Návštěva malého pivovaru

Byla jsem na exkurzi v Břevnovském malém pivovaru. Jedná se o zřejmě nejstarší pivovar v Čechách. Tedy pivo se zde nevařilo po celou tu tisíciletou dobu, byly větší či menší výpadky, ale dnes se tu opět nachází pivovar, a co jsem ochutnala, pivo je dobré.

Ukázka starodávného vaření piva

Lahvování ze začátku minulého století

a pípa

Lahve, co zde vidíte, nebyly normální lahve na pivo, ale jednalo se o lahve zaměstnanců, kteří je měli označené a pouze v nich si mohli donést pivko domů. Prodat lahev s pivem nemohli neb by už si příště neměli do čeho pivo natočit. Každý dostal lahodný mok pouze do své osobní značené lahve. Tak měl pivovar zaručeno, že zaměstnanci nebudou s jeho nápojem kšeftovat.

a tady už se dnes vaří  pivko

Jeden jarní den - foto fejeton

příroda otevřela náruč

a pak už to šlo ráz na ráz, motýli a hmyz se mi drali před objektiv

a přišli i hafani, pohladit se nenechali, ale vyfotit jo

a kytky a kytky a listy...

na cestu si sedli asi abych ještě nešla domů









všichni odcházejí, den končí







všechny fotky toho dne zde

představení knihy Pronajmu svět Zn. Virtuální

Vážení přátelé, kamarádi, milí čtenáři, dovoluji si vám představit moji novou knížku, čtvrtou v pořadí.

Kniha obsahuje jednu novelu a osm povídek, má pevné barevné desky, 304 stran, udělala jsem do ní 26 ilustrací plus dvě na obálku a řídila jsem se vašim požadavkem, aby tentokrát nebyla vytištěna pidipísmem, ale pořádným, čitelným.

Kniha vznikala několik let, během nich jsem některé ukázky i  povídky dala na Net – abyste nekupovali zajíce v pytli. Takže, kdo se o mne zajímá, ví, co má čekat. Ovšem dávám sem několik kratičkých ukázek a je možné si jich víc stáhnout ve formátu pdf - jako stránky knížky (viz odkazy úplně dole).

To byly všeobecné informace, a co vám řeknu o knize? Prý rozhodně není pro puritány. Ano, píšu sice sci-fi, ale to nejde vytrhnout ze života či oddělit od člověka… čili píši o životě, o lidech co právě musí o něco bojovat a nejsou moc šťastní a v takovém světě se nemluví jako v čajovém salónu starých dam. Do života patří zrada, láska, sex, politika, fanatici… věda, technika… Do života patří sny i noční můry. Do života patří i technika – takže se mi to hemží všude technickými vynálezy a roboty. Do života také patří boj – moji hrdinové bojují proti blbosti a všemožným bohům. Ano jsou militantně ateističtí a nenávidí stádnost a zneužívání jakýchkoli bytostí.

Žiji v Praze a v České republice, takže v mém psaní se odráží jak mé milované město, tak třeba politika v naší zemi.

V případě vašeho zájmu o koupi knihy - tak ta je možná v mnoha knižních e-shopech
Namátkou pro ČR http://www.knihacek.cz/noskova-…/pronajmu-svet-zn-virtualni/
Pro Slovensko http://www.literama.sk/…/…/276355/pronajmu-svet-zn-virtualni
Nebo pro žijící v Praze, či dojíždějící do Prahy u mne – levněji, ale pouze osobní odběr.

anotace:  Groteskní až drsně sarkastické povídky a novela zkušené autorky vyvolávají otázky o společnosti, náboženství, lidech, vědě a technice, které jste si možná nikdy nepoložili.

Jaký bude svět za padesát, sto, pět set let? Autorka rozvíjí několik směrů, kterými by se budoucnost mohla ubírat. Jednou linií jejích futurologických vizí jsou technické vynálezy, nanotechnologie a roboti a druhou je společnost, její uspořádání a osudy jednotlivců bojujících o své místo na světě, o lásku, o to nebýt sám, za záchranu všeho živého, za svobodu a proti všem dogmatickým diktátům.

Příběhy Jity Splítkové vás rozesmějí a přenesou do nevšedního světa, kde aspoň na chvíli pocítíte uspokojení z vítězství či spravedlivé odplaty těm, co si to zaslouží.



první recenze http://svet-mezi-radky.blogspot.cz/2016/11/recenze-pronajmu-svet-zn-virtualni-jita.html
ohlasy http://www.cbdb.cz/kniha-171278-pronajmu-svet-zn-virtualni

ukázka číslo 1:

z novely Děvky se maj

Pandora se sotva vleče centrem města. Když vycházela z domova, byla zima, navlékla na sebe teplé šaty s rolákem a teď, když vyšlo sluníčko, je jí vedro.

Před ní jdou dvě mladé a elegantní ženy v letních šatech. Jedna vede za ruku asi pětiletou holčičku.

„Řekni tetě, jakou básničku ses naučila,“ nutí matka dceru do řeči. Ta mlčí. Zaujala ji totiž dívka, která je předešla. Byla to taková ta klasická štíhlá prsatá blondýna v opravdu mini šatech. Co chybělo látky, nahrazovaly podpatky jejích bot. Holčička na ní mohla oči nechat.

„A nezazpíváš tetě tedy tu novou písničku?“ Dítě nevnímá.

