Den jako stvořený pro trapas

Krásný den babího léta. Modrá obloha a sluníčko se překonávalo. Druhý den jsme se už probudili do mlhy, šedé oblohy a chladna.

Pořádala jsem akci – Růže pro Božku. Ano tak familiárně nazývám velikánku Boženu Němcovou. Poslala jsem pozvánky a dopadlo to jako vždy. Šla kamarádka a já. Ani ta růže nebyla neb jsem zjistila, že květinový stánek na Andělu, co tam byl snad desítky let, najednou není.

Vše bylo zachráněno svíčkami, které kamarádka prozřetelně vzala s sebou.

Po vyškrtání ani dvaceti sirek, svíčky zaplápolaly na rovu národní buditelkyně a my, přes dav mladých a velmi hlučných Němců se prodraly, projít si náš český Slavín.

Krásný den a barevné listí učinilo z principu ponurého a zadumaného místa – čili hřbitova, místo emočně přijatelné.

Z věží Vyšehradské kapituly zvonky zvoní Vltavu a Ta naše písnička česká.

Vedro a kilometry v nohou, jak jinak, míříme na pivo a nakládaný Hermelín.

Skvělý večer končí, každá běžíme na svůj dopravní spoj. Hurá nemusím čekat, raduji se, při stíhání tramvaje. Při klusu šátrám v batohu. Hledám mobil neb si kupuji jízdenky smskou.

Šmátrám. Nikde není. Nasednu. Sednu si. Vytahuju věci. A nedá se nic dělat, na příští zastávce vystupuji a sprintuji zpět do baru.

Prolítávám dveře, během upocená a zafuněná. Oči vykulené. „Zapomněla jsem si tady mobil,“ houknu směrem k barmance.

Přijdu ke stolku a … a nic. „Nenašel se tady mobil?“ docela zoufale se ptám. „Jsme odešli před asi pěti minutami.“

Barman hledá, barmanka hledá. Já vypadám asi zoufale. Není to tak dávno, ztratila jsem snubák a teď ještě mobil?

„Jaké máte číslo, zkusím vás prozvonit,“ říká dáma sedící u baru.

Diktuju číslo a chci věřit v zázrak.

Dáma dopsala mé číslo a mačká volat. Ticho. A najednou se ozve úvodní melodie ze seriálu Doctor Who.

Možná někteří tušíte. Zrudla jsem. Mobil se ozývá z mého batohu.

Vyndávám věci. Kde je? Kde jen je?

Zapadl mi pod podšívku batohu.

Rudá jak rak a s omluvami na všechny strany se snažím narvat věci zpět do batohu. Kdo má ruce, tak mi pomáhá.

Hurá vše na svém místě a honem na tramvaj.

V hlavní roli vnady aneb z mého života

Směje se na mě nějaký pán na zastávce tramvaje Anděl. Ano, už jsem ho potkala.

Bylo před Vánoci a i já jsem procházela obchody. Jen tak pro zajímavost jsem se šla podívat i na nějaké dámské hadříky.

Chodím mezi věšáky, dívám se na šaty. Přichází muž.

„Jé vy máte prsa! A ty co potřebuju!“ Radostně zahlaholí a ztuhne.

Polkla jsem a chvíli koukám. Buďto to je nějaký šílený úchyl anebo zoufalý nakupující.

„Pán chce koupit šaty pro snoubenku a akorát vy prý máte její postavu.“ Dává věci na pravou míru rychle přiběhnuvší prodavačka. A já jsem uklidněna, že pán není šílený úchyl jen ta druhá varianta a to nakupující zoufalec.

Muž středních let byl celý rudý a otíral si zpocené čelo kapesníkem.

„Velmi se omlouvám, velmi se omlouvám,“ neustále opakoval, že to vypadalo jako lkaní plaček.

Prodavačka ho ocenila jako nepoužitelného k dalšímu vyjednávání a vysvětlila mi, co by potřebovali.

Ano, to co jsem tušila, to chtěli.

Prostě si vyzkoušet nějaké šaty.

„Máte ty rozměry?“ Houkla na muže. Ten poslušně z kapsy vyndal lístek a bojácně mi ho podává. „Já se omlouvám,“ šeptl.

Koukám na čísla – ano, má postava.

„Prosím vás, byla byste tak moc laskavá a vyzkoušela si tyhle šaty. Chci to jako dárek pro moji snoubenku a vím, že koupit nesprávné, by nebyl dárek, ale má noční můra.“ Rozpovídal se.

Usměju se na muže: „Ukažte ty šaty.“

Kouknu a hned mi je jasné, že do nich své poprsí nenarvu. Vytahuji z kabelky svinovací metr a demonstruji, že šaty co mají přes hrudník šíři osmdesát se na hrudník 112 nenarvou. Výrobci šatů, co na krámku měli, nepočítali s tím, že dámy nejsou jen ploché.

Pán posmutněl.

„Nezlobte se, kupovat ženský šaty, to je skoro hloupost. Dole mají krásné a vkusné a originální náhrdelníky. Spíš to ji kupte.“ Radím nešťastnému pánovi.

