sobota 19. října 2013

MRTVÝ MUŽ Z JESKYNĚ LASCAUX (3)


ZOBRAZOVÁNÍ ČLOVĚKA V PRAVĚKÉM UMĚNÍ
Mnozí badatelé uvádějí, že zobrazení člověka se v pravěkých skalních kresbách vyskytuje, v poměru k zvěrným námětům, velice málo. Podívejme se po jeskyních a skalách v celém světě a zjistíme, že to platí hlavně pro franko-kantaberskou oblast (do ní patří i Lascaux), kde se figury lidí objevují zřídkakdy a velice neumně provedené. I když ve všem existují výjimky, tady tou výjimkou jsou velice dobře vykreslené postavy zoomorfních bytostí – snad kouzelníků. Z jeskyně Les Trois Fréres známe dva. První má nejen sobí hlavu i s parohy, ale celé jeho tělo je jakoby spíše sobí než lidské. Snaží se vás uhranout svýma kulatýma očima. Druhá bytost má hlavu bizona a hraje na nějaký nástroj podobný flétně. Třetí kouzelník, tentokrát z jeskyně Les Combarelles, má podobu mamuta.
Ve východním Španělsku a v severní Africe, ale třeba i na Kavkazu, naopak mělo zobrazování člověka zřejmě stejnou důležitost jako zvířat. Malby postav zde nejsou pouze schematické, ale jsou na stejné umělecké úrovni jako malby bizonů, jelenů, mamutů a ostatní fauny té doby. Postavy na stěnách nejsou zachycené staticky, ale v pohybu, každá něco dělá. Lukostřelec z jeskyně Remige někam překotně pádí, další lovec ze skalních převisů Saltadory zase usedl a prohlíží si šípy. V jeskyni La Araně dva muži lezou po skalní stěně, ve šplhání si pomáhají provazy. Nejedná se o zobrazení nějaké hry, ale práce. Cílem mužů je totiž vybrání medu včelám. Ty rozčileně kolem nich krouží. Aby bylo každému jasné, co se na obrázku odehrává, namaloval umělec včely několikanásobně větší. No, není tohle všechno rovněž zobrazování nějaké příhody? Nejsou to již i malé kompozice? A v líčení takovýchto scének z obyčejného každodenního života v pravěku bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Mnoho stránek bychom popsali třeba o skutečně skvostných kresbách z jeskyní severní a jižní Afriky. Nejsou to jen obrysy postav, je to malířsky zachycený ladný pohyb.
Určitě na celou knihu by vydal senzační nález kreseb ve skalách náhorní plošiny Tasíli-n-
-Ažžer na Sahaře. Tyto malby nebyly nakresleny najednou, ale umělci je vytvářeli celá tisíciletí. Až do té doby, kdy se Sahara stala takovou pouští, jakou ji známe dnes.
Nejstarší tasílské malby (asi 8000 let př. n. l.) jsou schematické. Vedle typických představitelů africké fauny (slon, nosorožec…) zobrazují lidi s kulatou hlavou bez propracovaných obličejových rysů. Z kulatých hlav jim vyrůstají zvláštní rohy, které připomínají spíše antény, proto se ujal jejich název “Marťané”.
V dalším období v Tasíli vznikaly fantastické obrazy obřích rozměrů. Pětimetroví podivní lidé či bozi, zvířecí chiméry. Například pštros se lví tlamou, slon s hlavou antilopy. Zřejmě nejznámější je tzv. Bílá paní. Oproti muži z Lascaux nádherná, živá postava.
Která asi stála malíři modelem? A kdy to bylo? Když umíral lovec? Nesrovnáváme díla z různých tisíciletí? Odpověď na první otázku patří do kategorie “zázraky na počkání”, a na ty další? Jeden vědec datuje vznik Bílé paní 7000 let př. n. l., další 6000 a další 8000, ale může být i starší. Vyberte si. Jak? Hoďte si korunou. A tak je to s určením data všech nálezů z pradávných dob. Skoro ani u jednoho se odborníci neshodnou. A pokud neznáme stoprocentně, kdy která kresba či plastika vznikla, nemůžeme je ani řadit do časové řady. Tím padá jedna logická teorie o vývoji výtvarného umění od zvěrných témat k zobrazování člověka. Kde je totiž jistota, že mrtvý muž z Lascaux a Bílá paní nevznikly v jednom období? A co kouzelníci? A sběrači medu?
Máme přeci radiokarbonovou metodu! Slyším odněkud křik. Ano, máme, a ta v počátcích padesátých let podle uhlíků z kamenných lamp nalezených v Lascaux určila stáří lidské přítomnosti v jeskyni a tím i kreseb na 14 000–16 000 let. Neradujte se ještě, dnešní odhady hovoří i o 10 tis. letech př. n. l. Diference mezi letopočty vzniku děl se nám nějak snižuje, ale je to jen odhad. Slavná zdokonalená metoda radiokarbonová je k nepoužití, protože v Lascaux nejsou už žádné uhlíky. Všechny je spotřeboval tvůrce metody prof. Libby k tomu prvnímu určení.
Tak mě napadá. Právě jsem v domě ze 14. století. Co kdyby se náhle něco stalo, globální katastrofa. Země se zachvívá. Dům se kácí. Celé město se mění v trosky. Někde hoří. Jinde jsou povodně. Lidstvo téměř vymírá… Za deset tisíc let nějaký vědec vyhrabe moje zpráchnivělé kostičky a ještě třeba něco z kovu nebo z umělé hmoty. Opravdu nevím, co by se mohlo dochovat. Onen vědec radiokarbonovou metodou určí stáří kostí a jelikož je našel v domě, tak automaticky tím určuje i stáří domu a i všech věcí, které najde kolem. Nechci být jízlivá, ale vlastním i pazourek. Ne, skutečně nechci nikterak zesměšňovat vědecké metody určování stáří, ale všechno se zdokonaluje a kolikrát se už musely měnit teorie, které byly ve své době pokládány za axiomy, o kterých se nediskutuje. Vraťme se raději k tématu mrtvého muže. I když jsme našli mnoho příkladů, kdy člověk na stěnách zobrazil nějaký děj, nikdy se nejednalo o vyjádření tragické smrti člověka. O tuto jedinečnost tedy připraven zatím není.