Prsatka asi nějak špatně došlápla a zavrávorala. Její ruce našly oporu ve stařeně jdoucí proti ní. Blondýně tak nechtěně poskytla pomoc, ale sama se skácela na zem.

„Taková obyčejná děvka! Ani se to neomluví! Děvka jedna!“ křičí sražená žena ze země směrem za odcházející. Ta se najednou zastavila.

Ne, nebylo to z důvodu svědomí. Jen z kabelky vytáhla klíčky od kabrioletu. Nastoupila do zářivě červeného vozu a odjela.

Holčička vše pozorně sledovala. „A řekni tetě, čímpak bys chtěla být?“ nevzdává konverzaci matka.

Dcera se na ni konečně podívala: „No, já bych chtěla být děvka.“ „Cože?“ Vydechla matka.

„Chci být jako ta krásná paní děvka. Děvky se maj!“

Pandora nemůže zadržet hlasitý smích. Přikryla si ústa dlaní a raději zahnula do postranní ulice, takže už neviděla, jak to s dívkou a matkou dopadlo.

Došla na hlavní náměstí. Udiveně se rozhlédla. Dav v bílých šálách tam právě sleduje obří televizní obrazovku. Z ní pateticky deklamuje nějaký asi napsaný text známá redaktorka:

„Před dávnými lety měli roboti omezenou pohyblivost a museli být uměle naprogramováni. Byli to, přiznejme si to, roboty, čili neživé bytosti s nedostatkem rozumu. Byli to pouzí mechaničtí otroci, produkty naší výroby. Kupovali a prodávali jsme je v domácích potřebách. To ovšem již řadu desetiletí není pravda. Roboti nejsou už neživé objekty. Sami se pohybují, a to kam chtějí, sami uvažují, jak chtějí. Ovšem pořád se o nich mluvilo jako o strojích a obchodovalo se s nimi na speciálních trzích, zrovna tak jako před tisíci lety si bílý muž kupoval černé otroky. Jak kruté, nemorální a neetické to bylo! Jak tím naše společnost upadala do barbarství. Naše maskulinní společnost potřebuje neustále někoho jako obětního beránka, ženy, Afričany, homosexuály, etnické menšiny a teď Slunečníky. To si uvědomovalo stále víc a víc lidí a na počest Slunečníků nazývaných hanlivě roboty si oblékli bílé šály, jaké nosí oni.

Je tedy logické, že nebylo již udržitelné chovat se k nim jako k výrobkům. Dnešním dnem končí další doba temna v lidské historii. Naši bratři dosáhli i na svá robotí práva. Dnešním dnem vstupuje v platnost zákoník kladoucí Slunečníky na roveň lidem. Dosáhli stejných práv a svobod. Dnešní den je velký den pro nás všechny, pro vítězství humanismu a ideálu demokracie. Vítejte bratři, bojovali jsme za vás a podařilo se.“

Žena zahrála dojetí a utřela si imaginární slzu a obtočila si kolem krku bílou šálu.

Dav jásá a mnoho lidí a roboťáků mává svými šálami. Lidi v čele začali vyvolávat bojová hesla. Ostatní se přidávají. „Slunečníkům svět! Slunečníkům místo na Slunci!“

Snaží se tiše projít kolem těch rozohněných manifestantů. Pozdě si vzpomněla, že právě dnes tady na náměstí mají roboťáci stroje i lidi sjezd.

Dva mladíci zuřivě mávající šálami si jí všimli. Ukazují na ni kolemstojícím. Honem vešla do nejbližšího obchodu a ani se nepodívala, jestli to byli lidi nebo stroje.

„Bílou šálu?“ zeptala se ji automaticky prodavačka. Na chvíli zaváhala. Křik davu sílí.

„Ano. To mám štěstí,“ pokusila se o úsměv. Prodavačka se na ni podívala nevraživě. „Dnes je dostanete úplně v každém obchodě, tady kolem náměstí.“

 ....

 další ukázky
první ukázka - úvod novely Děvky se maj http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=557794
druhá ukázka http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=566235

třetí ukázka http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=570839

obrázek použitý na přední stranu obálky

obrázek použitý na zadní stranu obálky

Ukázky z knihy a přebal v Pdf

https://ulozto.cz/!eX9EnDEnZ/splitkova-pronajmu-svet-potah1b-pdf

https://ulozto.cz/!X74rR7FRH/splitkova-pronajmu-obsah-pdf

https://ulozto.cz/!5QQeryar9/splitkova-pronajmu-devky-010-3-pdf

https://ulozto.cz/!mGdtMdoMs/splitkova-pronajmu-devky-032-3-pdf

https://ulozto.cz/!7RtRf8AfL/splitkova-pronajmu-devky-020-1-pdf

https://ulozto.cz/!6itaVg7Vd/splitkova-pronajmu-devky-080-1-pdf

https://ulozto.cz/!E6Xn7FX7N/splitkova-pronajmu-jit-174-5-pdf

Mezníky na cestě za umělou inteligencí s velkými stopami Marvina Minsky

 v neděli 24.1. 2016 zemřel v 88 letech Marvin Minsky - otec oboru umělá ineligence. Na jeho počest pár dat z oboru.

13. století - Ramón Lull vynalezl první zařízení na generování nematematických výroků a idejí mechanickými prostředky na bázi kombinatoriky .