„Myslíte?“ Ožil.

„Myslím.“

„A kde je mají, prosím ukážete mi je. A není to nějaký laciný cajk?“

Zavedla jsem pána k šperkům a ukázala mu náhrdelník, na který jsem tam už několik měsíců slintala, ale přeci jen sedm tisíc se mi zdálo moc.

Muž středních let doslova povyskočil a hnal se ten šperk koupit.

A teď se na mě ten pán směje. Přišel ke mně. „Moc vám děkuju za radu a čas, co jste mi věnovala. Náhrdelník měl tak veliký úspěch. Tomu bych nikdy nevěřil.“

Nebyl to mladík a stejně nezná ženy.

 Jen bych ještě chtěla poznamenat. Ne, nenosím kovový svinovací metr normálně v kabelce, ten den jsem šla kupovat dárky a jak jinak změřit jestli mikina pro muže bude mít dobrý rozměr?

z mého života - Legrace se sociální sítí

Poslední dobou mám nějak dost práce, moc toho tedy nenaspím. Stane se, že usnu u počítače.

Jako třeba dnes.

Ze spánku mě probudilo zvonění mobilu. Šmátnu po přístroji.

„Ano?“ Ptám se.

„Jak, to žes mě nepozvala na svatbu!“ Ozvalo se nasupeně  z mikrofonu.

Jsem rozespalá a nějak nechápu, „čí svatba? Co svatba?“

„Se nedělej. Tvoje!“

„Moje?“

„Dala jsi teď fotky na Facebook.“

„Svatební?“ Probírám se a pomalu mi dochází souvislosti.

Začalo to tak před třemi dny. Najednou mi lidi začali dávat Like a přidávat komentáře k mým svatebním fotkám. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Věci se prostě dějí, jak říká klasik, čert je vem.

Volajícímu jsem poděkovala za zájem a doporučila podívat se na datum , kdy jsem na Xichtáři fotky zveřejnila.

Jsem dokonale probraná. Oživuju počítač a jdu se podívat na onu sociální síť. Překvapeně koukám na dost velký počet zpráv.

Jedni gratulují, další se diví, kdy jsem se stihla rozvést a znovu se vdát. Orosilo se mi čelo.

Tak jasně zájem mě těší, ale… raději hned píšu vše vyjasňující text:

Jsem zmatena, co Xichtář asi ukazuje lidem z mé Home – jako díky za gratulace – fakt, mám i radost, že se fotky líbí, díky za Like, potěší to vždy… ale ty svatební fotky jsou z 4.9.2010

Takže, ne, není to má další svatba. Ne, negratulujte mému manželovi :))

Dobře se nažrat, co chtít víc?

 Jídlo, to je věc, tedy věc? Jídlo není věc, je to prostě jídlo - potrava, bez ní nefunguje nic živého.
Obstarávání si potravy možná přispělo velkou měrou k tomu, že se opičákům, našim předkům začal zvětšovat mozek, protože mysleli, jak by se co nejvíc najedli, a co nejmíň při tom utahali. Možná :-).
Když čtete, že bez lásky se nedá žít, musíte se hlasitě zasmát - jen bez jídla, vody a vzduchu se nedá žít.
Jídlo nás neustále zajímá - svědčí o tom i horentní prodej kuchařek. Hmm asi příště napíšu kuchařku. A ten nával známých osobností u TV ploten. Také, když se zamyslíte, kolik se vám vybaví scén z filmů, ve kterých se baští a baští a film „Velká žranice“ je dokonce o dobrovolném užrání se k smrti. Pokud srovnáte počet filmových jídelních scén a postelových (neberu v úvahu porno filmy) tak jasně vedou jídelní.
I v jedné z povídek Boccacciova Dekameronu mladík nakonec po několika dnech hladovění dá přednost baště před milováním s ženou svých snů. Jídlo prostě vede. Je to špatné? Ne, nevidím v tom zase až takovou tragédii. Mnohé páry se rozcházejí, protože dívka neumí vařit a mnohé zase zůstávají spolu, protože žena opravdu báječně vaří - aspoň něco. Také partneři - muži mohou umět tak skvěle vařit, že jsou svými ženami ctěni co polobozi.
Lidová moudrost přeci praví, že láska prochází žaludkem. A je jen málo bručounů, kterým kulinářský zážitek nic neříká, tito lidé nepatří k bavičům společností.
Heslo by mělo znít: S láskou uvařit a s láskou sežrat.
Trochu tragičtější je, když se jídlo stane jediným zájmem a božstvem. Tyranie jídla má různé podoby - může se jedinec tyranizovat sám, že se přežírá nebo naopak okolí neustále otravuje různými dietami, po kterých omládnete a nikdy nezemřete. Také může chtivec krásy a nesmrtelnosti a zdraví hladovět.
Pohled na monstrózní žoky sádla nebo kůží potažené kosti je dost odpudivý. Jak se říká – všeho s mírou a zas až tak nepřemýšlet o Éčkách, nenasycených a nasycených kyselinách – když se to vezme, naši předci nejedli podle zaručeně těch pravých rad, co nám média tlučou do hlav. Byli dost často rádi, že prostě mají co do huby. A světe div se, žili a i pěkných let se dožili.
Co by se nemělo ovšem přehlížet je třeba to jestli potraviny obsahují palmový olej – ne ze sobeckých důvodů. Ale kvůli tomu, že po větších ziscích bažící nenažrané korporace kvůli výsadbě dalších a dalších palem ničí pralesy.

