrodu prvního analogového počítače, schopného řešit některé typy rovnic už v roce 1931.
John William Mauchly a J. Presper Eckert Jr.v roce 1943 vytvořili elektronický ENIAC… John von Neumann vytvořil EDVAC v roce1944 - ten byl již ovládány vnitřním programem… Howard H. Aiken svůj MARK1 ukázal světu v dubnu 1944… a další a další….

Fakta
Profesor Konrád Zuse se narodil 22. června 1910 v Berlině a zemřel 18. prosince 1995 v Hünfeldu u Fuldy.
Jeho otec byl poštovní úředník. V roce 1912 se rodina, kvůli otcově práci odstěhovala do Braunsbergu. Zde Zuse absolvoval humanitní gymnázium. Po maturitě odešel do Berlína studovat Technischen Hochschule Berlin-Charlottenburg (dnešní Technická univerzita Berlín). Studia zakončil v roce 1935.
V roce 1945 se v Berlíně oženil s Giselou Brandes a společně měli pět potomků.
S několika kolegy založil v roce 1949 v Neukirchenu firmu Zuse KG vyrábějící elektromechanické kalkulátory. Firma byla později pohlcena Siemensem, kde Zuse zastával čestnou funkci - vedoucí vědecký spolupracovník.
V poválečných letech se věnoval převážně teorii, vytvořil skutečný algoritmický jazyk Plankalkue (z latinského planus calculus - projekt výpočtů).
Ve volném čase se věnoval malování, svá díla i vystavoval ovšem pod pseudonymem jako Kuno See.


Konrád Zuse se svými počítači
Od dětství rád něco konstruoval. Jako student snil o stroji, který sám bude provádět výpočty.
V dnešní době informační přesycenosti se zdá téměř nemožné, že Zuse svým prvním počítačem navázal na anglického matematika Charlese Babbageho (1791-1871) aniž by jeho dílo vlastně vůbec znal a měl o něm tušení. Podle jeho životopisců, je tomu opravdu tak. Zuseho první počítač Z1 se totiž velmi podobal Babbageho Analytical Engine. Z1 dokončil v roce1938, byl to pouze elektromechanický stroj s kolíčkovou pamětí na 16 čísel.
Kvůli jeho tvorbě odešel už v roce 1936 ze zaměstnání. Dílnu si vytvořil v pokoji u svých rodičů a začal pracovat. Nejdříve na jednom stole, ovšem stroj se rozrůstal, přidával stoly, až nakonec Z1 zabíral kolem 4m2. Na výpočty tohoto Z1 ovšem nebylo spolehnutí, takže o nějakém praktickém využití se ještě vůbec nedalo uvažovat.
Z2 byl reléově-mechanický a pracoval s děrným páskem, ovšem paměť měl ze Z1.
Na konci práce na Z2 se seznamuje s rakouským elektroinženýrem Helmutem Schreyerem, se kterým potom spolupracuje.
Z3 byl reléový - konkrétně z cca 2600 elektromagnetických relé. I zde byla použita děrná páska s programem, kapacitu paměti měl 64 slov. Z3 byl dán do praktického užívání v roce 1943, ale práce na něm byla zakončena v roce 1941.
Počítače Z1 až Z3 byly zničeny v roce 1944 při bombardování Berlína. Zusemu se podařilo zachránit pouze Z4, který vyvezl na koňském povozu do Gettinghenu, kde ho schoval v konírně. V roce 1949 Z4 ho převezl do Curychu. Z4 nebyl poslední po něm následoval Z5 pak Z6 po něm Z7…

Někoho možná udiví, že v Německém technickém muzeu v Berlíně je vystaven Z1. Údiv není na místě, protože Zuse byl v roce 1986 požádán o to, aby Z1 znovu sestrojil, což se mu za tři roky skutečně podařilo.

miniatury - mé trapasy

Byla jsem venčit hafany. Jako každý den. Vracíme se z procházky. Vcházím do vstupní haly, která je dost temná a mám na očích sluneční brýle. Hafani táhnou neb se těší na oběd. „Jo, jo klusejte, už budeme doma a dáme si kuřátko a rejžičku,“ povídám jim.
„Já bych, s dovolením, taky klusal na to kuřátko,“ ozvalo se ze tmy.
Až teď jsem si všimla, že v hale nejsem sama. No jo no. Pán asi ohluchl z mého bouřlivého smíchu.

Jdu fotit. Jdu a fotím. Fotím.
Vidím kvítek. Sehnu se abych ho pořádně vyfotila. Hotovo. A ještě nalevo je hezký kvítek. Fotím a fotím. Najednou slyším nějaký hovor. Otočím se a vidím skupinu Japonců jak si zase oni fotí mě.
Narovnávám se z pokroucené polohy fotografa a … no jo se mi zvedla sukně… to bude ozdoba Japonských alb můj zadek:)

miniatury - cestou na nákup

Na lampě sedí dva krásní holubi. Nejsou to ti z centra. Tihle jsou mohutní. Peří jim hraje duhovými odlesky. Jsou krásní.
Nemohu se na ně vynadívat. Oni tam sedí a zdá se, že mě z té výše pozorují.
Procházím pod lampou.
Plesk!
No jo, dali mi najevo, co si myslí.

Chystám se přejít označený přechod bez semaforu. Z dálky se žene nějaké sportovní auto. Otevřený kabriolet. Stojím na místě. I když mám přednost, nemám v úmyslu být už slavnou umělkyní – čili rozmašírovanou super vozem.
Auto si to pádí. Už tu je. A najednou skřípění brzd. Smrad gum.
„Ty kreténe, proč brzdíš?!“ řve na řidiče spolujezdec.
„Vole, nevidíš? Máme červenou!“
Mladí muži se dívají se na mé vlasy a řvou smíchy. „Ty kreténe, to je sranda, to až budu vyprávět.“
Přecházím a taky se směju. Jo, jo to až budu psát.

Běžím na nákup. Míjím skupinu mladých žen a dětí.
„Já ti nemám vůbec čas.“
„Já taky absolutně nemám na nic čas, absolutně nestíhám.“
Zaslechnu jejich hlasité stesky.
Nakoupím a za 45 minut se vracím zpět.
Ty mladé ženy tam pořád stojí. Nehnuly se ani o kousek. Prolítla jsem kolem nich. V té rychlosti jsem ani nezaznamenala, o čem si povídají. Asi o tom, že nemají čas.

miniatury - můj život s

Tiše, tichounce vstanu od počítače. Zaposlouchám se. Všude klid.
Pomalu, pomalinku se sunu do kuchyně.
Chvíli vyčkám. Ne, nic se neděje. Klid. Ticho.
Ohlédnu se za sebe. Ohlédnu se napravo i nalevo. Člověk musí být obezřetný.
Posledních pár kroků a jsem u ledničky.
Nedýchám a poslouchám. Opravdu všude je klid a ticho. Nic se nehýbe. Klepající se rukou ji pomalu a tiše otevírám.
Beru si do papíru zabalený salám. Cítím se báječně. Vítězně. Pojídám druhé kolečko. To je blaho!
Když najednou pocítím mrazení v zádech.
Vše marné! Dostali mě?!
Rychle se otočím a kousek ode mne sedí oba dva. Dívají se a já slyším. Tak salám a bez nás.
No to je pěkný!
Opět jsem prohrála, ale jak to ti psi dělají, že slyší jídlo, i když hluboce spí?



Je noc. Jako vždy jdu venčit hafany.
Koukám se, aby na nás zpoza rohu nebafnul nějaký zlý pes.
Venčící kolečko pomalu končí a najednou. „Haf, haf, vrrr!“ Krve by se ve mně nedořezal. Někde vepředu je velký hafan a přibližuje se k nám. Opocuje se mi čelo hrůzou. Hafani jsou v poho a Leela se těší, že si třeba kousne.
Nesdílím jejich nadšení. Nechci krev a kvílení. A štěkot se přibližuje.
Kde ten velkej hafan sakra je? Říkám si a svým zrakem, kdy předměty vzdálené dál jak dva metry už vidím rozmazaně, hledám obr psa a určitě zlýho. Když tak zle vrčí.
Kde ten pes je! Vrčení je tak blízko. Rozhlížím se do dálky a…
… a málem jsem zašlápla deseti centimetrového Yokšíra.
No jo ten strach, co má ty velký oči.

Leela a Atruš

Mé šoky minulého týdne

Ano z politiky jsem na větvi, jen na ni pomyslím, ale to teď nechci probírat. Jsou to čistě osobní pozvednutí obočí.
Vrátila jsem se po delší době na Xichtář a skoro první co tam vidím, je, že mi můj kamarád něco doporučuje. No na tom není nic šokujícího… kdyby ten můj kamarád nezahynul už přede dvěma roky. Chvíli jsem to vydýchávala, ale v poho.
Zjistila jsem, že čtyři profily na FB, které mám v přátelích, už jsou náhrobky těch lidí neb živé bytosti, co si je vytvořili, zemřeli. Je to takový bolestně smutno nostalgický pocit, dívat se na profil zemřelého.
Prý, i kdyby chtěli pozůstalí po Xichtáři takový profil – náhrobek zrušit. Xichtář ho nezruší. Což pokládám za velkou sprosťárnu. Nevím jak je to tady. I zde vidím kamarádův profil. Smazat ho, to bych pokládala za něco opravdu nemístného, hnusného… tak trpím pokaždé, když se mi objeví jeho ikonka.
To byl tedy první šok a druhý? Ze vztahů.
Koukám: Ten je rozvedený, ten taky… ten taky a znovu se žení. A tenhle pár, ti už taky!!! Jsem v šoku! Před lety jsem sledovala jejich krásnou lásku, on o ni krásně psal do statusů, chlubil se co ji uvařil, co koupil jí a synovi. Vzal si lépe placenou práci… když jsem je viděla naživo, tak krásný vztah. On ji skoro na rukou nosil… zdálo se, že jsou i po osmi letech zamilovaní. A bác on z FB zmizel a u ní jsem se dočetla jen nenávistné poznámky. Ptát se nebudu, přijde mi to nemístné, ale hlavou mi vrtá, co se mohlo v tak krásném vztahu pokazit?
No nic není na světě definitivní… Nic netrvá v světě věčně ani láska k jedný slečně… pánovi.

Newton's Cradle

Znáte ty o sebe ťukající kuličky zavěšené na nitce?
Neboli Rázostroj či Newtonova houpačka.
Prohlížím si ho v jednom obchodě a za mnou se na něj dívá mladší manželský pár.
„To je na prd,“ slyším, jak říká muž. „Měl jsem to a zastavilo se to.“
Pán zřejmě očekával, že si koupí perpetuum mobile. To se pak nedivím jeho zklamání.







a několik "jakoby perpetuum mobile" :)

prostě jen malá myšlenka (o... no o inovaci)

Tak jsem si myslela, že mě hned tak nějaká inovace výrobku neudiví. A udivila!
Oč se jedná? O velmi důležitý výrobek, z jehož absence se nejednomu člověku opotilo čelo hrůzou.
O toaletní papír.
Jakouže inovaci je možné provésti na s odpuštěním na hajzl papíru? Převratnou! Nesmějte se, opravdu.
Motáte, motáte a jednou rolička skončí a na vás bafne hnědý či bílý zaváděcí papírový váleček – a on je oč tu běží.
Motám, motám a najednou na mě bafne popsaný váleček a říká mi, že ho mohu vhodit do toalety a spláchnout.
Jsem člověk nedůvěřivý, jdu si ověřit, jestli se váleček skutečně tak rychle rozpadne.
Opravdu. Jen jsem ho pokropila vodou, už mi do umyvadla odkapává. Rychle zachycuji tu rozbředlou hmotu a musím napsat – návod na zaváděcí ruličce má pravdu. Možno vhodit do toalety a spláchnout.

To jsou věci…

oko do cukru okno

Oko do duše okno, prý. Kdo se vám nepodívá do očí, z toho máte špatný pocit. A někde to bez pohledu do očí prostě nejde - u doktora třeba.

