Vize o budoucnosti

"Vidím město veliké… ", řekla zřejmě nikdy neexistující kněžna Libuše, takže se jedná o pouhou literární nadsázku, a tak to někdy s předpověďmi budoucnosti vypadá - prognóza je napsána až po události, objevu…

Mnohem pozoruhodnější jsou vize budoucnosti od autoru sci-fi literatury i vědců a futurologů, které jsou napsány před objevy a předvídají technické vynálezy a takových najdeme hodně.
Dva otcové jejichž vize se skutečně vyplňují
Literární žánr sci-fi má své dva známé zakladatele, jsou jimi - jak jinak - Jules Verne a George Wells. V jejich knihách se dá najít zajímavých futurologických vizí… například oba dva pánové použili pohádkový motiv nápoje neviditelnosti - samozřejmě nepohádkově - nápoj je výsledkem práce vědců a účinkuje na bázi změny lomu světla. Wells napsal svého Neviditelného ještě před Verneho románem Tajemství Viléma Storitze - kde se neviditelnou po nedobrovolném požití tekutiny, stane nevěsta hlavního hrdiny. Hloupost? Opravdu jen pohádka? Ne. Možná realita. Neviditelnost - jako kamufláž nedává spát armádním výzkumům a pokud vědci informují o svých úspěších, laik žasne, jak už jsou daleko.

Neuvěřitelné?
Zneviditelnění nehmotných předmětu se provádí pomocí optické kamufláže, činicí věci oku neviditelnými - to znamená , že předměty jsou maskovány nějakým speciálním materiálem, který neodráží a neláme světlo a nemění vlastnosti maskovaného předmětu.
V květnu 2004 na Nextfestu v San Franciscu výzkumníci z Tokijské univerzity představili svůj "opravdový" plášť neviditelnosti - člověk si obleče pláštěnku, která ho jakoby zprůhlední. Plášť vznikl díky technologii vyvinuté profesorem Susumu Tachi rovněž z Tokijské university.
Plášť - či jiná forma maskování, musí být pokryt světlo odrážejícím retro-reflective materiálem - světelný paprsek se od něj odráží v tom samém směru, v jakém na něj dopadá. Kamera nasnímá pozadí osoby, předá obraz do počítače ten do projektoru odsud se vyšle obraz do polopropustného zrcadla a takto odražený stereoskopický obraz pozadí se promítne na onen plášť. Obraz se neobjeví na žádném jiném předmětu, jen na tom, který je pokryt retroreflective materiálem - takže se zdá, že člověk v plášti je průhledný.
Výzkumy a zdokonalování této formy neviditelnosti neustále probíhají, ono ovšem je to vedlejší produkt většího výzkumu - X'tal Vision (Crystal Vision).
Profesor Tachi vidí použití svého vynálezu například v automobilech - při couvání se zprůhlední zadní část a řidič krásně uvidí, co je za autem a nebo v kokpitu piloti při přistávání uvidí ranvej… také v medicíně - zde se bude používat na rukavice pro chirurgy - zprůhlední se tak ruce operatérů. Zřejmě se počítá s miniaturizací kamer a projektorů nebo jejich náhradou za speciální čidla ze zadu snímající pozadí zprůhledňovaného předmětu a přenášející ho na jeho popředí. Také je ještě jedna možnost a to v případě chirurgů je možné, že se počítá s tím, že operatér bude mít na hlavě speciální helmu - Head Mounted Projector system, kterou v Tachi lab. rovněž vyvíjejí, která je opatřena projektory a zrcadly a její pomocí si nositel zneviditelní různé předměty pokryté oním speciálním materiálem.


To jsou neživé předměty, provádí se i pokusy jak změnit lom světla ve tkáních, aby i bytosti se staly "neviditelnými". K takovému "ztracení se" ze světa, slouží tekuté emulze neviditelnosti - o jakých psali právě Wells a Verne. Je to jedna z další možností učinit věci či bytosti neviditelnými - přímou změnou jejich vlastnosti.
Vytvořit neviditelnou tkáň znamená, že se musí změnit vlastnosti jednotlivých buněk - ta změna je v tom, že se jim musí přidat nová vlastnost a to způsobilost neodrážet světlo a nelámat světelné paprsky. Prostě propouštět světlo tak, jak by to dělal vzduch - čili lapidárně řečeno, buňky se musí stát průhlednými. Biochemikové a biologové nad tímto úkolem - "zprůhlednění tkáně" pracují více jak dvacet let a řada objevů už byla i patentována.

ukázka z připravovaného románu - cyberpunkového Fausta

Šli mlčky, jeden za druhým, pomalým šouravým krokem. Rytmus a tempo udával v čele jdoucí stařec, proto ta únavná zdlouhavá chůze. Mlčení přerušili akorát na krátkých zastávkách určených k malému oddychu a posílení se pár sousty chleba s vínem. Ovšem to mluvil převážně jen starý muž. Hlavně předčítal z velké knihy. Nalovi se vše zdálo jako velké bláboly. Byla to nějaká vzácná kronika z patnáctého století, psaná na pergamenu a ve skupině mužů – strážců lidství, byla zřejmě posvátná. Když se jednou odvážil strace zeptat, proč právě čte z této knihy, udiveně se na něj podíval a chvíli mlčel. „Jiná tam nezůstala,“ smutně odpověděl.

Byli na cestě už pátý den a Nalovi bylo jasně, že za pět dní by tam asi došel on, ale se starcem to bude tak deset možná i patnáct dní. Na jejich trase bylo naštěstí dost vesnic, kde si mohli koupit chleba a víno. Vodu kupovat nepotřebovali, potoky, které přecházeli, byly až k neuvěření čisté a plné pitné vody.
K zpomalení cesty také přispělo, že neustále museli provádět zkoušku lidství. Osm dní na cestě a ještě nenarazili na žádného elektronmechanoida.

Devátý den na cestě. Seděli opět v umírajícím sadu, tak podobnému tomu, ve kterém Nal potkal strážce, ale samozřejmě na jiném místě. Cestou přibrali ještě deset mužů. Seděli úplně potichu, žvýkali chléb a pili vodu. Ani stařec neměl dnes potřebu číst z knihy.

Nal ucítil v zátylku upřený pohled. Rychle se otočil, a za keři černého bezu viděl utíkající tlustou ženu. Stařec si všiml jeho pohledu.
„Elektronmechanoid?“ vydechl Nal.
„Možná, honem ať nám neuteče!“
Muži rychle vstali a začali lovit tlustou ženu. Ve vysoké trávě nemohla moc utíkat, čili to byl nijaký lov jen odchyt. Povalili ji na zem a stařec ji bodl do ruky. Nic! Ani kapička krve. „Mrtvé tělo, které patří do hrobu, se tam vrať,“ Obřadně pronesl starý muž. Vytáhl vojenský nůž a rozřízl jí břicho. Opět nevytekla ani kapka krve, jen se z rány vyvalily dráty a hadičky s modrou tekutinou. Stařec řezal do jejích útrob a stroj naříkal a svíjel se na zemi, jako by to byla skutečná umírající žena. Přetrhl poslední kabel. Konečně bylo zas ticho. Stařec i jeho muži poklekli kolem těla a všichni jednohlasně zpustili zpěvavě. “Žádáme za odpuštění toto tělo ženy, my si ho nevypůjčili, my ho pokorně navracíme zemi.“ Odzpívali, vstali a nejmladší začal hloubit hrob.
„Co to kurva, je?“ Nal se nevěřícně dívá do útrob ženy, hadičky z PVC, kovem vyztužená páteř. Oblek a kůže byly solární články, které napájely elektronický mozek tohoto stroje.
„Ty jsi, Nale ještě neviděl elektronmechanoida?“
„Ne.“ Nelhal, opravdu mu otec tyto své výtvory nikdy neukázal, ani nevěděl vlastně proč. Snad, že je vytvářel s jeho prvorozeným synem, kterého Nal nepoznal. I když se mu chvíli zdálo, že tyto živé stroje už viděl a i tu ošklivou, tlustou ženu, ale bylo to jen takové Déjà vu.
„Ani my ne,“ přidalo se deset nových mužů.
„Takže pojďte blíž, já vám ho tady rozeberu, než tělo pochováme tak jak si bývalé lidské tělo zaslouží.“

Když stařec sundal stroji brýle a pomalu a velmi opatrně rozřezával obličej robotky, Nalovi přišlo, že tu tvář už někde viděl, ale raději se tou myšlenkou vůbec nezabíral. Otec mu všechny jeho snové představy a noční můry dokonale vysvětlil. Tedy on si nakonec vše domyslel sám, ale otci pravdu neřekl.

Po odstranění obličeje uviděli zcela normální řídící jednotku jakou má v sobě zabudovanou každý pracovní či vojenský intuitivní robot. Jejich chaotické chování, napodobující lidi, je totiž také dané programem.
„Co to je za hmotu, ve které jsou obaleni?“ zeptal se starce jeden z přihlížejících.
„Maso. Lidské, speciálně naimpregnované maso,“ bez emocí doplnil informaci a pokračoval ve výkladu: „Vynálezci byli pragmatičtí, prostě vojenské zakázky na robotické humanoidní vojáky byly tak velké, že se vyplatilo dělat roboty z mrtvých lidí. Proč vytvářet svalová spojení a dlouze vymýšlet robota, aby chodil jak člověk, když tady korpus na mechaniku a elektroniku už byl. Prostě využili lidské tělo jako schránku na elektronmechanoida, řízeného z jednoho velícího centra.“
Nal bezděky couvl. „Říká se, že udělali ještě dokonalejší roboty lidi.“ Ani nevěděl, proč to starci říká.
„Ano, říká. A nejen říká. Proto existuje ta poslední zkouška lidství v chrámu, přes tu neprojde nic nelidského.“

Robot na dnešní den

... a vy na to?

Teleportace - kdo by o ni nesnil. Znamenala by konec útrap cestování - v mžiku letu byste byli, kde byste chtěli. Nastane to někdy? Myslím, že teleportovat osobu, bytost nebude možné, proč ne nám odpovídá třeba film Moucha. U věcí to možná půjde. A věda na to? Věda má kvantovou teleportaci:)
více zde: http://arxiv.org/pdf/1212.6746v2.pdf

Quantum teleportation between gas clouds
Keep in mind quantum teleportation is not really anything like teleportation in popular culture. It is referring to the transfer of the quantum state of a single particle to another single particle some distance away. Star Trek teleportation is a long way away. Disappointed? Keep reading.

Já tě štípnu!

