Ach, ty věčné dopisy štěstí...

Možná si vzpomenete, ještě v minulém století kolovaly po naší zemi a v našich kaslících končily, takzvané "dopisy štěstí". Přišlo vám psaníčko - pravidlem bylo, že bez odesilatele, a v něm jste se dozvěděli, že text dopisu musíte přesně opsat desetkrát a poslat deseti lidem, jinak že se řetěz, který trvá desítky let a začala ho na smrt nemocná dívka někde v malé Americké vesničce, poruší a vás za to stihne krutý trest. Pak následoval sugestivní výčet, co se komu stalo strašného, když psaníčko neopsal a neposlal. Hlavy a nohy létaly.

Jestliže řetěz neporušíte a dopis pošlete dál, tak ... a následoval výčet, co se komu stalo dobrého, když rozkaz splnil. Zajímavé bylo, že to štěstí se týkalo skoro a jen výlučně peněz - ten kdo dopis rozeslal tak za odměnu vyhrál či zdědil balík.
Kohopak to mohlo bavit? Podle četnosti výskytu těchto psaníček v poštovních schránkách, je jasné, že to bavilo asi dost lidí. Podivná recese nebo to byla jen legrácka nudících se? Zarážející tak trochu mohlo být, že tolik lidí si dalo tu práci a opisovalo, opisovalo...
Pak nastala doba, kdy jsem už v kaslíku žádný takový dopis nenašla. Lidi zmoudřeli? Mají jiné starosti, než vyťukávat pitominky? Ne, ne. V žádném případě. Přišla doba mejlování a ejhle "podivuhodní vtipálci" se zmodernizovali a dopisy štěstí začali posílat e-poštou.
Asi tak v roce 2002 mi přišel první - chvíli jsem civěla na monitor a zažívala déja vu - tyhle slova jsem přeci už někdy někde četla? Najednou mi došlo: Žádné rozvzpomínání se! Vždyť to je onen známý dopis štěstí! Někdo si dal tu práci a opsal text, co jsme jinak dostávali jako normální psaní. S jednou změnou - teď už tam není „ opiš“, ale jen výzva k přeposlání dalším lidem. Stačí kliknout a to je jediná práce, nic se už nemusí přepisovat. Ovšem výčet různých plusů a mínusů, když tento mejlík štěstí nepošlete dál, zůstává - ať už je text v těle mejlu jakýkoliv. Prudiči jsou vynalézaví - chodí stále nové a nové varianty, druhy. A vždy se najde duše prostá, co klikne a pošle.

Mé poslední setkání se s „dopisem štěstí“ se odehrává právě v těchto dnech na Facebooku. Ano, je to tak, už mi jich do zpráv přišlo několik. Křečovitě se zasměju a smažu.

Takže vlastně ani nevím, po jakém štěstí si to šlapu. :)

paní nesu vám psaní

Drama v tramvaji – zhýralý stařík a šťabajzna

Stojím na refýži. Kolem jezdí auta a smrdí.  Ze stromů v blízkém parku padá listí a z nebe se snáší drobné kapky deště.

Stojím a čekám. Minuta, pět minut, deset… Nesnáším čekání. Konečně tramvaj.

Zastaví, otevře dveře. Nikdo nevystupuje. Počkám, až po schůdcích vylezou moji starší spoluobčané. Taky mě to čeká, jednou. Tedy pokud mě nesejme třeba támhle ten náklaďák, co vypadá, že to chce vzít na tramvajový nástupní ostrůvek. Ne, vybral to a projíždí kolem.

Konečně se vydrápala poslední babka a pak já.

Důchodci vlezli do tramvaje a vidím, jak se překotně rozhlíží kolem sebe. Všechna sedadla jsou obsazená a na všech sedí staří lidé. Možná trošku zlomyslně se těším, co bude následovat. Ano, nezklamali. Už slyším křik. „Vy sedíte na invalidním! Ukažte mi legitimaci.“ Nekompromisně žádá špatně vypadající starý muž.

„Ukažte mi vy legitimaci. Já ji mám.“ Protestuje stará žena.

Ukazují si stejné legitimace. Starý muž najednou spatřil asi nejmladší sedící. Okamžitě je u ní a rve ji legitimaci před nos.

Dáma se podívala na kartónek a pak na starce. „Přejete si?“ Klidně se ho zeptala.

„Sednout!“ Zaječel muž.

„Tak si sedněte.“ Žoviálně odsekla.

V tomto okamžiku už jsem tu dvojici nesledovala jen já, ale asi celá tramvaj. Musím poznamenat, že stará paní vypadala velmi hezky, upravená, elegantní a moderně oblečená. Prostě hezká dáma.

„Koukejte mě pustit, já jsem invalida a je mi sedmdesát!“ domáhá se místa stařec.

„To se máte čím chlubit, vypadáte velmi zhýrale a sešle asi jste si nevážil života, vyváděl jste a teď ke stáru to máte.“

„Koukejte mě pustit sednout, já jsem celý život žil spořádaně, každý den jsem sportoval,“ už hystericky ječí muž. „Nikdy jsem nepil, nekouřil!“

„To byla asi chyba. Byl jste nudný sobecký suchar." Muž brunátní a dáma pokračuje. „Vidíte, mladíku, mě je pětadevadesát, do padesáti jsem holdovala cigaretám a od padesáti denně piji sklenici piva.“ Usmála se a vyndala občanku. Invalida si ji připitomělým výrazem v tváři prohlíží.

Dusím se smíchy.

Tramvaj vjíždí do zastávky. „Tak mladíku, já vystupuji, pustíte mě prosím?“ Mile pronese dáma.

„Já taky vystupuju,“ zabručí stařec.

Nešlo to jinak, prostě jsem se začala smát a hlasitě. Tak jak to umím. Pokud důchodci kolem mě už nebyli hluší, možná, že už teď jsou.

„Tak se uklidníme,“ říká mi ta paní a sama se taky směje.

Obě dvě jsme vystoupily a daly se do řeči. Je to k neuvěření, skoro hodinu jsem si supr popovídala s neznámou paní, co ji je devadesát pět let.

Ach ten ženský mozek…

Volá mi kamarádka a samozřejmě má prosbu.

„Můžeš jít vyfotit mámu mojí spolužačky z gymplu?“

„Proč?“ Ptám se.

„Protože fotíš lidi do svého projektu.“ Odpoví mi.

Nechce se mi investovat čas, nezájem dávám do hlasu. „Neznám ji, ona je nějak zajímavá?“

„No právě, že je. Dělá šperky, tancuje a je hodně zajímavá. Určitě z ní budeš unešená. A já už to Aleně slíbila.“ Dodala jen tak mimochodem.

„Dobrá,“ souhlasím bez nadšení.

Tak jsem hned druhý den šla fotit paní, co vyrábí šperky a miluje orientální tanec. Vše šlo přímo skvěle, byla to opravdu výtvarně zajímavá žena.

Po focení jsme měly stejnou cestu do centra. Jdeme, klábosíme. Zastavila u výlohy s botami.

„Támhle ty jsou hezké,“ ukazuji na jeden model.

„Prosím tě, mě je na rozdíl od tebe jen pětatřicet a to už ani na mě není,“ odfrkla.

Mlčím. Jen mě napadlo, že kamarádce je dvacet pět a tedy její spolužačce je také dvacet pět a když ta spolužačka má tuhle paní za mámu a vlastní, není to její macecha, čili její věk třicet pět je blbost.

Jdeme dál, její poznámku o věku jsem přešla.

Za chvíli se zastavuje u výlohy klenotnictví a nadšeně mi hlásí, „támhleten zlatý náhrdelník s perlami mi dal před týdnem manžel k naší stříbrné svatbě.“

„Tak to má tvůj muž štěstí,“ pronesla jsem.

