Lidé na zemi, hvězdy na nebi...

26.2.1842 v Montigny-le-Roi se narodil Camille FLAMMARION
zemřel 7.6.1925 v Juvisy (soukromá hvězdárna u Paříže). Francouzský astronom a popularizátor vědy a ač to popíral i romanopisec.

Díval se do nebe a chtěl vidět duši. Chtěl najít ztracené, nesmrtelné a ztratil sám sebe.


Strašně mu lezlo na nervy, že lidi nezajímá a ani neví, po čem to vlastně chodí a nač se na nebe dívají, tak se zrodil jeden z prvních popularizátorů vědy. Camille Flammarion byl především astronom – je tedy jasné, že popularizoval hlavně ji, ale snažil se lidem přiblížit i další vědy, kterými se sám zabýval: geologii, paleontologii, meteorologii... Psal odborné i vědeckopopulární knihy, nejznámější, nejpřekládanější a nejprodávanější byla Populární astronomie (1880) s náklady přes sto tisíc výtisků. Z odborných prací je asi nejcennější jeho práce o dvojhvězdách (hlavní dráhy vypočtené Flammarionem byly uveřejněny například ve Zprávách francouzské akademie věd od roku 1873 do roku 1877 a jeho Katalog se stal na dlouhá léta pro všechny hvězdárny směrodatným. Ve své době byl jedním z nejpřekládanějších autorů a brzo po vyjití francouzského originálu, vždy vyšly jeho knihy i v češtině - dnes se staly středem zájmu sběratelů.
Přednášel v Paříži i na venkově, vyučoval a změnil celou výuku astronomie.
Roku 1882 založil “Měsíčnou revui astronomie, meteorologie a fysiky zeměkoule“. O pět let později zakládá Hvězdářský spolek francouzský a v roce 1890 se podílí na otevření lidové hvězdárny, kde je i knihovna. Každý sem mohl přijít a podívat se na hvězdy.
Touto svojí osvětovou činností vysvětlil tisícům lidí, co se na obloze nad jejich hlavami děje a získal si tak skutečné sympatie a úctu a dobře míněnou přezdívku „apoštol vědy“. Jeho práce byla obdivována, ctěna a to kupodivu i představiteli různých států, kteří mu předávali svá vyznamenání a řády. Jak se mohlo stát, že takový člověk, světově známý vědec, popularizátor, nemá dnes místo už skoro v žádné uznávané encyklopedii a v učebních osnovách? Svět vědy přeci tak rychle nezapomíná. Navíc on třeba jako první upozorňoval, že je třeba sledovat i „barvy těles nebeských“, vynalezl fotometrický přístroj, kterým zaznamenal zatmění Slunce 22.12. 1870... a dalo by se jeho vědeckých zásluh vypsat na celou stránku...Vysvětlení se vejde do věty: Chtěl najít ztracené, nesmrtelné a ztratil sám sebe. Co tím chci říci?
Hlavně ke stáru se z Flammariona stal úplný snílek, což mu bylo v pozdějších letech vytýkáno. Začal totiž zkoumat projevy nesmrtelné duše a sbírat svědectví lidí, kteří uviděli duchy, či zažili jiné nenormální situace související se zemřelými. Pilně desetiletí zaznamenával do svých knih svědectví, která mu dopisy posílali jeho ctitelé. Říkal, že zakládá novou vědu – „dušezpytné studium“ a pustil se do bádání s neústupností a houževnatostí, jako když počítal dráhy hvězd. Navštěvoval spiritistické seance, navozoval zde experimenty a 26.3. 1899 začíná jeho další vědecké bádání – tento den publikuje v mezinárodně rozšířených novinách (Annales politiques et littéraires) anketu jestli se setkali se skutečností myšlenkového přenosu spojeného s dobou umírání někoho z blízkých, které by v případě osobního zážitku mohli prokázat. Na anketu odpovědělo víc jak polovina lidí NE. I přes to, se mu začaly hromadit dopisy s popisovanými zážitky s duchy a předpověďmi budoucnosti – budoucí podklady pro jeho knihu Neznámo a psychické záhady. Každý dopis zkontroloval (snažil se zjistit, zda pisatel je ten člověk, za kterého se vydává a ještě se snažil z jiných pramenů získat to samé svědectví, o jakém mu bylo psáno), pokud byl pisatel anonym – ty ihned vyřazoval. Takto apeloval na odpovědnost lidí a sebe utvrzoval, že vykonává to samé, jako když pozoroval hvězdy, měřil, zapisoval a vypočítával data.
Tato práce měla, krom jiných metodických chyb, jednu velmi závažnou - a to: Pan profesor byl velice oblíbený, často se stávalo, že mu lidi prostě chtěli udělat radost a své příběhy si vymýšleli. Ne, ze zlého úmyslu, ale prostě pro radost, takže ještě víc znevážili jeho snahu, používat pro dušezpytné studium vědeckou metodu. On skutečně vše zpracovávat přísně exaktně, jak se domníval, ale nepočítal s podvody z úcty a lásky i žerty - o tom, že nebral v potaz autosugesci, psychické choroby píšících ani nemluvě. Nechtěně se touto svojí prací zařadil do panoptika dalších nešťastných „vědců“ , kteří měli dobrý úmysl, ale předmět jejich zkoumání a důkazy byly ze světa humoresek. U nás patří k takovýmto zmateným „vědcům“ třeba Jakub Hron.
Jeho bádání o světech jiných mu zničilo vědeckou vážnost a znevážilo jeho obrovskou vědeckou práci. Pomalu se zapomnělo na jeho velký přínos popularizaci astronomie, na zavedení jeho nového způsobu výuky, na jeho tabulky, atlasy, desítky knih, na jeho pozorování Marsu, dvojhvězd... Nelze cokoliv hned odsoudit, když neznáme souvislosti. Nelze se člověku vysmívat a vyškrtnout jej z historie vědy, když nevíme, co ho k tomu vedlo. Jeho zaujetí pro spiritistická bádání mělo několik, jak osobních tak společenských, důvodů. Osobní důvody jsou lidsky pochopitelné – nedokázal se nikdy smířit se smrtí dědečka, rodičů a poslední rána pro něj byla smrt jeho dítěte. Je logické, že tak citlivý a inteligentní člověk, jako Flammarion, hledal možnosti, jak zjistit, jestli přeci jen jeho milovaní mrtví svým způsobem nežijí dál. K jeho vědeckému neštěstí, ale možná osobnímu štěstí, se narodil v době, která byla hystericky posedlá duchařinou a spiritismem. Kde kdo měl doma stolek, který byl nutný k vyvolávání duchů a cítil se být povolán k diskusím s nimi – čili se pokládal za médium. A právě spiritismus- lépe řečeno spiritisté, Flammariona lapili, nabídli mu naději, že možná...
Teď suďte. Byl to člověk, o kterém by se dalo možná nadneseně, ale pravdivě říct, že přiblížil nebe lidem na zemi.

