představení knihy Pronajmu svět Zn. Virtuální

Vážení přátelé, kamarádi, milí čtenáři, dovoluji si vám představit moji novou knížku, čtvrtou v pořadí.

Kniha obsahuje jednu novelu a osm povídek, má pevné barevné desky, 304 stran, udělala jsem do ní 26 ilustrací plus dvě na obálku a řídila jsem se vašim požadavkem, aby tentokrát nebyla vytištěna pidipísmem, ale pořádným, čitelným.

Kniha vznikala několik let, během nich jsem některé ukázky i  povídky dala na Net – abyste nekupovali zajíce v pytli. Takže, kdo se o mne zajímá, ví, co má čekat. Ovšem dávám sem několik kratičkých ukázek a je možné si jich víc stáhnout ve formátu pdf - jako stránky knížky (viz odkazy úplně dole).

To byly všeobecné informace, a co vám řeknu o knize? Prý rozhodně není pro puritány. Ano, píšu sice sci-fi, ale to nejde vytrhnout ze života či oddělit od člověka… čili píši o životě, o lidech co právě musí o něco bojovat a nejsou moc šťastní a v takovém světě se nemluví jako v čajovém salónu starých dam. Do života patří zrada, láska, sex, politika, fanatici… věda, technika… Do života patří sny i noční můry. Do života patří i technika – takže se mi to hemží všude technickými vynálezy a roboty. Do života také patří boj – moji hrdinové bojují proti blbosti a všemožným bohům. Ano jsou militantně ateističtí a nenávidí stádnost a zneužívání jakýchkoli bytostí.

Žiji v Praze a v České republice, takže v mém psaní se odráží jak mé milované město, tak třeba politika v naší zemi.

V případě vašeho zájmu o koupi knihy - tak ta je možná v mnoha knižních e-shopech
Namátkou pro ČR http://www.knihacek.cz/noskova-…/pronajmu-svet-zn-virtualni/
Pro Slovensko http://www.literama.sk/…/…/276355/pronajmu-svet-zn-virtualni
Nebo pro žijící v Praze, či dojíždějící do Prahy u mne – levněji, ale pouze osobní odběr.

anotace:  Groteskní až drsně sarkastické povídky a novela zkušené autorky vyvolávají otázky o společnosti, náboženství, lidech, vědě a technice, které jste si možná nikdy nepoložili.

Jaký bude svět za padesát, sto, pět set let? Autorka rozvíjí několik směrů, kterými by se budoucnost mohla ubírat. Jednou linií jejích futurologických vizí jsou technické vynálezy, nanotechnologie a roboti a druhou je společnost, její uspořádání a osudy jednotlivců bojujících o své místo na světě, o lásku, o to nebýt sám, za záchranu všeho živého, za svobodu a proti všem dogmatickým diktátům.

Příběhy Jity Splítkové vás rozesmějí a přenesou do nevšedního světa, kde aspoň na chvíli pocítíte uspokojení z vítězství či spravedlivé odplaty těm, co si to zaslouží.



první recenze http://svet-mezi-radky.blogspot.cz/2016/11/recenze-pronajmu-svet-zn-virtualni-jita.html
ohlasy http://www.cbdb.cz/kniha-171278-pronajmu-svet-zn-virtualni

ukázka číslo 1:

z novely Děvky se maj

Pandora se sotva vleče centrem města. Když vycházela z domova, byla zima, navlékla na sebe teplé šaty s rolákem a teď, když vyšlo sluníčko, je jí vedro.

Před ní jdou dvě mladé a elegantní ženy v letních šatech. Jedna vede za ruku asi pětiletou holčičku.

„Řekni tetě, jakou básničku ses naučila,“ nutí matka dceru do řeči. Ta mlčí. Zaujala ji totiž dívka, která je předešla. Byla to taková ta klasická štíhlá prsatá blondýna v opravdu mini šatech. Co chybělo látky, nahrazovaly podpatky jejích bot. Holčička na ní mohla oči nechat.

„A nezazpíváš tetě tedy tu novou písničku?“ Dítě nevnímá.

Prsatka asi nějak špatně došlápla a zavrávorala. Její ruce našly oporu ve stařeně jdoucí proti ní. Blondýně tak nechtěně poskytla pomoc, ale sama se skácela na zem.

„Taková obyčejná děvka! Ani se to neomluví! Děvka jedna!“ křičí sražená žena ze země směrem za odcházející. Ta se najednou zastavila.

Ne, nebylo to z důvodu svědomí. Jen z kabelky vytáhla klíčky od kabrioletu. Nastoupila do zářivě červeného vozu a odjela.

Holčička vše pozorně sledovala. „A řekni tetě, čímpak bys chtěla být?“ nevzdává konverzaci matka.

Dcera se na ni konečně podívala: „No, já bych chtěla být děvka.“ „Cože?“ Vydechla matka.

„Chci být jako ta krásná paní děvka. Děvky se maj!“

Pandora nemůže zadržet hlasitý smích. Přikryla si ústa dlaní a raději zahnula do postranní ulice, takže už neviděla, jak to s dívkou a matkou dopadlo.

Došla na hlavní náměstí. Udiveně se rozhlédla. Dav v bílých šálách tam právě sleduje obří televizní obrazovku. Z ní pateticky deklamuje nějaký asi napsaný text známá redaktorka:

„Před dávnými lety měli roboti omezenou pohyblivost a museli být uměle naprogramováni. Byli to, přiznejme si to, roboty, čili neživé bytosti s nedostatkem rozumu. Byli to pouzí mechaničtí otroci, produkty naší výroby. Kupovali a prodávali jsme je v domácích potřebách. To ovšem již řadu desetiletí není pravda. Roboti nejsou už neživé objekty. Sami se pohybují, a to kam chtějí, sami uvažují, jak chtějí. Ovšem pořád se o nich mluvilo jako o strojích a obchodovalo se s nimi na speciálních trzích, zrovna tak jako před tisíci lety si bílý muž kupoval černé otroky. Jak kruté, nemorální a neetické to bylo! Jak tím naše společnost upadala do barbarství. Naše maskulinní společnost potřebuje neustále někoho jako obětního beránka, ženy, Afričany, homosexuály, etnické menšiny a teď Slunečníky. To si uvědomovalo stále víc a víc lidí a na počest Slunečníků nazývaných hanlivě roboty si oblékli bílé šály, jaké nosí oni.

Je tedy logické, že nebylo již udržitelné chovat se k nim jako k výrobkům. Dnešním dnem končí další doba temna v lidské historii. Naši bratři dosáhli i na svá robotí práva. Dnešním dnem vstupuje v platnost zákoník kladoucí Slunečníky na roveň lidem. Dosáhli stejných práv a svobod. Dnešní den je velký den pro nás všechny, pro vítězství humanismu a ideálu demokracie. Vítejte bratři, bojovali jsme za vás a podařilo se.“

Žena zahrála dojetí a utřela si imaginární slzu a obtočila si kolem krku bílou šálu.

Dav jásá a mnoho lidí a roboťáků mává svými šálami. Lidi v čele začali vyvolávat bojová hesla. Ostatní se přidávají. „Slunečníkům svět! Slunečníkům místo na Slunci!“

Snaží se tiše projít kolem těch rozohněných manifestantů. Pozdě si vzpomněla, že právě dnes tady na náměstí mají roboťáci stroje i lidi sjezd.

Dva mladíci zuřivě mávající šálami si jí všimli. Ukazují na ni kolemstojícím. Honem vešla do nejbližšího obchodu a ani se nepodívala, jestli to byli lidi nebo stroje.

„Bílou šálu?“ zeptala se ji automaticky prodavačka. Na chvíli zaváhala. Křik davu sílí.

„Ano. To mám štěstí,“ pokusila se o úsměv. Prodavačka se na ni podívala nevraživě. „Dnes je dostanete úplně v každém obchodě, tady kolem náměstí.“

 ....

 další ukázky
první ukázka - úvod novely Děvky se maj http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=557794
druhá ukázka http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=566235

třetí ukázka http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=570839

obrázek použitý na přední stranu obálky

obrázek použitý na zadní stranu obálky

Ukázky z knihy a přebal v Pdf

https://ulozto.cz/!eX9EnDEnZ/splitkova-pronajmu-svet-potah1b-pdf

https://ulozto.cz/!X74rR7FRH/splitkova-pronajmu-obsah-pdf

https://ulozto.cz/!5QQeryar9/splitkova-pronajmu-devky-010-3-pdf

https://ulozto.cz/!mGdtMdoMs/splitkova-pronajmu-devky-032-3-pdf

https://ulozto.cz/!7RtRf8AfL/splitkova-pronajmu-devky-020-1-pdf

https://ulozto.cz/!6itaVg7Vd/splitkova-pronajmu-devky-080-1-pdf

https://ulozto.cz/!E6Xn7FX7N/splitkova-pronajmu-jit-174-5-pdf

další ukázka z připravované knihy Pronajmu svět Zn. virtuální

...