„To mu pořád říkám, že má štěstí, že si mě vzal.“

„To možná taky, ale hlavně má štěstí, že ho nezavřeli.“

„Proč by ho měli zavírat?“ Dívá se dost zmateně.

„Když si tě vzal jako desetiletý dítě.“

Zastavila se a skutečně a mě vykulila oči. Mlčí, asi o všem přemýšlí. Pak se bleskově otočila a bez pozdravu odešla.

Jo když lžu, tak musím aspoň umět počítat.

 

další ukázka z připravované knihy Pronajmu svět Zn. virtuální

...

Řidič přepravníku se nenápadně podíval do zrcátka na svého jediného pasažéra. Proč si asi sednul až dozadu? Chce spát? No musí být unavený. Taky bych si na jeho místě schrupnul.
Znovu se na něj podíval. Ne, nespal. Díval se na modročernou oblohu a hledal jednotlivé planety a hvězdy. Neodvažoval se ho rušit, ale tak rád by se od toho muže pohodlně sedícího a civícího vzhůru něco dozvěděl. Kdy se stane, že se dostane do takové blízkosti legendy.
Jak jen začít? Mám si troufnout oslovit ho? Prý to nemá rád. Mohl by si stěžovat. Kdo ví, nač může myslet? Kouká se nahoru jak blázen… Možná vzpomíná… Zůstalo mu tam dost přátel a kolik lidí asi zachránil… Vrací se jako hrdina… Ten musí mít zážitků! Tak slavný člověk… a já, povzdechl si.
„Dlouhá cesta, co?” ozval se zcela nečekaně cestující.
Honem nevěděl, co mu má odpovědět. „Dlouhá, dlouhá…,” vykoktal. A opět oba mlčeli. Řidič nakonec nevydržel: „Stýskalo se vám?” Skoro vykřikl do předního skla první otázku, co ho napadla.
„Stýskalo?” udiveně opakuje: „Jestli se mi stýskalo? Myslíte jako tady po Zemi?” Až teď přestal sledovat nebe a podíval se na řidiče.
„Ano, tady po tý naší drahý zlatý matičce kuličce,” rozpačitě se zasmál. Co jsem to řek za hovadinu? Kdybych mlčel. Dívá se po mě tak divně. Jak magor, možná ten vesmír nějak působí na mozek. Co mám dělat? No budu zticha, něco už si tam mele.
„Stýskat po Zemi?” znovu se zadíval na nebe.
„Ne!” vykřikl tak, až řidič sebou trhnul. „Ne! To ne. Když jste ve vesmíru, něco jako stýskání po Zemi vás vůbec nenapadne. Teď se mi stýská.”
„Teď?! Po čem?!” nevěřícně se na něj podíval. „Jestli se teda mohu zeptat,” rychle dodal s nehranou pokorou v hlase.
„Po čem?” smutně se pousmál, „po vesmíru.”
„Ale, vždyť jste se právě teď vrátil?” nechápavě kroutí hlavou a dokonce se mu poprvé podíval přímo do očí.
„Kdo tam nebyl, nepochopí.” A opět zvedl hlavu k nebesům. „Tam, tam je všechno úplně jiné. Úplně! Všechno! Třeba barvy. Opravdu…” Zakroutil hlavou a zavřel oči. „Ty barvy! Ta krása.” Začíná mluvit stále hlasitěji. Gestikuluje rukama. „Ne, takové tady nemůžete nikdy vidět. Nikdy! Žádný malíř nic takového nenakreslil. Nemohl! Lidská fantazie nestačí. To musíte vidět, abyste to pak mohl nakreslit! Ale obávám se, že paleta našich malířů nebude stačit. To, to musíte opravdu vidět. Zažít. O tom se prostě nedá mluvit.” Vstal ze sedadla a přešel až k místu řidiče. Chytil se jeho sedadla a pokračoval v monologu. „ A když máte to štěstí, jako já, prožijete i stav beztíže! To je fantastický! První dny se vám sice zdá, že vám někdo rozřezává hlavu, na nic nemáte chuť, nic vás netěší. Já jsem třeba dva dny zvracel, ale to přejde! Všechno přejde a vám se najednou zdá, že jste sám součástí vesmíru. Není už něco cizího, nedostupného, nepřátelského. Je ve vás a vy v něm. Chápete ten úžasný pocit? Je to něco… něco…” Svírá dlaně v pěsti a buší si do hlavy. „Něco… neumím to říct. Neumím! Přál bych vám to zažít! Pak byste pochopil. Až pak.” Sedl si na nejbližší sedátko. Sklonil hlavu. Přikryl si oči dlaněmi.
Vypadalo to, jako kdyby plakal. Do konce cesty už nepromluvil a řidič se už neodvážil položit další otázku.
...

ukázka z povídky Sekvoje

Malá myšlenka - Politika a hrátky s lidskou pamětí

Tak to na tom světě chodí každou chvíli jinak… zanotuji si s k Karlem Havlíčkem Borovským.
Když jsem před lety napsala něco do Britských listů, to bylo nadávek od konkrétních lidí a výhružných mejlíků od anonymů. A nyní ti samí lidé, kteří mi nadávali, všude sdílejí články z BL o hodných musulmanech a vyzdvihují Čulíka a mě nadávají, za tweety o BL a Čulíkovi.
Nekonzistentnost lidí na mě působí, jako když přejíždíte struhadlem po tabuli. Nebo je za tím něco jiného? Prostě jen poslouchají a za peníze je jim jedno co mají psát, říkat? Vypadá to tak.
Ti vybraní peníze dostávají pořád od stejného pána a užiteční idioti snad ani nevidí, že dříve nenáviděné e-noviny jsou dnes ty milované. Nepamatují si, co chválili a co haněli před pár roky?

Lidská paměť je ošemetná věc a navíc ta historická, vážící se k události, akcím... Mohu to dokumentovat na písničkách. Skvělá a talentovaná holčička Elena Hasna nazpívala písničku  "Je suis malade" a všude je u písně v závorce uváděna Lara Fabian.  Zjistila jsem, že se mnoho lidí domnívá, že je to původní interpretka písně a někdo či myslí, že i autorka. Není tomu tak autorem  melodie je Alice Dona a složila ji v roce 1971 pro zpěváka Serge Lamu. Potom ji zpívala Dalida a potom třeba i naše Marie Rottrová. Kdo se o hudbu nezajímá, zapomněl a pro ty, co se narodili o mnoho let později, už nikdo nepřipomíná původního autora, aby si mladí a kupující CD neřekli - fuj hnus., to je stará věc.
A tak se to má se vším lidským na tom světě. Vykukové, politikové a šedé eminence spoléhají na nepaměť lidí a na to, že jim po čase mohou událost servírovat úplně opačně než se ve skutečnosti stala. Obzvláště pokud už nežije jediný pamětník.

A na závěr dva citáty :
Politolog Marek A. Cichocki, k tématu říká: „Evropané vcelku nedávno objevili fakt, že „ten, kdo v politice utváří postoj a vzpomínky na minulost, je skutečnou autoritou". Proč? „Ovládání historické paměti umožňuje adekvátní nadvládu nad veřejnou sférou nejen v rámci jedné komunity, ale také mezinárodně." Autor se obává, že taková paměť se jako příslovečný pes utrhne ze řetězu, odloučí se od svých univerzálních a ontologických závazků a začne se lísat k náhodně potkanému novému pánu… „The Future of Europe: Czech and Polish Perspectives" 8. října 2010 v Praze.

A Friderich Nietzche dodává: Člověkem budoucnosti bude ten, kdo si zachová nejdelší paměť!

