Božena oslavovaná, Božena zatracovaná. Božena světice, Božena prostopášnice.

 

A jaká tedy byla?

Božena Němcová, neuvěřitelně silná žena, rebelka, bojovnice.

Ano, je to tak. Uvědomme si, v jaké době žila i to, že být vlasteneckou spisovatelkou byl vlastně trestný čin. Tajná policie, pod vedením Františka II. a Metternicha, prostřednictvím svých zaměstnanců „tajných“ a i nasazených udavačů šmírovala vše: kam chodí, co říká, s kým si píše, co si píše, co čte.

Obávali se revoluce a vše vybočující z jimi stanovených daných norem, pokládali už za revoluci a tvrdě potírali. Cenzura měla své orgie. Žít a tvořit v takovém stresu a nátlaku nebylo jednoduché.

„Proti větru plovat a zpívat je sice hezké, ale trochu namáhavé.“

Musíme tedy vzít do úvahy její nelehké postavení české vlastenky a vzdělané intelektuálky, která je neustále pod dozorem a logicky i právem vyjde z toho její charakteristika: silná žena, hrdinka a rebelka.

 

„Někdy ovšem vidím se nešťastnou, zbytečnou na světě, tak že bych s chladnou myslí odešla ze světa, ale ony přejdou zase, ty doby - jenže mnohdykráte boje takové urvou kus života s sebou.“

Kusy života z ní rvaly i její osobní tragédie. Manžel byl rovněž vlastenec čili žádná kariéra a peněz málo, časté stěhování, následné hádky. K tomu Boženy hrdá nezávislá povaha a její nepraktičnost pro reálný život paní domu. Smrt milovaného syna…

 

„Manželství může býti nebem, kde je láska a vzájemná úcta, mění se však v peklo, jakmile klesne ke sprostotě.“

 

V dnešní době by se rozvedli v její to nepřicházelo do úvahy. Následovalo dusno v manželství a její hledání ideálu i lásky, a ještě větší manželské rozepře. Ideál nikde nebyl ani porozumění a Božena musí utíkat z bytu před zuřícím manželem. Bylo to vše nešťastné nejen pro ni i pro Němce. Bojovníci a bojovnice nemají mít rodiny.

 

„Měla jsem ctitele nejednoho. Jeden měl ducha, který mne zaujal, onen tělo, ten srdce, onen rozum, ale konečně jsem v nich přece neviděla, po čem jsem toužila. Muže, před nímž bych se ráda kořila.“

Tento její citát je vševypovídající. Její avantýry, co dnes někoho pohoršují, byly hledáním onoho muže s velkým „M“. Udivuje mě, že ještě v naší době Božena někoho pohorší, když ženy se dnes chlubí i desítkami milenců – tedy za celý svůj život. Pokrytecká doba, pokrytecké pohoršování se. Nic se nezměnilo. Nebylo to možná k jásání a potlesku, ale byla to její věc a její svědomí.

„Člověk bývá sám svým škůdcem.“

 

Byla to silná žena, bojovnice, která opravdu nebyla korouhvičkou a nezradila češtinu a český národ – zní to pateticky, ale je to tak. Jak by se měla dobře jako domácí skřítek šveholící německy a jakou kariéru by v úřadu udělal její muž, kdyby nebyl vlastenec. Nebyli skety a díky nim a tisícům dalších píši i já česky, proto ji nazývám moje Božena, pro můj osobní vztah k ní. Obdivný. Ano, obdivuji ji za hrdost, bojovnost, pevnost, umění psát. Není mojí modlou, některé věci řekněme nechápu, ale nikdo nejsme dokonalý.

 

„Každý člověk má nějakou chybu a nějakou zvláštnost. Musíš se tedy naučit je snášet, aby i s tebou lidé strpení měli.“

 

Božena laskavá. Stačí si přečíst některé její dopisy a pochopíte ji. Osudy přátel i rodiny opravdu prožívala a snažila se i pomoci. Její dopisy adresáti jistě rádi dostávali, byly vtipné, filosofické. Ovšem ke konci svého života už psala převážně jen dopisy dětem a prosebné dopisy o půjčení peněz. Je to docela smutné a poněkud trapné čtení, vidět Boženu poníženou.