Řidič přepravníku se nenápadně podíval do zrcátka na svého jediného pasažéra. Proč si asi sednul až dozadu? Chce spát? No musí být unavený. Taky bych si na jeho místě schrupnul.
Znovu se na něj podíval. Ne, nespal. Díval se na modročernou oblohu a hledal jednotlivé planety a hvězdy. Neodvažoval se ho rušit, ale tak rád by se od toho muže pohodlně sedícího a civícího vzhůru něco dozvěděl. Kdy se stane, že se dostane do takové blízkosti legendy.
Jak jen začít? Mám si troufnout oslovit ho? Prý to nemá rád. Mohl by si stěžovat. Kdo ví, nač může myslet? Kouká se nahoru jak blázen… Možná vzpomíná… Zůstalo mu tam dost přátel a kolik lidí asi zachránil… Vrací se jako hrdina… Ten musí mít zážitků! Tak slavný člověk… a já, povzdechl si.
„Dlouhá cesta, co?” ozval se zcela nečekaně cestující.
Honem nevěděl, co mu má odpovědět. „Dlouhá, dlouhá…,” vykoktal. A opět oba mlčeli. Řidič nakonec nevydržel: „Stýskalo se vám?” Skoro vykřikl do předního skla první otázku, co ho napadla.
„Stýskalo?” udiveně opakuje: „Jestli se mi stýskalo? Myslíte jako tady po Zemi?” Až teď přestal sledovat nebe a podíval se na řidiče.
„Ano, tady po tý naší drahý zlatý matičce kuličce,” rozpačitě se zasmál. Co jsem to řek za hovadinu? Kdybych mlčel. Dívá se po mě tak divně. Jak magor, možná ten vesmír nějak působí na mozek. Co mám dělat? No budu zticha, něco už si tam mele.
„Stýskat po Zemi?” znovu se zadíval na nebe.
„Ne!” vykřikl tak, až řidič sebou trhnul. „Ne! To ne. Když jste ve vesmíru, něco jako stýskání po Zemi vás vůbec nenapadne. Teď se mi stýská.”
„Teď?! Po čem?!” nevěřícně se na něj podíval. „Jestli se teda mohu zeptat,” rychle dodal s nehranou pokorou v hlase.
„Po čem?” smutně se pousmál, „po vesmíru.”
„Ale, vždyť jste se právě teď vrátil?” nechápavě kroutí hlavou a dokonce se mu poprvé podíval přímo do očí.
„Kdo tam nebyl, nepochopí.” A opět zvedl hlavu k nebesům. „Tam, tam je všechno úplně jiné. Úplně! Všechno! Třeba barvy. Opravdu…” Zakroutil hlavou a zavřel oči. „Ty barvy! Ta krása.” Začíná mluvit stále hlasitěji. Gestikuluje rukama. „Ne, takové tady nemůžete nikdy vidět. Nikdy! Žádný malíř nic takového nenakreslil. Nemohl! Lidská fantazie nestačí. To musíte vidět, abyste to pak mohl nakreslit! Ale obávám se, že paleta našich malířů nebude stačit. To, to musíte opravdu vidět. Zažít. O tom se prostě nedá mluvit.” Vstal ze sedadla a přešel až k místu řidiče. Chytil se jeho sedadla a pokračoval v monologu. „ A když máte to štěstí, jako já, prožijete i stav beztíže! To je fantastický! První dny se vám sice zdá, že vám někdo rozřezává hlavu, na nic nemáte chuť, nic vás netěší. Já jsem třeba dva dny zvracel, ale to přejde! Všechno přejde a vám se najednou zdá, že jste sám součástí vesmíru. Není už něco cizího, nedostupného, nepřátelského. Je ve vás a vy v něm. Chápete ten úžasný pocit? Je to něco… něco…” Svírá dlaně v pěsti a buší si do hlavy. „Něco… neumím to říct. Neumím! Přál bych vám to zažít! Pak byste pochopil. Až pak.” Sedl si na nejbližší sedátko. Sklonil hlavu. Přikryl si oči dlaněmi.
Vypadalo to, jako kdyby plakal. Do konce cesty už nepromluvil a řidič se už neodvážil položit další otázku.
...

ukázka z povídky Sekvoje

Exponáty - mikro sci-fi příběh

Plakát, vylepený na zdi domu, zval do Muzea osobností.
Chcete vidět osobnosti minulosti i současnosti jako živé? ptal se nápis.
Nejedná se o žádné trapné voskové panáky. Není to ani hologram. Nová výtvarná technologie. Nebudete zklamáni, slibovalo se na ceduli. Přijďte se podívat na dvě stě osobností.

Sál byl plný skleněných vitrín a v každé stála jedna figura. Až když se přišlo blíž, divák mohl zjistit, že se vlastně nejedná o žádnou skřínku, ale o plný skleněný hranol, ve kterém jsou figuríny jakoby zality. Hmota pouze vypadala jako sklo, jednalo se spíše o nějakou pryskyřici.
Podoby jednotlivých osobností byly ovšem dokonalé, tváře měly živý výraz. Návštěvníkům se velmi líbily. Ve výtvarném umění právě prožíval slavný návrat realismus, a tak o výstavě psali kritici jako o velmi zdařilém uměleckém počinu. Majitel i tvůrce v jedné osobě byl uznán velkým umělcem. Ovšem o své nové technologii nechtěl vůbec hovořit. Odborníci se domnívají, že se přeci jen jedná o jakýsi hologram, ve stropu nad každým kvádrem je světelný zdroj.

-

Dnes proběhne první soudní stání s masovým vrahem, informovaly titulky v novinách.
Soudní sál byl uzavřený, sedělo tam jen několik znalců, vyšetřovatelé. Uprostřed síně byl v kleci obžalovaný. Žaloba zněla jasně - dvě stě vražd.
Soudce četl žalobu a vrah se usmíval. Kývl hlavou na obhájce. Ten na vyzvání soudce vstal.
"Dovolte, abych předložil důkaz neviny svého klienta."
Soudce a těch několik přítomných lidí se nevěřícně, až by se dalo říci s odporem, na něj podívalo.
"Zde jsou pracovní smlouvy se všemi, podle vás oběťmi, představujícími známé osobnosti. Zde máte písemný důkaz, že technologický postup, vynalezený mým mandantem, podstoupili zcela dobrovolně a za úplatu, zde jsou technické parametry mandantova vynálezu, svědčící o tom, že se vůbec nejedná o žádné vraždy. Ti lidé, až jim vyprší smlouva, budou opět zhmotněni. Na základě těchto nezvratných důkazů žádám o stažení žaloby…"


Jednalo se o omyl. Napsal příští den tisk. Byla to dobře vymyšlená reklamní akce majitele toho panoptika osobností ? Neobyčejný umělec - vynálezce? Ptali se novináři.

Milióny televizních diváků mohly sledovat v přímém přenose udělování profesorského titulu. Hlasatel zakončil pořad slovy:
"... Geniální vynálezce vyřešil problém rychlého přenosu jakékoliv, i živé hmoty a člověka, na velké vzdálenosti – pomocí přeměny v světlo. Dalším zmrazením světla ve hmotě vyřešil problémy s těžkými delikventy, odsouzený se prostě rozloží na paprsek a na dobu trestu se jako světlo zastaví v hmotě, třeba na optickém harddisku vašeho PC…"

první ukázka z připravované knihy sci-fi příběhů

Přes silná slabě namodralá skla proudí z volného prostoru dovnitř bílo-modré světlo. Všemu kolem dodává nádech strnulosti a nedefinovatelného pocitu smutku.

Tento vjem umocňuje ticho. Výjimečně se prostory Satelitu ozývá hlasitější hovor. Vypadá to, jakoby lidem zde připadalo nevhodné smát se nebo hlasitě vykřikovat.