Přesvědčte se, jak krásně, básnickou formou, učil ve svých knihách astronomii,... "Úplné zatmění Slunce jest zjev velice zajímavý a uchvacující... Brzy je zakryta polovice Slunce. Od této chvíle nastupuje místo denní záře bledé, chmurné světlo. Kraj zahaluje se do stínu; všechny barvy blednou. - Ptactvo překvapeno ustává od svých veselých zpěvů a uchyluje se do listí; znepokojená stáda mečí nebo bučí; malá kuřátka choulí se pod křídla své matky. I samy květiny zavírají své korunky, jako by se blížila noc. -- Je viděti již jen malý srp Slunce, který se neustále zmenšuje, až konečně zanikne. Tehdy nastává noc... hluboká a smutná noc. Vše ztichne, na obloze září hvězdy. Vzduch se ochladí, zavane vítr, jehož chlad vás zamrazí. Noční ptáci a netopýři vyletují ze svých úkrytů. Zvířata se děsí, kůň nechce jíti dál a pes, celý se třesoucí, skrývá se u nohou svého pána."
A jinde píše: Třpytná Venuše byla dojista první pozoruhodnou planetou starších, jak pro svůj lesk, tak pro svůj rychlý pohyb. Sotva Slunce zapadne, už svítí za soumraku. Večer co večer vzdaluje se od západu a její lesk roste, po několik měsíců kraluje jako panovnice nebes, pak se ponoří do plamenů Slunce a zmizí. Bývala po výtce hvězdou pastýřů, hvězdou sladkých tajemství. Byla to první z nebeských krásek a jména, kterými ji zdobívali, odpovídají přímému dojmu, který působí na pozorovatele. Homér ji nazýval "Kallistos" , (Nejkrásnější krasopaní), Cicero "Vesper" , (Večernice) a Lucifer "Jitřenka" (Světlonoš), jméno, které také Bible a staré mythologie dávají náčelnici nebeské armády...