Kartička z tvrdého papíru popsaná čísly nebo i znaky a různě perforovaná, co dírka to informace - prostě děrný štítek - to je onen papírek, kolem kterého se hodně dlouho točil IT svět. Muž, který vymyslel jeden z nejlepších systémů využití děrných štítků pro rychlé zpracování hromadných dat a patřičné přístroje, byl Herman Hollerith. V roce 1990 za tento svůj vynález konečně vstoupil do National Inventors Hall of Fame -Národní síně slávy vynálezců.

Fakta
Herman Hollerith se narodil německým utečencům v USA 29. února 1860 a zamřel 17. listopadu 1929. Od dětství se zajímal o stroje a mechanismy, učitelé ho prohlašovali za talentovaného, ale lenivého chlapce. Ovšem jeho neochota učit se humanitní vědy zřejmě byla zapříčiněna jeho disgrafií.
V roce 1875 zakončil studium na Columbia University School of Mines a stal se důlním inženýrem. Po studiu se na své škole stal asistentem Williama P. Trowbridge.
V roce 1882 začal učit na slavné MIT (Massachusetts Institute of Technology). Přednášet studentům a psát křídou na tabuli ho nebavilo, takže když v roce 1884 dostal nabídku jít pracovat na patentní úřad ve Washingtonu, neváhal a přijal ji. On sám obdržel desítky patentů.
Život mu změnilo sčítání lidu USA z roku 1890. Předchozí sčítání zpracovávané pouze a jen ručně bylo pro lidi vyčerpávající a i plné chyb, a tak byla vypsána veřejná soutěž na konstrukci počítacího stroje, který by v tomto úkolu pomohl. Soutěž vyhrál se svým Hollerith Electric Tabulating Systém - díky kterému bylo vše hotové za tři měsíce a ušetřilo se pět milionů dolarů.
Rok 1890 byl pro něj i jinak úspěšný - dokončil doktorát na Columbia University a také se oženil.
V roce 1896 založil firmu Tabulating Machine Company, kterou v roce1911 prodal konkurenční Powers Tabulating Machine Company - vznikla tak Computer Tabulating Recording Company - v ní Hollerith pracoval jako konzultant až do roku 1921. Thomas J. Watson z ní v roce 1924 vytvořil IBM. Z těchto důvodů bývá Hollerith nazýván "otcem" IBM, i když bezprostředně s touto firmou nijak svázán nebyl.

Dírkovaný šém
Nápad, řídit nějaký stroj pomocí instrukcí, které jsou zadány dírkováním do papírového pásu či kartičky, mělo před Hollerithem několik vynálezců prvním známým je asi Jacques de Vaucanson (1709-1782) v roce 1741 zdokonalil již existující nápad - řídit tkalcovský stav děrovaným pásem.
B. Bouchon a M. Flacon nezávisle na sobě přišli na myšlenku poloautomatického tkalcovského stavu s děrnou páskou uzavřenou do smyčky (Francouz Bouchon v roce 1725 a Angličan Flacon v roce 1728).
Na jejich řešení navázal Joseph Marie Jacquard (1752- 1834), 1805 sestrojuje automatický stroj na výrobu vzorovaných tkanin. Ovládán byl pomocí děrných štítků, které byly spolu spojeny provázky. Jedná se zřejmě o první použití programování pomocí děrných štítků.
Ve všech těchto případech se jednalo samozřejmě o mechanické automaty a děrný štítek byl spíš jiná forma vaček.
Jak to bylo
Hollerith se začal zabývat automatizací zpracovaní dat už na MITu. Nejdříve pro záznam informací používal papírovou pásku s otvory, skrz které procházely kolíky a spojovaly elektrické kontakty. Páska byla k takovéto práci nevhodná, trhala se, nešlo rychle najít nějakou dílčí informaci, takže brzo přešel na děrné štítky. V roce 1884 si nechává patentovat svůj způsob převádění údajů z děrných štítků na elektrické impulsy, které ovládaly počítadla. Pracoval na něm několik let.
Dírky nejdříve dělal kleštičkama, jaké měli průvodčí na "štípání" jízdenek - nebylo to opět dobré řešení, a tak v roce 1889 se světu pochlubil svým tabelátorem. Jednalo se o děrnoštítkový stroj, který data zaznamenával na děrný štítek - papírovou kartičku o velikosti dolarové bankovky. Z tohoto "paměťového" média stroj mohl kdykoli data opět vyvolat. Tabelátor také umožňoval třídění dat podle daného hesla, prováděl s nimi jednoduché početní operace, popřípadě je vytiskl, či znovu naděroval. Čtečka štítků pracovala na principu spojování kolíků, skrz vyděrované otvory, s rtuťovými kontakty.
Jeho stroj se logicky začal nazývat "Hollerit" a byl v roce 1890 použit i při sčítání obyvatel Rakouska-Uherska.

Šlapat po inteligentech dovoleno.

"Pojďte dál. A nebojte se, klidně si na toho mého inteligenta šlápněte!" Pokud vaše hostitelka pronese tato slova někdy v budoucnosti, všem bude jasné, že nevyzývá k inzultaci svého druha, ale chlubí se vám svým novým inteligentním kobercem.
Ano, už i koberce dostávají určitou inteligenci. Nápad se podařilo zrealizovat v Německu dvěma spolupracujícím firmám Vorwerk Teppichwerke a Infineon Technologies. Výzkum trval dva roky a inteligentní koberec - Thinking Carpet poprvé představili v říjnu 2004.
Tvůrci předpokládají, že v budoucnu se právě on stane podlahovou krytinou skoro ve všech bytech a kancelářích na celém světě. V současné době ovšem tento hi-tech kobereček moc inteligence nepobral, i když vlastně už umí tři užitečné věci - zajištění bezpečnosti místnosti, regulaci klimatizace a navigaci po budovách.
Splňovat tyto tři funkce mu umožňují všité senzory - moduly, které jsou na jeho rubové straně. Zde pomocí vodičů, které je propojují, vytvářejí síť, která je jako celek připojena k PC a je řízena speciálními programy. Jeden centrální počítač je schopen kontrolovat plochu 100merů čtverečných.
Zatím jsou tyto senzory poměrně veliké, ale technici slibují, že později nebudou větší než 7mm². Maximální hustota jejich rozmístění je 25 kusů na metr čtverečný. Senzor (modul) je kombinován z několika snímačů - pohybu, tlaku, teploty. Z toho je asi jasné, jak této koberec pracuje - prostě není možné po něm přejít a nebýt zaregistrován. Pokud se jedná o vítanou návštěvu spustí se třeba program navigace a pokud je to zloděj zapne se alarm. Rozeznat ty vítané a nevítané hosty pomůže program časový rozvrh, kdy například v určitou hodinu nikdo nemá v místnosti co dělat. Thinking Carpet ovšem také pozná odkud kdo kam jde, takže pokud někdo vchází do místnosti oknem, také tím aktivuje alarm. Koberec může i hlídat nemocné a staré lidi, jestliže člověk upadne a dlouho se nezvedá, je automaticky zavolaná pomoc.
Nejen lidi a zloděje hlídá tato podlahová krytina, díky teplotním senzorům ovládá klimatizaci v místnosti a zaregistruje včas i vznikající požár - signál předá PC a ten a přes Internet zavolá hasiče. Pokud je požár rychlý a není možné ho ihned uhasit, koberec zapne své světelné navigační diody a ukazuje lidem pobíhajícím v dýmu, kudy mají běžet k východu.
Výhoda tohoto koberce jako hlídače je v tom, že na něm není vidět, že je i tímto zařízením. Jeho lícní úprava může být jakýkoliv koberec, třeba i perský. Jenže zatím je vidět jeho připojení k PC a do zásuvky - i to technologové hodlají odstranit - pracují na super ploché zástrčce. Kdy si budeme moci tuto kobercovou náhradu psa a dalších zabezpečovacích zařízení pořídit? Werner Weber technický ředitel firmy Infineon říká, že je ještě potřeba inteligentní koberec dále vylepšovat. Určitě pak bude mít i více funkcí. Například už v roce 2006 Vorwerk představil další novinku SMART CARPET, první koberec do kterého byla integrovaná RFID technologie pro navigaci inteligentních pracovních robotů - vysavačů.

Lidé na zemi, hvězdy na nebi...

26.2.1842 v Montigny-le-Roi se narodil Camille FLAMMARION
zemřel 7.6.1925 v Juvisy (soukromá hvězdárna u Paříže). Francouzský astronom a popularizátor vědy a ač to popíral i romanopisec.

Díval se do nebe a chtěl vidět duši. Chtěl najít ztracené, nesmrtelné a ztratil sám sebe.