Do očí se pacientovi nemusí dívat jen doktor, ale až bude na trh uveden nový vynález, bude se diagnostikovat i sám pacient a to pouhým pohledem do zrcadla. Nebude se jednat o všechny nemocné, ale hlavně o diabetiky. Oním vynálezem jsou kontaktní čočky, které měří nepatrnou koncentraci glukózy - krevního cukru v slzách. Na tento nápad přišel Chris D. Geddes profesor marylandského Střediska pro fluorescenční spektroskopii v Baltimore a publikoval jej už v roce 2005 v odborném časopise "Current Opinion in Biotechnology". http://theinstituteoffluorescence.com/Publications%20pdf/7%20rev%20art.pdf

Princip těchto čoček je založen na reakci glukózy s boronovými kyselinami, což jsou alkylové či arylové deriváty kyseliny borité. Nemocný si tyto speciální čočky nasadí na oči a pokud u něj klesne hladina krevní glukózy, kontaktní čočky mu to oznámí změnou barvy - takže pacientovi bude stačit občas se podívat do zrcadla, aby věděl, že musí dodat tělu cukr.
Kontaktní čočky, které obsahují substituované boronové kyseliny- fluorofory, budou svítit zeleně jestliže bude v slzách glukóza. Pomocí barevné stupnice bude možné určit, jaké hladině krevního cukru odpovídá aktuální zabarvení kontaktní čočky. Případně majitelé čoček budou moci zjišťovat jejich barvu přesněji pomocí kapesního kolorimetru.
Profesor Geddes navrhl i další možnosti takovýchto diagnostikujících čoček - například sledování hladiny cholesterolu, mléčné kyseliny, indikátorů vysokého krevního tlaku.
Detekční látky nebudou v čočce rozloženy rovnoměrně, ale jen na "kontrolních stanovištích", takže jedna čočka bude moci obsahovat detektory různých látek.
Vadou toto jednoduchého a bezbolestného zjišťování zdravotního stavu pomocí čoček je to, že sám jejich vynálezce předpokládá zahájení jejich výroby a prodeje až tak za deset let, zatím jsou ve stádiu vývoje.

prostě jen malá myšlenka (o paradoxu)

Před časem, bylo to ještě v létě, mě známá ukázala na velmi korpulentní dámu, oblečenou jak hastroš a prohlásila: „tohle je známá módní guru.“
Kdyby řekla, že je to bordelmamá z Václaváku, tak bych ani brvou nehnula. V případě módní guru, mi spadla čelist a vejrala jsem jak krocan na parní hrnec.
Jsou to náhody, jdu teď v zimě s onou známou a ona opět mi třese paží a říká, „podívej.“
Podívám se na ženštinu vypadající jako opravdu hodně jetá sexuální pracovnice v prazvláštním oděvu a skočila jsem známé do řeči? „to je módní guru!“
„Je. Jak to víš?“ diví se.
Mě to bylo hned jasný, protože ať už se jedná o právní zákony nebo módní, vždycky je lidem určují velký kurvy.

Myšlenka o jedný slavný celebritě.

Úsměv Mony Lisy, tolik jsem se o něm a o ní samotné napřemýšlela a napsala článků i povídku. Vždyť to je smutný úsměv osamění. Ovšem vítězný úsměv, kdy už člověk si své osamění uvědomuje, je s ním smířený a užívá si ho.

Těžko kdy objasníme úsměv Mony Lisy - kolik inkoustu a tuže vyteklo při jeho popisu a úvahách - proč se právě tak usmívá. Kolik lidských mozků přemýšlelo o této slavné podobizně. A kolik počítačů se snažilo najít tu jednu jedinou správnou odpověď na dotaz: Cože její úsměv znamená?
Jedni říkají, že když ji Leonardo namaloval, tak se takto neusmívala, ale jak dřevěná topolová deska stárla a olejové barvy na ní sesychaly, vytvořil se jako následek "práce materiálu" její poněkud ironický úšklebek. Jiná skupina vědců a jejich počítač nám nabízí další z možných variant - Mona Lisa se právě takto usmívá, protože se nám vysmívá, je to totiž autoportrét samotného Leonarda a ne žena. Výpočet chybu vylučuje - speciální program srovnal jeho známé podobizny s Lisou a ten závěr mu vyšel. Vzhledem k tomu jaký Leonardo byl, je to možné. Záhada, ironie, sarkasmus, to by se mu mohlo podobat. Navíc jeho spodobnění se jako ženy, by také nemuselo být, vzhledem k jeho sexuální orientaci, náhodné. Také fakt, že tento obraz všude vozil s sebou, by mohl napovídat, že na něm namaloval "ženu v sobě". Proč ne?

Jenže další skupina badatelů křičí, že ten kouzelný úsměv ji na rtech Leonardo vykouzlil svoji zvláštní malířskou technikou sfumato - jedná se o způsob šerosvitné malby. Tvary jsou obklopeny měkkým světelným kouřovým oparem a ztrácejí na ostrosti. Optické hodnoty sfumata a jeho technické provedení pomocí systému lazur objevil právě da Vinci.
Umělec roky a roky, jemným tenkým štětečkem vrstvil barvu - milimetrový tah vedle tahu, vrstva na vrstvu a výsledek je ta zvláštní fotografická jemnost a tajemnost mladé dámy. A to je pravda. Díky této technice Leonardovy obrazy mají v sobě něco neuchopitelného - neurčité kontury představují pro diváka nepostižitelný vjem a pocit tajemna.

Co je tedy správné vyluštění tajemství krásky na obraze? Co je pravda? Mnoho amatérských badatelů a vědců se bude do krve přít, že nic ze zde napsaného není správným řešením jejího úsměvu, a že jen jejich řešení je správné. Kdo ví… a kdy máte v historii jistotu pravdy? Lákal by Leonardův obraz tolik zvědavců, kdyby neměl tajemství?
Chceme nakonec znát pravdu? V tomto případě na ní vlastně vůbec nezáleží - je krásná a tajemná, je to Mona Lisa s tak smutným úsměvem a hrdým pohledem. Tahle dáma by nikomu neřekla příčinu své vnitřní bolesti - své tajemství. Někdy je lepší víc raděj nevědět, tajemství lidí bývají zrádná a některá je opravdu lepší ani netušit.

A co když se prostě ta dáma takto doopravdy usmívala? Navíc, takto tajemně se na Leonardových obrazech neusmívá jen ona, ale třeba i Jan Křtitel. Takže?


Mona Lisa

Je žena?
možná…
co my víme…

možná je obraz obrazu
o ženě v sobě
co muži mají
možná je kousek důkazu

Napsal jsem jméno tvé z atomů aneb Don Eigler

V roce 1959 se 29.prosince v prostorách Caltechu sešla American Physical Society. Všichni čekali na večer, ne z důvodu oslavy, ale kvůli Richardu Feynmanovi - ano, toto datum je oním kultovním dnem nanotechnologií - zde Feynman pronesl ono, že tam dole je ještě hodně místa… přednáška byla určitě, jako ostatně všechny jeho vystoupení, zážitek a navíc tady ukázal, jaký asi bude svět a nemýlil se - například jeho tvrzení, že v podstatě bude fyzik schopen syntetizovat jakoukoliv chemickou látku, kterou mu chemik napíše. "Dejte mu pokyny a fyzik látku syntetizuje. Jak? Položí atomy tam, kam říká chemik, a takto danou látku vyrobíte…" se stalo pravdou.
Don Eigler a Erhard Schweizer v roce1989 jako první na světě pomocí skenovacího tunelového mikroskopu (scanning tunneling microscope, STM) ukázali vytvoření struktury na nanoúrovni - seřadili 35 samostatných atomů xenonu do názvu firmy, kde pracovali - čili napsali atomy "IBM". Tento první experiment manipulace s atomy trval 22 hodin, v současnosti takovýto proces zabere jen několik minut.

Fakta
Dr. Don Eigler v roce 1975 zakončil bakalářskou zkouškou z fyziky svá studia na University of California v San Diegu. V roce 1984 zde pak získal doktorát z fyziky. Doktorandské studium absolvoval v Technical Staff at AT&T Bell Laboratories.
V roce 1986 se stává "součástí" IBM, kterou je dodnes. V současnosti pracuje ve výzkumném centru IBM - Almaden Research Center v San Jose, California. Jeho oborem je oblast fyziky povrchů a hlavně nanotechnologie. Řídí skupinu specialistů a cílem jejich výzkumů a experimentů je co nejvíce rozšířit základní znalosti o fyzice atomových struktur - souvisí to s poznáním základů "nanosvěta" a jejich následného konkrétního použití ve výrobě počítačů - čili také zkoumají, jak by bylo možné použít nanostruktury k vytváření komponentů PC.
Eigler je braný jako guru nanotechnologií takže je samozřejmé, že jeho pomyslná vitrínka ocenění je naplněná k prasknutí - proto si řekneme jen o třech:
V roce 1993 obdržel titul IBM Fellow - což je největší vědecké firemní ocenění.
V roce 1995 získal Dannie Heineman Prize - je to specielní cena Gettingenské akademie věd Německa,která se dává jednou za dva roky, za významné výsledky v oblasti přírodních věd.
A v roce 1999 Nanoscience Prize.

Souvislosti
O tom, jak se může zdánlivé "hraní" si s atomy stát zajímavým vědeckým objevem souvislostí mezi nanosvětem a realitou svědčí i další Eiglerův pokus. Položil atomy kobaltu na měděný povrch tak, aby vytvořili uzavřenou elipsu. Potom, co do jedné poloviny ještě položil jeden atom kobaltu, tak v té druhé, kde bylo o atom méně se objevil signál analogický tomu, jakoby i v ní byla přítomna nějaká další atomová částice.
Jelikož v této části elipsy skutečně nebyla žádná částice navíc, i když skenovací mikroskop ji hlásil, vypadal tento jev jako opravdu zvláštní věc. Eigler toto vše vysvětlil pomocí efektu šepotu, který je znám velmi dlouhou dobu. Znamená to, že i velmi tichý šepot v speciálně vytvořeném prostoru může být slyšet na druhé vzdálené straně od hovořících, ale v jejich blízkosti bude nesrozumitelný. Tohoto efektu využívali stavitelé divadel - která mají eliptický tvar a tento efekt nastal i v nanaoelipse - atom navíc byl "slyšet" na opačné straně než byl vložen.


Menší už to nebude ať už se to jmenuje jakkoli
Eigler k výrazu nanotechnologie má výhrady - v rozhovoru pro časopis Expert řekl: "Termín nanotechnologie se narodil ve vědecko-populární literatuře, je ho nutné spíše brát jako marketingový výraz a lákadlo na investory a také na zvýšení zájmu široké veřejnosti. Mnozí hovoří o tom, že se jedná o novou vědeckou disciplínu. Mě se takový přístup nelíbí. V principu výzkum jakýchkoliv supermalých struktur, rozměry kterých jsou menší něž 100 nanometrů, je možné přiřadit k nanotechnologiím. Například chemie už dávno pracuje na molekulární úrovni - takže to by tedy podle této logiky znamenalo, že se jedná o nanotechnologii? Proto mě se líbí více definice, že to čím se dnes zabýváme je svázáno s novou úrovní řízení procesů v mikrosvětě."

Mobil s lidskou tváří

O polidštění a přenos emocí pomocí mobilu se snažil už v roce 2002 ve svých nekomerčních projektech "sociálních mobilů" Crispin Jones a Graham Pullin s dalšími kolegy z firmy IDEO. Neuspěli a přitom to bylo tak roztomilé. Posuďte sami:
Sociální mobil funguje následovně - například "SoMo1 - elektrošok" opravdu rozdává rány -když volající zvýší hlas, naslouchající je svým přístrojem udeřen slabým elektrickým výbojem - čím vyšší hlas, tím větší rána. "SoMo4 -klepající" - zase znamená, že vyťukáte číslo a následně začnete klepat na jeho spodní stranu, čím je váš hovor naléhavější tím důrazněji klepete.
Volaného na to, aby přijal hovor neupozorní nějaké vyzvánění, nýbrž onen váš klepot. Bezesporu zajímavé, vtipné a originální, ověnčené cenami, ale tudy cesta k "zlidštění" mobilů jak už víme nepovede. Kudy? Nikudy. Člověk je tvor společenský, doufám a věřím, sám pozná, že osobní kontakt nenahradí nic a technicky dokonalé a chladné přístroje jsou tu pro něj - jeho otroci - ne naopak.