A možná, že už zapomněli, jaké to je rozesmát se.

Je v nich tíseň a smutek posledních. Je v nich beznaděj a smířlivá apatie. Je v nich touha a naděje. Je v nich čekání. Nač? Nedokáží odpovědět. Prostě čekají. Tisíce, sta tisíce lidí v obrovském disku, který se otáčí kolem své osy.

Vypadá jako obrovitá dětská hračka v dobách před nimi zvaná káča či vlček.

A modré světlo bezcitně studí.

Žarko

Z reproduktorů ve stropu odpočinkového soukromého prostoru se nesl monotónní hlas počítače. Po několikáté opakoval výzvu, „Technik Žarko se okamžitě dostaví k veliteli! Technik Žarko, se okamžitě dostaví k veliteli!“

Stroj vyvolává dotyčného nezvykle dlouho. Žarko zde samozřejmě je, ale spí.

Chvíli trvalo, než se probudil a zjistil, že on je ten, koho velitel právě teď potřebuje.

Rozsvítil malou lampičku a podíval se na hodinky. „Ne, to není možný!“

Sedl si na postel a snažil se probrat. Ostré bílé světlo ho začalo bolestivě bodat do očí. Přikryl si je dlaněmi. Bolest přestala. Pomalu rozevírá prsty. Malými štěrbinkami se prodírají světelné paprsky. Roztáhl prsty ještě víc. Záření se proměnilo v bodavé jehličky. Chce se přemoci. Otevřel oči. Řezavá bolest ho donutila pevně sevřít víčka. Rychle zhasl. To je život! Ani chvilka pro sebe. Kapesníkem si otřel slzy. Člověka jen honěj!

Jakmile ale předtím rozsvítil, aktivovala se tiskárna na zdi a do průhledného boxu pod ní spadl další vítací obrázek. Jak ses vyspal Žarko, ptala se ho vytištěná fialová květina, přeji ti další krásnou aktivitu na mnoho úseků. Dívá se na to a nemá sílu se smát. Rozčiluje ho tento vítací rituál, ale tiskárna je ve zdi pevně zabudovaná a vypnout nejde a papír do ní přichází zdí a zdí pak odchází staré vítací listy, aby se někde v továrnách Satelitu opět recyklovaly na bílý papír.

Neustálé vyvolávání jeho jména ho rozčiluje. Nevím, proč musejí takhle vyřvávat, to se snad bourá Satelit? „Tak už přestaňte!“ Zakřičel do tmy.

Popaměti nahmatal na stolku vysílačku a zmáčkl příjem. „Už jdu.“ Zívnul do mikrofonu. Odpověděl mu mužský hlas, poznal Michala. „Žarko, omlouvám se, vím, že jsi zřejmě právě usnul, ale ve výrobním prostoru je něco naléhavého a velitel techniků jsi ty.“

„To je jasný, už jdu.“ Neodpustil si ironicky dodat, „Když je to tak naléhavé.“

„Velitel tě očekává. Končím.“ Stroze a neosobně Michal ukončil rozhovor.

Chlapeček se bojí, že bych mohl říci něco nevhodného a byl by malér. Zástupcův syn a přítel vyvrhele. Rozesmál se. Jakpak se asi tvářil, škoda, že tohle přenáší jen hlas. Podíval se na malou černou krabičku. Přitom ho napadlo, proč je velitel volá rozhlasem a ne vysílačkou? Bylo by to lepší, než reproduktory, vždyť tak všechny v okolí probudí. A lidi to znervózňuje. Pořád někoho vyvolávají, co to zase na mě můžou chtít? Něco naléhavého, hmm to to nevěděli, když jsem před třemi hodinami od nich odcházel? Všechno bylo přeci v pořádku. To snad dělají schválně. Vztekle praštil vysílačkou o stůl, v přístroji zachřestilo. Bylo mu to jedno.

Chrstnul si do obličeje ledovou vodu. Nepříjemný chlad mu proběhl celým tělem, rozcvakaly se mu zuby. Trochu ho to probudilo. Napil se vody ze sklenice na umyvadle. „Fuj, teplá!“  S odporem ji vyplivl do záchodu. „To je život!“

V rychlosti na sebe natáhnul kombinézu. Na rozestlanou postel se radši ani nedíval. Vyspím já se někdy? Asi až budu senilní a k nepotřebě. Nevím, proč mám pořád doplácet na neschopnost druhejch.

Ještě než vyšel na chodbu, zkontroloval, jestli má v kabele všechny věci. V předsíňce se na sebe podíval do zrcadla. Ušklíbl se. To vypadám! Fešák! Vopuchlej, úplně rudý bělma. Být hlavní technik nebyl můj sen. Nejde pustit páčka a už volají k veliteli Satelitu a ten mě, vždyť by nemusel o všem vědět, ale každej se bojí něco udělat sám. Divím se mu, že si takhle přidělává práci, muset o sebemenší prkotině dostávat hlášení, copak si to všechno může pamatovat? Nechápu ho, zřejmě má jako koníčka špehování a taky chce být nepostradatelný. Nohou zabouchl dveře. Tichou chodbou se rozlehla rána. Z protějších dveří vyhlédla ženská neučesaná hlava. „To je rámusu, neumíte snad zavírat vchod?!“ Zaječela na něj.

Podíval se na ni a představil si, jak tu hlavu zavírá do dveří. Ona se brání a on mezeru zužuje a zužuje. Dveře se zavírají a hlava padá na zem. Ta představa ho uklidnila. Usmál se na tu odpudivě vyhlížející ženu.

„Omlouvám se, paní, ale opravdu za to nemohu, udělal se průvan a než jsem stačil zavřít, sám přibouchl dveře.“ Roztáhl paže a udělal směrem k ženě hlubokou úklonu. „Odpusťte mi to.“ Položil si ruku na srdce.

Žena zrudla, s rukama opřenýma o boky se postavila doprostřed chodby. „Tak příště je laskavě držte! Ano?!“ Zhluboka se nadechla a začala křičet. „A laskavě si odpusťte dělat z lidí legraci! Ano?! Nikdo vám na to, vážený pane, není zvědavej. Jasný?!“ Rozhněvaně si dupla a zahrozila na něj. Začal se tomu smát. Mlčky se otočila, vystrčila na něj zadek a třískla dveřmi.

To teda bylo divadýlko. To jsem ještě nezažil. Je tohle možný? Taková vodpudivá baba. Zakřičel do prázdné chodby. „To víte, že jo, bez starosti, madam. A naučte se chovat!“ Napadlo ho, že vlastně ani neví, kdo to byl. A bydlí tady vůbec nebo ne? Možná ji vůbec neznám, třeba je na návštěvě. Nějak mi už tady ty lidi splývají. Tato scéna ho dokonale probrala. Nebolet ho oči, tak si připadá úplně vyspalý. Přivolal si vakuový výtah.

Z patra do patra v Satelitu vede obrovská průhledná roura o průměru přesně jednoho metru. Je umístěna v konstrukci z kovových lišt a zpevněna kovovými obručemi navařenými na ony lišty.

V této rouře se pohybuje otevřená kabina, která je tvořena ze čtyř kovových trubek navařených na strop a podlahu. Nic víc. Nikde nejsou žádná lana, žádné výtahové šachty, žádná převodová kola, žádné motory a přesto je to normální zdviž.

Kabina se ve válci pohybuje jako píst. Přesněji, pístem je jen strop kabiny a k výtahové šachtě, musí přiléhat velmi těsně, aby výtah fungoval, jak má. Dveře se v šachtě trubce uzavírají hermeticky a kabina se ventiluje spodem.

Konečně je na místě, silné hučení výtahu ho od dětství rozčiluje. Nenávidí ten zvuk vysavače.

Hlášení do mluvítka před prostory velení hlasitě zakřičel, „Žarko. Přicházím na rozkaz velitele.“ Bzučák na dveřích se rozezvučel.

Budoucnost? Pečuj o něj!

Možností jak bude vypadat budoucnost člověka je... tak třeba takhle?

Na stůl si rozvinul bledě zelenou klávesnici. Z dalšího, ale podstatně většího tubusu vyndal stejnobarevný monitor. Jemně to mlasklo, když ho přilepil na zeď. Do elektrické sítě zapojil počítačovou krabičku, ta ho v setině sekundy spojila s centrálním počítačem. Vyhledal si svůj sektor a začal listovat v datech.