1928 - John von Neumann vytvořil "minimaxový teorém", který je dodnes používaným východiskem pro řešení problémů mj. v mnoha herních programech, včetně šachových.

1950 – Turing prezentuje svůj pokus, čili Turingův test, který má prověřit, jestli je nějaký uměle vytvořený systém obdařený inteligencí.

1951 - první umělá neuronová síť (Minsky, Edmonds), simulovala chování krysy v bludišti.

1952-62 Arthur Samuel (IBM) napsal první program pro hraní her, který se učil z již odehraných partií, pro hru dáma. Program uměl porazit svého tvůrce.

1956 - Na konferenci v Dartmouth University byl vyhlášen vznik oboru AI a jeho rámcový program a cíle. Otci zakladateli oboru umělá inteligence byli - Marvin Minsky, Allen Newell, John McCarthy,  Claude Shannon, Arthur Samuel, Herbert Simon, Edward Feigenbaum.

1956 - Herbert Simon a Allen Newell vytvořili program Logic theorist, který dokázal automaticky odvodit řadu matematických vět, včetně těch z knihy Principia Mathematica Betranda Russella a A. N. Whiteheada.

1958 - John McCarthy (MIT) vyvinul programovací jazyk pro řadu úloh AI - Lisp

1963 - Program Thomase Evanse (MIT), ANALOGY, demonstroval, že počítače mohou řešit stejné úlohy s analogiemi, které bývají součástí IQ testů

1966 - Joseph Weizenbaum vytvořil jednoduchý konverzační program ELIZA, který ovšem dokázal přesvědčit mnoho lidí, že na druhé straně není program, ale na konverzaci odpovídající živý člověk

1968-9 - Marvin Minsky a Seymour Papert vydávají knihu Perceptrony, kde analyzují principiální limity jednoduchých neuronových sítí. Pesimismus této knihy údajně prakticky zastavil AI výzkum neuronových sítí na následujících cca 15 let.

1972 - Vznikl nový jazyk pro aplikace AI - PROLOG (Alain Colmerauer)

80. léta - fuzzy logika implementována v prediktivním systému podzemní dráhy v Sendai, v Japonsku. Výsledkem bylo zmenšení spotřeby energie a frekvence chyb v řízení vlakových souprav. Expertní systémy jsou zaváděny masivně do velkých průmyslových firem jako jsou DEC, General Electric, General Motors, těžební společnosti apod.. Jejich aplikace je obecně prospěšná, avšak možnosti nejsou neomezené.

1982 - Minsky inspiruje a Hillis zakládá firmu Thinking Machines Corp. pro vývoj a výrobu masivně paralelních počítačů s prvky AI.

1982 -  John Hopfield demonstroval možnost, jak mohou sítě složené z jednoduchých neuronů vykonávat výpočty.

1987 - Minsky píše knihu Society of Mind, kde popisuje vznik vědomí jako kooperativní jev, složený z mnoha interagujících jednoduchých agentů (procesů).

1988 - Vytvořen VoiceReport - hlasem řízený počítačový systém, schopný rozeznávat a zaznamenávat 5000 slov (výroba Kurzweil Applied Intelligence).

nesmírná krása udavačova

V Benátkách lidi děsila Bocca di Leone „Lví tlama“ – schránka kam spořádaní benátští občané vhazovali udání na spoluobčany, kteří jim leželi v žaludku. Dnes v době sociálních sítí to mají udavači lehčí. Prostě toho koho nesnáší jednoduše formulářem nahlásí. Děje se to dnes a denně a všude. Některé případy jsou však zvláštní.

Poněkud mě například zaráží, že Organizace pro pomoc uprchlíkům, která se tváří jako  humanisté velmi  obdivuje a nepokrytě se raduje z aktu udavačství a dokonce ho slaví a bere jako dárek (viz obrázek). Přemýšlím o lidech té organizace, o cílech té organizace, o morálce té organizace – potažmo lidí a sympatizantů takovýchto organizací.

Napadají mě příměry, jak se v kostelech lidé radovali, že udali další čarodějnici. Jak konfident tiše a potají šel na c.k. Rakouský policejní úřad udat Mladočechy a radoval se jak jim zavařil. Jak rozhořčené Žižkovské ženy psaly své dopisy straně a vládě.

Každá doba má prostě ty své.

V hlavní roli vnady aneb z mého života

Směje se na mě nějaký pán na zastávce tramvaje Anděl. Ano, už jsem ho potkala.

Bylo před Vánoci a i já jsem procházela obchody. Jen tak pro zajímavost jsem se šla podívat i na nějaké dámské hadříky.

Chodím mezi věšáky, dívám se na šaty. Přichází muž.

„Jé vy máte prsa! A ty co potřebuju!“ Radostně zahlaholí a ztuhne.

Polkla jsem a chvíli koukám. Buďto to je nějaký šílený úchyl anebo zoufalý nakupující.

„Pán chce koupit šaty pro snoubenku a akorát vy prý máte její postavu.“ Dává věci na pravou míru rychle přiběhnuvší prodavačka. A já jsem uklidněna, že pán není šílený úchyl jen ta druhá varianta a to nakupující zoufalec.

Muž středních let byl celý rudý a otíral si zpocené čelo kapesníkem.

„Velmi se omlouvám, velmi se omlouvám,“ neustále opakoval, že to vypadalo jako lkaní plaček.

