Kouzlo Vánoc aneb Z mého života :-)

Kouzlo Vánoc.

Před Vánoci přišel velký balík. Přišel pro muže a byl avizován jako dárek pro mě, čili překvapení.

Prohlížím si lepenkovou krabici a nejsem moudrá, co by to mohlo být. Něco k foťáku – říkám si a už se těším.

A jsou tu Vánoce a večer a je po večeři. Bude nadílka!

Po otevření dárku jsem byla trochu v šoku. No trochu. Byla jsem hodně v šoku. Z bedny na mě zírá digitální mikroskop.  Byl to přesně ten, co jsem chtěla koupit mužovi, ale nevyšly mi na něj peníze. Tak si koupil dárek.

Si za to mohu sama, jsem si nebyla jistá a sondovala u něj, čili došel k názoru, že po tomto přístroji prahnu, stejně jako on:-).

:-)

Život je změna... a bydlení ve statickém domě? Pchááá

Rotující stavby 

Čím se vyznačuje moderní stavba? Architektonickým provedením nebo použitými materiály, stavebním postupem,,,?

Pokud by se mělo jednat skutečně o hi-tech stavbu, samozřejmě prvenství mají nové materiály a technologické postupy, které byly použity. Moderní není v případě nějaké budovy nebo i celého komplexu staveb identické se slovem šokující a za každou cenu extravagantní,  i když  některé šokující domy jsou velmi roztomilé…

Podivné a emoce vyvolávající domy i nezvyklé stavební postupy - to je vizitka kalifornského umělce - architekta Michaela Jantzena. Jsou opravdu na pohled zajímavé, jen taková maličkost, jako bydlení v nich, je občas asi problematické. Až na výjimky se zatím jedná jen o návrhy, takže se můžeme zasnít, jak by asi vypadal život například v jeho transformujícím se domě - Transformation House.

Vnější vzhled Transformation House je proměnlivý, díky  tomu, že autor "obal" válcovitého domu rozdělil na pět sekcí, které  se točí kolem horizontální domovní osy. Otáčení je možné buďto díky  elektromotorům anebo větru.

Sekce vytvořené z pláště domu mohou  měnit jeho vzhled anebo ho zásobovat energii například pomocí slunečních baterií, které tyto nestejnoměrné pásy pokrývají. Z umělcových kreseb je jasné, že složitá forma rotujících sekcí domu z nich vlastně dělá i větrné turbíny. Dále v plášti těchto sekcí jsou jímky na dešťovou vodu. Čili dům může obyvatele nejen zásobovat energií - a to jak na zateplení či chlazení interiéru, tak pro elektrospotřebiče a i užitkovou a po vyčištění i pitnou vodou.

Nepohyblivé části domu jsou pouze čelní sekce - jednou se do domu vchází a druhá tvoří  statický balkon. Přeci jen autor uznává, že  tyto dvě časti by se neměly nijak pohybovat a měnit - jedním z důvodů je také, že zde  by byla umístěna koupelna a toaleta.

Interiér domu je rovněž netypický, ne nebojte se, nerotuje kolem osy, to jen obal, ale například má průhlednou podlahu, takže pokud se při rotaci pláště stane, že akorát všechna okna jsou ve stejnou chvíli "na podlaze" obyvatelé vidí krásně pod sebe. Ještě je zajímavé, že lze měnit rozměry oken.

Pohybující se sekce je možné zafixovat a dům se stane poněkud typičtějším domem. Ono asi žít někde, kde se  všechno točí není jednoduché a obyvatelé by museli mít velkou zásobu prášků na bolest a točení se hlavy.

A jak je to s vybavením domu? S nábytkem se nepočítá. Obyvatelé mohou mít všechny své věci ve čtyřech polokruhových kontejnerech umístěných pod podlahou, které - pokud se do nich chcete dostat, je nutné obrátit o 180 °.

práce Michalela Jantzena
http://www.designboom.com/architecture/michael-jantzen-reinvents-the-built-structure/

Kalifornský umělec nechává rotovat obal domu, ale to je asi málo architektům z firmy High Rise - ti nechávají rotovat nejen vily, ale i cele výškové budovy a dokonce celé město! Ano, to není  scéna do sci-fi filmu, ale takové město Rotating City se teď, za 1,6miliardy dolarů, staví na jednom ostrově v Abu-Dhabi (Spojené arabské emiráty). Celé město se bude otáčet díky tomu, že se vlastně staví na něčem, co je nejvíce podobné gigantické divadelní scéně.

Rotující město se bude skládat z přibližně 20 otáčejících se budov a 300 otočných, plavajících a i létajících vilek. Akorát dva luxusní hotely budou statické.

Ony dvoupatrové létající domky Flying Villas se podobají trochu obrovské luštěnině - čočce. Tvůrci garantují, že vzlétnou nad povrch o šest metrů a jejich obyvatelé budou mít dokonalý pocit letu. O pohonu se na stránkách High Rise nehovoří, ale tato firma  je známá svojí seriózností - co zákazníkům garantují je pravda.

Vybrali byste si z této nabídky od transformujícího se domu až po ty plavající a létající? Nezdá se vám takové bydlení? V každém případě se jedná o velmi zajímavé hi-tech stavby.

Budoucnost? Pečuj o něj!

Možností jak bude vypadat budoucnost člověka je... tak třeba takhle?

Na stůl si rozvinul bledě zelenou klávesnici. Z dalšího, ale podstatně většího tubusu vyndal stejnobarevný monitor. Jemně to mlasklo, když ho přilepil na zeď. Do elektrické sítě zapojil počítačovou krabičku, ta ho v setině sekundy spojila s centrálním počítačem. Vyhledal si svůj sektor a začal listovat v datech.

"Emo, podívejte se mi na poštu." Říkal mu Emo ani nevěděl proč.

(Podle posledních sociologických průzkumů 90% občanů oslovuje svůj počítač jménem. Je to normální a i zdravé, říkají psychologové.)

"Nic, soukromého vám zatím nepřišlo, pane." Odpověděl mu příjemný dívčí hlas. "Máte ve svých souborech nová data z poslední analýzy ovzduší a vaše tělesné funkce jsou v normálu."

Vzdychnul si a začal si prohlížet ta data. Jednalo se o krátkodobou předpověď počasí.

Měl to rychle hotové, propočty a extrapolace už byly provedeny. Ani nevěděl, proč ho vlastně zaměstnávají, aby zkontroloval, že vše proběhlo a předpovědi byly rozeslány? Všichni vlastně jen jakoby kontrolujeme propočty počítačů. Co jiného máme taky dělat?

"Pane, nanodoktor, vám právě vytvořil nové cévy ve vašem lýtku, došlo tam k popraskání." Oznámil mu Emin hlas.

"Hmm ani jsem si ničeho nevšil." Usmál se, nebýt pokroku.

"Díky Emo, jdu do vany."

"Pane!" Volala ho Ema. "Pane, připravte se, za pět minut dojde u vás k odběru semene."

Honem doběhl k monitoru, objevila se na něm jeho žena. "Ahoj Emo."

"Ahoj Karle."

"To mám radost, že tě vidím."

"Já taky a těšíš se?"

"To víš, že se těším."

Z počítačové krabičky se vysunula hadička, skoro ani nezaregistroval jak z něj vycucává sperma.

"Děkuji vám  oběma," poděkoval ženský hlas.

"Vyšel na nás kluk, máš radost?" zeptala se žena.

"Tak to mám."

"Bude se samozřejmě jmenovat Karel."

"To bude krásný..."

"Pane,"ozval se počítač, "u vaší ženy právě došlo k odběru a oplodnění vajíčka, váš syn dozraje v sektoru AB32555 přesně v 20.06 podle vašeho data 20.6. 2301, gratuluji."

Tak a teď si můžu jít napustit tu vanu. Usmíval se byl neskonale šťastný.

"Pane, za deset minut končí váš pracovní den, je čas spát. Provedla jsem analýzu vaší moči, měl jste málo vápníku.- nanosondy vám ho již dodaly."

Ponořil se do vody. Tak já mám kluka, co víc si můžu přát.

Utřel se, oblékl si pyžamo, svinul monitor a klávesnici, z elektrické zásuvky vytáhl počítačovou krabičku.

"Dobrou noc, pane, právě jsem nechala odstranit hlen  z vašeho nosohltanu. Takže opravdu pěkné spaní." Přála mu Ema z reproduktoru instalovaném v jeho uchu.

"Dobrou."

Pozor! Hi-tech déšť.

Krásný podzim - prodloužené babí léto, vystřídal ten dobře známý zkurvený mokrý podzim. Prší a prší, ale hi-tech déšť to není. Ono něco takového existuje? Jo! Místo vody prší informace.