IDEO mělo víc "sociálních mobilů". Na trhu se neujal ani jediný. Ono mezi námi, to jsou spíš hračky než přístroj na dovolání se někam.





rozhovor s Grahamem Pullinem

IDEO

prostě jen malá myšlenka (o devalvaci slov)

Diskuzáky a hlavně Facebook zprofanoval a asi i znehodnotil slovo „přítel“. Každý, koho tam máte, je váš „přítel“ ačkoliv jste toho člověka třeba v životě neviděli, nevíte, jak se opravdu jmenuje a zřejmě jste mu ukradení.
A tak se prostě s tímto slovem nešetří a ani s kamarády.
V tramvaji jsem seděla za mladým párem a nešlo nevyslechnout hovor:

„To je můj kamarád,“ říká mladý muž a ukazuje na tabletu na ikonku.
„A kdy jsi ho naposledy viděl?“ Ptá se jeho přítelkyně.
„Muž přemýšlí, „tak před čtyřmi roky?“
„A píšete si nebo voláte?“
„Ne.“
„Máš ho na Facebooku nebo jinde?“
„Ne, on tam není. Myslím.“
„Nevíš to?“
„Já nevím, jak se jmenuje.“
„Tak nevíš ani jak se jmenuje, nevídáte se, nepíšete si, ale je to tvůj kamarád?“ Diví se žena.
„Ano, je to můj dobrý kamarád. Já to prostě nemám nastavený tak jako ty se svými kamarády.“

V tom případě mám tisíe a tisíce kamarádů,pomyslela jsem si a musela jsem se tomu pousmát. Ten mladý muž žije možná v krásném světě... anebo ne?

prostě jen malá myšlenka (o dárcích)

Není dárek jako dárek. Ne, nechci přemýšlet nad jejich peněžní či citovou hodnotou. Nechci rozebírat slovo zvané komercionalizace. Jen jsem koukala na reklamy a nějak si nemůžu pomoct, ale jsem zděšená. Ono dát nějakému muži jako dárek lék na prostatu či stařešinům rodu léky na zlepšení myšlení i s bačkorama – tak to se mi nějak příčí. Je možné, že příští rok už budou ve vánočním balení třeba léky na inkontinenci moči pro starší dámy i s dospěláckejma plenama…To bude radosti pod stromečkem!
Ne, děkuji, pilulky na cokoliv dárek prostě nejsou, ať už jsou zdraví sebevíc prospěšné.
To už jsou opravdu lepší ty obligátní ponožky anebo nic.

prostě jen malá myšlenka (o bláznovství)

Volala mi dávná kamarádka. Ozvala se po dost dlouhé době, tak mě to překvapilo.
„Ahoj, jsi v pořádku?“ Ptá se.
„Jsem,“ udivil mě její trochu vyděšený hlas.
„To je dobře! Jsem se strašně lekla, volala mi dcera, že spadl obraz od bláznivé Jitky. Tak ti hned volám, jestli se ti něco nestalo.“
Chvíli jsem mlčela a pak se pokusila o bodrý bláznivý smích, abych dostála svému jménu. Možná se mě to i trochu dotklo. Není jediná, od koho slyším slovo bláznivá. Jste jiní, tak co s vámi? Šup do škatulky blázen.
Když se zamyslím, ono to nakonec není tak špatné být blázen. Můžete si říkat, co chcete, přeci jen blázni smí mluvit pravdu. Tak jo, beru to!
Je dobré být šaškem - můžete beztrestně říkat,co chcete. Špatné je být něčím kašpárkem.


taky blázni...

Shelved from Media Design School on Vimeo.

prostě jen malá myšlenka (o trpaslíkovi)

Výtvarné umění - nonverbální komunikace lidstva, ale zároveň živý jazyk bohatý na slova. Obrazy, kresby, sochy, instalace, performace... všechno to jsou výrazové prostředky jediného univerzálního jazyka a je jedno, ve které historické epoše vznikají. Jen, jako ostatně každý živý jazyk, prochází normálním vývojem - technická forma výrazu a materiál se mění. Zobrazované pocity, tužby, lásky, zůstávají. Ovšem je samozřejmé, že v jednotlivých částech světa vznikaly různé niance, dalo by se říci nářečí. Nejvíce jsou odlišnosti v symbolech. U nás je černá barva smutek v Číně je to bílá.

Jako v každém mezilidském dorozumívání, vznikají i ve výtvarném jazyce šumy. Když se do Japonska dostaly portrétní obrazy Japonci se domnívali, že to jsou zobrazeni lidé postižení morem. Neznali totiž evropskou konvenci o znázorňování stínů tmavou barvou. To vše se může stát, ale nic to nemění na faktu, že každý musí na výtvarné dílo nějakým způsobem reagovat. I averze, nechápání, kroucení hlavou, pobouření - vše je pocit. A tak často slýchaná věta, "Já tomu nerozumím." je chybně postavená. Měla by znít, "Já sám neovládám výtvarné techniky, neumím to, nemám talent." To by bylo pravdivé a není se zač stydět, nemusí každý umět vyjadřovat se v této ruční řeči, ale ona nějaký pocit vyvolá u každého. Ať už libý, či nelibý, to podle osobnosti. V tomto by měla být benevolence, když se vám líbí Braque, líbí se vám, a když trpaslík nebo méďa Béďa je to zase vaše věc, prostě máte rádi tento zemitější dialekt, oslovuje vás.

Doklad o lidské potřebě výtvarného umění je snad už sama jeho existence od pravěku. Nejstarším dochovaným výtvarným projevem člověka bude asi pískovec opracovaný broušením do podoby lidské hlavičky (je i možné, že se jedná o zvířecí hlavu nelze to jednoznačně určit). Jeho stáří se odhaduje na 250 000 let a byl nalezen v severozápadních Čechách na Písečném vrchu u Bečova.

Pel mel na tento týden

Bývalá mediální mrdka a nyní poslanec Martin Komárek nám jasně ukázal, jak si představuje slovo „makat“ a práce. Vzal svou krasavu a zmizel na víno do teplých krajů. Co na tom, že se v jeho práci právě projednává státní rozpočet. Musím souhlasit s capo di tutti capi Kalouskem, že mozkovna Komárka, by stejně nepojala, oč ve sněmovně běží.
No holobrádek Bělobrádek, ten se vykašlal rovnou na jednání o vládě a jupí za velkou louži. Zřejmě ho tam čeká něco důležitého černoprdelnického.

To student designu Markus Kayser vymyslel solární 3D tiskárnu na písek. Je tedy logické, že musí do teplých krajů. Vydal se tisknout na Saharu, ale tam mu bylo až moc teplo, ale nakonec tiskárna se neroztavila a vše zvládla a on tiskl a tiskl.



Není týden, aby se nějaký starý politický kozel v potu tváře a kroutíce se nepochlubil svou novou láskou. Tento týden je to kancléř Mynář. Ty velký lásky slečen k sexy peněženkám jsou tak krásné. Zatlačme slzu a přejme jim to.

Premiér Rusnok měl staženej zadek, že by musel jet na funus jedné uměle vytvořené ikony. Nechce se mu do vedra Afriky.
Mediální mrdky se jeho volování vesele chytly a už se to na nás valí ze všech stran.

V nějaké politické debatě v TV John označil Langera za Mrázkovo Íčko… tak nevím, co tím myslel, je to něco mezi teplými bratry?

A do toho všeho tady pofukoval Xaver. A to nebyl žádný teploučký vánek

Na závěr umění:

Vtiskni svou pečeť

Nežli byl vynalezen papír, balily se pergameny do svitků, kterými se protahovala šňůrka, která se dole k listině pečetila. Pokud jste se chtěli dozvědět, co je na pergamenu napsáno, tak jste museli pečeť odstranit. Tím pádem jste dali najevo, že jste porušili listovní tajemství a adresát hned věděl, která bije - ledaže by si dotyčný zvědavec - intrikán nějak opatřil pečeť pisatele. Ovšem pečetě si každý střežil, mnohem líp než my dnes své e-mailové schránky. Takže takto fikaně a přitom jednoduše bylo znemožněno nahlédnout do listin osobám nepovolaným.

Z čehopak byla pečeť? Neťukejte si na čelo, že jako jsem poněkud mimo a z čeho jiného že by jako mohla být, než z pečetního vosku. Omyl!
Nejskvostnější, nejdražší, nejhonosnější a ne pro každého a každou listinu byla pečeť zlatá. Bývala opravdu jen na velmi důležitých listinách královských a diplomatických, tzv. bulách.

Stříbrného pečetidla užíval císař Ludvík Pobožný, turečtí sultánové a velmistr řádu maltézského.

Olovem pečetil papež, cařihradský patriarcha, benátský dóže a někteří němečtí císařové.

Pečetní vosk a pečetní lak vyráběli nejdříve Portugalci. Ti se to naučili (nebo jim nápad ukradli?) od výrobců a zřejmě i vynálezců ve Východní Indii.

Velikosti pečetí byly různé, od malého penízku až k velikosti polévkového talíře.

Pečeť Bedřicha III: měla v průměru 17 centimetrů.

Za starých dob záleželo i na váze pečeti. Tak z pečeti řeckého krále Jindřicha III. Byl později ulit zlatý kalich, a bula Kristiána V. dánského vážila 70 dkg ryzího zlata.

Později byly pečeti už jen z velmi tenkého zlatého plechu, který se připevněnil na desku z laciného kovu.

Rovněž počet pečetí rozhodoval - třeba stížnostní bula měst českých koncilu kostnickému měla 250 pečetí.

Barva pečetí se řídila zvláštními nařízeními. Jen císařové a králové pečetili červeně, kláštery a města zeleně.

Takovou právní zvláštností je, že mnohá města si udržovala staletí svá privilegia jen proto, že pečlivě střežila příslušné listiny s pečetěmi.


A kdo neviděl, tak doporučuju film Sedmá pečeť:-)

prostě jen malá myšlenka (o samotě)

Na Malostranském náměstí v Praze roste strom. Všude jen domy, dlažba a u okraje parkoviště najednou stojí javor. Zasadili ho do otvoru, potom co vytrhali dlaždice a on si ve své díře spokojeně roste. Netuší, že až vyroste hodně moc vysoko, tak ho pokácejí. Zatím je to malý javor, nic neví o pile a nic neví o lese. Roste si tu sám a sám.

Samota, co s ní? Ten strom tam stojí prostě sám. Tečka. A jak je člověku samotnému ve světě?
Na pustém ostrově, kde má dost jídla i pití a není nijak ohrožován na životě, může člověk vyvržený mořem, přežít. Pomalu po letech samoty prý ztrácí schopnost mluvy a začíná se u něj dostavovat šílenství. Takže, když pro takového trosečníka připluje loď po třiceti letech, najde na ostrově nesrozumitelně žvatlající trosku. Kniha o Robinsonovi Crusoe tedy pěkně lže.
To takoví poustevníci a třeba buddhističtí mniši, kteří odešli do samoty zcela dobrovolně za účelem meditace, prý se i po mnoha letech samoty vracejí - pokud se vracejí, mezi lidi jako zcela normální. Jenže, co je to být v jejich případě normální? Zřejmě jim, ale mozek pracuje, protože aspoň najdou cestu, kudy se mají vrátit a vědí i kam.
Asi to bude v tom, jestli si člověk zvolí samotu dobrovolně nebo je do ní vržen. A to vržení nemusí být způsobeno jen mořskými vlnami a důvodem ztroskotání.
Vlastně, když člověk zůstane mezi lidmi úplně sám, rovněž ztroskotal a vyhlíží záchranou loď - ovšem je otázkou jestli záchranou loď ze své zlé vůle nenavede na útesy nebo nebude její zlotřilou posádkou vržen zpátky do moře. Prostě samotu si člověk volí většinou sám, ale ne osamění…

prostě jen malá myšlenka (o slávě)

Televize mají své programy, které lezou do domů až ložnic slavných lidí. Ukazují je, jak jedí, jak se baví, jak sportují, s kým souloží… Redaktoři tyto celebrity zpovídají, kladou jim dotazy typu: jaké to je být slavný a jestli se jim to líbí a jestli je to neobtěžuje. Slavní lidé - mladé ženy, staří páni, mladí páni a staré ženy se culí do kamer a odpovídají, jak je fakt super, být slavný člověk, jak si nikdy neplatí panáky a jak je to skutečně neobtěžuje,  …tedy někdy ano, ale většinou ne, protože jsou slavní a pro slávu se musí něco obětovat… oni to vědí a obětují se.
 Je to všechno moc hezké, ti lidi jsou uvolnění, jsou in,  k tomu v rukou drží většinou šampusky, zářivě se chichotají,  redaktorky o nich pořád hovoří a vyzdvihují, jak jsou slavní... Tím pádem se v  TV domnívají, že každý ony slavné zná, protože nikde se v titulcích neobjeví jejich jméno a člověk se jen diví, co je to slavných lidí, o kterých neměl tušení.
 Ono to je vlastně geniální tah všemožných agentů a managerů když, dejme tomu přímo na zakázku, z nicky mají  najednou  udělat slavného člověka. Stačí k tomu dotyčnou či dotyčného prostě v takovýchto pořadech (či tisku) prezentovat jako slavnou - slavného, no a pokud se to opakuje pravidelně, třeba každý týden, pak se začne věřit, že je to přeci "TEN SLAVNÝ ČLOVĚK". Jen si nikdo nemůže vzpomenout proč.
 Jak prosté! Jak geniální! Jak univerzálně použitelné! Z voher se udělají slovem "krásná" krásky, z krásek se udělají slovem - třeba "tlustá" vohery, z děvek se udělají cnostné paní, z hlupáků Einsteini...

Smrady, vůně a řízení auta - jak to souvisí?

