neděle 23. září 2018

Skutečné lidství a skutečná hrdinka




V současné době tady kdejaký sobec a darmožrout z řad politiků či různě organizovaných občanů vyřvává, jak je nutné přivézt do země mladé mohamedány a všichni se cítí být dobroději, něčím lepším či dokonce hrdiny. Nejsou, ale vím o jedné výjimečné ženě.


Ženy hrdinky nechřestí zbraněmi a v boji neutínají hlavy svých nepřátel. Ano, našlo se v historii pár takových bojovnic, ale vlastně nevíme, co byla pravda, a co legenda. Hrdinství jsou různá a vždy stejná, neexistují stupnice jeho síly, takové jsou jen pro zemětřesení. Hrdinové – ženy i muži se nebojí riskovat vše, co mají, úplně vše i život, pro záchranu jiných bytostí či pro budoucnost dalších lidí. Na druhou stranu je pravda, že hrdinství žen bývá většinou neokázalé, takové niterné a uniká nabubřelým oslavám.

Ti co dobro potí a opájí se každou svojí kapičkou, nikdy nedělají nic hrdinského, ale jen uspokojují svoje ego. Také málokdy udělají skutečně nějaký dobrý skutek, ale rádi o sobě jako dobrodincích uvažují a veřejně se tak i prezentují, ale hlavně koukají, co z dobra mají. Poslední kauza těchto lidí je dovoz mohamedánů do České republiky. Oživlé politické mrtvoly i aktuální političtí darmožrouti i jejich placení či neplacení obdivovatelé křičí o humanitě pro siroty, ale tento čin by nadělal jen škodu a hodně škody – nepomohl by žádné straně. Pomoc a hrdinství má každý prokazovat doma svým spoluobčanům nebo v cizině přímo na místě, kde se něco přihodilo. Řešit příčiny a pomáhat napravit následky. Ne si za peníze jiných odškrtnout, vykonal jsem dobro, jsem skvělý člověk. O tom proč nepřijmout syrské siroty jsem psala. Dnes chci psát o ženě, jakých bylo a bude jen pár, jsou vzácné a jimi se dá poměřovat dobro a hrdinství.

Jednou z těch neuvěřitelných žen, které bez meče, pistolí a tanků dokázaly ve válce zachránit tisíce životů, byla Irena Krzyżanowska – Sendlerowa. Narodila se 15.2.1910 ve Varšavě, zemřela 12.5.2008 ve Varšavě a svoji lidskost a odvahu prokázala ve Varšavě. Ano, za hrdinstvím netřeba podnikat dlouhé cesty.

O otce přišla v sedmi letech, nemohl tedy mít na ni velký vliv, ale dobrosrdečnost jakoby byla v genech a památka na altruistického otce lékaře rovněž zavazuje. Nebyl jen prostě doktor - on bral svoji přísahu vážně a bez lékařské pomoci nenechal ani nemajetné Poláky a Židy. Nikoho neodmítl. Když v městečku Otwocku, kde žili, řádil tyfus, samozřejmě pomáhal, bohužel sám se také nakazil a nemoci podlehl.
Irena na univerzitě vystudovala filologii a učitelství a vzhledem ke svým politickým názorům – byla socialistka, nedostala učitelské místo, ale stala se pracovnicí na sociálním odboru varšavského magistrátu.
A pak přišla apokalypsa, němečtí nacisté zabrali Polsko a Varšavu. V roce 1940 německá okupační správa ve Varšavě zřídila židovské ghetto – prostor o rozloze 2,6 km² obehnali zdí a sem jako do cely deportovali 450 000 židů.