Pršící informace jsou tajné

Hravý způsob, jak šířit  informace, vymysleli samozřejmě podle očekávání v Japonsku.

Média tuto technologii  nazvala "Informační déšť".

Představte si následující: Jdete po supermarketu a najednou vidíte, že jim tam někudy prší. Na podlaze jsou už kaluže a na vodě se při dopadu kapek vytváří zčeření a kruhy. Přijdete blíže. Nastavíte kapkám dlaně… a už na nich máte reklamu!

Takto si to aspoň představuje Yoko Ishii - šéf Cyber Solution Laboratory společnosti Nippon Telegraph and Telephone, kde sytém vytvářející Informační déšť vznikl. 

Dlaně jako nejideálnější prostor pro reklamu zvolil  z důvodu - jak sám říká, " .. protože si na ně  lidé zapisují krátké informace, aby je nezapomněli. Takže dlaně jsou jako informační instrument člověku velmi blízké…". Otázkou je, jestli je lidé budou ochotní nastavovat reklamě. Jelikož se bude jednat o zábavnou novinku tak asi ano.

Jak tento systém pracuje? Když začne z projektoru "pršet", CCD kamera umístěná u stropu místnosti či haly sleduje veškerý pohyb lidí pod sebou a předává tyto informace počítači. Pokud u člověka dojde ke zvednutí ruky, projektor mu okamžitě na jednu nebo obě dlaně nakreslí svítící kruh s krátkým reklamním nápisem uprostřed.

Informační déšť nemusí mít jen reklamní účely - může to být nový způsob navigace ať už po obchodech nebo i v galeriích. Systém může na dlaně promítat i filmy nebo animace, takže jeho použití  se tímto může rozšířit i na volný čas a průmysl.

Virtuální kapky ani reklamy na svých dlaních asi ještě řadu let neuvidíte, i když Ishii už v červenci  2005 představil v Tokiu prototyp systému. Výzkumník přiznává, že je nutné vyřešit ještě několik problémů. Jedním z nich je například to, aby informace na dlaních zůstávaly déle než vodní kapky a lidé by také měli mít možnost později si tuto informaci obnovit a i si ji rozšířit. 

Pokud byste chtěli znát detailní informace o systému "Informační déšť" a o jeho parametrech, lituji, nejsou dostupné - patří do kategorie průmyslových tajných, které se rozhodně, na rozdíl od reklam, nikomu zadarmo nevnucují.

Futurologie aneb ošidnost předpovědí

Jak bude vypadat náš svět za pět, deset, sto let? Kdo ví? Dříve se lidi obraceli na věštce a šamany, dnes máme futurology.

Jenže futurologické předpovědi jsou dost často zdrojem velké zábavy - s údivem a potěšením je čteme v době jejich vzniku a s pousmáním, či přímo hurónským záchvatem smíchu potom v době, o které předpověď mluvila. Jen dávní věštci nevzbuzují smích a to z jednoduchého  důvodu, oni své předpovědi  o budoucnosti napsali velmi chytře a každý si tam najde to co hledá. Seriózní futurolog, vycházející  z technických možností společnosti, to má těžší - některé nadějné technologie totiž po letech končí ve slepé uličce a výzkum musí začít znova..

Britský renomovaný futurolog Ian Pearson v roce 2002 napsal, že v roce 2005 bude vytvořena umělá inteligence, která v roce 2018 dostane Nobelovu cenu. Smějete se? Nesmějte se. Tento marketolog British Telecom své předpovědi opravdu pečlivě zvažuje a vždy se snaží vycházet z existujících technologií a výzkumů, jenže nikdo nemá všechny dostupné informace o všech oborech lidské činnosti a někdy prostě má navrch pouhé  přání., aby to bylo tak.

V šedesátých letech minulého století se autoři vizí budoucnosti nechali nekriticky opojit možnostmi techniky a předpokládali, že v 21.století bude mít lidstvo jeden velký problém a to jak zaměstnali lidi v jejich volném čase, protože pracovat  budou jen stroje.

"My nebudeme chodit do práce. Naopak práce bude chodit k nám." prohlásil v roce1967 Walter Cronkite moderátor CBS v dokumentárním seriálu o 21.století. Hovořilo se také o práci za odměnu. Jak roztomilé a naivní.

Vynálezce, spisovatel, podnikatel Ray Kurzweil  se vsadil s Mitchelem Kaporem z Electronic Frontier Foundation o dvacet tisíc dolarů, že v roce 2029 počítač splní podmínky Turingova testu, aniž by někdo poznal, že se jedná o počítač. Futurolog Ian Pearson v roce 2002 napsal, že v roce 2005 bude vytvořena umělá inteligence, která v roce 2018 dostane Nobelovu cenu. Jedná se o pouze o bláznivé předpovědi? Takových už tady bylo... V šedesátých letech minulého století futurologové prohlašovali že v 21.století  lidé nebudou už muset pracovat, vše za ně obstarají inteligentní stroje.

V poslední době s rostoucí propagací robotů se začínají objevovat články, které spekulují, zda-li  robot nahradí člověka, a kdy to bude. V roce 2003 napsal Marshall Brain (zakladatel internetového portálu HowStuffWorks) pesimisticky vyznívající esej - Robotic Nation. V ní předpovídá, že velká většina lidí bude živořit, protože roboti jim vezmou  práci - zdroj obživy. Podle Braina se tak stane v roce 2055. Tato vize budoucnosti je ovšem postavena  na špatné úvaze a nebere na zřetel množství faktorů bránících tvorbě chytrého stroje. Brain vychází z Moorova zákona, podle kterého se počet tranzistorů na jednom čipu každých cca 18 měsíců zdvojnásobí - takže propočtem došel k názoru, že v roce 2020 PC bude provádět 10trilionů operací za sekundu a na základě tohoto předpověděl, že v roce 2055 budou existovat humanoidní roboti, kteří nahradí člověka, protože jejich mozek - počítač bude ekvivalentem lidského mozku. Zapomíná na několik věcí, například že tento zákon je opět jen výborně formulovanou prognózou z roku 1965, která sice zatím platí, ale aby  platila, musí docházet ke stále větší miniaturizaci tranzistorů a jejich prvků, ale tu nelze provádět do nekonečna. Jednoho dne prostě výroba narazí na technologický strop a vývoj počítačů bude muset jít novou cestou nebo se na nějakou dobu zastaví. Onen strop má nastat  kolem roku 2020. K dočasnému zastavení vývoje počítačů může dojít i z ekonomických důvodů (pokud se neobjeví laciná technologie) - ono totiž náklady na vybudování nové technologie brzo dosáhnou desítek miliard dolarů, ale investice vzhledem k zastarání nového zařízení se firmám musí rychle vrátit - což není při ceně zařízení možné, a tak firmy budou čekat na zavedení nové výroby teprve až se jim vyplatí - jedná se o Rockův zákon. Může se stát, že výzkum přijde se zcela novou architekturou PC a jejich vývoj půjde plynule dál, ale jestli povede k umělé inteligenci si netroufám říci.

Zde na příkladu vidíte, jak je ošidné předpovídat budoucnost, většinou futurologické vize odrážejí strach nebo sny toho, kdo je vytváří a i nejobjektivnější futurolog se může splést. Své výroky by ovšem někteří lidé měli vážit - představte si, že v roce 1943 Thomas Watson ředitel IBM prohlásil, "Myslím, že existuje trh tak pro pět počítačů." Za 44 let se Ken Olson  zakladatel Digital Equipment poněkud ztrapnil svým výrokem - "Není důvod, proč by někdo chtěl mít počítač doma." Nesmějme se, výzkum nemůže být  nalinkovaný  a lidé se prostě mýlí, je přeci známé, že i ty nejlépe potvrzené teorie se pravdě pouze přibližují - tak co můžeme chtít od předpovědí.

V současnosti je řada nadějných technologií, které mohou posunout vývoj lidstva a změnit naše domácnosti - mohou, ale nemusí a pak předpovědi, které s nimi počítají, se v budoucnu stanou  rovněž směšnými.

Aktuální legrácka o těch v jedné řadě aneb o devalvaci boje za něco...

http://humanrightsfoundation.org/news/2014-havel-prize-for-creative-dissent-awarded-to-erdem-gunduz-pussy-riot-and-dhondup-wangchen-00379

http://zahranicni.eurozpravy.cz/evropa/105107-havlovu-cenu-letos-dostali-pussy-riot-tibetsky-filmar-a-turecky-herec/forum/

„Maminko, dostal jsem cenu za boj o demokracii a disident.“

„Já jsem na tebe tak hrdá, synáčku,“ Stará matka zatlačila slzu a láskyplně pohladila svého syna po hlavě. „A to jsi dostal od koho a jen ty?“ Zvědavě se vyptává.