Exponáty - mikro sci-fi příběh

Plakát, vylepený na zdi domu, zval do Muzea osobností.
Chcete vidět osobnosti minulosti i současnosti jako živé? ptal se nápis.
Nejedná se o žádné trapné voskové panáky. Není to ani hologram. Nová výtvarná technologie. Nebudete zklamáni, slibovalo se na ceduli. Přijďte se podívat na dvě stě osobností.

Sál byl plný skleněných vitrín a v každé stála jedna figura. Až když se přišlo blíž, divák mohl zjistit, že se vlastně nejedná o žádnou skřínku, ale o plný skleněný hranol, ve kterém jsou figuríny jakoby zality. Hmota pouze vypadala jako sklo, jednalo se spíše o nějakou pryskyřici.
Podoby jednotlivých osobností byly ovšem dokonalé, tváře měly živý výraz. Návštěvníkům se velmi líbily. Ve výtvarném umění právě prožíval slavný návrat realismus, a tak o výstavě psali kritici jako o velmi zdařilém uměleckém počinu. Majitel i tvůrce v jedné osobě byl uznán velkým umělcem. Ovšem o své nové technologii nechtěl vůbec hovořit. Odborníci se domnívají, že se přeci jen jedná o jakýsi hologram, ve stropu nad každým kvádrem je světelný zdroj.

-

Dnes proběhne první soudní stání s masovým vrahem, informovaly titulky v novinách.
Soudní sál byl uzavřený, sedělo tam jen několik znalců, vyšetřovatelé. Uprostřed síně byl v kleci obžalovaný. Žaloba zněla jasně - dvě stě vražd.
Soudce četl žalobu a vrah se usmíval. Kývl hlavou na obhájce. Ten na vyzvání soudce vstal.
"Dovolte, abych předložil důkaz neviny svého klienta."
Soudce a těch několik přítomných lidí se nevěřícně, až by se dalo říci s odporem, na něj podívalo.
"Zde jsou pracovní smlouvy se všemi, podle vás oběťmi, představujícími známé osobnosti. Zde máte písemný důkaz, že technologický postup, vynalezený mým mandantem, podstoupili zcela dobrovolně a za úplatu, zde jsou technické parametry mandantova vynálezu, svědčící o tom, že se vůbec nejedná o žádné vraždy. Ti lidé, až jim vyprší smlouva, budou opět zhmotněni. Na základě těchto nezvratných důkazů žádám o stažení žaloby…"


Jednalo se o omyl. Napsal příští den tisk. Byla to dobře vymyšlená reklamní akce majitele toho panoptika osobností ? Neobyčejný umělec - vynálezce? Ptali se novináři.

Milióny televizních diváků mohly sledovat v přímém přenose udělování profesorského titulu. Hlasatel zakončil pořad slovy:
"... Geniální vynálezce vyřešil problém rychlého přenosu jakékoliv, i živé hmoty a člověka, na velké vzdálenosti – pomocí přeměny v světlo. Dalším zmrazením světla ve hmotě vyřešil problémy s těžkými delikventy, odsouzený se prostě rozloží na paprsek a na dobu trestu se jako světlo zastaví v hmotě, třeba na optickém harddisku vašeho PC…"

Vážení a jsme v prdeli...

Tak nám, paní Mülerová, zařízli svobodu.

Jakýho Svobodu?

Svobodu slova, paní Mülerová.

A tak to jo, tuhle. Tak to jo. A vona někdy nějaká byla?

No byla a nebyla. Nejdříve nebyla, pak byla, pak nebyla, pak chvíli byla, ale vždycky vás něco stálo, pokud jste si pustila hubu na špacír.

No jo pro hubu na hubu, to znám i já, prostá ženská.

A teď to, paní Mülerová, vypadalo jako, že je, že jen když moc plkáte a šéfům to nejde pod vousy, tak vás můžou prostě vyhodit z práce, ale nic víc.

Paní Mülerová zbledla. A teď už to nevypadá a je něco víc?

No, jo teď si plknete na sociální síti, jako si tady povídáme spolu doma v soukromí a policajti vám vrazí do bytu a zavřou vás, až zčernáte…. Haló! Paní Mülerová, kam běžíte, vraťte se.

-

Pánové já jsem nevinej, ježíšmarjá já jsem nevinej.

Švejk, půjdou s náma a budou kušovat a můžou bejt rád, že žijou teď, dnes vás jenom zavřem. To za protektorátu byla za schvalování atentátu rovnou sekera.

Vidíte, tak jdeme, jdeme a buďte rád, že žijete v demokracii.

http://www.novinky.cz/zahranicni/379753-na-facebooku-schvaloval-smrt-trileteho-syrana-hrozi-mu-3-roky-vezeni.html

malá myšlenka - o etiketě i netiketě

Čech Jiří Guth Jarkovský ve svých knihách zformuloval takzvaná pravidla slušného chování.
Byl by dnes těžký život takového člověka, který by se těmi pravidly chtěl řídit. V dnešní době by to neměl vůbec jednoduché. Bylo by totiž těžké, ba až nemožné ta pravidla naplnit. Například, jak se podle Gutha chovat v parku:
„Při nějakých nepřístojnostech se obraťte na zřízence nebo strážníka, arci vhodným a nenápadným způsobem. Slušný člověk, který nechce na sebe obraceti pozornost a působiti nepříjemnosti, raději se odvrátí. Prší-li a máte-li otevřený deštník, je pomoc snadná: chráníte si jím tvář.“
Prostě nevidím, neslyším, nejsem doma – to by šlo hodně lidem, ale kde by dnes kdo sehnal zřízence?

Jakpak by tento etiketu milující člověk řešil asi etiketu na Netu čili Netiketu? Stanovil by pravidla, kdo si koho a jak má přidávat do kruhů, za jakých okolností a koho je přípustné blokovat? Má šéf či podřízený žádat o přátelství? Do jakých kruhů je nepřípustné řadit paní a dívky? Jistě by si nějak poradil.
Společenským oříškem asi i pro Gutha, by byla třeba situace, vyřazení jedince z kruhů, z přátel. Jak vyřazuje slušný člověk? Nechce na sebe obraceti pozornost – čili tiše? Nebo má veřejně pranýřovati nefér chování? A může nastat i velmi prekérní situace kdy jeden z partnerů někoho blokuje a druhý se s tím člověkem kamarádí a dokonce přijal pozvání na návštěvu. Co s tím – má jít jen ten co se kamarádí nebo i ten co dotyčnou osobu blokuje?

Jarkovský by se jako slušný člověk jistě od těchto net problémů odvrátil neb raději řešit tajemství černé hmoty než takovéto situace. A my? Myslím, že si nějak poradíme i bez manuálu na etiketu.
Stačí se řídit prostinkým pravidlem: Nesere-li se člověk do vás, neserte se do něj. A bude na sociálních sítích hej. :)

Prostě jen malá myšlenka (o fištrónu)

Jsem venku s hafanama. Leela je najednou nějaká neklidná. Zastavila se a špicuje ušima. Kouknu směrem, co pořád větří. No jo na rozoraném poli se procházejí dvě holky a na vodítku mají kočku.
Artušovi je to ukradený. Kočka ho nezajímá.
Děvčátka se k nám přibližují a nejde nezaslechnout jejich pokřiky.
„Ty vole, tady se jde, ale blbě.“
„Ty vole, mě to už skoro nejde.“
„Vole, vole, pojďme odsud.“
Jsem překvapená jejich oslovováním se. Znovu se ze zvědavosti dívám. Ano jsou to holčičky, tak desetileté, v růžových a bílých bundičkách a oblečcích s černobílou kočkou na červeném vodítku. Hrdinně si to kráčejí v rozbahněném na hrubo zoraném poli.
„Vole! To snad není možný!“ Zaslechnu zoufalý výkřik jedné z dívek. „Podívej se, jak mám špinavý boty!“
„Já taky!“
„Co s tím budeme dělat?“
„Já nevím, vole.“ Bezelstně pronese ta druhá. „No máma to vyčistí.“
„U nás čistí boty táta.“

Odcházím  a jemně nadzvedávám obočí… Co k tomu jiného dodat.

první ukázka z připravované knihy sci-fi příběhů

Přes silná slabě namodralá skla proudí z volného prostoru dovnitř bílo-modré světlo. Všemu kolem dodává nádech strnulosti a nedefinovatelného pocitu smutku.

