Krásný den babího léta. Modrá obloha a sluníčko se
překonávalo. Druhý den jsme se už probudili do mlhy, šedé oblohy a chladna.
Pořádala jsem akci – Růže pro Božku. Ano tak familiárně nazývám
velikánku Boženu Němcovou. Poslala jsem pozvánky a dopadlo to jako vždy. Šla
kamarádka a já. Ani ta růže nebyla neb jsem zjistila, že květinový stánek na
Andělu, co tam byl snad desítky let, najednou není.
Vše bylo zachráněno svíčkami, které kamarádka prozřetelně
vzala s sebou.
Po vyškrtání ani dvaceti sirek, svíčky zaplápolaly na rovu
národní buditelkyně a my, přes dav mladých a velmi hlučných Němců se prodraly,
projít si náš český Slavín.
Krásný den a barevné listí učinilo z principu ponurého
a zadumaného místa – čili hřbitova, místo emočně přijatelné.
Z věží Vyšehradské kapituly zvonky zvoní Vltavu a Ta
naše písnička česká.
Vedro a kilometry v nohou, jak jinak, míříme na pivo a
nakládaný Hermelín.
Skvělý večer končí, každá běžíme na svůj dopravní spoj. Hurá
nemusím čekat, raduji se, při stíhání tramvaje. Při klusu šátrám v batohu.
Hledám mobil neb si kupuji jízdenky smskou.
Šmátrám. Nikde není. Nasednu. Sednu si. Vytahuju věci. A nedá
se nic dělat, na příští zastávce vystupuji a sprintuji zpět do baru.
Prolítávám dveře, během upocená a zafuněná. Oči vykulené. „Zapomněla
jsem si tady mobil,“ houknu směrem k barmance.
Přijdu ke stolku a … a nic. „Nenašel se tady mobil?“ docela
zoufale se ptám. „Jsme odešli před asi pěti minutami.“
Barman hledá, barmanka hledá. Já vypadám asi zoufale. Není to
tak dávno, ztratila jsem snubák a teď ještě mobil?
„Jaké máte číslo, zkusím vás prozvonit,“ říká dáma sedící u
baru.
Diktuju číslo a chci věřit v zázrak.
Dáma dopsala mé číslo a mačká volat. Ticho. A najednou se
ozve úvodní melodie ze seriálu Doctor Who.
Možná někteří tušíte. Zrudla jsem. Mobil se ozývá z mého
batohu.
Vyndávám věci. Kde je? Kde jen je?
Zapadl mi pod podšívku batohu.
Rudá jak rak a s omluvami na všechny strany se snažím
narvat věci zpět do batohu. Kdo má ruce, tak mi pomáhá.
Hurá vše na svém místě a honem na tramvaj.