Prodavačka ho ocenila jako nepoužitelného k dalšímu vyjednávání a vysvětlila mi, co by potřebovali.

Ano, to co jsem tušila, to chtěli.

Prostě si vyzkoušet nějaké šaty.

„Máte ty rozměry?“ Houkla na muže. Ten poslušně z kapsy vyndal lístek a bojácně mi ho podává. „Já se omlouvám,“ šeptl.

Koukám na čísla – ano, má postava.

„Prosím vás, byla byste tak moc laskavá a vyzkoušela si tyhle šaty. Chci to jako dárek pro moji snoubenku a vím, že koupit nesprávné, by nebyl dárek, ale má noční můra.“ Rozpovídal se.

Usměju se na muže: „Ukažte ty šaty.“

Kouknu a hned mi je jasné, že do nich své poprsí nenarvu. Vytahuji z kabelky svinovací metr a demonstruji, že šaty co mají přes hrudník šíři osmdesát se na hrudník 112 nenarvou. Výrobci šatů, co na krámku měli, nepočítali s tím, že dámy nejsou jen ploché.

Pán posmutněl.

„Nezlobte se, kupovat ženský šaty, to je skoro hloupost. Dole mají krásné a vkusné a originální náhrdelníky. Spíš to ji kupte.“ Radím nešťastnému pánovi.

„Myslíte?“ Ožil.

„Myslím.“

„A kde je mají, prosím ukážete mi je. A není to nějaký laciný cajk?“

Zavedla jsem pána k šperkům a ukázala mu náhrdelník, na který jsem tam už několik měsíců slintala, ale přeci jen sedm tisíc se mi zdálo moc.

Muž středních let doslova povyskočil a hnal se ten šperk koupit.

A teď se na mě ten pán směje. Přišel ke mně. „Moc vám děkuju za radu a čas, co jste mi věnovala. Náhrdelník měl tak veliký úspěch. Tomu bych nikdy nevěřil.“

Nebyl to mladík a stejně nezná ženy.

 Jen bych ještě chtěla poznamenat. Ne, nenosím kovový svinovací metr normálně v kabelce, ten den jsem šla kupovat dárky a jak jinak změřit jestli mikina pro muže bude mít dobrý rozměr?

z mého života - Legrace se sociální sítí

Poslední dobou mám nějak dost práce, moc toho tedy nenaspím. Stane se, že usnu u počítače.

Jako třeba dnes.

Ze spánku mě probudilo zvonění mobilu. Šmátnu po přístroji.

„Ano?“ Ptám se.

„Jak, to žes mě nepozvala na svatbu!“ Ozvalo se nasupeně  z mikrofonu.

Jsem rozespalá a nějak nechápu, „čí svatba? Co svatba?“

„Se nedělej. Tvoje!“

„Moje?“

„Dala jsi teď fotky na Facebook.“

„Svatební?“ Probírám se a pomalu mi dochází souvislosti.

Začalo to tak před třemi dny. Najednou mi lidi začali dávat Like a přidávat komentáře k mým svatebním fotkám. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Věci se prostě dějí, jak říká klasik, čert je vem.

Volajícímu jsem poděkovala za zájem a doporučila podívat se na datum , kdy jsem na Xichtáři fotky zveřejnila.

Jsem dokonale probraná. Oživuju počítač a jdu se podívat na onu sociální síť. Překvapeně koukám na dost velký počet zpráv.

Jedni gratulují, další se diví, kdy jsem se stihla rozvést a znovu se vdát. Orosilo se mi čelo.

Tak jasně zájem mě těší, ale… raději hned píšu vše vyjasňující text:

Jsem zmatena, co Xichtář asi ukazuje lidem z mé Home – jako díky za gratulace – fakt, mám i radost, že se fotky líbí, díky za Like, potěší to vždy… ale ty svatební fotky jsou z 4.9.2010

Takže, ne, není to má další svatba. Ne, negratulujte mému manželovi :))

Když dva dělají totéž

Co má společného gynekolog a politolog? Tyto dvě profese pracují vlastně se stejným materiálem.
Ovšem, co je profesní neutralita a etika moc dobře znají gynekologové. Dvojsmyslná narážka, hmat vedle a z doktora se stane v ústech dam nemrava až prasák a může praxi zabalit. On prostě nikdy nesmí v přítomnosti pacientky nemístně žertovat, natož se pacientky dotýkat neprofesně.
Za podivné nemístné a až trestné chování by se také pokládalo, upřednostňování nějaké pacientky a její vychvalování v médiích. Prostě gynekolog to má jasné a co takhle politolog?
Politolog jako analyzátor, pokud chce skutečně odvést vědeckou práci - to znamená objektivní s nestrannou, tudíž s obecnou a pravdivou vypovídací hodnotou, by neměl mít sympatie, ale ani antipatie k žádné politické straně, jinak potvrdí, že politologie vždy je jen a jen služka moci.
Přemýšlím o nějakém takovém politologovi, co by nestranně a vědecky zhodnotil… ne, nenapadá mě jediný. Co si budeme nalhávat politologie, sociologie a ono i historie jsou jen služky těch, co právě se ryjí v korytech.

Dobře se nažrat, co chtít víc?