Ach, ty věčné dopisy štěstí...

Možná si vzpomenete, ještě v minulém století kolovaly po naší zemi a v našich kaslících končily, takzvané "dopisy štěstí". Přišlo vám psaníčko - pravidlem bylo, že bez odesilatele, a v něm jste se dozvěděli, že text dopisu musíte přesně opsat desetkrát a poslat deseti lidem, jinak že se řetěz, který trvá desítky let a začala ho na smrt nemocná dívka někde v malé Americké vesničce, poruší a vás za to stihne krutý trest. Pak následoval sugestivní výčet, co se komu stalo strašného, když psaníčko neopsal a neposlal. Hlavy a nohy létaly.

Jestliže řetěz neporušíte a dopis pošlete dál, tak ... a následoval výčet, co se komu stalo dobrého, když rozkaz splnil. Zajímavé bylo, že to štěstí se týkalo skoro a jen výlučně peněz - ten kdo dopis rozeslal tak za odměnu vyhrál či zdědil balík.
Kohopak to mohlo bavit? Podle četnosti výskytu těchto psaníček v poštovních schránkách, je jasné, že to bavilo asi dost lidí. Podivná recese nebo to byla jen legrácka nudících se? Zarážející tak trochu mohlo být, že tolik lidí si dalo tu práci a opisovalo, opisovalo...
Pak nastala doba, kdy jsem už v kaslíku žádný takový dopis nenašla. Lidi zmoudřeli? Mají jiné starosti, než vyťukávat pitominky? Ne, ne. V žádném případě. Přišla doba mejlování a ejhle "podivuhodní vtipálci" se zmodernizovali a dopisy štěstí začali posílat e-poštou.
Asi tak v roce 2002 mi přišel první - chvíli jsem civěla na monitor a zažívala déja vu - tyhle slova jsem přeci už někdy někde četla? Najednou mi došlo: Žádné rozvzpomínání se! Vždyť to je onen známý dopis štěstí! Někdo si dal tu práci a opsal text, co jsme jinak dostávali jako normální psaní. S jednou změnou - teď už tam není „ opiš“, ale jen výzva k přeposlání dalším lidem. Stačí kliknout a to je jediná práce, nic se už nemusí přepisovat. Ovšem výčet různých plusů a mínusů, když tento mejlík štěstí nepošlete dál, zůstává - ať už je text v těle mejlu jakýkoliv. Prudiči jsou vynalézaví - chodí stále nové a nové varianty, druhy. A vždy se najde duše prostá, co klikne a pošle.

Mé poslední setkání se s „dopisem štěstí“ se odehrává právě v těchto dnech na Facebooku. Ano, je to tak, už mi jich do zpráv přišlo několik. Křečovitě se zasměju a smažu.

Takže vlastně ani nevím, po jakém štěstí si to šlapu. :)

paní nesu vám psaní

Drama v tramvaji – zhýralý stařík a šťabajzna

Stojím na refýži. Kolem jezdí auta a smrdí.  Ze stromů v blízkém parku padá listí a z nebe se snáší drobné kapky deště.

Stojím a čekám. Minuta, pět minut, deset… Nesnáším čekání. Konečně tramvaj.

Zastaví, otevře dveře. Nikdo nevystupuje. Počkám, až po schůdcích vylezou moji starší spoluobčané. Taky mě to čeká, jednou. Tedy pokud mě nesejme třeba támhle ten náklaďák, co vypadá, že to chce vzít na tramvajový nástupní ostrůvek. Ne, vybral to a projíždí kolem.

Konečně se vydrápala poslední babka a pak já.

Důchodci vlezli do tramvaje a vidím, jak se překotně rozhlíží kolem sebe. Všechna sedadla jsou obsazená a na všech sedí staří lidé. Možná trošku zlomyslně se těším, co bude následovat. Ano, nezklamali. Už slyším křik. „Vy sedíte na invalidním! Ukažte mi legitimaci.“ Nekompromisně žádá špatně vypadající starý muž.

„Ukažte mi vy legitimaci. Já ji mám.“ Protestuje stará žena.

Ukazují si stejné legitimace. Starý muž najednou spatřil asi nejmladší sedící. Okamžitě je u ní a rve ji legitimaci před nos.

Dáma se podívala na kartónek a pak na starce. „Přejete si?“ Klidně se ho zeptala.

„Sednout!“ Zaječel muž.

„Tak si sedněte.“ Žoviálně odsekla.