"Emo, podívejte se mi na poštu." Říkal mu Emo ani nevěděl proč.

(Podle posledních sociologických průzkumů 90% občanů oslovuje svůj počítač jménem. Je to normální a i zdravé, říkají psychologové.)

"Nic, soukromého vám zatím nepřišlo, pane." Odpověděl mu příjemný dívčí hlas. "Máte ve svých souborech nová data z poslední analýzy ovzduší a vaše tělesné funkce jsou v normálu."

Vzdychnul si a začal si prohlížet ta data. Jednalo se o krátkodobou předpověď počasí.

Měl to rychle hotové, propočty a extrapolace už byly provedeny. Ani nevěděl, proč ho vlastně zaměstnávají, aby zkontroloval, že vše proběhlo a předpovědi byly rozeslány? Všichni vlastně jen jakoby kontrolujeme propočty počítačů. Co jiného máme taky dělat?

"Pane, nanodoktor, vám právě vytvořil nové cévy ve vašem lýtku, došlo tam k popraskání." Oznámil mu Emin hlas.

"Hmm ani jsem si ničeho nevšil." Usmál se, nebýt pokroku.

"Díky Emo, jdu do vany."

"Pane!" Volala ho Ema. "Pane, připravte se, za pět minut dojde u vás k odběru semene."

Honem doběhl k monitoru, objevila se na něm jeho žena. "Ahoj Emo."

"Ahoj Karle."

"To mám radost, že tě vidím."

"Já taky a těšíš se?"

"To víš, že se těším."

Z počítačové krabičky se vysunula hadička, skoro ani nezaregistroval jak z něj vycucává sperma.

"Děkuji vám  oběma," poděkoval ženský hlas.

"Vyšel na nás kluk, máš radost?" zeptala se žena.

"Tak to mám."

"Bude se samozřejmě jmenovat Karel."

"To bude krásný..."

"Pane,"ozval se počítač, "u vaší ženy právě došlo k odběru a oplodnění vajíčka, váš syn dozraje v sektoru AB32555 přesně v 20.06 podle vašeho data 20.6. 2301, gratuluji."

Tak a teď si můžu jít napustit tu vanu. Usmíval se byl neskonale šťastný.

"Pane, za deset minut končí váš pracovní den, je čas spát. Provedla jsem analýzu vaší moči, měl jste málo vápníku.- nanosondy vám ho již dodaly."

Ponořil se do vody. Tak já mám kluka, co víc si můžu přát.

Utřel se, oblékl si pyžamo, svinul monitor a klávesnici, z elektrické zásuvky vytáhl počítačovou krabičku.

"Dobrou noc, pane, právě jsem nechala odstranit hlen  z vašeho nosohltanu. Takže opravdu pěkné spaní." Přála mu Ema z reproduktoru instalovaném v jeho uchu.

"Dobrou."

Rozsévač

Dokončil průzkum vzorků hornin ze třetí planety. V uhlíkatých kamenech našel ty samé spory bakterií, jako byly v kamenech ze čtvrté planety a v meteoritech, dopadajících na zem.

" Vypadá to, že vesmír je plný života. " Sebevědomě prohlásil na tiskovce.

Chodil kolem té budovy tolik let a vždy se musel podívat na mosaznou tabulku, ve které byla vyryta písmena PBB. Přemýšlel, co ta zkratka asi znamená. Celá ta budova byla divná, v každém okně mříže a průmyslová kamera. Za velkými okny v přízemí bylo vidět uniformy soukromé ochranky. Zrovna té, co byla skoro ve všech bankách.

Nechápal proč si ho Vědecká rada státu zve právě sem. "Proč jdeme do banky?" Zeptal se svého doprovodu, sekretáře Rady.

"To není banka, tady sídlíme." Zasmál se a podíval se na něj jako na ubožáka. "To jste nevěděl?" Zrovna vcházeli dovnitř, tak mu neodpověděl. Až ve výtahu se znovu zeptal,

"Co znamená PBB?"

"To se dozvíte."

"Ceníme si vašeho výzkumu, možná ani netušíte, jakou věc jste objevil."

"Život?" Nejistě zazněl jeho hlas v obrovské místnosti.

"Nazvěme to spíše rozsévačem."

"Rozsévačem?" opět se nejistě zeptal.

"Ano!" vykřikl někdo z Rady, "váš objev potvrzuje správnost archeologických výzkumů těch dvou planet. Všechny objevy potvrzují, že inteligentní život v naší sluneční soustavě vznikl nejdříve na čtvrté planetě, pak byl vyslán na třetí a z ní následně na naší."

Teď se zase on pohrdavě podíval na člena Rady. "A to máte vědecky dokázané?"

"Máme."

"A co chcete ode mne?"

"Zařadili jsme vás do útvaru výroby umělých meteoritů - rozsévačů. Vaše znalosti napomohou vytvořit nejlepší model takového meteoritu, ve kterém budou podchlazené viry a bakterie."

"A k čemu to? " stále nechápal.

"Takovéto meteority budeme po miliónech vypouštět do vesmíru. Kam dopadnou, zasejí NÁŠ život, prostě rozsévači, už vážený pane chápete?"

"Ano, " celý se rozzářil, "vytvoření pokračovatelů… krása, je to pro mě čest, pracovat na takovém úkolu." Zablekotal, ale už si ho nikdo nevšímal.

"Tady máte pověření", sekretář mu strká kartičku do ruky , "a ukážu vám, kde budete pracovat."

Rozhlíží se po laboratoři.

"Máte ještě nějaké dotazy?" zeptal se sekretář už ve dveřích. "Tak mě jenom napadlo, co když už na nějaké planetě bude nějaká forma života a naše obživlé spory virů a bakterii ji zničí?"

"Ale to je přeci rovněž součástí úkolu našeho PBB, čili Preventivního biologického boje, musíme počítat se vším a preventivní obrana lidí je prvořadá."



a realita? :)
http://www.popsci.com/article/science/meteors-may-have-brought-vitamin-b-earth?src=SOC&dom=fb

Byl to robot?

Neměl tušení, kolikátý měsíc jsou na moři. Právě začalo svítat. Argonauti se pomalu probouzí.
„Přátelé, rychle se naloďme, ať se ještě dnes můžeme posilnit na ostrově Krétě,“ popoháněl je Iásón. Vidina vody a jídla pomohla, v okamžiku byli všichni probráni ze spánku a čile běželi na loď.
„Zase se jednou najíme,“ poznamenal jedovatě od kormidla Ankaios. Iásón raději mlčel. Někdo za jeho zády poznamenal: „Ještě tam nejsme.“
Jako by ta tři slova byla daným heslem, sotva byla vyřčena, ze břehů Kréty na ně začalo létat kamení.
„Takové obrovité balvany! To snad neútočí lidé, Iásóne, plujme rychle odsud!“
„Ne, počkejme, kameny nám, jak se zdá, v téhle vzdálenosti neublíží a my musíme poznat, kdo vlastně obývá Krétu.“
„Ano, máš pravdu Iásóne… Musíme znát svého nepřítele… Zůstaňme…,“ ozývali se jednotliví plavci.
Palba kamení neustávala. Raději s Argo odpluli trochu dál a vyčkávali.
„Néééé…“ Ostrý ženský výkřik porušil mlčení argonautů. Podívali se směrem k Médei. Byla bílá a třásla se. Ukázala rukou na ostrov.
Teď ho spatřili všichni. Zářící měděný kolos, kráčící do přístavu. Těžké kameny zdvíhal svými kovovými pažemi jako oblázky a házel je přesně před Argo.
„Talós,“ zašeptala Médeia…

Zřejmě než se na světě objevil první automat, existovaly už o nich mýty. V jednom si samotný vládce řeckých bohů - Zeus objednal u kováře a boha ohně Hafaista stroj - neúplatného strážného a bojovníka, který na Krétě měl hlídat jeho milenku Európu. Héfaistos zakázku splnil a z mědi vykoval humanoidní mostrum - Talóse, který vykonával pouze rozkazy dané vládcem bohů. Obr se mohl pohybovat prostřednictvím zvláštní tekutiny ve svém těle, bez ní byl hromadou šrotu. Což dokázala kouzelnice Médeia, která z obra životadárnou kapalinu vypustila.
To je mýtus, v reálném světě Řekové měli mechanické automaty - hračky nebo automatická pracovní zařízení.

pokračování

ukázka z připravovaného románu - cyberpunkového Fausta

Šli mlčky, jeden za druhým, pomalým šouravým krokem. Rytmus a tempo udával v čele jdoucí stařec, proto ta únavná zdlouhavá chůze. Mlčení přerušili akorát na krátkých zastávkách určených k malému oddychu a posílení se pár sousty chleba s vínem. Ovšem to mluvil převážně jen starý muž. Hlavně předčítal z velké knihy. Nalovi se vše zdálo jako velké bláboly. Byla to nějaká vzácná kronika z patnáctého století, psaná na pergamenu a ve skupině mužů – strážců lidství, byla zřejmě posvátná. Když se jednou odvážil strace zeptat, proč právě čte z této knihy, udiveně se na něj podíval a chvíli mlčel. „Jiná tam nezůstala,“ smutně odpověděl.