Strašně mu lezlo na nervy, že lidi nezajímá a ani neví, po čem to vlastně chodí a nač se na nebe dívají, tak se zrodil jeden z prvních popularizátorů vědy. Camille Flammarion byl především astronom – je tedy jasné, že popularizoval hlavně ji, ale snažil se lidem přiblížit i další vědy, kterými se sám zabýval: geologii, paleontologii, meteorologii... Psal odborné i vědeckopopulární knihy, nejznámější, nejpřekládanější a nejprodávanější byla Populární astronomie (1880) s náklady přes sto tisíc výtisků. Z odborných prací je asi nejcennější jeho práce o dvojhvězdách (hlavní dráhy vypočtené Flammarionem byly uveřejněny například ve Zprávách francouzské akademie věd od roku 1873 do roku 1877 a jeho Katalog se stal na dlouhá léta pro všechny hvězdárny směrodatným. Ve své době byl jedním z nejpřekládanějších autorů a brzo po vyjití francouzského originálu, vždy vyšly jeho knihy i v češtině - dnes se staly středem zájmu sběratelů.
Přednášel v Paříži i na venkově, vyučoval a změnil celou výuku astronomie.
Roku 1882 založil “Měsíčnou revui astronomie, meteorologie a fysiky zeměkoule“. O pět let později zakládá Hvězdářský spolek francouzský a v roce 1890 se podílí na otevření lidové hvězdárny, kde je i knihovna. Každý sem mohl přijít a podívat se na hvězdy.
Touto svojí osvětovou činností vysvětlil tisícům lidí, co se na obloze nad jejich hlavami děje a získal si tak skutečné sympatie a úctu a dobře míněnou přezdívku „apoštol vědy“. Jeho práce byla obdivována, ctěna a to kupodivu i představiteli různých států, kteří mu předávali svá vyznamenání a řády. Jak se mohlo stát, že takový člověk, světově známý vědec, popularizátor, nemá dnes místo už skoro v žádné uznávané encyklopedii a v učebních osnovách? Svět vědy přeci tak rychle nezapomíná. Navíc on třeba jako první upozorňoval, že je třeba sledovat i „barvy těles nebeských“, vynalezl fotometrický přístroj, kterým zaznamenal zatmění Slunce 22.12. 1870... a dalo by se jeho vědeckých zásluh vypsat na celou stránku...Vysvětlení se vejde do věty: Chtěl najít ztracené, nesmrtelné a ztratil sám sebe. Co tím chci říci?
Hlavně ke stáru se z Flammariona stal úplný snílek, což mu bylo v pozdějších letech vytýkáno. Začal totiž zkoumat projevy nesmrtelné duše a sbírat svědectví lidí, kteří uviděli duchy, či zažili jiné nenormální situace související se zemřelými. Pilně desetiletí zaznamenával do svých knih svědectví, která mu dopisy posílali jeho ctitelé. Říkal, že zakládá novou vědu – „dušezpytné studium“ a pustil se do bádání s neústupností a houževnatostí, jako když počítal dráhy hvězd. Navštěvoval spiritistické seance, navozoval zde experimenty a 26.3. 1899 začíná jeho další vědecké bádání – tento den publikuje v mezinárodně rozšířených novinách (Annales politiques et littéraires) anketu jestli se setkali se skutečností myšlenkového přenosu spojeného s dobou umírání někoho z blízkých, které by v případě osobního zážitku mohli prokázat. Na anketu odpovědělo víc jak polovina lidí NE. I přes to, se mu začaly hromadit dopisy s popisovanými zážitky s duchy a předpověďmi budoucnosti – budoucí podklady pro jeho knihu Neznámo a psychické záhady. Každý dopis zkontroloval (snažil se zjistit, zda pisatel je ten člověk, za kterého se vydává a ještě se snažil z jiných pramenů získat to samé svědectví, o jakém mu bylo psáno), pokud byl pisatel anonym – ty ihned vyřazoval. Takto apeloval na odpovědnost lidí a sebe utvrzoval, že vykonává to samé, jako když pozoroval hvězdy, měřil, zapisoval a vypočítával data.
Tato práce měla, krom jiných metodických chyb, jednu velmi závažnou - a to: Pan profesor byl velice oblíbený, často se stávalo, že mu lidi prostě chtěli udělat radost a své příběhy si vymýšleli. Ne, ze zlého úmyslu, ale prostě pro radost, takže ještě víc znevážili jeho snahu, používat pro dušezpytné studium vědeckou metodu. On skutečně vše zpracovávat přísně exaktně, jak se domníval, ale nepočítal s podvody z úcty a lásky i žerty - o tom, že nebral v potaz autosugesci, psychické choroby píšících ani nemluvě. Nechtěně se touto svojí prací zařadil do panoptika dalších nešťastných „vědců“ , kteří měli dobrý úmysl, ale předmět jejich zkoumání a důkazy byly ze světa humoresek. U nás patří k takovýmto zmateným „vědcům“ třeba Jakub Hron.
Jeho bádání o světech jiných mu zničilo vědeckou vážnost a znevážilo jeho obrovskou vědeckou práci. Pomalu se zapomnělo na jeho velký přínos popularizaci astronomie, na zavedení jeho nového způsobu výuky, na jeho tabulky, atlasy, desítky knih, na jeho pozorování Marsu, dvojhvězd... Nelze cokoliv hned odsoudit, když neznáme souvislosti. Nelze se člověku vysmívat a vyškrtnout jej z historie vědy, když nevíme, co ho k tomu vedlo. Jeho zaujetí pro spiritistická bádání mělo několik, jak osobních tak společenských, důvodů. Osobní důvody jsou lidsky pochopitelné – nedokázal se nikdy smířit se smrtí dědečka, rodičů a poslední rána pro něj byla smrt jeho dítěte. Je logické, že tak citlivý a inteligentní člověk, jako Flammarion, hledal možnosti, jak zjistit, jestli přeci jen jeho milovaní mrtví svým způsobem nežijí dál. K jeho vědeckému neštěstí, ale možná osobnímu štěstí, se narodil v době, která byla hystericky posedlá duchařinou a spiritismem. Kde kdo měl doma stolek, který byl nutný k vyvolávání duchů a cítil se být povolán k diskusím s nimi – čili se pokládal za médium. A právě spiritismus- lépe řečeno spiritisté, Flammariona lapili, nabídli mu naději, že možná...
Teď suďte. Byl to člověk, o kterém by se dalo možná nadneseně, ale pravdivě říct, že přiblížil nebe lidem na zemi.

Přesvědčte se, jak krásně, básnickou formou, učil ve svých knihách astronomii,... "Úplné zatmění Slunce jest zjev velice zajímavý a uchvacující... Brzy je zakryta polovice Slunce. Od této chvíle nastupuje místo denní záře bledé, chmurné světlo. Kraj zahaluje se do stínu; všechny barvy blednou. - Ptactvo překvapeno ustává od svých veselých zpěvů a uchyluje se do listí; znepokojená stáda mečí nebo bučí; malá kuřátka choulí se pod křídla své matky. I samy květiny zavírají své korunky, jako by se blížila noc. -- Je viděti již jen malý srp Slunce, který se neustále zmenšuje, až konečně zanikne. Tehdy nastává noc... hluboká a smutná noc. Vše ztichne, na obloze září hvězdy. Vzduch se ochladí, zavane vítr, jehož chlad vás zamrazí. Noční ptáci a netopýři vyletují ze svých úkrytů. Zvířata se děsí, kůň nechce jíti dál a pes, celý se třesoucí, skrývá se u nohou svého pána."
A jinde píše: Třpytná Venuše byla dojista první pozoruhodnou planetou starších, jak pro svůj lesk, tak pro svůj rychlý pohyb. Sotva Slunce zapadne, už svítí za soumraku. Večer co večer vzdaluje se od západu a její lesk roste, po několik měsíců kraluje jako panovnice nebes, pak se ponoří do plamenů Slunce a zmizí. Bývala po výtce hvězdou pastýřů, hvězdou sladkých tajemství. Byla to první z nebeských krásek a jména, kterými ji zdobívali, odpovídají přímému dojmu, který působí na pozorovatele. Homér ji nazýval "Kallistos" , (Nejkrásnější krasopaní), Cicero "Vesper" , (Večernice) a Lucifer "Jitřenka" (Světlonoš), jméno, které také Bible a staré mythologie dávají náčelnici nebeské armády...

Jeho opravdu velký talent byl v popisu dějů a i příběhů, začtěte se do krátké ukázky, jak líčí svoji cestu balónem (když se v 32 letech ženil, svatební cesta se na několik dní odehrávala právě v balónu.)... Žádný popis nedovedl by vylíčiti zázračnou nádheru takovéhoto panoramatu. Nejúchvatnější, nejvelikolepější obraz přírody, pozorovaný s výše hory, neblíží se ani k velikoleposti tohoto druhu, pozorované kolmo v prostoru. Jedině tam si člověk uvědomuje, že země jest krásná, že vzduch obklopuje ten svět životním zářením, že stvoření jest nesmírnou harmonií. Prvním, převládajícím dojmem jest pocit úplně nové blahé spokojenosti, k níž připojuje se marnivá radost, že člověk se vidí povznešen nad zbytek ostatních lidí, a pak radost, že obdivuje nesmírnou a neočekávanou podívanou. Co se týče pohybu, ten jest naprosto neznatelný. A skutečně necítili jsme ho nijakým způsobem. Pochopí se to takto : opíráme se nohami o dno loďky, náš střed přitažlivosti jest v loďce, fyziologicky tedy nejsme zavěšeni. A dále, nemáme také žádný pocit větru. Domníváme se, že se nehýbáme z místa. Ten jakýsi pocit nehybnosti je v odporu s míněním, jaké bychom si mohli předem učiniti, když pozorujeme ten prudký pohyb vzduchu. Země klesá pod námi. Paříž, hlavní město země, zcvrkla se pro nás do rozměrů reliefních map, jakou můžeme vidět v muzeu. Široké třídy a velké parky staly se uzounkými cestičkami a nepatrnými zahrádkami. A ten malinký proužek vody, co přelétáme, a kterému lidé říkají Seina, je řeka.
Toto je popis skutečného Flammarionova zážitku z jeho prvního letu balónem dne 30.května 1867. Své vzduchoplavecké zážitky vylíčil v knize "Cesty balonem".

Zrovna tak, jako se třeba Michelangelo bránil tomu, být malířem a nikdy se za něj nepokládal, Flammarion se bránil, aby jeho fantastické romány, byly zvány romány (Lumen, r.1873, Uranie, r.1889, Konec světa, V paprscích luny, obojí r.1883, Stella, r.1897, Výlety do nebe, r.1899...), „nepíšu žádný román“ často říkal a mýlil se. Psal. Psal krásné sci-fi romány, kde předpovídá rentgenový paprsek, televizi a jiné, ale snad sám věřil tomu, že neustále dělá vědu.
To rovněž nepřispělo k jeho vědecké vážnosti a své milované vědě tím udělal medvědí službu. Navíc ještě mátl lidi, když ve svých sci-fi knihách, které vydával za vědecké knihy, své fantazie vykládal formou, jakoby byly pravdou. Člověk - vědecká autorita, kterému lidé bezmezně věřili si to sám měl uvědomit.
V románu Lumen, hovory o nekonečnu duch Lumen autoritativně jedním dechem říká astronomická fakta i Flammarionovy fantazie o obydlených planetách a vše pokládá na stejnou úroveň: Mému vyprávění se vytýkalo, že je mystické.Nijak se nepochopilo, že to není román,ani fantazie, nýbrž vědecká pravda, fysikální fakt, dokazatelný a dokázaný, nepopíratelný,...-Tu se nejedná o obrazotvornost, můj starý příteli. Je to prostě věčná a svatá skutečnost, reálný jev, který má pevné místo v soustavě vesmíru...
Nedivme se tedy, že mnoho lidí uvěřilo všemu, co napsal. Nedivme se, že jeho kolegové se mu později začali i pro toto, nejen pro dušezpytné bádání, vysmívat a distancovali se od něj.



