"Musím vidět hrocha!" avizovala jsem už několik dní před návštěvou ZOO.
"Hrocha,
těším se na hrocha… Tak kdy už půjdeme k tomu hrochovi?… Pojďme už k
hrochovi… Miluju hrochy!…," mlela jsem si porad svou, i když už jsme
byli v areálu zoologické zahrady.
Konečně na mé přání došlo, z dálky byl vidět pavilon hrochů.
Těším se na ty tlusťoušky.
Pět metrů od vchodu do pavilónu, mě do mozku došel varovný signál - "pozor!" tady něco není v pořádku…"pozor!"
Po
otevření dveří mi to bylo jasné. Do nosu mě bouchnul neuvěřitelný
zápach. První moje reakce byla utéct, ale to nešlo, tolik jsem s hrochem
všechny otravovala.
Snažila jsem se co nejméně dýchat, smrad v tom
navíc velmi teplém dni byl v prostorách pavilónu skoro hmatatelný.
Ještě, že jsem nic nejedla.
Rychle jsem udělala dvě fotky. Jenže
zklamání se konalo podruhé. Žádné krásné záběry jsem neulovila. Hroši
tam byli, dokonce celá rodinka, poklidně ležela v bazénku. Ovšem hlavu
mělo nad vodou jen malé hrošátko. Na fotce je tedy zadek hrocha, hřbet
hrocha, hlava mláděte a trus hrocha plavající vedle nich na vodě.
Tak
je to někdy se vším. Něco moc chceme, těšíme se na to a ono je nakonec
vše jinak. Mohlo to být i horší, v bazénku mohl plavat jen ten trus,
takhle jsem aspoň viděla hrochy:-).
Žádné komentáře:
Okomentovat