Byli na cestě už pátý den a Nalovi bylo jasně, že za pět dní by tam asi došel on, ale se starcem to bude tak deset možná i patnáct dní. Na jejich trase bylo naštěstí dost vesnic, kde si mohli koupit chleba a víno. Vodu kupovat nepotřebovali, potoky, které přecházeli, byly až k neuvěření čisté a plné pitné vody.
K zpomalení cesty také přispělo, že neustále museli provádět zkoušku lidství. Osm dní na cestě a ještě nenarazili na žádného elektronmechanoida.

Devátý den na cestě. Seděli opět v umírajícím sadu, tak podobnému tomu, ve kterém Nal potkal strážce, ale samozřejmě na jiném místě. Cestou přibrali ještě deset mužů. Seděli úplně potichu, žvýkali chléb a pili vodu. Ani stařec neměl dnes potřebu číst z knihy.

Nal ucítil v zátylku upřený pohled. Rychle se otočil, a za keři černého bezu viděl utíkající tlustou ženu. Stařec si všiml jeho pohledu.
„Elektronmechanoid?“ vydechl Nal.
„Možná, honem ať nám neuteče!“
Muži rychle vstali a začali lovit tlustou ženu. Ve vysoké trávě nemohla moc utíkat, čili to byl nijaký lov jen odchyt. Povalili ji na zem a stařec ji bodl do ruky. Nic! Ani kapička krve. „Mrtvé tělo, které patří do hrobu, se tam vrať,“ Obřadně pronesl starý muž. Vytáhl vojenský nůž a rozřízl jí břicho. Opět nevytekla ani kapka krve, jen se z rány vyvalily dráty a hadičky s modrou tekutinou. Stařec řezal do jejích útrob a stroj naříkal a svíjel se na zemi, jako by to byla skutečná umírající žena. Přetrhl poslední kabel. Konečně bylo zas ticho. Stařec i jeho muži poklekli kolem těla a všichni jednohlasně zpustili zpěvavě. “Žádáme za odpuštění toto tělo ženy, my si ho nevypůjčili, my ho pokorně navracíme zemi.“ Odzpívali, vstali a nejmladší začal hloubit hrob.
„Co to kurva, je?“ Nal se nevěřícně dívá do útrob ženy, hadičky z PVC, kovem vyztužená páteř. Oblek a kůže byly solární články, které napájely elektronický mozek tohoto stroje.
„Ty jsi, Nale ještě neviděl elektronmechanoida?“
„Ne.“ Nelhal, opravdu mu otec tyto své výtvory nikdy neukázal, ani nevěděl vlastně proč. Snad, že je vytvářel s jeho prvorozeným synem, kterého Nal nepoznal. I když se mu chvíli zdálo, že tyto živé stroje už viděl a i tu ošklivou, tlustou ženu, ale bylo to jen takové Déjà vu.
„Ani my ne,“ přidalo se deset nových mužů.
„Takže pojďte blíž, já vám ho tady rozeberu, než tělo pochováme tak jak si bývalé lidské tělo zaslouží.“

Když stařec sundal stroji brýle a pomalu a velmi opatrně rozřezával obličej robotky, Nalovi přišlo, že tu tvář už někde viděl, ale raději se tou myšlenkou vůbec nezabíral. Otec mu všechny jeho snové představy a noční můry dokonale vysvětlil. Tedy on si nakonec vše domyslel sám, ale otci pravdu neřekl.

Po odstranění obličeje uviděli zcela normální řídící jednotku jakou má v sobě zabudovanou každý pracovní či vojenský intuitivní robot. Jejich chaotické chování, napodobující lidi, je totiž také dané programem.
„Co to je za hmotu, ve které jsou obaleni?“ zeptal se starce jeden z přihlížejících.
„Maso. Lidské, speciálně naimpregnované maso,“ bez emocí doplnil informaci a pokračoval ve výkladu: „Vynálezci byli pragmatičtí, prostě vojenské zakázky na robotické humanoidní vojáky byly tak velké, že se vyplatilo dělat roboty z mrtvých lidí. Proč vytvářet svalová spojení a dlouze vymýšlet robota, aby chodil jak člověk, když tady korpus na mechaniku a elektroniku už byl. Prostě využili lidské tělo jako schránku na elektronmechanoida, řízeného z jednoho velícího centra.“
Nal bezděky couvl. „Říká se, že udělali ještě dokonalejší roboty lidi.“ Ani nevěděl, proč to starci říká.
„Ano, říká. A nejen říká. Proto existuje ta poslední zkouška lidství v chrámu, přes tu neprojde nic nelidského.“

Ta dávná říše Evropa

Šťastně se usmíval, znovu a znovu se díval na titulní stranu světových novin, kde byla jeho fotografie.
Jsem rád, že se mi to podařilo. Musím si přiznat, že nejvíc mě těší, když si vzpomenu na to, jak se tvářil můj šéf, když jsem mu to ukázal. Chudák, byl úplně mimo. Nakonec mám štěstí, že mi nevěřil, jinak by teď byl všude v novinách on a ne já.

Letadýlko ho vysadilo na úpatí kopce. Poprvé přistál člověk na této planetě a je to on a jen on jako jediný směl přistát a vše si prohlédnout, osahat.
Vyšel nahoru a zastavil se u základů nějakého obrovského paláce. Dívá se na kamenné zdi.Tolik miliónů let... dotkl se kamene... vědět tak, proč to postavili, kdo to byl... Sedl si na zídku a v duchu si přehrával dnešní tiskovku.

"Na základě čeho jste objevil tyto ruiny pravděpodobně nějakého kultovního střediska zatím nedoložené říše Evropa?"
"Když naše robotické sondy přistály na té planetě, tak kromě nálezů malých disků s otvorem prostřed, které zřejmě sloužily jako šperky, roboty našly mnoho písemných památek. Naše stroje tyto písemnosti vyhodnotily, a tak jsme objevili jejich mýty. V jednom se praví - vidím město veliké, jehož sláva se bude nebe dotýkat - a v dalším - My jsme ti Pražáci, vltavská krev, my Prahu nedáme, raděj ji zbouráme a ve třetím je popsáno, kde místo leží. Na základě těchto fragmentů jsem si uvědomil, že se musí jednat o nějaké konkrétní místo a začal jsem ho hledat. Na výsledek mého bádání se můžete podívat zde na modelu.Všimněte si, že legenda je pravdivá i v tom, že místo je celé zničené, čili mýty jsou pravdivé."
"Pane, spekuluje se, že tato planeta je prý naší kolébkou, že pocházíme z ní."
" To jsou opravdu spekulace, všimněte si, jaký primitivní materiál - kámen používali ke stavbám."
" A nemyslíte, že by pod tím kopcem mohlo být třeba velké město? "
"O tom velmi pochybuji."
"A jak si vysvětlujete, že knihy i ty disky, šperky, jak říkáte, byly v kovových zatavených bednách?"
"To byla součást jejich pohřebního ritu."
"Děkujeme vám za vyčerpávající odpovědi."
Následoval bouřlivý potlesk.

Sluníčko právě zapadalo za dalším kopcem a hukot řeky dole bylo slyšet až k němu nahoru.
Podíval se na oblohu a s hrůzou zjistil, že na protějším kopci se černají nějaké obrovské ruiny a už na rvní pohled bylo jasně, že nejsou z kamene.

