čtvrtek 24. dubna 2014

miniatury - záhadné zuby



Podivně fialový západ slunce změnil panelové domy na kopci na zlatavé kovové krabice. Komín teplárny se rozzářil červenými světýlky. A nad tím tmavofialové mraky vytvářely bizarní krajiny a postavy.
Jeden mrak mi připomíná bezzubou stařenu.

Zuby - to je téma. Jejich vrtání, broušení, trhání… to je snad i na masochistu moc. A taková resekce…
Dívám se ven z okna na ten bezzubý mrak.

Babička měla takové ty vyndavací zuby dolní i horní. Umělé bílé zuby zasazené do růžové umělé hmoty, která představovala dásně a patro. Brala si je jen když někam šla, jinak ležely na poličce nad její postelí.
Růžové a bílé, jako nějaký tajemný artefakt. A babička k nim tak přistupovala. Jako k něčemu, co sice bylo její součástí, ale nechtěnou.
"Hodit je tak do Vltavy!" říkala vždy, když si je brala.
Vzpomínám, že když jsme šli spolu do cukrárny, tak si babička nejdříve vyndala zuby, a pak teprve mohla jíst.
Měla krásné umělé zuby, ale neuměla je používat.
A tak ten zvláštní ústní artefakt ležel mezi námi dvěma na stolku. Dělaly jsme, jako že k nám vůbec nepatří. Prostě je normální, aby v cukrárně na stolcích ležely zuby.
Když jsme odešly, tak babička třeba po hodině zjistila, že si je zapomněla nasadit a tudíž pořád leží osiřelé na krásném bílém ubrusu.
Nikdy se nestalo, že by tam nebyly. Většinou ležely tak, jak tam byly položeny.
Nikdo se nikdy nepozastavil nad tím, že na stolku v cukrárně leží zuby.
Babička si je vzala, utřela do kapesníku a strčila si je zpátky do pusy.

Babička umřela a na poličce nad její postelí zůstaly ležet jak tam ležely vždy.
Hodit je do Vltavy… to bylo její přání - a tak tam jsou. Růžové a bílé…

Mrak z oblohy dávno zmizel. Jdu spát. Proč mě jenom tohle napadlo?
Fialový západ slunce vystřídal jeho růžový východ.
Jdu ven, můj pes se už nemůže dočkat.
Je krásně, rozhlížím se kolem.

Ne… to není možný!
Na parapetu okna vedoucího do knihkupectví leží!
Leží tam růžové a bílé. Babiččiny umělé zuby.
Ale ty jsou přeci ve Vltavě!

Jdu blíž.

Ne, to nejsou ony. Ulevuje se mi. Tohle jsou úplně cizí zuby. Ty neznám.

Jdu domů, beru si foťáky a klušu si je vyfotit. Cizí umělé zuby ležící na parapetu okna.
Která pusa je asi nosila, a proč je nechala právě tady? Záhada! Zřejmě nebude nikdy vyřešena.
A můj pes by na to určitě poznamenal: "A svět se i přesto bude točit dál. "
On se bude točit, i když jsme ještě nepřišli na termojadernou fúzi, nevynalezli auta na vodu, nemáme prášek nesmrtelnosti… a zuby bolí pořád stejně … to je to nejhorší :-).