neděle 23. srpna 2015

Svatební host aneb o ženskejch



Do kamenných obchodů už moc nechodím, ale před několika dny jsem zavítala do jednoho butiku. Šla jsem si tam zevlováním na hadříky zkrátit čekání na jednu známou.
Sotva jsem vešla, přivalila se tam asi tak třicetiletá bronzově opálená štíhlá prsatá blondýna v růžové. Opravdu vše měla růžové. Šaty, boty, kabelku, nehty na rukou i nohou a kromě růžovobílé kabelky měla s sebou i tmavorůžovou kabelu s čivavou.
Měla jsem co dělat necivět na ni.

Vplula do obchodu a hned zaječela.
„Potřebuju nějaký šaty na svatbu.“
Prodavačka jí úslužně ukázala stojan se společenskými šaty. Prohlíží si ty minimalistické hadříky a nespokojeně kýve hlavou.
„Hmm to né, to je takové usedlé. To je tak na támhle tu mladou paní,“ ukázala na mě.
Nevěděla jsem, jestli se zasmát nebo zavrčet.
A najednou radostně zavřískala, až jsem sebou trhla. „To je ono!“
Za pokladnou na figuríně visí růžové něco. Kratičké šatičky, dekolt až na pupek, samé třásně a lesklé kamínky.
„Ty si zkusím!“ Rozkazuje.
„Podržíte mi Eďánka?“ obrací se na mě a podává mi tašku s čivavou. Nu proč ne, aspoň mám důvod zůstat a vidět na ni ty extra šatky.

Když vyšla z kabinky, poklesla čelist i čivavákovi a i nejedna kurva by vyvalila oči.
„To je senzace!“ raduje se bloncka. „Jdu na svatbu kámošce, tak chci, ať ta mrcha pukne vzteky a všichni koukají jen na mě.“
„To určitě budou,“ lakonicky konstatuje mírně vyděšená prodavačka.
Mladá žena zaplatila, beze slova si ode mne vzala Eďánka a vykráčela ven.

Vybrala jsem si jednu šálu. Sice umělé hedvábí, ale líbí se mi.
U pokladny při placení mi to nedá a pronesu: „ty šaty mi přišly spíš jak noční košilka.“
„No, ona to byla noční košilka,“ odvětila prodavačka.