Psům je prý jedno jestli cítí vůni nebo smrad, vše je pro ně pouhá čichová informace - tvrdí odborná literatura. No nevím, zdá se mi, že i pes velice rozlišuje, co mu voní - třeba syrečky nebo smrdí.
Člověk má ve vůních či smradech celkem jasno, i když výjimky se vždy najdou. Na základě touhy po pěkných čichových vjemech prosperují voňavkářské firmy i výrobci osvěžovačů vzduchu pro domácnosti, kanceláře, automobily.
Zřejmě každý řidič zná ony voňavé stromečky, které se věší na vnitřní zrcátko. Jak je krásné synteticky provoněné auto - astmatik to jistě ocení. Tyto vůně nemusí být nebezpečné jen pro lidi s dýchacími problémy, ony mohou "pěkně zavařit" každému člověku.
Některé vůně jsou vážným faktorem, který přispívá k autonehodě. Není to můj výmysl, ale závěr výzkumu specialistů firmy RAC Foundation.
Sue Nicholson z RAC Foundation se věnuje výzkumu nakolik informace postupující z nosních receptorů do mozku, ovlivňuje činnost řidičů - nakolik je mozek zaměstnán čichovým vjemem.
A nač tedy odborníci přišli?
Heřmánková vůně, jasmínová, levandulová příliš oslabují další vnímaní řidiče - ten se věnuje registraci vůně a tím vznikne zvýšené nebezpečí havárie. Negativní vůní pro řidiče je také čerstvě posekaná tráva nebo těžké dámské voňavky - ty v mozku vyvolávají spíše erotické představy, než by řidiče donutily zkoncentrovat se na jízdu.
Je celá řada různých zápachů, které uvnitř automobilu mohou řidičům ještě znásobovat jejich stres za volantem, díky tomu ještě více překračují rychlost, a tak mohou přivodit neštěstí.
Na rozdíl od špatných vůní existují podle výzkumníků i ty dobré, které naopak pomáhají řidičům zkoncentrovat se na jízdu a pohotověji reagovat na krizové situace na silnici.
Vůně s dobrým vlivem na zlepšení vnímání při řízení jsou citron a káva, mořský vzduch a také "vůně" úplně nového auta.
Při starších výzkumech vlivu vůní na koncentraci člověka se ještě přišlo na to, že kladný vliv má vůně skořice. Osvěžovač vzduchu vydávající vůni máty perné sice podle vědců nezlepšuje koncentraci, ale má pro bezpečnou jízdu také dobrou vlastnost - vůně máty totiž uklidňuje a otupuje agresivitu.
Tak nevím, třeba když cítím kávu, už, už jsem nervózní, abych si ji také dala a nevím, jestli když člověka honí mlsná, zlepší se jeho vnímání a tím i řízení auta…
Jen jedno vím jistě, osvěžovače vzduchu mi šíleně smrdí, ale přírodní potpourri laská moje čichové receptory a taková pečená husička…

prostě jen malá myšlenka (o polévce)

Dívám se na reklamu – rozesmátý kuchař tam nakupuje u rozesmátého prodejce.
Kuchař se hlavně zajímá, jestli je maso a zelenina čerstvé a od místních farmářů. Prodejce se dušuje, že je vše stoprocentně místní a čerstvé.
Kuchař pak zajde do své kuchyně a vytvoří bujón nebo pytlíkovou polívku. Kteréžto produkty vám reklama nutí.
To je, ale hovadina. Zrovna jako máslový margarín či margarín s chutí másla.
Jako proč kupovat hnusný margarín, když si člověk může koupit zdravější máslo. Proč kupovat hnusný bujón či polívku z pytlíku, když si sám může koupit na trhu to čerstvé maso a zeleninu a uvařit si mnohdy i lacinější a vždy chuťově lepší polívku.

Pel mel za tento týden

Jistý James Howells prý prohledává skládku na jihu Walesu. Co tam hledá? Své vyhozené milióny. Je to magor, že vyhodil milióny? No, on je v tom nevině, on vyhodil pevný disk s údaji o jeho virtuálních penězích. Vlastnil 7500 bitcoinů – což dělá cca 151 miliónů korun.
Je na tom líp než čeští střadatelé virtu peněz – těm někdo vykradl banku, takže nemají ani tu naději, že pod nějakým sajrajtem ten disk s milióny bude.
Co je to za blbost? Mnoho lidí ví, že to není blbost a virtuální peníze bitcon začaly zasahovat do reálného světa a mohou se za ně nakupovat reálné věci.
Před lety je lidi dostali za poskytnutí procesoru svého počítače pro vědecké výpočty a letos se z entuziastů pro vědu stali milionáři. Tedy pokud je někdo neokradl nebo sami v nerozvážnosti nemetli disk do popelnice.
To jsou věci, co?

Tak kometa ISON prý na nebi nebude – když tak jen její ocas, možná. A asi ani ten ne. Zřejmě se rozpadne či už rozpadla. A prý už definitivně rozpadla.
Ať už to s ní dopadne jakkoli vědci budou mít vždy radost. Z rozpadlé komety možná i větší -neb se prostřednictvím úlomků podívají do hlubin času.

A co politika?
Šláfenberg si prý narazil nějakou mladou kometu, snad prý Janu. O 51 let mladší.
A není to jeho kojná? Starci jsou jako děti a před smrtí je prý kojí vnadné metresy. I na pleny nakonec dojde.
Nebo to je jinak a co by člověk neudělal pro popularitu a zviditelnění se?

V „Pyčíně“ prý bude nedobytný hrad pro multimilionáře, až to tady buchne. Nějaká sekt – baba to tam staví, ale prý už není sekt- baba, jen podnikatelka a ex žena multimiliardáře.
A archu si taky chystá? Ovšem, co když ta stavba je archa? Ptyčinská archa. A naloďovat do ní budou pár bankéřů, pár tunelářů, pár uhlobaronů…

Ceco Berlusconi Babini už má prý skoro všechno, co originál – teď koupil rádio. Jeho kometa vylétá. A Lolitky- striptérky? Budou? Budou? No, kdo ví, do své PR stáje zařadil vyskákanou policejní matraci, tak to vydá za sto Lolitek.

na závěr umění

Kinematics from Nervous System on Vimeo.

Když na kolo, tak jedině až napadne sníh :) a já tě namažu

Ve vzduchu poletuje něco bílého. Takže asi nyní nastává ta pravá chvíle popovídat si o hi-tech novinkách věnovaných sportovcům na sněhu.

Stačí mít specielní horské kolo a je vám jedno jestli sníh napadne či nikoliv, vy na svém bicyklu můžete šlapat za každého počasí. Ano, skutečně takové universální horské kolo do jakéhokoliv terénu a i na sníh existuje. Vyrábí ho kanadská firma Ktrak Cycle.
Samozřejmě, že pro různé terény je třeba ho různě upravit. Ona úprava znamená rychlou a snadnou výměnu kol. Místo zadního kola se namontuje originální pásový pohon skládající se z velkého kola a několika malých převodových koleček - pojmenovaný KtraK. Díky pásu se horské kolo stává stabilnějším pro jízdu na písku. Jenže pokud s ním chcete jezdit po sněhu a sjíždět i zasněžené svahy hor, musíte ještě vyměnit přední kolo a na vidlici místo něj upevnit speciální lyži. Po této úpravě si - pokud jste zdatní sportovci, můžete vyšlápnout i z velmi strmého zasněženého kopce. A do kopce vezmete kolo na ramena a šlapete jako s lyžemi, není ani o moc těžší.
První kusy oněch pásových zvláštních zadních kol a předních lyží se začnou prodávat během několika dní a budou stát - KtraK 400 dolarů a přední lyže 140 dolarů.
Možná je zajímavé, že součásti KtraK se ručně vyrábí v Britské Kolumbii a v Kanadě se pouze montují, kontrolují a následně se každé kolo testuje. Pokud chcete vědět, jestli tyto zimní doplňky horského kola jdou namontovat na každé kolo - tak pouze na takové, které má podobnou konstrukci jako ty od kanadské firmy.
V Kanadě v zimě na sněhu můžete potkat ještě jedno takové jednostopé vozidlo - v předu lyže, vzadu pásové kolo - jedná se o motocykl Snow Hawk. Rozdíl je v tom, že toto je kompaktní motocykl ne jako horské kolo, které má výměnná letní a zimní kola.

Sjezdové horské zimní kolo - to nezvládne každý, lidi rovněž nepotřebují speciální motorky určené převážně pro horské služby, policii… hodně lidí se, ale opravdu těší na normální lyže a právě pro lyžaře mají vědci krásný dárek - automatizované snížení tření.
Správně navoskovat, je prý úplná alchymie a nikdo z komerčních sportovců nedovolí, aby ten jeho "voskující člověk", tajemství vyzradil konkurenci… jenže člověk je člověk, navíc vosk se samozřejmě stírá a ke konci jízdy už mají lyže jiné jízdní vlastnosti než na začátku a tedy i rychlost. Vše by vyřešily samovoskující se lyže. A takové právě byly vyvinuty ve Velké Británii. Kontinuální voskování neustále zmírňuje tření, lyžař má tedy, na několik hodin, zabezpečenou vysokou rychlost, jako kdyby právě namazal.
Samovoskující se sjezdařské lyže jsou nápadem dvou chemických inženýrů - Petera Styringa z Sheffield University a Alexe Routha z Cambridge University.
Voskování probíhá za jízdy a princip je celkem jednoduchý: K uložení patřičného množství tekutého vosku chemici využili dutý prostor mezi lyžařskými botami a lyžemi. Vosk prochází přes malou trubičku o průměru 250mikronů na vrchní stranu lyží a odsud se spouští dolů. K tomu, aby vosk vytékal se využívá váha lyžaře a systém ventilů zajišťuje, že nevytéká moc rychle, ale přesně, jak je potřeba. Vosk ze zásobníků vystačí na tři hodiny jízdy.
Testy ukázaly, že tyto sjezdařské lyže dovolují dosáhnout vyšších rychlostí, než jsou možné s normálními, hlavně na mírnějších svazích s přírodním sněhem. Méně zrychlují na horských svazích. Podle povrchu a kvality sněhu se může rychlost jízdy zvýšit od 23% až do 48%, což opravdu není zanedbatelné.

The Sound of Science

Hello Darwin my old friend,
I’ve come to read from you again.
You comfort me when I grow weary
of people saying “it’s just a theory”.
Because a theory is a system of abstractions in our finite minds
of laws behind
the things we find
with science.

And on the internet I saw
a billion people maybe more.
People clinging to old illusions,
people jumping to conclusions,
people holding superstitions that are obviously quite absurd,
but never heard
a single word
of science.

How do you think the doctor knows
how a disease like cancer grows?
How did we learn how we might treat it,
how do you think one day we might beat it?
Cause it won't be by taking sugar pills or standing on one leg for hours
while eating flowers,
but through the powers
of science.

If you have answers and you're sure
they're better than what came before,
make your hypothesis and test it,
take the results that you've collected,
and then you write them in a paper and submit it for a peer review.
It's what we do
to check it's true
in science.

And the people stood and prayed.
They said "our faith cannot be swayed".
They have their views and they won't lose them,
they have their truths and they won't prove them.
They'll take the words of their prophets over fossils that were really found
beneath the ground.
They don't like the sound
of science.

Neobyčejná zavazadla

Nosíme je, cestují s námi a tváří se tak obyčejně, jenže vůbec nejsou obyčejná.

Batoh, který společně vytvořili Jonathan Granstrom a Joel Feenstra z Michigan Tech, Henry Sodano z Arizona State University a Kevin Farinholt z firmy NanoSonic, je opravdu zajímavý. Jedná se vlastně o přenosnou "výrobnu" elektřiny pro kapesní zařízení jako svítilna, PDA, mobil… či notebook. Jeho jedinečnost je v tom, že je to na první pohled obyčejný batoh - nikde na něm nejsou solární panely, uvnitř se neskrývá nějaký těžký generátor - řešení totiž autoři našli jinde.
Elektrickou energii budou vyrábět popruhy batohu - které jsou z polymeru polyvinylidenu fluoridu (PVDF) - ten má vysokou pevnost v tahu a hlavně piezoelektrické vlastnosti - což znamená, že přeměňuje mechanickou energii na elektrickou.
PVDF je vhodným materiálem na ušití popruhů, je dostatečně pevný, ale i elastický, podle tvůrců batohu se nejvíce podobá nylonu, takže nositele nebude nijak omezovat, dřít a škrtit. Na pohodlnosti popruhů záleží, protože batoh "elektrárnička" je skutečně i zavazadlem, ve kterém bude jeho nositel moci přenášet náklad těžký až 45kg - což je prý typická váha batohu vojáka na pochodu v terénu. Autoři dokonce počítají s touto zátěží a dále s rychlostí chůze 3-5km/h - za těchto podmínek "vyrobí" batoh 45,6 mW - tento výsledek jim vyšel v počítačové simulaci. Je to málo? Ano, je, ale stačí to k zásobování LED svítilny (má spotřebu 38 mW) nebo na udržení mobilu v pohotovostním režimu a navíc, vyrobená elektřina se může ukládat do akumulátorů. Prostě někdy na cestě jsou situace, že lepší něco, nežli nic a technici jistě batůžek ještě zdokonalí a vyřeší i různé problémy.
Jedním, docela zásadním problémem "popruhového generátoru" jsou kontakty spojující piezoelektrické popruhy s akumulátorem či s elektronickými zařízeními. Jelikož je v tomto případě zatížení proměnné a vysoké, obyčejné vodiče tuto zátěž nevydrží. Problém vyřešil nanokompozitní materiál vyráběný pod názvem Metal Rubber, který se může natáhnout až do desetinásobku své délky. Zde je použit ve formě pásků silných 100nanometrů, které tedy bez jakékoliv újmy - ať už se jedná o mechanické poškození nebo ztrátu vodivosti, mohou zabezpečovat spojení popruh - akumulátor.