 

Prosím Vás, pane doktore, můžete-li, zapůjčte mi do neděle 3 fr.; musela jsem z měsíčného zaplatit činži a činžovní groš a za Jaroslava konto ševci a krejčímu a tím přišla jsem do nesnází. Neobtěžovala bych Vás s takovou žádostí, ale nevím, kam se obrátit, an všickni ostatní známí moji venku jsou. - V pátek 9/9 přijede můj muž a v neděli Vám je s poděkováním přinesu. —

 

Po ponížení následoval její lék na bolesti fyzické i psychické:

„Já musím psát. Když jsem mnohdy mrzutostí nebo starostí sklíčená, jak sednu k psaní, žiji v jiném světě.“

Umělci se v té době vzájemně podporovali, četli díla druhých, radovali se z nich.

 

…Básničky Vaše s potěšením jsem četla; jedna, Kozák, vytištěna již v almanachu Kytice, vydaném u paní Jeřábkové. Je tak nechána, jak jste ji napsali; beztoho že Vám almanach pošlou. - Kráľohoľská ale leží v mém stolku a jen několik očí ji vidělo a čtlo s potěšením jako já; ale do tisku ji dáti nejde - skřípli by ho zle, junáka! - Nechám si ji zatím zde, a chcete-li, pošlu Vám opis, snad ji někam propašujem… Z dopisu Samo Chalupkovi

 

 

Toto vše mě inspirovalo k sci-fi povídce o Boženě pro Boženu, kdo zná její život, pochopí. Ona sama řekla:

 

 „Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znovu a za dvě stě let. Anebo ještě později. Neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“

  

 

 

 

 

 

 

Lék na lásku aneb její tajemství objeveno... možná...

 

 

 

Věda nedokáže nikomu vybrat zaručeného partnera na celý život. Zázraky nikdo nedokáže. Ovšem možná za nějaký čas dodá lidstvu opravdový lék na zlomené srdce.

Je pravda, že takových "šarlatánů", co toto slibovali, už tady bylo a kde nic tu nic. Ve středověku doktoři dokonce zcela vážně diagnostikovali nemoc z nešťastné lásky, ale pomoct také nedokázali - ono to jejich pouštění žilou, smutného člověka spíše ještě dorazilo. Pak ještě doporučovali sex - jenže pokud opravdu někoho šíleně milujete, tak se to neslučuje s tím mít sex s jinou osobou.

 

V Polsku měli zajímavou metodu, jak léčit osoby oslabené nešťastnou láskou. Vymyslel ho důlní lékař Feliks Boczkowski - prostě truchlivcům dopřál solankové koupele v solném dole Wieliczka. Léčby se konaly od roku  1826 a hlavní léčenou nemoci v těchto lázních opravdu nebyla láska, ale plicní katar, ale i hysterie a neplodnost.

Jestli koupele v solné lázni nešťastně zaláskovaným nějak pomohlo se neví,  prameny o výsledcích léčby mlčí.

 

Co tedy může lásky zoufalcům nabídnout současná věda? Hodně, ale možná i málo. Netušíme. Budete se divit, ale chtěla by dodat opravdový lék.

Ne, není to žert, ale seriózní výzkum, kterým se se svým týmem a kolegy z jiných univerzit zabývá opravdu vážená bioložka a  behaviorální neurobioložka, profesorka psychologie  Sue Carter 

Z jejího povolání vyplývá, že se zabývá chováním živočichů a lidí - v případě Sue, je to monogamním chováním. Ano, paní profesorka roky studuje, proč jsou některé živočišné druhy monogamní a samozřejmě, proč se tak chová i člověk. Co k monogamnosti vede a co to páru přináší. Také ji zajímá, jaký mají hormony vliv na sexuální chování… prostě možná chce objevit tajemství lásky.

 

Své pokusy provádí na hraboších prérijních, monogamních myškách.

Jak takové pokusy vypadají? Hrabošům se jistě zdají drastické a nejen hrabošům.

