Malá myšlenka - Politika a hrátky s lidskou pamětí

Tak to na tom světě chodí každou chvíli jinak… zanotuji si s k Karlem Havlíčkem Borovským.
Když jsem před lety napsala něco do Britských listů, to bylo nadávek od konkrétních lidí a výhružných mejlíků od anonymů. A nyní ti samí lidé, kteří mi nadávali, všude sdílejí články z BL o hodných musulmanech a vyzdvihují Čulíka a mě nadávají, za tweety o BL a Čulíkovi.
Nekonzistentnost lidí na mě působí, jako když přejíždíte struhadlem po tabuli. Nebo je za tím něco jiného? Prostě jen poslouchají a za peníze je jim jedno co mají psát, říkat? Vypadá to tak.
Ti vybraní peníze dostávají pořád od stejného pána a užiteční idioti snad ani nevidí, že dříve nenáviděné e-noviny jsou dnes ty milované. Nepamatují si, co chválili a co haněli před pár roky?

Lidská paměť je ošemetná věc a navíc ta historická, vážící se k události, akcím... Mohu to dokumentovat na písničkách. Skvělá a talentovaná holčička Elena Hasna nazpívala písničku  "Je suis malade" a všude je u písně v závorce uváděna Lara Fabian.  Zjistila jsem, že se mnoho lidí domnívá, že je to původní interpretka písně a někdo či myslí, že i autorka. Není tomu tak autorem  melodie je Alice Dona a složila ji v roce 1971 pro zpěváka Serge Lamu. Potom ji zpívala Dalida a potom třeba i naše Marie Rottrová. Kdo se o hudbu nezajímá, zapomněl a pro ty, co se narodili o mnoho let později, už nikdo nepřipomíná původního autora, aby si mladí a kupující CD neřekli - fuj hnus., to je stará věc.
A tak se to má se vším lidským na tom světě. Vykukové, politikové a šedé eminence spoléhají na nepaměť lidí a na to, že jim po čase mohou událost servírovat úplně opačně než se ve skutečnosti stala. Obzvláště pokud už nežije jediný pamětník.

A na závěr dva citáty :
Politolog Marek A. Cichocki, k tématu říká: „Evropané vcelku nedávno objevili fakt, že „ten, kdo v politice utváří postoj a vzpomínky na minulost, je skutečnou autoritou". Proč? „Ovládání historické paměti umožňuje adekvátní nadvládu nad veřejnou sférou nejen v rámci jedné komunity, ale také mezinárodně." Autor se obává, že taková paměť se jako příslovečný pes utrhne ze řetězu, odloučí se od svých univerzálních a ontologických závazků a začne se lísat k náhodně potkanému novému pánu… „The Future of Europe: Czech and Polish Perspectives" 8. října 2010 v Praze.

A Friderich Nietzche dodává: Člověkem budoucnosti bude ten, kdo si zachová nejdelší paměť!

Vážení a jsme v prdeli...

Tak nám, paní Mülerová, zařízli svobodu.

Jakýho Svobodu?

Svobodu slova, paní Mülerová.

A tak to jo, tuhle. Tak to jo. A vona někdy nějaká byla?

No byla a nebyla. Nejdříve nebyla, pak byla, pak nebyla, pak chvíli byla, ale vždycky vás něco stálo, pokud jste si pustila hubu na špacír.

No jo pro hubu na hubu, to znám i já, prostá ženská.

A teď to, paní Mülerová, vypadalo jako, že je, že jen když moc plkáte a šéfům to nejde pod vousy, tak vás můžou prostě vyhodit z práce, ale nic víc.

Paní Mülerová zbledla. A teď už to nevypadá a je něco víc?

No, jo teď si plknete na sociální síti, jako si tady povídáme spolu doma v soukromí a policajti vám vrazí do bytu a zavřou vás, až zčernáte…. Haló! Paní Mülerová, kam běžíte, vraťte se.

-

Pánové já jsem nevinej, ježíšmarjá já jsem nevinej.

Švejk, půjdou s náma a budou kušovat a můžou bejt rád, že žijou teď, dnes vás jenom zavřem. To za protektorátu byla za schvalování atentátu rovnou sekera.

Vidíte, tak jdeme, jdeme a buďte rád, že žijete v demokracii.

http://www.novinky.cz/zahranicni/379753-na-facebooku-schvaloval-smrt-trileteho-syrana-hrozi-mu-3-roky-vezeni.html

malá myšlenka - o etiketě i netiketě

Čech Jiří Guth Jarkovský ve svých knihách zformuloval takzvaná pravidla slušného chování.
Byl by dnes těžký život takového člověka, který by se těmi pravidly chtěl řídit. V dnešní době by to neměl vůbec jednoduché. Bylo by totiž těžké, ba až nemožné ta pravidla naplnit. Například, jak se podle Gutha chovat v parku:
„Při nějakých nepřístojnostech se obraťte na zřízence nebo strážníka, arci vhodným a nenápadným způsobem. Slušný člověk, který nechce na sebe obraceti pozornost a působiti nepříjemnosti, raději se odvrátí. Prší-li a máte-li otevřený deštník, je pomoc snadná: chráníte si jím tvář.“
Prostě nevidím, neslyším, nejsem doma – to by šlo hodně lidem, ale kde by dnes kdo sehnal zřízence?

