pátek 14. března 2014

miniatury - můj život s


Tiše, tichounce vstanu od počítače. Zaposlouchám se. Všude klid.
Pomalu, pomalinku se sunu do kuchyně.
Chvíli vyčkám. Ne, nic se neděje. Klid. Ticho.
Ohlédnu se za sebe. Ohlédnu se napravo i nalevo. Člověk musí být obezřetný.
Posledních pár kroků a jsem u ledničky.
Nedýchám a poslouchám. Opravdu všude je klid a ticho. Nic se nehýbe. Klepající se rukou ji pomalu a tiše otevírám.
Beru si do papíru zabalený salám. Cítím se báječně. Vítězně. Pojídám druhé kolečko. To je blaho!
Když najednou pocítím mrazení v zádech.
Vše marné! Dostali mě?!
Rychle se otočím a kousek ode mne sedí oba dva. Dívají se a já slyším. Tak salám a bez nás.
No to je pěkný!
Opět jsem prohrála, ale jak to ti psi dělají, že slyší jídlo, i když hluboce spí?



Je noc. Jako vždy jdu venčit hafany.
Koukám se, aby na nás zpoza rohu nebafnul nějaký zlý pes.
Venčící kolečko pomalu končí a najednou. „Haf, haf, vrrr!“ Krve by se ve mně nedořezal. Někde vepředu je velký hafan a přibližuje se k nám. Opocuje se mi čelo hrůzou. Hafani jsou v poho a Leela se těší, že si třeba kousne.
Nesdílím jejich nadšení. Nechci krev a kvílení. A štěkot se přibližuje.
Kde ten velkej hafan sakra je? Říkám si a svým zrakem, kdy předměty vzdálené dál jak dva metry už vidím rozmazaně, hledám obr psa a určitě zlýho. Když tak zle vrčí.
Kde ten pes je! Vrčení je tak blízko. Rozhlížím se do dálky a…
… a málem jsem zašlápla deseti centimetrového Yokšíra.
No jo ten strach, co má ty velký oči.

Leela a Atruš