NewScientist ve svém říjnovém vydání z roku 2008 informoval o následujícím výzkumu: Vědci umístili do jedné obyvatelné krabice pro hraboše 18 samečků a 18 samiček a nechali je spolu pět dní, Za tuto dobu mezi nimi došlo k navázání kontaktu, k vytvoření párů a vzájemných, nebojme se napsat, citových pout.

Do druhé krabice dali skupinu 20 samečků s dvaceti samečky.

Tento výzkum přímo prakticky prováděli Lerry Young z Emory University School of Medicine v státě Georgia a Oliver Bosch z University of Regensburg v Německu.

Cílem bylo zjistit, co v organismu vyvolá smutek a stesk z odloučení, a jaké důsledky to způsobí při chování ve stresových situacích.

Proto skupiny u sebe nechali jen pět dní a pak je zase rozdělili.

Samečci oddělení od svých vyvolených samiček brzo začali mít příznaky, které je možno nazvat deprese, neklid i úzkost

Například, když je pustili k vodě, tak místo, aby si v ní zaplavali, tak se jen bez zájmu brouzdali u okraje hrabošího bazénku. Chovali se apaticky i v takových stresových případech, když je výzkumníci převrátili na záda nebo za ocásek vyzdvihli do vzduchu.

To druzí samečkové, kteří byli ve skupině zase jen se samečky, nesmutnili vůbec a chovali se normálně aktivně, jak se hraboši chovají.

Prostě odloučení vyvolalo apatii v reagování na stresové situace.

Kromě změněného chování odloučených samců se v jejich krvi objevila vysoká hladina stresového hormonu kortikosteronu (CRF). Malá myška ho měla v krvi dvakrát tolik oproti těm druhým nespárovaným samečkům. Tady vidíte, že nezadaní jsou na tom lépe.

Onen kortikosteron je steroidní hormon kůry nadledvin. Má význam v regulaci metabolismu minerálních látek a v hospodaření s glukosou. Při stresu se jeho vylučování do krve podstatně zvýší. Inaktivuje se v játrech. A hlavně už před časem bylo vědecky prokázáno, že vpravení CRF do mozku pokusných zvířat u nich vyvolá příznaky deprese (nespavost, sníženou chuť k jídlu, snížení libida a bojácnost).

 

Toto zjištění zvětšené hladiny kortikosteronu vedlo vědce k závěru, že jiná látka - peptidy v mozku, které regulují reakci na stres, hrají významnou roli v procesu smutku až žalu. Nefungují totiž, jak by měly normálně fungovat - čili myšky vytažené za ocásek do vzduchu by neměly být apatické, ale odloučení samečci byli. Peptidy tedy nefungují.

Myslím logický závěr a vědci pokračují ve svých hypotézách ještě dále - tvrdí že:

Pokud odloučení partnerů trvá dlouho, dochází k depresi  - a to právě "díky" bouřlivé reakci na odloučení  vzniklé fyzikálně-chemickým procesem v mozku. Do normálu takto postiženého jedince uvede jen návrat k partnerovi - a takto - díky chemii v těle a mozku a vlastně i CRF a peptidům, je u hrabošů zajištěna monogamie.

 

A co jsou ty peptidy?

Peptidy tvoří přechod mezi a-aminokyselinami a bílkovinami. Jejich funkce je vytvářet dorozumívací signál mezi buňkami. Jeden z nich - oxytocin je peptidický hormon savců, který se syntetizuje v hypothalamu a je znám jako "hormon důvěry"

V těle se peptidy chovají různě jejich účinky jsou závislé na enzymatickém vybavení orgánu, kde působí - například peptid cholecystokinin v trávicím traktu vyvolává stah žlučníku a přísun žluči do střeva a sekreci pankreatické šťávy bohaté na trávicí enzymy, ale jinou úlohu má v mozku - zde jsou dva receptory "komunikující" s tímto peptidem - spojením s receptorem  A – dojde v mozku k vyvolání pocitu sytosti, navázáním na  receptor B dojde k vyvolání pocitu úzkosti a paniky.