Jiné hi-tech zavazadlo vymyslel profesor Steve Mann, který v současnosti působí na kanadské universitě v Torontu a je - známý také jako "první kyborg". Technický génius je autorem originálního bezpečnostního kufru. Vytvořit takové zavazadlo ho donutily okolnosti. profesor je spolupracovníkem firmy EXISTech, sídlící v Honkongu, a musí převážet poměrně důvěrné materiály - tak vytvořil pro kurýry zajímavý kufřík. Tento kufřík nechrání svůj vnitřek zvláštními zámky, kódy, ale Mann vystavěl ochranu dokumentů na jiné logice, dalo by se říci na své. Otevřít ho může, kromě zločinců, každý, ale že ho otevřel, je zdokumentováno. Bezpečnost je zajištěna tak, že kufřík se otevírá současným přiložením obou palců na skenery u zámku. Skener sejme otisky a zašle je přes mobilní síť na server firmy, které kufřík patří a odsud jdou do policejního registru otisků prstů. Zaslaná daktyloskopická data toho, kdo chce kufřík otevřít, se porovnají s otisky osob porušujících zákon a pokud s žádným takovým žadatelovy otisky nesouhlasí nebo nejsou na firemním rejstříku nepovolaných osob - kufřík se otevře. Na server se uloží jak otisky, tak přesný čas otevření a videokamera umístěná uvnitř kufru, zašle i obrazovou dokumentaci otevření. Majitel kufříku rovněž může sledovat on-line co se sním děje - server mu přenáší obraz na jeho monitor. Jenže nepravým osobám nezabrání přečíst si, co potřebují a rychle zmizet a co je tedy majiteli platné, že sleduje zloděje na monitoru, ale na druhou stranu, je to velmi zajímavý nápad.

Myšlenka na konci dne - o čase

Čas
Nota bene ČAS… takové všední téma. Čas je přeci čas a co o něm vlastně psát. Ovšem je zajímavé jak děje odehrávající se v normálním pozemském čase a historickou kauzalitu chápaly jednotlivé kultury. Toto jejich pojetí historického času, je ovšem ovlivňuje dodneška.

Čas jako úsečku s jasným počátkem a koncem si představuje křesťanská a židovská kultura - svět v jednom bodě najednou vznik, byl stvořen začíná se počítat čas a v jednom bodu najednou zanikne a tím pádem přestane existovat i čas a dějiny.
Začátek a konec světa ovšem nevylučuje sledovat svoji lidskou historii - to jak děje po sobě následují, co který čin následně vyvolá…
Buddhismus čas vnímá jako polopřímku - počátek to je, jednoduše řečeno, Buddha, ale konec, zánik času a světa neexistuje, vše dostává další šance, jedno přechází do druhého… prostě čas je nekonečný. I v této kultuře stojí historikům a kronikářům kauzalita historických dějů za zaznamenání a za spekulování o následné budoucnosti.
Třetím pojetím času a historické posloupnosti je kruh, takové myšlení je vlastní japonské kultuře. Zde historické události jsou chápany jako na sobě nezávislé, odtržené jedna od druhé. Není mezi nimi žádná kauzalita, ale vše spontánně vzniká a odeznívá, jen roční období jsou to, co se neustále a donekonečna opakuje. Jaro, léto, podzim, zima - nekonečný kruh přítomností, který má svůj počátek, ale od bodu vzniku času už se vše točí v kruhu. Co bylo a bude Japonce prý nezajímá - hlavní a pro život důležité je jen "teď". Historii si zaznamenávají jako črty, jednotlivé nenávazné obrazy, které spojuje jen to, že se staly třeba na jaře.
Podle některých historiků se vnímání posloupnosti dějů v čase váže i na způsob písemného zaznamenávání historie nebo mýtů - křesťanství má knihy - v Japonsku jsou to svitky. V knize můžete listovat, vracet se k přečtenému nebo si přečíst některou z následných stránek, ale toto svitky neumožňují, jak čtete z jedné strany se papír odvinuje na druhou a vrátit se je velmi složité - takže jako u svitku čtete právě jen to, co máte viditelné a ne to "narolované", tak i v reálu žijete teď tím, co máte - ne tím, co bylo nebo bude. Možná to tak je, ale na svitky psali své knihy i Řekové a Římané a u nich se nedá hovořit o tom, že by nechápali kauzalitu příčin a následků i v historické a společenské rovině a žili jen pro současnost. Takže se mi tato teorie moc nezdá.
Pravděpodobnější vysvětlení, proč Japonci psali a někdy ještě teď píší a chápou dějinné události jako črty je ono jejich fascinování detaily a okamžikem. Japonská věta začíná detaily a celek je souhrnem detailů a i jejich zahrady, hudba… prostě pro stromy nevidí les, či utopí se v detailu... Jak je velmi chápu a tady je asi odpověď na moji osobní otázku, proč se moje fotky líbí Japoncům.

Jak vidíte i čas, ve smyslu lidských dějin, lze chápat a cítit různě a čas, tedy probíhající vteřiny, minuty, hodiny, tak i ten každému uběhne jinak - víme, že deset minut u zkoušky není deset minut strávených s láskou. V neposlední řadě musíme připomenout, že čas zachycený v kalendáři opět není nic skálopevného – kalendáře jsou různé starořímský, juliánský, gregoriánský, mayský, chaldejský… lunární… konkrétní datum existuje jen pro tu část obyvatelstva, co používá patřičný kalendář.
My víme, že například díky kalendáři byla Ruská Velká říjnová revoluce vlastně v listopadu a Číňani nechápou, proč slavíme Nový rok 1.1.
Takže i tak exaktní veličina, jako čas, se subjektivně jeví pokaždé jinak a to už raději vůbec nemůže člověk myslet na to, co bylo s časem před velkým třeskem.
No, co by bylo, prostě nebyl, čas je jen lidský výmysl, jenže i pes ví, kdy je oběd, a kdy večeře. Hodinky prostě jsou i v našich tělech. A čas - jako doba například existence hvězdy Slunce, nutná k rozpadu radioaktivních prvků, potřebná ke vzklíčení rostlin, tak ta tady taky bude neustále, jen my tu už možná nebudeme. Proč být tak pesimistický. Ve vesmíru je možná život a možná ho tam vyšleme my. Jak to bude? Odpověď dá čas.

HROBKA?

NEWGRANGE – DATA
Newgrange bylo postaveno u řeky Boyne v Irsku někdy kolem roku 3250 př. n. l. Na tomto místě není jedinou chodbovou hrobkou, jedná se spíše o malý prehistorický hřbitov o více než 25 chodbových hrobech. Pohřebiště je známé pod názvem Boynská zákruta a další známé hrobky jsou např. Knowth a Dowth.
Newgrange – chodbový hrob je prý nejkrásnějším prehistorickým místem v Irsku, protože je vedle vlastní mimořádné struktury vyzdoben různými obrazci (nejčastěji se jedná o spirály) vytesanými do kamenů hrobky.
Rozbořený a vyloupený hrob byl znovu objeven v roce 1699 a waleský starožitník Edward Lhuyd (1660–1708) byl jedním z prvních, kdo do něho vešli. Napsal: “Při prvním vstupu jsme se museli přikrčit; ale jak jsme šli dál, sloupy po obou stranách byly vyšší a vyšší; a když jsme vešli do jeskyně, zjistili jsme, že je vysoká asi 20 stop. U této jeskyně byla na každé straně cela nebo oddělení a další vedlo přímo vpřed ke vchodu.”
Chodba, kterou vstoupil Lhuyd, měří přes 18 metrů a končí třemi malými komorami, jež obsahují masivní kamenné pánve. Dokonalou konzolovou střechu vytváří skoro stovka kamenů držících pohromadě bez pomoci malty. Za pět tisíciletí se rozbily jenom dva z kamenů.
Člověkem, který se zabývá rozluštěním rytin zdobících Newgrange, je Martin Brennan. Ve své knize Vize Boynského údolí rozebírá asi 700 skalních rytin z údolí řeky Boyne. Dospěl k názoru, že většina rytin zaznamenává astronomická a kosmologická pozorování, a že Newgrange byl mimo jiné největšími a nejstaršími hodinami na světě. “Pro lidi z Boynského údolí,” napsal Brennan, “bylo studium pohybů slunce velmi důležité. Byli mistry v konstruování slunečních hodin mladší doby kamenné.
Archeoastronom Zdeněk Ministr k tématu píše:
Světoznámá mohyla Newgrange je klasickým příkladem dokonalé orientace k východu Slunce o zimním slunovratu. Podle M. Brenanna (v knize The Stones of Time, Iner Tradition International, Vermont 1994) sluneční paprsky pronikají až do sálu na konci chodby 11 dnů před a po slunovratu, takže den zimního slunovratu je 11. den po prvním zasvitnutí Slunce do sálu. Na dvou kvádrech chodby, které nyní omezují průnik světla, je po 11 znacích a v sále je 22 rytin, které Brenann považuje za počítadlo času. Neuvědomuje si, že co platí nyní, nemuselo platit v době založení stavby, asi 3000 let před n. l., kdy byla deklinace Slunce –24,0°. V současné době je –23,44° a 11 dnů před a po slunovratu je o 0,47° menší, což pro zeměpisnou šířku mohyly 53,7° představuje změnu azimutu východu Slunce o 0,98° blíže k jihu. Při délce chodby 80 stop (zhruba 24 m) by měla být šířka chodby a okna nad vchodem jen 0,4 m (tg 0,98 . 24 = 0,41 m).
Podle citovaného Patrika “popsaný úkaz nastal při konstrukci stavby a bude k němu docházet bez ohledu na lehké (?) změny náklonu zemské osy”, což je ovšem omyl. V době založení stavby vycházelo Slunce o 1,24° = 2,32 sluncí jižněji, což poněkud zpochybňuje “počítadlo času”. Snad se nyní projevuje větší vychýlení kvádrů chodby. Úkaz nenastal “při konstrukci stavby”. Nejdříve musel být vytvořen přesný kalendář začínající zimním slunovratem. Pak bylo určeno místo, odkud byl tehdy v den slunovratu pozorován východ Slunce za Červenou horou – Redmountain. Už její název mnoho napovídá. Přesnost orientace chodby naznačuje zákryt Slunce za horou.

Takže Newgrange může být :
• Hrobkou
• Slunečními hodinami a zároveň kalendářem
• Chrámem oslavujícím nesmrtelnost v znovuzrození se (symbol spirál)
• Pomníkem – Newgrange mohlo být postaveno i na oslavu plodnosti.Ve své původní podobě prý měl pahorek pokrývající chodbový hrob vejčitý tvar a do tohoto vejce vniká dlouhá chodba zakončená jeskyňovitou komorou, snad symbolem lůna. Touto chodbou proudí o zimním slunovratu paprsek světla – jako sperma? Uvnitř stojící vysoký sloup falického tvaru a pár křídových koulí nalezených v Newgrange může být také pokládáno za mužský sexuální symbol.
Jelikož ze všech století a kultur máme zkušenost, že mnohdy jediné dochované stavby jsou svatyně a hrobky, je velká pravděpodobnost, že svatyní nebo hrobkou byl i Newgrange a rozhodně nebyl první stavbou na naší planetě, jak se někdy uvádí.