Flammarionův první sci-fi román se jmenuje O mnohosti světů obydlených z r. 1862 – přečtěte si jak lyricky využívá matematiky:
V mathematice máme theorii limit (mezí). Tato theorie učí a ukazuje, že jsou jisté veličiny, ku kterým můžeme se blížiti neustále, a nikdy jich nedosáhneme; můžeme se jim přiblížiti tak blízko, že není možno více, ale dosáhnouti jich nemůžeme nikdy. Kdo, jsa zasvěcen ve vlastnosti čísel, pokusí se vážiti tuto theorii, pronikne její nejvnitřnější smysl a obrátí ji na soujem světa, uzří najednou zvedati se před sebou obrovský amfitheatr, jehož stupně jdou do nekonečna. Tento amfitheatr jest hierarchie světů: limita spodní, nebo počátek, ztrácející se v hloubi nejnižších stupňů; limita vrchní, čili absolutní dokonalost, je stejně nedostupná; mezi těmito dvěma mezemi pozvedají se bytosti na nekonečné cestě. Kdo tedy se věnuje tomuto pozorování, může si učiniti přibližný pojem o nepochopitelné nekonečnosti tvorstva.
Jinde ovšem nenechává čtenáře na pochybách, že je to jeho fantazie a po letech musíme s úctou říci nádherná:
Meziplanetární raketa se slunečním motorem, model 1941, zkonstruovaná Italem Gussallim, nám slibuje, že v nedaleké budoucnosti budeme moci podnikat cesty ze Země na Měsíc. Že tyto cesty jsou možné, je nepopiratelné. Zůstává však ještě jedna neznámá: vydrží tuto cestu naše tělo? Mnoho příčin nám zavdává podnět k domněnce, že meziplanetární loď budoucnosti obydlená lidskou bytostí se může snadno proměnit v ocelovou rakev bloudící na věky v meziplanetárních propastech.
"O mnohosti světů obydlených", vydáno, Praha 1924.


Pro jeho fantazii, pro jeho vědeckopopulární tvorbu i pro jeho astronomické výzkumy, bylo by neskutečně nespravedlivé, kdyby se na Flammariona zapomnělo.

Pokud si položíme otázku: Zklamal Flammarion? Mohl dokázat více, než dokázal, kdyby se nedal zmást city a místo hledání naděje pro sebe se věnoval nadále astronomii a popularizaci vědy? Možná to tak vypadá. Camille by dnes byl pokládán za zázračné, velmi nadané dítě s jistě velmi vysokým IQ. V pěti a půl letech nejenom četl, psal, počítal..., ale byl vůbec nejlepším žákem obecné školy. V patnácti letech napsal svoji první knihu – Cosmogonie universelle - přírodopisnou studii, úrovní odpovídající jeho mládí, ale i genialitě. Jeho druhou knihou, kterou napsal o čtyři roky později, byla právě již zmiňovaná O mnohosti světů obydlených – ta už dosáhla patřičného úspěchu. Škoda, že své fantastické romány nepojmenoval tím čím byly – romány a nezařadil se tak k vědcům píšícím beletrii. Navíc nebylo z jeho strany nutné popudlivě křičet: Nemáte právo prohlašovat za nemožný fakt neznámý, když jste tak neznalí zákona vlastního bytí. Na druhou stranu poctivě přiznal, že jeho „vědecká“ dušezpytná bádání nemají takové výsledky, jaké si představoval:
„K mému velkému žalu nás duchové nenaučili ničemu...-... musím podle pravdy prohlásit, že jsou-li duchové psychické bytosti na nás nezávislé při svém jednání během pokusů, pak nevědí o jiných světech více než my...“
A navíc přiznal i to, že ač své milé již zemřelé opravdu miloval a oni jeho, nikdy se mu nepodařilo se s nimi spojit.
Geniální lidi v některých případech (možná ve všech) svým způsobem v dalším nepracovním životě jsou nepraktičtí. Flammarion byl navíc opravdu snílek a rozhodně se nepachtil po penězích, prý nikdy ani nevěděl kolik má v peněžence. A když se mohl stát vlivným politikem, odmítl tuto kariéru (po válce v roce 1871). Byl to člověk s velkou fantazii a citem. Možná, že to co vědě dal, bylo prostě všechno, co mohl, víc nápadů prostě už neměl. To se při jeho předchozí tvůrčí práci ovšem zdá málo pravděpodobné a navíc několik let současně s „dušezpytectvím“ pracoval na astronomických pracích. Hvězdy na nebi, lidi na zemi a Flammarion se ze země tak často díval na nebe, že se mu z nekonečnosti prostě zatočila hlava.
Geniální hlava, které by současnost měla vzdát patřičnou čest a vrátit do vaničky zpátky to vylité dítě – jeho vědecké a vědeckopopularizační dílo. Jen kdo nechybuje, může hodit kamenem – ještě se taková bytost nenarodila a nikdy se nenarodí.

Astronom Faye na adresu Flammariona za jeho života řekl:
„...Na té dráze nalezl sluch u obecenstva a uměl zjednati vědě zájem četného davu, jenž jí zůstával až dosud vytrvale cizím. Tím způsobem prokázal p. Flammarion, jenž byl vysoce ceněn mezi praktickými astronomy zvláště pro své velké práce o dvojitých hvězdách, opravdovou službu obecnému vzdělání, přetvořiv takřka methodu vyučování astronomického...“
Faye - předseda Astronomické společnosti francouzské

... a vy na to? druhá malá myšlenka

Traduje se - nevím jestli to tak bylo, ale v hodně životopisech Vladimíra Majakovského se píše, že než si prohnal hlavu kulí, tak před tím volal svým přátelům. Volal marně.
Nikde nikdo nebyl anebo prostě telefon nezvedali, či se nechali před ním zapřít? Možná nastaly všechny varianty, možná, že opravdu jen nikdo nebyl doma.
Změnilo by se něco v životě básníka, kdyby už tenkrát existovaly mobilní telefony? Určitě by se k některému příteli dovolal a ten pocit opuštěnosti, prázdnoty, beznaděje, marnosti by Majakovský vykřičel do mikrofonu a sebevraždu by neuskutečnil. Možná. To nevíme. Mobil ještě nebyl snad ani v představách fantastů.
A co sociální sítě? Napsal by na mordaknihu čili Facebook, že se chce picnout a co by následovalo? Někdo by zavolal do blázince a přijeli by si pro něj? Další by mu doporučil stránku sebevrahů a většina by pištěla citoslovce. Ne, nemyslím, že by technické vymoženosti zachránily zoufalého básníka.
A mají sílu pomoct? Zachránit? Myslím si, že toho, kdo není jako Majakovský, ano.
I o tom, že naopak mohou uškodit, nepochybuji.

...a vy na to?

Ve světě už byla a teď přišla i k nám. Móda zjišťování kdože to byli moji předkové – čili genealogie. Chápu to? Chápu i nechápu.
Chápu profesionální genealogy – prostě každý se něčím musíme živit. Chápu i jejich zákazníky.
Prostě lidi jsou zvědaví a ve skrytu dušičky nebo i v neskrytu doufají, že jejich předci jsou takoví výjimeční lidé, že jim budou ostatní závidět. To zklamání, když objeví, že nejsou ničím zajímaví ani svými předky.
Chápu genealogii jako koníček? Moc ne, zdá se mi, že jak se zapálený hrabatel se v zápisech matrik a starých listinách více blíží do středověku k dávno mrtvým lidem, tím víc se vzdaluje živým lidem.

Staré filmy jsou roztomilé - Starcrash 1979

Počítal Philip ovečky?

Ve světě IT jsou konstruktéři, programátoři, elektroinženýři… a také umělci - vizionáři, k nim patří i Philip Dick - jeden z řady velmi známých spisovatelů sci-fi, kteří se zabývají po technické i morální stránce otázkou: Co roboty i roboti a IT vůbec, mohou způsobit v lidském světě? Ovšem Dicka, podle jeho vlastních slov, nejvíc zajímala dvě témata - Co je skutečnost? a Co je podstatou skutečné lidské bytosti?

Fakta
Philip Kindred Dick autor sci-fi povídek a románů se narodil 16.12.1928 v Chicagu - stát Illinois a zemřel 2.3.1982 v Orange - stát Kalifornie.
Po střední škole se přihlásil na universitu v Berkeley v Kalifornii, chtěl zde studovat dějiny literatury, ale po roce odchází. Živí se prodejem gramofonových desek a tvorbou pořadů o vážné hudbě pro rozhlas.
V roce 1952 mu vyšla jeho první povídka a stává se spisovatelem. Od tohoto roku do roku 1956 napsal 75 povídek V letech 1962 - 72 vydal 20 románů. Kdo píše, ví, jaký je to úctyhodný počet. V literárně nejplodnějších letech prý psal až 60 normostran denně - to není lidský výkon a on ho prostě musel podávat - důvod byl jediný - aby se uživil. Jelikož není v lidských silách takto neustále usilovně pracovat, začal brát různé povzbuzující prostředky.
Jeho nejznámější díla jsou ta, co byla zfilmována a z nich asi úplně nejvíc citované je:
Sní androidi o elektrických ovečkách? (Do Androids Dream of Electric Sheep?, 1968) – čili film Blade Runner. Další velmi známé filmy podle jeho povídek Minority Report a Total Recall (We Can Remember It for You Wholesale).
Celkem napsal 34 romány, 100 povídek a řadu esejů a článků.
K faktům vykreslujícím osobnost P.K.Dicka se patří dodat, že byl pětkrát ženatý a měl tři děti a kvůli perzekuci ze strany policie - nesouhlasil s vládou USA (Nixon), se musel krátce vystěhovat do Kanady. Zpět se vrátil v roce 1972.
Terry Gilliam o něm napsal: Všem, kdo mají pocit, že se ztratili v nekonečně se zmnožující realitě moderního světa, chci připomenout jednu věc: Philip K. Dick tu byl před vámi.
V roce 1992 spisovatel Thomas M. Disch navrhl každý rok udělovat Philip K. Dick Award - cenu pro knihy vydané v USA v prvním paperbackovém vydání. Jeho návrh se ujal a cena existuje.