Tajemná tvář na Marsu

Oblékla se stylově do červené. Stejně ji na stanici skoro všichni brali jako takový zbytečný přívažek, tak co by se zabývala protokolem. Ráno na shromáždění, ale chodila pravidelně.
"No paní kolegyně… jak jste to přišla?!" S údivem, a také zcela mimo protokol, pronesl její šéf.
Všichni se na ni otočili. "Myslela jsem, že trochu stylu by bylo na místě, když jdu dnes poprvé ven."
Nikdo už nic neříkal, jen se na ni dál dívali, ale pracovní rozdílení na den je zaměstnalo, takže to přestalo bavit i posledního vytrvalce.
"A na závěr jsem si nechal vás, naše milá nekonvenční kolegyně." Přešla mlčky šéfovu invektivu.
"Takže velení ze Země rozhodlo, že pro simulátor nestačí naše fotografie ze sond, že pro skutečnou hodnověrnost a autentičnost bude lepší, když budou do přístroje zadány i fotografie pořízené člověkem fotografem a poslali nám vás. Seznámila jste se s přístroji a dopravním robotem?"
"Ano."
"Ujměte se tedy svého úkolu."

Po týdnu focení v terénu pomalu opadlo její nadšení s krás červených skal, ale úkol musel být dokončen.

Počet vstupních dat v podobě obrazového záznamu už šel do miliónů, ještě k tomu přidali její fotografie a mašina začala šrotovat data.

Červené skály a hlína. To trvalo asi tak pět minut, pak se začala půda v oblasti rovníku pokrývat zeleno stříbrnými chomáčky, připomínalo to plesnivý chleba. Nejkrásnější byl pohled v noci, jemné pletivo rostlinek bíle fluoreskovalo.
Rostlinky porůstají už i hory, večer je nebe rudé a svítící rostliny dostanou lososový nádech, ve dne se barví obloha do modra a i Mars je díky rostlinám modrozelený.
V nížině vyrostly první stromy, snad nejvíc se podobají sekvojím, ale jako všechno živé na planetě i ony ve tmě svítí.
Začíná se oteplovat, ale oteplování tady znamená, že je na nule.
První listnáče, z malinkých lístků se postupně stávají obrovité modré listy, zastiňují oblohu, ale v lese všechny kmeny vytváří dojem místnosti osvětlené bílými zářivkami. Na listí usedá hmyz. Jeho pohyby jsou nezvyklé, jako ve velmi pomalu promítaném filmu.
Teploty jsou už dost nad nulou, na Mars se stěhují lidé.
Přišlo půlroční léto rozmrzají mělká moře. Objevují se první ryby…


"Ženská, co jste to udělala!" zařval na ni vedle sedící šéf a ukazuje ji na skálu ve tvaru tváře. "Jakoby nestačilo, že genetici udělali svítící rostliny! Co vás to napadlo a proč, co jste tím sledovala?"
"Opravdu nic, to byla prostě jen legrace, ta práce v terénu byla tak jednotvárná… , ale povedla se mi, to musíte uznat."

ukázka - prolog románu Mnohočetný Faust aneb kam chodí spát motýli

Začátek, absolutní…
Leží v postýlce. Uběhla minuta, dvě, deset. Čeká. Dveře se otevřely. Matka ji přišla přečíst pohádku před spaním. Bez ní Gréta neusne.
Žena monotónně předčítá ani nevnímá, co čte. „ Líbila se ti pohádka?“ zeptá se automaticky. Nečeká odpověď. Pohladí ji a políbí.
„Mami, neodcházej ještě,“ zaprosí.
„Musíš spinkat. Hezky se přikryj a uvidíš, že hned usneš.“
„Mami, já se tady sama bojím.“
„A čeho prosím tě?“
„V noci tady chodí lidi.“
„Nepovídej. Kdo by tady chodil? Jsme tu jen my tři, tatínek, já a ty. Neboj se. Taková veliká holčička a bála by se noci. To se ti asi něco zdá, spinkej.“ Přikryla dceru až k bradě a odešla.
To má představy určitě z televize. Neměla by se na ni tolik dívat. Musím promluvit s Mirkem. Měl by se jí víc věnovat.

-

Leží. Bojí se pohnout. Pomalu si stáhla peřinu přes hlavu.
Takhle mě určitě nikdo nevidí. Nesmím se hýbat.
Slyší pravidelný dech spící matky a otce. Chtěla by na ně zavolat. Probudit je.
Určitě by se zlobili, že si vymýšlím. Nikde přeci nic není.
Teď jasně zaslechla zvuk tekoucí vody z koupelny. Někdo si v obýváku čistí zuby.
Zalezla si ještě hlouběji pod peřinu. Skoro nedýchá. Z vedlejšího pokoje je slyšet cinkání příborů.
Zase tam jsou nějací cizí lidé. Snídají. Vypadá to jako u nás ráno. Začne to vždycky, když jdeme spát. Zadržuje dech. Někdo rozevírá dveře do ložnice. Jsou to velké skleněné dveře. Mají dvě křídla, která se neotevírají normálně, ale musí se od sebe odsunout. Křídla zajíždí do otvoru ve stěnách. Vydávají přitom skřípavý zvuk. Ten právě zaslechla.
Nebo to bylo něco jiného? Měla bych se podívat.
Poslouchá. Je ticho. Peřina tlumí všechny zvuky. I přes to jasně slyší, že někdo u nich zamyká. Pod přikrývkou je vedro. Špatně se jí dýchá. Začíná se dusit.
Budu muset vylézt. Vždyť mamka a taťka tady klidně spí. Jsou se mnou. Určitě se mi něco zdá. Maminka mi to říkala. Nemám se bát, jsem velká.
Vysoukala se zpod peřiny. Sedla si na postel. Propocené pyžamo na vzduchu studí.
Měla bych si vzít jiné, ale to je v obýváku.
Podívá se na dveře. Jsou zavřené. Nikde se nic nehýbe. Není slyšet sebemenší pípnutí. Uklidňuje se. Přestává se klepat strachy. Pyžamo stále víc studí. Klepe se pro změnu zimou. Vlhká látka se lepí na tělo.
Musím se převléknout. Ve vlhkém se nachladne, říká maminka. Opravdu se mi to zdálo. Kdyby mi ti lidé chtěli ublížit, udělali by to přeci hned. A jsou tady rodiče, určitě by se probudili. Opatrně vstává z postele. Po kolenou se doplazí ke dveřím.
Když se zmenším, tak si mě nevšimnou.
Rozevřela obě křídla na malinkou škvírku. Pozoruje obývák. Nikde nic. Všechny věci jsou na svých místech. Ještě opatrně odsunuje dveře. Protáhne se a rychle doběhne ke skříňce s prádlem. Vzala si nové pyžamo. Opět potichu, aby nevzbudila rodiče, zavírá.
V postýlce okamžitě usnula.

-

„Gréti vstávej. Sedm hodin. Ať nepřijdeš pozdě do školy, dostala bys poznámku.“
„Ano mami, už vstávám.“
Všichni se postupně vystřídají v koupelně. Zvuk vody, kartáčků třecích zuby.
Snídaně. Matka přináší konvici s čajem. Nalévá čaj. Cinkají lžičky. Otec dojídá smažená vajíčka. Vidlička cinká o nůž.
Tohle už slyšela. Ne včera ne, měli přeci bábovku. Kde to slyšela? Určitě to takhle vypadalo v noci!

„Dneska jsi spala dobře, Grétičko? Nebo se ti zase něco zdálo?“ Matka se starostlivě dívá na dceru.

„Zase jsem slyšela, jako by tu někdo byl. Vstala jsem a šla jsem se podívat. A nikdo tady nebyl. Vypadalo to jako u nás ráno.“
„No, tak vidíš. Strach má velké oči. To sis všechno představovala jen ve své fantazii. Malé děti jako ty mají velkou obrazotvornost. Ty jsi, ale hrdinka. Překonala jsi strach a sama ses přesvědčila, že se ti to jenom zdá. „ Matka políbila svoji dceru.
-

Další popřání dobré noci. Další pohádka z knihy.
Usnula hned.
Neví, kolik mohlo být hodin, když se probudila.
Co. Co to bylo? A znovu! V obýváku někdo kýchá.
Posadila se na postel a poslouchá. Znovu někdo kýchnul.
Táta to nemůže být, spí tady. Z práce se vrátil s rýmou a tam někdo kýchá stejně jako on!
Vstala z postýlky. Lehla si na zem a plazením se dostala ke dveřím. Krátká cesta ji trvala půl hodiny. Pomalu se zatajeným dechem rozevírá dveře. Jedním okem přitisknutým na malou mezeru, pozoruje obývák. Stejný stůl. Stejné židle, stěna, obrazy. A přeci to není jejich stůl, židle. Náš nábytek nesvítí.
Zvuk dveří z koupelny. Do místnosti vchází její otec. Matka nese konvici. A teď vidí sebe!
„To jsem přeci já!“ Vykřikne hodně hlasitě.
Nikdo si jí nevšímá. Otočí se. Za ní klidně spí rodiče. V obýváku otec dojedl smažená vajíčka. Cinkl příbor. Hovoří s matkou.
Takhle se se mnou baví naši. A já jim odpovídám. Vždyť jsem, ale tady!
Všimla si, že jako nábytek svítí i oni. Rozhodla se.
Nejsem přeci zbabělá.
Otevřela dokořán. Jde k nim. Nevšímají si jí. Jde k sobě. Obě se na sebe dívají.