Tento vjem umocňuje ticho. Výjimečně se prostory Satelitu ozývá hlasitější hovor. Vypadá to, jakoby lidem zde připadalo nevhodné smát se nebo hlasitě vykřikovat.

A možná, že už zapomněli, jaké to je rozesmát se.

Je v nich tíseň a smutek posledních. Je v nich beznaděj a smířlivá apatie. Je v nich touha a naděje. Je v nich čekání. Nač? Nedokáží odpovědět. Prostě čekají. Tisíce, sta tisíce lidí v obrovském disku, který se otáčí kolem své osy.

Vypadá jako obrovitá dětská hračka v dobách před nimi zvaná káča či vlček.

A modré světlo bezcitně studí.

Žarko

Z reproduktorů ve stropu odpočinkového soukromého prostoru se nesl monotónní hlas počítače. Po několikáté opakoval výzvu, „Technik Žarko se okamžitě dostaví k veliteli! Technik Žarko, se okamžitě dostaví k veliteli!“

Stroj vyvolává dotyčného nezvykle dlouho. Žarko zde samozřejmě je, ale spí.

Chvíli trvalo, než se probudil a zjistil, že on je ten, koho velitel právě teď potřebuje.

Rozsvítil malou lampičku a podíval se na hodinky. „Ne, to není možný!“

Sedl si na postel a snažil se probrat. Ostré bílé světlo ho začalo bolestivě bodat do očí. Přikryl si je dlaněmi. Bolest přestala. Pomalu rozevírá prsty. Malými štěrbinkami se prodírají světelné paprsky. Roztáhl prsty ještě víc. Záření se proměnilo v bodavé jehličky. Chce se přemoci. Otevřel oči. Řezavá bolest ho donutila pevně sevřít víčka. Rychle zhasl. To je život! Ani chvilka pro sebe. Kapesníkem si otřel slzy. Člověka jen honěj!

Jakmile ale předtím rozsvítil, aktivovala se tiskárna na zdi a do průhledného boxu pod ní spadl další vítací obrázek. Jak ses vyspal Žarko, ptala se ho vytištěná fialová květina, přeji ti další krásnou aktivitu na mnoho úseků. Dívá se na to a nemá sílu se smát. Rozčiluje ho tento vítací rituál, ale tiskárna je ve zdi pevně zabudovaná a vypnout nejde a papír do ní přichází zdí a zdí pak odchází staré vítací listy, aby se někde v továrnách Satelitu opět recyklovaly na bílý papír.

Neustálé vyvolávání jeho jména ho rozčiluje. Nevím, proč musejí takhle vyřvávat, to se snad bourá Satelit? „Tak už přestaňte!“ Zakřičel do tmy.

Popaměti nahmatal na stolku vysílačku a zmáčkl příjem. „Už jdu.“ Zívnul do mikrofonu. Odpověděl mu mužský hlas, poznal Michala. „Žarko, omlouvám se, vím, že jsi zřejmě právě usnul, ale ve výrobním prostoru je něco naléhavého a velitel techniků jsi ty.“

„To je jasný, už jdu.“ Neodpustil si ironicky dodat, „Když je to tak naléhavé.“

„Velitel tě očekává. Končím.“ Stroze a neosobně Michal ukončil rozhovor.

Chlapeček se bojí, že bych mohl říci něco nevhodného a byl by malér. Zástupcův syn a přítel vyvrhele. Rozesmál se. Jakpak se asi tvářil, škoda, že tohle přenáší jen hlas. Podíval se na malou černou krabičku. Přitom ho napadlo, proč je velitel volá rozhlasem a ne vysílačkou? Bylo by to lepší, než reproduktory, vždyť tak všechny v okolí probudí. A lidi to znervózňuje. Pořád někoho vyvolávají, co to zase na mě můžou chtít? Něco naléhavého, hmm to to nevěděli, když jsem před třemi hodinami od nich odcházel? Všechno bylo přeci v pořádku. To snad dělají schválně. Vztekle praštil vysílačkou o stůl, v přístroji zachřestilo. Bylo mu to jedno.

Chrstnul si do obličeje ledovou vodu. Nepříjemný chlad mu proběhl celým tělem, rozcvakaly se mu zuby. Trochu ho to probudilo. Napil se vody ze sklenice na umyvadle. „Fuj, teplá!“  S odporem ji vyplivl do záchodu. „To je život!“

V rychlosti na sebe natáhnul kombinézu. Na rozestlanou postel se radši ani nedíval. Vyspím já se někdy? Asi až budu senilní a k nepotřebě. Nevím, proč mám pořád doplácet na neschopnost druhejch.

Ještě než vyšel na chodbu, zkontroloval, jestli má v kabele všechny věci. V předsíňce se na sebe podíval do zrcadla. Ušklíbl se. To vypadám! Fešák! Vopuchlej, úplně rudý bělma. Být hlavní technik nebyl můj sen. Nejde pustit páčka a už volají k veliteli Satelitu a ten mě, vždyť by nemusel o všem vědět, ale každej se bojí něco udělat sám. Divím se mu, že si takhle přidělává práci, muset o sebemenší prkotině dostávat hlášení, copak si to všechno může pamatovat? Nechápu ho, zřejmě má jako koníčka špehování a taky chce být nepostradatelný. Nohou zabouchl dveře. Tichou chodbou se rozlehla rána. Z protějších dveří vyhlédla ženská neučesaná hlava. „To je rámusu, neumíte snad zavírat vchod?!“ Zaječela na něj.

Podíval se na ni a představil si, jak tu hlavu zavírá do dveří. Ona se brání a on mezeru zužuje a zužuje. Dveře se zavírají a hlava padá na zem. Ta představa ho uklidnila. Usmál se na tu odpudivě vyhlížející ženu.

„Omlouvám se, paní, ale opravdu za to nemohu, udělal se průvan a než jsem stačil zavřít, sám přibouchl dveře.“ Roztáhl paže a udělal směrem k ženě hlubokou úklonu. „Odpusťte mi to.“ Položil si ruku na srdce.

Žena zrudla, s rukama opřenýma o boky se postavila doprostřed chodby. „Tak příště je laskavě držte! Ano?!“ Zhluboka se nadechla a začala křičet. „A laskavě si odpusťte dělat z lidí legraci! Ano?! Nikdo vám na to, vážený pane, není zvědavej. Jasný?!“ Rozhněvaně si dupla a zahrozila na něj. Začal se tomu smát. Mlčky se otočila, vystrčila na něj zadek a třískla dveřmi.

To teda bylo divadýlko. To jsem ještě nezažil. Je tohle možný? Taková vodpudivá baba. Zakřičel do prázdné chodby. „To víte, že jo, bez starosti, madam. A naučte se chovat!“ Napadlo ho, že vlastně ani neví, kdo to byl. A bydlí tady vůbec nebo ne? Možná ji vůbec neznám, třeba je na návštěvě. Nějak mi už tady ty lidi splývají. Tato scéna ho dokonale probrala. Nebolet ho oči, tak si připadá úplně vyspalý. Přivolal si vakuový výtah.