„Dala mi to nějaká organizace a nějaká dáma a sám ne, každý rok tu cenu dostane několik lidí. Letos jsme byli tři. Já, Pussy Riot…  auu mami to bylo za co?“ Mladý muž se drží za tvář.

„Synu, že ti není hanba, tak ošklivá slova vyslovovat!“

„Ale Pussy... auu.“

„Tak ty si nedáš říct!“

„Mami, netluč mě a nech mě domluvit, to jsou ty další.“

„Ty jsi dostal cenu pro kundy,“ stařičká matka se rozplakala  a začala lomit rukama.

„Ne, mami, to jsou tyhle holky. Disidentky.“ Synek si je vygooglil a klikl na jejich první fotku. „Podívej, mami, tyhle to jsou. Podívej se, to jsou bojovnice.“

Když vzkřísil omdlelou matku, nestačil uhýbat políčkům a kopancům. „Tak konečně vím, co je ten disident a boj za demokracii, ty prasáku jeden, s kurvama si to tam rozdáváte! Kdyby žil tatínek, no ještě, že se nedočkal takové ostudy, můj jediný syn a v řadě s děvkama, taková hanba!“

A ponaučení?
Vážení přátelé, pokud byť v cizím jazyce, říkáte kunda, je to prostě kunda, s tím nehnete ani když vlastně nevíte, co to říkáte.

Miniatury - setkání vrby s idiotem a robot na baru

Mám známého. Známe se opravdu hodně let. Čas od času se ozve na ICQ nebo na Xichtknize a dělá si ze mě vrbu. Aby to nebylo až tak trapně jednostranné, vždy své nářky na život, ženy, víno, zpěv proklade dotazy na moji osobu.

Ano, bylo by to od něj pěkné, kdyby ty dotazy  nebyly pokaždé stejné, velmi osobní a už jsem mu je nezodpověděla před roky a roky.

Nedávno jsem toho člověka potkala naživo. Bylo to jako na chatu. Stěžoval si na ženy, víno, zpěv a své nářky prokládal dotazy, které léta znám. „Kdy budeš mít děti? … Proč nepíšeš do ženských časopisů?... Už jsi se vdala?... A co tvoji rodiče, jak se mají?“

Poslední otázka mě dorazila. Ne, ničím jsem tazatele nevzala po hlavě, jen se mi někde vzadu v mozku objevila vzpomínka a tím pádem i odpověď. „Rodiče? Děkuju za optání,  stále mrtví, stále mrtví.“

Zarazil se a tupě se zadíval, „tak ahoj,“ hlesl a odešel.

Hurá, třeba jsem se ho už konečně navždy zbavila. A musím poděkovat G+ kamarádovi Ivovi neb tuto odpověď slyšel a podělil se o ni s námi dalšími.

nejlepší vrbou je robot

ovšem můj nápad na robobarmana už je realitou

http://walyou.com/makr-shakr-robot-bartender-quantum-of-the-seas-cruise/

Miniatury - můj a přesto cizí xicht

Stalo se mi asi před měsícem:

„Haló, haló!“ Někdo za mnou křičí.

Jdu s hafanama  neustále rovně  a neohlížím se, protože hlas neznám a nevím, kdo by na mě  v poli volal.

Slyším někoho běžet po strništi. „Haló!“ Hlas už je za mnou. Otočím se. Stojí tam mě neznámá žena.

„Vy nechodíte sem do…?“ a jmenuje nějaký asi sportovní klub. Jméno už mi vypadlo. Dívám se asi jako idiot. „Takže to nejste vy?“ Nejistě se mě ptá.

Zakřením se. „Jelikož sem do klubu nikam nechodím, tak to nejsem.“

„Tak promiňte, ale vypadáte jako ta paní, co chodí s náma cvičit. Malá, zrzavá.“ Kroutí hlavou a odchází.

 Čelo se mi orosilo hrůzou! Někde tady bydlí osoba, co je mi podobná. Je to možný? No není to proti nějakým přírodním zákonům, aby ještě někdo vypadat přesně jako já? :-)

Kanadský fotograf François Brunel, našel ve světě 140 párů lidí, co nejsou příbuzní, neznají se a přesto jejich xicht je xichtem toho druhého

http://www.dailymail.co.uk/news/article-2247797/Twin-portraits-Quebec-photographer-Francois-Brunelle-takes-pictures-look-alikes.html

Miniatury - neuvěřitelné a krásné

Nad podzimní loukou se nesl jasný zvuk trubky. Melodie pohltila čas a prostor.

Dívám se, odkud pouští tu krásu…. Že by nějaká volební agitka? Ne, na to je to moc krásné.

Muzika se line z tramvaje.

 Na prvním sedadle sedí tramvaják a hraje na trubku.

Chtělo se mi tam zůstat a poslouchat. Ovšem přišlo mi to takové rušící, nemístné. Byl on a jeho nástroj.

Tak jsem pomalu a tiše s hafanama odešla, ale chtělo se mi zařvat „Bravó“ a zatleskat.

Dnešek už mi nic nezkazí. Chvilku jsem slyšela koncert z tramvaje. Na tyhle okamžiky se nezapomíná.

Miniatury - znamení doby

A já sám všechno úplně sám.

V Anglii proběhla zvláštní svatba. Nevěsta si brala identickou nevěstu – sebe samu. Ano, je to tak.

Kdo na tomto světě nás nejvíc miluje? Kdo nám nejvíc rozumí, kdo nás nezradí, kdo s námi na sto pro souhlasí, kdo se nám líbí? Kdo je prostě naše druhé já a partner do nepohody? No přeci odraz v zrcadle. My sami.

Odpadne jí trápení s tajením financí, před sebou neukryje ani  libru. Odpadne ji vyšumění lásky. Odpadne jí trápení z nevěry. Ano? Co když bude mít sex s někým jiným než sama se sebou? To potom bude nevěra jak vystřižená.

Jen, které já bude nevěrné kterému já? A bude to důvod k rozvodu?

http://www.theguardian.com/lifeandstyle/2014/oct/04/i-married-myself-wedding

čudlík

Na pole přišel pouštět draka táta s dvěma dětma. Připravuje hračku, když na něj nešťastně zakřičí syn: „táto, ty jsi doma zapomněl manuál!“
Otec něco potichu vysvětluje. Kluk kýve hlavou.
 A už je drak i s obrovským ocasem hotov. Leží na strništi, jako žlutá obluda.
Dcera si ho prohlíží. „Tati, kde je mačkátko, aby lítal?“

Malé zamyšlení - o srandě

Polák Sylvester Wardega, natočil tento žertovný krátký film a prý už se o něj zajímá polský prokurátor  hází mu na krk nějaký první odstavec 160 článku  trestního  zákoníku Polska a hrozí mu až 3 roky vězení.

Tak samozřejmě mohl by vyděsit někoho se slabým srdcem, ale zdá se mi, že si vybíral, koho vyděsí a nemohoucí důchodci to nebyli.

 Jasně vidět to na živo, tak bych asi zaječela jak siréna. Člověk se lekne, nějaké to nekorektní slovíčko, jako kurva to mě poser, ze rtů splyne, ale po leknutí následuje analýza a je vidět, že je to pes v oblečku.

Na druhou stranu řvala jsem při tomto filmu smíchy a za to autorovi dík, těm lidem se nic nestalo a myslím, že se taky pak zasmáli.

Mezi námi, ten pán co si se zájmen fotí kusy lidských těl, ale utíká před psem v kostýmu… to je asi symbol naší doby.

Jo a víc než pes v kostýmu mě momentálně děsí plakáty všech těch, co chtějí zas k pražským a senátorským korýtkům. To je děs vidět ty držky v nadživotní velikosti.

Miniatury - mé trapasy III.

Známá mi ukazuje fotky z nějaké akce, kde byla.

„hmm, hmm, … pěkný… je vidět, že jste se tam bavili…,“ tak nějak nevím, co říkat...

„Hezká paní, „ pokračuju, „Jo, tohle je zajímavej chlap, určitě sympaťák.“

„Cože?“ Podívala se na mě jako na vraha neviňátek. „To je moje kamarádka!“

Že jsem si ty doprovodný slušnostní kecy neodpustila.

Má inspirace k vtipu

Stojím na chodníku, který je v tom místě i tramvajovou zastávkou a čekám na tramvaj. Dívám se do výloh. Kouknu ze zvědavosti i na roh domu, kde se nachází vchod do sexshopu. Kdo zná Smíchov v Praze, ví, že tam to tak skutečně je.