Vyhrocené situace jsou lakmusovým papírkem na lidi. Hned se pozná, kdo je kdo. Po návštěvě ghetta se zrodila Irena – hrdinka. Bylo ji jasné, že prostě musí těm lidem pomoci a napadlo ji zachránit aspoň jejich děti. Pracovala jako sociální pracovnice na magistrátu, podařilo se jí obstarat si průkaz zdravotní sestry a na něj byla vpuštěna do prostor, kam jinak nikdo nesměl. Němci vydali nařízení, že je zakázáno židům jakkoli pomáhat a neuposlechnutí se trestá zastřelením. Jenže tolik lidí na malém prostoru – to si říkalo o velké zdravotní komplikace a jak se dalo předpokládat, vypukl v ghettu tyfus. Němci z obavy o své zdraví dovolovali zdravotním sestrám návštěvy a poskytovat lékařskou pomoc mezi Židy, kteří zde čekali na převoz do koncentračních táborů. Irena a další ženy se převlékly do zdravotních uniforem a pravidelně nosily do ghetta jídlo a léky. Vždy se snažila při odchodu s sebou tajně vzít na svobodu nějaké jí rodiči předané dítě. Převážela je v krabicích, koších na odpadky samozřejmě i v sanitce a některé dokonce v rakvích. Větší děti Poláci dostávali na svobodu kanalizačním potrubím a naopak malinká miminka pečlivě zabalená přehazovali přes zeď.
Jak bylo za tu dobu a při takovém počtu dětí možné, že malé děti nikdy nezaplakaly a neprozradily sebe a zachránce? Irena myslela na vše, malé děti zdravotnice uspaly sedativy, a pak je teprve převážely nebo přehazovaly. To byl jediný problém s těmi malými. S velkými dětmi bylo zapotřebí řešit jiné pro život nebezpečné situace, aby se už na svobodě neprozradily – málo z nich umělo polsky a znalo katolické rituály – to by je v adoptivních rodinách okamžitě prozradilo, proto prošly rychloškolou polštiny a katolických zvyklostí.
Sendlerowa založila ilegální organizaci -  dětské oddělení Rady pro pomoc Židům – Zegota.
Pomáhala osvobozené děti dostat do polských rodin, kde žily jako katoličtí Poláci nebo do sirotčinců či klášterů. Vytvářela jim novou identitu. Na proužky z hedvábného papíru zapisovala jejich původní jména a současná a místa pobytu. Takový hazard! Řeknete si, ale ona byla velmi opatrná. Záznamy šifrovala a papírky vždy vložila do skleněné nádoby a tu zakopala pod jabloň v sadu své přítelkyně. Nebyla jiná možnost jak zařídit, aby se děti po skončení války zase shledaly se svými příbuznými. A opravdu se to některým povedlo. Moc těch šťastných, co se jim některý z rodičů vrátil, nebylo, ale byla i šťastná setkání. Sirotky Irena po válce dostala do Izraelských dětských domovů.
Tato mladá žena s hrstkou pomocníků zachránila kolem 2500 židovských dětí a řadu z nich osobně vyvedla z ghetta. Mohlo jich být ještě více, ale rodiče a hlavně matky, se nechtěly svých dětí vzdát. Ireně v některých případech nepomohla ani znalost jidiš, jediný jazyk, kterým ortodoxní židé komunikovali. Snad si ty matky bláhově myslely, že když budou s nimi, nic se jim nestane. Jenže když své děti ihned nepředaly Ireně, aby se je pokusila zachránit, stávalo se, že už následující den byla celá rodina odvezena do koncentračního tábora na jasnou smrt.
Irena pracovala neustále, zdá se, že snad ani neodpočívala, nespala. Vše se přerušilo  20.října  roku 1943. Ten den ráno jedenáct nelítostných německých gestapáckých bestií vyvleklo z bytu jednu slabou ženu. Nebylo to náhodné, někdo ji udal. Byla odvedena do vězení a zde tři měsíce podrobována hrůznému mučení. Irena nic a nikoho neprozradila, ačkoli mučení bylo velmi nelidské i ruce a nohy ji zlámali, ale neselhala. Byla odsouzena k trestu smrti. Jenže její spolubojovníci ze Zegoty byli rovněž čestní lidé a podařilo se jim uplatit gestapácké dozorce a kata. Ti naštěstí nebyli tak zapálení pro třetí říši a Hitlera a peníze jim byly bližší. Ireně umožnili uprchnout a ráno ji prostě zapsali mezi popravené.
Zachráněná, ale úředně mrtvá, se musela do konce války skrývat, ale i přesto se snažila pomáhat potřebným.
Nikdy nemluvila o svých zážitcích na gestapu, ale na jejím těle bylo hodně známek mučení. Byla to neuvěřitelně silná a vysoce morální žena, věděla, že má ve své moci životy stovek a tisíců lidí. Kdyby prozradila svoji činnost všechny polské rodiny, které přijaly židovské děti – a bylo jich 1300, by byly celé popraveny a i zřejmě vedení sirotčinců a jeptišky z klášterů. Němci neměli ani tušení, že ona je šéfkou a organizátorkou pomoci židovským dětem a zajišťuje jim doklady a nové adoptivní rodiny.