VÝČET NEJASNOSTÍ KOLEM MRTVÉHO MUŽE Z JESKYNĚ LASCAUX (závěr)

4. Pravěké písmo

Pokud si myslíte, že toto byla poslední záhada, jste na omylu. Na obrázku je ještě několik párů krátkých silných čárek (pod ptáčkem dva páry a vedle muže tři páry).
Jsou to náhodně udělané body, které mají vyplnit prostor? Znamenají tehdejším lidem srozumitelné symboly slov či číslic? Mohly by to být symboly, protože různé tečky, čáry a abstraktní obrazce se objevují na různých místech v jeskyni Lascaux a i v dalších jeskyních. Profesor André Leroi-Gourham (učitel Lamingové) se domníval, že tyto značky skoro vždy představují symboly mužského a ženského pohlaví. A jsme u sexu. A pan profesor jde ještě dál. Všechny kresby koně prý značí mužský princip a všechny kresby bizona zase ženský. Takže by naše scénka měla dokonce filosofický sexuální podtext? No, co by to muselo být za představu! Tato cesta nebude zřejmě ta správná. Sex je v umění samozřejmě přítomný, jako ostatní stránky života, ale nemůžeme ho vidět za vším (nebo ano?). Zřejmě spíše sexuálním symbolem než zobrazením model budou ony známé “Venuše”. A že kamenné falické symboly jsou možná paleolitické erotické pomůcky, o tom už bylo popsáno dostatek papíru. Ale v jeskynních malbách mi nějak to erotično uniká. Raději se vraťme zpátky k symbolům.
Jedná se tedy o pravěké písmo člověka z doby kamenné?
Vidím ty prsty zuřivě tlukoucí na čelo a slyším volání. “Písmo?! Víte, kdy až mohlo vzniknout?!” Neposlouchám učené vývody, vidím všechny ty kresby a rytiny. Ty nemohl nakreslit takový primitiv, za jakého je tehdejší člověk v dnešní době pokládán. A navíc už pánové G. Goury a N. J. Marr vyslovili myšlenku, že paleolitické umění je možné brát ne jako počátek výtvarného umění, ale jako počátek písma. Když bereme výtvarné umění jako řeč, tak písmo a kresby jedno jsou.
Za další tuto teorii paleolitického písma by mohl potvrzovat i nález jednoho artefaktu z Blanchardu v Dordogni starého asi 30 000 let. Americký archeolog Alexander Marshack o tom píše:
“Přes půl století ležel zlomek ryté sobí kosti v tmavém koutě francouzského muzea, zapomenutý a nikdy podrobně nezkoumaný. Když jsem jej onoho červencového dne roku 1965 vsunul pod mikroskop, náhle jsem pocítil, že nahlížím do myšlení člověka, který onen artefakt před více než třiceti tisíci lety vytvořil a používal. Do povrchu kosti byla vyryta vlnkovitě uspořádaná řada značek, provedených několika různými nástroji. Zřetelně tvořila smysluplný systém, jakýsi záznam nebo počet. Snad jsem tuto hádanku rozluštil, výtvor, který vnikl v pozdní době ledové, souhlasí totiž s překvapující přesností s lunárními fázemi v průběhu více než dvou měsíců. Ať již bude nebo nebude tento artefakt přijat jako lunární kalendář, jimž se zdá být, objevil jsem nejstarší lidský záznam, vytvořený více než dvacet tisíc let před vynálezem písma, aritmetiky a kalendáře pozdějších kultur, které považujeme za civilizace.”

Máme i další nálezy, které by mohly svědčit o pravěkém písmu. Je to “nápis” ze španělské jeskyně La Pesiega. Jeden z výkladů v něm vidí nápis “nepovolaným vstup zakázán”. Obloukovité tvary vlevo jsou považovaný za jeskyni, či magické obydlí, pár nohou vyjadřuje vstup, znak zcela vpravo zákaz a bod dole pod nápisem snad úplněk. Takže je to varování před vstupem při úplňku?
Celá řada badatelů vytváří tabulky paleolitických znaků, hledá podrobnosti a hlavně význam. Pro mnohé paleolitické znaky se našly obdoby v sumerských, egyptských, chetitských i čínských ideogramech. Svůj význam jistě mají i znaky u mrtvého z Lascaux. Určitě se logicky doplňují s kresbou muže i bizona a s ostatními malbami a znaky v celé jeskyni a tvoří s nimi jediný umělecký celek. Proto i figury, jakkoli realisticky vyjádřené, budou symboly vyjadřující konkrétní a pro lidi té doby jasné sdělení. Možná tehdy notoricky známou legendu, božskou příhodu. A tak tedy celá jeskyně mohla být symbolem, ostatně jako jím jsou všechny později už jen stavěné chrámy. Zde zažívali cestu do jiného světa, krásnějšího. Plného zvířat a oni měli šanci je ulovit.
Je přeci známo, že pravěký člověk měl oproti dnešnímu velmi vyvinuté eidetické schopnosti – živou představivost. Jako malé dítě vidí v klacíku autíčko nebo panenku, on vešel do jeskyně a byl v pravěkém chrámu – kinu. Zažil konkrétní příběh, který byl daný na stěnách. Sám a po svém se stal jeho součástí. Vše kolem bylo živé, nedokázal odlišit představy svého mozku od reálného světa, vše splývalo v jediné jáství.

Na závěr si shrňme, co všechno by mohly představovat jeskyně pomalované obrazy :
• chrám
• modlitebnu
• místo pro provozování magie
• iniciační místo
• názornou učebnici pro pravěké děti
• záznam – vědomostí, legend či příběhů
• obrazárnu pro vyvolávání pocitů…
Co je správně? A je něco správně ze zde předloženého? Není ještě jiné řešení?
Dá se říci, že ze stejných důvodů jako dnešní člověk má knihy, galerie, divadla, kina a religiózní tvorbu, tak ten pravěký měl své jeskyně, své rytiny v kostech zvířat, hliněné figurky a magická představení. Jenže vše prožíval intenzivněji, ale umění se ve své podstatě a funkci vůbec nezměnilo. Princip zůstává stejný.
Pochopíme tedy pravěké umění i my? Možná. Kdo bude chtít, určitě. A ti ostatní se mohou řídit pravidlem, že není slušné otevírat a číst cizí dopisy.

VÝČET NEJASNOSTÍ KOLEM MRTVÉHO MUŽE Z JESKYNĚ LASCAUX (2)

3. Otazníky vyvolávájí předměty ležící vedle muže

Je to tyč zakončená siluetou ptáka. Hezká hůlka na procházku? To nikdo neví. Možná se opravdu jedná o pravěkou špacírku. Někdy je vyluštění záhady velice banální.
Někteří historici v tyči s ptákem vidí vrhač oštěpů, který se často vyskytuje ve francouzských paleolitických nálezech. Je to lovecká pomůcka vyráběná z kosti či parohu a na konci zdobená podobou zvířete nebo ptáka. Další skupina tvrdí, že se jedná o do země zaražený totem. Německému antropologu Kirchnerovi to připomíná magické praktiky Jakutů na Sibiři a lovecký smysl scény nahrazuje výkladem šamanského obřadu.
Až do dnešní doby přežili šamani a jejich chřestítka, některá mají ptačí podobu.
U některých jihoamerických kmenů zobrazení ptáka znamená šamanova ducha vznášejícího se na nebi. Tito ptáci zdobí oltáře, jsou zhotoveni z popela posvátného kaktusu peyote metodou prostého vysypání popele do žádaného tvaru rovnou na zem. Takže poukazuje zobrazený pták a ptačí maska na to, že na obrázku je šaman?
Breulio se zase přiklání k myšlence ne hůlky, ale pohřebního sloupu, jaký je znám u aljašských Eskymáků.
Podle výtvarných teoretiků je to prostě obrázek ptáčka, který usedl na tyč. Tak si vyberte – nebo vás napadají další věci? Mohl by to být třeba i nějaký dlouhonohý pták, odznak hodnosti dotyčného, věc, která malíři připomínala opeřence… nebo odznak ptáčníka. Co když se i pračlověk zdobil pírky a peříčky a nutně by tedy potřeboval lovce-ptáčníka. Na Havaji je takovýto lovec křehkých pírkatců velice vážený člověk a peří se přikládá magická síla. U Indiánů bylo peří ceněno nad zlato a i u krví nešetřících Aztéků měl umělec zhotovující péřové ozdoby výsostné postavení ve společnosti. Mohlo to tak být i před tisíci lety a malíř tou ptačí podobou mohl zdůraznit “funkci” zabitého. Anebo rovněž by to mohlo znázorněné jeho jméno. Kdo četl indiánky, jistě na nějaké hned přijde.
Malba by mohla být třeba i rébusovitým záznamem jména tvůrce maleb v celé jeskyni Lascaux. Dodělal mistrovské dílo a podepsal se. Jaké by to bylo jméno? Přiznám se, nemám představu. A vy?
Nakonec, celá scénka z Lascaux může znamenat zobrazení zlého přání, kletbu. Autor měl soka, kterému přál takovouto smrt a věřil, že když své přání nakreslí, tak se i tak stane. Něco jako figurka propíchnutá rezavým hřebíkem. Pak by to, ale byla čistě magická kresba a skoro nic z předchozího by neplatilo.

pokračování

prostě jen malá myšlenka (volby)

Volby

Blíží se volby, na G+ je naštěstí klid a moje znechucenost politikou je velká. No podlehla jsem vyzkoušet jednu politickou kalkulačku. Pořád mi ji někdo nutil, tak jo zkusím ji, říkám si.
Poctivě odpovím na řadu otázek a pak čekám. Na posledních příčkách mám Zelený a Top09 - to odpovídá – tyhle strany mě iritují asi nejvíc a stačí mi jen vidět onoho knížete pána a hned mě napadají jen sprostá slova.
A kohopak mám jako prvního? Oči mi letí z důlků a jazyk vypadl z otevřené huby. Je tam Japanese Boy – toho prý má nahoře každý a … Co to je? Suverenita? Jdu googlit Suverenita strana zdravého rozumu a koukám strana Petra Hanniga. No, že tenhle člověk před lety něco založil, mám povědomost, ale že to co založil, ještě existuje, to jsem netušila.
Když si pročítám stránky strany, Hannigův blog a krátký program, je mi jasná ta shoda – nechtějí Euro, solárníky mají za šmejdy, multikulti jim taky nevoní.
No jo tak jsem k volbám nechtěla jít a půjdu.

