Oslava ozubených koleček (6)

Olympia tančí po sále a najednou, co to? Tělem jí probíhají mocné záškuby… všichni se po ni ohlížejí. Intenzita křečí slábne, ještě několik komických pohybů nohou a rukou …a konec. Tanečnice už jen stojí. Přijde k ní muž, vytáhne z kapsy klíček na natahování hodin a dívku prostě natáhne a tančí se dál… scéna jak z novely E. T. A. Hoffmanna Pískař - Der Sandmann z roku 1816. Autor v ní vypráví o šíleném vynálezci Spalanzanim a o jeho snu - stvoření dokonalé loutky představující dívku od živé k nerozeznání.
„Coppola si přehodil figurínu přes rameno a seběhl rychle se strašlivě se rozléhajícím chechtotem po schodišti, takže ošklivé visící nohy figuríny bily o stupně a dřevěně klapaly. Natanael tu stál, jako by ho přimrazil – viděl jen příliš zřetelně, že Olympiin smrtelně bledý obličej nemá očí, místo nich měla v hlavě jen černé jámy; byla to neživá loutka.“
Ernst Theodor Amadeus Hoffmann, Pískař,1816
Takových konstruktérů si spisovatelé vymysleli a nejen vymysleli, oni i žili - jen jejich díla samozřejmě jsou pouhými figurínami - i když dokonalými.
Kde se v člověku bere touha vytvářet své strojové napodobeniny? Nejen své i zvířat a celých krajin? Kdo ví. Je za tím touha něco jakoby živého sestrojit, ovládat a vlastnit? Možná v tom je obdiv k vlastnímu umu, touha dokázat si, že to jde.

Zřejmě nejstaršími dochovanými mechanickými automaty jsou písař, muzikantka a kreslič geniálního švýcarského hodináře jménem Pierre Jaquet-Droz (1721-1790). Konstruoval je společně se synem Henri-Louisem (1752-1791) a pomocníkem Jean-Frederic Leschotem (1746-1824) v letech 1768 - 1774. Jednalo se o figurky pro zábavu, složené z tisíců dílů. Nejdokonalejší je asi písař - chlápek vzhledem i oblečením podléhající vkusu své doby. Ovšem jeho vnitřnosti vytvořené z 6000 dílů jsou oslavou technického myšlení a dokonalé hodinářské zručnosti. Muzikantka je z 2500 a kreslíř z 2000 dílů.
Písař skutečně psal a kreslil, protože jeho tvůrce převedl elementární pohyby ruky do "programované paměti", která byla tvořena velice složitou soustavou vaček.
Vačky tvoří v těle písaře svislý válec. Každá vačka válce pohybuje pákami, které přenáší svůj pohyb na jednotlivé vnější pohyblivé části automatu - hlavně tedy ruce.
Předvolba těchto pohybů se dělá pomocí paměťového kotouče podprogramu - to umožňuje programování psaného textu. Programovací kotouč je umístěn v oblasti zad. Je to buben se třemi skupinami válečků - každý obsahuje dvanáct mosazných koleček - vaček o obvodu 25 cm. Každá vačka má svoji výšku, nejmenší je 1mm, a každá supina válečků odpovídá jednomu ze tří pohybů ruky (svislý, vodorovný a tlak na papír při psaní). Rozlišitelné detaily vačky jsou, s ohledem na vůli v mechanismu, řádu 0,1 mm - díky tomu se vejde na jedno mosazné kolečko 25 000 informačních prvků a celý programovací kotouč uvnitř složený ze tří válečků z vaček - mosazných koleček obsahuje 900 000 informačních prvků.
Roztomilé figurky můžete vidět ve švýcarském muzeu Musée d'Art et d'Histoire v Neuchâtelu, Drozově rodišti.
Takovou literární zajímavostí je, že Josef a Karel Čapek ve společné sbírce povídek Zářivé hlubiny (1916) mají jednu povídku inspirovanou přímo Drozovými mechanickými figurínami. Jedná se o povídku L´ÉVENTAIL kde vystupuje umělá dívka - loutka. Děj je situován do roku 1789 na maškarní zahradní slavnost pořádanou Principem Bondinim a jeho milenkou zvanou Terrine. Přijíždí sem konstruktér Droz a představuje své loutky, androidy v lidské velikosti a mluvící - umí dvě postačující slova "si" a "no".
V roce 1924 Josef Čapek vydal u Aventina spisek Umělý člověk. A v 25.1. 1921 měla v Národním divadle v Praze premiéru hra Karla Čapka R.U.R. Připomínat, že zde bylo poprvé použito slovo "ROBOT" vymyšlené jeho bratrem Josefem snad netřeba.

“Chcete snad popírat, že existují bytosti - nikoliv lidé nebo dokonce zvířata - ale podivné bytosti, které vznikly ze zvrácených chtíčů a tajemných myšlenek? Ať se však člověk, který takové bytosti vytvořil, má na pozoru, neboť takové dílo je lží a mámivým klamem. Sahá často až do nebes, avšak nakonec se zhroutí a pohřbí pádem svým i zpupného blázna, jenž je kdysi vymyslil... Jeho Excelence Jakub ten Brinken stvořil takové děvče a stvořil je proti všem zákonům přírody. A tato bytost, kterou nazvali Alrúnou, rostla a žila jako lidské stvoření..." Heinz Heinrich Ewers, román Alraune, 1925

pokračování