Jeho opravdu velký talent byl v popisu dějů a i příběhů, začtěte se do krátké ukázky, jak líčí svoji cestu balónem (když se v 32 letech ženil, svatební cesta se na několik dní odehrávala právě v balónu.)... Žádný popis nedovedl by vylíčiti zázračnou nádheru takovéhoto panoramatu. Nejúchvatnější, nejvelikolepější obraz přírody, pozorovaný s výše hory, neblíží se ani k velikoleposti tohoto druhu, pozorované kolmo v prostoru. Jedině tam si člověk uvědomuje, že země jest krásná, že vzduch obklopuje ten svět životním zářením, že stvoření jest nesmírnou harmonií. Prvním, převládajícím dojmem jest pocit úplně nové blahé spokojenosti, k níž připojuje se marnivá radost, že člověk se vidí povznešen nad zbytek ostatních lidí, a pak radost, že obdivuje nesmírnou a neočekávanou podívanou. Co se týče pohybu, ten jest naprosto neznatelný. A skutečně necítili jsme ho nijakým způsobem. Pochopí se to takto : opíráme se nohami o dno loďky, náš střed přitažlivosti jest v loďce, fyziologicky tedy nejsme zavěšeni. A dále, nemáme také žádný pocit větru. Domníváme se, že se nehýbáme z místa. Ten jakýsi pocit nehybnosti je v odporu s míněním, jaké bychom si mohli předem učiniti, když pozorujeme ten prudký pohyb vzduchu. Země klesá pod námi. Paříž, hlavní město země, zcvrkla se pro nás do rozměrů reliefních map, jakou můžeme vidět v muzeu. Široké třídy a velké parky staly se uzounkými cestičkami a nepatrnými zahrádkami. A ten malinký proužek vody, co přelétáme, a kterému lidé říkají Seina, je řeka.
Toto je popis skutečného Flammarionova zážitku z jeho prvního letu balónem dne 30.května 1867. Své vzduchoplavecké zážitky vylíčil v knize "Cesty balonem".

Zrovna tak, jako se třeba Michelangelo bránil tomu, být malířem a nikdy se za něj nepokládal, Flammarion se bránil, aby jeho fantastické romány, byly zvány romány (Lumen, r.1873, Uranie, r.1889, Konec světa, V paprscích luny, obojí r.1883, Stella, r.1897, Výlety do nebe, r.1899...), „nepíšu žádný román“ často říkal a mýlil se. Psal. Psal krásné sci-fi romány, kde předpovídá rentgenový paprsek, televizi a jiné, ale snad sám věřil tomu, že neustále dělá vědu.
To rovněž nepřispělo k jeho vědecké vážnosti a své milované vědě tím udělal medvědí službu. Navíc ještě mátl lidi, když ve svých sci-fi knihách, které vydával za vědecké knihy, své fantazie vykládal formou, jakoby byly pravdou. Člověk - vědecká autorita, kterému lidé bezmezně věřili si to sám měl uvědomit.
V románu Lumen, hovory o nekonečnu duch Lumen autoritativně jedním dechem říká astronomická fakta i Flammarionovy fantazie o obydlených planetách a vše pokládá na stejnou úroveň: Mému vyprávění se vytýkalo, že je mystické.Nijak se nepochopilo, že to není román,ani fantazie, nýbrž vědecká pravda, fysikální fakt, dokazatelný a dokázaný, nepopíratelný,...-Tu se nejedná o obrazotvornost, můj starý příteli. Je to prostě věčná a svatá skutečnost, reálný jev, který má pevné místo v soustavě vesmíru...
Nedivme se tedy, že mnoho lidí uvěřilo všemu, co napsal. Nedivme se, že jeho kolegové se mu později začali i pro toto, nejen pro dušezpytné bádání, vysmívat a distancovali se od něj.



