A jaká tedy byla?
Božena Němcová, neuvěřitelně silná žena, rebelka, bojovnice.
Ano, je to tak. Uvědomme si, v jaké době žila i to, že být vlasteneckou spisovatelkou byl vlastně trestný čin. Tajná policie, pod vedením Františka II. a Metternicha, prostřednictvím svých zaměstnanců „tajných“ a i nasazených udavačů šmírovala vše: kam chodí, co říká, s kým si píše, co si píše, co čte.
Obávali se revoluce a vše vybočující z jimi stanovených daných norem, pokládali už za revoluci a tvrdě potírali. Cenzura měla své orgie. Žít a tvořit v takovém stresu a nátlaku nebylo jednoduché.
„Proti větru plovat a zpívat je sice hezké, ale trochu namáhavé.“
Musíme tedy vzít do úvahy její nelehké postavení české vlastenky a vzdělané intelektuálky, která je neustále pod dozorem a logicky i právem vyjde z toho její charakteristika: silná žena, hrdinka a rebelka.
„Někdy ovšem vidím
se nešťastnou, zbytečnou na světě, tak že bych s chladnou myslí odešla ze
světa, ale ony přejdou zase, ty doby - jenže mnohdykráte boje takové urvou kus
života s sebou.“
Kusy života z ní rvaly i její osobní tragédie. Manžel byl rovněž vlastenec čili žádná kariéra a peněz málo, časté stěhování, následné hádky. K tomu Boženy hrdá nezávislá povaha a její nepraktičnost pro reálný život paní domu. Smrt milovaného syna…
„Manželství může býti nebem, kde je láska a vzájemná úcta, mění se však v peklo, jakmile klesne ke sprostotě.“
V dnešní době by se rozvedli v její to nepřicházelo do úvahy. Následovalo dusno v manželství a její hledání ideálu i lásky, a ještě větší manželské rozepře. Ideál nikde nebyl ani porozumění a Božena musí utíkat z bytu před zuřícím manželem. Bylo to vše nešťastné nejen pro ni i pro Němce. Bojovníci a bojovnice nemají mít rodiny.
„Měla jsem ctitele nejednoho. Jeden měl ducha, který mne zaujal, onen tělo, ten srdce, onen rozum, ale konečně jsem v nich přece neviděla, po čem jsem toužila. Muže, před nímž bych se ráda kořila.“
Tento její citát je
vševypovídající. Její avantýry, co dnes někoho pohoršují, byly hledáním onoho
muže s velkým „M“. Udivuje mě, že ještě v naší době Božena někoho
pohorší, když ženy se dnes chlubí i desítkami milenců – tedy za celý svůj
život. Pokrytecká doba, pokrytecké pohoršování se. Nic se nezměnilo. Nebylo to
možná k jásání a potlesku, ale byla to její věc a její svědomí.
„Člověk bývá sám svým škůdcem.“
Byla to silná žena, bojovnice, která opravdu nebyla korouhvičkou a nezradila češtinu a český národ – zní to pateticky, ale je to tak. Jak by se měla dobře jako domácí skřítek šveholící německy a jakou kariéru by v úřadu udělal její muž, kdyby nebyl vlastenec. Nebyli skety a díky nim a tisícům dalších píši i já česky, proto ji nazývám moje Božena, pro můj osobní vztah k ní. Obdivný. Ano, obdivuji ji za hrdost, bojovnost, pevnost, umění psát. Není mojí modlou, některé věci řekněme nechápu, ale nikdo nejsme dokonalý.
„Každý člověk má nějakou chybu a nějakou zvláštnost. Musíš se tedy naučit je snášet, aby i s tebou lidé strpení měli.“
Božena laskavá. Stačí si přečíst některé její dopisy a pochopíte ji. Osudy přátel i rodiny opravdu prožívala a snažila se i pomoci. Její dopisy adresáti jistě rádi dostávali, byly vtipné, filosofické. Ovšem ke konci svého života už psala převážně jen dopisy dětem a prosebné dopisy o půjčení peněz. Je to docela smutné a poněkud trapné čtení, vidět Boženu poníženou.
Prosím Vás, pane doktore, můžete-li, zapůjčte mi do neděle 3 fr.; musela jsem z měsíčného zaplatit činži a činžovní groš a za Jaroslava konto ševci a krejčímu a tím přišla jsem do nesnází. Neobtěžovala bych Vás s takovou žádostí, ale nevím, kam se obrátit, an všickni ostatní známí moji venku jsou. - V pátek 9/9 přijede můj muž a v neděli Vám je s poděkováním přinesu. —
Po ponížení následoval její lék na bolesti fyzické i psychické:
„Já musím psát. Když jsem mnohdy mrzutostí nebo starostí sklíčená, jak
sednu k psaní, žiji v jiném světě.“
Umělci se v té době vzájemně podporovali, četli díla druhých, radovali se
z nich.
…Básničky Vaše s potěšením jsem četla; jedna, Kozák, vytištěna již v almanachu Kytice, vydaném u paní Jeřábkové. Je tak nechána, jak jste ji napsali; beztoho že Vám almanach pošlou. - Kráľohoľská ale leží v mém stolku a jen několik očí ji vidělo a čtlo s potěšením jako já; ale do tisku ji dáti nejde - skřípli by ho zle, junáka! - Nechám si ji zatím zde, a chcete-li, pošlu Vám opis, snad ji někam propašujem… Z dopisu Samo Chalupkovi
Toto vše mě inspirovalo k sci-fi povídce o Boženě pro Boženu, kdo zná její život, pochopí. Ona sama řekla:
„Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znovu a za dvě stě let. Anebo ještě později. Neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“