 

Lerry Young k tomu, v zde již zmiňovaném článku v NewScientist (říjen 2008), dodává:"…detektory libosti v mozku zachycující  blažené pocity z toho být s partnerem se zcela logicky aktivují pouze v případě, když jsou páry reálně spolu. Pokud dojde k odluce libé pocity mizí a nastupuje žalem z odluky vyvolaný stres a následná deprese."

Není tomu tak nějak i u člověka? Není objevena chemická a hormonální podstata lásky? Možná ano. Až na to, že málokterý člověk je ve svém životě takto citově vázaný jen na jednu lidskou bytost, jako to mají mezi sebou hraboši. Lidé se opouštějí…

Doktor a psychiatr Yoram Yovell z University v Haifě v knize "Láska a jiné nemoci", uvádí, že při rozchodu zažívá opouštěný i opouštějící analogické pocity, neboť všichni jsme od přírody vybaveni silným strachem z opuštění.

Nehovoří se zde samozřejmě o případech, kdy jeden z partnerů je třeba psychopat a útěk trápeného je z takového svazku pro něj záchranou života - hovoříme o normálních citech, partnerství a lásce.

 

Psycholožka Katherine Shear se domnívá, že tento stres u odloučených hrabošů, je opravdu jasným důkazem toho, proč i lidské páry spolu zůstávají žít, i když jejich šťastné období i "horoucí" láska už je dávno za nimi a jiný důvod, zůstávat spolu, nemají. No paní doktorka zapomíná, že vždy se jeden důvod najde - ten ekonomický.

Výsledky práce tohoto výzkumu důvodu monogamie u hrabošů, podle Shear mohou mít velký význam pro jiný výzkum a to pro vývoj efektivních  medikamentů pro léčbu lidí strádajících dlouhodobým steskem a žalem například z nešťastné lásky nebo z důvodu úmrtí partnera, rodičů. Doposud na smutek, trápení a zlomené srdce žádný lék neexistuje… a pustíme-li su fantazii úplně ad absurdum, může tento výzkum i vést k vytvoření elixíru věrnosti a nápoji lásky.

Zatím musíme dát za pravdu Napoleonovi, když prohlásil: Jediné vítězství nad láskou je útěk.

Ovšem Goethe dodává: Nikdo jiný mi nedá lásku, přátelství, vroucnost i něhu, kterou nemám sám v sobě.

Co je vše platné, mít toto v sobě, když to nikdo nechce a na zlomený srdce sádra není?

Vždy se najdou řešení… a za několik let to třeba budou pilulky a možná si i budete moci namíchat nápoj lásky a tajně ho dotyčnému objektu podstrčit, a pak mu každodenně podávat kapsle věrnosti.

Bude tím svět krásnější a lidi šťastnější? Každý nápoj jednou vyprchá a pilule dojdou a ani ta Malá mořská víla úplně kvůli lásce neumřela… i ta nešťastná patří k životu. A nakonec samotu lidí možná odstraní technici a konstruktéři - roboti společníci a sex robotky jsou stále dokonalejší a dokonalejší…

 

 

 

Signály lásky... a i sexu...

 

 

 

Večer jdete spát a nic. Ráno vyjdete ven a bác huplo na vás z úsměvu a pozdravu souseda silné emoční rozpoložení čili láska. Od té doby chvílemi čučíte do blba a usmíváte se… i když vůbec netušíte, jak se dotyčný jmenuje a jestli by emoci opětoval. Že je to pěkná hloupost? Není. Stává se to, vím to a má to zdá se i logické vysvětlení, a to vizuální atraktivnost, milé vystupování  a feromony – z řeckého přenášet stimulaci.

Dříve vědci tvrdili, že feromony se týkají hmyzu, a když savců, tak jen zvířat, ale člověka ne. Copak taky nejsme zvířátka? Jsme a podle všeho vydáváme chemosignály podobného charakteru.

 

Něco málo informací.

První definice od Petera Karlsona a Martina Lüschera hovoří o „substanci, která je sekretována do vnějšího prostředí jedním jedincem a přijata druhým, v kterém vzbuzuje specifickou reakci.“ Definicí je a vědci se o další přou, ale mě stačí tato první.