V tomto okamžiku už jsem tu dvojici nesledovala jen já, ale asi celá tramvaj. Musím poznamenat, že stará paní vypadala velmi hezky, upravená, elegantní a moderně oblečená. Prostě hezká dáma.

„Koukejte mě pustit, já jsem invalida a je mi sedmdesát!“ domáhá se místa stařec.

„To se máte čím chlubit, vypadáte velmi zhýrale a sešle asi jste si nevážil života, vyváděl jste a teď ke stáru to máte.“

„Koukejte mě pustit sednout, já jsem celý život žil spořádaně, každý den jsem sportoval,“ už hystericky ječí muž. „Nikdy jsem nepil, nekouřil!“

„To byla asi chyba. Byl jste nudný sobecký suchar." Muž brunátní a dáma pokračuje. „Vidíte, mladíku, mě je pětadevadesát, do padesáti jsem holdovala cigaretám a od padesáti denně piji sklenici piva.“ Usmála se a vyndala občanku. Invalida si ji připitomělým výrazem v tváři prohlíží.

Dusím se smíchy.

Tramvaj vjíždí do zastávky. „Tak mladíku, já vystupuji, pustíte mě prosím?“ Mile pronese dáma.

„Já taky vystupuju,“ zabručí stařec.

Nešlo to jinak, prostě jsem se začala smát a hlasitě. Tak jak to umím. Pokud důchodci kolem mě už nebyli hluší, možná, že už teď jsou.

„Tak se uklidníme,“ říká mi ta paní a sama se taky směje.

Obě dvě jsme vystoupily a daly se do řeči. Je to k neuvěření, skoro hodinu jsem si supr popovídala s neznámou paní, co ji je devadesát pět let.

Ach ten ženský mozek…

Volá mi kamarádka a samozřejmě má prosbu.

„Můžeš jít vyfotit mámu mojí spolužačky z gymplu?“

„Proč?“ Ptám se.

„Protože fotíš lidi do svého projektu.“ Odpoví mi.

Nechce se mi investovat čas, nezájem dávám do hlasu. „Neznám ji, ona je nějak zajímavá?“

„No právě, že je. Dělá šperky, tancuje a je hodně zajímavá. Určitě z ní budeš unešená. A já už to Aleně slíbila.“ Dodala jen tak mimochodem.

„Dobrá,“ souhlasím bez nadšení.

Tak jsem hned druhý den šla fotit paní, co vyrábí šperky a miluje orientální tanec. Vše šlo přímo skvěle, byla to opravdu výtvarně zajímavá žena.

Po focení jsme měly stejnou cestu do centra. Jdeme, klábosíme. Zastavila u výlohy s botami.

„Támhle ty jsou hezké,“ ukazuji na jeden model.

„Prosím tě, mě je na rozdíl od tebe jen pětatřicet a to už ani na mě není,“ odfrkla.

Mlčím. Jen mě napadlo, že kamarádce je dvacet pět a tedy její spolužačce je také dvacet pět a když ta spolužačka má tuhle paní za mámu a vlastní, není to její macecha, čili její věk třicet pět je blbost.

Jdeme dál, její poznámku o věku jsem přešla.

Za chvíli se zastavuje u výlohy klenotnictví a nadšeně mi hlásí, „támhleten zlatý náhrdelník s perlami mi dal před týdnem manžel k naší stříbrné svatbě.“

„Tak to má tvůj muž štěstí,“ pronesla jsem.

„To mu pořád říkám, že má štěstí, že si mě vzal.“

„To možná taky, ale hlavně má štěstí, že ho nezavřeli.“

„Proč by ho měli zavírat?“ Dívá se dost zmateně.

„Když si tě vzal jako desetiletý dítě.“

Zastavila se a skutečně a mě vykulila oči. Mlčí, asi o všem přemýšlí. Pak se bleskově otočila a bez pozdravu odešla.

Jo když lžu, tak musím aspoň umět počítat.

 

Malá myšlenka - Politika a hrátky s lidskou pamětí

Tak to na tom světě chodí každou chvíli jinak… zanotuji si s k Karlem Havlíčkem Borovským.
Když jsem před lety napsala něco do Britských listů, to bylo nadávek od konkrétních lidí a výhružných mejlíků od anonymů. A nyní ti samí lidé, kteří mi nadávali, všude sdílejí články z BL o hodných musulmanech a vyzdvihují Čulíka a mě nadávají, za tweety o BL a Čulíkovi.
Nekonzistentnost lidí na mě působí, jako když přejíždíte struhadlem po tabuli. Nebo je za tím něco jiného? Prostě jen poslouchají a za peníze je jim jedno co mají psát, říkat? Vypadá to tak.
Ti vybraní peníze dostávají pořád od stejného pána a užiteční idioti snad ani nevidí, že dříve nenáviděné e-noviny jsou dnes ty milované. Nepamatují si, co chválili a co haněli před pár roky?

Lidská paměť je ošemetná věc a navíc ta historická, vážící se k události, akcím... Mohu to dokumentovat na písničkách. Skvělá a talentovaná holčička Elena Hasna nazpívala písničku  "Je suis malade" a všude je u písně v závorce uváděna Lara Fabian.  Zjistila jsem, že se mnoho lidí domnívá, že je to původní interpretka písně a někdo či myslí, že i autorka. Není tomu tak autorem  melodie je Alice Dona a složila ji v roce 1971 pro zpěváka Serge Lamu. Potom ji zpívala Dalida a potom třeba i naše Marie Rottrová. Kdo se o hudbu nezajímá, zapomněl a pro ty, co se narodili o mnoho let později, už nikdo nepřipomíná původního autora, aby si mladí a kupující CD neřekli - fuj hnus., to je stará věc.
A tak se to má se vším lidským na tom světě. Vykukové, politikové a šedé eminence spoléhají na nepaměť lidí a na to, že jim po čase mohou událost servírovat úplně opačně než se ve skutečnosti stala. Obzvláště pokud už nežije jediný pamětník.

A na závěr dva citáty :
Politolog Marek A. Cichocki, k tématu říká: „Evropané vcelku nedávno objevili fakt, že „ten, kdo v politice utváří postoj a vzpomínky na minulost, je skutečnou autoritou". Proč? „Ovládání historické paměti umožňuje adekvátní nadvládu nad veřejnou sférou nejen v rámci jedné komunity, ale také mezinárodně." Autor se obává, že taková paměť se jako příslovečný pes utrhne ze řetězu, odloučí se od svých univerzálních a ontologických závazků a začne se lísat k náhodně potkanému novému pánu… „The Future of Europe: Czech and Polish Perspectives" 8. října 2010 v Praze.

A Friderich Nietzche dodává: Člověkem budoucnosti bude ten, kdo si zachová nejdelší paměť!

Vážení a jsme v prdeli...

Tak nám, paní Mülerová, zařízli svobodu.

Jakýho Svobodu?

Svobodu slova, paní Mülerová.

A tak to jo, tuhle. Tak to jo. A vona někdy nějaká byla?

No byla a nebyla. Nejdříve nebyla, pak byla, pak nebyla, pak chvíli byla, ale vždycky vás něco stálo, pokud jste si pustila hubu na špacír.

No jo pro hubu na hubu, to znám i já, prostá ženská.

A teď to, paní Mülerová, vypadalo jako, že je, že jen když moc plkáte a šéfům to nejde pod vousy, tak vás můžou prostě vyhodit z práce, ale nic víc.

Paní Mülerová zbledla. A teď už to nevypadá a je něco víc?

No, jo teď si plknete na sociální síti, jako si tady povídáme spolu doma v soukromí a policajti vám vrazí do bytu a zavřou vás, až zčernáte…. Haló! Paní Mülerová, kam běžíte, vraťte se.

-

Pánové já jsem nevinej, ježíšmarjá já jsem nevinej.

Švejk, půjdou s náma a budou kušovat a můžou bejt rád, že žijou teď, dnes vás jenom zavřem. To za protektorátu byla za schvalování atentátu rovnou sekera.

Vidíte, tak jdeme, jdeme a buďte rád, že žijete v demokracii.

http://www.novinky.cz/zahranicni/379753-na-facebooku-schvaloval-smrt-trileteho-syrana-hrozi-mu-3-roky-vezeni.html

Svatební host aneb o ženskejch

Do kamenných obchodů už moc nechodím, ale před několika dny jsem zavítala do jednoho butiku. Šla jsem si tam zevlováním na hadříky zkrátit čekání na jednu známou.

Sotva jsem vešla, přivalila se tam asi tak třicetiletá bronzově opálená štíhlá prsatá blondýna v růžové. Opravdu vše měla růžové. Šaty, boty, kabelku, nehty na rukou i nohou a kromě růžovobílé kabelky měla s sebou i tmavorůžovou kabelu s čivavou.

Měla jsem co dělat necivět na ni.

Vplula do obchodu a hned zaječela.

„Potřebuju nějaký šaty na svatbu.“

Prodavačka jí úslužně ukázala stojan se společenskými šaty. Prohlíží si ty minimalistické hadříky a nespokojeně kýve hlavou.

„Hmm to né, to je takové usedlé. To je tak na támhle tu mladou paní,“ ukázala na mě.

Nevěděla jsem, jestli se zasmát nebo zavrčet.

A najednou radostně zavřískala, až jsem sebou trhla. „To je ono!“

Za pokladnou na figuríně visí růžové něco. Kratičké šatičky, dekolt až na pupek, samé třásně a lesklé kamínky.

„Ty si zkusím!“ Rozkazuje.

„Podržíte mi Eďánka?“ obrací se na mě a podává mi tašku s čivavou. Nu proč ne, aspoň mám důvod zůstat a vidět na ni ty extra šatky.

Když vyšla z kabinky, poklesla čelist i čivavákovi a i nejedna kurva by vyvalila oči.