A je tu zase mezi námi
Letos by bylo Dickovi osmdesát let, jak by asi chápal dnešní svět? Je cestou k těm jeho dost děsivým vizím? Hodně přemýšlel o lidské neodpovědnosti a lehkomyslnosti v tvoření cítících umělých bytostí a také o mysli těchto živých strojů. Můžeme přemýšlet jestli by byl nadšený z toho, že v roce 2005 byl na NextFestu organizovaném časopisem Wired v Chicagu představen, dnes ještě stále běžící projekt nazvaný - P.K Dick? Jedná se o androida, který je spisovatelovým robo dvojníkem. Vyrobila ho firma Hanson Robotics ve spolupraci s FedEx Institute of Technology z University of Memphis, Automation and Robotics Research Institute z University of Texas v Arlingtonu a projektu se také aktivně účastnil Dickův přítel Paul Williams.
Android - portrét je pokryt dobrou napodobeninou kůže, sleduje očima - kamerami vaše oči, je schopný obličejové mimiky a odpoví vám na vaše dotazy. Umělý Philip sedící ležérně v lenošce, je chloubou vědy - díky biometrickému softwaru Dick rozpoznává tváře a dokáže dotyčné oslovit jménem a také adekvátně reaguje na emoce lidí, na které se dívá. Úsměv opětuje úsměvem, škleb šklebem.
Do paměti tohoto robota bylo zadáno 10 000 stran textu psaného Dickem - a na základě programu, který dokáže vybrat nejlépe odpovídající frázi z těchto textů, android jakoby logicky "odpovídá" na jakékoliv ústně položené dotazy přímo spisovatelovými slovy. Zatím doopravdy nemyslí, zatím…, ale mohl by být živý stroj P.K.Dick zlý? Co by z toho měl? Kdo ví.

Zdroje:
Stránky P. K Dicka - www.philipkdick.com
Philip K. Dick Award - www.philipkdickaward.org
www.dick-knihy.cz

Duj větře

Větrné elektrárny jsou zatím velké hlučné větrníky, narušující vzhled krajiny, ale technici vymýšlejí i jiné podoby a velikosti těchto zařízení.

Jedna z možností je větrníky ze země umístit na nebe. Tak nějak možná uvažoval Fred Ferguson, který vymyslel Magenn Power Air Rotor System - MARS a založil firmu Magenn Power na jejich výrobu.
MARS je nový typ generátoru měnícího mechanickou energii větru na elektřinu. Jedná se vlastně o válcový balón - rotor, který se otáčí podél horizontální osy - tyče, na jejíchž koncích jsou upevněny lopatkovité větrníky - stabilizátory.
Balón je naplněný héliem a umístěn ve výšce 120 až 300 metrů a se zemí je ukotven kabely, zachycenými na ose mezi balónem a větrníky, aby nebránily rotaci. Kabely se zároveň z generátoru odvádí vyrobená elektřina dolů na zem do sítě.
Tato větrná elektrárna může normálně pracovat při rychlostech větru už od 1 metru za sekundu do 28m/s a otáčí se i při nižších rychlostech větru. Efektivnost tohoto zařízení má být až 50%.
Magenn Power plánuje příští rok zahájit sériovou výrobu MARS - větrných elektráren o výkonu 10kW. Zatím nevíme jaká bude životnost tohoto zařízení, ale je možné, že v budoucnu nahradí pozemní větrníky.

Australan Graeme Attey z města Fremantle zkonstruoval zase úplně nový typ domácí větrné elektrárny, kterou lze jednoduše namontovat na vrcholek střechy domu. Zařízení má tvar válce dlouhého 1 metr a o průměru 0,5 metrů. Takovéto malé rozměry umožňují elektrárničku umístit na jakýkoliv dům a její instalace skoro vůbec nenaruší jeho vzhled a ani krajiny kolem.
Pracuje ovšem, jako ty velké větrníky, rovněž na principu, že vítr točí lopatkami generátoru. Jenže zde se jedná o malé lopatky a tím pádem i o malý hluk, který při otáčení vydávají.
Attey počítá, že společně s jeho elektrárničkou bude dům ještě vybavený solárními panely a tyto dva zdroje energie - aspoň u něj v Austrálii, zcela postačí k samozásobení rodinných domů. Toto, pokud budou domácí elektrárny laciné, je dobrá cesta jak lze v některých vhodných lokalitách ušetřit neobnovitelné přírodní zdroje a i životní prostředí a zároveň to bude zdroj energie pro ty lidi, kteří si postavili domy někde na samotách.

Úplně malinkou větrnou elektrárničku zkonstruovali na University of Texas v Arlingtonu a prototyp vyrobila skupina Gotwind, kterou založil Ben Jandrell z anglického města Shropshiru.
Ben už od roku 1983 konstruuje různé malé větrné elektrárničky, vymýšlí nové a nové typy větrníků a podílel se i na této asi nejmenší, pojmenované Orange Mobile Wind Charger.
Jak název napovídá, má sloužit k dobíjení baterií mobilních telefonů, ale zrovna tak může posloužit i bateriím notebooku či PDA a jiným kapesním přístrojům. Ony mobily jsou uváděny jako první asi i z důvodu, že "větrné dobíjecí zařízení" se chystá dát na trh anglická telekomunikační firma Orange.
Zařízení váží 150 gramů a je rozkládací. Větrník má průměr 30cm a pohání normální větrnou turbínu s horizontální osou (HAWT) - samozřejmě mini rozměrů. Z miniturbíny se vyrobený proud podvádí do "controll boxu" akumulační baterie, která ke svému nabití potřebuje 12 hodin a z ní se teprve dobíjí baterie mobilu - a toto nabíjení trvá jednu až dvě hodiny.
Nesmí se zapomínat, že čas k akumulaci elektřiny v controll boxu závisí na síle větru. Pokud je vítr slabší třeba kolem 5,3 metrů za sekundu, potřebujete na jeho dobití až celý den.
Větrník můžete přimontovat na stříšku stanu, na větev zaraženou do země… prostě kamkoli doma i v přírodě.
Vzhledem k malé účinnosti této mini větrné elektrárničky, se bude jednat spíše o opravdu velmi nouzový náhradní zdroj k dobíjení baterií mobilů, ale mohla by se z ní stát pěkná hračka pro děti - větrník by mohl pohánět třeba vláčky, autodráhy, zařízení domečku pro panenky… našlo by se hodně příkladů, ale nezdá se, že by nějakého výrobce takovéto použití maličkých generátorů elektřiny napadlo.

Konkurz na Monu Lisu

Člověka při pohledu na krásku napadá ještě jedna otázka a to dost zásadní. Která renesanční žena na obraze zvaném Mona Lisa tedy vlastně je?
Leonardo miloval hádanky a sám je vytvářel - dával je jistě i do svých obrazů - Mona Lisa může být prostě hádankou - Kdo jsem? Co jsem? Kde jsem? Proč jsem ji namaloval?

Obraz da Vinci začal malovat zřejmě v roce 1503 a dokončil ho v roce 1506 či 1509, pravděpodobné je i to, že na ni pracoval až do ochrnutí pravé ruky. Pro identifikaci modelu každý badatel vychází z roku začátku práce. Takže by přeci mělo být jednoduché zjistit, kdo je ta dáma? Ne, není a my skoro nic nevíme.

Staletí se sice hovoří, že na obraze je Lisa - žena florentského obchodníka Francesca del Giocondo. Tato informace se poprvé objevuje v životopise da Vinciho od neznámého autora a od něj ji přebírá další da Vinciho životopisec Giorgio Vasari (1511 - 1574) - čili tato informace má nulovou hodnotu. A i jediný "vědecký" důkaz pro toto tvrzení je velmi slabý. Tento důkaz přinesl v roce 2005 Armin Schlechter - odborník z knihovny německé univerzity v Heidelbergu. Své tvrzení, že se jedná opravdu o Giocondu, opírá o nález rukopisné poznámky na okraji knihy florentského úředníka Agostina Vespucciho z října 1503. Tento Agostin se s da Vincim znal a ve svých zápiscích ho přirovnává - jak tehdy bylo zvykem - k starověkému řeckému malíři Apelléovi. Dále se v poznámce uvádí, že právě da Vinci právě pracuje na třech malbách, z nichž jedna je portrét Lisy del Giocondo. Toto opravdu není stoprocentní potvrzení identity dámy na obraze.
Proti Costanzi d'Avalos známé jako La Gioconda, je i několik, dalo by se říci, logických nesrovnalostí. Pokud by ji Leonardo portrétoval na zakázku manžela, tak jak to, že mu obraz nepředal? Odvezl si ho v roce 1516 do svého francouzského vyhnanství. Prodal ho před svou smrtí francouzskému králi a svému velkému příznivci Františku I. za 4000 zlatých dukátů. Neexistoval jiný portrét této dámy Giocondy, který nemá s tím, co známe jako Mona Lisa, nic společného? O tom, že by mohl da Vinci vytvořit najednou dva podobné portréty by mohla svědčit skica od Rafaela, který Leonarda navštívil a Monu Lisu si nakreslil - je ovšem trochu jiná než nám známá - je docela baculatější s plnými rty bez tajemného úsměvu a má i jiné pozadí. Ovšem za roky práce mohl Leonardo ono pozadí změnit… změnil by i tvář portrétované ženy?
Pak je tu ještě jedna nesrovnalost. Leonardo da Vinci patřil k nej nej umělcům své doby - byl uznávaný a žádaný - mohl by si ho dovolit "najmout" na portrétování své třetí ženy nějaký bezvýznamný florentský kupec s hedvábím? Takových tam bylo. Přitom v období, kdy měl malovat Monu Lisu, da Vinci odmítá zakázky i pro kněžnu Isabellu d'Este a podle dobových pramenů se v letech 1503 -1505 věnuje práci na fresce "Bitva u Anghiari" v novém sále - Salone dei Cinquecento v Palazzo Vecchio - což byla vládní budova ve Florencii a jednalo se tedy o státní zakázku.
Fresku známe díky Rubensově kopii. Je to úžasné dílo, studie lidí i koní v bitvě - od takového díla by ho nedokázala odvést zakázka od pouhého kupce. Navíc třetím obrazem, na kterém v tomto období da Vinci pracoval je sv. Anna samotřetí. Muselo by za portrétem dámy být něco víc - Monu Lisu maloval jako protipól oné bitvě - v ní zobrazoval lidskou krutost a v Lise - podle sebe ideální krásce, si relaxoval. Je to možné? Proč ne - a pak by Lisa skutečně byla zobrazením jeho "ideální ženy", jako bitva u Anghiary byla obrazem ne konkrétní bitvy, ale obecné krutosti bitev a zabíjení se.

Kdo by to, ale jinak na obraze mohl být? Možností je opravdu celá řada:
- za prvé, je několik adeptek z Leonardových současnic - jsou to: Isabella Naples - Aragon, Cecilia Gallerani, Pacifica Brandano či Brandino, Isabela Gualanda, či hraběnka a kurtizána Caterina Sforza i Isabella d'Este - da Vinciho přítelkyně,
- jako další možnost, kdo je na obraze, se uvádí Leonardova matka Caterina,
- může to být také jen výtvor da Vinciho fantazie - jeho představa dokonalé ženy,
- podle některých badatelů je na obraze mladík v ženských šatech
- poslední, ale velmi zajímavou možností odkrývající identitu neznámé je, že se jedná vlastně o takový stylizovaný autoportrét.