Jakpak by tento etiketu milující člověk řešil asi etiketu na Netu čili Netiketu? Stanovil by pravidla, kdo si koho a jak má přidávat do kruhů, za jakých okolností a koho je přípustné blokovat? Má šéf či podřízený žádat o přátelství? Do jakých kruhů je nepřípustné řadit paní a dívky? Jistě by si nějak poradil.
Společenským oříškem asi i pro Gutha, by byla třeba situace, vyřazení jedince z kruhů, z přátel. Jak vyřazuje slušný člověk? Nechce na sebe obraceti pozornost – čili tiše? Nebo má veřejně pranýřovati nefér chování? A může nastat i velmi prekérní situace kdy jeden z partnerů někoho blokuje a druhý se s tím člověkem kamarádí a dokonce přijal pozvání na návštěvu. Co s tím – má jít jen ten co se kamarádí nebo i ten co dotyčnou osobu blokuje?

Jarkovský by se jako slušný člověk jistě od těchto net problémů odvrátil neb raději řešit tajemství černé hmoty než takovéto situace. A my? Myslím, že si nějak poradíme i bez manuálu na etiketu.
Stačí se řídit prostinkým pravidlem: Nesere-li se člověk do vás, neserte se do něj. A bude na sociálních sítích hej. :)

Prostě jen malá myšlenka (o fištrónu)

Jsem venku s hafanama. Leela je najednou nějaká neklidná. Zastavila se a špicuje ušima. Kouknu směrem, co pořád větří. No jo na rozoraném poli se procházejí dvě holky a na vodítku mají kočku.
Artušovi je to ukradený. Kočka ho nezajímá.
Děvčátka se k nám přibližují a nejde nezaslechnout jejich pokřiky.
„Ty vole, tady se jde, ale blbě.“
„Ty vole, mě to už skoro nejde.“
„Vole, vole, pojďme odsud.“
Jsem překvapená jejich oslovováním se. Znovu se ze zvědavosti dívám. Ano jsou to holčičky, tak desetileté, v růžových a bílých bundičkách a oblečcích s černobílou kočkou na červeném vodítku. Hrdinně si to kráčejí v rozbahněném na hrubo zoraném poli.
„Vole! To snad není možný!“ Zaslechnu zoufalý výkřik jedné z dívek. „Podívej se, jak mám špinavý boty!“
„Já taky!“
„Co s tím budeme dělat?“
„Já nevím, vole.“ Bezelstně pronese ta druhá. „No máma to vyčistí.“
„U nás čistí boty táta.“

Odcházím  a jemně nadzvedávám obočí… Co k tomu jiného dodat.

Obnova

E.A.Poe napsal povídku "O muži, který se rozpadl", zde dotyčný rozpadlík  byl generál, který měl umělé ruce, nohy, spodinu lebeční... vše z poctivého kovu, popřípadě dřeva.

Potkat někoho z dřevěnou nohou nebylo po I. Světové válce žádnou zvláštností.

Vývojem byly dřevěné protézy  nahrazeny dnešními skoro  dokonalými, které se operačně mohou spojit s nervy, a tak je možné je ovládat. Nenahrazují se jimi jen ruce, nohy, ale i srdce. Další náhrady člověku umožňují  transplantace. A zdá se, že nahrazování může jít ještě mnohem dát a to bez operací a výroby dokonalých napodobenin orgánů. Z člověka se stane svojí schopností regenerace láčkovec - pokud to vyjde. Bylo by to velice jednoduché - doktor by do vás transfúzí naládoval kmenové buňky, které by byly simulovány takovým způsobem, aby ve vašem těle upravily  do původního stavu například játra nebo je vytvořily celá nová.

V budoucnu budeme moci slyšet třeba takovýto rozhovor:

"Tak já už mám dneska v pořadí třetí játra."

"Hmmm, to já pátý a druhý srdce."

"Pánové mě netrumfnete, já už mám obměněný všechny orgány včetně mozku ..."

Ovšem také by se mohlo stát následující:

Vyděšená sestřička  volá na doktora: "Pane  doktore okamžitě přijďte sem, přivezli dalšího pacienta, kterému roste třetí srdce a už má troje ledviny. Pane doktore, honem, už se to do něj nevejde."

Možná, že by mít některé orgány v těle víckrát nebylo k zahození, třeba takové dva mozky, člověk by se měl pokaždé s kým poradit. Hloupější by bylo mít třeba čtyři nohy a tři ruce.

No, nechci nemístně žertovat, tyto kmenové buňky mohou  být reálnou záchranou pro lidi po mrtvici nebo s jinými chorobami mozku včetně Alzheimerovy nemoci.

A pokud by se tyto kmenové buňky do těla aplikovaly třeba s nanopřistroji, které by neustále "hlídaly" jednotlivé orgány, cévy, krvinky... a vyspravovaly je ve spolupráci s kmenovými buňkami, požíraly škodliviny, viry , bakterie, volně radikály... a naopak tělu dodávaly vše potřebné - tak by se člověk svým věkem mohl přiblížit onomu opěvovanému Methusalému a nebo by byl "navždy mladý". K čemu by to tady na Zemi vedlo, raději nedomýšlet, pokud by lidstvo neexpandovalo do vesmíru, byl by to konec planety Země, ale to známe ze sci-fi.

