V období dynastie Edo (1603 - 1867) se v Japonsku staly populární mechanické loutky - panenky karakuri ningyo. I tyto panenky byly automaty, stvořené s jediným účelem - bavit lidi. Existovaly tři možnosti uplatnění se těchto loutek - bylo to na divadle (butai karakuri), při náboženských slavnostech (dashi karakuri) anebo se jednalo o osobní hračky jednotlivců (zashiki karakuri). Poslední byly umělecky i technicky nejdokonalejší a jsou také nejvzácnější.
Tvůrci automatických loutek se neustále vraceli jen k určitým námětům jako tvorba kaligrafie, lučištník, čajový obřad…
Jako pohon panenkám sloužil hodinový mechanismus západního typu, ale existovaly i automaty poháněné pískem, rtutí nebo parním strojem.
Slovo karakuri je prý možné přeložit jako - důmyslné mechanické zařízení či hračka a ningyo v japonštině označuje dva různé znaky jeden z nich znamená osoba druhý tvář. Je to tedy osobitá hračka s tváří a osobitě k nim přistupovali i Japonci - vytvářeli si k nim citová pouta. Zde je podle všeho jeden z pramenů dnešní japonské posedlosti roboty. Další bude v
původním japonském náboženství Šintó, které učilo, že vše živé i neživé v přírodě má své božstvo kami, které se musí uctívat a dále zdejší konfucianismus kladl důraz na oddanost rodičům, moci i státu a přísné dodržování vnější etikety zejména prostřednictvím nejrůznějších obřadů. Tyto tři věci plus to, že Japonci jsou zvyklí řídit se danými a jasnými etickými i pracovními pravidly, které je nemístné ba nemožné porušit - je možná dovedly k jejich fascinaci poslušnými roboty striktně dodržujícími zadaný program a jelikož jsou jako živí a šintoismus klade důraz na úctu k bytostem přírody, ať je to strom nebo kámen, mohou v robotech podvědomě i uctívat ono kami. Navíc ve velkých městech nesmí nikdo chovat domácí mazlíčky - tak robot je logická náhražka.
Nejen Evropa i Japonsko má svého slavného tvůrce mechanických automatických figurek jedná se o řemeslníka a umělce Hisashige Tanaku (1799-1881).
Je vám jeho jméno povědomé? Říkalo se mu japonský Edison a je zakladatelem společnosti Shibaura Engineering Works čili dnešní Toshiby.
Jeho dílem byly různé automatické plynové lampy, chronometry a klasické mechanické hračky - zashiki karakuri.
Jako mistři před ním i on se při své tvorbě věnoval jen klasickým námětům jako je například lučištník - je to asi nejznámější a nejoblíbenější loutka karakuri nazvaná - Yumi-iri Doji - chlapec střílející šípy.
Tanakova figurka střelce je klasická, ale přitom originální. Figurka sedí na skřínce a v sobě skrývá Tanakovu přesnou hodinovou mechaniku - ozubená kola, ale i nepravidelně tvarované kotouče - vačky, spojené se závitovými pákami. Vše toho je nutné k tomu, aby si lučištník mohl z toulce vzít jeden ze čtyř šípů, nasadit ho na tětivu, natočit hlavu k cíli, udělat odhad a vystřelit. Samozřejmě do správné vzdálenosti od něj musí být umístěn speciální terč, kam se šípy zabodnou. Po zasažení cíle se Yumi-iri Doji pyšně usměje. Tanaka ovšem konstruoval velmi osobité karakuri, výjimečné - jeho lučištník není jako ti druzí. Dosáhl toho například tím, že jeden šíp naprogramoval tak, aby střelec minul cíl - to pak je na něm vidět, jak je nešťastný.
Další dochovanou loutkou je třeba Chahakobi ningyo - dívka podávající čaj. Panenka položí šálek čaje na tác sedícího hosta na druhém konci koberečku tatami než je ona sama. Host si vezme šálek čaje z tácu, panenka se zastaví a čeká na vrácení prázdného hrníčku. Když je hrneček vrácen, dívka se otočí a maličkými krůčky odhopká na své původní místo.
Karakuri from Matthew Allard on Vimeo.
pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat