Miniatury - Idiotem snadno a rychle

Je to hodně let. Má kamarádka si někde přečetla, že snad v Domě techniků testují IQ. Teď je to běžné a hodně lidí si už testy udělalo, ale tenkrát to byla tady v našem rybníce novinka.

„Může se nám to v životě hodit,“ pronesla a já kývla.

Našla jsem v novinách informaci, kde se to koná a onen patřičný den jsme obě vyrazily.

V tramvaji si Zuzana nervózně pohupovala kabelkou. „Víš, Jitko, tak mě napadlo, co když by ten test nějak nedopadl. Může nám to uškodit. Byly bychom obě za idiotky.“

„Tak tam nejdeme? Jenže já jsem zvědavá.“

„Jasně že jdeme, jen si dáme jiný jména.“

„No a kam nám na falešný jména pošlou pak výsledky.“ Ťukla jsem se do čela.

„hmmm,“ zamyslela se, „ Hele, jako kontaktní adresu dáme adresu tvojí mámy.“

„Tak dobře.“ Nevím, proč jsem souhlasila, že by taky strach a nechuť být když tak za idiota?

Šťastně jsme se dostaly na místo testování. Obě dvě dostaly testy. Vyplnily a skoro současně odevzdaly.

Když jsme přísedícímu testujícímu Fikáčkovi hlásily svá narychlo vymyšlená jména, podíval se na nás pohledem, že je mu jasné, kdo jsme – dvě kreténky a jistě by si vsadil na pouhý dvoučíselný výsledek našeho IQ. No zaplatily jsme si a náš zákazník, náš pán. Takže uctivě mlčel.

Mámu jsem pak večer informovala, že přijde pošta na dvě cizí jména, ale není to nikdo cizí jsme to Zuzana a já. Nechápavě se na mě podívala a zamumlala si něco neuctivého o intelektu nás obou. Jasně jsem slyšela slovo debil.

Nějakou dobu se nic nedělo a pak přišla psaní. „Už to přišlo! Přijď, ať to otevřeme!“ volala jsem kámošce. Dorazila plná očekávání.

Vzala si obálku. „Nějak na to nemám nervy, otevři ji ty.“ Mlčky jsem ji dala zase tu svoji a obě jsme dychtivě rvaly papír.

Podívala jsem se na Zuzaniny výsledky. “Tedy, supr, ty jooo maximum!“

„Fakt!“ začala se smát.

„A co já?“

„Tedy to je náhoda! Máš jako já!“

Máma nás pozorovala a usmívala se.

Zuzana se dívá na lejstro ve své ruce a na pozvánku do klubu zvaného Mensa. Praští se těmi papíry do hlavy a zoufale vykřikne,“ tedy Jituno, my jsme idiotky, zaplatily jsme za něco, co je nám k ničemu. Copak se můžeme chlubit třeba při pracovním pohovoru tímhle papírem, když tam nejsou naše jména?!“

„A je vám IQ na prd,“ vesele zahlaholila má matka. „A k tomu teď jste opravdu za idioty,“ rýpla si.

Nu je to let, byla jsem tak mladá… vzala jsem si z toho ponaučení, a i když mi to přineslo nepříjemnosti, všude vystupuju svým jménem, svým xichtem.

miniatury - legrácky ze života... mého

Můj muž mi slíbil, že vyrazíme na Vltavu na šlapadla.
Jelikož je i romantický gentleman, vzal by mě i na lodičky. To ovšem pod jednou maličkou podmínkou.
Pádlovat budu já.

„Tohle si nekupuj, vytahá ti to plomby ze zubů,“ konstatoval můj muž a už mě táhne pryč.
„Ale já nemám zaplombovaný ani jeden zub,“ namítám.
„No jo ty vlastně máš zdravý zuby, ale ten moudrák tě před čtyřma rokama bolel.

„Dáme si mušle,“ řekl můj muž, když viděl, jak při jejich spatření blednu.

pouze malá myšlenka - o pačesech

Víte proč se říká chytit štěstí za pačesy?

Tak samozřejmě, že to vzniklo v Antice. Štěstí toť vlasatá žena. Ovšem pozor s vlasy  vyčesanými do obličeje. Vzadu na hlavě neměla ani chlup. Proto, když šlo štěstí kolem, muselo se rychle vystartovat a chytit ji za pačesy, face to face. Jakmile už prošla, nebylo ji zač chytit. Tedy slušný člověk, ji neměl už zač chytit.

Je to alegorie životní příležitosti, která projde kolem vás jen zřídka a rovnou na vaše dveře zaklepe snad jednou za život a pokud je neotevřete, jste v háji.

Ovšem jak víme takový kapitán James T. Kirk‎, si vždy uměl štěstěnu naklonit, i když mu sakra teklo do bot. Takže nejlepší asi je nečekat a sami zaklepat na dveře paní Štěstěny a čekat na příležitost otevřít je nebo je rovnou vyrazit.

...ovšem jestli bude štěstí vypadat takto, to si ho asi málokdo chytne... no takto si nepředstavuju štěstí, ale Chiméru a tu naštěstí nepotkáme... doufám, i když setkání s některými ženami se tomu s Chimérou rovná:)

Miniatury - mé trapasy II

Jsem roztržitá a tím pádem mám dar na vytváření trapasů a to takových, kdy se zastaví čas a zírá na vás i ta dlažební kostka pod vašima nohama.

Včera se mi jeden povedený trapas připomněl.

Šla jsem na akci časáku, se kterým jsem tehdá spolupracovala. Všude plno, jen u jednoho stolu volné tři židle. Seděl tam jen kolega z jiného časáku, co jsem ho znala. Přisedla jsem si.

„Ahoj.“

„Ahoj“ Padlo mezi námi. A ticho. Kolega seděl, čučel do půllitru.

 Chvíli jsem taky čučela do svého půllitru a pak mi to ticho přišlo neúnosný. Co hřejivého, přátelského říct? Čím s mlčícím začít konverzaci. Znám jeho, znám i jeho ženu. Byla jsem mu na svatbě.

„A jak se má Kačenka?“  Bodře zahlaholím na celý bar.

Zvedl hlavu od piva. Ty jeho oči! „Ráno se sbalila a odešla,“ sykl.

A tak jsme se oba dál dívali do piva, než mě vysvobodil jiný kolega.

vztahy jsou holt divný