Z patra do patra v Satelitu vede obrovská průhledná roura o průměru přesně jednoho metru. Je umístěna v konstrukci z kovových lišt a zpevněna kovovými obručemi navařenými na ony lišty.

V této rouře se pohybuje otevřená kabina, která je tvořena ze čtyř kovových trubek navařených na strop a podlahu. Nic víc. Nikde nejsou žádná lana, žádné výtahové šachty, žádná převodová kola, žádné motory a přesto je to normální zdviž.

Kabina se ve válci pohybuje jako píst. Přesněji, pístem je jen strop kabiny a k výtahové šachtě, musí přiléhat velmi těsně, aby výtah fungoval, jak má. Dveře se v šachtě trubce uzavírají hermeticky a kabina se ventiluje spodem.

Konečně je na místě, silné hučení výtahu ho od dětství rozčiluje. Nenávidí ten zvuk vysavače.

Hlášení do mluvítka před prostory velení hlasitě zakřičel, „Žarko. Přicházím na rozkaz velitele.“ Bzučák na dveřích se rozezvučel.

Svatební host aneb o ženskejch

Do kamenných obchodů už moc nechodím, ale před několika dny jsem zavítala do jednoho butiku. Šla jsem si tam zevlováním na hadříky zkrátit čekání na jednu známou.

Sotva jsem vešla, přivalila se tam asi tak třicetiletá bronzově opálená štíhlá prsatá blondýna v růžové. Opravdu vše měla růžové. Šaty, boty, kabelku, nehty na rukou i nohou a kromě růžovobílé kabelky měla s sebou i tmavorůžovou kabelu s čivavou.

Měla jsem co dělat necivět na ni.

Vplula do obchodu a hned zaječela.

„Potřebuju nějaký šaty na svatbu.“

Prodavačka jí úslužně ukázala stojan se společenskými šaty. Prohlíží si ty minimalistické hadříky a nespokojeně kýve hlavou.

„Hmm to né, to je takové usedlé. To je tak na támhle tu mladou paní,“ ukázala na mě.

Nevěděla jsem, jestli se zasmát nebo zavrčet.

A najednou radostně zavřískala, až jsem sebou trhla. „To je ono!“

Za pokladnou na figuríně visí růžové něco. Kratičké šatičky, dekolt až na pupek, samé třásně a lesklé kamínky.

„Ty si zkusím!“ Rozkazuje.

„Podržíte mi Eďánka?“ obrací se na mě a podává mi tašku s čivavou. Nu proč ne, aspoň mám důvod zůstat a vidět na ni ty extra šatky.

Když vyšla z kabinky, poklesla čelist i čivavákovi a i nejedna kurva by vyvalila oči.

„To je senzace!“ raduje se bloncka. „Jdu na svatbu kámošce, tak chci, ať ta mrcha pukne vzteky a všichni koukají jen na mě.“

„To určitě budou,“ lakonicky konstatuje mírně vyděšená prodavačka.

Mladá žena zaplatila, beze slova si ode mne vzala Eďánka a vykráčela ven.

Vybrala jsem si jednu šálu. Sice umělé hedvábí, ale líbí se mi.

U pokladny při placení mi to nedá a pronesu: „ty šaty mi přišly spíš jak noční košilka.“

„No, ona to byla noční košilka,“ odvětila prodavačka.

Obnova

E.A.Poe napsal povídku "O muži, který se rozpadl", zde dotyčný rozpadlík  byl generál, který měl umělé ruce, nohy, spodinu lebeční... vše z poctivého kovu, popřípadě dřeva.

Potkat někoho z dřevěnou nohou nebylo po I. Světové válce žádnou zvláštností.

Vývojem byly dřevěné protézy  nahrazeny dnešními skoro  dokonalými, které se operačně mohou spojit s nervy, a tak je možné je ovládat. Nenahrazují se jimi jen ruce, nohy, ale i srdce. Další náhrady člověku umožňují  transplantace. A zdá se, že nahrazování může jít ještě mnohem dát a to bez operací a výroby dokonalých napodobenin orgánů. Z člověka se stane svojí schopností regenerace láčkovec - pokud to vyjde. Bylo by to velice jednoduché - doktor by do vás transfúzí naládoval kmenové buňky, které by byly simulovány takovým způsobem, aby ve vašem těle upravily  do původního stavu například játra nebo je vytvořily celá nová.

V budoucnu budeme moci slyšet třeba takovýto rozhovor:

"Tak já už mám dneska v pořadí třetí játra."

"Hmmm, to já pátý a druhý srdce."

"Pánové mě netrumfnete, já už mám obměněný všechny orgány včetně mozku ..."

Ovšem také by se mohlo stát následující:

Vyděšená sestřička  volá na doktora: "Pane  doktore okamžitě přijďte sem, přivezli dalšího pacienta, kterému roste třetí srdce a už má troje ledviny. Pane doktore, honem, už se to do něj nevejde."

Možná, že by mít některé orgány v těle víckrát nebylo k zahození, třeba takové dva mozky, člověk by se měl pokaždé s kým poradit. Hloupější by bylo mít třeba čtyři nohy a tři ruce.

No, nechci nemístně žertovat, tyto kmenové buňky mohou  být reálnou záchranou pro lidi po mrtvici nebo s jinými chorobami mozku včetně Alzheimerovy nemoci.

A pokud by se tyto kmenové buňky do těla aplikovaly třeba s nanopřistroji, které by neustále "hlídaly" jednotlivé orgány, cévy, krvinky... a vyspravovaly je ve spolupráci s kmenovými buňkami, požíraly škodliviny, viry , bakterie, volně radikály... a naopak tělu dodávaly vše potřebné - tak by se člověk svým věkem mohl přiblížit onomu opěvovanému Methusalému a nebo by byl "navždy mladý". K čemu by to tady na Zemi vedlo, raději nedomýšlet, pokud by lidstvo neexpandovalo do vesmíru, byl by to konec planety Země, ale to známe ze sci-fi.

Slova, plky, řeči… rozumím!

 „I ty Brute?!“ Zaskomíral prý umírající César a padl mrtev.
Tedy, my s jistotou nevíme, jestli skutečně právě dýkami spiklenců proklatý César, ještě měl čas, cokoliv říci, natož výčitku svému oblíbenci Brutovi, kterého piplal a nedal na něj dopustit. Tato věta, ale vešla do obecného vědomí a je používána v případě, když přítel či protěžovaný chráněnec nějakým způsobem potopí svého ochranitele, přítele, učitele... stala se prostě memem vyjadřujícím sketizmus neboli zmrdsví.
Staročeši k tomu říkávali – Nevděk světem vládne... jojo

Řeč, je údajně výsadou pouze jediného živočicha - člověka. Zvířata také mezi sebou komunikují, ale nezdá se, že by "mluvila".
I když, pozorujte svého psa nebo delfíny. A v každé odborné literatuře se jako příklad, že to trochu jde i u zvířat, uvádí "ukecaná" gorila, co prý umí 250 výrazů ze znakové řeči! Požádá svoji chovatelku o banán, o barvy na kreslení… a taky existují šimpanzi, kteří umí počítat a požádat o banán. Je to důkaz? Pro skeptiky nikoliv.

Na počátku bylo slovo... Pro hubu na hubu... Čistému vše čisté... Vrchlický chtěl bosky jít "pro dobré slovo světa kraj".
Slova, slovíčka a slovíčkaření. Slovo raní, slovo léčí… Ovšem po vyřčení některých slov se třeba i omdlévá nebo rovnou tasí kord :-).