Kdo Irenu udal, to se nezjistilo. 
Válka skončila, na hrdinku nečekaly oslavy, ale zcela nepochopitelná perzekuce ze strany nové vlády komunistů. Někdo Irenu znovu udal, že pracovala v odboji, ale na nesprávné straně a opět si pro ni přišla tajná policie. Dokonce ji obvinili z kolaborace s německými nacisty. V roce 1949 při výslechu předčasně porodila a dítě zemřelo.
Pomohla ji jedna ze zachráněných, měla přístup zřejmě ke správným lidem a materiálům, a tak Irena konečně měla klid. Podruhé se vdala a měla tři děti. Žila nenápadný, ale spokojený život.











neděle 1. dubna 2018

Střípky

Opravdu obrovský
http://pinktentacle.com/2009/03/giant-baby-robot-spits-fire-on-roppongi-pics/

Japonský sochař Kenji Yanobe skutečně není troškař a možná dokonce nesnáší pověstné japonské miniatury, protože vytvořil monstrózní sochu robota. Jeho dílo se jmenuje Giant Torayan robot a měří 7,2 metrů. Jedná se o mechanické miminko, které se může díky podvozku na kolech pohybovat, zpívá, tančí a hlavně plive oheň. Robot stojí před Tokijským
zábavním centrem Roppongi, kde je množství restaurací, hotelů, ale i diskoték a nočních klubů. Takže je logické, že mimino vrhající plameny je součástí výstavy "Roppongi Art Night."


Co uvidíš z okna
http://www.geekologie.com/2007/10/dynamic_daylight_window_is_tri.php

Pohled z okna Dynamic Daylight Windows, firmy Philips může být velmi matoucí a odporující logice reality. Je to totiž něco jako kouzelné okno.
Jedná se o koncept designu budoucnosti z programu "snadnější každodenní život" - easier day-to-day living. Toto okno, až bude reálné, bude skutečně něco jako sen. Představte si, že pokud kolem něj půjdete, bude rychle vytvářet efekt žaluzie a jakmile se vzdálíte, žaluzie zmizí. Dotykem ruky na určité místo přímo na okenní sklo, změníte jasnost světla dopadajícího do místnosti a další dotyk a změní se barva světla. Máchnete po okně lehce rukou a za ním začnou vyrůstat stromové větve. Rostou všude tam, kde jim to gestem naznačíte. Přejete si, aby bylo ráno? Okno skrz větve nebo třeba budovy nasimuluje ráno. Chcete večer? Máte ho mít i s červánky. Sednete si na sedátko umístěné na vnitřním parapetu a prostor okolo okna se začne rozsvěcet a i samotný parapet. Jasná modrá postupuje zpod vašeho těla nahoru až svítí celá plocha a podle vašeho přání se jas ztlumuje, barva tmavne…
Takové jsou fantastické představy techniků z Philipsu a doufejme, že se jim v budoucnosti opravdu podaří takové okno zkonstruovat a hlavně vyrábět. Chtějí je dodávat do hotelů, ale jistě nebude jen pro ně, Dynamic Daylight Windows, by bylo hezké i třeba v mateřských školách, dětských pokojích v halách domů. Může být i oknem nikam, čili instalací v přepážkové stěně a každý si vytvoří takový pohled ven, jaký si bude přát.



Ona mluví
http://www.rxtalks.com/

Randy Allnatt, který od narození nevidí málem udělal fatální chybu záměnou léků. Naštěstí přežil a rozhodl se, že musí vymyslet něco, co lidem jednou pro vždy zabrání splést si prášky. Spojil se s farmaceutem Anthony R, Marianem a založili firmu MedivoxRx Technologies. Během pěti let zhotovili a odzkoušeli několik systémů až nakonec zůstali u třech. V roce 2000 je dali vyzkoušet a ohodnotit pacientům a ti jednoznačně rozhodli, že nejlepší je "mluvící" lékovka. Jenže, zatím to bylo složité zařízení, které se nehodilo k širšímu použití.
V dubnu 2004 jejich firmu koupil Wizzard Software, který se krom jiného specializuje i na rozpoznávání a syntézu hlasu, a výzkum najednou dostal ten správný spád. Už v prosinci toho roku si první zájemci mohli koupit skutečně mluvící lékovku pod názvem Rex-The Talking Bottle. Je to 10cm vysoký umělohmotný váleček o průměru 5cm. Aby lékovka prozradila, co v sobě skrývá, stačí pouze zmáčknout malý knoflík v její dolní části. Informace do ní lze vkládat dvěma způsoby. Prvním, a asi z hlediska pacienta nejdůležitějším, je ten, že informaci o léčivu do ní zadá lékárník (popřípadě doktor), přímo ze svého počítače. Tato data jsou přístrojem, do kterého je lékovka postavena, okamžitě přeměňována na řeč a ta je nahrávaná do ní. Druhou možností je, že si informace do lékovky namluví pacient. K tomuto potřebuje celý komplet nazvaný Rex Starter Kit. Je to "magnetofon" - speciální zařízení umožňující zvukový záznam do lékovky, mikrofon a tři plastikové lahvičky. Samotný záznam je jednoduchý stiskne se knoflík a do mikrofonu se najednou řekne vše, co si má lékovka pamatovat a říkat. Záznam může být dlouhý 32 sekund a jde vymazat a nahrát znovu.
Doba, po kterou na vás hovoří, čili trvanlivost jejich baterií, je půl roku nebo 300 použití zvukového záznamu, pak si musíte pořídit novou.