 Jídlo, to je věc, tedy věc? Jídlo není věc, je to prostě jídlo - potrava, bez ní nefunguje nic živého.
Obstarávání si potravy možná přispělo velkou měrou k tomu, že se opičákům, našim předkům začal zvětšovat mozek, protože mysleli, jak by se co nejvíc najedli, a co nejmíň při tom utahali. Možná :-).
Když čtete, že bez lásky se nedá žít, musíte se hlasitě zasmát - jen bez jídla, vody a vzduchu se nedá žít.
Jídlo nás neustále zajímá - svědčí o tom i horentní prodej kuchařek. Hmm asi příště napíšu kuchařku. A ten nával známých osobností u TV ploten. Také, když se zamyslíte, kolik se vám vybaví scén z filmů, ve kterých se baští a baští a film „Velká žranice“ je dokonce o dobrovolném užrání se k smrti. Pokud srovnáte počet filmových jídelních scén a postelových (neberu v úvahu porno filmy) tak jasně vedou jídelní.
I v jedné z povídek Boccacciova Dekameronu mladík nakonec po několika dnech hladovění dá přednost baště před milováním s ženou svých snů. Jídlo prostě vede. Je to špatné? Ne, nevidím v tom zase až takovou tragédii. Mnohé páry se rozcházejí, protože dívka neumí vařit a mnohé zase zůstávají spolu, protože žena opravdu báječně vaří - aspoň něco. Také partneři - muži mohou umět tak skvěle vařit, že jsou svými ženami ctěni co polobozi.
Lidová moudrost přeci praví, že láska prochází žaludkem. A je jen málo bručounů, kterým kulinářský zážitek nic neříká, tito lidé nepatří k bavičům společností.
Heslo by mělo znít: S láskou uvařit a s láskou sežrat.
Trochu tragičtější je, když se jídlo stane jediným zájmem a božstvem. Tyranie jídla má různé podoby - může se jedinec tyranizovat sám, že se přežírá nebo naopak okolí neustále otravuje různými dietami, po kterých omládnete a nikdy nezemřete. Také může chtivec krásy a nesmrtelnosti a zdraví hladovět.
Pohled na monstrózní žoky sádla nebo kůží potažené kosti je dost odpudivý. Jak se říká – všeho s mírou a zas až tak nepřemýšlet o Éčkách, nenasycených a nasycených kyselinách – když se to vezme, naši předci nejedli podle zaručeně těch pravých rad, co nám média tlučou do hlav. Byli dost často rádi, že prostě mají co do huby. A světe div se, žili a i pěkných let se dožili.
Co by se nemělo ovšem přehlížet je třeba to jestli potraviny obsahují palmový olej – ne ze sobeckých důvodů. Ale kvůli tomu, že po větších ziscích bažící nenažrané korporace kvůli výsadbě dalších a dalších palem ničí pralesy.

Ach, ty věčné dopisy štěstí...

Možná si vzpomenete, ještě v minulém století kolovaly po naší zemi a v našich kaslících končily, takzvané "dopisy štěstí". Přišlo vám psaníčko - pravidlem bylo, že bez odesilatele, a v něm jste se dozvěděli, že text dopisu musíte přesně opsat desetkrát a poslat deseti lidem, jinak že se řetěz, který trvá desítky let a začala ho na smrt nemocná dívka někde v malé Americké vesničce, poruší a vás za to stihne krutý trest. Pak následoval sugestivní výčet, co se komu stalo strašného, když psaníčko neopsal a neposlal. Hlavy a nohy létaly.

Jestliže řetěz neporušíte a dopis pošlete dál, tak ... a následoval výčet, co se komu stalo dobrého, když rozkaz splnil. Zajímavé bylo, že to štěstí se týkalo skoro a jen výlučně peněz - ten kdo dopis rozeslal tak za odměnu vyhrál či zdědil balík.
Kohopak to mohlo bavit? Podle četnosti výskytu těchto psaníček v poštovních schránkách, je jasné, že to bavilo asi dost lidí. Podivná recese nebo to byla jen legrácka nudících se? Zarážející tak trochu mohlo být, že tolik lidí si dalo tu práci a opisovalo, opisovalo...
Pak nastala doba, kdy jsem už v kaslíku žádný takový dopis nenašla. Lidi zmoudřeli? Mají jiné starosti, než vyťukávat pitominky? Ne, ne. V žádném případě. Přišla doba mejlování a ejhle "podivuhodní vtipálci" se zmodernizovali a dopisy štěstí začali posílat e-poštou.
Asi tak v roce 2002 mi přišel první - chvíli jsem civěla na monitor a zažívala déja vu - tyhle slova jsem přeci už někdy někde četla? Najednou mi došlo: Žádné rozvzpomínání se! Vždyť to je onen známý dopis štěstí! Někdo si dal tu práci a opsal text, co jsme jinak dostávali jako normální psaní. S jednou změnou - teď už tam není „ opiš“, ale jen výzva k přeposlání dalším lidem. Stačí kliknout a to je jediná práce, nic se už nemusí přepisovat. Ovšem výčet různých plusů a mínusů, když tento mejlík štěstí nepošlete dál, zůstává - ať už je text v těle mejlu jakýkoliv. Prudiči jsou vynalézaví - chodí stále nové a nové varianty, druhy. A vždy se najde duše prostá, co klikne a pošle.

Mé poslední setkání se s „dopisem štěstí“ se odehrává právě v těchto dnech na Facebooku. Ano, je to tak, už mi jich do zpráv přišlo několik. Křečovitě se zasměju a smažu.