Koukám a mé škodolibé přání se splnilo. Opravdu. Dveře se otvírají a vidím vycházet jednu už skoro šedesátiletou ženu, co znám. Asi nějak vycítila můj pohled. Nevěřila bych, že tak rychle dokáže zmizet za rohem.

Tajemství prozradím teď vám,

kam míří řetěz starých dam

Zamyšlení o jídle a jeho kvalitě

Jídlo to je nekonečné téma.

Tak třeba kvalita. Je asi nějaká móda naříkat, jak jsme popelnicí snad celého světa, jak tu máme nekvalitní žrádlo.

A co vlastně se myslí, tím nekvalitním jídlem? Vzpomínám na moje babičky, už když jsem se narodila byly to velmi staré paní a obě se dožily skoro devadesáti let. V žádném případě se s nimi život nemazlil a rozhodně si nemohly vybírat, co budou jíst.

No a světe div se, i přes šlichty a nezdravá jídla co jedly, se do konce svého života dokázaly o sebe postarat a mozek jim sloužil. Jedna ještě v pětaosmdesáti cestovala po Evropě a druhá až do konce svých dní aktivně uměla šest jazyků.

Myslím, že se jídlo prostě přeceňuje. Ano, pokud je někdo pašík a leží od rána do večera v hamburgerech, čokoládě, slaných pochoutkách, tak si na problém zadělává. Jenže víc než stravovat se suprově zdravě, kvalitně a podle tabulek, je důležitější přístup jak k jídlu, tak k životu. Prostě užít si třeba i suchý rohlík.

Jít kupovat jídlo a myslet při tom na to, že je to hnusný žrádlo z popelnice vede akorát ke žlučovitosti. Třeba o to právě někomu jde. A když je něco evidentně hnusný, tak to kupuje jen blázen.

A jsme tady tedy popelnicí? Můj žaludek říká, že ne. Necestuji ráda, ale v pár zemích Evropy jsem byla (12) a jejich sámošky navštívila. Nějak se nekonal žádný zázrak, do koše tam nepadá mana nebeská. A když jsem se zajímala o pomyslný nákupní koš střední třídy u nás  a ve světě, není pravda, že by si někde mohli cpát do chřtánu horem dolem ona pověstná koňská vejce, či pečené holuby. Jsme na tom tak nějak stejně a asi si neuvědomujeme, co lidí na světě neřeší tyhle problémy. Ne, nejsou za vodou, jsou prostě v háji.

Osobně nakupuju hlavně české potraviny a jsem spokojená. Takové mléko z farmy či sýr, to je pochoutka.

jeden vdolky, druhý mušle :-)

vařím ráda a užívám si to :-)

           

O jablkách a prezidentu Washingtonovi

V dětské písničce se praví: Měla babka čtyři jablka a dědeček jen dvě. Dej mi babko jedno jablko, budeme mít stejně.

Tak toto je přesný příklad dožadování se rovnostářské a zvláštně spravedlivé ekonomiky.  

 Proč by se babka musela zbavovat jednoho jablka, aby měl dědek zrovna tolik, co ona? Babka byla pilnější a má za svoji pilnost být potrestána odevzdáním jablka línému dědkovi? Možná nebyl línej, jen měl smůlu, ale i tak, proč jen tak mu něco dávat?

 Ovšem jiná otázka je, jak babka nabyla velkého počtu jablek, jestli je vůbec oprávněna s nimi disponovat, jaké má vůči dědkovi obchodní závazky, či co jí z daru prospěšného vyplyne. A v neposlední řadě nelze přehlížet, jakého založení babka je a v jakém poměru je k dědkovi. Všechno je prostě složitější, než se na první pohled zdá.

Obchod, trh, finance, ekonomika... to není vůbec žádná žertovná písnička. To rozhodně ne, to ne. O významnosti obchodu nepochyboval ani nikdo menší než sám Washington.

Když tento pán odcházel roku 1796 z funkce prezidenta, napsal předtím 19. září svému národu poselství. V něm vyjádřil o obchodu zajímavou myšlenku: "Národ, který si vštípí k jinému národu buď nenávist nebo stálé dobré vztahy, se stává otrokem. Takový národ je otrokem buď své nenávisti nebo svých dobrých vztahů, a i jedno z obojího stačí, aby odvedlo národ od vlastních povinností a zájmů... Hlavním pravidlem, které si musíme stanovit v poměru k ostatním státům, je rozšiřovat obchodní styky s nimi..."

 no, nějak Amerika zapomněla na odkaz svého prezidenta a zločinecká organizace Evropská unie, ta myslí jen na to jak zničit Evropu.

  

Němci ještě mají satiriky, u nás jsou jen mediální mrdky a médii prezentovaní umělci anální kolíci.

Tak si to přeberte… 

Miniatury - Idiotem snadno a rychle

Je to hodně let. Má kamarádka si někde přečetla, že snad v Domě techniků testují IQ. Teď je to běžné a hodně lidí si už testy udělalo, ale tenkrát to byla tady v našem rybníce novinka.

„Může se nám to v životě hodit,“ pronesla a já kývla.

Našla jsem v novinách informaci, kde se to koná a onen patřičný den jsme obě vyrazily.

V tramvaji si Zuzana nervózně pohupovala kabelkou. „Víš, Jitko, tak mě napadlo, co když by ten test nějak nedopadl. Může nám to uškodit. Byly bychom obě za idiotky.“

„Tak tam nejdeme? Jenže já jsem zvědavá.“

„Jasně že jdeme, jen si dáme jiný jména.“

„No a kam nám na falešný jména pošlou pak výsledky.“ Ťukla jsem se do čela.

„hmmm,“ zamyslela se, „ Hele, jako kontaktní adresu dáme adresu tvojí mámy.“

„Tak dobře.“ Nevím, proč jsem souhlasila, že by taky strach a nechuť být když tak za idiota?

Šťastně jsme se dostaly na místo testování. Obě dvě dostaly testy. Vyplnily a skoro současně odevzdaly.

Když jsme přísedícímu testujícímu Fikáčkovi hlásily svá narychlo vymyšlená jména, podíval se na nás pohledem, že je mu jasné, kdo jsme – dvě kreténky a jistě by si vsadil na pouhý dvoučíselný výsledek našeho IQ. No zaplatily jsme si a náš zákazník, náš pán. Takže uctivě mlčel.

Mámu jsem pak večer informovala, že přijde pošta na dvě cizí jména, ale není to nikdo cizí jsme to Zuzana a já. Nechápavě se na mě podívala a zamumlala si něco neuctivého o intelektu nás obou. Jasně jsem slyšela slovo debil.

Nějakou dobu se nic nedělo a pak přišla psaní. „Už to přišlo! Přijď, ať to otevřeme!“ volala jsem kámošce. Dorazila plná očekávání.

Vzala si obálku. „Nějak na to nemám nervy, otevři ji ty.“ Mlčky jsem ji dala zase tu svoji a obě jsme dychtivě rvaly papír.

Podívala jsem se na Zuzaniny výsledky. “Tedy, supr, ty jooo maximum!“

„Fakt!“ začala se smát.

„A co já?“

„Tedy to je náhoda! Máš jako já!“

Máma nás pozorovala a usmívala se.

Zuzana se dívá na lejstro ve své ruce a na pozvánku do klubu zvaného Mensa. Praští se těmi papíry do hlavy a zoufale vykřikne,“ tedy Jituno, my jsme idiotky, zaplatily jsme za něco, co je nám k ničemu. Copak se můžeme chlubit třeba při pracovním pohovoru tímhle papírem, když tam nejsou naše jména?!“

„A je vám IQ na prd,“ vesele zahlaholila má matka. „A k tomu teď jste opravdu za idioty,“ rýpla si.

Nu je to let, byla jsem tak mladá… vzala jsem si z toho ponaučení, a i když mi to přineslo nepříjemnosti, všude vystupuju svým jménem, svým xichtem.

miniatury - legrácky ze života... mého

Můj muž mi slíbil, že vyrazíme na Vltavu na šlapadla.
Jelikož je i romantický gentleman, vzal by mě i na lodičky. To ovšem pod jednou maličkou podmínkou.
Pádlovat budu já.

„Tohle si nekupuj, vytahá ti to plomby ze zubů,“ konstatoval můj muž a už mě táhne pryč.
„Ale já nemám zaplombovaný ani jeden zub,“ namítám.
„No jo ty vlastně máš zdravý zuby, ale ten moudrák tě před čtyřma rokama bolel.

„Dáme si mušle,“ řekl můj muž, když viděl, jak při jejich spatření blednu.

pouze malá myšlenka - o pačesech

Víte proč se říká chytit štěstí za pačesy?

Tak samozřejmě, že to vzniklo v Antice. Štěstí toť vlasatá žena. Ovšem pozor s vlasy  vyčesanými do obličeje. Vzadu na hlavě neměla ani chlup. Proto, když šlo štěstí kolem, muselo se rychle vystartovat a chytit ji za pačesy, face to face. Jakmile už prošla, nebylo ji zač chytit. Tedy slušný člověk, ji neměl už zač chytit.

Je to alegorie životní příležitosti, která projde kolem vás jen zřídka a rovnou na vaše dveře zaklepe snad jednou za život a pokud je neotevřete, jste v háji.

Ovšem jak víme takový kapitán James T. Kirk‎, si vždy uměl štěstěnu naklonit, i když mu sakra teklo do bot. Takže nejlepší asi je nečekat a sami zaklepat na dveře paní Štěstěny a čekat na příležitost otevřít je nebo je rovnou vyrazit.

...ovšem jestli bude štěstí vypadat takto, to si ho asi málokdo chytne... no takto si nepředstavuju štěstí, ale Chiméru a tu naštěstí nepotkáme... doufám, i když setkání s některými ženami se tomu s Chimérou rovná:)

Miniatury - mé trapasy II

Jsem roztržitá a tím pádem mám dar na vytváření trapasů a to takových, kdy se zastaví čas a zírá na vás i ta dlažební kostka pod vašima nohama.

Včera se mi jeden povedený trapas připomněl.

Šla jsem na akci časáku, se kterým jsem tehdá spolupracovala. Všude plno, jen u jednoho stolu volné tři židle. Seděl tam jen kolega z jiného časáku, co jsem ho znala. Přisedla jsem si.

„Ahoj.“

„Ahoj“ Padlo mezi námi. A ticho. Kolega seděl, čučel do půllitru.

 Chvíli jsem taky čučela do svého půllitru a pak mi to ticho přišlo neúnosný. Co hřejivého, přátelského říct? Čím s mlčícím začít konverzaci. Znám jeho, znám i jeho ženu. Byla jsem mu na svatbě.

„A jak se má Kačenka?“  Bodře zahlaholím na celý bar.

Zvedl hlavu od piva. Ty jeho oči! „Ráno se sbalila a odešla,“ sykl.

A tak jsme se oba dál dívali do piva, než mě vysvobodil jiný kolega.

vztahy jsou holt divný

miniatura - Šel sexuálně harašit, ale rozmyslel si to?

Příběhy stop ve sněhu jsou krátké, ale o to záhadnější…

Napadl sníh. V Praze jen chvíli bylo bílo, běloučko, během několika dní onen přírodní polystyrén (sníh je přeci také izolant) zmizel.
Sníh s sebou přináší tajemno a příběhy stop. Karel Čapek narazil na dvě stopy ve sněhu, které nikde nezačínaly a nikde nekončily. Prostě jen dvě šlápoty uprostřed neporušeného bíla.
Neměla jsem takové štěstí, jako slavný kolega. Mé tajemné stopy měly svůj logický začátek na autobusové zastávce a pokračování. Vedly ke schodům do obytného domu, vešly na první schůdek… nevystoupaly vzhůru, jak by se zdálo logické, ale prostě sestoupily zase dolů, otočily se a odcházely zpátky směrem k zastávce.
Zjistil dotyčný, že si zapomněl klíče a honem se pro ně vracel? Ztratil něco cestou?
Byl to mladý Romeo… už, už se těšil na Julii a… prostě pozbyl sebevědomí, dostal strach a utekl. Méně romantické nátury mohou poznamenat, že zjistil absenci prezervativů a běžel si je někde obstarat. Mohl taky v okně spatřit otce dotyčné nebo manžela. Milovaná mu mohla z okna pohrozit… je mnoho možností, jak ztratit odvahu.
Ovšem Romeo nemusí být jen mladý, navíc cesta ve sněhu je únavná, k domu to bylo od autobusové zastávky dost daleko, a tak na prvním schodu se mu z čista jasna připomněly zdravotní neduhy a on nechtěl zklamat Julii, obrátil se a odešel nebo v kapse nenahmatal Viagru.
Mohl to také být člověk, který se den předtím přestěhoval a uvědomil si to až na prvním schodu. Manžel, který šel ven něco nakoupit, potkal kamaráda a až teď si vzpomněl, že měl přinést mléko, chleba, banány. Do úvahy by přicházel také lupič, který si na poslední chvíli všiml, že vyhlídnutý byt není prázdný.
Skutečně, proč jen ten člověk nešel dál a vrátil se? Zneklidňující skutečnost. Mohlo to být něco vážnějšího. Někdo mu, když právě položil nohu na schod, zavolal a on musel jít, je jedno kam, třeba do práce nebo někoho zmlátit… neodkladný příkaz. Těšil se domů a prostě někdo zavolal.
Vstoupil na první schod a dolehla na něj tíže života, představil si svoji rodinu, práci, kamarády a šel skočit z mostu či pod vlak nebo jednoduše ode všech utekl. Možná… už mě nic nenapadá. Jen ptákovina, roztržitá žena až před domem zjistila, že se obula do bot milencových ...nebo to byla žena? Takové tlapy? Ne, to snad ne!

Sníh roztál, kolik příběhů stop zůstane neviditelných, ale až zase napadne, bude nad šlápotami o čem přemýšlet.
Proč jen ten člověk nevešel do domu, kam měl očividně namířeno? Záhada, kterou zná jen majitel stop, logika v tomto případě nepomůže. Ten fakt mě rozčiluje, děsí. Mé proč trčí v sněžném prostoru a zůstává. Objeví se pokaždé, když se podívám na fotografii, kterou jsem tuto záhadu zakonzervovala na věčnost, dokud bude existovat tato fotografie, bude ono PROČ? Podle všeho to bude věčné proč, pochybuji, že se někdy dozvím správnou odpověď. Chci ji vlastně znát? Odhalením možná banální pravdy by pro mne fotka ztratila nimbus tajemství neznámého člověka a stala se pouhou zimní kompozicí vytvořenou náhodným obyčejným a nezajímavým chodcem.

Znovu se dívám na ony stopy napadá mě, že asi nejvhodnější by byl velice lakonický a jednoduchý komentář, je jím čínská lidová písnička:
Přišel jsem za tebou, venku ač sněží,
přišel jsem, venku ač chladně je,
otevři dveře, viz: v mokrém sněhu
tají mé šlépěje.

Majitelé diplomů z exaktních věd a držitelé hloubavých mozků mohou zavrtět hlavou a poznamenat, že existuje ještě jedno řešení.
Co když ty stopy prostě udělal nějaký můj kamarád, či přítel přímo na moji objednávku. Řekla jsem: "chci fotku stop, teď mi šlápni na tenhle schod, " no a on šlápl. Je to pravda? Není?
Jak jsem napsala, příběh stop zná jen jejich tvůrce, já v každém případě vyfotila jen šlépěje na sněhu.


záhady stop a kruhů...:)

miniatury - záhadné zuby

Podivně fialový západ slunce změnil panelové domy na kopci na zlatavé kovové krabice. Komín teplárny se rozzářil červenými světýlky. A nad tím tmavofialové mraky vytvářely bizarní krajiny a postavy.
Jeden mrak mi připomíná bezzubou stařenu.

Zuby - to je téma. Jejich vrtání, broušení, trhání… to je snad i na masochistu moc. A taková resekce…
Dívám se ven z okna na ten bezzubý mrak.

Babička měla takové ty vyndavací zuby dolní i horní. Umělé bílé zuby zasazené do růžové umělé hmoty, která představovala dásně a patro. Brala si je jen když někam šla, jinak ležely na poličce nad její postelí.
Růžové a bílé, jako nějaký tajemný artefakt. A babička k nim tak přistupovala. Jako k něčemu, co sice bylo její součástí, ale nechtěnou.
"Hodit je tak do Vltavy!" říkala vždy, když si je brala.
Vzpomínám, že když jsme šli spolu do cukrárny, tak si babička nejdříve vyndala zuby, a pak teprve mohla jíst.
Měla krásné umělé zuby, ale neuměla je používat.
A tak ten zvláštní ústní artefakt ležel mezi námi dvěma na stolku. Dělaly jsme, jako že k nám vůbec nepatří. Prostě je normální, aby v cukrárně na stolcích ležely zuby.
Když jsme odešly, tak babička třeba po hodině zjistila, že si je zapomněla nasadit a tudíž pořád leží osiřelé na krásném bílém ubrusu.
Nikdy se nestalo, že by tam nebyly. Většinou ležely tak, jak tam byly položeny.
Nikdo se nikdy nepozastavil nad tím, že na stolku v cukrárně leží zuby.
Babička si je vzala, utřela do kapesníku a strčila si je zpátky do pusy.