Slova, plky, řeči… rozumím!

 „I ty Brute?!“ Zaskomíral prý umírající César a padl mrtev.
Tedy, my s jistotou nevíme, jestli skutečně právě dýkami spiklenců proklatý César, ještě měl čas, cokoliv říci, natož výčitku svému oblíbenci Brutovi, kterého piplal a nedal na něj dopustit. Tato věta, ale vešla do obecného vědomí a je používána v případě, když přítel či protěžovaný chráněnec nějakým způsobem potopí svého ochranitele, přítele, učitele... stala se prostě memem vyjadřujícím sketizmus neboli zmrdsví.
Staročeši k tomu říkávali – Nevděk světem vládne... jojo

Řeč, je údajně výsadou pouze jediného živočicha - člověka. Zvířata také mezi sebou komunikují, ale nezdá se, že by "mluvila".
I když, pozorujte svého psa nebo delfíny. A v každé odborné literatuře se jako příklad, že to trochu jde i u zvířat, uvádí "ukecaná" gorila, co prý umí 250 výrazů ze znakové řeči! Požádá svoji chovatelku o banán, o barvy na kreslení… a taky existují šimpanzi, kteří umí počítat a požádat o banán. Je to důkaz? Pro skeptiky nikoliv.

Na počátku bylo slovo... Pro hubu na hubu... Čistému vše čisté... Vrchlický chtěl bosky jít "pro dobré slovo světa kraj".
Slova, slovíčka a slovíčkaření. Slovo raní, slovo léčí… Ovšem po vyřčení některých slov se třeba i omdlévá nebo rovnou tasí kord :-).

Kdo jste četl knížku Svatopluka Čecha o panu Broučkovi a jeho výletech, možná si vzpomenete, jak pro nevinné slovíčko dopadl na Měsíci. Chudák Brouček se těšil na jídlo a zatím vše dopadlo následovně :

"Nuže, přátelé, chopte se svých kytic!" mluvil dále hostitel. "I ty přivoň si znovu, pozemský hoste. "
Tu se brouček nezdržel.
"Pěkně děkuju, "vyjel ostře. "Můj nos namlsal se již dosti. "
Slovo "nos" pronesl s důrazem, aby nesvědomitému hostiteli připamataval jinou, vnitřní část svého těla. Ale ulekl se až účinku svých slov. Nastalo hrobové ticho, Blankytný, zděšen, pohlížel na oba básníky prvního řádu a červenal se až po uši, Oblačný a Hvězdný klopili oči, hostitel šilhal nesměle po společnosti a přesedal v nesmírných rozpacích.Brouček rozhlížel se údivem kolem a opakoval bezděky: "Ano, můj nos - můj nos-"…
(Tímto slůvkem vyvedl nebohý Brouček měsíčany úplně z konceptu, byl vykázán z místnosti a venku se dozvěděl pravdu.)
"Nezpůsoby? Copak jsem vyvedl?"
"Jestliže vaše pozemská řeč neštítí se takových ohavných slov -"
"Ohavných slov! Jakých ohavných slov? Vždyť jsem přece neřekl nic jiného, nežli že můj
nos - "
Oba měsíčané zdvihli proti němu výstražně ruku.
"Zadrž!" zvolal Blankytný "A již nikdy více neposkvrň tím šeredným slovem náš čistý měsíční vzduch!"

Sprostost slov se rovněž mění s krajem, národností, dobou… Je přeci frapantně známe, že babička Boženy Němcové "šukala po kuchyni" a každý tehdy věděl, že uklízela. A když nazvete paroháčem Čecha a Itala, tak hned uvidíte ten rozdíl temperamentů :-).

Na závěr této malé stati o řeči ještě jedna ukázka:

Protože signály z Marsu pokračovaly ještě silněji, bylo rozhodnuto nejprve vyslat tuto krátkou otázku:
„Přejete si ?“
Každé z těchto písmen měřilo sto mil na výšku. Tečka na i měla takový průměr, že se na ni mohla rozvinout celá armáda.
Po dokončení nápisu se na velké observatoři v Gabunu vyčkávala odpověď z planety Mars.
Odpověď říkala velice stručně : „Nic!“
Ve střední Africe byl natažen nový list papíru, na nějž byla napsána tato písmena (práce trvala sedm měsíců):
„Proč nám dáváte signály ?“ - Mars odpověděl:
„Nemluvíme s vámi, ale se Saturnem.“

Paul Bernard, zvaný Tristan (1866 - 1947), romanopisec a dramatik. Úryvek je z fejetonu „Co nám to jen chtějí říct?“.
Překlad J.O.Fischer.

beze slov :-)

Budoucnost? Pečuj o něj!

Možností jak bude vypadat budoucnost člověka je... tak třeba takhle?

Na stůl si rozvinul bledě zelenou klávesnici. Z dalšího, ale podstatně většího tubusu vyndal stejnobarevný monitor. Jemně to mlasklo, když ho přilepil na zeď. Do elektrické sítě zapojil počítačovou krabičku, ta ho v setině sekundy spojila s centrálním počítačem. Vyhledal si svůj sektor a začal listovat v datech.

"Emo, podívejte se mi na poštu." Říkal mu Emo ani nevěděl proč.

(Podle posledních sociologických průzkumů 90% občanů oslovuje svůj počítač jménem. Je to normální a i zdravé, říkají psychologové.)