Takže vlastně ani nevím, po jakém štěstí si to šlapu. :)

paní nesu vám psaní

Drama v tramvaji – zhýralý stařík a šťabajzna

Stojím na refýži. Kolem jezdí auta a smrdí.  Ze stromů v blízkém parku padá listí a z nebe se snáší drobné kapky deště.

Stojím a čekám. Minuta, pět minut, deset… Nesnáším čekání. Konečně tramvaj.

Zastaví, otevře dveře. Nikdo nevystupuje. Počkám, až po schůdcích vylezou moji starší spoluobčané. Taky mě to čeká, jednou. Tedy pokud mě nesejme třeba támhle ten náklaďák, co vypadá, že to chce vzít na tramvajový nástupní ostrůvek. Ne, vybral to a projíždí kolem.

Konečně se vydrápala poslední babka a pak já.

Důchodci vlezli do tramvaje a vidím, jak se překotně rozhlíží kolem sebe. Všechna sedadla jsou obsazená a na všech sedí staří lidé. Možná trošku zlomyslně se těším, co bude následovat. Ano, nezklamali. Už slyším křik. „Vy sedíte na invalidním! Ukažte mi legitimaci.“ Nekompromisně žádá špatně vypadající starý muž.

„Ukažte mi vy legitimaci. Já ji mám.“ Protestuje stará žena.

Ukazují si stejné legitimace. Starý muž najednou spatřil asi nejmladší sedící. Okamžitě je u ní a rve ji legitimaci před nos.

Dáma se podívala na kartónek a pak na starce. „Přejete si?“ Klidně se ho zeptala.

„Sednout!“ Zaječel muž.

„Tak si sedněte.“ Žoviálně odsekla.

V tomto okamžiku už jsem tu dvojici nesledovala jen já, ale asi celá tramvaj. Musím poznamenat, že stará paní vypadala velmi hezky, upravená, elegantní a moderně oblečená. Prostě hezká dáma.

„Koukejte mě pustit, já jsem invalida a je mi sedmdesát!“ domáhá se místa stařec.

„To se máte čím chlubit, vypadáte velmi zhýrale a sešle asi jste si nevážil života, vyváděl jste a teď ke stáru to máte.“

„Koukejte mě pustit sednout, já jsem celý život žil spořádaně, každý den jsem sportoval,“ už hystericky ječí muž. „Nikdy jsem nepil, nekouřil!“

„To byla asi chyba. Byl jste nudný sobecký suchar." Muž brunátní a dáma pokračuje. „Vidíte, mladíku, mě je pětadevadesát, do padesáti jsem holdovala cigaretám a od padesáti denně piji sklenici piva.“ Usmála se a vyndala občanku. Invalida si ji připitomělým výrazem v tváři prohlíží.

Dusím se smíchy.

Tramvaj vjíždí do zastávky. „Tak mladíku, já vystupuji, pustíte mě prosím?“ Mile pronese dáma.

„Já taky vystupuju,“ zabručí stařec.

Nešlo to jinak, prostě jsem se začala smát a hlasitě. Tak jak to umím. Pokud důchodci kolem mě už nebyli hluší, možná, že už teď jsou.

„Tak se uklidníme,“ říká mi ta paní a sama se taky směje.

Obě dvě jsme vystoupily a daly se do řeči. Je to k neuvěření, skoro hodinu jsem si supr popovídala s neznámou paní, co ji je devadesát pět let.

Ach ten ženský mozek…

Volá mi kamarádka a samozřejmě má prosbu.

„Můžeš jít vyfotit mámu mojí spolužačky z gymplu?“

„Proč?“ Ptám se.

„Protože fotíš lidi do svého projektu.“ Odpoví mi.

Nechce se mi investovat čas, nezájem dávám do hlasu. „Neznám ji, ona je nějak zajímavá?“

„No právě, že je. Dělá šperky, tancuje a je hodně zajímavá. Určitě z ní budeš unešená. A já už to Aleně slíbila.“ Dodala jen tak mimochodem.

„Dobrá,“ souhlasím bez nadšení.

Tak jsem hned druhý den šla fotit paní, co vyrábí šperky a miluje orientální tanec. Vše šlo přímo skvěle, byla to opravdu výtvarně zajímavá žena.

Po focení jsme měly stejnou cestu do centra. Jdeme, klábosíme. Zastavila u výlohy s botami.

„Támhle ty jsou hezké,“ ukazuji na jeden model.

„Prosím tě, mě je na rozdíl od tebe jen pětatřicet a to už ani na mě není,“ odfrkla.

Mlčím. Jen mě napadlo, že kamarádce je dvacet pět a tedy její spolužačce je také dvacet pět a když ta spolužačka má tuhle paní za mámu a vlastní, není to její macecha, čili její věk třicet pět je blbost.

Jdeme dál, její poznámku o věku jsem přešla.

Za chvíli se zastavuje u výlohy klenotnictví a nadšeně mi hlásí, „támhleten zlatý náhrdelník s perlami mi dal před týdnem manžel k naší stříbrné svatbě.“

„Tak to má tvůj muž štěstí,“ pronesla jsem.

„To mu pořád říkám, že má štěstí, že si mě vzal.“

„To možná taky, ale hlavně má štěstí, že ho nezavřeli.“

„Proč by ho měli zavírat?“ Dívá se dost zmateně.

