“…Kdyby bývali Řekové dokázali proniknout do podstaty věcí ve stejné míře, v jaké se uplatňovala jejich vynalézavost, k průmyslové revoluci mohlo dojít tisíc let před Kolumbem…”
(A. C. Clarke, The View from Serendip)
Byli Řekové skutečně tak povrchní? Unikala jim podstata věcí? Myslím, že se dá s tímto názorem úspěšně polemizovat. Démokritos pojmenoval atom, Hérakleitos vyzdvihl rozum, Archýtas věděl, že Země je koule… Trochu víc prostoru musíme věnovat dvěma astronomům, kteří předběhli myšlenkami dobu.
Aristarchos ze Samu, matematik a astronom žijící někdy kolem let 310–230 př. n. l., došel na svoji dobu k neuvěřitelné hypotéze, on totiž hlásal – heliocentrickou soustavu. Jestli byl opravdu prvním člověkem, kterého tato myšlenka napadla, to opět nevíme, ale je prvním, o kterém to víme.
Dílo, ve kterém rozvinul svoji hypotézu, se nedochovalo, máme věrohodný pramen, který dokazuje, že tuto myšlenku – Země, pohybující se kolem Slunce – skutečně vyslovil a zastával. Je jím Archimédův spis Počtář písku. Zde se píše, že Aristarchos uveřejnil knihu, ve které je množství hypotéz a mezi nimi takováto: stálice a Slunce se nepohybují, nýbrž Země se otáčí okolo Slunce v obvodu kruhu, přičemž Slunce leží ve středu dráhy. Dále se o něm zmiňují Plútarchos a Sextus Empeirikus.
Podle všeho tato hypotéza byla přednesena pouze jako matematická domněnka – ovšem jak víme z dochovaných svědectví, už i tato pouhá domněnka vzbudila mnoho vášní a hrozila mu za ni obžaloba z bezbožnosti. Jeho současník a vrstevník, hlava stoické školy v Aténách – Kleanthes, který byl nekriticky oddaným uctívačem hvězd, nemohl myšlenku heliocentrické soustavy strávit a on (i ostatní filosofické školy) brojil proti Aristarchovým myšlenkám jako bezbožným, což v jeho době bylo pro život jejich nositele velice nebezpečné.
Aristarchos k pohybu Země kolem Slunce ještě navíc nechal Zemi otáčet se kolem své osy. Toto nebyla jeho originální myšlenka, ale přejal ji od jiného astronoma – buřiče zatemnělých mozků – Hérakleita z Pontu (388–310), jenž ji jako první uvedl do povědomosti – vysvětloval tak úkaz denního oběhu nebes okolo Země. Hérakleitos nadhodil hypotézu, že vzhledem k tomu, že planety Venuše a Merkur nejsou nikdy pozorovány ve velké úhlové vzdálenosti od Slunce, tak se neotáčejí kolem Země, ale okolo Slunce – učinil z něj druhý střed (otáčení) vesmíru. Tak daleko jako Aristarchos si ještě netroufl, aby zcela popřel geocentrismus.
A máme mnoho dalších a dalších příkladů svědčících o velkém řeckém nadání a přání proniknout k jádru věci, poznat podstaty jevů.
Karel Svoboda (1888 – 1960) estetik specializující se na období antiky a raného křesťanství, příčinu tohoto řeckého nadání vidí v “šťastném plemenném míšení, míšení severních příchozích s nadanými obyvateli předřeckými”. Dále K. Svoboda ve své knížečce Antika a dnešek z roku 1940: “Hlavní složky řeckého nadání jsou bystré smysly, živá obraznost, vzrušený cit a pronikavý rozum… Řekové přijímali vděčně a radostně dary země a těla. Nebylo pro ně zapovězeného stromu, z něhož by nebyli směli jísti… Brzdou jejich vášnivosti byl též rozum. Řekové si byli vědomi jeho síly. Již Hérakleitos v něm viděl podstatu jsoucna. Rozumovost se uplatňovala jak v denním životě, tak v čistém teoretickém myšlení Řeků. Tróje nebylo dobyto přímým bojem, nýbrž rozumem, lstí, kterou nastrojil ,obmyslný‘ Odysseus.”
Hegel zase vidí jako základní znak Řeků individualismus. A právě ten, společně s určitou pohodlností až požitkářstvím, a v neposlední řadě městský partikularismus překážely hlubšímu praktickému výzkumu a technickým vynálezům aplikovaným v měřítcích celého Řecka.
Archimédes na základě svých teoretických poznatků vynalezl vodní šnek, kladkostroje, obranné i útočné stroje, ale byly to jeho vynálezy pro jeho město a nikomu jinému by je dobrovolně nepřenechal a Syrakusy, ty už vůbec ne. Každé město si vynálezy svých občanů pečlivě střežilo, ale jak víme, vynálezy se těžko střeží a mezi řeckými městy byly časté války. Jenže takovéto předávání vědeckých a technických poznatků skutečně nemohlo ústit do vědecko-technické revoluce. A my nemůžeme s jistotou tvrdit, že to či ono bylo v starém Řecku nemožné. Nevíme, nač a kde kdo mohl přijít. Řekové, jak jsme si říkali, se nebránili přijímání cizích vědomostí a jejich aplikování do svého života.
Žádné komentáře:
Okomentovat