"Nic, soukromého vám zatím nepřišlo, pane." Odpověděl mu příjemný dívčí hlas. "Máte ve svých souborech nová data z poslední analýzy ovzduší a vaše tělesné funkce jsou v normálu."

Vzdychnul si a začal si prohlížet ta data. Jednalo se o krátkodobou předpověď počasí.

Měl to rychle hotové, propočty a extrapolace už byly provedeny. Ani nevěděl, proč ho vlastně zaměstnávají, aby zkontroloval, že vše proběhlo a předpovědi byly rozeslány? Všichni vlastně jen jakoby kontrolujeme propočty počítačů. Co jiného máme taky dělat?

"Pane, nanodoktor, vám právě vytvořil nové cévy ve vašem lýtku, došlo tam k popraskání." Oznámil mu Emin hlas.

"Hmm ani jsem si ničeho nevšil." Usmál se, nebýt pokroku.

"Díky Emo, jdu do vany."

"Pane!" Volala ho Ema. "Pane, připravte se, za pět minut dojde u vás k odběru semene."

Honem doběhl k monitoru, objevila se na něm jeho žena. "Ahoj Emo."

"Ahoj Karle."

"To mám radost, že tě vidím."

"Já taky a těšíš se?"

"To víš, že se těším."

Z počítačové krabičky se vysunula hadička, skoro ani nezaregistroval jak z něj vycucává sperma.

"Děkuji vám  oběma," poděkoval ženský hlas.

"Vyšel na nás kluk, máš radost?" zeptala se žena.

"Tak to mám."

"Bude se samozřejmě jmenovat Karel."

"To bude krásný..."

"Pane,"ozval se počítač, "u vaší ženy právě došlo k odběru a oplodnění vajíčka, váš syn dozraje v sektoru AB32555 přesně v 20.06 podle vašeho data 20.6. 2301, gratuluji."

Tak a teď si můžu jít napustit tu vanu. Usmíval se byl neskonale šťastný.

"Pane, za deset minut končí váš pracovní den, je čas spát. Provedla jsem analýzu vaší moči, měl jste málo vápníku.- nanosondy vám ho již dodaly."

Ponořil se do vody. Tak já mám kluka, co víc si můžu přát.

Utřel se, oblékl si pyžamo, svinul monitor a klávesnici, z elektrické zásuvky vytáhl počítačovou krabičku.

"Dobrou noc, pane, právě jsem nechala odstranit hlen  z vašeho nosohltanu. Takže opravdu pěkné spaní." Přála mu Ema z reproduktoru instalovaném v jeho uchu.

"Dobrou."

Malé zamyšlení - o srandě

Polák Sylvester Wardega, natočil tento žertovný krátký film a prý už se o něj zajímá polský prokurátor  hází mu na krk nějaký první odstavec 160 článku  trestního  zákoníku Polska a hrozí mu až 3 roky vězení.

Tak samozřejmě mohl by vyděsit někoho se slabým srdcem, ale zdá se mi, že si vybíral, koho vyděsí a nemohoucí důchodci to nebyli.

 Jasně vidět to na živo, tak bych asi zaječela jak siréna. Člověk se lekne, nějaké to nekorektní slovíčko, jako kurva to mě poser, ze rtů splyne, ale po leknutí následuje analýza a je vidět, že je to pes v oblečku.

Na druhou stranu řvala jsem při tomto filmu smíchy a za to autorovi dík, těm lidem se nic nestalo a myslím, že se taky pak zasmáli.

Mezi námi, ten pán co si se zájmen fotí kusy lidských těl, ale utíká před psem v kostýmu… to je asi symbol naší doby.

Jo a víc než pes v kostýmu mě momentálně děsí plakáty všech těch, co chtějí zas k pražským a senátorským korýtkům. To je děs vidět ty držky v nadživotní velikosti.

Zamyšlení o jídle a jeho kvalitě

Jídlo to je nekonečné téma.

Tak třeba kvalita. Je asi nějaká móda naříkat, jak jsme popelnicí snad celého světa, jak tu máme nekvalitní žrádlo.

A co vlastně se myslí, tím nekvalitním jídlem? Vzpomínám na moje babičky, už když jsem se narodila byly to velmi staré paní a obě se dožily skoro devadesáti let. V žádném případě se s nimi život nemazlil a rozhodně si nemohly vybírat, co budou jíst.

No a světe div se, i přes šlichty a nezdravá jídla co jedly, se do konce svého života dokázaly o sebe postarat a mozek jim sloužil. Jedna ještě v pětaosmdesáti cestovala po Evropě a druhá až do konce svých dní aktivně uměla šest jazyků.

Myslím, že se jídlo prostě přeceňuje. Ano, pokud je někdo pašík a leží od rána do večera v hamburgerech, čokoládě, slaných pochoutkách, tak si na problém zadělává. Jenže víc než stravovat se suprově zdravě, kvalitně a podle tabulek, je důležitější přístup jak k jídlu, tak k životu. Prostě užít si třeba i suchý rohlík.

Jít kupovat jídlo a myslet při tom na to, že je to hnusný žrádlo z popelnice vede akorát ke žlučovitosti. Třeba o to právě někomu jde. A když je něco evidentně hnusný, tak to kupuje jen blázen.