„Když si tě vzal jako desetiletý dítě.“

Zastavila se a skutečně a mě vykulila oči. Mlčí, asi o všem přemýšlí. Pak se bleskově otočila a bez pozdravu odešla.

Jo když lžu, tak musím aspoň umět počítat.

 

další ukázka z připravované knihy Pronajmu svět Zn. virtuální

...

Řidič přepravníku se nenápadně podíval do zrcátka na svého jediného pasažéra. Proč si asi sednul až dozadu? Chce spát? No musí být unavený. Taky bych si na jeho místě schrupnul.
Znovu se na něj podíval. Ne, nespal. Díval se na modročernou oblohu a hledal jednotlivé planety a hvězdy. Neodvažoval se ho rušit, ale tak rád by se od toho muže pohodlně sedícího a civícího vzhůru něco dozvěděl. Kdy se stane, že se dostane do takové blízkosti legendy.
Jak jen začít? Mám si troufnout oslovit ho? Prý to nemá rád. Mohl by si stěžovat. Kdo ví, nač může myslet? Kouká se nahoru jak blázen… Možná vzpomíná… Zůstalo mu tam dost přátel a kolik lidí asi zachránil… Vrací se jako hrdina… Ten musí mít zážitků! Tak slavný člověk… a já, povzdechl si.
„Dlouhá cesta, co?” ozval se zcela nečekaně cestující.
Honem nevěděl, co mu má odpovědět. „Dlouhá, dlouhá…,” vykoktal. A opět oba mlčeli. Řidič nakonec nevydržel: „Stýskalo se vám?” Skoro vykřikl do předního skla první otázku, co ho napadla.
„Stýskalo?” udiveně opakuje: „Jestli se mi stýskalo? Myslíte jako tady po Zemi?” Až teď přestal sledovat nebe a podíval se na řidiče.
„Ano, tady po tý naší drahý zlatý matičce kuličce,” rozpačitě se zasmál. Co jsem to řek za hovadinu? Kdybych mlčel. Dívá se po mě tak divně. Jak magor, možná ten vesmír nějak působí na mozek. Co mám dělat? No budu zticha, něco už si tam mele.
„Stýskat po Zemi?” znovu se zadíval na nebe.
„Ne!” vykřikl tak, až řidič sebou trhnul. „Ne! To ne. Když jste ve vesmíru, něco jako stýskání po Zemi vás vůbec nenapadne. Teď se mi stýská.”
„Teď?! Po čem?!” nevěřícně se na něj podíval. „Jestli se teda mohu zeptat,” rychle dodal s nehranou pokorou v hlase.
„Po čem?” smutně se pousmál, „po vesmíru.”
„Ale, vždyť jste se právě teď vrátil?” nechápavě kroutí hlavou a dokonce se mu poprvé podíval přímo do očí.
„Kdo tam nebyl, nepochopí.” A opět zvedl hlavu k nebesům. „Tam, tam je všechno úplně jiné. Úplně! Všechno! Třeba barvy. Opravdu…” Zakroutil hlavou a zavřel oči. „Ty barvy! Ta krása.” Začíná mluvit stále hlasitěji. Gestikuluje rukama. „Ne, takové tady nemůžete nikdy vidět. Nikdy! Žádný malíř nic takového nenakreslil. Nemohl! Lidská fantazie nestačí. To musíte vidět, abyste to pak mohl nakreslit! Ale obávám se, že paleta našich malířů nebude stačit. To, to musíte opravdu vidět. Zažít. O tom se prostě nedá mluvit.” Vstal ze sedadla a přešel až k místu řidiče. Chytil se jeho sedadla a pokračoval v monologu. „ A když máte to štěstí, jako já, prožijete i stav beztíže! To je fantastický! První dny se vám sice zdá, že vám někdo rozřezává hlavu, na nic nemáte chuť, nic vás netěší. Já jsem třeba dva dny zvracel, ale to přejde! Všechno přejde a vám se najednou zdá, že jste sám součástí vesmíru. Není už něco cizího, nedostupného, nepřátelského. Je ve vás a vy v něm. Chápete ten úžasný pocit? Je to něco… něco…” Svírá dlaně v pěsti a buší si do hlavy. „Něco… neumím to říct. Neumím! Přál bych vám to zažít! Pak byste pochopil. Až pak.” Sedl si na nejbližší sedátko. Sklonil hlavu. Přikryl si oči dlaněmi.
Vypadalo to, jako kdyby plakal. Do konce cesty už nepromluvil a řidič se už neodvážil položit další otázku.
...

ukázka z povídky Sekvoje

Malá myšlenka - Politika a hrátky s lidskou pamětí

Tak to na tom světě chodí každou chvíli jinak… zanotuji si s k Karlem Havlíčkem Borovským.
Když jsem před lety napsala něco do Britských listů, to bylo nadávek od konkrétních lidí a výhružných mejlíků od anonymů. A nyní ti samí lidé, kteří mi nadávali, všude sdílejí články z BL o hodných musulmanech a vyzdvihují Čulíka a mě nadávají, za tweety o BL a Čulíkovi.
Nekonzistentnost lidí na mě působí, jako když přejíždíte struhadlem po tabuli. Nebo je za tím něco jiného? Prostě jen poslouchají a za peníze je jim jedno co mají psát, říkat? Vypadá to tak.
Ti vybraní peníze dostávají pořád od stejného pána a užiteční idioti snad ani nevidí, že dříve nenáviděné e-noviny jsou dnes ty milované. Nepamatují si, co chválili a co haněli před pár roky?