Babička umřela a na poličce nad její postelí zůstaly ležet jak tam ležely vždy.
Hodit je do Vltavy… to bylo její přání - a tak tam jsou. Růžové a bílé…

Mrak z oblohy dávno zmizel. Jdu spát. Proč mě jenom tohle napadlo?
Fialový západ slunce vystřídal jeho růžový východ.
Jdu ven, můj pes se už nemůže dočkat.
Je krásně, rozhlížím se kolem.

Ne… to není možný!
Na parapetu okna vedoucího do knihkupectví leží!
Leží tam růžové a bílé. Babiččiny umělé zuby.
Ale ty jsou přeci ve Vltavě!

Jdu blíž.

Ne, to nejsou ony. Ulevuje se mi. Tohle jsou úplně cizí zuby. Ty neznám.

Jdu domů, beru si foťáky a klušu si je vyfotit. Cizí umělé zuby ležící na parapetu okna.
Která pusa je asi nosila, a proč je nechala právě tady? Záhada! Zřejmě nebude nikdy vyřešena.
A můj pes by na to určitě poznamenal: "A svět se i přesto bude točit dál. "
On se bude točit, i když jsme ještě nepřišli na termojadernou fúzi, nevynalezli auta na vodu, nemáme prášek nesmrtelnosti… a zuby bolí pořád stejně … to je to nejhorší :-).

Rozsévač

Dokončil průzkum vzorků hornin ze třetí planety. V uhlíkatých kamenech našel ty samé spory bakterií, jako byly v kamenech ze čtvrté planety a v meteoritech, dopadajících na zem.

" Vypadá to, že vesmír je plný života. " Sebevědomě prohlásil na tiskovce.

Chodil kolem té budovy tolik let a vždy se musel podívat na mosaznou tabulku, ve které byla vyryta písmena PBB. Přemýšlel, co ta zkratka asi znamená. Celá ta budova byla divná, v každém okně mříže a průmyslová kamera. Za velkými okny v přízemí bylo vidět uniformy soukromé ochranky. Zrovna té, co byla skoro ve všech bankách.

Nechápal proč si ho Vědecká rada státu zve právě sem. "Proč jdeme do banky?" Zeptal se svého doprovodu, sekretáře Rady.

"To není banka, tady sídlíme." Zasmál se a podíval se na něj jako na ubožáka. "To jste nevěděl?" Zrovna vcházeli dovnitř, tak mu neodpověděl. Až ve výtahu se znovu zeptal,

"Co znamená PBB?"

"To se dozvíte."

"Ceníme si vašeho výzkumu, možná ani netušíte, jakou věc jste objevil."

"Život?" Nejistě zazněl jeho hlas v obrovské místnosti.

"Nazvěme to spíše rozsévačem."

"Rozsévačem?" opět se nejistě zeptal.

"Ano!" vykřikl někdo z Rady, "váš objev potvrzuje správnost archeologických výzkumů těch dvou planet. Všechny objevy potvrzují, že inteligentní život v naší sluneční soustavě vznikl nejdříve na čtvrté planetě, pak byl vyslán na třetí a z ní následně na naší."

Teď se zase on pohrdavě podíval na člena Rady. "A to máte vědecky dokázané?"

"Máme."

"A co chcete ode mne?"

"Zařadili jsme vás do útvaru výroby umělých meteoritů - rozsévačů. Vaše znalosti napomohou vytvořit nejlepší model takového meteoritu, ve kterém budou podchlazené viry a bakterie."

"A k čemu to? " stále nechápal.

"Takovéto meteority budeme po miliónech vypouštět do vesmíru. Kam dopadnou, zasejí NÁŠ život, prostě rozsévači, už vážený pane chápete?"

"Ano, " celý se rozzářil, "vytvoření pokračovatelů… krása, je to pro mě čest, pracovat na takovém úkolu." Zablekotal, ale už si ho nikdo nevšímal.

"Tady máte pověření", sekretář mu strká kartičku do ruky , "a ukážu vám, kde budete pracovat."

Rozhlíží se po laboratoři.

"Máte ještě nějaké dotazy?" zeptal se sekretář už ve dveřích. "Tak mě jenom napadlo, co když už na nějaké planetě bude nějaká forma života a naše obživlé spory virů a bakterii ji zničí?"

"Ale to je přeci rovněž součástí úkolu našeho PBB, čili Preventivního biologického boje, musíme počítat se vším a preventivní obrana lidí je prvořadá."



a realita? :)
http://www.popsci.com/article/science/meteors-may-have-brought-vitamin-b-earth?src=SOC&dom=fb

Staré sci-fi - Things to Come 1936 - HG WELLS

dnes úsměvné , včera řvali diváci hrůzou:)

miniatury - on je dva

Procházím centrum Prahy. Je zima a vítr fučí. Jela jsem nakoupit nějaké dárky a nakoupila. Mise tedy splněna a utíkám na tramvaj.
Kouknu, jestli mohu přejít vozovku a tu vidím na protějším chodníku jít kamaráda. „Ahoj, Ivane!!“ radostně hlaholím na celou ulici a výskot doprovázím i máváním rukou.
Kamarád nic. Přijdu až k němu. „Ivane?“ nejistě ho oslovuji.
Muž se podívá kolem sebe a na mě, „Já nejsem ani Ivan ani Vágner,“ pronese, dalo by se říci lakonicky.
Znejistěla jsem. Stojím tam a koukám, myslím, že mi opravdu i poklesla čelist, „Co blbneš, Ivane?“
Dotyčný se rozesmál, „nezlobte se, já opravdu nejsem váš kamarád, já mu jsem jen podobný.“
„Aha,“ hlesnu a čekám co se z toho vyvine.
„Vidím, že mi nevěříte, ale asi jsem tomu pánovi podobný, protože už jste asi třetí co mne tady na tomto místě, kdykoli přijedu do Prahy, oslovuje jako jeho. Ovšem ostatní na mě volali pane Vágnere.“
Na důkaz mi ukazuje občanku.
Rozesměju se. „No jo on tady pracoval.“ Ukazuji na budovu před kterou stojíme. Tím jsem neznámému vyřešila záhadu, proč zrovna na tom místě na něj lidi volají jménem mého kamaráda.

Když zákaz otevře člověku cestu

Neznám básníka, který by i programoval, zato programátoři, kteří i píší básně existují - důkazem je A.P.Eršov.

Fakta
Andrej Petrovič Eršov se narodil 19. dubna 1931 v Moskvě a zemřel po těžké nemoci 8. prosince 1988 v Moskvě.
Patřil k nejvýznamnějším ruským - tehdy ještě sovětským, programátorům a matematikům. Zaváděl zde teoretické a systémové programování a programovací jazyky a založil Sibiřskou školu informatiky. Byl průkopníkem ruské korpusová lingvistiky a díky jeho iniciativě byl založen ruský národní korpus.
Inicioval a řídil tyto projekty - tvorbu jazyků ALPHA, ALPHA -6 a překladače z nich a jazyku Rapira, dále prvního sovětského systému sdílejícího čas AIST-0, elektronického systému nakladatelské činnosti RUBIN a MRAMOR. V osmdesátých letech navrhl vytvořit otevřený, rozvíjející se jazyk "Lexikon".
Jednou z prvních monografii na světě o automatizaci programování byla jeho kniha "Programování programů pro elektronický výpočetní stroj BESM".
Byl profesorem na Novosibiřské universitě.
Napsal 200 odborných knih a článků, jeho další literární ať už odborná nebo umělecká činnost - psal básně a překládal básně R. Kiplinga a dalších anglických básníků, obsahuje další stovky prací.