A jsme tady tedy popelnicí? Můj žaludek říká, že ne. Necestuji ráda, ale v pár zemích Evropy jsem byla (12) a jejich sámošky navštívila. Nějak se nekonal žádný zázrak, do koše tam nepadá mana nebeská. A když jsem se zajímala o pomyslný nákupní koš střední třídy u nás  a ve světě, není pravda, že by si někde mohli cpát do chřtánu horem dolem ona pověstná koňská vejce, či pečené holuby. Jsme na tom tak nějak stejně a asi si neuvědomujeme, co lidí na světě neřeší tyhle problémy. Ne, nejsou za vodou, jsou prostě v háji.

Osobně nakupuju hlavně české potraviny a jsem spokojená. Takové mléko z farmy či sýr, to je pochoutka.

jeden vdolky, druhý mušle :-)

vařím ráda a užívám si to :-)

           

O jablkách a prezidentu Washingtonovi

V dětské písničce se praví: Měla babka čtyři jablka a dědeček jen dvě. Dej mi babko jedno jablko, budeme mít stejně.

Tak toto je přesný příklad dožadování se rovnostářské a zvláštně spravedlivé ekonomiky.  

 Proč by se babka musela zbavovat jednoho jablka, aby měl dědek zrovna tolik, co ona? Babka byla pilnější a má za svoji pilnost být potrestána odevzdáním jablka línému dědkovi? Možná nebyl línej, jen měl smůlu, ale i tak, proč jen tak mu něco dávat?

 Ovšem jiná otázka je, jak babka nabyla velkého počtu jablek, jestli je vůbec oprávněna s nimi disponovat, jaké má vůči dědkovi obchodní závazky, či co jí z daru prospěšného vyplyne. A v neposlední řadě nelze přehlížet, jakého založení babka je a v jakém poměru je k dědkovi. Všechno je prostě složitější, než se na první pohled zdá.

Obchod, trh, finance, ekonomika... to není vůbec žádná žertovná písnička. To rozhodně ne, to ne. O významnosti obchodu nepochyboval ani nikdo menší než sám Washington.

Když tento pán odcházel roku 1796 z funkce prezidenta, napsal předtím 19. září svému národu poselství. V něm vyjádřil o obchodu zajímavou myšlenku: "Národ, který si vštípí k jinému národu buď nenávist nebo stálé dobré vztahy, se stává otrokem. Takový národ je otrokem buď své nenávisti nebo svých dobrých vztahů, a i jedno z obojího stačí, aby odvedlo národ od vlastních povinností a zájmů... Hlavním pravidlem, které si musíme stanovit v poměru k ostatním státům, je rozšiřovat obchodní styky s nimi..."

 no, nějak Amerika zapomněla na odkaz svého prezidenta a zločinecká organizace Evropská unie, ta myslí jen na to jak zničit Evropu.

  

Němci ještě mají satiriky, u nás jsou jen mediální mrdky a médii prezentovaní umělci anální kolíci.

Tak si to přeberte… 

pouze malá myšlenka - o pačesech

Víte proč se říká chytit štěstí za pačesy?

Tak samozřejmě, že to vzniklo v Antice. Štěstí toť vlasatá žena. Ovšem pozor s vlasy  vyčesanými do obličeje. Vzadu na hlavě neměla ani chlup. Proto, když šlo štěstí kolem, muselo se rychle vystartovat a chytit ji za pačesy, face to face. Jakmile už prošla, nebylo ji zač chytit. Tedy slušný člověk, ji neměl už zač chytit.

Je to alegorie životní příležitosti, která projde kolem vás jen zřídka a rovnou na vaše dveře zaklepe snad jednou za život a pokud je neotevřete, jste v háji.

Ovšem jak víme takový kapitán James T. Kirk‎, si vždy uměl štěstěnu naklonit, i když mu sakra teklo do bot. Takže nejlepší asi je nečekat a sami zaklepat na dveře paní Štěstěny a čekat na příležitost otevřít je nebo je rovnou vyrazit.

...ovšem jestli bude štěstí vypadat takto, to si ho asi málokdo chytne... no takto si nepředstavuju štěstí, ale Chiméru a tu naštěstí nepotkáme... doufám, i když setkání s některými ženami se tomu s Chimérou rovná:)

Prostě jen malá myšlenka (o hlupácích a reklamách)

Na Facebooku čili Xichtknize se mi do zorného pole neustále dere množství reklam. Klikání na křížek vyzmizíkuje určitou reklamu, ale na její místo nastoupí nová – prostě jsem bitvu s mnohahlavým drakem, kterému navíc ty hlavy neustále rostou, vzdala.
No když vás tady holky reklamní mám, tak se vám na zoubek podívám – a hned vidím slogan „omládněte o deset let“. Copak nám to nabízejí?
Klikám a hup na mě tohle:

Jak toto vidím, hned mi to nějak nesedí. Ono zázraky na počkání tak nějak nefungují. No kdopak je ona Maria Lagrend?















Ano, existovala a existuje Maria Lagrand – ovšem je to slavná Argentinská herečka, narozená v roce 1947 a dodnes hrající http://en.wikipedia.org/wiki/Mirtha_Legrand

a když si prohlédnete její foto, s tou dámou na reklamní stránce nemá zhola nic společného – jiný tvar hlavy, rtů, vlasové čáry.






