středa 7. října 2015

Ach ten ženský mozek…





Volá mi kamarádka a samozřejmě má prosbu.
„Můžeš jít vyfotit mámu mojí spolužačky z gymplu?“
„Proč?“ Ptám se.
„Protože fotíš lidi do svého projektu.“ Odpoví mi.
Nechce se mi investovat čas, nezájem dávám do hlasu. „Neznám ji, ona je nějak zajímavá?“
„No právě, že je. Dělá šperky, tancuje a je hodně zajímavá. Určitě z ní budeš unešená. A já už to Aleně slíbila.“ Dodala jen tak mimochodem.
„Dobrá,“ souhlasím bez nadšení.

Tak jsem hned druhý den šla fotit paní, co vyrábí šperky a miluje orientální tanec. Vše šlo přímo skvěle, byla to opravdu výtvarně zajímavá žena.
Po focení jsme měly stejnou cestu do centra. Jdeme, klábosíme. Zastavila u výlohy s botami.
„Támhle ty jsou hezké,“ ukazuji na jeden model.
„Prosím tě, mě je na rozdíl od tebe jen pětatřicet a to už ani na mě není,“ odfrkla.
Mlčím. Jen mě napadlo, že kamarádce je dvacet pět a tedy její spolužačce je také dvacet pět a když ta spolužačka má tuhle paní za mámu a vlastní, není to její macecha, čili její věk třicet pět je blbost.
Jdeme dál, její poznámku o věku jsem přešla.
Za chvíli se zastavuje u výlohy klenotnictví a nadšeně mi hlásí, „támhleten zlatý náhrdelník s perlami mi dal před týdnem manžel k naší stříbrné svatbě.“
„Tak to má tvůj muž štěstí,“ pronesla jsem.
„To mu pořád říkám, že má štěstí, že si mě vzal.“
„To možná taky, ale hlavně má štěstí, že ho nezavřeli.“
„Proč by ho měli zavírat?“ Dívá se dost zmateně.
„Když si tě vzal jako desetiletý dítě.“
Zastavila se a skutečně a mě vykulila oči. Mlčí, asi o všem přemýšlí. Pak se bleskově otočila a bez pozdravu odešla.
Jo když lžu, tak musím aspoň umět počítat.