středa 18. října 2017

Den jako stvořený pro trapas





Krásný den babího léta. Modrá obloha a sluníčko se překonávalo. Druhý den jsme se už probudili do mlhy, šedé oblohy a chladna.
Pořádala jsem akci – Růže pro Božku. Ano tak familiárně nazývám velikánku Boženu Němcovou. Poslala jsem pozvánky a dopadlo to jako vždy. Šla kamarádka a já. Ani ta růže nebyla neb jsem zjistila, že květinový stánek na Andělu, co tam byl snad desítky let, najednou není.
Vše bylo zachráněno svíčkami, které kamarádka prozřetelně vzala s sebou.
Po vyškrtání ani dvaceti sirek, svíčky zaplápolaly na rovu národní buditelkyně a my, přes dav mladých a velmi hlučných Němců se prodraly, projít si náš český Slavín.
Krásný den a barevné listí učinilo z principu ponurého a zadumaného místa – čili hřbitova, místo emočně přijatelné.
Z věží Vyšehradské kapituly zvonky zvoní Vltavu a Ta naše písnička česká.

Vedro a kilometry v nohou, jak jinak, míříme na pivo a nakládaný Hermelín.

Skvělý večer končí, každá běžíme na svůj dopravní spoj. Hurá nemusím čekat, raduji se, při stíhání tramvaje. Při klusu šátrám v batohu. Hledám mobil neb si kupuji jízdenky smskou.
Šmátrám. Nikde není. Nasednu. Sednu si. Vytahuju věci. A nedá se nic dělat, na příští zastávce vystupuji a sprintuji zpět do baru.
Prolítávám dveře, během upocená a zafuněná. Oči vykulené. „Zapomněla jsem si tady mobil,“ houknu směrem k barmance.
Přijdu ke stolku a … a nic. „Nenašel se tady mobil?“ docela zoufale se ptám. „Jsme odešli před asi pěti minutami.“
Barman hledá, barmanka hledá. Já vypadám asi zoufale. Není to tak dávno, ztratila jsem snubák a teď ještě mobil?
„Jaké máte číslo, zkusím vás prozvonit,“ říká dáma sedící u baru.
Diktuju číslo a chci věřit v zázrak.
Dáma dopsala mé číslo a mačká volat. Ticho. A najednou se ozve úvodní melodie ze seriálu Doctor Who.
Možná někteří tušíte. Zrudla jsem. Mobil se ozývá z mého batohu.
Vyndávám věci. Kde je? Kde jen je?
Zapadl mi pod podšívku batohu.
Rudá jak rak a s omluvami na všechny strany se snažím narvat věci zpět do batohu. Kdo má ruce, tak mi pomáhá.
Hurá vše na svém místě a honem na tramvaj.




čtvrtek 6. července 2017

Tráva kam se hneš







Na Piazzettě Národního divadla roste tráva aneb výstava co mne  konečně zaujala... neb traviny jsou krásné a mám je ráda. ☺
Přiznám se, že na balkonu si taky do květníků sázím nejen kytky, ale i traviny a proso.


Na úvod musím říct, že tedy nebyla tam jenom tráva, ale i jiné rostliny, ovšem na 95% pouze a jen traviny.




















































a když přijde mráz, krásu trávy velebím zas ☺





neděle 28. května 2017

Návštěva malého pivovaru



Byla jsem na exkurzi v Břevnovském malém pivovaru. Jedná se o zřejmě nejstarší pivovar v Čechách. Tedy pivo se zde nevařilo po celou tu tisíciletou dobu, byly větší či menší výpadky, ale dnes se tu opět nachází pivovar, a co jsem ochutnala, pivo je dobré.






Ukázka starodávného vaření piva






Lahvování ze začátku minulého století







a pípa



Lahve, co zde vidíte, nebyly normální lahve na pivo, ale jednalo se o lahve zaměstnanců, kteří je měli označené a pouze v nich si mohli donést pivko domů. Prodat lahev s pivem nemohli neb by už si příště neměli do čeho pivo natočit. Každý dostal lahodný mok pouze do své osobní značené lahve. Tak měl pivovar zaručeno, že zaměstnanci nebudou s jeho nápojem kšeftovat.






a tady už se dnes vaří  pivko