No a tak se to má se zázračnými krémy na xicht.
Z koho se nejlépe tahají peníze? Z hlupáků a z žen, co chtějí být princezny Krasavy a ať to stojí, co to stojí.
No hlupáky, co nemyslí a naletí nelituju.

Já ti dám ránu

Bojíte se zlodějů a násilníků? Hloupá otázka! Kdo by se těchto grázlíků a grázlů nebál. Snad jen prostomyslná blonďatá naivka. Jenže i ta si v dosti případech s sebou nosí plynové či pepřové spreje a pokud je ráznější povahy, tak na úchyla z kabelky vytáhne elektrický obušek anebo rovnou Magnum (představa něžné ženy tasící zbraň jistě násilníka patřičně vyděsí).
Všechny tyto obranné pomůcky dnes už může nejen blondýnka i svalovec nechat doma. Stačí když budou mít patřičný obleček. Elektrické paletko, blůzku, či sáčko.
Nejedná se o hoax, ale o pravdivou zprávu. V USA totiž už před třinácti lety vyvinuli speciální oblečení, které, když se jeho nositele bude chtít někdo nepatřičně dotknout, násilníka udeří patřičnými volty.
Přednost tohoto elektrického oblečení před jinými sebeobrannými pomůckami a v některém případě i před zbraní je logická - nikdo vám ho nevezme a nepoužije proti vám – tedy pokud se dámy samy nesvléknou.
"Konstrukce" tohoto oblečení je velice jednoduchá - vodič, akumulátor, 9V baterka a patentek skrytý v rukávu. Víc o tomto oděvním vynálezu autoři nikde neuvádějí, je to nasnadě, protože pak by o tom i násilníci věděli vše a oblečky by ztratily část své účinnosti - překvapení.
Tak mě napadá, jak je nějaké to elektrické paletko zajištěno, aby neprobíjelo, a co když vás násilník napadne v dešti? Pak ještě přemýšlím, jak rychle se z něj stane elektrický obušek nebo snad není blůzka -obušek vypnutelná? Kdyby ne, to by nastal problém třeba v tramvaji, když by tam lidi padali jak hrušky po zasažení oděvem. To by bylo na pováženou! Pravda, nositelka či nositel tohoto oděvu asi nebude jezdit městskou hromadnou, natož tou naší. Jenže dáma může zapomenout a přijít do společnosti ve své el. blůze, kamarádka dotyčnou bude chtít přivítat a už se bude válet a koberci aniž by požila nějaký lomcovák.
Za další: Jestlipak výzkumníci odzkoušeli kolik násilníku najednou může takové elektrické paletko vyřadit z provozu? To je rovněž důležité, pokud jen jednoho, tak je nositelce celkem k ničemu. Jenže jsem neviděla policejní statistiky USA ani naše, násilníci možná chodí hlavně sólově.

Když si to shrnu, docházím k názoru, že po takovém oblečku vůbec nebažím.
Ono asi pořád zůstává nejlepší ochranou před nepěknými zážitky, nelézt někam kde to "smrdí".

A před zloději vás stoprocentně uchrání snad jen jediné - vůbec nic nemít, jen svůj mozek. Ono v poslední době se kradou i myšlenky Takže? :-)

miniatury - cestou na nákup

Na lampě sedí dva krásní holubi. Nejsou to ti z centra. Tihle jsou mohutní. Peří jim hraje duhovými odlesky. Jsou krásní.
Nemohu se na ně vynadívat. Oni tam sedí a zdá se, že mě z té výše pozorují.
Procházím pod lampou.
Plesk!
No jo, dali mi najevo, co si myslí.

Chystám se přejít označený přechod bez semaforu. Z dálky se žene nějaké sportovní auto. Otevřený kabriolet. Stojím na místě. I když mám přednost, nemám v úmyslu být už slavnou umělkyní – čili rozmašírovanou super vozem.
Auto si to pádí. Už tu je. A najednou skřípění brzd. Smrad gum.
„Ty kreténe, proč brzdíš?!“ řve na řidiče spolujezdec.
„Vole, nevidíš? Máme červenou!“
Mladí muži se dívají se na mé vlasy a řvou smíchy. „Ty kreténe, to je sranda, to až budu vyprávět.“
Přecházím a taky se směju. Jo, jo to až budu psát.

Běžím na nákup. Míjím skupinu mladých žen a dětí.
„Já ti nemám vůbec čas.“
„Já taky absolutně nemám na nic čas, absolutně nestíhám.“
Zaslechnu jejich hlasité stesky.
Nakoupím a za 45 minut se vracím zpět.
Ty mladé ženy tam pořád stojí. Nehnuly se ani o kousek. Prolítla jsem kolem nich. V té rychlosti jsem ani nezaznamenala, o čem si povídají. Asi o tom, že nemají čas.

miniatury - můj život s

Tiše, tichounce vstanu od počítače. Zaposlouchám se. Všude klid.
Pomalu, pomalinku se sunu do kuchyně.
Chvíli vyčkám. Ne, nic se neděje. Klid. Ticho.
Ohlédnu se za sebe. Ohlédnu se napravo i nalevo. Člověk musí být obezřetný.
Posledních pár kroků a jsem u ledničky.
Nedýchám a poslouchám. Opravdu všude je klid a ticho. Nic se nehýbe. Klepající se rukou ji pomalu a tiše otevírám.
Beru si do papíru zabalený salám. Cítím se báječně. Vítězně. Pojídám druhé kolečko. To je blaho!
Když najednou pocítím mrazení v zádech.
Vše marné! Dostali mě?!
Rychle se otočím a kousek ode mne sedí oba dva. Dívají se a já slyším. Tak salám a bez nás.
No to je pěkný!
Opět jsem prohrála, ale jak to ti psi dělají, že slyší jídlo, i když hluboce spí?



