pátek 14. března 2014

miniatury - cestou na nákup



Na lampě sedí dva krásní holubi. Nejsou to ti z centra. Tihle jsou mohutní. Peří jim hraje duhovými odlesky. Jsou krásní.
Nemohu se na ně vynadívat. Oni tam sedí a zdá se, že mě z té výše pozorují.
Procházím pod lampou.
Plesk!
No jo, dali mi najevo, co si myslí.





Chystám se přejít označený přechod bez semaforu. Z dálky se žene nějaké sportovní auto. Otevřený kabriolet. Stojím na místě. I když mám přednost, nemám v úmyslu být už slavnou umělkyní – čili rozmašírovanou super vozem.
Auto si to pádí. Už tu je. A najednou skřípění brzd. Smrad gum.
„Ty kreténe, proč brzdíš?!“ řve na řidiče spolujezdec.
„Vole, nevidíš? Máme červenou!“
Mladí muži se dívají se na mé vlasy a řvou smíchy. „Ty kreténe, to je sranda, to až budu vyprávět.“
Přecházím a taky se směju. Jo, jo to až budu psát.




Běžím na nákup. Míjím skupinu mladých žen a dětí.
„Já ti nemám vůbec čas.“
„Já taky absolutně nemám na nic čas, absolutně nestíhám.“
Zaslechnu jejich hlasité stesky.
Nakoupím a za 45 minut se vracím zpět.
Ty mladé ženy tam pořád stojí. Nehnuly se ani o kousek. Prolítla jsem kolem nich. V té rychlosti jsem ani nezaznamenala, o čem si povídají. Asi o tom, že nemají čas.