pátek 6. prosince 2013

prostě jen malá myšlenka (o samotě)



Na Malostranském náměstí v Praze roste strom. Všude jen domy, dlažba a u okraje parkoviště najednou stojí javor. Zasadili ho do otvoru, potom co vytrhali dlaždice a on si ve své díře spokojeně roste. Netuší, že až vyroste hodně moc vysoko, tak ho pokácejí. Zatím je to malý javor, nic neví o pile a nic neví o lese. Roste si tu sám a sám.

Samota, co s ní? Ten strom tam stojí prostě sám. Tečka. A jak je člověku samotnému ve světě?
Na pustém ostrově, kde má dost jídla i pití a není nijak ohrožován na životě, může člověk vyvržený mořem, přežít. Pomalu po letech samoty prý ztrácí schopnost mluvy a začíná se u něj dostavovat šílenství. Takže, když pro takového trosečníka připluje loď po třiceti letech, najde na ostrově nesrozumitelně žvatlající trosku. Kniha o Robinsonovi Crusoe tedy pěkně lže.
To takoví poustevníci a třeba buddhističtí mniši, kteří odešli do samoty zcela dobrovolně za účelem meditace, prý se i po mnoha letech samoty vracejí - pokud se vracejí, mezi lidi jako zcela normální. Jenže, co je to být v jejich případě normální? Zřejmě jim, ale mozek pracuje, protože aspoň najdou cestu, kudy se mají vrátit a vědí i kam.
Asi to bude v tom, jestli si člověk zvolí samotu dobrovolně nebo je do ní vržen. A to vržení nemusí být způsobeno jen mořskými vlnami a důvodem ztroskotání.
Vlastně, když člověk zůstane mezi lidmi úplně sám, rovněž ztroskotal a vyhlíží záchranou loď - ovšem je otázkou jestli záchranou loď ze své zlé vůle nenavede na útesy nebo nebude její zlotřilou posádkou vržen zpátky do moře. Prostě samotu si člověk volí většinou sám, ale ne osamění…