„To je senzace!“ raduje se bloncka. „Jdu na svatbu kámošce, tak chci, ať ta mrcha pukne vzteky a všichni koukají jen na mě.“

„To určitě budou,“ lakonicky konstatuje mírně vyděšená prodavačka.

Mladá žena zaplatila, beze slova si ode mne vzala Eďánka a vykráčela ven.

Vybrala jsem si jednu šálu. Sice umělé hedvábí, ale líbí se mi.

U pokladny při placení mi to nedá a pronesu: „ty šaty mi přišly spíš jak noční košilka.“

„No, ona to byla noční košilka,“ odvětila prodavačka.

Kouzlo Vánoc aneb Z mého života :-)

Kouzlo Vánoc.

Před Vánoci přišel velký balík. Přišel pro muže a byl avizován jako dárek pro mě, čili překvapení.

Prohlížím si lepenkovou krabici a nejsem moudrá, co by to mohlo být. Něco k foťáku – říkám si a už se těším.

A jsou tu Vánoce a večer a je po večeři. Bude nadílka!

Po otevření dárku jsem byla trochu v šoku. No trochu. Byla jsem hodně v šoku. Z bedny na mě zírá digitální mikroskop.  Byl to přesně ten, co jsem chtěla koupit mužovi, ale nevyšly mi na něj peníze. Tak si koupil dárek.

Si za to mohu sama, jsem si nebyla jistá a sondovala u něj, čili došel k názoru, že po tomto přístroji prahnu, stejně jako on:-).

:-)

Aktuální legrácka o těch v jedné řadě aneb o devalvaci boje za něco...

http://humanrightsfoundation.org/news/2014-havel-prize-for-creative-dissent-awarded-to-erdem-gunduz-pussy-riot-and-dhondup-wangchen-00379

http://zahranicni.eurozpravy.cz/evropa/105107-havlovu-cenu-letos-dostali-pussy-riot-tibetsky-filmar-a-turecky-herec/forum/

„Maminko, dostal jsem cenu za boj o demokracii a disident.“

„Já jsem na tebe tak hrdá, synáčku,“ Stará matka zatlačila slzu a láskyplně pohladila svého syna po hlavě. „A to jsi dostal od koho a jen ty?“ Zvědavě se vyptává.

„Dala mi to nějaká organizace a nějaká dáma a sám ne, každý rok tu cenu dostane několik lidí. Letos jsme byli tři. Já, Pussy Riot…  auu mami to bylo za co?“ Mladý muž se drží za tvář.

„Synu, že ti není hanba, tak ošklivá slova vyslovovat!“

„Ale Pussy... auu.“

„Tak ty si nedáš říct!“

„Mami, netluč mě a nech mě domluvit, to jsou ty další.“

„Ty jsi dostal cenu pro kundy,“ stařičká matka se rozplakala  a začala lomit rukama.

„Ne, mami, to jsou tyhle holky. Disidentky.“ Synek si je vygooglil a klikl na jejich první fotku. „Podívej, mami, tyhle to jsou. Podívej se, to jsou bojovnice.“

Když vzkřísil omdlelou matku, nestačil uhýbat políčkům a kopancům. „Tak konečně vím, co je ten disident a boj za demokracii, ty prasáku jeden, s kurvama si to tam rozdáváte! Kdyby žil tatínek, no ještě, že se nedočkal takové ostudy, můj jediný syn a v řadě s děvkama, taková hanba!“

A ponaučení?
Vážení přátelé, pokud byť v cizím jazyce, říkáte kunda, je to prostě kunda, s tím nehnete ani když vlastně nevíte, co to říkáte.

Miniatury - setkání vrby s idiotem a robot na baru

Mám známého. Známe se opravdu hodně let. Čas od času se ozve na ICQ nebo na Xichtknize a dělá si ze mě vrbu. Aby to nebylo až tak trapně jednostranné, vždy své nářky na život, ženy, víno, zpěv proklade dotazy na moji osobu.

Ano, bylo by to od něj pěkné, kdyby ty dotazy  nebyly pokaždé stejné, velmi osobní a už jsem mu je nezodpověděla před roky a roky.

Nedávno jsem toho člověka potkala naživo. Bylo to jako na chatu. Stěžoval si na ženy, víno, zpěv a své nářky prokládal dotazy, které léta znám. „Kdy budeš mít děti? … Proč nepíšeš do ženských časopisů?... Už jsi se vdala?... A co tvoji rodiče, jak se mají?“

Poslední otázka mě dorazila. Ne, ničím jsem tazatele nevzala po hlavě, jen se mi někde vzadu v mozku objevila vzpomínka a tím pádem i odpověď. „Rodiče? Děkuju za optání,  stále mrtví, stále mrtví.“

Zarazil se a tupě se zadíval, „tak ahoj,“ hlesl a odešel.

Hurá, třeba jsem se ho už konečně navždy zbavila. A musím poděkovat G+ kamarádovi Ivovi neb tuto odpověď slyšel a podělil se o ni s námi dalšími.

nejlepší vrbou je robot

ovšem můj nápad na robobarmana už je realitou

http://walyou.com/makr-shakr-robot-bartender-quantum-of-the-seas-cruise/

Miniatury - můj a přesto cizí xicht

Stalo se mi asi před měsícem:

„Haló, haló!“ Někdo za mnou křičí.