Důkaz o feromonech podal Adolf Butenandt, který se specializoval na oblast chemie hormonů. V roce 1959 izoloval ze žláz samice bource morušového sexuální atraktant bombykol.

 

Další výzkum ukázal, že v zásadě existují dva typy feromonů – uvolňovače a primery. Uvolňovače jsou jednoznačné biologické markery, které samice využívají například výhradně k přilákání partnerů k páření. Pokud jde o primery, jsou komplexnější povahy a nejedná se jen o sex. Například včely mají patnáct známých žláz, které produkují látky složitých kombinací. Taková zajímavost - včelí královna vydává tzv. mandibulární královský feromon, který obsahuje karboxylové kyseliny a aromatické sloučeniny. Tyto chemosignály potlačují dospívání ostatních včelích samic a dokonce by se dalo říci, že je to feromon pracovitosti. No ano, panovnice nechce konkurenci, ale dělnice.

Jak víme v přírodě existují další feromony, které označují cestu, aktivují poplašný signál nebezpečí. Je to hmyzí jazyk, který umožňuje hmyzu žít ve složitých koloniích.

 

Vědci se neustále přou o to jestli feromony vylučují pouze zvířata nebo i člověk. Podle jedněch jsou pro člověka zbytečné. Copak pán tvorstva by takto přízemně komunikoval? Máme přeci řeč, domluvíme se. Ti lidé uvažují tak, jakoby příroda byla něco špatného – máme non verbální komunikaci a máme holt i tu chemickou. Proč by ne?

V roce 1986 The Washington Post zveřejnil článek – „Vědci z Philadelphie poprvé dokázali, že lidské tělo produkuje feromony, speciální aromatické chemické sloučeniny, které ovlivňují sexuální chování jiné osoby.“ A druhý den americké noviny USA Today uveřejnily článek nazvaný „Skutečná chemická revoluce mezi pohlavími“. Hlavní informace zde podala Dr. Winnifred B. Cutler a použila v rozhovoru ono slavné vůně muže: „Mužské vůně mají velký význam pro zdraví žen. Doporučila jsem ženám s neobvykle dlouhým nebo krátkým menstruačním cyklem, aby zašly do pánské šatny a přičichly si k tričku muže.“ https://www.athenainstitute.com/discovery.html

Vše musí být v rovnováze, takže máme i vůni ženy a ženské feromony velmi výrazně ovlivňují chování mužů. Ukazuje se, že zaláskovaná žena dokáže muži, který se jí líbí, vysílat neobvykle silné chemosignály a zároveň potlačovat touhu ostatních soutěžících přítelkyň. „Lidské feromony přitahují sexuální partnery stejně jako ve zvířecí říši,“ říká Dr. Winnifred B. Cutler, „tyto chemosignály jsou velmi účinné ve vztazích mezi pohlavími.“

 

Jakmile se něco týká lásky a sexu, hned se toho chytne průmysl - ano jistě jste se někdy setkali s reklamou a parfémy „lásky“ s feromony. Zřejmě budete zklamaní, lidské feromony v nich nejsou, ale androstenon získaný z kančích slin. No jo proto se možná po čuchnutí někdo chová jako prase.

Studie navíc ukazují, že lidské feromony jsou zachyceny partnerem ve vzdálenosti nejvýše jednoho metru a „žijí“ asi pět hodin, ve vzácných případech - den. Ovšem to může stačit k zaláskování nebo pobláznění, ono ne na každého každý vysílá tyto chemické signály, takže u tajných lásek je i pravděpodobnost, že i ten druhý tajně hledí do blba a vzdychá.

Ovšem jak už jsem zmínila, jiní vědci s ničím kolem chemických signálů člověka nesouhlasí, že prý nebyl feromon člověka izolován, kdo ví, ale z vlastní zkušenosti vím, že „vůně muže“ funguje.

 

https://en.wikipedia.org/wiki/Bombykol

 

https://www.athenainstitute.com/discovery.html

 

https://en.wikipedia.org/wiki/Androstenone