„Mamíí! Tatííí! Já se vidím. Jak jsem dneska slyšela ty zvuky! Teď vidím sebe tady. Podívejte se. „ Oba se dívají označeným směrem.
„Vždyť tam nic není. Gréti uklidni se. Asi jsi viděla svůj obraz ve skle stěny.“
„Je to tady. Jsem to já. Mami,“ trvá na svém.
„Neboj se, jsem tady u tebe. Já i tatínek. Nic tam opravdu není. Pojď ke mně. Vždyť ty se celá třeseš. To máš z toho ponocování u televize. S tím je konec. Zítra odjíždíme na chalupu a tam naštěstí nebude.“



Oni mě nevidí a ta holka tak křičí. Jen ta jako já mě vidí? Takhle i já mluvím a takhle mě mamka uklidňuje. Dostala strach.

„Mamííí, mamííí. „ Běží do ložnice. „Mamííí! Vstávej!“
„Co se děje Gréti? Vždyť ty se celá klepeš! Co se stalo?“
„Jsou tam. Sedí za naším stolem a jsme to my. Ty, táta a já. Dělají to samé, co my. Jedí, mluví.“
„Uklidni se! Mirku vstávej. Grétě je zle.“
„Ne, není mi zle. Pojď se podívat. Sedí tam. Táta jí vajíčka a kýchá. A já tam vidím tady samu sebe a křičím! „
Táhne matku do obýváku
„Gréti, nikdo tu opravdu není. Kde koho vidíš?“
Rozhlíží se po obýváku. Je prázdný. „Kam zmizeli? Teď tu byli?“
„Vidíš, zase se ti to zdálo. To máš z toho ponocování u televize! S tím je konec. Zítra naštěstí odjíždíme na chalupu a tam není. Pojď, jsi celá propocená, dám ti suchý pyžamo a uvařím ti kakao, to tě uklidní.“

- - -

Po prázdninách holčička spala klidně. Ještě několik let ji budily různé zvuky. Věděla, že je to její fantazie. Představovala si, že když oni jdou spát, ti druzí vstávají a naopak. Nebála se. Nebylo přeci čeho. Sebe?
Zvuky během let slyšela stále méně a méně.
Zapomněla na tu noc, kdy uviděla sebe samu. Vyrostla, dospěla. Má jiné starosti. Lehá si a vstává s nimi. Práce, lásky, kariéra.

Za dvanáct hodin na to samé místo, na tu samou postel si lehá ta samá dívka. Je to to místo? Je to ta postel? Je to ona? Ta druhá dívka si nikdy nevzpomněla, že u snídaně uviděla sebe. Ani o tom nepřemýšlela.

To jsou věci

„Papíry, papíry, papíry, všude papíry!“ Nepříčetně řval prezident. „Papíry, ovšem ten s číslem kódu mé banky nikde!“
Tajemník probírá lísteček po lístečku.
„Máte to?“ občas zařve prezident.
„Ne, pane.“
„Já se z toho…“
„Pane, což takhle pro zapsání informací použít něco jiného než papír?“
Prezident zpozorněl. Nechal hledání v kupách knih, sedl si. „Naši vědci něco vynalezli?“
„Ano, pane. Digitalizaci dat.“
„Tak sem s tím vynálezem!“

-

„Disky, disky, disky!“ Všude disky, hystericky řval prezident. „A kde mám uložený datum narozenin tchýně, kde? To neví nikdo.
Tajemník tiše vkládal jeden disk za druhým do čtecího zařízení.
„Pane, mám to.“
„Konečně! Tak kdy je ta baba má?“
„Už měla, pane, před třemi dny.“
„Já se na to… tři dny to hledáme.“ Prezident vztekle lítá po místnosti a rozdupává datové disky.“ Chci něco lepšího, něco lepšího slyšíte?!“
Tajemník přikyvuje hlavou. „Pane, vynasnažíme se.“


-


Prezident poklimbával v křesle. Tajemník tiše vešel, postavil se před stůl a diskrétně zakašlal.
„Co je?“
„Pane, výzkum vám posílá, co pro vás vymysleli.“
„Dobře,“ prezident se usmál, „už se těším, a hlavně ať už je to tentokrát k něčemu!“
Tajemník před něj položil několik černých krabiček.
„Co to je?“ zafuněl prezident.
Tajemník beze slov jednu otevřel. Byla v ní velká průhledná oválná pilule. „Pane, toto jsou informační tabletky.“
„Cože?“ prezident jen vydechl.
„V těchto různých krabičkách, jsou různé informační tabletky. Prostě, pokud budete potřebovat informace o rodinných datech, spolknete pilulku z této krabičky,“ ukázal na otevřenou, „pokud informace o poznatcích fyziky z této, jak je na ni nápis fyzika.“
„To jsou věci!“ vykřikl radostně prezident, „a jak dlouho působí?“
„Věčně. Víte, vědci vytvořili tuto pilulku jako takový živý organismus, na povrchu má dvojitou membránu a uvnitř jsou zakódovaná potřebná data. A také má originální zdroj energie, ale nebudu vás zatěžovat detaily. Prostě tableta vám dodává do mozku potřebné informace, ale jen pokud má pravidelný přísun energie ze speciálních živin. Čili pokud ji budete dodávat zdroj pro její energii, tak budete mít neustále svá data s sebou. Živiny pro informační tablety máte v těchto kapslích.“ otevřel zelenou krabičku. „… a abych nezapomněl… pokud bude potřeba informace změnit, doplnit - resetují se pilulky v těle prostě vápníkem, ten je dokonale zničí a pro novější přísun dat se spolknou jiné.
Prezident chvíli mlčel a díval se na ony informační tablety. „Aha, zajímavé. A ty živící kapsle, ty si musím brát jak?“
„Denně ráno a večer. Látky se dopraví přímo k nim. Našemu tělu neškodí. Jestliže se přísun živin zastaví, tablety v těle odumřou. Ovšem nic se neděje, vědci vyrobí jiné. Technologii zadávání dat do jejich matrice máme zvládnutou.“
„Výborně.“ vydechl prezident, „konečně nebudu nic hledat,“ a ihned spolkl všechny přinesené informační a výživové tablety. „Jo a máte tedy nový úkol, dávejte mi ty výživové ráno a večer.“

-

Než přistáli na té divoké planetě chrstající ze svých útrob gejzíry lávy, tajemník prezidentu přinesl novou informační tabletku. Tentokrát obsahovala data o občanech, a byla nějak i technologicky vylepšená. Jinak, ty informace, ano dalo by se říci, že se jednalo hlavně o osobní věci těch lidí a o drby.
„Pane, spolkl jste tu novou pilulku?“
„Ještě ne, teď si vyjdu podívat se na tuhle planetu, tak až pak… je tak krásná, tak nespoutaná… a má i svá moře a v nich prý něco organického jakoby živého…“

-

„Kde jen je?“ prezident prohledává kapsy i šuplíky.
„Co hledáte, pane?“
„Tu tabletu, nikde tu není… asi jsem ji ztratil na té planetě… vracet se nebudeme, udělají mi rychleji novou.“
„Ano, pane za chvíli ji tu máte.“