Jdu s hafanama  neustále rovně  a neohlížím se, protože hlas neznám a nevím, kdo by na mě  v poli volal.

Slyším někoho běžet po strništi. „Haló!“ Hlas už je za mnou. Otočím se. Stojí tam mě neznámá žena.

„Vy nechodíte sem do…?“ a jmenuje nějaký asi sportovní klub. Jméno už mi vypadlo. Dívám se asi jako idiot. „Takže to nejste vy?“ Nejistě se mě ptá.

Zakřením se. „Jelikož sem do klubu nikam nechodím, tak to nejsem.“

„Tak promiňte, ale vypadáte jako ta paní, co chodí s náma cvičit. Malá, zrzavá.“ Kroutí hlavou a odchází.

 Čelo se mi orosilo hrůzou! Někde tady bydlí osoba, co je mi podobná. Je to možný? No není to proti nějakým přírodním zákonům, aby ještě někdo vypadat přesně jako já? :-)

Kanadský fotograf François Brunel, našel ve světě 140 párů lidí, co nejsou příbuzní, neznají se a přesto jejich xicht je xichtem toho druhého

http://www.dailymail.co.uk/news/article-2247797/Twin-portraits-Quebec-photographer-Francois-Brunelle-takes-pictures-look-alikes.html

Miniatury - neuvěřitelné a krásné

Nad podzimní loukou se nesl jasný zvuk trubky. Melodie pohltila čas a prostor.

Dívám se, odkud pouští tu krásu…. Že by nějaká volební agitka? Ne, na to je to moc krásné.

Muzika se line z tramvaje.

 Na prvním sedadle sedí tramvaják a hraje na trubku.

Chtělo se mi tam zůstat a poslouchat. Ovšem přišlo mi to takové rušící, nemístné. Byl on a jeho nástroj.

Tak jsem pomalu a tiše s hafanama odešla, ale chtělo se mi zařvat „Bravó“ a zatleskat.

Dnešek už mi nic nezkazí. Chvilku jsem slyšela koncert z tramvaje. Na tyhle okamžiky se nezapomíná.

Miniatury - znamení doby

A já sám všechno úplně sám.

V Anglii proběhla zvláštní svatba. Nevěsta si brala identickou nevěstu – sebe samu. Ano, je to tak.

Kdo na tomto světě nás nejvíc miluje? Kdo nám nejvíc rozumí, kdo nás nezradí, kdo s námi na sto pro souhlasí, kdo se nám líbí? Kdo je prostě naše druhé já a partner do nepohody? No přeci odraz v zrcadle. My sami.

Odpadne jí trápení s tajením financí, před sebou neukryje ani  libru. Odpadne ji vyšumění lásky. Odpadne jí trápení z nevěry. Ano? Co když bude mít sex s někým jiným než sama se sebou? To potom bude nevěra jak vystřižená.

Jen, které já bude nevěrné kterému já? A bude to důvod k rozvodu?

http://www.theguardian.com/lifeandstyle/2014/oct/04/i-married-myself-wedding

čudlík

Na pole přišel pouštět draka táta s dvěma dětma. Připravuje hračku, když na něj nešťastně zakřičí syn: „táto, ty jsi doma zapomněl manuál!“
Otec něco potichu vysvětluje. Kluk kýve hlavou.
 A už je drak i s obrovským ocasem hotov. Leží na strništi, jako žlutá obluda.
Dcera si ho prohlíží. „Tati, kde je mačkátko, aby lítal?“

Malé zamyšlení - o srandě

Polák Sylvester Wardega, natočil tento žertovný krátký film a prý už se o něj zajímá polský prokurátor  hází mu na krk nějaký první odstavec 160 článku  trestního  zákoníku Polska a hrozí mu až 3 roky vězení.

Tak samozřejmě mohl by vyděsit někoho se slabým srdcem, ale zdá se mi, že si vybíral, koho vyděsí a nemohoucí důchodci to nebyli.

 Jasně vidět to na živo, tak bych asi zaječela jak siréna. Člověk se lekne, nějaké to nekorektní slovíčko, jako kurva to mě poser, ze rtů splyne, ale po leknutí následuje analýza a je vidět, že je to pes v oblečku.

Na druhou stranu řvala jsem při tomto filmu smíchy a za to autorovi dík, těm lidem se nic nestalo a myslím, že se taky pak zasmáli.

Mezi námi, ten pán co si se zájmen fotí kusy lidských těl, ale utíká před psem v kostýmu… to je asi symbol naší doby.

Jo a víc než pes v kostýmu mě momentálně děsí plakáty všech těch, co chtějí zas k pražským a senátorským korýtkům. To je děs vidět ty držky v nadživotní velikosti.

Miniatury - mé trapasy III.

Známá mi ukazuje fotky z nějaké akce, kde byla.

