pátek 9. listopadu 2012

Kdo nás esteticky vychovává?


Ve velkém měřítku to jsou masmédia a jimi i různými pouze na zisk orientovanými společnostmi vytvořené idoly. Idol a vkus to je opravdu velké téma - je idol zárukou něčeho kvalitního? Je on ten nej? Kdepak! Existují lepší zpěváci i hezčí, ale prostě něčím nevyhovovali - ať už opravdu svými názory, nevázaností či neschopností se přizpůsobit a nebyli tedy vhodní k tomu, aby z nich byla vytvořena rebelská ikona jako například ze dvou nejznámějších idolů a to Elvise Aarona Presleyho (8. ledna 1935, Tupelo, Mississippi, USA – 16. srpna 1977, Memphis, Tennessee, USA) a Michaela Josepha Jacksona (29. srpna 1958, Gary, Indiana – 25. června 2009, Los Angeles, Kalifornie).
Pochopit instituci "idol" a jeho následné působení na myšlení davu a formování jeho estetického cítění nám pomohou tito "nesmrtelní".

Podobnost životů těchto dvou miláčků davu byla teď po smrti Jacksona připomínaná kde kým. Navzdory senzacechtivosti bulvárů, ona tam určitá podobnost skutečně je a nejen v pojmenování „Král Rock 'n' Rollu“ a "Král popu".
Jejich dětství byla problematická a ne moc šťastná - Elvis byl jedináček, měl sice milující matku, ale byla alkoholička a otec byl sobecká, nezodpovědné osobnost, zároveň i často přestupoval zákon. Přes toto všechno byla jeho rodina poměrně bigotní. Elvis už od dětství sám od sebe a dobrovolně hrál na kytaru, miloval muziku a oblékal se velmi extravagantně, což vedlo ve škole k jeho šikanování, ale prožil si své dětství jako běžné dítě a pak normálně dospěl a stal se mužským pěveckým idolem.
Michael měl osm sourozenců, matka tedy na každého zvlášť neměla moc času. Rodina rovněž byla nábožensky založená. Otec neúspěšný muzikant se rozhodl, že ze svých synů udělá ty úspěšné, kdyby to z nich měl doslova vymlátit. Michael už od roku 1967 byl členem sourozenecké skupiny Jackson5, koncerty, nahrávání, otcův agresivní drill to bylo Michaelovo dětství - které žádné neměl - byl hned brán jako malý dospělý se svými povinnostmi a to zřejmě vedlo k tomu, že nikdy nedospěl a stal se chlapeckým idolem.

Elvis neznal noty. Michael skládal muziku, oba dva se rádi oblíkali velmi nevšedně a jejich kostýmy jsou s nimi neodmyslitelně spojené. Oba dva představovali pro nahrávací společnosti a masmédia vzor takového kluka od vedle, co se dokázal prosadit. Měli šmrnc a talent, uměli zaujmout a z představení udělat dobrou podívanou a neprojevovali nijak zakázané názory a jejich tvorba představovala masový střední proud, který nadchne davy a znalce neuvede do stádia klinické smrti. Prostě byli to ti praví a dav je skutečně jako idoly přijal. Po všech stránkách přeslazený Elvis a dětská hvězda, která zůstává dítětem až do smrti. Byli rebelové v mezích zákona, ale rebelové a přišli s něčím novým, neznámým, neokoukaným a to k ikonizaci velmi podporované jejich nahrávacími společnostmi a masmédii stačilo.
Fanynky šílely a kluci se postupně začali stylizovat jako tyto dívčí idoly - částečně z obdivu k Elvisovi a pak Michaelovi, ale také z důvodů lehčího sbalení holek. Iracionálně uvažující do idolu zamilované fanynky braly a berou aspoň vizuální náhražku svého "miláčka" a přenesou své sympatie na toho, kdo se mu aspoň částečně něčím podobá. Po světě běhalo a běhá asi tisíce nápodob těchto dvou umělců, někteří se dokonce i živí jako jejich imitátoři. Jenže za všechno se platí a za to být na výsluní je většinou velká daň. Elvis neunes životní tempo a slávu a kdo ví, kdo mu podal první dávku drog a prášků, kdo ví kdo poslední. Osud Michaela je ještě smutnější - samotné velmi bohaté dítě s ideály v davu hyen, bez přátel. Výsledek známe -šílený, plastikami znetvořený a prášky dobitý člověk. Stojí za jeho koncem chtivost doktorů? Jistě plastičtí chirurgové si pletou živé tělo s paňácou z hlíny a řežou, uřezávají, modelují - vidina slávy a peněz je žene k vytváření různých zrůd jako kočičí žena nebo ještěří muž. Nedalo jistě moc práce dětsky ješitného idola přesvědčit. Kolik asi obdivovatelů Michael svým příkladem nahnal pod skalpely? Pak přišly bolesti a další doktoři - ti neměli skalpel, zato měli barbituráty a prášky na vše, co bohatý zpěvák chtěl. Můžeme spekulovat, jestli doktor Conrad Murray Michaela zabil nebo zavraždil? Na čí příkaz? Soud má jasno, nezavraždil.
Dost hlasitě se hovořilo o skandálním chování Sony Music, která doslova pohřbila Michaelovo album Invincible z roku 2001. Chtěla ho přinutit aby jim prodal svůj podíl na ATV katalogu. Kdo a co tedy vedlo ruku s injekcí obsahující smrtící dávku Propofolu? To se zřejmě nikdy nedozvíme. Některá tajemství jsou velmi dobře skrytá pod nánosem dolarů a Michael si podle všeho také chtěl jít svou vlastní cestou - bez těch co z něj vytvořili Idol. Měl talent - to bezesporu měl, byl pracovitý a měl i dostatek peněz - čili mu to mohlo vyjít. Zoufalé je, že nevyšlo - důvodů jistě bylo víc, ale na začátku byl ten, že byl prostě nejdříve něčí a tak sám. Je to smutný příběh až Balzakovský o talentovaném klučinovi, který chtěl dělat kumšt, ale upsal se nejdříve Mefistotelovi, i když o tom vlastně neměl tušení - byl dítě a rozhodli za něj jiní. Je to smutné? Vyznívá toto všechno pesimisticky až deterministicky? Copak nejsme tvůrci svého osudu? V určitém soukolí už asi ne.