Když strana rozhodla
Od roku 1943 žil s rodiči na Sibiři v městečku Kemerovo, v roce 1949 zde odmaturoval a přihlásil se na fyzikálně-technickou fakultu Moskevské university. Jeho přáním bylo stát se fyzikem. V té době člověk mínil, strana měnila. Studia na této fakultě mu nebylo umožněna, ale byl převeden na mechanicko- matematickou fakultu na katedru numerické matematiky. Zde na kurzech A.A. Ljapunova se začal zabývat programováním. Ještě studoval, když v roce 1953 byl přijat na Institut přesné mechaniky a výpočetní techniky - kde se tvořil jeden z prvních sovětských kolektivů programátorů.
V roce 1954 ukončil Lomonosovu universitu v Moskvě - bylo to v sovětských podmínkách poprvé, co on i jeho kolegové opouštěli školu se specializací - programátor. Do roku 1957 byl aspirantem u A.A. Ljapunova opět na Moskevské universitě. V roce 1958 zakončil disertační práci, ve které se věnuje pojmu příkazového algoritmu. Kybernetika, programování - to vše ještě v tehdejším Sovětském svazu nemělo u některých matematiků důvěru a z tohoto důvodu Eršov svoji disertační práci obhájil až v roce 1962. Doktorskou disertační práci na téma Metody tvorby překladačů obhájil v roce 1968, v roce1970 se stává členem korespondentem Akademie věd SSSR a v roce1984 akademikem.
Jeho práce o teoretickém a systémovém programování měly mezinárodní ohlas - v roce 1965 se stal členem Americké asociace výpočetní techniky - Association for Computing Machinery (АСМ) a v roce 1974 čestným členem Britské společnosti výpočetní techniky.
Velmi aktivně pracoval v organizaci International Federation on Information Processing (IFIP), byl zde v řadě pracovních výborů a skupin IFIP, spolupořádal či přednášel na řadě jejich konferencí. V roce 1980 byl za tuto svoji aktivnost odměněn vyznamenáním "Silver Core".
Jako vědec byl i redaktorem či členem redakčních rad v řadě časopisů, a to jak Sovětských - Kybernetika, Programování…, tak zahraničních - Acta Informatica, Information Processing Letters, Theoretical Computer Science…
Se svými přednáškami vystupoval v řadě organizací v Evropě, USA a Japonsku.
K tomu všemu se v roce 1987, rok před svojí smrtí, stal předsedou Rady pro kybernetiku, která koordinovala všechny domácí vědecké výzkumy v informatice a programování.
Při tomto pracovním nasazení je neuvěřitelné, že ještě překládal z angličtiny básně a sám je, jak bylo řečeno, psal. Zřejmě to pro něj znamenalo relaxaci jako i hra na kytaru a zpěv.

Počítej se životními zákony, ale buď také vždy připraven na výjimky - prohlásil R. Kipling oblíbený spisovatel a básník A.P.Eršova. Tento citát se k Eršovi docela hodí - kdo ví, jak by se odvíjel jeho život, kdyby vystudoval fyziku? Proslavil by se také tak jako programátor? To asi ne. Je to paradox, ale v jeho případě onen zákaz jít studovat fyziku mu nezničil budoucnost, naopak - on totiž byl připraven na výjimky, možná i na tu nejkrutější, že zemře již v 57 letech.

Hudba z katod

Na jeviště přichází Lev, stoupne si ke skřínce se dvěma anténami a nad ní se zdá, že naznačuje zvláštní hru na neviditelny nástroj. Jenže on nic nepředstírá. Sálem se skutečně nesou podivné jakoby odněkud z vesmíru vyslané tóny.
Jsou věci, které vypadají tajemně, za jejich tajemností je ona tolikrát vzpomínaná obligátní neznalost přírodních zákonů a principu fungování těchto podivných přístrojů. Jedním z takových je právě hudební nástroj termenvox (theremin) - praotec všech současných elektronických nástrojů.

Fakta
Vynálezce, fyzik, muzikant Lev Sergejevič Termen se narodil 28.08.1896 v Petrohradu a zemřel 03.11.1993 v Moskvě. Sám o své dlouhověkosti žertoval - poukazuje na to, že když se jeho příjmení napíše pozpátku ne mret - znamená to, neumírá.
V roce 1914 vstoupil na Petrohradskou universitu. Zde se zapsal na dvě fakulty najednou - fyzikální a astronomickou a k tomu studoval violoncello na místní konzervatoři. Pak si ještě doplnil vzdělání na vojensko-inženýrském učilišti.
Termen sestrojil několik elektronických hudebních nástrojů, kromě prvního na světě termenvoxu -thereminu (1919-20) i Light theremin (1923), violoncello Fingerboard theremin (1930), rytmikon (1932), terpsiton (1932) a harmonium (1930-60). K jeho vynálezům patří systém bezpečnostní signalizace, který je základem i té současné, instalované ve velmi drahých autech. Také vymyslel, unikátní systém odposlouchávání "Buran" čili bouře a v roce 1926 v prostorách ministerstva obrany předvedl "dalekovidění"- první televizi. Na ulici instaloval kameru, obrazovku 1,5 x1,5m dal do kabinetu a na ní bylo vidět lidi chodící venku. Jeho diplomová práce na toto téma nesla název "Přístroj pro předávání obrazu na dálku." Pro další rozvoj této televize nebylo technické ani materiální zázemí, takže mu vlastně prvenství vzali jiní.
Věnoval se systémům rozpoznávání řeči, identifikaci hlasu v kriminalistice, vojenské hydroakustice a i vzhledem ke svému jménu ho fascinovala i taková oblast, jakou je technologie zmrazení a znovuoživení člověka.
V roce 1927 odjíždí prezentovat theremin na konferenci fyziků do Frankfurtu nad Mohanem. Po jeho velkém úspěchu následovalo, turné po Evropě a v roce 1928 odjíždí do USA. Roku 1938 se vrací do Ruska, kde žil a pracoval na svých nástrojích až do své smrti.
"To je prostě génius, který může vše." ocenil Lva Termena Robet Moog, tvůrce prvního syntezátoru.

Termenův hlas
Po revoluci v roce 1920 začal pracovat v Fyzikálně - technologickém institutu u slavného akademika A.F. Ioffeho - a právě zde vznikl onen první elektronický (katodový) nástroj termenvox, který poprvé představil 20. listopadu 1920 na Petrohradské polytechnice.
Jak Termen přišel na nápad sestrojit takovýto pitoreskní instrument? Byl to vlastně vedlejší produkt z jeho hlavní práce - a to ze zabezpečovacího signalizačního systému - obojí funguje na stejném principu. Když narušitel vešel do elektrického pole, aktivoval se zvukový signál - takže Termena napadlo využít hotový vynález i jinak, umělecky - hraje se na elektrické pole - přesněji na elektrický obvod, který prochází vzduchem a tělem.
Tímto nástrojem nadchl, dá se říci celý svět, dokonce i doma Lenina, ten si ho vybral jako propagaci svého programu elektrofikace.
Zvuk thereminu doprovodil řadu filmů - prvním byl asi Spellbound (1945) Alfreda Hitchcocka, potom v roce 1951 sci-fi film Den kdy se zastavila země (The Day the Earth Stood Still) od Roberta Wise a v dalších. Jeho zvuk ovšem není jen do hororů, byl použit i ve filmu pro děti Alenka v říši divů.
A o Termenovi a jeho "hlasu" americký režisér Steven Martin natočil dokument "Elektronická odysea Lva Termena." Jeho uvedení do kin se však už Lev Sergejevič nedožil.

Dalo by se hodně psát o jeho životě v tehdejším Rusku i o nešťastných láskách - první žena ho v Americe opustila s fašistou, druhá láska volila bohatého advokáta a nevyšlo mu ani manželství s mulatkou Lavínií - tehdejší společnosti v USA ani v Rusku nebylo přijato a jelikož se vrátil domů, byl tak od své lásky i natrvalo odloučen, ji za nim nikdy nepustili. Termen byl v roce1939 odsouzen na 8let do lágru za vraždu, kterou nikdy nespáchal… nic ho nezlomilo, až když se v roce 1993 vrátil z turné po Evropě do Moskevského bytu, a ten našel vykradený a všechny věci v něm rozbité, to ho zřejmě tak ranilo, že za několik měsíců umírá.

Květina a filantrop

Na světě je mnoho otázek "proč?" a na hodně z nich neznáme odpověď. Důvod, proč se co jak jmenuje, ale většinou víme. Například firma Adobe má název podle řeky Adobe Creek, která tekla za domem jejího zakladatele Johna Warnocka. Canon je vlastně buddhistický bůžek milosrdenství Kwanon, ovšem proti tomu, že by se firma měla jmenovat po bohu, velmi protestovaly náboženské organizace, a tak vznikl nebožský Canon. Dále třeba Intel - je to zkratka slov INTegrated Electronics a rovněž se původně měl jmenovat jinak. Bob Noyce a Gordon Moore, chtěli mít Moore Noyce - jenže tak se už jmenovala hotelová síť… a konečně proč se Lotus jmenuje po kytce? To je jednoduché zakladatel Mitch Kapor se zabýval meditací a prostě svoji firmu nenazval po květině, ale po jógové meditační poloze lotosový květ.