Osobně si myslím, že Leonardo v Moně Lise opravdu mohl zachytit "ženu v sobě" prostě svůj portrét, ale jednalo se o jeho přání - o portrét sebe, jakým si přál být a vypadat. Pro svět ovšem portrétoval ženu kupce - skoro nikdo ji neznal, takže nemohl porovnat obraz a její skutečnou podobu. O této teorii by mohlo svědčit i několik faktů. V jeho deníku nenajdete o obraze žádnou zmínku. Dále - pokud da Vinci portrétoval ženy je z obrazu cítit jeho odtažitost k nim. Jejich portrétům chybí ta zaujatost jakou v sobě má obraz Jana Křtitele či Mony Lisy. Ovšem také madony a matky Leonardo zobrazoval s vnitřním citem. Tyto obrazy jsou rovněž malovány s vysokým emočním zaujetím. Stejný vzorec uměleckého chování můžeme vidět i u Leonardova soupeře Michelangela. Čili Mona Lisa by mohla být i Caterina - jeho matka. Proč by světu nemohl hrdě oznámit, že namaloval vlastní mámu, když byla mladá? Divné ne?

Hi-tech a kráska

Koncem roku 2006 oznámili kanadští vědci z National Research Council of Canada výsledky svého téměř dvouletého zkoumání obrazu Mony Lisy. K jeho podrobnějšímu prozkoumání použili svoji novou metodu - 3D barevné laserové skenování s opravdu vysokým rozlišením a našli zajímavost, o které ohlásili světu, že jim pomohla rozřešit záhadu úsměvu. Oč se jedná? Mezi dvěmi tenkými vrstvami barev byla ještě jedna a to mnohem tenčí - skener zachytil na ramenou Mony Lisy průhledný tenký závoj - namalovaný absolutně dokonale. Podle kanadských odborníků takové dokonalosti nelze dosáhnut malbou štětcem. Odpověď čím, neměli a nemají dodnes. Možná Ledonardo nanesl závoj na desku nějakou hubkou? A speciální barva byla velmi rozředěná? On byl velmi šikovný malíř a vymýšlel nové postupy. Posprejoval obraz?
Pro ty, kdo by pochybovali o možnostech rozlišení vrstev 3D scanerem - tak jeho možnosti jsou následující - rozlišení na délku je 60µm × 60µm (0.06mm × 0.06mm) a šířku 10µm (0.01mm). pro srovnání šíře lidského vlasu je přibližně 80µm (0.08mm).

Proč vůbec tenká látka přehozená přes ramena, budí tolik povyku a vědci tvrdí, že znají důvod Lisina úsměvu a tím pádem i vyřešení jeho "záhady"? Takové závojíčky v renesanční Florencii nosily těhotné ženy a čerstvé matky. Samozřejmě módní doplňky neznají hranic a jistě je nosily ženy i jinde.
Zamalovaný závoj vědce dovedl k názoru, že Lisa byla v době portrétování těhotná nebo čerstvě porodila - a proto se tak usmívá. Je to možné? Proč ne. Může to znamenat, ale i to, že je to matka Leonarda anebo jeho pomyslná matka - ideální žena. Proč závoj da Vinci zamaloval? Bylo to jeho tajemství a jen jeho a možná to ani nebylo tajemství jen prostě během času změnil svůj umělecký záměr.
Scaner také odhalil, že Leonardo původně použil jiné barvy, než jaké vidíme dnes - díky nánosům špíny a reakcí barev se vzduchem došlo k barevné a dosti podstatné změně - dříve Mona Lisa měla kůži zbarvenou jako lidé bílé rasy normálně mají - tak nějak do růžova a pozadí bylo modré. V současné době je Lisa kráska do zlatova a pozadí do zelena. Ovšem žádná barevná kombinace neubírá z geniálního díla jeho umělecký náboj. Na tomto případu se potvrzuje, že pokud je umělecké dílo geniální zůstává geniálním i pokud je provedeno v jakékoli barevné mutaci.

Další pán, který "se podíval krásce pod sukýnky" hi-tech metodou je francouzský inženýr a fotograf Pascal Cotte. Tento pán jako dítě viděl v Louvru Monu Lisu a byla to "láska" na první pohled. Prý už tenkrát si ji dlouze prohlížel a teď po letech si na to prohlížení vzal dokonalý přístroj - 240 000 000 pixelovou multispektrální kameru - jedná se o jeho vlastní vynález, který má patentovaný. Práce na zkoumání obrazu mu trvala tři roky a s Monou Lisou strávil 3000 hodin. Výsledky se pochlubil na výstavě v roce 2007.
Pascal snímal obraz postupně přes 13 světelných filtrů, fotil v infračerveném a ultrafialovém osvětlení
Objevil, že Mona Lisa byla nejdříve baculatější, měla plné rty a chyběl jí známý úsměv - prostě v tomto poznáváme skicu Rafaela. Čili to by vyvracelo dva obrazy - jeden Mony Lisy a druhý Giocondy - obraz je asi přeci jen jeden, ale přemalovaný. Navíc kráska si podle původního položení rukou přidržovala levou rukou roušku. O tom, že na ramenou měla závojík, víme z kanadských průzkumů obrazu. Cotte kamerou nemohl proniknout pod vrstvy barev.
Je možné, že da Vinci skutečně začal portrétovat Giocondu, ale dokončil neznámou Monu Lisu - ženu ideál, ženu matku, ženu jakou chtěl být? Možná.

Kamera ještě zjistila , že Lisa původně měla řasy i obočí, zřejmě je setřel nějaký nešikovný restaurátor. A rovněž jako scaner, potvrdila původní barvy - modré pozadí, růžovou pleť.

Říkají mu profesor Robot

Dlouhé blond vlasy. Na první pohled je vidět, že Henrik je potomek Vikingů, ale jediné bitvy, kterých se účastní jsou fotbalové zápasy robotů. Se svými jedenácti malými humanoidy jednoho jména - Viki se v létě 2002 vylodil na břehu Japonska s jediným cílem, aby se zde utkaly s ostatními stejnými "fotbalisty"… a celkem V tomto RoboCupu obstály se ctí. Sám v Dánsku pořádal několik národních robo klání a i pro děti.

Fakta
Profesor Henrik Hautop Lund se narodil 15. července 1969 v Dánsku.
Vystudoval počítačové vědy a matematiku, v roce 1995 ukončil studia na University of Aarhus a stal se Cand. Scient. in Computer Science a v roce 2000 ukončil doktorandská studia na University of Southern Denmark v oboru Computer Systems Engineering. V tomtéž roce se na této universitě stává i řádným vysokoškolským profesorem a působí na ní dodnes. Kromě toho pracuje v mnoha dalších týmech zabývajících se vývojem robotů a umělých neuronových sítí a práci hodně týmů i sám vede.


Henrik už radu let vytváří roztodivné roboty podporující vývoj vnímání anebo "fotbalisty" a jiné robotky z kostek Lega. Jeho posledními roboty jsou desky, která jsou vlastně systémem pomáhajícím rozcvičit se lidem po úrazu a starým lidem udržet psychickou i fyzickou kondici nebo slouží k hraní dětem, či k cvičení postřehu sportovcům.

V letech 2001 - 2004 vedl Lund evropský projekt Hydra, jehož cílem bylo vytvoření prvního robota na světě, který se sám přeměňuje - shape-shifting robot. Tento projekt byl úspěšný - zrodil robota jménem ATRON. Na něm profesor se svým týmem pracuje dál v projektu MORPHING PRODUCTION LINES, který je podporován Danish Research Council a realizuje se v těchto skupinách - Maersk Mc-Kinney Moller Institute's research groups, AdapTronics Group a SWEAT Group.
ATRON je robot, který se skládá z libovolného množství jednotlivých komponentů - modulů, konkrétně to jsou modré zploštělé koule o průměru 11cm, které jdou na sebe různě napojovat. Každý modul je ze dvou polokoulí a vzájemná výměna informací mezi koulemi probíhá prostřednictvím infračerveného portu. Po zadání úkolu jednomu modulu se tato informace rozšíří do ostatních a až v tomto okamžiku začnou všechny společně vypracovávat - čili vypočítávat a plnit úkol - například do jakého obrazce se mají složit. Koule si mezi sebou i předávají energii - vzájemně si jedna od druhé dobíjí baterie.
Robot se může koulet, plazit určitým směrem, může ze čtyř koulí "udělat" kola, která se skutečně otáčejí a stát se tak vozítkem…vzhledem ke svým schopnostem bude sloužit všude tam, kde se budou provádět nějaká sledování v nebezpečném prostředí a možná také nahradí současné "marsochody".

Morphing production lines - ecosoc.sdu.dk/coe/Morphing_production_lines

Věda sloužící náboženstvím k podfukům

I věda jsou jen lidé a ti jsou povah různých – tedy i věda může být služebnou té temné strany člověka – čili být nápomocná k podvodům až zabíjení. O tom zabíjení netřeba hovořit, je to jasné - jedná se o válečné stroje, zbraně, technologie jak a čím nejlépe a nejrychleji i nejefektivněji usmrcovat nepřátele.
O podvodech, které jsou páchány za pomocí vědy, ve prospěch té či oné převážně náboženské ideologie, se často ani v současnosti moc nehovoří.

Podvody ve službách pouhých ideologií, čili náboženstvích, popsal už Héron z Alexandrie ve svém díle, kterým navazoval na jiného řeckého vědce Stratona – zvaného zázrako tvůrce.
Héron ve svých knihách odborně popsal i tuto lidskou oblast podnikání - a to výrobu náboženských zázraků na zakázku, jak je věda vyráběla a tak i ona báječně posloužila k vymývání mozků lidí - nenazvěme je neinteligentními, ale neznalými, neškolenými a tudíž ve využití fyzikálních zákonů a v mechanických hříčkách vidících zázrak.
Zde máme pádný důkaz, proč se již zázraky moc nedějí – vzdělanost stoupá a k ošálení je třeba, aby zázrakodělatel byl o několik vědomostních a technických stupňů nad ošáleným a to už není tak jednoduché, jako před sto lety. Udělat v dnešní době v místě, kde lidé disponují aspoň určitými technickými i všeobecnými znalostmi z fyziky a techniky, zázrak, který by nikdo neprokoukl, by byl zázrak! Proto pokud se v dnešní době stane něco zázračného například, nějaké to zjeveníčko, proběhne to v zaostalejších a zaostalých zemích, kde je obyvatelstvo málo vzdělané a vysoce nábožensky založené a ještě je zaměstnané existenčními starostmi vyvolané bídou, válečným konfliktem nebo přírodní katastrofou. Čili hospodářská situace v zemích svatého zjeveníčka je zde taková, že je obrat na víru prostě nutný (zjeveni v Latinské Americe), aby nedošlo k občanské válce nebo je už země ve válečném konfliktu a zázrak má urychlit jeho konec(Medžugorie). Toto je vše primárně potřebné k vytvoření zázraku a tím pádem k posílení moci církve.