Kdo jste četl knížku Svatopluka Čecha o panu Broučkovi a jeho výletech, možná si vzpomenete, jak pro nevinné slovíčko dopadl na Měsíci. Chudák Brouček se těšil na jídlo a zatím vše dopadlo následovně :

"Nuže, přátelé, chopte se svých kytic!" mluvil dále hostitel. "I ty přivoň si znovu, pozemský hoste. "
Tu se brouček nezdržel.
"Pěkně děkuju, "vyjel ostře. "Můj nos namlsal se již dosti. "
Slovo "nos" pronesl s důrazem, aby nesvědomitému hostiteli připamataval jinou, vnitřní část svého těla. Ale ulekl se až účinku svých slov. Nastalo hrobové ticho, Blankytný, zděšen, pohlížel na oba básníky prvního řádu a červenal se až po uši, Oblačný a Hvězdný klopili oči, hostitel šilhal nesměle po společnosti a přesedal v nesmírných rozpacích.Brouček rozhlížel se údivem kolem a opakoval bezděky: "Ano, můj nos - můj nos-"…
(Tímto slůvkem vyvedl nebohý Brouček měsíčany úplně z konceptu, byl vykázán z místnosti a venku se dozvěděl pravdu.)
"Nezpůsoby? Copak jsem vyvedl?"
"Jestliže vaše pozemská řeč neštítí se takových ohavných slov -"
"Ohavných slov! Jakých ohavných slov? Vždyť jsem přece neřekl nic jiného, nežli že můj
nos - "
Oba měsíčané zdvihli proti němu výstražně ruku.
"Zadrž!" zvolal Blankytný "A již nikdy více neposkvrň tím šeredným slovem náš čistý měsíční vzduch!"

Sprostost slov se rovněž mění s krajem, národností, dobou… Je přeci frapantně známe, že babička Boženy Němcové "šukala po kuchyni" a každý tehdy věděl, že uklízela. A když nazvete paroháčem Čecha a Itala, tak hned uvidíte ten rozdíl temperamentů :-).

Na závěr této malé stati o řeči ještě jedna ukázka:

Protože signály z Marsu pokračovaly ještě silněji, bylo rozhodnuto nejprve vyslat tuto krátkou otázku:
„Přejete si ?“
Každé z těchto písmen měřilo sto mil na výšku. Tečka na i měla takový průměr, že se na ni mohla rozvinout celá armáda.
Po dokončení nápisu se na velké observatoři v Gabunu vyčkávala odpověď z planety Mars.
Odpověď říkala velice stručně : „Nic!“
Ve střední Africe byl natažen nový list papíru, na nějž byla napsána tato písmena (práce trvala sedm měsíců):
„Proč nám dáváte signály ?“ - Mars odpověděl:
„Nemluvíme s vámi, ale se Saturnem.“

Paul Bernard, zvaný Tristan (1866 - 1947), romanopisec a dramatik. Úryvek je z fejetonu „Co nám to jen chtějí říct?“.
Překlad J.O.Fischer.

beze slov :-)

Kouzlo Vánoc aneb Z mého života :-)

Kouzlo Vánoc.

Před Vánoci přišel velký balík. Přišel pro muže a byl avizován jako dárek pro mě, čili překvapení.

Prohlížím si lepenkovou krabici a nejsem moudrá, co by to mohlo být. Něco k foťáku – říkám si a už se těším.

A jsou tu Vánoce a večer a je po večeři. Bude nadílka!

Po otevření dárku jsem byla trochu v šoku. No trochu. Byla jsem hodně v šoku. Z bedny na mě zírá digitální mikroskop.  Byl to přesně ten, co jsem chtěla koupit mužovi, ale nevyšly mi na něj peníze. Tak si koupil dárek.

Si za to mohu sama, jsem si nebyla jistá a sondovala u něj, čili došel k názoru, že po tomto přístroji prahnu, stejně jako on:-).

:-)

Život je změna... a bydlení ve statickém domě? Pchááá

Rotující stavby 

Čím se vyznačuje moderní stavba? Architektonickým provedením nebo použitými materiály, stavebním postupem,,,?

Pokud by se mělo jednat skutečně o hi-tech stavbu, samozřejmě prvenství mají nové materiály a technologické postupy, které byly použity. Moderní není v případě nějaké budovy nebo i celého komplexu staveb identické se slovem šokující a za každou cenu extravagantní,  i když  některé šokující domy jsou velmi roztomilé…

Podivné a emoce vyvolávající domy i nezvyklé stavební postupy - to je vizitka kalifornského umělce - architekta Michaela Jantzena. Jsou opravdu na pohled zajímavé, jen taková maličkost, jako bydlení v nich, je občas asi problematické. Až na výjimky se zatím jedná jen o návrhy, takže se můžeme zasnít, jak by asi vypadal život například v jeho transformujícím se domě - Transformation House.

Vnější vzhled Transformation House je proměnlivý, díky  tomu, že autor "obal" válcovitého domu rozdělil na pět sekcí, které  se točí kolem horizontální domovní osy. Otáčení je možné buďto díky  elektromotorům anebo větru.

Sekce vytvořené z pláště domu mohou  měnit jeho vzhled anebo ho zásobovat energii například pomocí slunečních baterií, které tyto nestejnoměrné pásy pokrývají. Z umělcových kreseb je jasné, že složitá forma rotujících sekcí domu z nich vlastně dělá i větrné turbíny. Dále v plášti těchto sekcí jsou jímky na dešťovou vodu. Čili dům může obyvatele nejen zásobovat energií - a to jak na zateplení či chlazení interiéru, tak pro elektrospotřebiče a i užitkovou a po vyčištění i pitnou vodou.

Nepohyblivé části domu jsou pouze čelní sekce - jednou se do domu vchází a druhá tvoří  statický balkon. Přeci jen autor uznává, že  tyto dvě časti by se neměly nijak pohybovat a měnit - jedním z důvodů je také, že zde  by byla umístěna koupelna a toaleta.

Interiér domu je rovněž netypický, ne nebojte se, nerotuje kolem osy, to jen obal, ale například má průhlednou podlahu, takže pokud se při rotaci pláště stane, že akorát všechna okna jsou ve stejnou chvíli "na podlaze" obyvatelé vidí krásně pod sebe. Ještě je zajímavé, že lze měnit rozměry oken.

Pohybující se sekce je možné zafixovat a dům se stane poněkud typičtějším domem. Ono asi žít někde, kde se  všechno točí není jednoduché a obyvatelé by museli mít velkou zásobu prášků na bolest a točení se hlavy.

A jak je to s vybavením domu? S nábytkem se nepočítá. Obyvatelé mohou mít všechny své věci ve čtyřech polokruhových kontejnerech umístěných pod podlahou, které - pokud se do nich chcete dostat, je nutné obrátit o 180 °.

práce Michalela Jantzena
http://www.designboom.com/architecture/michael-jantzen-reinvents-the-built-structure/

Kalifornský umělec nechává rotovat obal domu, ale to je asi málo architektům z firmy High Rise - ti nechávají rotovat nejen vily, ale i cele výškové budovy a dokonce celé město! Ano, to není  scéna do sci-fi filmu, ale takové město Rotating City se teď, za 1,6miliardy dolarů, staví na jednom ostrově v Abu-Dhabi (Spojené arabské emiráty). Celé město se bude otáčet díky tomu, že se vlastně staví na něčem, co je nejvíce podobné gigantické divadelní scéně.

Rotující město se bude skládat z přibližně 20 otáčejících se budov a 300 otočných, plavajících a i létajících vilek. Akorát dva luxusní hotely budou statické.

Ony dvoupatrové létající domky Flying Villas se podobají trochu obrovské luštěnině - čočce. Tvůrci garantují, že vzlétnou nad povrch o šest metrů a jejich obyvatelé budou mít dokonalý pocit letu. O pohonu se na stránkách High Rise nehovoří, ale tato firma  je známá svojí seriózností - co zákazníkům garantují je pravda.