„hmm, hmm, … pěkný… je vidět, že jste se tam bavili…,“ tak nějak nevím, co říkat...

„Hezká paní, „ pokračuju, „Jo, tohle je zajímavej chlap, určitě sympaťák.“

„Cože?“ Podívala se na mě jako na vraha neviňátek. „To je moje kamarádka!“

Že jsem si ty doprovodný slušnostní kecy neodpustila.

Má inspirace k vtipu

Stojím na chodníku, který je v tom místě i tramvajovou zastávkou a čekám na tramvaj. Dívám se do výloh. Kouknu ze zvědavosti i na roh domu, kde se nachází vchod do sexshopu. Kdo zná Smíchov v Praze, ví, že tam to tak skutečně je.

Koukám a mé škodolibé přání se splnilo. Opravdu. Dveře se otvírají a vidím vycházet jednu už skoro šedesátiletou ženu, co znám. Asi nějak vycítila můj pohled. Nevěřila bych, že tak rychle dokáže zmizet za rohem.

Tajemství prozradím teď vám,

kam míří řetěz starých dam

Miniatury - Idiotem snadno a rychle

Je to hodně let. Má kamarádka si někde přečetla, že snad v Domě techniků testují IQ. Teď je to běžné a hodně lidí si už testy udělalo, ale tenkrát to byla tady v našem rybníce novinka.

„Může se nám to v životě hodit,“ pronesla a já kývla.

Našla jsem v novinách informaci, kde se to koná a onen patřičný den jsme obě vyrazily.

V tramvaji si Zuzana nervózně pohupovala kabelkou. „Víš, Jitko, tak mě napadlo, co když by ten test nějak nedopadl. Může nám to uškodit. Byly bychom obě za idiotky.“

„Tak tam nejdeme? Jenže já jsem zvědavá.“

„Jasně že jdeme, jen si dáme jiný jména.“

„No a kam nám na falešný jména pošlou pak výsledky.“ Ťukla jsem se do čela.

„hmmm,“ zamyslela se, „ Hele, jako kontaktní adresu dáme adresu tvojí mámy.“

„Tak dobře.“ Nevím, proč jsem souhlasila, že by taky strach a nechuť být když tak za idiota?

Šťastně jsme se dostaly na místo testování. Obě dvě dostaly testy. Vyplnily a skoro současně odevzdaly.

Když jsme přísedícímu testujícímu Fikáčkovi hlásily svá narychlo vymyšlená jména, podíval se na nás pohledem, že je mu jasné, kdo jsme – dvě kreténky a jistě by si vsadil na pouhý dvoučíselný výsledek našeho IQ. No zaplatily jsme si a náš zákazník, náš pán. Takže uctivě mlčel.

Mámu jsem pak večer informovala, že přijde pošta na dvě cizí jména, ale není to nikdo cizí jsme to Zuzana a já. Nechápavě se na mě podívala a zamumlala si něco neuctivého o intelektu nás obou. Jasně jsem slyšela slovo debil.

Nějakou dobu se nic nedělo a pak přišla psaní. „Už to přišlo! Přijď, ať to otevřeme!“ volala jsem kámošce. Dorazila plná očekávání.

Vzala si obálku. „Nějak na to nemám nervy, otevři ji ty.“ Mlčky jsem ji dala zase tu svoji a obě jsme dychtivě rvaly papír.

Podívala jsem se na Zuzaniny výsledky. “Tedy, supr, ty jooo maximum!“

„Fakt!“ začala se smát.

„A co já?“

„Tedy to je náhoda! Máš jako já!“

Máma nás pozorovala a usmívala se.

Zuzana se dívá na lejstro ve své ruce a na pozvánku do klubu zvaného Mensa. Praští se těmi papíry do hlavy a zoufale vykřikne,“ tedy Jituno, my jsme idiotky, zaplatily jsme za něco, co je nám k ničemu. Copak se můžeme chlubit třeba při pracovním pohovoru tímhle papírem, když tam nejsou naše jména?!“

„A je vám IQ na prd,“ vesele zahlaholila má matka. „A k tomu teď jste opravdu za idioty,“ rýpla si.

Nu je to let, byla jsem tak mladá… vzala jsem si z toho ponaučení, a i když mi to přineslo nepříjemnosti, všude vystupuju svým jménem, svým xichtem.

miniatury - legrácky ze života... mého

Můj muž mi slíbil, že vyrazíme na Vltavu na šlapadla.
Jelikož je i romantický gentleman, vzal by mě i na lodičky. To ovšem pod jednou maličkou podmínkou.
Pádlovat budu já.

„Tohle si nekupuj, vytahá ti to plomby ze zubů,“ konstatoval můj muž a už mě táhne pryč.
„Ale já nemám zaplombovaný ani jeden zub,“ namítám.
„No jo ty vlastně máš zdravý zuby, ale ten moudrák tě před čtyřma rokama bolel.

„Dáme si mušle,“ řekl můj muž, když viděl, jak při jejich spatření blednu.