Obětmi kamufláže zvané náboženský zázrak, popisované Heronem, byli uctívači v té době (3.stol.př.n.l.) nového boha Serapise a bohyně Isidy.

Heron z Alexandrie, který nám zanechal záznam o Stratonově díle týkajícím se nauky o vzduchu ( v Pneumatice), vysvětluje, “že toto i jiná vědecká odvětví budou shledána užitečnými, nejen k opatřování nejzákladnějších potřeb civilizovaného života, nýbrž také k působení zmatku a nahánění hrůzy.” Zmatek a hrůza se vztahují na účinky chrámových zázraků.

Mnohý ze zázraků, které Heron popisuje, se zakládá na jednom či druhém ze dvou principů — na násosce nebo na rozpínavosti zahřívaného vzduchu. Šlo o aplikaci Stratonovy nauky o vzduchu.
Principu násosky se používalo v mnoha důmyslných obměnách k předstírání přeměny vody ve víno. Na jednom konci systému násosek se vlila voda a na drahém konci vytékalo víno.

Rozpínavost horkého vzduchu působila „nadpřirozené pohyby“. Vzdušná komora v oltáři byla spojena se skřínkou s božstvem, umístěnou nad oltářem. Když se na oltáři pálila oběť, rozpínající se vzduch otevřel dveře skřínky, vytlačil božstvo ven a způsobil, že pozdravilo uctívače. Tento princip měl opět mnoho obměn, aby se neokoukal.
Z jiných pramenů se dovídáme o uplatnění další alexandrijské vědy - optiky, k navozování náboženských zjevení. Nic složitého, jen znalost přírodních zákonů a technická zručnost při výrobě optických zařízení. A bozi koukali z nebes.
I za mnohými zjeveními současnosti lze opět hledat pouhopouhou optiku, ale za některými se skrývají „normální“ metody psychologických působení na věřící - na jejich vědomí a sugesci. Dalo by se říci, že v současnosti mohou zázrak vytvořit hlavně psychologie a správně vedená mediální kampaň zázraku – ostatní již dokoná „zázrak“ vlastní sugesce - očekávání něčeho nepoznaného čili zázraku následně u citlivých a empatických věřících onen zázrak skutečně navodí a oni jej prožijí a uvidí, co se očekává, že uvidí a uslyší, co se od nich rovněž očekává slyšet.
Za Serapise a Isidy ve 3. století před naším letopočtem, se vědecké pomůcky pomáhající působit na vědomí lidí onoho věku k vybuzení jejich náboženské horlivosti v zásadě málo lišily od pozdějšího zavedení světelných efektů nebo varhanní hudby (tyto jsou také vynálezy tohoto 3. století př. n. l). Měly za účel působit na zbožnost veřejnosti, učinit náboženství přitažlivým a působivým, mystickým i hrozivým, prostě podívanou pro masy a zdá se, že tento účel splnily a mnohde ještě plní. Ostatně jako před tímto i později všechny náboženské ceremonie a obřady. Pompéznost katolických kostelů nebo i muslimských mešit a jejich výzdoba má ve smrtelníkovi nastolit pocit malosti před bohem, vyzvánění zvonů, zpěv a varhanní hudba, vyvolávání muezzinů, modlitební prostocviky věřících třeba v Tibetu – vše přispívá k pocitům psychického uvolnění, ale i extáze. Nic není ponecháno náhodě.

Tvůrce zázraků Straton prý pyšně tvrdil, že k stvoření světa nepotřebuje pomoci bohů. Holt věděl své...

Zvyky spojené s vítáním jara a s vejci

Zajímavý a velice ojedinělý obřad spojený s ptačími vejci se odehrával až do 19. století na Velikonočním ostrově. Každoročně zde byl volen “ptačí muž – tangata manu”. Nebyla to volba v pravém slova smyslu, jednalo se spíše o šťastnou náhodu. Posuďte sami.
S příchodem jara přilétají na Velikonoční ostrov a okolní skalnaté ostrůvečky tažní ptáci, nejhojněji je zastoupena černá mořská vlaštovka manutara. Když vládce z rodu Hotu Matuy, nepochybně veden svojí zkušeností, vytušil, že se blíží den příletu ptáků, dal znamení k zahájení obřadu volby ptačího muže. Po tomto znamení vyplouvali bojovníci na ostrůvek Motu Nui. Zde se posadili do jeskyň a čekali na přílet mořských vlaštovek, které byly považovány za vyslance boha Makemake.
Nejdříve na ostrůvek plavali náčelníci osobně, ale zřejmě nebyl plavecký sport koníčkem náčelníků, a tak přišli na geniální myšlenku, posílat na ostrůvek za sebe náhradníka. Ten musel plavat, čekat a hlavně snažit se jako první získat vajíčko mořské vlaštovky. Vajíčko – to byl ten hlas, který zvolil ptačího muže. Kdo z čekajících ho našel první, doplaval zpátky a donesl ho do kultovního místa Orongo, zajistil tím pro svého náčelníka roční vládu nad celým ostrovem. Tento náčelník si musel nechat oholit vlasy i obočí, ale vůbec to nebyla nějaká velká oběť, protože celý rok byl v něm uctíván hlavní bůh a ochránce many, která zaručovala pravidelný průběh přírodních dějů.
Každý nový ptačí muž byl zaznamenán do seznamu, který uměl zpaměti asi každý ostrovan. Dochoval se soupis s 86 jmény, ale pravděpodobně nebude úplný. Na skalách v Orongu bylo roku 1915 napočítáno 111 vyobrazení ptačích mužů. Pokud tedy, co obrázek to konkrétní náčelník, tak lze předpokládat, že jich bylo přes sto. Z tohoto by se dalo vypočítat, kdy byl rituál na ostrově zaveden. Bohužel či bohudík na historii nelze jít s prostou aritmetikou. Třeba jich bylo něco přes sto, ale co když každý byl ptačím mužem zvolen několikrát? Prostě, kdy se konaly tyto volby poprvé, nevíme, je nám známo pouze datum zániku. Což v historii není ničím zvláštním, ba naopak. Poslední ptačí muž zemřel v roce 1862.
Ale podle archeologických nálezů z osady Orongo, které potvrzují její několiksetleté lidské osídlení a dále podle prvořadosti obřadu volby v životě ostrovanů, lze usuzovat na větší stáří, než by bylo tak 111 let. Co mohlo ostrovany inspirovat k tomuto opravdu ojedinělému rituálu? Kde hledat stopy? V osadě Orongo nebo po celém Velikonočním ostrově… po Tichomoří… po světě?
Okřídlené úsloví praví “už staří Řekové…” – ano, podívejme se, co na jaře, nějaký ten pátek před naším letopočtem, dělali Řekové. Samozřejmě vítali jaro. Zpívali koledy. Některé se dokonce zachovaly dodneška. Snad nejhezčí je “Vlaštovčí koleda” z ostrova Rhodu. Zpívali ji tam na jaře chlapci a vítali v ní přílet vlaštovky, jako předzvěst jara a krásných časů! Vedoucí zpěvák nesl v ruce vymodelovanou vlaštovku a byl oblečen tak, aby se jí sám co nejvíce podobal – bílé bříško, záda černá. Není to zvláštní náhoda? Démokritos prý řekl: “když ti na hlavu spadne želva, podívej se nahoru, určitě na nebi bude orel…”
Osobně rovněž na čiré náhodné náhody nevěřím. Každé proč má své logické proto. “Život je složitej” a natož historie. Ale jen tak z “luftu” opravdu nevznikne nic, ani pohádka, natož obřad. Pro srovnání se schválně podívejme na naše slovanské “vaječné rituály”.

Dejte vejce…
Vajíčko bylo u nejstarších Slovanů symbolem plodivé nadpřirozené síly a magie. Vajíčky, která byla zdobena, se obdarovávali zemřelí. Červeně zbarvené vajíčko se dávalo jako projev úcty pro domácího ducha. Ten se těšil velké vážnosti, Slované věřili, že každé obydlí má svého hospodáříčka, který když je patřičně obdarováván přináší do domu štěstí a klid. Proto mu dávali cenné dary – červená vejce.
Barvení a malování vajíček má tedy u nás dlouholetou tradici žijící ve velikonočních kraslicích. Obarvení mělo umocňovat jejich plodivou sílu a zdobení různými symboly, zajišťovat ochranu a štěstí pro obdarovaného. Starodávné vzory metliček, žebříčku, obilního klasu, sluníček a samozřejmě vlaštovek každoročně znovu a znovu ožívají. Jak vidíte, vlaštovka patřila k jaru i u Slovanů. Ona podle všeho i ta velikonoční mrskačka, při které má přejít síla z vrbových proutků do vyplácené dívky, není nic originálního, ale po svém upravený starší řecký obřad.
V Řecku se každoročně konaly slavnosti na počest Fauna. Očišťovali se při nich pastýři a jejich stáda. Kněží po slavnostech bičovali řemínky z obětního kozla každého, s kým se potkali, ale zejména ženy, které takto nejen očišťovali, ale mrskání jim mělo zaručit štěstí a plodivou sílu. O tom, že Řekové svým učením ovlivnili celou Evropu a jejich mýty přejali i Slované, se snad nehodlá nikdo přít. Pro toto tvrzení je myslím dost důkazů i v slovanské lidové slovesnosti, mnoho pohádek v sobě odráží řeckou mytologii. Třeba ono známé Popelčino přebírání luštěnin za pomocí mravenečků se objevuje v řecké báji o Erótovi a krásné Psýché. A motivy z této báje se objevují i v mnoha dalších notoricky známých pohádkách (Kráska a zvíře, O bílém hadu…).
Jedna roztomilá vajíčková pověra se zachovala v podvědomí lidí až do dnešní doby. To musíte mít vajíčko od černé slípky, vložíte si ho pod levou paži a sednete si za pec. Nesmíte se devět dní česat, mýt, stříhat si nehty, mluvit a určitě ještě něco, no a když toto všechno přesně dodržíte, vylíhne se vám z vejce plivník. Malá zázračná bytost, která vám může leccos splnit. Řekněte sami, takový čarovný plivníček, to už stojí za tu námahu. Ale najděte v činžáku pec. Takže asi z toho nic nebude. Vajíčko, byť od černé slepice, je prostě nejlepší ve vaječném koňaku. Po jeho požití, třeba s peprmintkou (tento koktejl je mezi lidem známý pod názvem Afghánský chrchel), možná nějaký ten plivník vznikne a ani nemusí vyskakovat ze skořápky.
V mýtech vajíčko v sobě podivuhodného skrývá až až. Tak třeba podle jedné báje Inků seslalo Slunce na Zemi zlaté, stříbrné a měděné vajíčko obřích rozměrů. Z prvního vyšli urození muži, z druhého urozené ženy a ze třetího lid obého pohlaví.
Prostě vejce je vejce, ale bylo první?