Vybrali byste si z této nabídky od transformujícího se domu až po ty plavající a létající? Nezdá se vám takové bydlení? V každém případě se jedná o velmi zajímavé hi-tech stavby.

Budoucnost? Pečuj o něj!

Možností jak bude vypadat budoucnost člověka je... tak třeba takhle?

Na stůl si rozvinul bledě zelenou klávesnici. Z dalšího, ale podstatně většího tubusu vyndal stejnobarevný monitor. Jemně to mlasklo, když ho přilepil na zeď. Do elektrické sítě zapojil počítačovou krabičku, ta ho v setině sekundy spojila s centrálním počítačem. Vyhledal si svůj sektor a začal listovat v datech.

"Emo, podívejte se mi na poštu." Říkal mu Emo ani nevěděl proč.

(Podle posledních sociologických průzkumů 90% občanů oslovuje svůj počítač jménem. Je to normální a i zdravé, říkají psychologové.)

"Nic, soukromého vám zatím nepřišlo, pane." Odpověděl mu příjemný dívčí hlas. "Máte ve svých souborech nová data z poslední analýzy ovzduší a vaše tělesné funkce jsou v normálu."

Vzdychnul si a začal si prohlížet ta data. Jednalo se o krátkodobou předpověď počasí.

Měl to rychle hotové, propočty a extrapolace už byly provedeny. Ani nevěděl, proč ho vlastně zaměstnávají, aby zkontroloval, že vše proběhlo a předpovědi byly rozeslány? Všichni vlastně jen jakoby kontrolujeme propočty počítačů. Co jiného máme taky dělat?

"Pane, nanodoktor, vám právě vytvořil nové cévy ve vašem lýtku, došlo tam k popraskání." Oznámil mu Emin hlas.

"Hmm ani jsem si ničeho nevšil." Usmál se, nebýt pokroku.

"Díky Emo, jdu do vany."

"Pane!" Volala ho Ema. "Pane, připravte se, za pět minut dojde u vás k odběru semene."

Honem doběhl k monitoru, objevila se na něm jeho žena. "Ahoj Emo."

"Ahoj Karle."

"To mám radost, že tě vidím."

"Já taky a těšíš se?"

"To víš, že se těším."

Z počítačové krabičky se vysunula hadička, skoro ani nezaregistroval jak z něj vycucává sperma.

"Děkuji vám  oběma," poděkoval ženský hlas.

"Vyšel na nás kluk, máš radost?" zeptala se žena.

"Tak to mám."

"Bude se samozřejmě jmenovat Karel."

"To bude krásný..."

"Pane,"ozval se počítač, "u vaší ženy právě došlo k odběru a oplodnění vajíčka, váš syn dozraje v sektoru AB32555 přesně v 20.06 podle vašeho data 20.6. 2301, gratuluji."

Tak a teď si můžu jít napustit tu vanu. Usmíval se byl neskonale šťastný.

"Pane, za deset minut končí váš pracovní den, je čas spát. Provedla jsem analýzu vaší moči, měl jste málo vápníku.- nanosondy vám ho již dodaly."

Ponořil se do vody. Tak já mám kluka, co víc si můžu přát.

Utřel se, oblékl si pyžamo, svinul monitor a klávesnici, z elektrické zásuvky vytáhl počítačovou krabičku.

"Dobrou noc, pane, právě jsem nechala odstranit hlen  z vašeho nosohltanu. Takže opravdu pěkné spaní." Přála mu Ema z reproduktoru instalovaném v jeho uchu.

"Dobrou."

Pozor! Hi-tech déšť.

Krásný podzim - prodloužené babí léto, vystřídal ten dobře známý zkurvený mokrý podzim. Prší a prší, ale hi-tech déšť to není. Ono něco takového existuje? Jo! Místo vody prší informace.

Pršící informace jsou tajné

Hravý způsob, jak šířit  informace, vymysleli samozřejmě podle očekávání v Japonsku.

Média tuto technologii  nazvala "Informační déšť".

Představte si následující: Jdete po supermarketu a najednou vidíte, že jim tam někudy prší. Na podlaze jsou už kaluže a na vodě se při dopadu kapek vytváří zčeření a kruhy. Přijdete blíže. Nastavíte kapkám dlaně… a už na nich máte reklamu!

Takto si to aspoň představuje Yoko Ishii - šéf Cyber Solution Laboratory společnosti Nippon Telegraph and Telephone, kde sytém vytvářející Informační déšť vznikl. 

Dlaně jako nejideálnější prostor pro reklamu zvolil  z důvodu - jak sám říká, " .. protože si na ně  lidé zapisují krátké informace, aby je nezapomněli. Takže dlaně jsou jako informační instrument člověku velmi blízké…". Otázkou je, jestli je lidé budou ochotní nastavovat reklamě. Jelikož se bude jednat o zábavnou novinku tak asi ano.

Jak tento systém pracuje? Když začne z projektoru "pršet", CCD kamera umístěná u stropu místnosti či haly sleduje veškerý pohyb lidí pod sebou a předává tyto informace počítači. Pokud u člověka dojde ke zvednutí ruky, projektor mu okamžitě na jednu nebo obě dlaně nakreslí svítící kruh s krátkým reklamním nápisem uprostřed.

Informační déšť nemusí mít jen reklamní účely - může to být nový způsob navigace ať už po obchodech nebo i v galeriích. Systém může na dlaně promítat i filmy nebo animace, takže jeho použití  se tímto může rozšířit i na volný čas a průmysl.

Virtuální kapky ani reklamy na svých dlaních asi ještě řadu let neuvidíte, i když Ishii už v červenci  2005 představil v Tokiu prototyp systému. Výzkumník přiznává, že je nutné vyřešit ještě několik problémů. Jedním z nich je například to, aby informace na dlaních zůstávaly déle než vodní kapky a lidé by také měli mít možnost později si tuto informaci obnovit a i si ji rozšířit. 

Pokud byste chtěli znát detailní informace o systému "Informační déšť" a o jeho parametrech, lituji, nejsou dostupné - patří do kategorie průmyslových tajných, které se rozhodně, na rozdíl od reklam, nikomu zadarmo nevnucují.

Futurologie aneb ošidnost předpovědí

Jak bude vypadat náš svět za pět, deset, sto let? Kdo ví? Dříve se lidi obraceli na věštce a šamany, dnes máme futurology.

Jenže futurologické předpovědi jsou dost často zdrojem velké zábavy - s údivem a potěšením je čteme v době jejich vzniku a s pousmáním, či přímo hurónským záchvatem smíchu potom v době, o které předpověď mluvila. Jen dávní věštci nevzbuzují smích a to z jednoduchého  důvodu, oni své předpovědi  o budoucnosti napsali velmi chytře a každý si tam najde to co hledá. Seriózní futurolog, vycházející  z technických možností společnosti, to má těžší - některé nadějné technologie totiž po letech končí ve slepé uličce a výzkum musí začít znova..

Britský renomovaný futurolog Ian Pearson v roce 2002 napsal, že v roce 2005 bude vytvořena umělá inteligence, která v roce 2018 dostane Nobelovu cenu. Smějete se? Nesmějte se. Tento marketolog British Telecom své předpovědi opravdu pečlivě zvažuje a vždy se snaží vycházet z existujících technologií a výzkumů, jenže nikdo nemá všechny dostupné informace o všech oborech lidské činnosti a někdy prostě má navrch pouhé  přání., aby to bylo tak.

V šedesátých letech minulého století se autoři vizí budoucnosti nechali nekriticky opojit možnostmi techniky a předpokládali, že v 21.století bude mít lidstvo jeden velký problém a to jak zaměstnali lidi v jejich volném čase, protože pracovat  budou jen stroje.