Je noc. Jako vždy jdu venčit hafany.
Koukám se, aby na nás zpoza rohu nebafnul nějaký zlý pes.
Venčící kolečko pomalu končí a najednou. „Haf, haf, vrrr!“ Krve by se ve mně nedořezal. Někde vepředu je velký hafan a přibližuje se k nám. Opocuje se mi čelo hrůzou. Hafani jsou v poho a Leela se těší, že si třeba kousne.
Nesdílím jejich nadšení. Nechci krev a kvílení. A štěkot se přibližuje.
Kde ten velkej hafan sakra je? Říkám si a svým zrakem, kdy předměty vzdálené dál jak dva metry už vidím rozmazaně, hledám obr psa a určitě zlýho. Když tak zle vrčí.
Kde ten pes je! Vrčení je tak blízko. Rozhlížím se do dálky a…
… a málem jsem zašlápla deseti centimetrového Yokšíra.
No jo ten strach, co má ty velký oči.

Leela a Atruš

Mé šoky minulého týdne

Ano z politiky jsem na větvi, jen na ni pomyslím, ale to teď nechci probírat. Jsou to čistě osobní pozvednutí obočí.
Vrátila jsem se po delší době na Xichtář a skoro první co tam vidím, je, že mi můj kamarád něco doporučuje. No na tom není nic šokujícího… kdyby ten můj kamarád nezahynul už přede dvěma roky. Chvíli jsem to vydýchávala, ale v poho.
Zjistila jsem, že čtyři profily na FB, které mám v přátelích, už jsou náhrobky těch lidí neb živé bytosti, co si je vytvořili, zemřeli. Je to takový bolestně smutno nostalgický pocit, dívat se na profil zemřelého.
Prý, i kdyby chtěli pozůstalí po Xichtáři takový profil – náhrobek zrušit. Xichtář ho nezruší. Což pokládám za velkou sprosťárnu. Nevím jak je to tady. I zde vidím kamarádův profil. Smazat ho, to bych pokládala za něco opravdu nemístného, hnusného… tak trpím pokaždé, když se mi objeví jeho ikonka.
To byl tedy první šok a druhý? Ze vztahů.
Koukám: Ten je rozvedený, ten taky… ten taky a znovu se žení. A tenhle pár, ti už taky!!! Jsem v šoku! Před lety jsem sledovala jejich krásnou lásku, on o ni krásně psal do statusů, chlubil se co ji uvařil, co koupil jí a synovi. Vzal si lépe placenou práci… když jsem je viděla naživo, tak krásný vztah. On ji skoro na rukou nosil… zdálo se, že jsou i po osmi letech zamilovaní. A bác on z FB zmizel a u ní jsem se dočetla jen nenávistné poznámky. Ptát se nebudu, přijde mi to nemístné, ale hlavou mi vrtá, co se mohlo v tak krásném vztahu pokazit?
No nic není na světě definitivní… Nic netrvá v světě věčně ani láska k jedný slečně… pánovi.

prostě jen malá myšlenka (o... no o inovaci)

Tak jsem si myslela, že mě hned tak nějaká inovace výrobku neudiví. A udivila!
Oč se jedná? O velmi důležitý výrobek, z jehož absence se nejednomu člověku opotilo čelo hrůzou.
O toaletní papír.
Jakouže inovaci je možné provésti na s odpuštěním na hajzl papíru? Převratnou! Nesmějte se, opravdu.
Motáte, motáte a jednou rolička skončí a na vás bafne hnědý či bílý zaváděcí papírový váleček – a on je oč tu běží.
Motám, motám a najednou na mě bafne popsaný váleček a říká mi, že ho mohu vhodit do toalety a spláchnout.
Jsem člověk nedůvěřivý, jdu si ověřit, jestli se váleček skutečně tak rychle rozpadne.
Opravdu. Jen jsem ho pokropila vodou, už mi do umyvadla odkapává. Rychle zachycuji tu rozbředlou hmotu a musím napsat – návod na zaváděcí ruličce má pravdu. Možno vhodit do toalety a spláchnout.

To jsou věci…

prostě jen malá myšlenka (o paradoxu)

Před časem, bylo to ještě v létě, mě známá ukázala na velmi korpulentní dámu, oblečenou jak hastroš a prohlásila: „tohle je známá módní guru.“
Kdyby řekla, že je to bordelmamá z Václaváku, tak bych ani brvou nehnula. V případě módní guru, mi spadla čelist a vejrala jsem jak krocan na parní hrnec.
Jsou to náhody, jdu teď v zimě s onou známou a ona opět mi třese paží a říká, „podívej.“
Podívám se na ženštinu vypadající jako opravdu hodně jetá sexuální pracovnice v prazvláštním oděvu a skočila jsem známé do řeči? „to je módní guru!“
„Je. Jak to víš?“ diví se.
Mě to bylo hned jasný, protože ať už se jedná o právní zákony nebo módní, vždycky je lidem určují velký kurvy.