-

„Podívejte se, pane tajemníku, to je ta divoká planeta, jak jsem na ni ztratil jednu tabletku, co už mi pak nedokázali udělat, že bychom se tam zas podívali?“
„Jak chcete, pane.“
„Zajímavé, ta planeta je nějaká jiná,“ sleduje monitory na svém těle. „Co to tam je?“
„Pane, představte si, náš výzkum zaznamenal, že tam jsou nějaké formy života a i inteligentního a představte si, je to všechno založené na organické bázi.“
„Neuvěřitelné,“ vykřikl prezident.
„A ještě neuvěřitelnější je, že ty formy života, a to úplně všechny, mají v sobě ty naše informační tablety! Sice už jsou nějak jinak naprogramované, ale jsou to ony! Jak se to mohlo přihodit? Zatím ani naši vědci s jistotou neumí odpovědět. Ztratil jste tu přeci jen jednu… máme potvrzenou tu bláznivou teorii, že i organické věci mohou být živé - rozmnožovat se a být inteligentní. Nějakým zázrakem se tady ta tableta namnožila a teď slouží těm na planetě. Určitým způsobem těm formám života dodává energii a představte si, pane prezidente, že pokud je resetují vápníkem, zničí se celá ta živá...“ zamyslel se, „jak to nazvat… bytost?“
„To jsou věci,“ zakroutil prezident hlavou. „tak poleťme raději někam jinam. „támhle ta planeta s prstenci kolem nevypadá na piknik špatně, co myslíte?“


ukázka z mé knihy Na konci kolejí
http://search.mlp.cz/?lang=cs&action=sTitul&key=3753919

O dvanácti měsíčkách z roku 2030

Zítra bude rok 2030, svět se od obávaného přelomu století velmi změnil. Svět ano, lidi ne.
Výhod technického pokroku využívají všichni, tedy až na výjimky.

Hluboko v horách v osamělé staré horské boudě žila matka a její dvě dcery. Jedna právě zlostně bouchla dveřmi, nasedla na vzdušný skútr a odletěla do svého bytu, který se zrovna nacházel někde v Karibiku. Už před lety nebyla hloupá a zakoupila si apartmá na lodi - městečku, takže jezdí do svého bytečku, ale adresu má každý týden jinou.
V chalupě na pohovce poloseděla, pololežela její matka. Sádlo jí přetkalo z rukou, nohou a jelikož jedla teplé škvarky vepřové sádlo jí teklo i po prstech a nespočetných bradách.
Dojedla škvarky, olízala si prsty, načala si pytlík slaných brambůrek se slaninovou příchutí a dálkovým ovladačem zapnula televizi. Bylo jí jedno, že dcera odjela, stejně se pořád jen hádaly.
Těmi několika zuby, co ještě měla v puse, chroupala křehkou pochoutku a přitom sledovala děj filmu. Nekonečný je (snad) pouze vesmír, ne pytlík chipsů. Vysypala si rozlámané kousíčky brambůrek, které vždy zůstávají na dně pytlíku do dlaně a jazykem je přemístila do pusy. Hodila prázdný pytlík na stůl a s velkým funěním vstala a začala se přemísťovat do kuchyně. Cestou se chytala všeho nábytku v pokoji. Na křeslech, na stole, všude bylo vidět, co právě dojedla. Malí robotci - vysavači a leštiči okamžitě všechnu tu špínu mlčky likvidovaly. Jsou to jen roboty a ty naštěstí nemluví. Jinak by asi dost nadávaly.
Konečně se dovalila do kuchyně, plácla sebou na mohutnou židli na kolečkách a začala připravovat další jídlo. Nedůvěřovala koupeným hotovým jídlům a robotům kuchařům.

Sádla už měla dost, sáhla po šlehačce. Z plechovky pod tlakem vylézá načechrané bílo. Myslí na sladkost, odšroubuje víko od jahodového kompotu…
"Maruško!!!" zavolá bolestínským hlasem, jako kdyby vypouštěla duši. "Marůůůůůšššškkkóóóóó…"
"Copak je maminko?" zeptala se zpoza jejích zad mladá žena. Říkala maminko, ale nebyla to její maminka, tahle byla v pořadí sedmou manželkou jejího prachatýho otce a bohužel poslední. Otec před rokem po osmém infarktu řekl "Mějte se," a umřel.
"Marůůůškóó, holčičkóóó moje, jahody došly, skoč pro ně někam. Jo a chci čerstvý."
Maruška se teple oblékla a šla. Ne, že by byla nějak trápená a něčím nucená jít, ani nebyla dementní, ale dobře si spočítala, že ta kupa sádla tady dlouho nemůže zasmrádat, no a ona byla dědička… a nakonec řešení se vždy najde. Hmátla po vzdušném skútru, "sakra ségra mi ho vzala, co teď?"
Zmáčkla modré tlačítko na svém náramku, který ji obepínal levou ruku. Okamžitě se jí na něm aktivoval monitor, na kterém běžel videochat . "Ahoj, zdravím místnost dvanáct měsíčků."
"Ahoj, Maru, to je dost, že ses napojila," přivítala jí kámoška.
"No já měla nějak moc práce, jsem tady v horách u macechy."
"Já sem ti říkal, ať do tý díry nejezdíš," ozval se její kluk, "už jedeš domů?"
"Ne, ségra má rozbitý skútr, a tak si potvora vzala můj."
"A proč voláš? Mám přijet?"
"Jo, to by bylo dobrý, zítra pro mě přijeď, ale hele, kdo mi poradíte, mám problém. Macecha chce čerstvý jahody, a když nemůžu pro ně odjet, nevím, kde je mám vzít, tady je metr sněhu."
Chvíli bylo ticho a na monitoru se nikdo neukazoval, až. se opět ozval její kluk."Hele Maru, máš tam tu novou 3D tiskárnu?"
"No jasně"
"Takže žádnej problém. Jako materiál do ní dej nějaké to sojové maso, ochuť ho jahodovou esencí, vyměň barvy za potravinářský, no a model jahody snad někde máš…"
"To je geniální, dík, letím jí je vytisknout."
Vypnula spojení a vešla opět do chalupy. Vzala sójový substrát… Tiskárna pěkně vrní, za okny sněží a Maruška odebírá hotové jahody a klade je do košíčku.

Výletník

"Pane," stewardka jemně zatřásla spícím mužem, " za chvíli budete přestupovat."
Otevřel oči a chvíli se na ni nechápavě díval, než si uvědomil, že je v spacebusu a na cestě na základnu. "děkuji vám." Usmál se na ni a honem si do kufříku srovnal všechny materiály rozložené kolem sebe.

- - -

Trochu ho vyvedl z míry potlesk, který se ozval, jakmile vystoupil. Byli zde nastoupení piloti všech zde přítomných spacebusů a jádráků, tak důvěrně nazýval rakety s jaderným motorem a stála tam i veškerá obsluha vesmírné stanice. Všichni se na něj usmívali a tleskali.
"To jste jim nařídil?" Vyštěkl místo pozdravu na svého tajemníka, který ho běžel, rovněž tleskaje, přivítat.
"Samozřejmě, že ne, pane, ale vaše přítomnost mezi nimi je tak vzácná a ještě jste nikdy neletěl jádrá... " Zarazil se.
"No jen to řekněte, já se nenaštvu, prostě jádrákem."
"Ano." Rozpačitě přikývl, "ale máte málo času, za čtvrt hodiny odlétáme, honem pojďte za mnou."
Stačil se ještě usmát a zamávat všem těm tleskajícím lidem a nedočkavě běží celkem úzkými chodbami, za chvíli ji uvidí opravdovou, nebude to jen ten model, co má na stole.

- - -

Seděl pohodlně ve svém cestovním boxu. Konečně po letech práce si udělal čas taky si zaletět podívat se na Mars. Dva měsíce tam a dva zpátky. Musel se usmívat když nastupoval a prohlížel si jaderné motory, ochranné štíty pro kabinu posádky. Všechny ty elegantní tvary a všechno je jen jeho výtvor a takhle rychle se cestuje jen díky němu. Ještě tady nestála tahle stanice a on už v hlavě montoval motor a rakety. Upravil si sedátko na lehátko a spokojeně usnul.

- - -


"Tak mladej, vstáváme, vstáváme." Průvodčí zalomcoval hluboce spícím mužem.
Ten se chvíli na něj vyjeveně díval, pak si uvědomil, kde je, a že má vystupovat. "Jé, já jsem tvrdě usnul, děkuju, že jste mě vzbudil." Honem vzal bágl a transparent a vyběhl z vlaku.

"Co to tam měl ten kluk napsaný?" Zeptal se někdo průvodčího.
"Ale bylo na něm něco jako "Protestuji proti jaderným výzkumům."


Tuto krátkou povídku jsem publikovala cca před 12 lety v časopise Red Hot