"My nebudeme chodit do práce. Naopak práce bude chodit k nám." prohlásil v roce1967 Walter Cronkite moderátor CBS v dokumentárním seriálu o 21.století. Hovořilo se také o práci za odměnu. Jak roztomilé a naivní.

Vynálezce, spisovatel, podnikatel Ray Kurzweil  se vsadil s Mitchelem Kaporem z Electronic Frontier Foundation o dvacet tisíc dolarů, že v roce 2029 počítač splní podmínky Turingova testu, aniž by někdo poznal, že se jedná o počítač. Futurolog Ian Pearson v roce 2002 napsal, že v roce 2005 bude vytvořena umělá inteligence, která v roce 2018 dostane Nobelovu cenu. Jedná se o pouze o bláznivé předpovědi? Takových už tady bylo... V šedesátých letech minulého století futurologové prohlašovali že v 21.století  lidé nebudou už muset pracovat, vše za ně obstarají inteligentní stroje.

V poslední době s rostoucí propagací robotů se začínají objevovat články, které spekulují, zda-li  robot nahradí člověka, a kdy to bude. V roce 2003 napsal Marshall Brain (zakladatel internetového portálu HowStuffWorks) pesimisticky vyznívající esej - Robotic Nation. V ní předpovídá, že velká většina lidí bude živořit, protože roboti jim vezmou  práci - zdroj obživy. Podle Braina se tak stane v roce 2055. Tato vize budoucnosti je ovšem postavena  na špatné úvaze a nebere na zřetel množství faktorů bránících tvorbě chytrého stroje. Brain vychází z Moorova zákona, podle kterého se počet tranzistorů na jednom čipu každých cca 18 měsíců zdvojnásobí - takže propočtem došel k názoru, že v roce 2020 PC bude provádět 10trilionů operací za sekundu a na základě tohoto předpověděl, že v roce 2055 budou existovat humanoidní roboti, kteří nahradí člověka, protože jejich mozek - počítač bude ekvivalentem lidského mozku. Zapomíná na několik věcí, například že tento zákon je opět jen výborně formulovanou prognózou z roku 1965, která sice zatím platí, ale aby  platila, musí docházet ke stále větší miniaturizaci tranzistorů a jejich prvků, ale tu nelze provádět do nekonečna. Jednoho dne prostě výroba narazí na technologický strop a vývoj počítačů bude muset jít novou cestou nebo se na nějakou dobu zastaví. Onen strop má nastat  kolem roku 2020. K dočasnému zastavení vývoje počítačů může dojít i z ekonomických důvodů (pokud se neobjeví laciná technologie) - ono totiž náklady na vybudování nové technologie brzo dosáhnou desítek miliard dolarů, ale investice vzhledem k zastarání nového zařízení se firmám musí rychle vrátit - což není při ceně zařízení možné, a tak firmy budou čekat na zavedení nové výroby teprve až se jim vyplatí - jedná se o Rockův zákon. Může se stát, že výzkum přijde se zcela novou architekturou PC a jejich vývoj půjde plynule dál, ale jestli povede k umělé inteligenci si netroufám říci.

Zde na příkladu vidíte, jak je ošidné předpovídat budoucnost, většinou futurologické vize odrážejí strach nebo sny toho, kdo je vytváří a i nejobjektivnější futurolog se může splést. Své výroky by ovšem někteří lidé měli vážit - představte si, že v roce 1943 Thomas Watson ředitel IBM prohlásil, "Myslím, že existuje trh tak pro pět počítačů." Za 44 let se Ken Olson  zakladatel Digital Equipment poněkud ztrapnil svým výrokem - "Není důvod, proč by někdo chtěl mít počítač doma." Nesmějme se, výzkum nemůže být  nalinkovaný  a lidé se prostě mýlí, je přeci známé, že i ty nejlépe potvrzené teorie se pravdě pouze přibližují - tak co můžeme chtít od předpovědí.

V současnosti je řada nadějných technologií, které mohou posunout vývoj lidstva a změnit naše domácnosti - mohou, ale nemusí a pak předpovědi, které s nimi počítají, se v budoucnu stanou  rovněž směšnými.

Aktuální legrácka o těch v jedné řadě aneb o devalvaci boje za něco...

http://humanrightsfoundation.org/news/2014-havel-prize-for-creative-dissent-awarded-to-erdem-gunduz-pussy-riot-and-dhondup-wangchen-00379

http://zahranicni.eurozpravy.cz/evropa/105107-havlovu-cenu-letos-dostali-pussy-riot-tibetsky-filmar-a-turecky-herec/forum/

„Maminko, dostal jsem cenu za boj o demokracii a disident.“

„Já jsem na tebe tak hrdá, synáčku,“ Stará matka zatlačila slzu a láskyplně pohladila svého syna po hlavě. „A to jsi dostal od koho a jen ty?“ Zvědavě se vyptává.

„Dala mi to nějaká organizace a nějaká dáma a sám ne, každý rok tu cenu dostane několik lidí. Letos jsme byli tři. Já, Pussy Riot…  auu mami to bylo za co?“ Mladý muž se drží za tvář.

„Synu, že ti není hanba, tak ošklivá slova vyslovovat!“

„Ale Pussy... auu.“

„Tak ty si nedáš říct!“

„Mami, netluč mě a nech mě domluvit, to jsou ty další.“

„Ty jsi dostal cenu pro kundy,“ stařičká matka se rozplakala  a začala lomit rukama.

„Ne, mami, to jsou tyhle holky. Disidentky.“ Synek si je vygooglil a klikl na jejich první fotku. „Podívej, mami, tyhle to jsou. Podívej se, to jsou bojovnice.“

Když vzkřísil omdlelou matku, nestačil uhýbat políčkům a kopancům. „Tak konečně vím, co je ten disident a boj za demokracii, ty prasáku jeden, s kurvama si to tam rozdáváte! Kdyby žil tatínek, no ještě, že se nedočkal takové ostudy, můj jediný syn a v řadě s děvkama, taková hanba!“

A ponaučení?
Vážení přátelé, pokud byť v cizím jazyce, říkáte kunda, je to prostě kunda, s tím nehnete ani když vlastně nevíte, co to říkáte.

Miniatury - setkání vrby s idiotem a robot na baru

Mám známého. Známe se opravdu hodně let. Čas od času se ozve na ICQ nebo na Xichtknize a dělá si ze mě vrbu. Aby to nebylo až tak trapně jednostranné, vždy své nářky na život, ženy, víno, zpěv proklade dotazy na moji osobu.

Ano, bylo by to od něj pěkné, kdyby ty dotazy  nebyly pokaždé stejné, velmi osobní a už jsem mu je nezodpověděla před roky a roky.

Nedávno jsem toho člověka potkala naživo. Bylo to jako na chatu. Stěžoval si na ženy, víno, zpěv a své nářky prokládal dotazy, které léta znám. „Kdy budeš mít děti? … Proč nepíšeš do ženských časopisů?... Už jsi se vdala?... A co tvoji rodiče, jak se mají?“

Poslední otázka mě dorazila. Ne, ničím jsem tazatele nevzala po hlavě, jen se mi někde vzadu v mozku objevila vzpomínka a tím pádem i odpověď. „Rodiče? Děkuju za optání,  stále mrtví, stále mrtví.“

Zarazil se a tupě se zadíval, „tak ahoj,“ hlesl a odešel.

Hurá, třeba jsem se ho už konečně navždy zbavila. A musím poděkovat G+ kamarádovi Ivovi neb tuto odpověď slyšel a podělil se o ni s námi dalšími.

nejlepší vrbou je robot

ovšem můj nápad na robobarmana už je realitou

http://walyou.com/makr-shakr-robot-bartender-quantum-of-the-seas-cruise/