Lidská paměť je ošemetná věc a navíc ta historická, vážící se k události, akcím... Mohu to dokumentovat na písničkách. Skvělá a talentovaná holčička Elena Hasna nazpívala písničku  "Je suis malade" a všude je u písně v závorce uváděna Lara Fabian.  Zjistila jsem, že se mnoho lidí domnívá, že je to původní interpretka písně a někdo či myslí, že i autorka. Není tomu tak autorem  melodie je Alice Dona a složila ji v roce 1971 pro zpěváka Serge Lamu. Potom ji zpívala Dalida a potom třeba i naše Marie Rottrová. Kdo se o hudbu nezajímá, zapomněl a pro ty, co se narodili o mnoho let později, už nikdo nepřipomíná původního autora, aby si mladí a kupující CD neřekli - fuj hnus., to je stará věc.
A tak se to má se vším lidským na tom světě. Vykukové, politikové a šedé eminence spoléhají na nepaměť lidí a na to, že jim po čase mohou událost servírovat úplně opačně než se ve skutečnosti stala. Obzvláště pokud už nežije jediný pamětník.

A na závěr dva citáty :
Politolog Marek A. Cichocki, k tématu říká: „Evropané vcelku nedávno objevili fakt, že „ten, kdo v politice utváří postoj a vzpomínky na minulost, je skutečnou autoritou". Proč? „Ovládání historické paměti umožňuje adekvátní nadvládu nad veřejnou sférou nejen v rámci jedné komunity, ale také mezinárodně." Autor se obává, že taková paměť se jako příslovečný pes utrhne ze řetězu, odloučí se od svých univerzálních a ontologických závazků a začne se lísat k náhodně potkanému novému pánu… „The Future of Europe: Czech and Polish Perspectives" 8. října 2010 v Praze.

A Friderich Nietzche dodává: Člověkem budoucnosti bude ten, kdo si zachová nejdelší paměť!

Exponáty - mikro sci-fi příběh

Plakát, vylepený na zdi domu, zval do Muzea osobností.
Chcete vidět osobnosti minulosti i současnosti jako živé? ptal se nápis.
Nejedná se o žádné trapné voskové panáky. Není to ani hologram. Nová výtvarná technologie. Nebudete zklamáni, slibovalo se na ceduli. Přijďte se podívat na dvě stě osobností.

Sál byl plný skleněných vitrín a v každé stála jedna figura. Až když se přišlo blíž, divák mohl zjistit, že se vlastně nejedná o žádnou skřínku, ale o plný skleněný hranol, ve kterém jsou figuríny jakoby zality. Hmota pouze vypadala jako sklo, jednalo se spíše o nějakou pryskyřici.
Podoby jednotlivých osobností byly ovšem dokonalé, tváře měly živý výraz. Návštěvníkům se velmi líbily. Ve výtvarném umění právě prožíval slavný návrat realismus, a tak o výstavě psali kritici jako o velmi zdařilém uměleckém počinu. Majitel i tvůrce v jedné osobě byl uznán velkým umělcem. Ovšem o své nové technologii nechtěl vůbec hovořit. Odborníci se domnívají, že se přeci jen jedná o jakýsi hologram, ve stropu nad každým kvádrem je světelný zdroj.

-

Dnes proběhne první soudní stání s masovým vrahem, informovaly titulky v novinách.
Soudní sál byl uzavřený, sedělo tam jen několik znalců, vyšetřovatelé. Uprostřed síně byl v kleci obžalovaný. Žaloba zněla jasně - dvě stě vražd.
Soudce četl žalobu a vrah se usmíval. Kývl hlavou na obhájce. Ten na vyzvání soudce vstal.
"Dovolte, abych předložil důkaz neviny svého klienta."
Soudce a těch několik přítomných lidí se nevěřícně, až by se dalo říci s odporem, na něj podívalo.
"Zde jsou pracovní smlouvy se všemi, podle vás oběťmi, představujícími známé osobnosti. Zde máte písemný důkaz, že technologický postup, vynalezený mým mandantem, podstoupili zcela dobrovolně a za úplatu, zde jsou technické parametry mandantova vynálezu, svědčící o tom, že se vůbec nejedná o žádné vraždy. Ti lidé, až jim vyprší smlouva, budou opět zhmotněni. Na základě těchto nezvratných důkazů žádám o stažení žaloby…"


Jednalo se o omyl. Napsal příští den tisk. Byla to dobře vymyšlená reklamní akce majitele toho panoptika osobností ? Neobyčejný umělec - vynálezce? Ptali se novináři.

Milióny televizních diváků mohly sledovat v přímém přenose udělování profesorského titulu. Hlasatel zakončil pořad slovy:
"... Geniální vynálezce vyřešil problém rychlého přenosu jakékoliv, i živé hmoty a člověka, na velké vzdálenosti – pomocí přeměny v světlo. Dalším zmrazením světla ve hmotě vyřešil problémy s těžkými delikventy, odsouzený se prostě rozloží na paprsek a na dobu trestu se jako světlo zastaví v hmotě, třeba na optickém harddisku vašeho PC…"