Fakta
Mitchell David Kapor se narodil v roce 1950 v Brooklynu v New Yorku. Obecní školu vychodil rovněž v New Yorku - konkrétně na Long Islandu v Freeportu, střední školu zakončil v roce1967. Bakalářské studium absolvoval v roce 1971 na Yale College. Studoval psychologii, lingvistiku, počítačové vědy a kybernetiku.
Při studiích rozhodně nežil jen ležením v knihách, ale pracoval v Yale's radio station, WYBC-FM - zde byl hudebním a programovým ředitelem.
V roce 1982 společně s Jonathanem Sachsem založil firmu Lotus Development Corporation a vytvořil program Lotus 1-2-3, Agenda a Notes, čímž se zapsal do pomyslné IT síně slávy.
Kapor byl nejdříve prezidentem korporace Lotus později jejím předsedou a generálním ředitelem - a to od roku 1982 až do roku 1986. Lotus opustil v roce1987.
V roce1990 s Johnem Perrym Barlowem a Johnem Gilmorem založil Electronic Frontier Foundation, kde byl až do roku 1994 předsedou.
V roce 2001 založil Open Source Applications Foundation.
Od začátku roku 2003 byl předsedou Mozilla Foundation a jako poslední nadaci založil Mitchell Kapor Foundation - podporuje filantropické a environmentální programy.
Je investorem a předsedou správní rady Linden Lab. v San Franciscu - firma vytváří populární virtuální svět Second Life a je v současnosti vlastně jedinou Kaporovou výdělečnou aktivitou.
Od roku 2005 v Open Source Applications Foundation pracuje na open source programu Chandler pro nový informační organizér. Program Chandler 0.1 představil již v roce 2003
Věnuje se i předávání svých vědomostí druhým - je profesorem (Adjunct Professor) na School of Information v UC Berkeley.
Jeho manželka Freada Kapor Klein (1952) v současnosti je nejvíce známá svojí činností a vědeckými pracemi týkajících se pracovně - sociální oblasti a to - diskriminace kvůli pohlaví a sexuální obtěžování.
Kaporovi bydlí v San Franciscu, společně se svými mazlíky Cosmem a Chandlerem, psy plemene labradoodles.

Programátor - filantrop
Kapor nyní programuje hlavně pro svoji potěchu - vytváří nekomerční open source software a angažuje se v hnutí na jeho obranu. Proč ovšem není možné tvrdit, že lze využívat jen nekomerční programy vysvětluje v rozhovoru pro časopis Tom´s hardware Guide Russia: "Rozlišuji produkty, které používám a projekty, kterými se zabývám. Bude naivní říkat" Já používám pouze open source", když by někdy bylo mnohem výhodnější si programové vybavení koupit. Proto je rozumnější, používat jen některý veřejně zdarma přístupný software.
Operační systémem Linux, potřebuje celkem dost úsilí k tomu abyste zvládli s ním pracovat a upravovat si ho pro své potřeby. Stojí ta hra za to? A ve srovnání s čím? Dnes i PC s operačním systémem Windows má problémů - například viry, trojské koně. Osobně používám Mac, nepřeji si stát se sám sobě administrátorem.
Při vytváření nového projektu, se mi zdá, že je nutné velmi pečlivě promyslet cíle. Pokud máte možnost vytvořit program s veřejně přístupným zdrojovým kódem, tak to je dobře. Ale musím přiznat, že taková možnost vždy neexistuje. Pokud chcete dělat byznys, musíte myslet na to, jak si vyděláte. Někdy lze skloubit komerční a nekomerční - to znamená k open source nabízet různá vylepšení a služby a ty už za peníze, ale to také není vždy možné..."

Všichni muži kvantového algoritmu

Prvním, kdo nalezl kvantové polynomiální algoritmy byl Peter Shor. Skončilo tím tak období, kdy nebylo jasné, jestli lze prakticky využívat hypoteticky zkonstruovaný kvantový počítač. Matematik dokázal, že existuje teoretický princip řešení problému - pokud se tedy po technické stránce podaří sestrojit zařízení - kvantový počítač, tak algoritmy pro výpočty, které by prováděl, bude mít připravené.

Fakta
Američan Peter W. Shor se narodil 14.srpna 1959. Zabývá se teorií počítačů a zřejmě nejvíce ho proslavila jeho práce týkající se těch kvantových.
Pracuje jako profesor aplikované matematiky na MIT a také v Center for Theoretical Physics (CTP).
Bakalářem matematiky se stal na Caltechu v roce 1981, Ph.D. z aplikované matematiky získal na MIT v roce 1985.
V roce 1994 jako zaměstnanec AT&T Bell Laboratories navrhl kvantový algoritmus provádějící rozklad celého čísla na jeho prvočinitele, který běží v polynomiálním čase. Tento Shorův algoritmus na faktorizaci velkých celých čísel využívá kvantového paralelismu.
Obdržel řadu ocenění - například v roce 1998 Nevanlinna Prize, v roce 1999 MacArthur Fellowship a Gödel prize.
V roce 2001 v laboratořích IBM - Almaden Research Center - byl na sedmi qubitovém kvantovém počítači za použití nukleární magnetické rezonance, poprvé předveden Shorův algoritmus a dokázáno tak, že skutečně funguje. Při pokusu bylo rozloženo číslo 15 na činitele 5 a 3.

Kvantový algoritmus.
Shorův kvantový algoritmus byl sice první, ale bylo by víc jak nespravedlivé, nepřipomenout si matematikovi následovníky, kteří algoritmus ještě zdokonalili, ale i teoretické předchůdce:
Člověk, jehož jméno se spojuje s kvantovým počítačem je David Deutsch (narozen 1953), první článek o kvantové mechanice a vlastně i o kvantovém počítači napsal podle svých slov v roce 1977, ale když ho nabídl do Physical Review, byl redaktory odmítnut a vyšel až v roce 1984 v International Journal of Theoretical Physics.
Právě on jako první na světě definoval kvantový algoritmus a to v roce 1985, rovněž určil, že tento algoritmus, který bude využíván v kvantovém počítači opravdu velmi razantně urychlí řešení některých úloh. Jenže v tomto roce se to spíše podobalo bláznivé sci-fi prognóze, neexistoval žádný algoritmus který by byl efektivnější než ty klasické, a také ještě mnoho let scházelo do roku 1998, kdy byly v laboratořích IBM úspěšně zakončeny první pokusy s sice pro složité výpočty zatím nepoužitelným, ale přesto už kvantový počítačem.
V roce 1980 rusky matematik Jurij Manin (v pozdějších letech spolupracovník výzkumného centra IBM a Bell Labs) hovořil o tom, že miniaturizace integrovaných obvodů může vést k vytvoření zcela nového typu počítače pracujícího s kvantovými algoritmy.

Zanedlouho po tom co Shor v roce 1994 navrhl kvantový algoritmus se podařilo ruskému fyzikovi Alexeji Kitajevovi jej zobecnit.
V roce 1996 Shorův kolega z Bell Labs Lov Grover ukázal, že kvantové počítání je mnohem efektivnější než to, co nyní běžně používáme, a to nejen například při dekódování šifer, ale i při hledání v neuspořádaných bázích dat - jako je například hledání v telefonním seznamu - podařilo se mu totiž vytvořit kvantový algoritmus rychlého hledání v neuspořádaných bázích dat - Groverův algoritmus.

Prostě jen malá myšlenka (o hlupácích a reklamách)

Na Facebooku čili Xichtknize se mi do zorného pole neustále dere množství reklam. Klikání na křížek vyzmizíkuje určitou reklamu, ale na její místo nastoupí nová – prostě jsem bitvu s mnohahlavým drakem, kterému navíc ty hlavy neustále rostou, vzdala.
No když vás tady holky reklamní mám, tak se vám na zoubek podívám – a hned vidím slogan „omládněte o deset let“. Copak nám to nabízejí?
Klikám a hup na mě tohle:

Jak toto vidím, hned mi to nějak nesedí. Ono zázraky na počkání tak nějak nefungují. No kdopak je ona Maria Lagrend?















Ano, existovala a existuje Maria Lagrand – ovšem je to slavná Argentinská herečka, narozená v roce 1947 a dodnes hrající http://en.wikipedia.org/wiki/Mirtha_Legrand

a když si prohlédnete její foto, s tou dámou na reklamní stránce nemá zhola nic společného – jiný tvar hlavy, rtů, vlasové čáry.






No a tak se to má se zázračnými krémy na xicht.
Z koho se nejlépe tahají peníze? Z hlupáků a z žen, co chtějí být princezny Krasavy a ať to stojí, co to stojí.
No hlupáky, co nemyslí a naletí nelituju.