Flammarionův první sci-fi román se jmenuje O mnohosti světů obydlených z r. 1862 – přečtěte si jak lyricky využívá matematiky:
V mathematice máme theorii limit (mezí). Tato theorie učí a ukazuje, že jsou jisté veličiny, ku kterým můžeme se blížiti neustále, a nikdy jich nedosáhneme; můžeme se jim přiblížiti tak blízko, že není možno více, ale dosáhnouti jich nemůžeme nikdy. Kdo, jsa zasvěcen ve vlastnosti čísel, pokusí se vážiti tuto theorii, pronikne její nejvnitřnější smysl a obrátí ji na soujem světa, uzří najednou zvedati se před sebou obrovský amfitheatr, jehož stupně jdou do nekonečna. Tento amfitheatr jest hierarchie světů: limita spodní, nebo počátek, ztrácející se v hloubi nejnižších stupňů; limita vrchní, čili absolutní dokonalost, je stejně nedostupná; mezi těmito dvěma mezemi pozvedají se bytosti na nekonečné cestě. Kdo tedy se věnuje tomuto pozorování, může si učiniti přibližný pojem o nepochopitelné nekonečnosti tvorstva.
Jinde ovšem nenechává čtenáře na pochybách, že je to jeho fantazie a po letech musíme s úctou říci nádherná:
Meziplanetární raketa se slunečním motorem, model 1941, zkonstruovaná Italem Gussallim, nám slibuje, že v nedaleké budoucnosti budeme moci podnikat cesty ze Země na Měsíc. Že tyto cesty jsou možné, je nepopiratelné. Zůstává však ještě jedna neznámá: vydrží tuto cestu naše tělo? Mnoho příčin nám zavdává podnět k domněnce, že meziplanetární loď budoucnosti obydlená lidskou bytostí se může snadno proměnit v ocelovou rakev bloudící na věky v meziplanetárních propastech.
"O mnohosti světů obydlených", vydáno, Praha 1924.


Pro jeho fantazii, pro jeho vědeckopopulární tvorbu i pro jeho astronomické výzkumy, bylo by neskutečně nespravedlivé, kdyby se na Flammariona zapomnělo.

Pokud si položíme otázku: Zklamal Flammarion? Mohl dokázat více, než dokázal, kdyby se nedal zmást city a místo hledání naděje pro sebe se věnoval nadále astronomii a popularizaci vědy? Možná to tak vypadá. Camille by dnes byl pokládán za zázračné, velmi nadané dítě s jistě velmi vysokým IQ. V pěti a půl letech nejenom četl, psal, počítal..., ale byl vůbec nejlepším žákem obecné školy. V patnácti letech napsal svoji první knihu – Cosmogonie universelle - přírodopisnou studii, úrovní odpovídající jeho mládí, ale i genialitě. Jeho druhou knihou, kterou napsal o čtyři roky později, byla právě již zmiňovaná O mnohosti světů obydlených – ta už dosáhla patřičného úspěchu. Škoda, že své fantastické romány nepojmenoval tím čím byly – romány a nezařadil se tak k vědcům píšícím beletrii. Navíc nebylo z jeho strany nutné popudlivě křičet: Nemáte právo prohlašovat za nemožný fakt neznámý, když jste tak neznalí zákona vlastního bytí. Na druhou stranu poctivě přiznal, že jeho „vědecká“ dušezpytná bádání nemají takové výsledky, jaké si představoval:
„K mému velkému žalu nás duchové nenaučili ničemu...-... musím podle pravdy prohlásit, že jsou-li duchové psychické bytosti na nás nezávislé při svém jednání během pokusů, pak nevědí o jiných světech více než my...“
A navíc přiznal i to, že ač své milé již zemřelé opravdu miloval a oni jeho, nikdy se mu nepodařilo se s nimi spojit.
Geniální lidi v některých případech (možná ve všech) svým způsobem v dalším nepracovním životě jsou nepraktičtí. Flammarion byl navíc opravdu snílek a rozhodně se nepachtil po penězích, prý nikdy ani nevěděl kolik má v peněžence. A když se mohl stát vlivným politikem, odmítl tuto kariéru (po válce v roce 1871). Byl to člověk s velkou fantazii a citem. Možná, že to co vědě dal, bylo prostě všechno, co mohl, víc nápadů prostě už neměl. To se při jeho předchozí tvůrčí práci ovšem zdá málo pravděpodobné a navíc několik let současně s „dušezpytectvím“ pracoval na astronomických pracích. Hvězdy na nebi, lidi na zemi a Flammarion se ze země tak často díval na nebe, že se mu z nekonečnosti prostě zatočila hlava.
Geniální hlava, které by současnost měla vzdát patřičnou čest a vrátit do vaničky zpátky to vylité dítě – jeho vědecké a vědeckopopularizační dílo. Jen kdo nechybuje, může hodit kamenem – ještě se taková bytost nenarodila a nikdy se nenarodí.

Astronom Faye na adresu Flammariona za jeho života řekl:
„...Na té dráze nalezl sluch u obecenstva a uměl zjednati vědě zájem četného davu, jenž jí zůstával až dosud vytrvale cizím. Tím způsobem prokázal p. Flammarion, jenž byl vysoce ceněn mezi praktickými astronomy zvláště pro své velké práce o dvojitých hvězdách, opravdovou službu obecnému vzdělání, přetvořiv takřka methodu vyučování astronomického...“
Faye - předseda Astronomické společnosti francouzské