VÝČET NEJASNOSTÍ KOLEM MRTVÉHO MUŽE Z JESKYNĚ LASCAUX

1. Ten muž nemá lidskou tvář!
Černá obrysová kresba muže ležícího před bizonem má opravdu na dlouhém trupu posazenou ptačí hlavu. Jasně je nakreslen zobák a ptačí oko. Nejedná se tedy o smrt lovce, ale kouzelníka s maskou? Nebo na obrázku není zachycen nějaký skutečný příběh, ale pouze magický symbol (podle paleontologa André Leroi-Gourhana)? Může to být nějaký bůh? V Egyptě mělo ptačí hlavu hned několik božstev. Nebo je takto znázorněna smrt zlého démona? Vítězství dobra nad zlem? Ve vykopávkách města Ur byly v nejhlubších vrstvách vztahujících se k protohistorii Mezopotámie nalezeny malé hliněné sošky žen rovněž s ptačí hlavou (datují se do 4. tis. př. n. l.). Dle jejich zlověstného výrazu se asi jedná o nějaké démony. Takže?
Ale možná vás právě napadlo, jaké mají vlastně obličeje lidé na kresbách v jiných jeskyních a na ostatních pravěkých památkách? Nedá se to určit, protože je většinou nemají. Postavy jsou malovány jako siluety a i soškám paleolitických Venuší obličeje schází. Bál se pravěký člověk zobrazovat sebe sama? Jednalo se o tabu? To bychom nesměli najít jedinou figurku či malbu představující člověka a my jich po světě máme hodně. Dokonce jeden nález zcela realistického provedení obličeje ženy je i od nás z Dolních Věstonic. Řezbář v mamutovině zachytil hlavu jedné ze svých současnic. Není to primitivní a neohrabaný portrét, je to skutečná podoba ženy. Podložená dokonce kosterním nálezem. Portrétovaná žena má zohyzděnou tvář, stejně tak jako musela mít podle deformované lebky pohřbená. Že se nejedná o náhodu, potvrzuje nález dalšího jejího tentokrát značně stylizovaného portrétu
Tabu tedy padá a zdá se, jako by tou ptačí hlavou chtěl malíř skutečně něco říci. Že by se mohlo jednat o nějaký symbol, o schematické vyjádření nějaké mytické bytosti, svědčí i další zvláštnosti.
2. On je navíc čtyřprstý!
Skutečně, bytost na obrázku má nakresleny jen čtyři prsty. Někdo může namítnout, že to snad není podstatné. Jedná se přeci o velice schematickou kresbu a děti, když kreslí panáčka, tak taky málokdy udělají na ruce pět prstů. Ano, to je pravda, ale takto kreslí jen ti nejmenší. Pokud předpokládáme, že ptačího muže kreslila táž ruka co bizona, tak je to zarážející, protože na zvířecí kresbě se autor projevil jako výborný pozorovatel a zachytil všechny důležité detaily. Pět prstů se mu nemuselo zdát důležité, ale je to normální? Nepokládat za důležitou vlastní ruku, co už lépe mohl umělec znát? Navíc ruka se všemi prsty je pro výtvarníka opravdu důležitá. Chtěl autor těmi čtyřmi prsty opět něco naznačit? Je to jen náhoda? Zvířata mají na svých končetinách vyvinuté jen čtyři prsty. Znamená to, že muž na obrázku (a že je to muž nemohou být pochyby, autor si dal záležet na zvýraznění mužského pohlaví) představuje ptáka a lovecká scénka se mění třeba na zobrazení legendy či magického obřadu? Nakreslil malíř fantazií vymyšleného boha, anebo věrně zachytil co viděl? Co by to ale bylo za skutečnost? V knihách Dänikenových souvěrců se někdy v souvislosti s čtyřprstým bohem kultury Tiahuanaco od jezera Titicaca můžeme dočíst, že čtyřmi prsty se vyznačují mimozemšťané. Nechci platit peníze za nactiutrhání těmto lidem. To už se mi zdá zajímavější myšlenka jednoho biologa (je mi velice líto, ale jméno jsem zapomněla). Tento pán si dal práci a “zkonstruoval” ve svých představách podobu inteligentních pozemšťanů, kteří se vyvinuli z plazů. A tito jeho lidé měli čtyři prsty.
Tak a teď z jiného soudku. Lidé s méně nebo i více než pěti prsty na každé ruce se rodili a rodí. Jedná se o poruchy embryonálního vývoje kostí, které vedou někdy až k zrůdným tvarům rukou i nohou. Je tedy na obrázku takto nemocný? Víme, že všelijak tělesně poznamenaní jedinci byli u primitivních národností prostředníky styku s nadpřirozeným světem. Snad tělesný handicap byl u nich vyvážen duševními schopnostmi a právě pro ně se stávali šamany a kouzelníky. Je muž z Lascaux pravděpodobně zraněný kouzelník? Smrt takového, z pohledu tehdejších lidí, mocného muže, by mohla být něčím opravdu výjimečným. Kolik šamanů mohli bizoni nabrat na rohy? Vzhledem k jejich pozici ve společnosti, mohl být tento jediným. A bylo by celkem logické, že se musel zobrazit. Uctili tím jeho smrt. Byl to záznam pro další pokolení. Stal se legendou. Vždyť podle všeho i žena z Dolních Věstonic byla šamankou a je možné, že právě proto byla portrétována. (Jiné podobizny se tam nenašly.)
Ještě poznámka k čtyřem prstům. Máme další možné vysvětlení. Ten člověk se nenarodil pouze s osmi prsty, ale sám se takto podle jejich zvyku zohyzdil na paměť někoho jiného, který skutečně tuto vadu měl. Mohl se tak vytvořit znak šamana, ale nemáme žádné kosterní nálezy, které by to potvrzovaly.
Jenže máme zdokumentovaný jeden podivný zvyk dodržovaný kmenem Dani ze Západního Iriánu. Zde příbuzní uctívají ducha mrtvého dosti drastickým způsobem – useknutím vlastních prstů – jednoho, dvou, tří… takže? Značily čtyři prsty ptačího muže oběť mrtvým příbuzným nebo jiným duchům nebo obět za dobrý úlovek?
Další řešení: ptačí muž i bizon mohou zobrazovat bohy. Vždyť v pozdějších dobách měli bozi zvířecí podobu a býk byl zbožněn v mnoha kulturách. Asyrští vládci nosili k slavnostnímu rouchu čepici s posvátnými rohy zvířat jako symbol božské moci. Jednalo by se tedy o znázornění božské bitvy? Ptačí muž poráží vůdce ostatních zvířecích bohů a sám za to platí životem. Je to znázornění neřešitelnosti sporu mezi dvěma principy, kmeny? Je to ono oko za oko?
A ještě jedno: Ptačí muž také mohl zobrazovat oběť kmene mrtvému duchu bizona. A obrázek zobrazuje dvě časové roviny, které následovaly posloupně za sebou. Nejdříve úspěšný lov, pak oběť.

pokračování

MRTVÝ MUŽ Z JESKYNĚ LASCAUX (3)

ZOBRAZOVÁNÍ ČLOVĚKA V PRAVĚKÉM UMĚNÍ
Mnozí badatelé uvádějí, že zobrazení člověka se v pravěkých skalních kresbách vyskytuje, v poměru k zvěrným námětům, velice málo. Podívejme se po jeskyních a skalách v celém světě a zjistíme, že to platí hlavně pro franko-kantaberskou oblast (do ní patří i Lascaux), kde se figury lidí objevují zřídkakdy a velice neumně provedené. I když ve všem existují výjimky, tady tou výjimkou jsou velice dobře vykreslené postavy zoomorfních bytostí – snad kouzelníků. Z jeskyně Les Trois Fréres známe dva. První má nejen sobí hlavu i s parohy, ale celé jeho tělo je jakoby spíše sobí než lidské. Snaží se vás uhranout svýma kulatýma očima. Druhá bytost má hlavu bizona a hraje na nějaký nástroj podobný flétně. Třetí kouzelník, tentokrát z jeskyně Les Combarelles, má podobu mamuta.
Ve východním Španělsku a v severní Africe, ale třeba i na Kavkazu, naopak mělo zobrazování člověka zřejmě stejnou důležitost jako zvířat. Malby postav zde nejsou pouze schematické, ale jsou na stejné umělecké úrovni jako malby bizonů, jelenů, mamutů a ostatní fauny té doby. Postavy na stěnách nejsou zachycené staticky, ale v pohybu, každá něco dělá. Lukostřelec z jeskyně Remige někam překotně pádí, další lovec ze skalních převisů Saltadory zase usedl a prohlíží si šípy. V jeskyni La Araně dva muži lezou po skalní stěně, ve šplhání si pomáhají provazy. Nejedná se o zobrazení nějaké hry, ale práce. Cílem mužů je totiž vybrání medu včelám. Ty rozčileně kolem nich krouží. Aby bylo každému jasné, co se na obrázku odehrává, namaloval umělec včely několikanásobně větší. No, není tohle všechno rovněž zobrazování nějaké příhody? Nejsou to již i malé kompozice? A v líčení takovýchto scének z obyčejného každodenního života v pravěku bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Mnoho stránek bychom popsali třeba o skutečně skvostných kresbách z jeskyní severní a jižní Afriky. Nejsou to jen obrysy postav, je to malířsky zachycený ladný pohyb.
Určitě na celou knihu by vydal senzační nález kreseb ve skalách náhorní plošiny Tasíli-n-
-Ažžer na Sahaře. Tyto malby nebyly nakresleny najednou, ale umělci je vytvářeli celá tisíciletí. Až do té doby, kdy se Sahara stala takovou pouští, jakou ji známe dnes.
Nejstarší tasílské malby (asi 8000 let př. n. l.) jsou schematické. Vedle typických představitelů africké fauny (slon, nosorožec…) zobrazují lidi s kulatou hlavou bez propracovaných obličejových rysů. Z kulatých hlav jim vyrůstají zvláštní rohy, které připomínají spíše antény, proto se ujal jejich název “Marťané”.
V dalším období v Tasíli vznikaly fantastické obrazy obřích rozměrů. Pětimetroví podivní lidé či bozi, zvířecí chiméry. Například pštros se lví tlamou, slon s hlavou antilopy. Zřejmě nejznámější je tzv. Bílá paní. Oproti muži z Lascaux nádherná, živá postava.
Která asi stála malíři modelem? A kdy to bylo? Když umíral lovec? Nesrovnáváme díla z různých tisíciletí? Odpověď na první otázku patří do kategorie “zázraky na počkání”, a na ty další? Jeden vědec datuje vznik Bílé paní 7000 let př. n. l., další 6000 a další 8000, ale může být i starší. Vyberte si. Jak? Hoďte si korunou. A tak je to s určením data všech nálezů z pradávných dob. Skoro ani u jednoho se odborníci neshodnou. A pokud neznáme stoprocentně, kdy která kresba či plastika vznikla, nemůžeme je ani řadit do časové řady. Tím padá jedna logická teorie o vývoji výtvarného umění od zvěrných témat k zobrazování člověka. Kde je totiž jistota, že mrtvý muž z Lascaux a Bílá paní nevznikly v jednom období? A co kouzelníci? A sběrači medu?
Máme přeci radiokarbonovou metodu! Slyším odněkud křik. Ano, máme, a ta v počátcích padesátých let podle uhlíků z kamenných lamp nalezených v Lascaux určila stáří lidské přítomnosti v jeskyni a tím i kreseb na 14 000–16 000 let. Neradujte se ještě, dnešní odhady hovoří i o 10 tis. letech př. n. l. Diference mezi letopočty vzniku děl se nám nějak snižuje, ale je to jen odhad. Slavná zdokonalená metoda radiokarbonová je k nepoužití, protože v Lascaux nejsou už žádné uhlíky. Všechny je spotřeboval tvůrce metody prof. Libby k tomu prvnímu určení.
Tak mě napadá. Právě jsem v domě ze 14. století. Co kdyby se náhle něco stalo, globální katastrofa. Země se zachvívá. Dům se kácí. Celé město se mění v trosky. Někde hoří. Jinde jsou povodně. Lidstvo téměř vymírá… Za deset tisíc let nějaký vědec vyhrabe moje zpráchnivělé kostičky a ještě třeba něco z kovu nebo z umělé hmoty. Opravdu nevím, co by se mohlo dochovat. Onen vědec radiokarbonovou metodou určí stáří kostí a jelikož je našel v domě, tak automaticky tím určuje i stáří domu a i všech věcí, které najde kolem. Nechci být jízlivá, ale vlastním i pazourek. Ne, skutečně nechci nikterak zesměšňovat vědecké metody určování stáří, ale všechno se zdokonaluje a kolikrát se už musely měnit teorie, které byly ve své době pokládány za axiomy, o kterých se nediskutuje. Vraťme se raději k tématu mrtvého muže. I když jsme našli mnoho příkladů, kdy člověk na stěnách zobrazil nějaký děj, nikdy se nejednalo o vyjádření tragické smrti člověka. O tuto jedinečnost tedy připraven zatím není.

Prostě jen malá myšlenka (tabulka velikostí)

Velikosti.

Kdyby výrobci utahovacích očkových klíčů nedbali rozměrů a jeden ke klíči devítce milimetřík přidal a druhý zase několik milimetříků ubral a kdyby se takto chovali i výrobci vodovodních fitinek, to by řemeslníci pořádně nadávali. Čili toto zboží má unifikované rozměry a můžete ho koupit kdekoli a máte jistotu, že „bude sedět“.
To výrobci oděvů se s tím nepářou, od jednoho je vám velikost S a od dalšího velko-krejčího se nenarvete ani do XL… a jak by byl svět jednoduchý, kdyby se i výrobci oděvů drželi deklarovaných velikostních tabulek.

robot na tento den

prostě jen malá myšlenka ( o nevděku)

„I ty Brute?!“ Zaskomíral prý umírající César a padl mrtev. Samozřejmě to zaskomíral v řečtině, protože byl vzdělanec a jen plebs mluvil latinsky.

Tedy, my s jistotou nevíme, jestli skutečně právě dýkami spiklenců proklatý César, ještě měl čas, cokoliv říci a v jaké řeči, natož výčitku svému oblíbenci Brutovi, kterého piplal a nedal na něj dopustit. Pochybuji i o tom, že si přikryl tvář tógou a bez poslední hlášky skonal. Podle všeho zařval překvapením a bolestí, padnul a konec.
Ovšem tato věta se zalíbila Shakespearovi a vešla do obecného podvědomí a je používána v případě, když přítel či protěžovaný chráněnec nějakým způsobem potopí svého ochranitele, přítele, učitele... stala se prostě memem vyjadřujícím sketizmus.

Staročeši k tomu říkávali – Nevděk světem vládne...

