pátek 25. dubna 2014

miniatura - Šel sexuálně harašit, ale rozmyslel si to?






Příběhy stop ve sněhu jsou krátké, ale o to záhadnější…

Napadl sníh. V Praze jen chvíli bylo bílo, běloučko, během několika dní onen přírodní polystyrén (sníh je přeci také izolant) zmizel.
Sníh s sebou přináší tajemno a příběhy stop. Karel Čapek narazil na dvě stopy ve sněhu, které nikde nezačínaly a nikde nekončily. Prostě jen dvě šlápoty uprostřed neporušeného bíla.
Neměla jsem takové štěstí, jako slavný kolega. Mé tajemné stopy měly svůj logický začátek na autobusové zastávce a pokračování. Vedly ke schodům do obytného domu, vešly na první schůdek… nevystoupaly vzhůru, jak by se zdálo logické, ale prostě sestoupily zase dolů, otočily se a odcházely zpátky směrem k zastávce.
Zjistil dotyčný, že si zapomněl klíče a honem se pro ně vracel? Ztratil něco cestou?
Byl to mladý Romeo… už, už se těšil na Julii a… prostě pozbyl sebevědomí, dostal strach a utekl. Méně romantické nátury mohou poznamenat, že zjistil absenci prezervativů a běžel si je někde obstarat. Mohl taky v okně spatřit otce dotyčné nebo manžela. Milovaná mu mohla z okna pohrozit… je mnoho možností, jak ztratit odvahu.
Ovšem Romeo nemusí být jen mladý, navíc cesta ve sněhu je únavná, k domu to bylo od autobusové zastávky dost daleko, a tak na prvním schodu se mu z čista jasna připomněly zdravotní neduhy a on nechtěl zklamat Julii, obrátil se a odešel nebo v kapse nenahmatal Viagru.
Mohl to také být člověk, který se den předtím přestěhoval a uvědomil si to až na prvním schodu. Manžel, který šel ven něco nakoupit, potkal kamaráda a až teď si vzpomněl, že měl přinést mléko, chleba, banány. Do úvahy by přicházel také lupič, který si na poslední chvíli všiml, že vyhlídnutý byt není prázdný.
Skutečně, proč jen ten člověk nešel dál a vrátil se? Zneklidňující skutečnost. Mohlo to být něco vážnějšího. Někdo mu, když právě položil nohu na schod, zavolal a on musel jít, je jedno kam, třeba do práce nebo někoho zmlátit… neodkladný příkaz. Těšil se domů a prostě někdo zavolal.
Vstoupil na první schod a dolehla na něj tíže života, představil si svoji rodinu, práci, kamarády a šel skočit z mostu či pod vlak nebo jednoduše ode všech utekl. Možná… už mě nic nenapadá. Jen ptákovina, roztržitá žena až před domem zjistila, že se obula do bot milencových ...nebo to byla žena? Takové tlapy? Ne, to snad ne!

Sníh roztál, kolik příběhů stop zůstane neviditelných, ale až zase napadne, bude nad šlápotami o čem přemýšlet.
Proč jen ten člověk nevešel do domu, kam měl očividně namířeno? Záhada, kterou zná jen majitel stop, logika v tomto případě nepomůže. Ten fakt mě rozčiluje, děsí. Mé proč trčí v sněžném prostoru a zůstává. Objeví se pokaždé, když se podívám na fotografii, kterou jsem tuto záhadu zakonzervovala na věčnost, dokud bude existovat tato fotografie, bude ono PROČ? Podle všeho to bude věčné proč, pochybuji, že se někdy dozvím správnou odpověď. Chci ji vlastně znát? Odhalením možná banální pravdy by pro mne fotka ztratila nimbus tajemství neznámého člověka a stala se pouhou zimní kompozicí vytvořenou náhodným obyčejným a nezajímavým chodcem.

Znovu se dívám na ony stopy napadá mě, že asi nejvhodnější by byl velice lakonický a jednoduchý komentář, je jím čínská lidová písnička:
Přišel jsem za tebou, venku ač sněží,
přišel jsem, venku ač chladně je,
otevři dveře, viz: v mokrém sněhu
tají mé šlépěje.

Majitelé diplomů z exaktních věd a držitelé hloubavých mozků mohou zavrtět hlavou a poznamenat, že existuje ještě jedno řešení.
Co když ty stopy prostě udělal nějaký můj kamarád, či přítel přímo na moji objednávku. Řekla jsem: "chci fotku stop, teď mi šlápni na tenhle schod, " no a on šlápl. Je to pravda? Není?
Jak jsem napsala, příběh stop zná jen jejich tvůrce, já v každém případě vyfotila jen šlépěje na sněhu.


záhady stop a kruhů...:)