Paradoxem je i to, že oba dva zpěváci vydělávají po své smrti svým pozůstalým dědicům ještě více než za života. Po jejich úmrtí se na nich přiživuje ještě více parazitů a stávají se i urban legend postavami - šušká se, že neumřeli, jen se stáhli do ústraní, ale žijí, zrovna včera je někdo zahlédl v Las Vegas… Fanoušci si prostě nechtějí přiznat pravdu a idol je přeci něco zavánějícího i mystikou a nadpřirozenem a byznis rád tyto legendy přiživuje. Idol neumírá ani sex symbol Jim Morrison (8. prosince 1943, Melbourne, Florida, USA – 3. července 1971, Paříž) z DOORS jistě v Paříži neumřel, ale někde pořád žije svou ženou Pamelou Courson. Co na tom, že Pamelu našli v roce 1974 mrtvou. Někdo věří, že potká Michaela Hutchence z INXS, který byl 22.11.1997 nalezen oběšený a někdo věří, že žije i Kurt Donald Cobain (20. února 1967 – 5. dubna 1994) z Nirvány.
Všichni tito zpěváci svým způsobem ovlivnili různé generace, i když většinou představovali střední proud měli tolik dobrého vkusu, že jejich hudba nezničila sluchová ústrojí jejich posluchačů a určité prvky z jejich kostýmů přešly do módy lidí na celém světě a svým způsobem nějak oslovili opravdu nejširší masy lidí. Nezatracujme je tedy, zaplatili svojí daň za nesmrtelnost.

A proč nejvíce lidi oslovují hlavně zpěváci? Herce vám rádia nenarvou kdekoli do uší. Výtvarník se prezentuje svými díly a jako osoba je mnohdy pro dav nepřijatelná a to samé platí i o spisovatelích. Kdo ví, kdo je a jak vypadá Hans Ruedi Giger? Jím navrženou podobu Vetřelce zná dav. Šílí někdo po Rowlingové? Ne, Harry Potter je idolem dětí. Politik už z podstaty svého povolání nemůže být idol davů. I když takový mužně krásný Che Guevara (1928 -1967) není jako idol k zahození... jenže je zde zase ideologie a ta pudí u některých záporné vášně. Prostě nejvhodnější je zpěvák středního proudu.
Ještě jedna otázka může mnohé trápit - proč jsou vždy úspěšnější mužští idolové? Ano, o Marylin Monroe se pořád hodně píše a hovoří, Madonna rovněž zaměstnává bulvár, ale nemají tak početný dav obdivovatelů jako mužští idoly s jemnou, něžnou tváří. Proč? Odpověď je celkem jednoduchá. Za prvé fanynkovství jako emocionální a poněkud iracionální záležitost je tedy doménou spíše dívek a žen - čili ne všechny dívky fandí opět zpěvačce ženě a za druhé další početná fanovská komunita je mezi homosexuály a ti opět preferují muže.
Přes idoly (a platí to i pro reklamy vůbec) jsou tedy ovládány (co poslouchat, co číst, co jíst, co pít, kam jezdit, co si oblékat) tyto dvě skupiny obyvatel a následně přes ženy pak muži, kteří se snaží zalíbit jejich vkusu a sbalit je tak. On měl nakonec ten Darwin pravdu!Darwin viz tento článek