MRTVÝ MUŽ Z JESKYNĚ LASCAUX (2)

ZOBRAZOVÁNÍ ČLOVĚKA V PRAVĚKÉM UMĚNÍ

Mnozí badatelé uvádějí, že zobrazení člověka se v pravěkých skalních kresbách vyskytuje, v poměru k zvěrným námětům, velice málo. Podívejme se po jeskyních a skalách v celém světě a zjistíme, že to platí hlavně pro franko-kantaberskou oblast (do ní patří i Lascaux), kde se figury lidí objevují zřídkakdy a velice neumně provedené. I když ve všem existují výjimky, tady tou výjimkou jsou velice dobře vykreslené postavy zoomorfních bytostí – snad kouzelníků. Z jeskyně Les Trois Fréres známe dva. První má nejen sobí hlavu i s parohy, ale celé jeho tělo je jakoby spíše sobí než lidské. Snaží se vás uhranout svýma kulatýma očima. Druhá bytost má hlavu bizona a hraje na nějaký nástroj podobný flétně. Třetí kouzelník, tentokrát z jeskyně Les Combarelles, má podobu mamuta.
Ve východním Španělsku a v severní Africe, ale třeba i na Kavkazu, naopak mělo zobrazování člověka zřejmě stejnou důležitost jako zvířat. Malby postav zde nejsou pouze schematické, ale jsou na stejné umělecké úrovni jako malby bizonů, jelenů, mamutů a ostatní fauny té doby. Postavy na stěnách nejsou zachycené staticky, ale v pohybu, každá něco dělá. Lukostřelec z jeskyně Remige někam překotně pádí, další lovec ze skalních převisů Saltadory zase usedl a prohlíží si šípy. V jeskyni La Araně dva muži lezou po skalní stěně, ve šplhání si pomáhají provazy. Nejedná se o zobrazení nějaké hry, ale práce. Cílem mužů je totiž vybrání medu včelám. Ty rozčileně kolem nich krouží. Aby bylo každému jasné, co se na obrázku odehrává, namaloval umělec včely několikanásobně větší. No, není tohle všechno rovněž zobrazování nějaké příhody? Nejsou to již i malé kompozice? A v líčení takovýchto scének z obyčejného každodenního života v pravěku bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Mnoho stránek bychom popsali třeba o skutečně skvostných kresbách z jeskyní severní a jižní Afriky. Nejsou to jen obrysy postav, je to malířsky zachycený ladný pohyb.
Určitě na celou knihu by vydal senzační nález kreseb ve skalách náhorní plošiny Tasíli-n-Ažžer na Sahaře. Tyto malby nebyly nakresleny najednou, ale umělci je vytvářeli celá tisíciletí. Až do té doby, kdy se Sahara stala takovou pouští, jakou ji známe dnes.
Nejstarší tasílské malby (asi 8000 let př. n. l.) jsou schematické. Vedle typických představitelů africké fauny (slon, nosorožec…) zobrazují lidi s kulatou hlavou bez propracovaných obličejových rysů. Z kulatých hlav jim vyrůstají zvláštní rohy, které připomínají spíše antény, proto se ujal jejich název “Marťané”.
V dalším období v Tasíli vznikaly fantastické obrazy obřích rozměrů. Pětimetroví podivní lidé či bozi, zvířecí chiméry. Například pštros se lví tlamou, slon s hlavou antilopy. Zřejmě nejznámější je tzv. Bílá paní. Oproti muži z Lascaux nádherná, živá postava.
Která asi stála malíři modelem? A kdy to bylo? Když umíral lovec? Nesrovnáváme díla z různých tisíciletí? Odpověď na první otázku patří do kategorie “zázraky na počkání”, a na ty další? Jeden vědec datuje vznik Bílé paní 7000 let př. n. l., další 6000 a další 8000, ale může být i starší. Vyberte si. Jak? Hoďte si korunou. A tak je to s určením data všech nálezů z pradávných dob. Skoro ani u jednoho se odborníci neshodnou. A pokud neznáme stoprocentně, kdy která kresba či plastika vznikla, nemůžeme je ani řadit do časové řady. Tím padá jedna logická teorie o vývoji výtvarného umění od zvěrných témat k zobrazování člověka. Kde je totiž jistota, že mrtvý muž z Lascaux a Bílá paní nevznikly v jednom období? A co kouzelníci? A sběrači medu?
Máme přeci radiokarbonovou metodu! Slyším odněkud křik. Ano, máme, a ta v počátcích padesátých let podle uhlíků z kamenných lamp nalezených v Lascaux určila stáří lidské přítomnosti v jeskyni a tím i kreseb na 14 000–16 000 let. Neradujte se ještě, dnešní odhady hovoří i o 10 tis. letech př. n. l. Diference mezi letopočty vzniku děl se nám nějak snižuje, ale je to jen odhad. Slavná zdokonalená metoda radiokarbonová je k nepoužití, protože v Lascaux nejsou už žádné uhlíky. Všechny je spotřeboval tvůrce metody prof. Libby k tomu prvnímu určení.
Tak mě napadá. Právě jsem v domě ze 14. století. Co kdyby se náhle něco stalo, globální katastrofa. Země se zachvívá. Dům se kácí. Celé město se mění v trosky. Někde hoří. Jinde jsou povodně. Lidstvo téměř vymírá… Za deset tisíc let nějaký vědec vyhrabe moje zpráchnivělé kostičky a ještě třeba něco z kovu nebo z umělé hmoty. Opravdu nevím, co by se mohlo dochovat. Onen vědec radiokarbonovou metodou určí stáří kostí a jelikož je našel v domě, tak automaticky tím určuje i stáří domu a i všech věcí, které najde kolem. Nechci být jízlivá, ale vlastním i pazourek. Ne, skutečně nechci nikterak zesměšňovat vědecké metody určování stáří, ale všechno se zdokonaluje a kolikrát se už musely měnit teorie, které byly ve své době pokládány za axiomy, o kterých se nediskutuje. Vraťme se raději k tématu mrtvého muže. I když jsme našli mnoho příkladů, kdy člověk na stěnách zobrazil nějaký děj, nikdy se nejednalo o vyjádření tragické smrti člověka. O tuto jedinečnost tedy připraven zatím není.

pokračování

Robot na dnešní den

MRTVÝ MUŽ Z JESKYNĚ LASCAUX (1)

Výtvarné umění – nonverbální komunikace lidstva, ale zároveň živý jazyk bohatý na slova. Obrazy, kresby, sochy, instalace, performace… všechno to jsou výrazové prostředky jediného univerzálního jazyka a je jedno, ve které historické epoše vznikají, jen, jako ostatně každý živý jazyk, prochází normálním vývojem – technická forma výrazu a materiál se mění. Zobrazované pocity, tužby, lásky zůstávají. Ovšem je samozřejmé, že v jednotlivých částech světa vznikaly různé nuance, dalo by se říci nářečí. Nejvíce jsou odlišnosti v symbolech. U nás je černá barva smutek, v Číně je to bílá.
Jako v každém mezilidském dorozumívání vznikají i ve výtvarném jazyce šumy. Když se do Japonska dostaly evropské portrétní obrazy, Japonci se domnívali, že jsou na nich zobrazeni lidé postižení morem, neznali totiž evropskou konvenci o znázorňování stínů tmavou barvou. To vše se může stát, ale nic to nemění na faktu, že každý musí na výtvarné dílo nějakým způsobem reagovat, i averze, nechápání, kroucení hlavou, to vše je pocit. A tak často slýchaná věta “já tomu nerozumím” je chybně postavená. Měla by znít: “Já sám neovládám výtvarné techniky, neumím to, nemám talent.” To by bylo pravdivé a není se zač stydět, nemusí každý umět vyjadřovat se v této ruční řeči, ale ona nějaký pocit vyvolá u každého. Ať už libý, či nelibý, to podle osobnosti. V tomto by měla být benevolence, když se vám líbí Braque, líbí se vám, a když trpaslík nebo Méďa Béďa, je to zase vaše věc, prostě máte rádi tento zemitější dialekt, oslovuje vás.
Doklad o lidské potřebě výtvarného umění je snad už sama jeho existence od pravěku. Nejstarším dochovaným výtvarným projevem člověka bude asi pískovec opracovaný broušením do podoby lidské hlavičky (je i možné, že se jedná o zvířecí hlavu, nelze to jednoznačně určit). Jeho stáří se odhaduje na 250 000 let a byl nalezen v severozápadních Čechách na Písečném vrchu u Bečova. A i australopiték nedal svým kamenným nástrojům jen funkční tvar, ale otesal ho tak, aby byl estetický. Určitě se mu líbil, těšilo ho mít hezkou věc. Nic se nezměnilo. Je tedy možné nejen pocitově, ale i po formální stránce pochopit umění pravěku? Vyberme si příklad a zkusme to.
12. září roku 1940 se odehrál jeden z největších archeologických objevů v Evropě. Propadnuvší se pes a čtyři kluci nalezli novou jeskyni. Dnes ji známe pod jménem Lascaux. Je to galerie s pravěkými kresbami a s jednou opravdovou zvláštností (bojím se užít toho zprofanovaného slova záhada). Tou je obraz v jedné ze šachet. Jedná se o drastickou loveckou scénku.
Rozzuřený, smrtelně zraněný bizon sklání hlavu, aby mohl nabrat na rohy lovce – útočníka. Ten však již leží před ním na zemi s obličejem vzhůru a roztaženýma rukama. Je raněný nebo mrtvý? Umělec nakreslil muže jen schematicky. Oproti tomu je figura zvířete propracovaná velmi dobře. Dokonce je znázorněno i jeho smrtelné zranění – z břicha mu vyhřezávají vnitřnosti a z boku vyčnívá oštěp.
V některých studiích kresby je uváděna i další zbraň, která lovci prý vypadla z ruky, ale když se pozorně a dlouze dívám na scénku, spíš to vypadá, jako když malíř chtěl znázornit, že se silným nárazem na bizonovu kost oštěp zlomil a lovec už nestačil uskočit… Ano?
Velký bizon zabil lovce. Je právě tohle ta myšlenka, kterou nám odkázal pravěký umělec? A nebo je ta zvláštní kresba něčím jiným? Ale čím? Navíc pravěký člověk přeci skoro nic jiného nedělal, než lovil. A smrtelných úrazů při tom musel zažívat mnoho. Je tedy logické, že jeden zobrazil. Proč tedy hovořit o této kresbě jako o zvláštnosti? Je to na místě? Ano, je!
První neobyčejností je sám výjev. Všechny paleolitické malby byly zřejmě kresleny jako samostatné jednotlivé figury, bez jakékoliv vzájemné souvislosti. Ovšem za kompozici už bychom mohli pokládat jejich vzájemné překrývání. A co když takto chtěl paleolitický člověk zdůraznit perspektivu? Jedno zvíře zakrývá druhé, to není jako vidět, ale je tam. Malíř to ví, jak to udělat, aby to věděl i divák? Nakreslit přes sebe. A bylo by celkem jedno, jestli by celou kompozici nakreslil sám, či použil k svému uměleckému záměru i starší kresbu.
Mohl takto pravěký umělec uvažovat? Je to možné, protože pokud jsou figury kresleny přes sebe, nemají stejnou velikost. Navíc pravěký výtvarník postupoval při zhotovování svých děl následovně: Nejdříve nakreslil nebo vyryl obrysy zvoleného motivu, ty pak celé vymaloval červenou barvou. Pak na hotovou kresbu načrtl kontury dalšího motivu a ten znovu přetřel celý barvou. Dnes, když barva dávno zmizela, zůstaly jen obrysové čáry. My se jen můžeme domýšlet, jak původní obrazy na stěnách jeskyní a skal vlastně vypadaly. Ale když si podle toho co zbylo přimyslíme ty zaniklé barvy, skutečně si můžeme vybavit stádo běžící v prostoru. Proč by to tedy nemohl být další způsob jak vyjádřit trojrozměrnost? Každé umění si k modelaci prostoru v malbě našlo svůj přístup. Teprve Evropané v renesanci vypracovávají teorii perspektivy jako geometrické zobrazovací metody založené na podobných zákonitostech, jako jsou optické zákony vidění. Tuto teorii neguje 19. století, kdy skoro každý umělecký směr si vytváří své pojetí obrazového prostoru. Mnozí evropští umělci nachází inspiraci v japonských a čínských dřevořezech, které byly pro Evropu něco zcela jiného.
Číňané si vytvořili opravdu zajímavé řešení obrazového prostoru. Mezi jednotlivými krajinnými plány vynechávali čistý papír. Toto bílé místo vypadá jako mlha a dosahuje se tak plasticity. Tuto iluzi podporovala i malířská technika – práce rozmývanou tuší. Geometrické předměty zobrazovali orientální (indickou) perspektivou, která úběžníky klade dopředu obrazu.
Pokud tedy přemalovávání má znamenat prostorovou hloubku, je rovněž možné, že všechny obrazy v jedné jeskyni tvoří dohromady jednu velkou a ucelenou kompozici. Co jeskyně, to jeden jediný obraz.
V roce 1957 Anette Laming-Empérairová vyslovila názor, že jeskynní obrazy vlastně jako celek vyjadřují obraz metafyzické koncepce vesmíru tehdejších lidí. Obraz založený na ženském a mužském principu.
I přes to, lovecká scénka z jeskyně Lascaux zůstává prozatím jedinou objevenou malbou, která bez diskuzí zachycuje na stěnu jeskyně nějaký velice konkrétní děj. Jinou, stejně starou, se nepodařilo nikde objevit, a proto v její jedinečnosti je i záhada. Proč byla vytvořena? Co by mohla ještě znamenat? Koho zobrazuje? Kdo ji vytvořil?
A hlodá červ pochybnosti. Je skutečně tak jedinečná? Opravdu by se nikde nic takového nenašlo?

pokračování