Myšlenka o jedný slavný celebritě.

Úsměv Mony Lisy, tolik jsem se o něm a o ní samotné napřemýšlela a napsala článků i povídku. Vždyť to je smutný úsměv osamění. Ovšem vítězný úsměv, kdy už člověk si své osamění uvědomuje, je s ním smířený a užívá si ho.

Těžko kdy objasníme úsměv Mony Lisy - kolik inkoustu a tuže vyteklo při jeho popisu a úvahách - proč se právě tak usmívá. Kolik lidských mozků přemýšlelo o této slavné podobizně. A kolik počítačů se snažilo najít tu jednu jedinou správnou odpověď na dotaz: Cože její úsměv znamená?
Jedni říkají, že když ji Leonardo namaloval, tak se takto neusmívala, ale jak dřevěná topolová deska stárla a olejové barvy na ní sesychaly, vytvořil se jako následek "práce materiálu" její poněkud ironický úšklebek. Jiná skupina vědců a jejich počítač nám nabízí další z možných variant - Mona Lisa se právě takto usmívá, protože se nám vysmívá, je to totiž autoportrét samotného Leonarda a ne žena. Výpočet chybu vylučuje - speciální program srovnal jeho známé podobizny s Lisou a ten závěr mu vyšel. Vzhledem k tomu jaký Leonardo byl, je to možné. Záhada, ironie, sarkasmus, to by se mu mohlo podobat. Navíc jeho spodobnění se jako ženy, by také nemuselo být, vzhledem k jeho sexuální orientaci, náhodné. Také fakt, že tento obraz všude vozil s sebou, by mohl napovídat, že na něm namaloval "ženu v sobě". Proč ne?

Jenže další skupina badatelů křičí, že ten kouzelný úsměv ji na rtech Leonardo vykouzlil svoji zvláštní malířskou technikou sfumato - jedná se o způsob šerosvitné malby. Tvary jsou obklopeny měkkým světelným kouřovým oparem a ztrácejí na ostrosti. Optické hodnoty sfumata a jeho technické provedení pomocí systému lazur objevil právě da Vinci.
Umělec roky a roky, jemným tenkým štětečkem vrstvil barvu - milimetrový tah vedle tahu, vrstva na vrstvu a výsledek je ta zvláštní fotografická jemnost a tajemnost mladé dámy. A to je pravda. Díky této technice Leonardovy obrazy mají v sobě něco neuchopitelného - neurčité kontury představují pro diváka nepostižitelný vjem a pocit tajemna.

Co je tedy správné vyluštění tajemství krásky na obraze? Co je pravda? Mnoho amatérských badatelů a vědců se bude do krve přít, že nic ze zde napsaného není správným řešením jejího úsměvu, a že jen jejich řešení je správné. Kdo ví… a kdy máte v historii jistotu pravdy? Lákal by Leonardův obraz tolik zvědavců, kdyby neměl tajemství?
Chceme nakonec znát pravdu? V tomto případě na ní vlastně vůbec nezáleží - je krásná a tajemná, je to Mona Lisa s tak smutným úsměvem a hrdým pohledem. Tahle dáma by nikomu neřekla příčinu své vnitřní bolesti - své tajemství. Někdy je lepší víc raděj nevědět, tajemství lidí bývají zrádná a některá je opravdu lepší ani netušit.

A co když se prostě ta dáma takto doopravdy usmívala? Navíc, takto tajemně se na Leonardových obrazech neusmívá jen ona, ale třeba i Jan Křtitel. Takže?


Mona Lisa

Je žena?
možná…
co my víme…

možná je obraz obrazu
o ženě v sobě
co muži mají
možná je kousek důkazu

Mobil s lidskou tváří

O polidštění a přenos emocí pomocí mobilu se snažil už v roce 2002 ve svých nekomerčních projektech "sociálních mobilů" Crispin Jones a Graham Pullin s dalšími kolegy z firmy IDEO. Neuspěli a přitom to bylo tak roztomilé. Posuďte sami:
Sociální mobil funguje následovně - například "SoMo1 - elektrošok" opravdu rozdává rány -když volající zvýší hlas, naslouchající je svým přístrojem udeřen slabým elektrickým výbojem - čím vyšší hlas, tím větší rána. "SoMo4 -klepající" - zase znamená, že vyťukáte číslo a následně začnete klepat na jeho spodní stranu, čím je váš hovor naléhavější tím důrazněji klepete.
Volaného na to, aby přijal hovor neupozorní nějaké vyzvánění, nýbrž onen váš klepot. Bezesporu zajímavé, vtipné a originální, ověnčené cenami, ale tudy cesta k "zlidštění" mobilů jak už víme nepovede. Kudy? Nikudy. Člověk je tvor společenský, doufám a věřím, sám pozná, že osobní kontakt nenahradí nic a technicky dokonalé a chladné přístroje jsou tu pro něj - jeho otroci - ne naopak.

IDEO mělo víc "sociálních mobilů". Na trhu se neujal ani jediný. Ono mezi námi, to jsou spíš hračky než přístroj na dovolání se někam.





rozhovor s Grahamem Pullinem

IDEO