pondělí 9. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o trpaslíkovi)



Výtvarné umění - nonverbální komunikace lidstva, ale zároveň živý jazyk bohatý na slova. Obrazy, kresby, sochy, instalace, performace... všechno to jsou výrazové prostředky jediného univerzálního jazyka a je jedno, ve které historické epoše vznikají. Jen, jako ostatně každý živý jazyk, prochází normálním vývojem - technická forma výrazu a materiál se mění. Zobrazované pocity, tužby, lásky, zůstávají. Ovšem je samozřejmé, že v jednotlivých částech světa vznikaly různé niance, dalo by se říci nářečí. Nejvíce jsou odlišnosti v symbolech. U nás je černá barva smutek v Číně je to bílá.

Jako v každém mezilidském dorozumívání, vznikají i ve výtvarném jazyce šumy. Když se do Japonska dostaly portrétní obrazy Japonci se domnívali, že to jsou zobrazeni lidé postižení morem. Neznali totiž evropskou konvenci o znázorňování stínů tmavou barvou. To vše se může stát, ale nic to nemění na faktu, že každý musí na výtvarné dílo nějakým způsobem reagovat. I averze, nechápání, kroucení hlavou, pobouření - vše je pocit. A tak často slýchaná věta, "Já tomu nerozumím." je chybně postavená. Měla by znít, "Já sám neovládám výtvarné techniky, neumím to, nemám talent." To by bylo pravdivé a není se zač stydět, nemusí každý umět vyjadřovat se v této ruční řeči, ale ona nějaký pocit vyvolá u každého. Ať už libý, či nelibý, to podle osobnosti. V tomto by měla být benevolence, když se vám líbí Braque, líbí se vám, a když trpaslík nebo méďa Béďa je to zase vaše věc, prostě máte rádi tento zemitější dialekt, oslovuje vás.

Doklad o lidské potřebě výtvarného umění je snad už sama jeho existence od pravěku. Nejstarším dochovaným výtvarným projevem člověka bude asi pískovec opracovaný broušením do podoby lidské hlavičky (je i možné, že se jedná o zvířecí hlavu nelze to jednoznačně určit). Jeho stáří se odhaduje na 250 000 let a byl nalezen v severozápadních Čechách na Písečném vrchu u Bečova.