Mě se chce něco říct – staroby

Dívám se na fotku jedné starší dámy a na druhou fotku a na třetí fotku.
Oči, ústa a nos – vše je na těch obrázcích skoro stejné. A úsměv? Taky stejný! Ovšem jsou to tři různé ženy z různých míst na světě.
„A co je na tom zvláštního?“ Jistě si říkáte. Nic, jenže ty dámy si v mládí nebyly až tak podobné, ony si nebyly podobné vůbec. To zařídil až zázrak plastické chirurgie. Buďto mají jednoho chirurga nebo prostě je tohle ideál krásy všech plastických chirurgů anebo časté úpravy xichtu vedou k jedné podobě.
Na fotkách vypadají prostě supr, skvostně, jakoby požívaly elixír mládí na litry. Jenže když náhoda tomu chce a podaří se vám nějakou tuto krasavu spatřit z malé blízkosti, moc dobře vidíte, že komu není shůry dáno vypadat mladě i po všemožném omlazení vypadá pouze jak vyskákaná stará radost.
Abych byla genderově vyvážená, musím dodat, že chlap vymetající plastické chirurgy a salóny krásy je ještě něco hrůznějšího než osmihlavé tele s padesáti nožkama.
Ta falešnost mě docela odpuzuje a je mi sympatická zpěvačka Desireless. Podívejte se na její aktuální klipy, že je vlastně mladá asi ani nemusím dodávat.



její známý hit už opravdu dost starý :)

Na beton

Šedá, nevzhledná masa hmoty - tuto klasickou asociaci u někoho vyvolá vyslovení slova beton. Díky tomu, že je to nejrozšířenější stavivo, je pokládán za něco tak obyčejného, že si nezaslouží nějakou pozornost. Beton, co na něm může být?

Studenti Chris Glaister, Afshin Mehin a Tomas Rosen z Royal College of Art v Londýně ho vidí jako barevný, regulovatelně měnící se a krásný stavební prvek. Jejich "Chronos Chromos Concrete" totiž takový je. Stavby z něj už nemusí působit monoliticky těžkopádně, protože jakkoli veliké plochy mohou měnit barvu a to najednou nebo vytvářet na svém povrchu barevné obrazce, čísla - tím pádem i jdoucí hodiny nebo i funkční teploměr. K oné změně barev je nutné dodat, že se během pěti sekund na bílou mění zatím jen černá, šedá a červená, ale podle tvůrců vícebarevná změna je ve vývoji.
Jak tato barevná změna probíhá? Jako u všech nových technologií, tvůrci přesný postup do světa neroztrubují. Pouze se ví, že je založena na teplotní změně, určitě speciálního betonu, vyvolané do něj zalitými vlákny vedoucími teplo. Ohřev určitých částí materiálu, které představují jednotlivé pixely, je řízen počítačem. Takže jakkoli velký betonový monolit se může změnit v obrovský monitor nebo si můžete v obývacím pokoji instalovat do zdi věčné hodiny.
Před zhruba rokem kolegové těchto tří studentů - William Crawford a Peter Brewin vyrobili cementovou celtu (Concrete Canvas), ze které je možné vytvořit stan pro oběti přírodních katastrof nebo vojáky o rozloze 16m².
Tato zvláštní celta v sobě sjednocuje jednoduchost transportu a stavby stanu a pevnost a trvanlivost montovaných domků, což je v případě humanitárních akcí velmi důležité.
Balíček celtoviny váží 230kg a cementem je impregnována normální pevná látka. Po dopravě na místo určení se do balíčku napustí předepsané množství vody a začne se nafukovat. Z vnější strany má celtovina totiž ještě jednu igelitovou vrstvu, která se právě napouští vzduchem. Vytvoří se tak kostra stano-domečku, která je vlastně spíše podpěrným lešením celtoviny, dokud cement v ní nevytvrdne, což trvá cca 12 hodin. Pak se igelit odstraní a obydlí je hotové.

Pokud se vám tento stavební materiál přeci jen ještě zdá fádní, tak snad změníte názor po tom, co se dozvíte, že na universitě v Michiganu vymysleli pružný beton, který je o 40% lehčí a 500krát odolnější proti prasklinám než obyčejný. Také je lacinější.
Co je příčinou oné ohebnosti jinak tak lámavého materiálu? Tajemství je ve směsi - kromě cementu, písku a vody jsou do ní zamíchána mikroskopická vlákna. Vláknitá struktura je výsledkem technologie "zdokonalené cementové směsi"- Engineered Cement Composites (ECC), která zpevňuje beton, zabezpečuje mu právě onu ohebnost a chrání ho proti lámavosti a křehkosti.
ECC není novou metodou, vyvíjí se už deset let, ovšem podle slov jejího hlavního tvůrce profesora Victora Li za těch deset let předběhla už všechny analogické technologie. V Japonsku, Koreji, Švýcarsku a Austrálii se již zcela běžně používá ve stavebnictví.

Již je váš pohled na beton jako "obyčejný" materiál jiný? Ne? Představte si, že domky půjdou tisknout na Contour Crafting Machine, která pracuje na principu “inkjet”a je dílem profesora Behrokha Khoshnevise z University of Southern California. Zatím existuje jen její malý prototyp, ale vše jde nadějnou cestou.
Postup práce bude takovýto - do počítače se zadají plány domu a na místě stavby se smontuje tiskárna. Samotný tisk má probíhat následovně - z trysky vycházející beton je ihned zarovnáván hladítkem, a aby se stěny nebortily, místo bednění se tisknou současně vnitřní a vnější "skořápka" stěny a mezi ně se vstřikuje izolační materiál. Domek bude hotový za několik dní.


http://www.youtube.com/watch?v=7ty2KHBUNKk

Ženy by opravdu měly milovat počítače

V IT se v současnosti pohybuje velice mnoho žen , ovšem výjimečných ženských osobností je zde velmi málo. Jednou z těch, o kterých stojí za to psát, je i kontroverzní Anita Borg.

Fakta:
Anita Borg Naffz se narodila 17.ledna 1949 v Chicagu a zemřela 6.dubna 2003 v Sonomě v Kalifornii na rakovinu mozku.
Vystudovala informatiku na Washingtonské universitě a v roce 1981 na New Yorské universitě obdržela titul "doktor počítačových věd".
Z universitního prostředí odchází do malé firmy Auragen Systems Corporation a později do firmy Nixdorf. Zabývá se programováním operačních systémů.
V roce 1986 přichází do Digital Equipment Corporation (DEC) - zde pracovala na vytvoření metod testování mikroprocesorů.
Poslední firmou, kde pracovala, byla Xerox, sem přešla v prosinci 1997.
Je známá jako zakladatelka několika organizací, prosazujících zájmy žen ve světě počítačů - jedná se hlavně o výhradně ženský mailing list Systers (Systems + Sisters), kde v podmínkách členství, je že nesmíte být muž - založený byl v 1987, a dále The Institute for Women and Technology, který založila v roce 1997 a stala se jeho prezidentkou.
V roce 1994 zorganizovala první z konferencí o ženách v IT - Grace Hopper Celebration of Women in Computing.

Ženská věda?
V šedesátých letech si Anita nasadila kulaté brýle Lennonky, oblékla odrané džíny a skoro doslova se prý vrhla na studium nejnovějších technologií. University otevíraly nové obory a i katedry a jedničkou se stala informatika. Na katedru informatiky Washingtonské university se přihlásila, snad tehdy jako jediná žena. V té době patřila k těm málo dámám zajímajících se o IT. Proč z počátku nebyl mezi ženami o tento obor zájem se mnozí odborníci dodnes přou - snad prý to bylo způsobeno hardwarem - čili velkými sálovými počítači a určitými obavami z tohoto prostředí i ze spolupracovníků. Udivené pohledy a jízlivé poznámky ze strany kolegů zpočátku udivily i Anitu, ale neodradily. Studium dokončila a zařadila se mezi uznávané odborníky. Ovšem zároveň se stala feministkou a její, ve faktech zde již zmiňované, projekty jsou poměrně kontroverzní, protože - copak skutečně existuje něco jako ženská a mužská věda? Věda je jedna, k čemu tedy organizace určené výhradně ženám ve vědě? A její představa, aby si zvlášť bádaly ženské a mužské vědecké týmy je šílená.
I jeden z jejích posledních feministických projektů je rovněž velmi diskutabilní - jedná se o 50/50 - chtěla, aby v roce 2020 ženy zabraly polovičku všech počítačových technologických pracovních pozic. Co když, ale prostě nebude tolik nadaných žen? Tuto otázku si zřejmě nepoložila.
Snahy někoho někam téměř direktivně zařadit jsou hloupost. Pravdou je, že počítače skutečně mohou změnit a mění budoucnost nejen lidstva, ale i všem ženám. Stroj je stroj, je mu jedno, kdo se kolem něj “točí”, a tak se kolem počítačů vytvořilo prostředí, kde jsou ženy brány jako skuteční rovnoprávní pracovní partneři neb zde je jedno, kdo jsi, ale zaleží jen na tom, co umíš a některé nadané ženy toho využily. Možnost pracovat s počítači je vázaná jen na schopnosti, ne pohlaví - z tohoto důvodu by ženy měly milovat počítač a snažit se pracovat v IT... ale je samozřejmé, že ne každá má na to programovat nebo vyvíjet nové konstrukční architektury PC, ale na to nemá samozřejmě ani každý muž.